Malý poklad
42.
Tati, konečně focení.
„Pss!“ zašeptá důležitě malá postavička na svého tatínka. Je oblečená a přichystaná do školy. U nohou má velkou aktovku.
„Já vím,“ zašeptá v odpověď Petr. Vezme jí tašku.
„Není zvyklý tak brzy vstávat,“ říká zkušeně Juliana.
„Já vím,“ tichounce odpoví Petr. Po špičkách přejdou do předsíně. Tiše vezmou klíče a stejně tiše zavřou byt. U výtahu na sebe spiklenecky mrknou.
„Tati, já vím, že jsem měla to říct dřív, ale chce tě vidět paní ředitelka,“ začne Juli jen tak. Jako by se nechumelilo, že tatínek musí k paní ředitelce.
Petr si ihned vzpomene na to, že se ho ptala na poznámku. „Počkat, jak ředitelka? Co jsi udělala? Neměla to být jenom poznámka?“ začne zprudka.
Juliana rozpačitě zatočí nohou. „Měla. Tedy já myslela, že bude, ale nějak se to zvrtlo.“
„Tak slečinka si myslela. Na co jsi myslela, když jsi to prováděla? Tak co se stalo a pravdu!“
„Za to může Milan. Pamatuješ si?“ Petr si na něj nevzpomíná, ale přikývne. „No on nadával druhému klukovi, že je gay. Jenže ty jsi mi to vysvětlil, tak jsem mu nandala!“ dořekne vítězoslavně. „Má monokla. Hezkého barevného!“ řekne s takovým potěšením, že Petr neví, zda se smát nebo ne. Tak to je jeho malá princeznička. Rve se jako nějaký chuligán. „Bohužel to zjistila paní učitelka Krásová.“
„Oh a co?“
„No co? Kráva pitomá…“
„Juliano!“
„Tati, promiň, ale je to kráva. Všichni to říkají. I učitelé. Já je slyšela. No, ona mě odvedla do ředitelny a ředitelce nezbylo nic jiného než tě pozvat, ale klidně zůstanu nadosmrti po škole. Stálo to za to,“ řekne s takovým uspokojením, že Petr neví, jak reagovat.
„Za prvé, i kdyby byla hrozná, tak není kráva. Kráva je zvíře, učitelka Krásová je člověk. Je ti jasný ten rozdíl? Za druhé, kdy mám přijít?“
„To je jedno. Jen mám říct, že máš přijít.“
Petr si povzdechne.
„Dobře. Není kráva, ale je hnusná! Nemá děti vůbec ráda. Říkala to teta Olga. Taky jsem viděla, jak některé děti kvůli ní brečí. Ještě dobře že mě neučí. Je zlá,“ zhodnotí celou tirádu na téma – učitelka kráva. Petr si povzdechne. Co má na to říct? Sám dobře ví, že jsou i takoví učitele. Jen by ho zajímalo, proč vedení nezakročí, ale do toho se míchat nebude.
„Tati, nebudu se omlouvat a ten kluk vůbec nevěděl, o co běží. Nadávat se nemá, že ano?“
„Ano, nemá.“ Časem zjisti, že nadávka může být slušným uvolněním, ale nebude ji to učit teď. Vše přijde.
„Já se snažím, abych nenadávala, ale občas mi to unikne,“ přizná rozpačitě. Drží se tatínka za ruku a poslušně vedle něj jde.
„Já to nějak vyřídím, ale slib mi, že se rvát nebudeš.“
Juliana mlčí. Petr se pousměje. Jasně, že mu to neslíbí. Je hodná. Pohladí ji po vláscích.
„Nevadí ti to?“
„Když je to za správnou věc, potom ne.“ Nechá to být. Vlastně bránila i jeho. „Tak já jdu za paní ředitelkou. Buď hodná a dobře se uč.“
„Budu.“ Vlepí mu pusu. „Ahoj!“ zamává na nějakou dívku v červeném svetru. Petr se podívá na budovu, kde sídlí paní ředitelka. To nebude snadné. Snad tomu klukovi nic není. Za pár minut zaklepe na dveře ředitelny. Vstoupí dál. Chvilku čeká, až ředitelka domluví hovor.
„Dobrý den, jmenuji se Petr Komárek a jdu tu kvůli Julianě Komárkové z 2. B.“
„Dobrý den. Prosím, posaďte se. Řekla vám, o co se jedná?“
Petr přikývne. Těžce přizná. „Někomu namlátila.“
„Přesně. Většinou tady máme rvačky mezi kluky, ale mezi klukem a dívkou, to je ojedinělé. Vůbec nerozumím, proč ta rvačka vznikla. Něco povídali o druhém chlapci, taky o slově gay. Ti dva mlčí a Juliana z toho byla velmi spokojená. To nemohu připustit, chápete ne? Rvačky na školní půdě nemají být. Má se tu učit. Jako učitel byste to měl vědět.“
„Co mě řekla, tak Milan nadával druhému, nevím jeho jméno od gayů. Zeptala se mě co to je a já ji vysvětlil, že to není nadávka. Poslední dobou se snažím, aby nendávala. Vím, že je to těžké, ale co nastoupila na školu, její slovník se velmi rozšířil o výrazy, které zrovna nemusím, ale taky dobře vím, že když už je zná, tak je neodnaučím.“
„Vím to. Někdy nechápu, kde ty výrazy berou.“
„Juliana usoudila, že když to není nadávka, pak by ho měla bránit. Nevím, proč to vzala do vlastních rukou. Rozhodně to považuji za špatnou věc.“
Ředitelka pokývá hlavou. „Tak teď už tomu chápu. On ten druhý je takové třasořitko. Přistěhoval se z Moravy. Byl vážně nemocný, takže spadl z trojky do dvojky. Znáte takové ty typy.“
„Jistě, jsem sám učitel.“
„Tak to víte. Bohužel budu ji muset dát poznámku a nějaký trest. Tomu se nevyhne. Vysvětlil jste ji, že se dívky neperou?“
„Samozřejmě, bohužel má svůj vlastní rozum, ale pokud je to za správnou věc, nebudu to řešit,“ řekne kategoricky.
„Chápu. Myslím, že nebudu ani jednoho zdržovat. Jsem ráda, že jste přišel. Většinou rodiče to… přejdou,“ dodá. „Děkuji, jinak je to výborná žačka. Dokonce nad průměr.“
„Ano snažím se. Má i ráda knihy.“
„Kéž by v tomto směru byli takoví všichni.“
Petr se usměje. „Děkuji moc. Nashledanou.“ Venku si zabručí. „A je to.“ Zajímá ho, co napíšou do poznámky a jaký dostane trest. Teď skočí do domu, zacvičí si, večer si zaběhá. Neměl by to odbývat. Možná se Honza konečně vzbudí. Měl by chuť se pomilovat. Zčervená při myšlence, že to bude on, kdo ho pomalu vzbudí. Má rád ranní lenivé milování, kdy pozoruje, jak se partner probouzí. I Honza to má rád. Říká, že není nic hezčího než si po ránu osedlat malé slůňátko.
Doma tiše otevře dveře, zapátrá, zda je Honza vzhůru. Ještě ne a to je půl deváté. Je to spáč. Převleče se do tepláků. V ložnici vytáhne ze skříně podložku, na kterou si lehne. Nahoru dolu. Jedna - padesát. Přestávka, obrátit se a kliky. Opět lehy sedy. Dřepy a opět lehy sedy.
„Už chápu tvoji fyzičku.“ Ozve se vedle něj. Petr otevře oči. Honza ho pohladí po hrudi.
„Nech mě to docvičit nebo bys raději někoho s pivním břichem?“ usměje se, ale zvážní, když nenechavá ruka sklouzne ke klínu.
„Cvičit s takovým vzrušením. Víš, mohl bys cvičit nahý.“
Petr vytřeští oči. „Jako proč?“
Honza se k němu nakloní. „Je to vzrušující.“ Petr zčervená. „Takhle je to nebezpečné.“
„Nech mě… Konec.“ Oddechuje, uvolněný, zpocený. Honza mu zatím drze stáhne tepláky ke kolenům. Potom ho něco napadne. Zvedne se. Petr zaraženě za ním kouká, proč zmizel.
„Konečně jsem si vzpomněl!“ Něčím mává, co nemůže Petr rozpoznat.
„Co je to?“ nadzvedne se a podezřívavě sleduje přibližující předmět. V poslední chvílí mu dojde, k čemu předmět slouží. „Tak prr, okamžitě toho nech!“
„Cože? Chci si ho jen změřit.“ Petr rychlým pohybem se dostane z inkriminovaného místa. Natáhne si tepláky. „Nikdo mi ho měřit nebude! Je to jasné.“
„Ale počkej, chci si ho jenom změřit. Já ho odhaduji na třicet.“ Olízne si rty. „Co je na tom špatného? Potřebuji vědět, kolik centimetru mám ve svém zadku.“
„Honzo a dost!“
Honza schlípne. Už přesně ví, kdy je Petr rozzlobený. Odnese pravítko do pracovny. Chvilku nad ním stojí s toužebným výrazem ve tváři. Vezme ho a vyhledá třicet centimetru. Má tolik nebo méně? Chce to vědět, ale jak na to?
„Ani se o to nepokoušej,“ varuje ho Petr. Přesně vidí, co se mu rodí v hlavě.
„Dobře. Byl to jen momentální nápad. Nedostal jsem ranní polibek. Kde je Juli?“
„Ve škole. Včera se porvala s jedním klukem.“
„Cože?!“ Políbí ho na rty. Nijak ho to nezajímá, ale optat se musí.
„Jo. Udělám snídani. Klidně si dej sprchu. Bránila jednoho kluka, kterému jiný nadával od gayů.“
„Šikovná holka. Doufám, že má pořádného monokla.“
„To má a Juli má poznámku a trest. Ještě štěstí, že ředitelka je rozumná, tak to moc nerozmazávala. Jestli to nerozmáznou rodiče, tak se to urovná. Nech mě být nebo nebude snídaně.“
„Toužím jen po jediné snídani.“ Přitiskne mu ruku ke klínu, potom se zasměje Petrovu výrazu. Zmizí v koupelně. Petr se usměje. Udělá tousty se šunkou a sýrem, k tomu bílou kávu, kterou nějakým záhadným způsobem má Honza rád.
Pustí rádio na zprávy. Reklamy, nic zajímavého. „Co budeš dělat?“ optá se Honzy Petr.
„Coby? Stříhat? Dvakrát barvení, z toho jednou chlápek.“
„Opravdu?“ zaujme to Petra. „Není to neobvyklé?“ Mimoděk si prohrábne vlasy. Možná by potřebovaly přistřihnout, ale to by mu Honza řekl.
„Neboj se, těmi melíry jsem ti šediny zakryl. Vypadáš sexy a na dvacet pět.“
Petr zrudne. „No dovol!“
„Je to normální. Nevidím nic špatného na tom, když se chce chlap líbit. Znám jednu holku, co chodí ke mně s šedinami od dvaceti šesti. Když byla u mě poprvé, vůbec ji nedošlo, že už má šediny. Od té doby chodí pravidelně. Chudák. Většinou se lidem objevují už po třicítce, i když někteří mají hustou hřívu.“
„A kdybych měl blond?“
„To je fuk. To je geneticky dáno, jen v blond vlasech to není tolik vidět. Jsou výborné. Tak přemýšlím, že bych se měl naučit vařit.“
„Jak chceš,“ řekne neutrálně Petr. „Já konečně dodělám ten program pro Jindřicha. Jsem zvědavý, jak dopadl.“
„Dopadl?“
Petr se usměje a začne mu vyprávět jeho stížnosti. Honza se rozesměje.
„To jako vážně jsi mu poradil, že má říct, že chce sex?“
„Jo a co? Ta data jsou důležitá. Nic jiného mě nenapadlo. Tebe by snad napadlo? Dělá mi jen starosti Lukáš. Nepředpokládal jsem, že se fakticky zamiluje. Jistě říkal to, ale přece jenom…“
„Ježíš, dnes je to focení!“
„Cože?“
„Promiň, miláčku. Já na to zapomněl. Lukáš mi říkal, abych ti to řekl. Jde jen o informační schůzku, nic víc, ale bude se řešit co, kdy a jak a hlavně se poznáme. Budou tam všichni.“
„To jsi mi to nemohl… Juliana.“ Oba sedí naproti sobě, přemýšlí.
„Jitka. Zavolám ji. Vyzvedne ji ze školy.“
„Ale Juliana to neví.“
„Prosím tě, vždyť ji zná. Není to cizí člověk. Vysvětlí ji to.“ Honza smete Petrovy obavy. Hned vytáhne mobil. Zazvoní. „Běž se převléknout.“
„Teď?!“
„Jo za dvacet minut přesně máme tam být. Sakra, nebude snídaně!“ řekne s toužebným pohledem na Petrův klín. „Rozptyluješ mě. Čau Jiťo, prosím tě můžeš vyzvednout Juli ze školy? Jdeme na to focení. No jo, znáš mě. Zapomněl jsem.“
Kajícně to moc nezní, říká si naštvaně Petr. Kdyby mohl, přetrhl by ho jako hada.
„Kdy končí?!“ zařve na Petra, zatímco vysvětluje, kde je Julianina škola.
„Ve dvě! Mohu ji nechat v družině.“
„Kdepak! U Jitky se bude mít fajn. Říkáš dvě hodiny. Dlouho? Zatraceně copak já vím, co se učí v druhé třídě? Díky moc, jsi miláček. Dostaneš kalendář zadara!“ zasměje se. Pošle mlaskavý polibek.
„Hotovo. Vyzvedne ji a omlouvám se,“ řekne o něco kajícněji než do telefonu.
„To si to nemůžeš poznamenat do telefonu nebo někam jinam? Co uzel na kapesníku?“
„Ty nikdy nezapomínáš? Proč se zlobíš? Nic se nestalo.“ Honza si ho udiveně prohlíží stejně jako Petr.
„Promiň. Hned se připravím.“ Jde do ložnice.
Je naštvaný, ale proč, pomyslí si Honza. „Tobě se tam nechce?“ napadne ho.
Petr sebou trhne, neodpoví. Komu by se chtělo na focení? Nikomu. Jemu rozhodně ne. Nechápe, že se dal tak snadno umluvit. To je Jindřichem. Má pro něj slabost. „Půjdeme.“
„Jasně. Je mi to líto.“
„Souhlasil jsem, tak toho nech.“
Honza mlčí. Nerad by ho vyprovokoval, protože to je potom naštvaný hodně dlouho. Stalo se zatím to jednou, ale vícekrát nemusí. To potom musí domu a není žádný sex, není nic.
„Omlouvám se,“ řekne Petr v autě, když si zapíná pásy. „Musím to strávit.“
Honza mu položí ruku na stehno. „Nic na tom není, uvidíš a kluci jsou fajn. Budou se ti líbit, i když nikdo ho nemá tak velkého.“
Petr vyprskne smíchy. Tak nějak se mu uleví. Usmívá se celou cestu do ateliéru.
„Ahoj, už jsem se bál, kde jste,“ přivítá je Lukáš. Petr se dívá, kde je Jindřich. Lukáš pochopí, koho hledá.
„Je uvnitř,“ řekne blaženě. „V noci, víte… snad jsem nic nezkazil.“
Oba dva na něj zírají, nechápou, o čem to mluví. „O čem to mluvíš?“
„Ježíš, vy jste natvrdlí. Jdeme. Jej, zrovna nám jde do rány. Estel, to je Petr, Honzu znáš.“
„Ahoj, kluci,“ řekne chraptivý hlas. Oba se dívají na malou hubenou černovlasou ženu. V ruce má cigaretu. Prohlíží si Petra ze všech stran. Nechápavě vrtí hlavou, zatímco ji cigareta dýmá jak tovární komín. „Nechápu, jak to děláš. Něco takového já bych musela hledat týdny. Otočte se.“
Petrovi je trapně, ale pomalu se dokolečka otočí.
„Perfektní. Posilujete, co?“
„Ano. Běhám a cvičím.“
„Letos bude kalendář božsky, i když uniformy nebudou, ale snad příští rok.“
„Ne?!“ nese se unisono.
„Jo, tenhle mrňavý spratek vymyslel něco jiného a mně se ten nápad líbí. Má kliku. Jdeme!“ otočí se a jako královna se svou svitou vpluje dovnitř. Podpatky bot nejméně deseticentimetrových zaklapou na ozdobných dlaždicích ateliéru. Petrovi není moc dobře, protože neví, s čím se uvnitř setká a taky s kým. Jistě Honza mu říkal, že jsou skvělí, ale co když to nesnese a pak fotit… A vůbec co vymyslel? Měl se ho optat. Takhle by nemusel být nervózní.
„Tak vám vedu poslední zbloudilce. Prosím o pozornost,“ ozve se chraptivý hlas, který okamžitě přehluší všechny řeči. V místnosti, která má už být ateliérem nebo co, se k nim otočí asi půl tuctu tváří. Petr přebíhá z jedné na druhou. Jsou zajímavá a ta těla. Polije ho nevysvětlitelný stud. Kam se to vecpal? Na rozdíl od něj vypadají hodně sebejistě. Neměl souhlasit.
„Nevím, proč tu jsme,“ prohodí chlápek v obleku, který by odhadoval na desetitisíce. Vsadí se, že u Vietnamců nenakupuje, pokud o nich ví. „Unikají mi peníze.“
Asi nějaký workoholik, pomyslí si, ale musí přiznat, že ostatní vypadají taky tak nějak divně, i když neví proč.
„Ale no tak, Filipe, chvilka ti neuškodí. Při focení ztratíš toho daleko více.“
Všichni se rozesmějí.
„Nemusím tu být.“
„Můžeš jít. Najdeme někoho jiného!“ ukáže prstem za sebe. Petr zavrtí v duchu hlavou. Proč tak riskuje? Zezadu k Filipovi přistoupí plavovlasý muž. Položí mu ruku na rameno, něco zašeptá. Ten pod jeho rukou trhne. Petr zírá. Jestli kdy někdo by měl představovat anděla, je to on. Jasné modré oči, zlatovlasé vlasy, tělo, že je to hřích. Potom si uvědomí, že ho viděl v kalendáři. „Kněz.“
Ten to zaslechne. Obrátí k němu pozornost a napřáhne ruku. „Těší mě. Vašek. To je Filip. Je trochu ve stresu, ale jinak v pořádku.“
„Jmenuji se Petr, Honza. Jindro?“ Konečně zahlédne známou tvář. Uleví se mu, že tu není sám.
„Ahoj.“ Jindra k němu přijde, obejme. Klidně řekne. „Je to OK.“ Petr ničemu nechápe, ale je mu to jedno.
„Tak seznámení máme za sebou. Lukáš s Honzou, nevím, kterého to napadlo, přišli s myšlenkou představit nudná zaměstnaní ve formě sex, atraktivního formátu.“ Estela se posadí na stůl, nohy zkřížené. „Bude to vypadat takhle. Mám tu,“ sáhne dozadu pro papír. „Zaměstnání, které jsme vybrali jako reprezentativní nudná zaměstnání. Já bych dobrovolně nešla dělat ani jedno z nich. Kupodivu většinu děláte vy, takže budete vědět co a jak. Pomůžete mi.“
„Počkej! Přečti, co tam máš!“ ozve se vysoký muž se zelenýma očima.
„Učitel, Úředník, Vědec, Prodavač/lékárník/,Knihovník, Recepční, Tester her, Obchodní cestující, Sekretář, Korektor, Účetní, Notář.“
„Hej moje zaměstnání není nudné!“ ozve se ihned námitka. „To jenom vy, kteří nic nemuseli sepsat, si myslíte, že notařina je nudná věc. Věřte mi, že není.“
Petr se otočí za hlasem. Vysoký štíhlý muž s hnědými vlasy, ale s úsměvem, že bere dech. Honza se k němu nakloní. „Je notářem.“
„Pro mě je,“ opáčí Petr. Nikdy nepochopil ty suchopárné věty, které lze překroutit.
„Co děláš?“ vyjede na Petra.
„Učitel.“
„Cože? To je hnusné zaměstnání. Některé učitele bych zakopal pět stop hluboko a zavalil šutry. Jsou to pijavice.“
„Dělám účetního. Není nudné. No, možná krapet, ale není tak špatné,“ ohradí další muž.
Estel s Lukášem a Honzou se baví.
„Víte, já nechci nic říkat,“ ozve se Filip. „Ale já svoje zaměstnání nebudu představovat. Nevím jak vy, ale to nejde.“
Estel se na něj podívá. Vypadá, že je skálopevně rozhodnutý.
„Já taky ne. Mám je rád. Kdyby něco… Ne. Odmítám,“ řekne na rovinu i Petr. Tvrdě se podívá na ty dva, co to spáchali. Ti se bez studu ušklíbnou.
Všichni se po sobě rozpačitě dívají. Estel si povzdechne. Vypadá to, že svou práci považuji za svatou záležitost. Čert je vem!
„Mně to nevadí, ale dělám testera. Tam mě nikdo nevidí, každému je fuk, co dělám, hlavně, když sedím u kompu, ale určitě jsi to schválně vybrala,“ ozve se svalnatý chlapík, který jako by vypadl z posilovny a ne od počítače.
„Tak trochu ano.“
„Počkejte a co kdybys Filipe se fotil jako učitel a ty Petře jako úředník?“ zkusí to Estel, protože zřetelně vidí, jak jejich počin se mění v trosky. Zatracení chlapi, pomyslí si.
Petr sklouzne po Filipovi pohledem. On že má být úředník? To je snad vtip, ne? Nikdy takového úředníka neviděl. Jediné co s nimi má společného je oblek, ovšem ne v té cenové kategorii. Kde proboha nakupuje? V Miláně?
„Já učitel?“ Filip se rozesměje. „Bože, vždyť bych je nenaučil ani bú, ale beru to. Rád bych věděl, jaké to je.“
„Co vy ostatní?“ optá se Estel. Cítí, že vyhrála. Filip je hodně dominantní a lidé ho ochotně následují. Prohlíží si jednotlivé tváře.
„Mně jsi asi vynechala naschvál, že?“ promluví zlatovlasý muž.
Estel se zardí, ale přesto přikývne. „Ovšem pokud…“
Ale to už Václav vrtí hlavou. „Ne, promiň, ale kdyby se na to přišlo, musel bych hledat něco jiného. To zavání vyloučením z církve. I tak je to jenom proto přijatelné, že nemusí dávat peníze na můj domov. Tak co budu představovat? Mohl bych vědce? To by mě myslím bavilo. Kdo je tu vědcem?“
„Já sice jsem vědcem, ale rád vyzkouším něco jiného. Například lékárníka. To je podobné. Kdo je tu lékárník?“ optá se Jindra ostatních.
Petr se podiví jeho smělosti. Úplně normálně komunikuje a sekne mu to. Potom mu to dojde. Takže se to povedlo. Určitě měl ten vytoužený sex, proto je tak spokojený. Musí to říct Honzovi. I když už to nejspíš ví.
„Já si vezmu Knihovníka,“ nabídne se Václav.
„Tak to ne. Knihovník je můj obor a víte, já si ho ponechám,“ ozve se vzadu černovlasý muž. Petr na něj zaměří zrak. Fíhate, je krásný. A ty vlasy až po pás! Musí být napůl cizinec. Vietnamec nebo Číňan? Bůhví co, ale má v sobě exotickou podmanivost. A hlavně ty dlouhé vlasy lákají k tomu, aby do nich člověk zabořil prsty a nepustil. Zajímalo by ho, zda je tu ještě někdo na chlapy nebo jen oni… ehm čtyři z dvanácti.
„Výborně. Musím přiznat, že trochu jste zamíchali mými kartami, ale proč ne? Moje asistentka Marcela vám vezme míry. Musíme některé věci koupit.“
„Snad nebudete kvůli tomu kupovat oblek?“
„No v tom co nosíte, bych nikdy nechtěl, aby ses fotil.“
Zatleskání. „Víte dobře, že moc toho na sobě nebudete mít.“
„Kolik?“ ozve se Petr. Zatraceně snad nechce ušít jen kravatu!
Estel stočí zrak na Petra. Pobaví ho jeho zelenost. „Ve tvém případě?“ Pomaličku klouže po jeho těle. „Kravata, košile, kalhoty?“
Petr si oddechne.
„Rozepnuté, povolené, čím víc tím lépe drahoušku. Ono je co ukázat! Tohle se musí ukázat. Ať lidi slintají. Tak to má být. Rozhodně máš co ukázat.“
„Uch musím?“ Místnost se rozesměje. Jen Jindra hledí na to vše vážně a to jen kvůli tomu, že se dívá na Lukáše a nevnímá svět.
„Viděl jsi snad kalendář loňský nebo Lukáši, Honzo jste ho naverbovali a nic neřekli?“ přísně se podívá na provinilce.
„Ale kdepak, viděl!“ brání se oba současně. „Opravdu!“
„Já loni neměl na sobě nic,“ přizná se kněz. „Krásná fotografie. Letos klidně můžeš počítat s tím, že nebudu mít na sobě nic.“
Petr zakvílí, když vidí ostatní pohledy. Kam se to probůh dostal? Mezi úchyly? Copak tu není nikdo normální?
„Tak postupně k Marcele. Filipe, že spěcháš, tak jdi první a nechci nic slyšet.“
„Mohu mít svůj oblek ne? Učitele musí mít obleky nebo snad ne?“ Sklouzne pohledem na Petra.
„Ani náhodou!“ ozve se pomstychtivě Petr. „Na učitelský plat je moc luxusní! To chce maximálně Prostějov a ne Armaniho.“ Vzadu se někdo zasměje. „Má to být reálné, ne Estel?“ snaží se do toho zapojit pachatelku toho zvěrstva.
Ta se ušklíbne. „Bohužel ano. Budeš muset na chvilku snést českou výrobu. Stejně toho moc nebudeš mít.“
Filip ukáže neslušné gesto, ale potom s úsměvem jde za Marcelou.
„Zatím se můžete trochu blíž poznat a samozřejmě vybrat si zaměstnání. Honzo, já na chvilku zmizím. Máš to tu na povel. Jo, jsou super!“ Po jejím odchodu nastanou rozpaky. Někteří, kteří se už znají, začnou se bavit. Petr jde k Jindrovi.
„Ahoj.“
„Ahoj. Mám je!“
Petrovi ihned dojde, co tím myslel.„Ta data?“
„Nedostal jsi sms?“ podiví se. „Psal jsem ti.“ Petr vytáhne mobil, na který se od rána kvůli Honzovi nepodíval.
„Mám. Dvě třicet? To ti to tak dlouho trvalo, než jsi mu to řekl?“ Tiše se baví. On je v tu dobu mrtvolu, ale Jindra ještě stihne napsat sms. Je to blázen. Jindra málem, že Lukáše nesní pohledem. Vsadí se, že Lukáš je na tom stejně. Ti dva jsou tedy pár. Ale jak přežijí každodenní život, toť otázka.
„Kdepak. To jsme skončili!“
„A začali kdy?“ optá se a málem, že se nesměje na hlas. Očekává přesná údaj a taky, že ano.
„V devět třicet. To víš, mám to přesně kvůli údajům.“
Petr na něj zírá. Ti dva buď mají nekonečnou výdrž, nebo byli tak nadrženi, že … to snad ani nejde. „Počkej, ta kytka je …“
„Na nočním stolku, kde jinde. Přestěhoval jsem ji tam. Krásně voní.“
Petr si to dokáže představit. Noční stolek, orchidej, postel a absolutně zabedněná místnost, takže tou vůní musí být prolezlé všechno. Začíná Lukáše litovat. Na Jindru začíná sedět pan doktor Satan. Ale vypadá náramně spokojeně. „Jsi pokojený?“
Jindřich zatočí skleničkou. „Náramně. Měl jsem to udělat dřív. Nejdřív jsme byli na večeři. Vzal mě do nějaké ďábelské něco restaurace. Chodíme tam docela pravidelně. Potom mě zavezl do domu. Šli jsme se projít do zahrady. Nesvítí tam žádná pouliční světla, tak jsou krásně vidět hvězdy. Moc hezky líbá,“ zčervená. Petr v duchu si povzdechne. Jo tomu se říká romantika. Polibek pod noční oblohou, v zahradě plné květin. Omamná vůně – dokonalé. O tom si může nechat snít. „Chtěl odejít, tak mu povídám: „Chtěl bych sex.“ Myslím, že ho to zaskočilo, protože úplně ztuhle, ale cítil jsem, že je vzrušený. To poznám.“
Hlavně když se k tobě tiskne, že jo, pomyslí si nelichotivě Petr. Začíná se bát, že si těch pár hodin vyslechne celých.
„Hrál zas toho džentlmena. Tak jsem mu řekl, že když to neudělá, tak se s ním rozejdu.“
Petr málem, že neotevře ústa. „Fakt?“ Tohle na nesmělého Jindru nesedí. To sedí na Honzu, na Lukáše ne na toho Jindru, který seděl nad učebnicemi celý den.
„Jasně, chci data. Kvůli tomu obětuju všechno.“
Petrovi se ulehčí. Jak jde o výzkum, jde i přes mrtvoly. Kdyby to měla být jeho, tak i přes ni. Jasně, to je pak odvážný.
„Chvilku jsem se bál, že odejde, ale nakonec zůstal. Vše jsem přichystal dopředu. Bylo to úplně super. Vyzkoušeli jsme všechny polohy a nejlépe mi vyhovovala…“
„Co kdybychom šli si vzít pití?“ Opravdu některé věci nemusí. Má ho rád, ovšem představit si ho s Lukim, jak zkoušejí polohy, nemusí.
„Jo jasně. Když jsem si ho osedlal. Bylo to vzrušující a vůbec mi nevadilo, že jsem ho měl v ústech. Když sténal a vyvrcholil. Víš,“ zvážní a na chvilku se odmlčí. „Tohle jsem chtěl po své bývalé. Myslím, že dnes bychom mohli pokračovat. Možná i po odchodu, i když povídal, že tu bude muset s Estel zůstat. Myslíš, že bych to mohl nějak zaonačit, aby ji nechal?“
Petr tomu nemůže uvěřit, ale kdyby se mu to nelíbilo, nevyprávěl by mu o oblíbené poloze. „Určitě,“ řekne přesvědčivě.
„Taky mám rád, když jsem na čtyřech. To pak ho cítím hluboko v sobě. Nejdřív to bolelo, docela dost, ale zatnul jsem zuby.“
Jistě, kvůli údajům.
„Potom to bylo lepší a ke konci mi tam zajel jako by nic. Opravdu tolik dat. Hádám, že týden a bude stačit to.“
„A co potom?“ optá se fascinovaný Petr. Jindřichova lhostejnost skoro sobeckost ho pobuřuje, zároveň baví, ale je mu i Lukiho líto.
„Potom?“ přistoupí k občerstvení. Znechuceně se podívají na nízkokalorické věci. Vezmou si jenom pití. „Nechápu. Co potom? Vrátím se ke své práci, doladím orchidej. Bude to jako předtím.“
„Co Lukáš? Co bude s ním?“ dožaduje se odpovědí. Jindřich otáčí pitím v ruce.
„Ahoj, miláčku,“ zašeptá Lukáš za nimi. Něžně políbí Jindru na tvář. Ten ho nechá. Petr si uvědomí, že jsou středem pozornosti, ale ne dotěrnosti.
„Ahoj,“ zabručí Jindra. Petra fascinuje, že si z toho Lukáš nic nedělá. Kdyby měl Honza špatnou náladu, hned by vyzvídal, co se stalo. Taky to, jak ho samozřejmě políbil. Jako by spolu chodili léta, ne jenom týden. Ucítí polibek na tvář od Honzy.
„Nech toho,“ řekne nevrle.
„Copak? Kousla tě včela nebo co? Promiň, Jindro, ukradnu si ho pro sebe. Vy dva se zbavíte dokonale.“ Odtáhne Petra z dosahu. „Co je ti?“
„Ale jen jsem položil Jindrovi, co chce dělat s Lukášem, až skončí sběr dat.“
„No budou spolu dál chodit, ne?“
Petr pokrčí rameny. „Myslím, že neví.“
„Eh? Jak to myslíš?“ podívá se na ty dva. Lukáš kolem něj létá jako babí očko a Jindra nehnutě, skoro nevrle dává najevo, že ho to nezajímá. „Myslíš, že ho stále zajímají data? Nechci nic říkat, ale Luki mi vyprávěl, jakou spolu měli noc. Prý hodně dravou. Skoro ho nenechal oddechnout. Prej byl na konci tak mrtvý, že usnul.“
„Já vím. Má rád koníčka a na čtyřech. Fascinuje mě, že se mu to líbí,“ řekne Petr zamyšleně. „Neřekl bych to do něj.“
„Hej, sex s chlapem je úžasný. Proč by se mu to nemělo, nelíbilo?“
„Vážně je skvělej?“ ozve se za nimi příjemný autorativní hlas.
„Filipe. Jistěže je. Vyzkoušej si to,“ potvrdí mu to Honza s úsměvem.
Filip se na ně podívá. „Možná, že i jo. Díky za tip. Uvidíme se na focení.“ Nechá je tam ohromené. V perfektním obleku vyjde z ateliéru.
„Ale copak. Že by se náš workoholik zhlédl v mužích?“ optá se Václav.
„Pitomost. Nechala ho manželka. Tedy druhý rozvod,“ řekne vysoký černovlasý muž. „Raoul a jsem notář, ale budu dělat asi účetního. Přemýšlí asi jak mít někoho, kdo by ho neoškubal o peníze. Těm dvěma se to skoro povedlo. Ovšem, umí v tom chodit, takže si ony myslí, že dostaly vše, co mohly.“ Zasměje se.
„Jak to víš?“
„Člověk se ledacos dozví. Podrobnosti nevím. Tohle dělá kolega. Rozvody,“ poučí je. „Já jsem jenom notář.“
„Dost si pouští pusu na špacír,“ řekne zamračeně Václav. „Dvě manželství. Hrůza. Musel si protrpět. Je mi ho líto. Nezaslouží si to.“
Petr uvažuje, jak se dostali k tomu tématu a jak to, že s těma dvěma si povídá o různých věcech. Jsou inteligentní, dobře vydělávají, tak proč tu jsou?
„Proč se vlastně účastníte téhle maškarády?“ optá se jich.
„Protože je to správná věc? Mě to baví. Dělal jsem nějaký čas modeling,“ řekne Raoul. Na vysoké jsem si přivydělával. Otec řekl, že si musím ji zaplatit, abych si ji lépe vážil.“
„Já zas potřebují peníze pro své siroty. Nemají to lehké, a i když dostáváme různé příspěvky, je to kapka vody. Většinou opravdu pokryje jen to nutné,“ řekne Vašek.
„Já jednou tam byl. Půl roku. Stačilo to. Nevadí mi to, pokud nebudu nahatý, což mi Estel slíbila. Trochu té odhalené pokožky snesu. Víš, co si říkám?“
„Co?“ optá se zvědavě Petr. Ostatní se usmívají, takže to znají.
„Jen to, že na pláži nebo u vody, toho odhalují daleko víc!“ Honza se zasměje.
„To je pravda.“ Vzpomene si, jak si to užíval nahý na písáku. Zčervená.
„Necudné myšlenky!“ pokárá ho andílek. Usmívá se, v ruce sklenici s vodou. Petra by zajímalo, zda ho přitahuji muži nebo ženy. Nebo opravdu vytlačil sex ze svého života? Rozhodně se nebude ptát, ale kdyby nebyl kněz, nechal by asi Honzu.
„Ani o tom nepřemýšlej!“ Honza ho zatahá za ucho.
„Nech mě!“ odežene Honzu, který ho tahá za ucho. „Čteš myšlenky nebo co?“
„Jsi trochu průsvitnej,“ řekne Raoul. „Jdu tam. Tak ahoj u focení. Jsem na tu show zvědavý. Víš, je to hezké,“ řekne nesrozumitelně.
„On je na muže?“ optá se zaraženě Petr.
„Ne, ale nevadí mu to, když někdo je,“ objasní mu Honza Raolův postoj. „Jak se máš?“ obrátí se k andílkovi.
„Fajn jde to. Těšil jsem se na focení. Je to takové vytržení z jednotvárnosti. Chodíte spolu?“ optá se s úsměvem.
„A tobě to nevadí?“ optá se pro změnu Petr. „Promiň, že se ptám, ale postoj církve je zcela jednoznačný.“
„Vždy a vše záleželo na lidech. Každý je jiný. Mně to nevadí. Ovšem mluvím za sebe, nemluvím za církev.“
„Jasně.“
„Tak já půjdu. Mám ještě dalekou cestu do domů.“
„Tedy!“ vydechne najednou Petr, který se podívá mu na krk.
„Co je?“
„Jen to, že jsem si neuvědomil, že má kolárek. Tak mě zaujala jeho tvář, postava, že jsem si neuvědomil, že je oblečený jako kněz. Zajímavá osoba. Hele, jde tam Jindřich.“ Oba sledují, jak mizí ve dveřích. Uvědomí si, že je jich sotva polovička. Stojí, čekají, až na ně dojde řada. Petr se nechá přeměřit. Řekne jim povolání. Ani se neptal, čím bude Honza.
„Úředník.“ No jo tím je Filip, ale který úředník může mít oblek od Armaniho? Tedy pokud to byl Armani, ale dá na to krk.
„Děkuji moc. Za týden byste se mohl dostavit na finální zkoušky?“
„Jistě.“ To ještě bude moc.
„Děkuji, pošlete dalšího.“
„Dovnitř vejde knihovník, nezná jeho jméno, ale odolá si sáhnout na jeho dlouhé husté černé vlasy. Bude vypadat nádherně určitě.
„Neotáčej se za hezkými chlapy. Máš se ohlížet jenom za mnou,“ řekne mu přímo Honza.
„Nejsem mrtvý. To už je dvě hodiny? Mohu se ohlížet, za kým chci. „Kde dělá ten úředník Filip?“
„Filip? Na ministerstvu zahraničních věcí. Má větší plat než ministr.“
„A jak ten všemocný muž se ocitl tady?“
Honza zadumaně přemýšlí. „Víš, že ani nevím? Luki, jak jsi sehnal Filipa?“
„Na jedné důležité charitativní akci. Je nějaké zvíře na obraně.“ Všichni se po sobě podívají. Kým vlastně je? „Vždyť je to jedno. Je hezkej a z loňska velmi populární. Věřte mi.“
„Když myslíš. Je to jenom model,“ řekne Estel. Tak zbýváte jen vy dva. „Běžte.“ Popostrčí ho do dveří Honzu s Petrem.
„Konečně konec. Jedu pro Julianu.“ Políbí Honzu na rty. „Vyzvednu tě, ano,“ když se loučí před kadeřnictvím.
„OK.“ V očích mu to zahoří. Petr si pomyslí, že je nenapravitelný. Přemýšlí o dnešním dnu. Bylo tam skvěle. Všichni byli zajímaví. Záhadný Filip, Anděl Václav i překrásný knihovník. Raoul, který dělá notáře a bude dělat účetního. A zase neví, koho bude dělat Honza, Lukáš ani Jindra. Zatraceně.
Vyzvedne Julianu u Jitky. Ta se baví s Jitčinými kluky.
„Tati! Kde je Honza? Jitka povídala, že jsi byl na focení! Mohu být taky. Prosím, prosím! Budu jako myška. Nikdo si mě nevšimne.“
„Pracuje. Bohužel není to možné.“ Ještě aby ho viděla, jak polonahý pózuje. Jedině přes jeho mrtvolu. „Tak co?“ obrátí téma. „Jak jsi dopadla u paní ředitelky?“
„Mám poznámku s poučením, že se nemám rvát a mám uklidit celou školní knihovničku.“ Šťastně se zazubí. „Můžeme tu ještě zůstat?“
„A úkoly?“
„Tati!“ zaškemrá.
„Tak dobře, ale potom žádné výmluvy a nebude animax dokud, je neuděláš.“
„Roger!“ Petr zavrtí hlavou, podívá se na Jitku. Určitě chce slyšet podrobností. Sedne si k buchtě a začne vyprávět.
Malý poklad - 43. Tati, ty jsi změnil zaměstnání?
