Malý poklad
5.
Tati, Honza vyhraje!
„Tati, tati! Probuď se!“ Petr zamžourá do světla. Slyší žaluzie. Přetočí se na druhou stranu, protože nesnáší denní světlo, které mu oznamuje, že je další den a s tím povinnosti. „Tati, probuď se. Už to začalo!“
„Co?“
„Přece ta soutěž. Musíme tam jít.“
Honza. Jeho neznatelný návrh: Líbíš se mi. Nejraději by se zahrabal. Přitahuje ho. K čertu se vším! Nebýt vši, žil by poklidný život.
„Tati,“ ozve se nejistý hlásek a o chvilinku později prohnutí se postele. Otevře oči, světlo ho dostane. Podívá se do svých vlastních očí, které se nad ním sklánějí. Jsou ustarané. Zalije ho pýcha. „Není ti nic?“ pokračuje malá osůbka, která je jeho dcerou. „Jestli je ti zle, zůstaneme doma. Budu ticho jako myška. Ukaž!“ Sáhne mu na čelo. Petr se pousměje nad tím, jak se mračí. Potom si ji prohlédne. Svetřík, sukně, punčocháče i korálky má na krku. Je oblečená na tu slávu.
„Bavila ses včera?“ optá se, protože celý večer seděl s dospělými. Měl se na ně aspoň podívat, ale pozdě v noci ji vzal do náruče, potom do auta, kde usnula.
„Úžasné! To jak tam Barča křičela, když jsme ji vymítali a já byla jejich pravou rukou. Půjdeme tam ještě někdy? Dominik a ostatní jsou fajn. I teta. Pořád nás nutila k jídlu a něco nosila z kuchyně. Je ohromně fajn. Jako teta Olga jenom o hodně starší.“
„To já nevím. Jestli slezeš, potom se obleču a půjdeme.“
„Hurá! Udělám snídani!“
„Ještě jsi nejedla?“ Uvědomí si, že je čas snídaně.
„Ne!“ Nese se řev z kuchyně. Jde za ní.
„Jenom připrav stůl a já udělám vajíčka.“
„Hai!“
Petr zůstane koukat. „Cože?“
„Stalo se něco?“ Zrovna balancuje - skoro na špičkách - na malé stoličce a zkoumá hořejší skříňku.
„To hai.“
„Hai je ano. Lišák mi to řekl. Prej tak říkají japani.“
„Japonci.“
„Přesně. Je takové hezké slovíčko. Tak. Káva.“ Petr si uvědomí, že ji dal nahoru, místo dolu. Bude si muset rozmyslet, zda tam někdy půjde. Jenže taky není jistota, že ho někdy pozve. Bude lepší, když si s ním nic nezačne. Má svůj život. S Honzou by se vše zkomplikovalo.
„Tati, běž se umýt nebo to nestihneme,“ diriguje ho do kávovaru.
„Dobře.“ Pomalu z ní vyrůstá tyranka. Jako by slyšel Leontýnu. Taky přesně. Běž se umýt! Proč nejsi ještě oblečený? Zase to nestihneme a to vše kvůli němu. Ona vždy byla připravena na vteřinku. Nikdy tak přesnou ženu nepoznal. Jenže to by ničeho nedosáhla. Juliana v tomhle bude po něm. Taky někdy ji musí popohánět, aby byla připravená. Někdy ho napadá, zda Leontýna si ho nevybrala kvůli vzhledu a mozku. Zamítne to. Mohla najít někoho hezčího a dokonalejšího. Někoho s talentem, ale pokud ten článek na netu měl pravdu a talent se nemusí zdědit, potom k čemu by to bylo? Divné myšlenky ho napadají a pak on je na muže, i když žil s Leontýnou. Ale v něčem, ne fyzicky, mu připomínala muže. Možná tou svou rázností? Ale na druhou stranu měla ráda oblečení, parfémy i malovala se. Ne, Leontýna byla výjimečná. Raději se půjde obléci.
Dveře se otevřou, v nich se objeví světlovlasá hlavička. Sjede ho nespokojeným pohledem. „Vezmi si ty džíny a taky košili a svetr.“ Dveře se zavřou. Petr vybuchne smíchy. Ona mu bude ještě diktovat, co si má na sebe vzít. Neskutečné. Utře si slzy.
Z ložnice vyjde přesně v tom, co mu nadiktovala. V papučích přejde do kuchyně. Vajíčka jsou připravená, jen je hodit na pánev. Dvě pro ni, musí mít hlad a pro něj tři. Zapne sporák, dá na pánev máslo, přidá vajíčka. Chvilku čeká. Vedle něj stojí na židli Juliana a napjatě pozoruje, jak to míchá.
„Teď!“ poručí a on zamíchá vajíčky. Spokojeně hledí jak se mění. Rozdělí je na talíř. Menší hromádka a větší.
„Tadajmas!“
„Opět japonské slovo?“
„Jo. Lišák jich umí!“ obdivně řekne. „Jen nevím, zda to říkám dobře, ale slíbil mi, že mě to naučí. Moc se těším. Jsme zvědavá na Honzu. Barča říkala, že má šanci.“
„Proč? Šanci?“
„No přece zda vyhraje tu soutěž nebo ne.“
„Nevěděl jsem, že soutěží!“ I když ho to mělo napadnout. Co jiného by kadeřník dělal na kadeřnické show?
„To je jasné. Lišák povídal, že by měl vyhrát, ale prej tam bude tvrdá konku… něco.“
„Prý - konkurence. Budeme ho povzbuzovat, ano.“ Ježíš, jak se k tomu vůbec dostal? Zbláznil se.
„Jupí! Ano.“ Spokojeně do sebe naláduje horu vajíček. „Jsi nejlepší taťka na světě!“ prohlásí, když polkne poslední sousto.
„A ty nejhezčí holčička pod sluncem.“ Juliana se spokojeně uculí.
„Tak dojedeno? Potom vyrazíme na tu slavnou show.“ Popravdě vůbec neví, co má čekat. Nikdy na podobné akci nebyl. Nejspíš tam budou kadeřnicí, novináři, nějaká porota, ale bude to Julianu bavit?
„Tati, těším se. Myslíš, že Honza vyhraje?“ optá se ho dole u auta.
„To nevím. Tak nastup.“
„Mohu dopředu?“
„Nemůžeš.“ Juliana nakrabatí čelo, ale potom si dá říct a nastoupí. Připásá se. Petr zatím nastoupí a vyjedou. Ví přesně, kam má jet, protože včera se na to vyptal. Podiví se, kolik na parkovišti je aut.
„Tati, tolik aut jsem neviděla nikdy v životě. To je krásné!“ Ukáže prstem na červené nízké auto. Petr přikývne. Taky určitě stálo tolik co jeho byt.
„Neukazuje se prstem!“ Juli se zaškaredí. Vystoupí. Zdá se, že to už opravdu začalo. Vezme ji za ruku. Potom se na ni podívá. „Víš, co máš dělat, když se mi ztratíš?“
„Ano. Jmenuji se Juliana Komárkova, můj otec se jmenuje Petr Komárek a bydlím v Boční ulici číslo šest set třicet osm. Telefon 737 528 254,“ odříká pyšně. Petr jí zcuchá její nový účes, načež se Juli rozječí, že ji kazí účes. „Taky mám křičet, kdyby mě někdo chtěl odvést!“
„Výborně. Budeš se mě držet.“
„Ano, tati.“ Petr se usměje. Spíš ji bude muset hlídat on, než ona jeho. Stačí nějaký balónek, nebo něco co budou ukazovat a ztratí se jako pára nad hrncem. Vzpomíná si, jak ji s Leontýnou vzali na pouť. Hledali ji půlhodiny, nervy v kýblu, v hlavě strašidelný scénář únosu. Když ji našli u stánku s cukrovou vatou, oddechli si a taky ji vyčinili. Potom ji pro změnu vysvětlovali, že se o ni strašně báli, proto na ni křičeli a dostala velkou růžovou vatu, kterou snědli společně. Příště dostala na krk malou peněženku s adresou a telefonem.
Vejdou do haly, kde je přivitá hluk s hlasitou hudbou. Rozhlížejí se. Nikoho neznají a ten dav! Juli se na něj váhavě podívá. Petr pokrčí rameny a snaží se dostat dopředu, aby vůbec něco viděli. Nakonec se procpou k tlustému lanu, který odděluje soutěžící od diváků. Postaví se a dívají se na řadu stolečků se zrcadly. U každého bude stát kadeřník, v křeslech modelky.
„Dnešní téma je svatební účes!“ Uslyší ženský hlas.
„Těším se, protože nutně potřebují inspiraci.“ Petr se podívá po ženách, které se mezi sebou živě baví.
„Jo, vdávám se na podzim a prý modelkám mají být zapůjčeny šaty z předního svatebního salonu Anděl. Chci si odtamtud jedny půjčit, ale ty ceny!“ hořekuje. „Na to nebudu mít.“
„Tati, kde je Honza?“ Petr se skloní k Juli.
„Ještě to nezačalo. Chvilku počkej.“
„Vy znáte Honzu Strašného?“
Petr vzhlédne k upravené asi třicetileté ženě, která říkala něco o inspiraci.
„Je to strejda!“ vyhrkne radostně Juli. „Jenže ho nevidím,“ dodá smutně. Usilovně se kolem rozhlíží.
„Jsou ještě vzadu. Dokončují barvení vlasů.“
„Děkuji. Víte, jsme na takové show poprvé.“
„Dnešní téma je svatba, takže bude se stříhat svatební účesy. Tedy zhotovovat. Ženský, pánský a dívčí nebo chlapecký. Je to náročné, protože všechny účesy má udělat jeden kadeřník z jednoho salonu.“
„A to obvykle nebývá?“
„Ne. Většinou se na všem podílí tým. To znamená dva až tři kadeřnicí z jednoho salonu. Jeden se vždy specializuje na jedno. Salon Kassandra vyslal do boje Honzu, ale co víme,“ zamává programem, „má těžkou konkurenci. Chci od něj svatební účes, i kdyby to mého miláčka mělo položit.“
„Děkuji moc. Víte, chtěli jsme… Juliano!“ Juli podebere ozdobnou těžkou šňůru a rozeběhne se mezi stolky. „Promiňte!“ Překročí šňůru, když je zadržen uniformovaným strážným.
„Tady je zákaz vstupu.“
„Prosím, vyklouzla mi dcerka. Zmizela tamhle.“
„To je pravda!“ přidají se obě ženy.
„Ehm. Tam jsou přípravny.“ Neví co dělat. Podívá se na hodinky. „Ještě máme čas. Pojďte, ale rychle!“ Vede ho dozadu.
„Děkuji!“ poděkuje oběma ženám a spěchá za strážným, který něco vysvětluje do vysílačky. Já ji opravdu už dám na zadek, pochmurně si myslí Petr. Tohle nemůže provádět! Strážný ho zavede dozadu a otevře dveře. Petr vejde dovnitř a kýchne. Bože tolik barev! Některé jsou úžasné. Červené, růžové, modré, sněhově bílé? Jak to jenom dělají?
„Počkejte tu!“
Petr přikývne a vzápětí se nalepí na zeď. Kolem něj propluje nějaká žena. Vlasy nic moc, ale ten make-up! Čarovný. Má co dělat, aby nezíral do obličeje. Podívá se dál. Modelky i modelové v křeslech a kolem nich pobíhají většinou ženy s podivnými štětečky a bůhví čím v rukou. Někteří mají hlavy zabalené do igelitů, ručníků, i turbany je vidět. Je na co se dívat.
„Petře, co ty tady?“ otočí se.
Honza. Bílé triko s krátkým rukávem, viditelné velké tetování na ruce. Kolem boku zástěra a nějaký pas, z kterého koukají nůžky a podobné, jemu neznámé, věci. „Juliana mi sem utekla. Mám tu počkat, až ji strážný přivede.“
Honza se usmívá. „Jsem rád, že jste se přišli podívat. Tak co líbí?“
„Líbí? Silné slovo, spíš jsem úplně grogy a ty vůně mě asi zabijí,“ zamumlá. Zírá na stříbrnou hlavu.
„Laky a barvy to chceš říct. Jo takhle to tu vypadá. Určitě se brzy najde. Budu muset jít.“
Najednou se ozve. „Honzo!“ Oba dva se otočí za hlasem. Juliana. Petr si oddechne, ale vzápětí se zamračí.
„Ahoj!“ pohladí ji Honza po vláskách. „Jak se ti tu líbí, princezno?“
„Náramně. Budu kadeřníkem! Tati a jeje!“ Polkne, když se podívá do jeho obličeje.
„Právě a jeje. Jestlipak víš, co jsi provedla?“ Dřepne si k ní a vážně se dívá do obličeje.
„Utekla, že.“
„Přesně tak. Dokonce jsem musel zavolat policii.“
Zkroušená Juliana stojí a neví co říct. „Když já chtěla pozdravit Honzu.“
„Tak pozdrav a musíme jít. Tady nemáme co dělat.“ Honza nic neříká. Už velmi dobře poznal, že do výchovy Juliany nemá co kecat, ale je pravdou, že by byl taky rozzlobený, kdyby ji v tomhle davu ztratil.
„Ahoj, Honzo.“
„Ahoj.“
„Budeme fandit!“ zavolá, zatímco zuřivě mává na rozloučenou.
„Děkuji!“ Petr drží Juli za ruku a odchází. Honza se za nimi dívá. Jde ke své modelce Romaně. Zamračí se, když si všimne, že je tu ona, její dcerka s dlouhými hustými krásnými černými vlasy, ale nikde není model. Zatraceně, zas někde vyspává nebo se fláká, zuří v duchu.
„Evo, je tu Víťa?“ zastaví kolegyní kosmetičku, která mu pomáhá.
„Nepřišel a nemáme čas. Za chvilku skončí se s barvením a přijdou na řadu děti. Budeš muset na plac,“ upozorní ho.
„Zatraceně!“
„Je tu Edita z Hradce a taky Stihomanka z Prahy.“
Petr se pousměje nad tím oslovením. Eva ji nesnáší. Říká o ni, že nerozená od sebe nůžky a hřeben.„Těžká konkurence, ale kašlu na to. Sežeň… Ne, počkej!“ Rozeběhne se. Obratně se vyhýbá lidem. Otevře dveře a podívá se po Petrovi. Tamhle jsou. Prodírá se davem.
„Petře, počkej!“ Chytí ho za paži. Petr se udiveně otočí.
„Stalo se něco?“ optá se, když vidí jeho obličej.
Honza váhá, ale potom se rozhodne. „Potřebuji modela. Nepřišel mi. Nemohl bys to vzít?“
„Cože?!“ zvolá nevěřícně Petr. „Blázníš?“
„No tak, nedej se prosit. Jsem v pořádném průseru. Nemám nikoho a sehnat někoho z ulice není tak snadné a máš dobré vlasy. Stejně potřebují zastřihnout.“
„Tati, co je to průser?“ optá se Juliana, kterou zaujme neobvyklé slovo.
„To je, že mám malér,“ pohotově vysvětlí Honza. „No tak, nic ti to neudělá. Jen budeš sedět.“
„Aha.“
„Tak co? Slibuji, že ti na ty vlasy nedám pomerančovou,“ prohlásí slavnostně.
„To by sis mohl odvážit,“ zasyčí, aniž si uvědomí, že právě souhlasil.
„Výborně jdeme.“ Chytí ho za ruku a táhne k zadním dveřím.
„Počkej a co Juliana?“
„Neboj, ostatní se o ni postarají,“ ujistí ho. „Na to jsou lidi.“
„Tak to prrr! Nesouhlasím, dokud Juli nebude mít kdo hlídat. Je to ďáblík s velkou energií a já nechci, aby si tam hrála s nějakými laky nebo barvami a přiotrávila se.“
Honza se podrbe za uchem. To má pravdu. „Eva!“
„Kdo je Eva?“
„Eva je kosmetička. Dělá se mnou, ale jakmile skončí s úpravou Romany, to je moje modelka, tak se postará o Juli. Má už dvě dospělejší děcka, určitě to zvládne.“
„Chci ji nejdřív poznat.“
„Tak pojď.“
„Stát!“ zadrží ho stejný strážný, který dřív hledal Juli.
„To je můj model,“ řekne sebejistě Honza. Ťukne se do jmenovky na prsou.
„V pořádku, můžete jít.“ Petr s pocitem neodvratné katastrofy se vydá za Honzou. Proplétá se za ním, zatímco Julianu má v náručí, které se to náramně líbí, protože má přehled o celém dění kolem sebe. Udiveně kouká, brebentí a prokládá to výkřiky údivu.
„Evo, to je Petr. Bude můj model,“ představí ho kosmetičce, která kouzlí bílou a modrou barvou make-up.
Petr v šoku najednou ucítí prsty na tváři, potom prohlídka z jedné strany, druhé. Mlasknutí. „Skvělej materiál. Známej?“
„Jo. Prosím tě, to je Juliana. Můžeš se o ni postarat?“
„Jasně. Slečinko, jsem Eva a to je naše malá modelka Pavlína.“ Ukáže dolu. Juli sklopí oči. „Jeje! Tati, já chci taky tak vypadat.“
„V žádném případě.“ Tázavě se podívá na kosmetičku a Honzu. Kdo to je?
„Pavlína je dcera moje modelky Romany. Kde je?“ otočí se s otázkou k Evě.
„Odskočila si. Je trochu nervózní. Jde o to, že soutěž je v duchu svatebních účesů. Nevěsta, ženich a dítě. Kdo tohle vymyslel, toho zatrať!“ Povzdechne si. „Naštěstí první jdou děti. Posaď se. Jdeš jako druhý a poslední jdou nevěsty, ale vše musí být připraveno. Na jeden model má půlhodinu času. Na sestřih a úpravu. Přitom to hodnotí porotci. Vy jenom budete sedět. Nic víc po vás nechceme. Potom defilé.“
„Defilé?“
Eva nic netušíc přikývne. „Jo. Prostě půjdete po molu… Hej, posaďte se. Kam to jdete?!“
„Honzo?!“
„Co je?“
„Jaké defilé?“
„No co prostě se předvedeš. Na to všichni čekají. Vypadáš moc dobře a oblek ti padne. Jen se tam projdeš. Všichni chápou, že nejsi model, ale kdyby ses usmál a zakroutil…“
„Jaký oblek? Kroucení? Odcházím!“
„Přece nemyslíš, že v tomhle vylezeš na molo. Neboj, máš perfektní postavu a pohybovat se umíš. Jen tam vylezeš a projdeš se.“
Juliana, která byla zticha, zatleská. Eva se po ní ohledné. „Rozkošné dítě. Má oči po vás.“
„Jinak je celá Leontýna.“
„Tati, ty budeš model a vyhraješ to. To je prostě… To je…“
„Copak?“
„Už vím! Úžasné. Paní Evo, můžete mě taky nalíčit?“ optá se kosmetičky.
„Už jsem řekl, že ne.“ Ani neví jak, sedí v křesle, nechá na sebe sahat a v duchu zuří. Jak se zase k tomu dostal? Proboha. Cítí ve vlasech prsty. Jsou příjemné na rozdíl od těch na tvářích.
„Honzo, nechci ti nic říkat, ale musíš s nimi něco udělat,“ řekne zamračená Eva. „Má tu nějaké šediny, to by porota dostal záchvat.“
„Budu muset, jak dlouho?“
„Deset minut.“
„Zatraceně málo, ale budeš muset mu to sundat. Zvládneš to?“ optá se kosmetičky.
„Jasně.“ Petr je zvednut ze židle, obtočen ručníkem. Než se stačí bránit, už mu myjí vlasy. Honza je rychle umyje a pokukuje po hodinách.
„Klid. Zvládneš to?“ šeptá mu Eva, která mu pomáhá. Petr sedí a mlčí. Cítí to napětí mezi nimi. Je skoro neúnosné.
„Juliana? Kde je?“
„Tady jsem, tati.“ Petr si uvědomí, že ho dcerka drží za ruku. Ucítí pohlazení po ruce. „To bude dobrý, uvidíš.“ Petr by nejraději vyl. Tak jeho dcera ho uklidňuje. „Honza ti neublíží.“
Ještě aby. „Nechci zelené vlasy ani pomerančové. Normální barvu. Jinak se ve škole nemůžu ukázat.“
„Neboj, jen ti dáme dvě barvy v jedné.“
„Ehm co?“
„Základ přebarvíme a do ní dáme barevné pramínky. Bude to vypadat úžasně. Máš už šediny.“ Petr se nakrkne. Nemusí mu to pořád připomínat. „Hele, laskavě zmlkni, jo. Mám na to už věk.“
„Taťka není starý!“ brání ho Juliana.
„Samozřejmě, že není. Je v nejlepších letech,“ broukne Honza. Jo je. Přesně pasuje k němu. Je úžasný. Petr raději zavře oči. Stačí, když cítí ten odér barvy.
„Stihl jsem to. Nech mu to dvacet minut, potom to sundej, umyj hlavu a vysuš. Ok.“
„Jasně.“
Petr otevře oči. Podívá se na Julianu, která se usmívá. „Copak?“
„Vypadáš jak Ufoun! Hele!“ Odskotačí k jedné paní. Vezme ji zrcátko a nese ho k tatínkovi. Petr zaúpí. S těmi alobaly na hlavě vypadá opravdu jak z jiné planety.
„Nebojte se. Honza ví, co dělá,“ snaží se ho uklidnit Eva. „Teď jdeme vás nalíčit, protože prakticky vystřídáte Pavlínku a ty si, malá dámo, sedni vedle tatínka a dívej se.“
„Rozkaz.“ Juliana se vyšplhá na velkou stoličku a dívá se na taťku. Pozorně sleduje, jak Eva nanáší krémy, podklady, vyhlazuje nerovnosti. „Je škoda, že jsem nemohla udělat masku, ale je klika, že nemáš špatnou pleť. I když se o sebe nestaráte. Nechápu proč. Dnes…“
„Prosím, dost!“ zaúpí Petr. „Už to chci mít za sebou.“
„Tak dobře.“ Eva rychle nanese make-up. „NEDOTÝKAT SE!“ Zdůrazní. „Jinak celá moje práce jde vniveč.“ U dveří se objeví pořadatel. Něco zavolá. Petr si všimne, že se zvedají muži. Zaúpí, když si všimne, že už mají na sobě obleky.
„Ježíš, zapomněli jsme na to!“ Eva ho popadne a začne ho svlékat. „Jani, přines oblek. Doufejme, že máte stejné míry, ale Honza se v tom neplete.“
„Nepomačkám si ho?“ Strachuje se a kouká kolem sebe.
„Sakra, stůjte a nečumte kolem!“ Petr ztichne. Zatraceně je polonahý.
„Tati, já ti to tady pohlídám.“ Juliana se posadí se u jeho oblečení a důležitě ho pozoruje.
„Perfektní. Mazej! Hodně štěstí!“ zavolá za ním. Petr si všimne u vchodu Honzy. Ten ho vezme a táhne ke stolku. Přehodí kolem něho pelerínu a Petr zavře oči. Bože, ať nevypadám jak strašidlo, prosí všechny svaté. Viděl tu dokonce růžovou. Nerad by zítra přišel do školy jako upír nebo šašek. Kolem zaregistruje cizí lidi, i nesrozumitelné slovíčka. Nejraději by se rozhlédl, ale nemá odvahu.
„Už je můžeš otevřít. Jsi perfektní, víš o tom?“
„Zmlkni!“ zavyje Petr. „Mám nohy z rosolu. Co teď?“
„Půjdeš s ostatními, a když tě vyvolají, potom půjdeš a…
„Nechci to dál slyšet.“
„Opravdu ne? Zvu tě za to na večeři. Jen my dva.“ Potom polibek, postel, uvolnění, sex. Hodně sexu.
„Děkuji. Raději půjdu se slonem.“ Honzamu stáhne pelerínu a napjatě se na něj podívá. Je kouzelný, jak se bojí. Jednou ty oči za brýlemi bude muset otevřít, pomyslí si uchváceně. Otevřel.
„Ježíši Maria!“
„Parádní ne?“ řekne spokojeně. Musí uznat, že dnes perlil.
Petr by brečel. Kde je jeho decentní účes? Byl tak dokonalý a on z něj udělá šaška. Nebude se moci ve škole ukázat. Zoufale se podívá na samolibého Honzu. Ten si zrovna gratuluje, že je to nejlepší účes jaký kdy stvořil, ale s tím materiálem co má, se pracuje samo. Napjatě sleduje porotu i Petra, kterého odtáhli do zákulisí. Samolibě se culí, když vyjde na molo, kdy vyhlašují salón i jméno kadeřníka. Neusmívá se, ale nechť. Pohybuje se na něm, jako by na něm stál odjakživa. No tak ještě úsměv na porotu a mám to v kapse, poroučí mu. Super. Usmál se. Sice křečovitě, ale udělal to.
Protlačí se k němu.
„Panáka!“ zasípe Petr, když ho Honza bouchne do zad. Petr ho popadne a přirazí ke stěně. „Ještě jednou, ještě jednou mi vlezeš do cesty a neznám se!“ vrčí.
Honza je ticho. Sákryš, nejspíš to přepískl. Ale co se mu nelíbí? Účes je podle posledního trendu.
„Pokračujeme!“ Někdo řekne a Petr ho pustí. Posadí se na nejbližší schod.
„Tati.“
„Copak cácorko?“ podívá se na Julianu. Usměje se.
„Byl jsi skvělej. Jsem pyšná! Opravdu!“ Popadne ho i přes oblečení, které sebou celou dobu tahá a obejme ho kolem krku.
„To jsem rád. Říká se skvělý.“ Juliana pustí tatínka a stoupne si k němu. „Jedna paní povídala, že jsi k nakousnutí. Stejně jako ve škole. Tati, co to přesně znamená?“
„Ehm, to je…“
„To znamená, že tvůj tatínek je moc hezký,“ vysvětlí pohotově vedle nich Eva.
„To je. Mám nejhezčího taťku na světě!“ prohlásí pyšně. Petr zatím vezme své oblečení. Někde se bud muset převléknout. Potom si vzpomene na účes. Co s ním?
„Evo, ten účes…“
„Je dokonalý. Jestli díky němu nevyhraje, potom sním svůj kufřík. Úžasné! Líbí se mi a jsi mladší tak o deset let.“
To nechci. „Jsem učitel.“
„To je dobrý. Je to šik. Nosí se to. Poslední trend. Dokonale vás vystihuje.“
„Nejde to napravit?“ Eva si prohlédne jeho tmavohnědé vlasy s drobnými melírky, jemnou ofinku, vlasy sčesané dozadu. Je prostě úžasný. A to bezchybné vzadu sestupné ostříhaní a přece konečky se trochu kroutí na krku. „Napravit? Zbláznil jste se? Ale musíte použít přípravky na hladký účes. Honza vám vysvětlí jak to česat. Sexy. Jo je to zatraceně sexy účes a k tomu postava. Však jsem viděla, jak jedna porotkyně slintala.“
„Jsi k nakousnutí, tati. Já ti půjčím svoje,“ nabídne mu svoje přípravky na vlasy.
„Jistě. Ještě bych si nechala narůst jemné strniště. Ženské to miluji,“ pokračuje Eva vesele. „Je to nebezpečné, přitažlivé, sexy, je to vzrušující.“ Juliana její slova hltá a přikyvuje.
Petr zaúpí. Co mu je po nějakých ženských? „Děkuji pěkně, ale to nepůjde.“
„Škoda. Ještě musíte vydržet na závěrečné defilé. Potom je konec.“
Petr se znechuceně posadí na židli a čeká. Mlčí. Dívá se na modelky. Jeden účes kouzelnější než druhý. Jenže je šíleně unavený a Juliana štěbetá a štěbetá. Doufá, že Honza vyhraje.
„Petře, vstávej!“ Někdo jim zacloumá.
„Cože?“ Petr otevře oči.
„Nechceš se napít?“ Honza mu nabízí vodu s brčkem.
„A nepoškodím si… Díky moc.“ Vděčně se usměje, když strne. Kde je Juliana? Vyskočí a zmateně se začne rozhlížet. Tam je. Uleví se mu, když se vyděsí. Jak to vypadá?“
„Tati, tati, že je to nádherné? Chtěla jsem motýlky a teta Eva mi je nakreslila. Nejsou kouzelné?“ Ukazuje obličej posetý třpytivými motýlky.
„Ježíši Kriste!“ zašeptá. Julianě zmrzne úsměv.
„Nelíbí se ti?“ řekne zklamaně.
„Moc se mi líbí. Jsou nádherní. Vypadáš jako jaro.“ Od té doby, co potkal Honzu, jeho pečlivý život jde do hajzlu.
„Jestli ne, já si je sundám.“
„Kdepak, nech si je. Jsou stejně krásní jako ty.“
Juliana se usměje. „Opravdu?“ ujišťuje se. „Jsou skvělé. Jenom škoda, že nevydrží dlouho. Eva povídala, že si je mám sundat mlékem, ale moc tomu nerozumím.“
„Ano. Na psí uši na kočičí ocas. Zvládneme to.“ Juli se zachichotá. „Díky!“ vlepí mu pusu a seskočí. „Jdu za Pavlínou.“
„Petře, defilé.“
„Honzo…“ Je unavený. Je mu to vidět na očích. Nechá to být. Za ním stojí Romana s překrásným bílým účesem a bílými orchideji ve vlasech. Mezi nimi se něco třpytí. Je i na namalovaná sněžně bílé skoro do modré. Bílé dlouhé šaty s nadýchanou vlečkou. Vypadá kouzelně. Nabídne jí ruku. Ta se do ní zavěsí. Do rukou mu vklouzne malá ručka. Podívá se dolu. Nezvyklé vidět černé vlasy místo světlých. Podívá se na Julianu. Má zdvižené ruce zaťaté do pěsti. Vykročí na molo. Bojím se ještě víc než dřív. Snaží se o úsměv, ale nejde mu to. Je rád, když je konec. Pustí ručku. Otočí se.
V sále i mezi obecenstvem vládne napětí, protože se porota radí. Konečně je to tu. Na pódiu vystoupí žena s mužem.
Honza skončil na třetím místě. Září a nevadí mu to. Je rád.
„Byli tam lepší,“ smutně pronese Eva, která vyhrála druhé místo za líčení. I ona je pyšná. „Příští rok vyhrajeme.“
„Ne!“ Eva se po něm udiveně podívá. Zajímavý chlap a jak se stará o Julianu. To málokterý. „Jen jsem chtěl říct, že…“
„Nebojte. To jen proto, že mu nepřišel model, ale víte co, chodil byste se na něj. Máte na to obličej i postavu a dobře se pohybujete. Měl byste to zkusit.“ Petr zaúpí.
„Této Evo, je k nakousnutí, že?“
„Určitě, Juli. Určitě.“ Obě dvě se na sebe usmějí. Petr nic nechápe. Sleduje zlatovlasého muže, jak přebírá cenu. Líbí se mi, i když má na jeho život vražedný vliv.
„Tati, pustíš mi ten Max?“
„Cože?“ Z kuchyně vyjde Petr v zástěře.
„No ten program. Chci vidět večerníček.“
„Aha. Dobře.“ Najde program a pustí ho. Jde nazpět do kuchyně, když zaslechne výsknutí. To by ho zajímalo co tam je. Postaví se do dveří a sleduje tancující Juli na pohovce. Najednou mu to dojde. Nějaký bělovlasý chlap s kočičími nebo jakýma ušima likviduje démony po kilech. To má být večerníček?
„Honzo!“ vykřikne v duchu. Zabiju ho, zabiju ho. V ruce mačká utěrku. Kde je Malá mořská víla, Krteček, Malá čarodějnice, Včelí medvídci?
„Do toho! Do toho Inu!“
Konec. Tím končím s Honzou. Jenže co s večerníčky? Přemýšlí. Nakonec to nechá být. Jeho život je v naprostých troskách. A stačily jedny pitomé vši.
„Jee!“
Raději se nepůjdu podívat, pomyslí si a snaží se ignorovat nadšené výkřiky jeho sedmileté dcerky. Vypnout program by představoval válku, jakou nechce zažít. Ticho. Nakoukne. Sedí před obrazovkou místo na pohovce a upřeně zírá na něco, co nedokáže vidět.
„Juli!“
„Já ji chci!“ ukáže na nějakou postavu a on si uvědomí, že je to obrovská kočka se šlehajícími plameny. „Tati, já chci tu kočku. Nechci psa. Já chci tuhle kočku.“
Petr přemýšlí, jak vysvětlit, že ta kočka prostě neexistuje. Zabiju ho. Doopravdy.
Maly poklad - 6. Tati, Honza tě špehuje!
