Malý poklad
41.
Tati, strýček Jindra nadává!
Poryv větru obrátí deštník, načež muž zakleje. Vedle něho jde vysoký plavovlasý, který v duchu nadává, že se dal na tu cestu vytáhnout. Mezi nimi spokojeně cupitá malá holčička zabalená od hlavy po paty do pláštěnky.
„Měli jste si vzít taky pláštěnky,“ prohlásí důležitě a kýchne. Široce se usmívá a mává na jiné děti, které potkává. Ty ji to oplatí.
„Každé první září je počasí, že by psa nevyhnal!“ podotkne Petr. „Zpozoroval jsi to taky?“
„Ne. Nemám děti,“ prohlásí Honza vedle něj. „Vlastně teď už jedno mám. Z toho nastydnu.“
„Ty jsi ještě nikoho nevyprovázel do školy?“ podiví se Petr. „Tak tady už trefíš ne?“
„Samozřejmě. Jsem už velká,“ prohlásí. „Říkala jsem hned, že mohu jít sama. Nevím, proč mě musíš doprovázet.“
„Až budeš ve třetí třídě, budeš už docházet sama,“ slibuje ji.
„Tak jo. Až ve třetí?“
„Ano.“
Juliana si povzdechne, potom se povytáhne na špičky, tatínek se sníží a dostane pusu. Obrátí se k Honzovi. Tomu chvilku trvá, než se sehne. Dostane taky pusu. Potom Juliana odběhne. Dívají se za ní, dokud se nedostane za bránu školy. Vidí, jak se vítá s ostatními. Živě si vyprávějí i přes počasí. Petr kýchne. Vytáhne kapesník, vysmrká se.
„Tohle počasí člověka může zabít. Jdu domu do postele.“
„Nemusíš do školy?“
„Ne. Začíná nám až příští měsíc, i když už se musím začít připravovat. Lidi si většinou neuvědomují, kolik to stojí příprav. Taky jsem zvědavý na rozvrh a studenty. Jediná útěcha je, že všichni se zajímají o matiku. Doufám,“ řekne zamračeně. Honza se k němu nakloní a dá pusu.
„Proč doufáš?“
„No, když jsem já chodil na výšku, bylo tam pár maníku, co tam bylo jenom kvůli tomu, že se nikam nedostali jinam. Taky pár protekčních – jako vždycky. Slečna Krásná, sice jsem ji pustil do dalšího ročníku, za to kolega ne,“ řekne škodolibě, až se Honza otřese. „Paní Krásná zřejmě ho zapomněla uplatit.“
„Kdo to je?“ optá se Honza.
„Aha, ty to nevíš? Neříkal jsem ti to? No, jednou mě odchytila její matka. Učil jsem ji matiku a chtěl, abych ji pustil do dalšího ročníku. Jenže dáma má jiné přednosti než učení, jestli víš, co tím myslím. Kdyby se naučila aspoň něco, nebo bylo vidět snahu, ale to ne. Zdá se, že se něco učila, ale spíš jsem ji pustil, protože jsem věděl, že kolega ji nepustí dál.“ Zasměje se a zamne rukama.
„Protekce.“
„Já vím. Neměl jsem to dělat, ale no jo, tak se do mě pusť. Sám nevím, proč jsem to udělal. Asi se mi jí zželelo.“
„Ženská,“ prohodí Honza. „Jsme doma, já mám odpolední, tak přemýšlím, copak asi budeme dělat. Ráno jsem si vůbec neužil a každý správný chlap…“
„Je mi to jasné. Chceš sex.“ Řekne klidně, čímž překvapí sám sebe, že to takhle vybalil.
„Bingo, moje slůňátko. Jsem nadrženej…“
„Starej kozel.“
„Starej ne, jsem ještě mladej.“ Nastoupí do výtahu. Petr si vzpomene, jak se drželi v objetí a jeden chlap zrovna z něj vyšel. Byl v takovém šoku, že spadl ze schodů. Pomohli mu na nohy. Je pravdou, že byl starší.
„Usmíváš se. Mohli bychom zastavit výtah a udělat to tady.“
„Ne děkuji. Opravy výtahu jsou drahé.“
Honza se ušklíbne. „Já tě asi nepřemluvím k experimentování.“
Petr se zarazí. „Nestačí ti to takhle?“ Kam až budu ochotný zajít? pomyslí si. Jemu to úplně stačí, ale ten Honzův tlak, aby vyzkoušeli kde co, ho začíná znervózňovat. Co, když mu to nestačí? Bude ochotný se podvolit a vyzkoušet něco jiného? Něco by snad zvládl, ale nejraději má to doma. Nemusí za tím jezdit do přírody, skotačit ve výtahu nebo po kancelářích nebo nedej bože to dělat ráno v parku.
Honza ho obejme. „Stačí, že to víš, stačí.“
„Proč tedy mám pocit, že ne? Počkej telefon.“
„Neslyším ho.“
„Vibruje,“ zamumlá nezřetelně. Vytáhne z kapsy telefon. Překvapeně zírá na číslo. „Jindra.“
„Co ten tu do licha chce? Ukaž?“
Petr uhne telefon. „Je to můj hovor, ne tvůj,“ řekne kousavě. „Petr. Co potře…“ Odtáhne telefon od ucha. Potom ho vrátí.
„Za hodinu jsem u tebe. Potřebuji s tebou mluvit! Nutně!“ Ticho. Petr udiveně na něj se dívá, zatímco se snaží ignorovat dobyvačné Honzovy ruce. Pleskne ho, protože mu stihl vytáhnout košili, svetr a rozepnout kalhoty. Jednou jak ho nebude hlídat, ocitne se nahý na Václaváku.
„Co chtěl?“
„Za hodinu bude u mě.“
„Dost času,“ ujistí ho. „To stihneme se napapat…“
„Musíš mluvit tak zdrobněle?“
„Líbí se mi. Jsi podrážděný.“ Honza mu zapne kalhoty, upraví svetr. Slušně otevře dveře výtahu. Mlčky jdou do bytu. Petr sebou praští na pohovku. Copak jejich život se bude skládat jen ze sexu? Honza zatím jde do kuchyně, udělá oběma dva velké hrnky čaje. Postaví je na konferenční stolek.
„Máš ho rád,“ pobídne.
„Díky.“
Upije, opaří se a zakleje. Pofouká ho a usrkne. Vše automaticky. Honza ho chvilku sleduje. Je divný už několik minut. Ne, přesněji řečeno od školní brány. „Princezně to slušelo, že?“
Petr se na něj podívá. „Ano a moc. Každý rok jsme ji prvního odváděli spolu.“
„Počkej, chodí do školy druhým rokem, pak Leontýna…“
„Ale ne. Tím myslím i do školky. Potom na střídačku, ale prvního vždy společně. Na první školní den byla v nemocnici. Nahrál jsem to. Juliana se tam směje, ale byla smutná. Vím to. Celý náš život bude jen sex?“
Honza se zachmuří. „Už s tím zase začínáš? Šoustáme snad?“ vyjede. Hrnek odloží na stolek. Strnule se dívá před sebe. „Odcházím. Až tě ta divná nálada přejde, zavolej. Zatraceně!“
„Počkej!“
„Ne. Mám toho dost. To jenom ty mluvíš o sexu, já ne. Pro mě je důležitý. Nevím, co je zlého na to, že se chci ještě hodinku se svým přítelem válet v posteli, když moc společného času nemáme. Až ti to dojde, zavolej a stejně tu přijde Jindra. Ahoj.“ Vchodové dveře se zavřou až moc prudce. Petr sklesle sedí na pohovce s čajem v ruce. Druhý nedopitý pomalu chladne na stole. Lítostivě se na ně dívá. Měli si spolu popovídat. Takhle… Zvedne telefon, vytočí číslo.
„Honzo, to jsem já.“
„Co je? Promiň, ale těšil jsem se.“
„Já vím, omlouvám se. Co kdybychom si o tom popovídali večer?“ netrpělivě čeká, co on na to.
„Už jsme si to říkali mockrát. Mám rád sex, ty taky, tak kde je problém? Pořád jen čekáš, že tě k němu budu nutit. Aspoň mám takový pocit. Tak dobře večer… Ty blbe, kam to čumíš?!“
„Tak večer. Pa.“ Vypne telefon. Trochu je to lepší, ale stejně zůstala okolo srdce špatná pachuť. Sedí, k ničemu se mu nechce a to by měl dokončit už finální úpravy na Jindrově projektu. Dá mu to zítra. Co mu asi chce? Nakonec se zvedne, jde připravit něco na zub.
Zvonek. Petr udiveně zvedne hlavu od chlebíčků. Poslední dobou se naučil mít pořád něco takového nakoupeno. Netrpělivý, naštvaný, usoudí dle délky zvonění. Takový nikdy nebyl. Utře si ruce do utěrky, kterou doloží na linku. Jde ke dveřím. Otevře je.
Jindra k němu vpadne jako velká voda. „Ten je k ničemu! Zatraceně, koho jsi mi to dohodil?“ křičí už ve dveřích. Petr si ho udiveně prohlíží. „Nepoužitelnej!“
„Nechápu.“
„Nechce sex!“
Petr ho vystrnadí ze dveří, zavře je. Nechce, aby sousedi měli po ránu estrádu na živo. „Cože nechce?“ Nějak mu to k Lukášovi nepasuje.
Jindra si odfrkne, skopne boty. „Nechce sex! Chceš to hláskovat?“
„To ne, ale jak to?“ nerozumí tomu nebo je Jindra natolik ňouma, že to nedokázal. To se nezdá a pak jedná se o jeho drahocenný projekt. To se vsadí, že se snažil. Chyba bude někde jinde, ale kde, když se na něj Lukáš díval jak na nahou koblihu? „Víš co? Posaď se a popovídáme si o tom.“
Jindra se na něj zarytě dívá. „Tak jo, ale je to tvoje chyba. Týden je fuč a nic.“
Petr vytřeští oči. Celý týden a nic? To není možné! Začíná ho to zajímat. Dojde do kuchyně, vezme chlebíčky, z lednice nealko pivo. Postaví to před Jindrou.
„Jsi stejný jako on.“
„Cože?“ Petr z toho nechápe ani ň. „Jako on? Nepřirovnávej mě k tomu sexuálnímu kozlovi.“
Jindra zaprská. „Sexuální kozel? Snad panna, ne?“
Petr se posadí na stoličku, aby ho viděl. „Vypadáš jinak. Nové brýle?“
Jindra si na ně mimoděk sáhne. „Jediná dobrá věc, která mě potkala. Záložní,“ zavrčí znechuceně. Vezme jeden chlebíček a nacpe si ho do pusy. Petr si ho prohlíží. Ponožky správné, neutrálně šedé a tenké. Kalhoty plátěné, silnější. Moc pěkné a k tomu bleděmodrý svetr, který by si určitě nekoupil, natož ty parádní kalhoty. Měl by se optat Lukiho, kde nakupoval. Zarazí se.
„Nový šatník, nové brýle – pořád mě někam tahá, pořád něco nakupuje. Mám toho dost! Chci sex! Chci výsledky! Chci toho snad moc? Tohle,“ zatahá se za svetr, „vůbec nepotřebuji.“
„Vypadáš atraktivně. Moc pěkné. Kde jsi nakupoval?“
„A co já vím? V nějakém obchodě. Optej se na to Lukáše. Moc dobré chlebíčky. Taky mi pořád něco nosí. Jako bych byl nemohoucí! Co si myslí? Že si neumím dojít na jídlo? Nebo že jsem tlustý?“ prská na všechny strany, zatímco se cpe dalším chlebíčkem.
„Netušil jsem, že je až zas takový. Tak co si stěžuješ?“ vezme si taky, dokud jsou. Při tomto tempu, budou pryč velmi brzy. „Máš snad všechno, ne? Co by někdo dal za pozorného partnera. Nosí tě na rukou, ne?“ Vzápětí si uvědomí, že kdyby bylo vše růžové, není tu. Honza mu říkal, že je to chůva, ale on moc nevěřil. Teď tomu věří. Výsledky jsou úžasné.
„To nosí. To nosí, ale sex žádný! Vzal jsem si na to dovolenou, chápeš? Ne. Poprvé po XXX letech! V práci byli vydřeni, ale svedl jsem to na únavu. Cha mínil jsem být unavený a zatím? Procházky pod hvězdičkami, báječné večeře v restauracích, nákupy, mazlení – vše až na jedno. Žádný sex.“
„Nechci nic říkat, ale to je krása ne?“ Kéž by trochu Honza byl takový, ale tam je to opačně, pomyslí si zasmušile. Jindra si ničeho nevšimne. To by se mu líbilo.
„To je mi k ničemu, chtěl jsem jen jedno a to sex.“
Petrovi dojde trpělivost. „Zatraceně, chlape, máš všechno, tak co mu to říct?!“
Jindra na něj se dívá. „Já mu to řekl.“
Petr na něj zírá. „Řekl?“
„Jo řekl.“ Odloží chlebíček. „Jeho reakce byla asi taková.“ Chvilku mlčí. „Na moje prohlášení: Luki… nesnáším to oslovení, víš, ale přemohl jsem se. Luki, co kdybychom šli spát? To ´kdybychom‘ zkrouhnul na kdybych – v jednotném čísle! On snad neměl češtinu nebo možná je nahluchlý, ale to se mi nezdá.“ Píchne prstem někam směrem ke stropu. Vůbec jako bych nic neříkal. „V druhé fázi - to bylo včera, jsem mu to zopakoval. „Luki, já to nesnáším, podle mě Lukáš je hezké jméno, ale co bych pro projekt neudělal, jsem řekl. Luki, co kdybychom se spolu vyspali? No není to zřetelné? Žádné kdybychom. Přesné a jasné. To by snad pochopila i Juliana. A on na to? Víš, co udělal? Ne? Já ti to řeknu. Políbil mě, vřelé vášnivě, líbí se mi líbání. Potom mě objal. Už jsem se radoval, že konečně budu mít první data, ale potom mi řekl, že na to půjdeme pomalu, že nikam nemusíme spěchat, že až opravdu budu chtít, tak se můžeme milovat. Nemusím se nutit? Ježíš, byl jsem nažhavený jako drát pod dvě stě dvaceti volty a prej nejsem nažhavenej. To nechápu, co by to muselo být.“
Petr na něj zírá. Něco takového by si nevymyslel, ale chodí s Lukášem? Opatrně se optá. „A chodíš s Lukášem?“ Ten popis se chodí na všechny kromě Lukáše. Dyť je to maniak, jinak by nechodil s Honzou. Počkat? Znamená to, že on snad je taky maniak?
Jindra pro změnu se na něj dívá. „Jistěže. Vysoký černovlasý krásný kluk. S kým asi? S cizím bych nešel a najímat prosti… Hele, co kdybych si na to najal prostituta? Tam by to bylo vyřešeno raz dva ne? Peněz mám dost.“ Tvář se mu tím nápadem rozjasňuje.
Petr se otřese. Jindra zachází daleko. „To bys udělal.“
Jindra se zadumá, rukou si bubnuje o koleno. „Ne. Musel bych hledat nějakého vyhovujícího a na to nemám čas, ale týden je v prdeli!“ vyštěkne neslušně. „Co mu mám říct, aby mi vlezl do postele?“
„To nevím.“
„Jak to, že to nevíš? Jak jsi to udělal s Honzou?“
„Ten mi tam vlezl sám,“ řekne suše. „Mám spíš opačný problém.“ Jindra nad tím mávne rukou.
„Musíš mi pomoct. Slova na něj nepůsobí.“
„Co mazelní, doteky?“
„Vyzkoušeno. Dokonce jsem se svlékl. Přitahuji ho, to mi řekl. Tak proč doprčic nechce sex? Já fakt nevím, co dělat! Je zatvrzelý jako beran. Čert mi byl dlužen džentlmena. Chci ehm…“
„Sexuálního maniaka.“ Proč jsem nenarazil na Lukáše? Mohlo být všechno jinak. Ne, nepřitahuje ho tak fyzicky jako Honza. Na druhou stranu jsou kvůli tomu problémy.
„Přesně. Potřebuji ta data. Mám ještě týden dovolené. Předpokládal jsem, že den co den promilujeme a ono nic. Nechápu, proč jsi mi ho dohazoval, když jsi věděl, že je takový puritán! To je to slovo. Je puritán.“
Petr si povzdechne. „Není. Nechápu to, protože chodil s Honzou a ten si nalézá vždy jen výkonné hřebce.“ Tohle je jako sen. Bavit se po ránu o těchhle věcech a tak zpříma. Jenže s Honzou zábrany rychle padají. Označit sám sebe za hřebce – to je ponižující. Propadá se hloub a hloub.
„Vážně? Nechceš mi ho půjčit? Co data?“
„Nechci!“ odsekne. „Ta jsou tady.“ Přinese z ložnice sešit. Jindra jim listuje. Zaklapne ho. „Tak co?“ nevydrží se neoptat Petr. Posadí se na své místo.
„Nad očekávání. Vyřešit menší problémy s rozmnožováním a jsme boháči.“ Ušklíbne se. Potom se sešitem praští. „Jenže mě to nevychází. Poraď. Máš s tím více zkušenosti.“
Slepý radí hluchému. On a zkušenosti. Nulové, dokud nepřišel Honza.
„Co internet? Tam je snad vše,“ radí opatrně. Nechce, aby ho měl za zelenáče.
„Buď naprosto nevyhovující jako svedení na pláži, až po to co jsem vyzkoušel. Jak říct druhému, že chci sex?“
Oba se na sebe podívají. Tváře se jim rozšíří do úsměvu. „Myslíš?“
„No, když nereaguje na tamto, potom na tohle by měl. Kdybych to řekl Honzovi, asi by si mě vzal na místě. Ale opravdu se divím, že tě nechává na pokoji, ale fakt to chceš?“
„Hele, dělat si to noc co noc sám, není ehm…“
„Jasně.“ Vzpomene si na sebe. „Plastikové.“
„Ano. Jako oběd bez masa. Sice člověk se nají, ale něco tomu chybí.“
„Maso.“
Oba se usmívají. „A jak je to mezi vámi? Když pominu tu postel,“ optá se zvídavý Petr a uzme poslední chlebíček.
„Jaké? Hezké. Musím říct, že nebýt těch dat, asi bych tak nespěchal, ale jakmile se dostanu do výrobního procesu, potom bude konec s pravidelnými schůzkami. Je to fakt pěkné. Vůbec jsem netušil, že to takové bude,“ přizná váhavě Jindra.
„Nic ti nevadí?“
„Právě že ne,“ povzdechne si a zrudne. Petra to mimoděk pobaví. O sexu se baví naplno a při romantice rudne. „Moc mu nerozumím. Někdy se mi zdá, jako by byl z nějaké jiné planety. Pořád mě někam bere. Drží mě za ruku, ochraňuje mě. Copak to potřebuji? Ale je to milé. Nikdo se o mě nestaral. Ráno mi například volá, co si mám vzít na sebe. Dokonce i z Německa, kde byl na nějakém tom focení.“
„Vážně?“
„Jo. Našel si na internetu, jaké tu máme počasí, a zavolal, co si mám vzít na sebe. Málem jsem mu řekl, aby šel někam, ale je pravdou, že zná můj šatník lépe než já.“
„Zamiloval se do tebe.“
„Vážně?“
„Určitě. Tyhle blbosti by žádný rozumný člověk nedělal,“ řekne s jistotou. „Moc ti to sluší.“
Jindra zčervená. „Díky. Opravdu snad to zabere. Trochu se obávám, jaké to bude,“ vyhrkne. „Máš tam ještě jídlo? Dnes mi nic nepřinesl,“ postěžuje si.
„On ti nosí svačiny?“ podiví se. Lukáš je šílenec. Bude se na něj muset optat Honzy.
„Nebyl doma!“ Do kadeřnictví jako velká voda vpadne Lukáš se sáčky, které okamžitě provoní celou místnost.
„Ježíš, nech toho. Málem jsem dostal infarkt a zvoral účes. Omlouvám se, pane. Posaď se a nestůj ve dveřích. Kdo nebyl doma?“
„Jindra. Nerozumím tomu. Měl být. Každé ráno mu nosím čerstvé pečivo. Má rád sladké, sehnal jsem mu výborné koblihy a nějaké housky. Vůbec se nehlídá. Nebyl doma. Co mám dělat?“
Honza si vzpomene na telefonát. „Je u Petra. Určitě kvůli tomu programu.“
„Aha. Doufám, že se pořádně oblékl.“
„Hele, za deset minut mám volné okno, posaď se a mlč nebo fakt to zvořu.“ Lukáš se posadí na pohovku. Dívá se, jak Honza zručně fénuje vlasy. Radost se podívat. Potom se smutně podívá na jídlo. Povzdechne si. Byl si jistý, že bude doma, spolu se nasnídají na zahradě, možná nakrmí kapříky. Nikdy by neřekl, že někdo může mít tak krásný dům. Když Petr povídal o domě rodičů, potom si představil dvougenerační domek. Prostě dvoupatrovou krychličku s garáží. Místo toho našel nový dům, rozhodně ne dvoupodlažní. Dokonce má solární panely, je rozlehlý světlý se zimní zahradou, kde jsou ratanová křesílka se stolkem. Když je špatné počasí, snídají tam, jinak venku na verandě. Zahrada je kapitola sama o sobě. Nechápe, jak někdo může mít tak velký pozemek skoro ve středu města. Docela velký skleník, kde má jednu část vyhrazenou pro orchideje, aspoň to vyrozuměl z jeho přednášky. Všude jsou teploměry, měřiče a neví, co ještě. Na zahradě je jezírko s kapříky. Pořád něco překopává. O hladký trávník se stará sekačka s inteligentním programem. Jednou se díval skoro půlhodiny, jak seká a objíždí stromky. Trávu okolo stromků později seseká srpem.
Dům je nádherný s malým akváriem. Prostě skvost. Jednou řekl, že to ještě splácí. Vůbec nechápe, jak může v něčem tak velkém bydlet. Když se ho optal, řekl jen, že potřebuje hodně prostoru. Dál to nekomentoval.
„Hotovo.“
„Super. Hezký kluk.“
„Prosím tě, už tě Jindra omrzel?“
Na Lukášově tváři se rozprostře úsměv. „Kdepak. Je to nádherné. Nic takového jsem nepředpokládal. Myslel jsem, že nebude mít čas, ale stále má. Večer chodíme na večeře, potom procházky a ty dny strávené u něj na zahradě. Pořád mi opakuje, že klidně můžeme se milovat, ale myslím, že je tak ohleduplný jen kvůli mně. Ale já počkám.“
Honza na něj zírá a neví, zda se má smát nebo ne. „Vy jste spolu ještě nespali?“
„No dovol? Známe se sotva týden.“
„Znali jsme se dvě hodiny, když jsme na to skočili,“ upozorní ho jemně.
„Ty nejsi Lukáš.“
„To má znamenat jako co?“ optá se výhružně Honza.
„Nic, nic,“ brání se. „Jen tentokrát chci jít na to pomalu a pak nemá žádné s muži zkušenosti. Nechci, aby si něco zošklivil.“
Honza na něj zírá. „Ty ses zabouchl.“
Lukáš na něj zírá. „Ty si sedíš na uších. Říkám ti to od první chvíle, co jsem ho uviděl. Má tak nádherné oči a nejen to. Tvář. Je strašně chytrý. Má tři doktoráty, myslím. Taky skvělé vypadá, prostě je nádherný. Atraktivní. Chodíme po obchodech a vůbec mu nevadí, když na něj něco pořád zkouším. Trochu mu obměňuji šatník,“ přizná se s červenáním.
„Těpic.“
„Cože?“
„Nic,“ zabručí. Jindrovo konto se razantně ztenčí, pomyslí si, když si vzpomene na pár jeho oblíbených obchodů. Snad si to může dovolit.
„Koupili jsme spolu nové brýle. Kovové, ale černé, víš. Krásně mu padnou k vlasům i k očím. Taky pár věciček a vzal jsem ho k Ďáblovi. Myslím, že se mu tam líbilo.“
Tam by se líbilo i Satanovi. Zvonek cinkne, dovnitř vejde další zákazník. Podívá se na sáčky. Taky mohl něco mu vzít. Ani se nestihl nasnídat. Vzpomene si, jak spolu dělají snídaní, potom se i nakrmí. Jenom je škoda, že to se školním rokem přestane.
„Dobrý den, přejete si?“
„Ostříhat.“ Ukáže na hlavu, kde je střapatá hříva.
„Samozřejmě a co melírky nebo jen ostříhat?“
„Copak je potřebují? Nejsem žádnej teplouš. Normálně mě ostříhejte.“
„Jistě.“ Lukáš se na něj podívá. Chudák. Musí se s tím setkávat dost často, ale profesionalita mu nedá a určitě ho ostříhá co nejlépe. Taky že jo.
„Myslí si, že sežrali svět. Když se nebudou mýt, nebudou používat deodoranty a nebudou o sebe dbát, tak si myslí, že jsou větší chlapi. Blbci.“
„Znáš to. Žádná změkčilost. Ženským se to asi líbí.“
„Asi jak, které, protože Jitka by někoho takového domu si nepřivedla. Dneska jsme se s Petrem pohádali.“
„To je mi líto, ale proč. Neklape vám to?“ Dostane strach. Jestli jim to nevychází, co potom oni dva? Miluje Jindru a chtěl by s ním pořád být. Nechce to uspěchat. Na postel je času dost.
„Pořád má pocit, že po něm chci sex.“
Lukáš mlčí. „Nechci nic říkat, ale se mnou to bylo stejné. Dalo mi to práci, že jsem se přesvědčil, že nejsi se mnou jenom kvůli hezkému tělu a vizáži.“
„Jistěže nejsem. Copak jsem blázen? Říkal jsem mu to. Dnes si promluvíme. Musím ho nějak přesvědčit, i kdybych měl držet opět půst. Fakt nechce s tebou spát?“
„Chce, ale dyť ti říkám, nechci to uspěchat. Hele, vezmi si koblihu. Sladké je dobré na nervy. Pomůže ti to.“ Vytáhne nugátovou koblihu. Vzpomene si na včerejšek, když se Jindrovi nugát rozmazal kolem pusy. Slíbal je. Byl tak vzrušený, že měl co dělat, aby se udržel a nevzal si ho hned v zahradě. Jednou ho tam zastihl polonahého. Obdivně zíral na vypracované tělo. Měl na sobě staré tepláky, které měl skoro dole, a vzadu odhalovaly nebezpečně rýhu. Měl pocit, že slintá víc než buldok při kuse masa.
„Tak já bych neváhal a šel do toho. Když chce.“
„Počkám. Vezmi si ještě jednu. Za týden proběhne první setkání na kalendář.“
„Už? Nějak brzy, ne?“ Dál nekomentuje Lukášovo rozhodnutí. Trochu škodolibě si připomene rudou orchidej a poznámky k sexu. Ti dva jsou vážně praštění, pokud se jedná o nějaký výzkum. Jen kolikrát musel se dívat na televizi – pohádky a to jen proto, že něco šmodrchal do počítače. Juliana je milá osůbka, ale večer by se chtěl přitulit k pořádnému tělu.
„Chci vás seznámit a mám konečný návrh motivu kalendáře.“
„Nějaký máš? Co?“
„Uděláme z neatraktivních zaměstnání, zaměstnaní sexy. Jako úředník nebo učitel. Jsou neoblíbené, jsou neatraktivní, jsou opovrhované. Uděláme z nich opak. Takový napůl odhalený učitel za katedrou s křídou v ruce. Vidím to jasně před sebou. Estel je nadšená.“
„Nedivím se. Tíhne k chlapům jako můra k světlu. Bude mít tolik krásných modelů, že se asi zblázní.“
„Vydržela to předtím, vydrží to teď. Tak co si myslíš na ten nápad?“
„Jde to. Líbí se mi to. Kdybych měl takového učitele jako Petr, nahého,“ mimoděk si olízne rty, „asi bych se učil daleko více. Takový školní trest ve třídě nebo kabinetě…“
„Halo, jsme v kadeřnictví!“ Jindra se směje na celé kolo. „Jsi do něj úplně zblázněný.“
„Jistěže jsem. Další.“ Dovnitř vejde postarší upravený muž. Unavený obličej.
„Ostříhat, prosím. Dva centimetry.“
„Samozřejmě. Prosím, posaďte se.“ Muž se posadí, Lukáš k němu přistoupí, vecpe mu do pusy zbytek koblihy a políbí ho. „Oznam to tomu svému, ahoj.“
„Ahoj,“ zahuhlá. Zavrtí hlavou a věnuje se dál hlavě muže, který mu pod rukama co nevidět usne. Přidá trochu studenou. „Není moc studená?“
„To je.“
„Hned zmírním. Omlouvám se. Někdy to zlobí.“ V myšlenkách se vrátí k Lukášovi. Tak to je zvědavý, jak to s nimi dopadne. Kdo vyhraje. Lukáš džentlas nebo Jindra sexuální maniak, i když jejich důvody jsou úplně opačné. Až na to vlítnou, všechno bude jinak.
„Tady k zrcadlu. Melírky nechcete nebo zakrýt šediny?“
„Ne díky, jindy. Stačí ostříhat.“ Muž se usměje, stejně tak i Honza.
Jindra mezitím pokračuje v dost jednosměrném monologu. „Každé ráno mi je nosí. Nevím, proč dnes ne. Většinou je sníme v zahradě, tedy pokud je hezky. Pořád dělá divné věci. Vůbec mu nerozumím.“
„Jaké? Promiň, že se ptám.“
„Ale. Například. Včera jsem měl prý trochu nugátu na puse. Musel mi ho slíbat. Mohl jsem si je utřít ubrouskem. Nebo mě drží za ruku, když je cesta osvětlená. Vidím snad, ne? Tak proč bych měl upadnout? Nebo mi otevírá dveře. Copak si je neumím otevřít sám?“
„Dvoří se ti.“
„Nechci dvoření, chci sex. Myslíš, že k tomu se dopracujeme?“ povzdechne si. Petr vidí, že ho to opravdu trápí.
„Určitě. Problém je, že ty chceš sex a on chce lásku,“
„Cože?“
Petr se zarazí. „Lásku,“ zopakuje. Mírně zrudne. O tomhle se bavit s kamarádem.
Teď se zarazí Jindra. „Lásku?“
„Jo.“
Oba se na sebe dívají. Petr si pomyslí, že asi je opravdu natvrdlý, jestli na to doteď nepřišel.
„On mně miluje?“ ujišťuje se Jindra.
„Ano.“
Jindra vstane, prochází se po obýváku. „Nenapadlo mě to. Co mám dělat?“ Obrátí se k Petrovi. „Nepočítal jsem s tím. Chtěl jsem jen ta data. Je mi třicet šest.“
„To je normální,“ řekne zkušeně. On si tím už prošel. „Já taky ne. Najednou je tu někdo, na kom ti záleží a naopak. Taky jsem si říkal, že mě to nepotká. Najednou bác a lítám v tom.“
„Nevím, jestli ho miluji. Co když ne? Nikdy jsem nebyl zamilovaný. Dokonce ani do své ex.“
„Tak mu potom to řekneš a je to.“
Jindra se na něj dívá. „Přitahuje mě. Je mi s ním dobře, ale láska? To je náročné.“ Vzpomene si na svou bývalou. Bezradně sedí, dívají se po sobě. „Nesnáším řešení, když je tolik neznámých, zvláště hodně proměnlivých a nepředvídatelných.“
„Tak tomu věřím. Já taky ne. Co chceš dělat?“
„Nevím sám. Nejdřív asi vyřeším ta data, potom budu uvažovat o lásce. Někdo mě miluje. Je to hezké, i když neuvěřitelné.“
Petr nechápe, jak někdo s takovým IQ může mít tak malé ego.
„Poslouchej, za čtrnáct dní mám přednášku, přijdeš?“
„Jasně. Téma?“
„Genetika, co jiného. Myslíš, že bych měl Lukáše pozvat?“
Petr přemýšlí. „Uvidíš sám, ale pokud bys to nebral vážně, asi ne. Musel bys ho ostatním představit. To už je vážná věc. Já byl představen ani jsem to netušil. Myslím, že bys s tím měl počkat.“
„Dám na tebe.“ Něco mu zapípá. Otevře elektronický diář. „Hele víš, že ten blázen s sms byl Lukáš? Neuvěřitelné. Raději si vše píšu, protože zapomínám, kam mám jít nebo co udělat. Je to jistota. Jdeme na oběd. Mám už docela hlad a kde je Juliana?“
„Dnes šla do druhé třídy,“ prohlásí pyšně. Vyprovodí ho do předsíně. Jindra se obuje.
„Druhá třída. Mám rád děti, když nejsou moje. Obdivuji tě. Mít dítě bych nedokázal, ale hádám, že jsi to udělal kvůli ní.“
„Jasně. Je to můj malý poklad. Bez ní bych se zbláznil. Dej mi vědět, jak to fungovalo,“ řekne s úsměvem Petr.
Jindřich vzpomíná. „Jasně dám. Sex. To snad by pochopila i moje prabába. Dvoření… Nesnáším to. Na věc se má jít rychle, udělat kvalitně s dobrým výsledkem, aby obě strany byly spokojené.“
Petr se usměje. Jo to je myšlení vědce. „Pomalu je lepší, věř mi.“
„Když myslíš, ale nemám moc času. Snad to bude dokonce týdne. Bylo by lepší dřív. Sběr dat je náročné, to přece víš.“ Jindra si posune brýle, usměje se. „Jo díky za data a ten program si mohu vyzvednout kdy? Musím tam zadat data.“
„Zítra. Přijď i s Lukášem. Něco ukuchtím.“
Jindra s otevřenými dveřmi zaváhá. „Hele, to bych se musel naučit vařit, že jo?“
Petr se rozesměje. „Já bych to nechal na Lukášovi. Myslím, že schopný je dost.“ Už vidí Jindru v kuchyni. Váhy, baňky a měřidla. Měřil by i zrnka mouky jen, aby bylo to přesně dle receptu.
„Pravda. Tak se měj a pozdravuj Juli.“ Petr zavře dveře. Opře se o něj. Lukáš se zamiloval do Jindry. Musí říct, že by to do něj neřekl a ta péče! Večeře, procházky… Bral by to taky. Podívá se na hodinky. Jedenáct, ani si toho nevšiml. Dodělá ten program, aby měl to z krku. Taky se začne připravovat na semestr. Usměje se. Sedne k počítači, zapátrá jaké je datum a naťuká dlouhý kód.
Mobil. Sáhne po něm. „Halo?“
„Honza. Jen ti volám, že bys měl dojít pro Juli.“
„Kolik je?“
„Bude jedna. Dnes má kratší dobu.“
„Díky moc.“ Sklapne. Jde se obléct. Jindra má diář, on má Honzu. Honza je lepší, pomyslí si. Jde ke škole. Už z dálky vidí Julianu v houfu kamarádek. Některé odcházejí samy.
„Tati! Tati!“ zamává na něj, rozeběhne se k němu, až jí taška poskakuje na zádech. Vzpomene si, že pro ni chtěl tu na kolečkách. Popadne ji s taškou do náruče, vyzdvihne do výšky. Počasí se už uklidnilo, tak ji z aktovky čouhá kus pláštěnky. Zatočí s ní.
„Jupí, letadlo! Já letím! Ještě!“
Petr se směje, točí s ní. Je mu jedno, že všichni na ně civí. „Tak co? Jak bylo?“ ptá se.
„Spoustu předmětů, ale mám pro tebe zprávu. Tati, máme jet do školy v přírodě a taky plavání a já nevím co ještě. Musím se přiznat, nedávala jsem pozor. Budeme na to mít?“ optá se. „Ona povídala Majka, že nebude moci jet na školu v přírodě.“ Čelo se jí svraští.
„Uvidíme ano. Tak co zajdeme si do cukrárny, když je nový školní rok?“
„Ano, ano. Prosím.“ Cestou se staví v cukrárně. Objedná oblíbený indiánek s dortíkem a pro sebe jednu střechu. Potom ještě koupí colu a pro sebe čaj.
„Máme jednoho nového žáka.“
„Nepovídej. Je hezký?“
„Tati! Na co hned nemyslíš, ale ano je. Dokonce hezčí než Martin. Přestěhoval se z Brna. Mluví trochu legračně, ale brzy se češtinu naučí.“
„Mluví asi trochu nářečím, víš.“
„Aha. Tati co je to gay?“
Petr si pomyslí, že to jednou muselo přijit. Taky to ticho od vedlejšího stolu, je divné.
„Jeden kluk to řekl druhému. Je to nadávka?“ Juliana na něj hledí tmavohnědýma očima. Jako by se díval do zrcadla.
„Gay je označení pro muže, který má rád jiného muže.“ Ehm není to divné? „Není to žádná nadávka. Prostě doma není maminka s tatínkem, ale dva tatínkové.“ Není to ještě divnější? Měl ji to vysvětlit dřív, doma v klidu, ne za pobavení celé cukrárny.
„Jako ty?“ Dojde ihned Julianě.
Petr zaúpí. Mohla by mít taky pomalejší vedení.„Přesně tak.“
Juliana se zatváří spokojeně. Petr sice nechápe proč, ale je rád, že se dál neptá. „Dostali jsme už nějaké úkoly. Taky je volitelný kroužek angličtiny. Chci na něj chodit.“
„Co takhle prosím?“
„Tati, to potřebuju pro život. Prosím.“
Petr se usměje. Tak pro život? Kde to asi slyšela? „Tak dobře. Půjdeme.“ Juliana dojí indiánka, vytáhne kapesníčky, otře si pusu. Obleče se a za chvilku už jsou domu.
„Tati, je doma Honza nebo pracuje?“
„Proč se ptáš?“
„Jen tak. Bude dnes u nás spát?“
„Vadí ti to?“
„Ne.“
Petrovi se ulehčí. Musí se přiznat, že to není snadné, protože si dosud dělali, co chtěli, ale teď musí být i tišeji. Ale musí přiznat, že je rád, když vedle něj někdo spí, že ho může obejmout. Je to pěkné. Doma mu Juliana podá dopis od učitelky. Jde se podívat, co by mohla uzmout. Za chvilku se ztratí v pokoji se sušenkami. Vzápětí vystrčí hlavu.
„Tati, jo jídelna bude na nějaké čipy, tedy karty.“
Ach bože, jídelna. Zírá na ni. Zapomněl ji zaplatit. Rychle se podívá do elektronického bankovnictví. Vyhledá trvalé příkazy. Uleví se mu. Nezapomněl. Jen doufá, že částka zůstala stejná. Mrkne se na papír. Zůstala. „Díky bohu,“ zašeptá. Nechtěl by jít na pohovor kvůli jídelně hned na začátku roku.
„Co chceš k jídlu?“
„Nic, ale mohli bychom mít hranolky?“ ozve se z Julianina pokoje.
„Určitě. Půjdu pracovat. Nepotřebuješ něco?“
Juliana vykoukne. „Kdepak. Musím se začít učit. Tati, jak bys reagoval na poznámku?“
Petr svraští obočí. „Co jsi provedla?“
„Nic. Pa. Můžeš jít.“ Vyhodí ho ze svého pokoje. Petr osamí. Čertice už něco peče. Má to s ní kříž. Jen doufá, že to bude poznámka, nic víc. Občas jako by to nebyla ona a objevilo se její druhé já. Potom dělá vylomeniny. Ušklíbne se. Přinejmenším není porcelánovou panenkou. To by nesnesl. Nějakou tu poznámku unese.
V poledne přijde Honza a s ním jeden velký chaos. Z Julianina pokoje se ozývá smích, pár úderu – hádal by na polštářovou bitvu. Je rád, že si s Honzou rozumí.
„Zachraň mě! Je to drak!“ někdo mu ovine ruce kolem těla. Honza?“
„Tenhle malý dráček?“ ukazuje na rozesmátou Julianu, která se snaží chytit Honzu, ale ten cloumá Petrem jako štítem.
„Já jsem velký drak, co vás sní!“ směje se Juliana v nějakém zeleném hábitu. Honza nakonec poklekne, sepne ruce a spustí: „Prosím o milost, velký zlý draku. Nezabíjej mě, budu ti věrně sloužit do konce života.“
Ouvej, to neměl říkat, pomyslí si vesele Petr. To vezme vážně.
„Vážně?“
„Samozřejmě, draku. Co mám udělat? Jsem tvůj sluha.“
„Doneseš mi pití, potom sušenky a budeš si se mnou hrát, až do večeře.“
„Dobře.“ Petr se vrátí k prací, rád, že Juliana nechtěla tohle celý rok.
„Kdy bude večeře?“ ozve se ode dveří Honza.
„Co kdybys ji udělal ty?“ odpoví, aniž by pořádně vnímal.
Honza si odfrkne. „Blázníš? Chcete se otrávit?“ zavře dveře.
Petr se nad tím pozastaví, uloží práci. Stejně ji má hotovou, už jenom dodělává vizualizaci. Protáhne se, až mu lupene za krkem. Sedí, dívá se na jejich společnou fotografii. Pohladí ji. Byl opravdu blázen, ale nepochybuje, že se to stane. Vypne počítač. Pro dnešní den, je tomu konec. Samozřejmě kuchyň zeje prázdnotou. Povzdechne si, vezme zástěru a vynadá brambory. Rychle připraví hranolky. Dokonce i Honza už je vyžaduje stejně, jak dělá. Sice neví, zda mu chutnají nebo proto, že jsou od něj, nebo nemusí vařit, ale je rád.
„Vyhrála!“ uslyší jekot. Honza je trpělivý, když dokáže s ní dokola hrát pexeso. Asi koupí někde nové.
„Jídlo!“ houkne pro změnu on. Do kuchyně se nahrne rozesmátá Juliana s Honzou. Začnou připravovat stůl. Rozdělí hranolky.
„Dobrou chuť, Juliano!“ Ta provinile polkne hranolku.
„Dobrou chuť. Tati, Honza nemusí?“
Ten na ně zírá. „Promiň. Dobrou chuť.“
„My čekáme, až všichni mají jídlo na talíři,“ poučí ho Juliana.
„A ty jsi při Honzovi zvlčila.“
Juliana zrudne. „Je to naposled, české pionýrské!“
„A kde jsi to, slečinko vzala?“
„Ve škole, ale nevím, co to znamená, ale je to jedno. Jsou výborné!“ Zářivě se usměje na tatínka i na Honzu. Zírá nabácá Milanovi, až zčerná. Není to žádná nadávka. Je to správné slovo. A tatínek má rád Honzu a Honza má rád tatínka. Maminka říkala, že nejdůležitější je, když jeden druhého má rád. A maminka měla vždy pravdu.
„Dnes v cukrárně na mě Juliana vypálila, co je to gay. Myslel jsem, že se propadnu,“ vzpomene si pozdě v noci u televize. Nešel pracovat, protože má tak trochu pocit viny, že Honzu kvůli programu zanedbává.
Honza přestane se dívat. „A co jsi ji řekl?“
„Něco, že je to muž co má rád druhého a ještě něco, ale pochopila to. Měl jsem ji to vysvětlit dřív. Za dnešní ráno se omlouvám, ale mám takový pocit, že to zopakuju.“
Honza ho políbí. „Nevadí, asi tak trochu máš pravdu. Byl u mě Lukáš.“
„U mě Jindřich. Stěžoval si, že chce sex.“
„Lukáš zas, že ho nechce vylekat. Tomu se říká pár!“ Oba se usmějí. „Co kdybychom zašli do ložnice,“ zašeptá Honza, když vklouzne rukou pod Petrovo tričko. Ten zasykne, jak se chladná ruka dotkne bradavky.
„Docela rád.“ Vstane, vypne televizi. Ani jeden z nich si neuvědomí krátké pípnutí došlé sms.
„Mám data. Jindřich.“
Malý poklad - 42. Tati, konečně focení
