Malý poklad
43.
Tati, ty jsi změnil zaměstnání?
První fáze:
Pokrývka se pohne, postava otevře oči. Nastraží uši, loví tichý dech svého milence. Pomalu ji odhrne, tak aby ho nevzbudila. Zatajuje dech, aby ho neprobudil. Spustí z postele nohy. Je nahý, ale je mu to fuk. Chvilku postojí nad postelí s toužebným výrazem. Potom se rozhodne. Po špičkách tiše jde ke dveřím. Otevře je dokořán. Cestu zná zpaměti, ale i tak jde opatrně. Už je u pohovky, když se otevřou dveře. Ztuhne, otočí se a vytřeští oči, když uvidí Julianu v pyžamu.
Ta kolem něj projde. Honza ji s vytřeštěnýma očima sleduje. „Jdu se napít,“ zaslechne zamumlání. Postavička zmizí v kuchyni. Slyší vodu. Zvuk se rozléhá bytem, jako by něco bombardovali.
„Dobrou noc.“ Honza ji nechápavě pozoruje. Potom si uvědomí, že je nahý. Zrudne, ale brzy se vzpamatuje. Odhodlaně zamíří do pracovny. Taky si to mohl připravit dřív, ale co kdyby to zjistil? Má neuvěřitelnou paměť. Už je to nějaký týden, co to plánuje a pokouší se získat informaci, po které prahne. Zatím veškeré pokusy ztroskotávají, ale tentokrát se to povede. Má vše propracováno do nejmenšího puntíku.
Otevře dveře do pracovny. Zašilhá směrem k oknu, jako by tam někdo stal. Přepadnou ho výčitky svědomí, jako by dělal něco nedovoleného, ale zažene je. Přiblíží se k počítači. Oddechne si. Je tam. Natáhne ruku a vezme průsvitné plastové pravítko. Vítězně se zazubí. První fáze plánu hotova.
Druhá fáze:
Teď začne druhá fáze. Je o hodně těžší, ale nejtěžší bude třetí fáze. Polkne, obrátí se. Napůl čeká ve dveřích Petra nebo Julianu, ale nikdo tam není. Jde ke dveřím, když zaskučí. Poskočí. Před očima mu tančí hvězdičky od nakopnutého prstu. První dva kroky kulhá, ale potom se vzpamatuje. Projde trasu kolem malého stolku, pohovky k pootevřeným dveřím.
Když je zavře, vítězoslavně se usměje. Hotovo. Přejde k posteli, na něco šlápne. Mimoděk to zvedne. Pečlivě to uloží na věšák, protože jinak by se Petr zlobil. Nemá rád rozházené věci, protože je pak musí uklízet. Přistoupí k posteli. Nakloní se nad něj. Andílek, opravdu, ale takový mužný. Olízne si rty. Je krásný, a když spí, je rozkošný. Nakloní se ještě víc. Neprobudil se. Trochu ho zamrzí, že si nevšiml, že zmizel z postele.
Jde na svou stranu. Nejhorší část druhé fáze započíná. Opatrně, že se postel skoro nepohne, posadí se na ni. Natáhne ruku k pokrývce. V druhé ruce svírá plastové pravítko. Čelo se mu orosí snahou, aby odhrnul pokrývku tak, aby se Petr nevzbudil. Jestli se vzbudí, bude z něj zelenina do polévky. Když se objeví bok, málem že se nezajíkne. Opatrně, klidně, zapřísahá se v duchu. Na chvilku se zastaví, kochá se pohledem na obnaženou kůži. Laská ji očima. Je z toho vzrušený. Odhrne ještě dál, objeví se zadek. Polkne, když si vzpomene, jak v něm byl. To byl skvělý pocit.
Hotovo, pomyslí si, když dolní část je odhrnutá. Problém je, že je na boku od něj. Co teď? Fáze tři.
Třetí fáze:
Sklouzne z postele. Číslice do tmy modře vysílají dvě hodiny ráno. Honza je ignoruje. Celá jeho pozornost je soustředěná na druhý úkol. Měření. Nejdřív ovšem ho musí vzrušit. Je to nejtěžší z celého plánu. Musí být hbitý a odvážný jako pardál. Obejde ho.
Málem přestane dýchat, když položí ruku na Petrův bok. Klid. Nehne se. V noci si to párkrát nacvičoval. Zkoušel, kdy se vzbudí a kdy ne. Jemně ho pohladí jako vánek. Pomalu klouže z boku ke klínu. Kdyby to šlo jinak, ale bohužel nejde. Se zatajeným dechem sleduje ruku, která se blíží k místu jeho tužby. Jemně ho pohladí. Ještě dobře, že má tak tvrdý spánek.
Pomalu ho začne vzrušovat a má co dělat, aby nepodlehl mu. Najednou se Petr přetočí na záda. Jen tak stihne stáhnout ruku. V duchu zakleje. Co teď? Pokračuje se. Nakonec je to lepší, protože má lepší přístup.
Opět se vyhoupne na postel – jak nejopatrněji svede. Natáhne opět ruku k hnízdečku jeho touhy, když se tělo pohne a on zírá na deku, kterou se přikrývá.
To není možné! Zařve v duchu. Nakloní se nad něj. Zkoumavě ho přejíždí pohledem. Spí jak dřevo. Skousne si ret. Co teď? Dívá se na velkou ruku, která je na pokrývce. Zkoumá její linie. Je božská, a když ho svírá při milování má pocit blaha. Ovšem teď ho nesvírá, teď je to překážka. Proč zrovna tuhle noc? Minulou byl klidný jak mimino. Skoro.
Opatrně vezme ruku a odsune ji. Opět pohlédne do tváře. Spí. Výborně. Opatrně stáhne pokrývku z penisu. Je stále vzrušený. Výborně. Pohladí ho, vezme ho do ruky. Potěšeně sleduje jak mohutní, ale ještě to není ono. Opatrně, aby nic nevycítil, pustí ho ze svého objetí. Olízne si rty. Probudí se nebo ne?
Je to padesát na padesát.
Dotkne se ho jazykem. Jenom lituje, že nevidí do jeho tváře, ale nemůže v tomto případě nic dělat. Vnímá v sobě napětí. Laská ho, jak nejemněji umí. Trvá to krapet déle, než kdyby použil veškeré zdroje co má, ale zato odměna bude o to sladší. Když už se mu nevejde do pusy, odhadne, že to bude ono. Není to úplně ono, ale jeden centimetr připadá. Kdyby pokračoval, nejspíš se probudí. Zašátrá po pravítku, které odložil kvůli laskání.
Otočí se a zaúpí. On se přetočil! K němu. Nevadí, usoudí. Pokrývka je pořád stáhnuta. Je krásný, když ho laská očima. Rozkošný, a když je v jeho zadku, tak je to prostě dokonale.
Soustředěně se natočí, vezme pravítko, natočí ho požadovaným směrem. Opatrně se k němu přibližuje.
„Honzo?“
Honza ztuhne. Ne! To se může stát jen jemu. Je smolař.
„Co to máš?“
Rychle to schová za zády. Neuvědomuje si svou divnou polohu. „Nic.“
Petr se rychle vzpamatuje. Už je nějakou dobu vzhůru, přesně řečeno od té chvíle kdy mu někdo sáhl na ruku. Uvědomil si, že je to Honza. Chvilku mu i trvalo, než si uvědomil, že ho laská. Tak si řekl, že si trochu pohrají, ale jeho divná poloha a opatrnost v něm vzbudily podezření a teď, když se nad ním nakláněl v úhlu, kdy by se nemohl milovat ani za nic… „Lžeš.“
„Nelžu nic. Jen jsem na tebe dostal chuť a nechtěl tě budit.“
„Aha proto jsi v tak divné poloze? Mně by to nevadilo. Ukaž to!“ Hmátne po jeho ruce, ale Honza se nedá. Skulí se z postele za každou cenu ubránit tajemství.
„Říkám ti, že nic nemám.“
„Tak proč jsi na zemi? Ukaž ruce!“
Honza má pocit, že je studentík přistižený při činu. Fáze tři je v kýblu. Přemýšlí jak ho odhodit, popřípadě skrýt. Petr, když se toho nedočká, tak sklouzne z postele taky. Posadí se na něj a snaží se mu to vykroutit z ruky.
„Nedám. To je moje!“ přizná neprozřetelně barvu Honza.
„Co je to?“
„Nedám!“
Petr se k němu nakloní, uvědomí si, že se v něm vzedmula touha. Políbí ho tvrdě na rty. „Ukážeš!“
„Neukážu!“ brání se Honza skoro se slzami v očích.
„Ale jo. Nebudeš mi lhát!“
„Ne!“ drží pravítko pod svým tělem a brání Petrovi, aby se ho zmocnil. „Nikdy!“
Petrovi začíná pomalu docházet, co to je. Zmocní ho zlost, vezme ho za nohu, nadzdvihne ji a pronikne do něj.
„Dej mi to!“
„Nedám! Ježíš!“ vykřikne, když se ho zmocní. Zaúpí slasti. „Nedám!“ zavrčí, ale sténá pod Petrovými přírazy. „Ještě! Víc!“ Obejme ho kolem šíje, nohy obtočí kolem pasu, aby byl v něm co nejhlouběji. Petr do něj zběsilé vráží.
„Ukážeš!“ sípá, aniž přemýšlí, co říká.
„Ne!“ Honza tvrdě stojí za svým, ale oběma cloumá touha po uvolnění. „Už budu!“ tělo se mu uvolní, zvláční. Je pokojený a už jenom vnímá, jak v něm rejdí Petrův penis. Svírá ho, hladí rukama, aby došel taky uvolnění. Nakonec sklouzne rukama na zadek, sevře ho. Hněte ho, laská a vzrušuje ho ještě víc.
„Líbí se mi to. Víc, prosím.“
Petr přirazí a vylije se do něj. Zhroutí se na něj. Zívne. „Ukaž mi to.“
Honza si uvědomí pravítko. „Ne!“
„Ne?“
„Ne.“
Petr zrudne. Stále je ještě v něm a tak vyklouzne. Uvědomí si…
„Tati?“
Oba vytřeštěně sleduji Julianu, která je ve dveřích, za ní rozsvíceno, jak dlouho stojí?
„Děje se něco?“
Juliana si prohlíží Honzu na zádech, taťku vedle něj. Honza se ihned posadí, stáhne pokrývku, zahalí se. Připadá si jako pitomec nachytaný na švestkách.
Petr neví, co říct. I Honza rozpaky mlčí. Nakonec se Petr zvedne. Snaží se úplně přirozeně dojít k šatníku, odkud vezme kalhoty a obleče se. Jde K Julianě. Tak trochu se bojí, že se ho nebude chtít dotknout.
„Jsem v pořádku a Honza taky.“
„Tati, vy jste se milovali?“ optá se vážně. V ruce svírá Bumbiho. Petr ji vezme do náruče, nohou přivře dveře. Honzovi se uleví. Opře se o postel a zhluboka dýchá. Petr ji zanese do pokoje. Uloží do postýlky, přetáhne pokrývku. Pohladí ji po vláskách.
„Ano milovali.“
Juliana přikývne. „Slyšela jsem hluk, tak jsem se lekla, že se něco stalo. Promiň mi.“
„Nic se nestalo. Já se omlouvám, že jsme byli tak hluční.“ Doufá, že z toho nebude mít noční můry. Honzu seřve.
„Aha. Já jsem nevěděla. Budu si o tom muset něco přečíst.“
Petr se vyděsí. „Co kdybys to nechala na dobu, až budeš starší?“
„Proč?“ optá se zvědavě. „Náhodou já vím, že takhle jsem se dostala mamince do bříška.“
Zreviduji její četbu! pomyslí si. Co ta holka čte?
„Říkají tomu taky sex.“
„Ehm ano.“ Co může jiného říct. „Víš, tohle bych nikomu neříkala.“
„Neboj se, tati. Oni jsou děcka.“
Ty taky! zařve v duchu. Opravdu bude muset si pohlídat, co čte. „To je dobře. Omlouvám se.“
„V pohodě.“ Uchichtne se. Bumbiho sevře v náručí. „Vypadali jste legračně. Hlavně Honza.“
Tak to je hřebík do rakve. Legračně. On málem dostal infarkt. „Tak dobře. Kdyby příště…“
„Neboj, teď už vím co a jak,“ řekne takovým tónem, že by se nejraději propadl pod zem.
„Jistě. Ano. Tak dobrou noc.“
„Dobrou noc. Jsem ráda, že se milujete.“ Zavře oči. Petr zavře dveře. Jde do ložnice, posadí se na postel.
„Málem jsem dostal mrtvici.“
„Já taky. Omlouvám se.“
„Za co? Za Julianu? Ježíš, to přece neovlivníš.“
Petr se narovná. „Ne, za to ne. Za to milování. Bylo to…“
„Super! Nádherné! Málem, že jsem se nerozpustil. Ještě krapet a je ze mě máslo. Nádherné. Víš, mohl bys to klidně zopakovat vícekrát.“
„Dost! Chci…“
„Mně to nevadilo. Nech to být.“
Petr sevře rty. „Co jsi to měl?“ rychle se podívá na zem. Jak odhadl, Honza byl v takovém šoku, že na to zapomněl. „Pravítko?“
Honza se na něj drze podívá. „Jo, když mi v tom bráníš, tak jsem si to chtěl obstarat sám. Nevidím nic špatného, když toužím po tom, abych věděl, jak velkého ptáka má můj přítel. Když si to tak vezmu, tak mi ho tam skoro dáváš den co den. Tak mohu vědět, kolik mi toho tam dáváš, no ne?“ dokončí vítězoslavně svoji obhajobu, proč by měl vědět, jak velký má Petr úd.
„Jdeme spát. Na tohle zapomeň.“
Lehnou si vedle. Petr se ho chce dotknout, ale Honza se uraženě otočí. „Nesahej na mě.“
„Tak pardon,“ řekne uraženě. Otočí se na svou stranu. Oba mlčí. Petr se snaží usnout, ale nejde to. Má pravdu nebo ne nemá? A co Juliana? Kolik toho ví? Nějak počítal s tím, že ji po nějakém čase bude vyprávět, jak se dostala do maminčina břicha, jak se narodila, něco o sexu, ale v druhé třídě? On skoro nic netušil do páté nebo do kolikáté. Ta dnešní děcka rychle dospívají.
„Spíš?“ zašeptá k Honzovi. Ozve se zachrápání. Usměje se. „24,5 centimetrů a 6,5 průměr.“
Honza se rychle otočí. „Vážně? Nespletl ses. Není větší?“
Petr vytřeští oči. Větší? „Větší!? Zbláznil ses?!“ Načež ihned zkrotne, když si vzpomene na Juli. „Máš rozum kde? V prdeli? I tak je velký.“
„No jo, ale co když jsi ho neměřil úplně vzrušeného? Nějaký centimetr ti mohl uletět, a jak sis ho měřil? Mohl bych měření zopakovat. Klidně den co den. Dvacet čtyři to je dost, ale ehm no mohlo by…,“ uvědomí si svou netaktnost. „Jsi miloučký. Tak nádherný. Mohu ho vidět?!“ zasypává ho otázkami a rukou zajíždí pod pokrývku.
„Dost! Řekl jsem dost. Jdeme spát.“ Otočí se na svou stranu.
„Dvacet pět. Krása,“ slyší ho šeptat. „To je klacek. Petře, vážně jenom dvacet pět?“
„Nevím, co chceš víc. Najdi si nějakého černocha. Zmlkni nebo půjdu spát na pohovku.“
„Já chci jen tebe. To je krásný dárek. Děkuji.“ Políbí ho na tvář. Blaženě se usmívá. Není to třicet, ale dvacet pět to je pták jak hrom a on ho má den co den v zadku. Sáhne si pod pokrývku. Petr jeho aktivitu raději ignoruje. Ucítí ještě polibek na tvář. Když se Honza uvelebí, otočí se a vezme ho do náruče. Usne.
Honza ještě chvilku si v duchu přeměřuje dvacet pět. Pěkné, jiné slovo se nehodí pro tuto délku, ale mohlo by to být klidně třicet. S úsměvem usne.
„Mohu dál?“ Do pokoje nakoukne tvářička. Dychtivě sleduje, co se tam děje, ale pokoj je ponořený do ticha. Tatínek ještě spí? Pomyslí. Potom se podívá na hodinky. Dnes má to focení a v pondělí začíná práci. Měl by se vzbudit, jinak to prošvihne. Odvážně jde dovnitř. Zasměje se, když si vzpomene, jak Honza byl natažený na zemi. Vypadal legračně a ten jeho výraz, když ji uviděl. Potom s jekotem se vrhne do postele.
„Vstávat!“ klepe vším možným, co ji přijde po druku. Směje se od ucha k uchu. Něco ji chytí a povalí ji. Křičí.
„Pusť mě!“
„Copak tu děláš?“
„Máš focení!“ řekne tatínkovi a ukáže na budík.
„Doprčic!“ ujede mu.
„To je nadávka?“ Honza s hlavou skoro pod peřinou se dívá na drobnou osůbku v pyžamku, která sedí s překříženými nohama a dotýká se jeho klínu. Co teď?
„To je nadávka.“
„Juli, jsem rozčilený,“ ihned ji vysvětlí. Cože je pravda.
„Aha. To se může nadávat. Stihneš to?“ snaží se ho uklidnit, ale Petr neslyší, vyletí pod sprchu. „Strýčku Honzo, ty nefotíš?“
„Ježíš!“ zapomněl na to. „Ehm ano.“
„Co je Ježíš?“
„Juli, někdy jindy, ano. Co kdybys slezla z postele?“
„Proč?“ optá se nevinně. Honza má podezření, že až moc nevinně. „Mohu tady být. Tatínek to dovolil!“ lehne si. „Bumbi tady taky může být.“ Honza přemýšlí o variantě stáhnout pokrývku, zavinout se do ní, ale na ní leží jedna nevyzpytatelná osůbka.
„Co ještě ležíš?!“ vyjede na něj Petr. „Pod sprchu.“
„Ehm, Juli.“
Petr se podívá na Juli, která to ihned pochopí. Má se ztratit nebo bude zle. „Tak Ok. Jdu udělat snídaní. Mám hlad,“ prohlásí Juli škodolibě. Zmizí jako by tu nikdy nebyla.
„Díky.“
„Osprchuj se a já jdu pomoct Juli se snídaní. Doufám, že to stihneme.“
„Jasně.“
Telefon. Petr po něm chňapne, Honzovi ukáže na dveře. Ten vyplázne jazyk, ale s pokrývkou kolem pasu jde do koupelny. „Jitko?“
„Ahojky. Prosím tě. Nemohu hlídat Juli hned teď. Až od dvanácti.“
„Ale…“
„Omlouvám se. Nejde to. Později povím. Slávek…“ Ticho. Petr zesiná. Snad se mu nic nestalo? Ne počkat. Není to tak vážné. To by nechtěla Juli hlídat. Spíš ho někam musí odvézt nebo jiná náhlá situace, ale co teď s Juli? Sama doma několik hodin? Je sice velká, ale přesto nemá odvahu ji nechávat samou doma. Vezme ji sebou. Snad to focení nebude tak hrozné.
„Skoro hotové. Jen to dej do toustovače a Honzovi jsem vytáhla bílou kávu. Je dobrá?“
Petr pokrčí rameny. Dřív ji nepili. „Nevím. Vyzkoušíme to?“
„Dobře. Zajdu si zabalit nějaké knihy.“
„Jistě, ale nechceš si spíš hrát?“ navrhne. Knihy jsou pohroma i potěšení, když si vzpomene na noc. Stejně, kde to vzala? Copak knihovnice půjčují takové knihy a mají je vůbec v dětském oddělní? Možná chyba je v tom, že to tam není rozdělné a ona by dokázala ukecat i méně odolnou osobu než je nějaká knihovnice. Taky pochybuje, že knihy mají 18+.
„To taky, ale nebudu si jen hrát.“
„Televize? Hry?“ Rád si občas zahraje.
„Tati, proč se ptáš, co budu dělat?“ optá se podezřívavě.
„Jen jsem to chtěl vědět a Jitka tě vyzvedne až ve dvanáct.“ Vzpomene si na telefonát.
„Stalo se něco?“ optá se Honza. Přistoupí k Petrovi a políbí na tvář. Na Julianu nemá odvahu se podívat.
„Nemyslím. Jen asi Slávek něco potřeboval, ale nevím co…“
„Pojedu s tebou, tati,“ řekne nekompromisně Juli. „Nemohu zůstat doma sama. Jsem ještě malá,“ prohlásí. S těmi slovy odpluje. Usmívá se. Uvidí tatínka při focení. Hurá! Výskne si v duchu.
„Zatraceně. Zas mě dostala. Jindy by dala, nevím co za to, aby tu mohl zůstat.“
„No bože, tak bude s námi. Hele, tam žádní pedofilové nejsou.“
„Jo jen polonazí chlapi.“
Honza se na něj podívá jako by spadl z višně. „Miláčku, po včerejšku, myslím, že polonahý cizí chlap ji sotva překvapí.“
Petr se na něj ošklivě podívá. „Nepřipomínej mi to. Málem jsem dostal infarkt. O cizí mi tu nejde, jde tu o mě.“
Honza nevěřícně se na něj podívá. „Puritáne. Viděla tě nahého, co je ti?“ Posadí se za stůl, přitáhne si topinky, které Petr dodělal. Dá si na něj plátek sýry, který se rozteče, jak topinka je ještě horká.
Petr se posadí, když přijde Juli. Okamžitě si všimne, že má parádní oblečení. To snad není možné, ale jak ji v tom zabránit? Jak ji zná, udělá takový cirkus, že sousedé si budou myslet, že tu někoho mordují. Ale vzít ji na erotické focení? Určitě tam bude jako ryba ve vodě.
„Tati, je ti něco? Zabalila jsem si pár knížek. Budu tiše jako myška,“ ujišťuje ho. „Nechci ti přidělávat problémy.“
Honza na to zírá. Začíná tušit, že není vše, jak má být.
„Nic. Budeš hodná. Nebudeš se nikam plést. Budeš sedět na jednom místě a budeš ticho. Jestli promluvíš, šupajdíme. Je to jasné?“
Juliana se zatváří spokojeně. Petr si povzdechne. „Nebudeš jíst?“
„Hned.“ Vezme si toust, zakousne si a upije k tomu kávu. „Ujde.“
„Co?“
„Bílá káva. Je to divné.“
„My ji nepijeme.“
„To je tu kvůli mně?“ optá se ohromeně Honza. Nemůže tomu uvěřit, i když jak zná Petrovu schopnost detailu, tak určitě.
„Jistě. Tatínek toho nakoupil spoustu, co tu nemáme. Prý to máš rád,“ práskne hned Juliana, než Petr zakročí.
„Díky moc,“ zabručí rozpačitě Honza. Má dojem, že ve tvářích hoří. Nikdy ho nenapadlo, že vlastně tu jí, pije, skoro žije. Ve svém bytě nebyl ani se nepamatuje. Kdyby tam nechodil se převléknout, zalít kytky, tak tam pomalu ani není. Bude muset se optat na to Jitky, co má dělat, ale měl by asi na domácnost nějak přispět. To je tím, že když někoho měl, tak byli u něj a nijak vlastně to neřešil. Tohle už je jiné.
„Měl by ses hezky obléct,“ radí Juliana.
„Oblečení tam dostanu, víš.“ Doufá, že to Jitka vyřídí rychle.
„To nevadí. Jsem na to strašně zvědavá. Tati, jsou tam sexy chlapi?“
Honza vytřeští oči, Petr si jen v duchu povzdechne. Nikdy ji neměl dávat do školy. Moc poslouchá, moc přemýšlí. „Ano. Jsou to modelové, stejně jako modelky a ty jsou krásné.“
„Takže ty a Honza jste sexy. Panečku až to řeknu ve škole, tak mi všichni budou závidět. Táta model. To u nás nemá žádná holka.“
„Byl bych raději, kdybys to nikde neříkala.“
„Ale tati!“
„Juli, řekl jsem, že ne nebo tu zůstanu a bude to.“ Juliana ztichne. Honza s Petrem si uvědomují, že tohle je jediný termín, protože všichni se těžko shodli, kdy přijdou. Estel to nechce fotit zvlášť, protože jak říká, atmosféra by byla úplně jiná, tak se museli podřídit. Jemu to vyhovuje. Takže se bude fotit v sobotu. V pondělí nastupuje do práce. Někdy, tedy na začátku roku, přeje si, aby byl natolik bohatý, aby nikam nemusel. Taky Honza může na focení, protože nemá práci a ostatní taky. Osobně si myslí, že v obyčejný den by byli tak vyřízení, že by spíš vypadli jako mrtvoly. Ale to je jenom jeho názor, proč se fotí v sobotu a všichni najednou.
„Tak dobře, tati.“
„Musíme jít.“ Juliana sklouzne ze židle, někam odběhne. „Snadné to nemáš,“ prohodí Honza. „Sexy chlapi? Kde to sebrala?“
„V družině. Ženské se o mně bavily, že jsem sexy. Jasně Juliana si to nechala vysvětlit. Co bys ji na to řekl?“
„Hezký chlap?“ navrhne s úsměškem.
„Zkus se na to zeptat a vyjde ti, že hezký chlap je sexy chlap. Přišla na to rychle.“
„Co včerejšek?“
Petr si povzdechne. „Co myslíš? Proč asi nám dnes vlítla do postele?“
Honza vyvalí oči. „Jako myslíš, že si myslela, že nás jako…“ naznačí rukama, co myslí. Petr se zasměje, protože Honza je rudý jak vařený rak.
„Jo.
„Jak mi hrdě prohlásila – už ví, jak se dostala do maminčina bříška.“ Tohle on netušil hodně dlouho a ani nijak se o tom nebavili mezi ostatními. Možná je to tím, že je holka nebo čím?
„Ty vole!“
„Honzo,…“
„Já vím. Jdeme nebo ztratím veškeré iluze.“
Petr rychle umyje nádobí. Pomyslí si, že on je ztrácí každým okamžikem. Utře si do utěrky ruce.
„Chci nějak přispívat.“
Petr zamrká. Nechápe. „Nechápu.“
„Na jídlo, skoro tu bydlím a na cizí účet.“
„Teď?“ To je výborná chvíle řešit peníze. Opravdu si to umí načasovat. Zabít ho je málo. „Večer, pospícháme.“
„Ale…“ Pod Petrovým pohledem zmlkne.
„Nemáte se hádat!“ uslyší ode dveří Juli.
Petr k ní přistoupí, přidřepne. „My se nehádáme, jen vysvětluji Honzovi, že to počká na večer.“
„Určitě?“
„Jistěže. Máš všechno? Nejsi oblečená příliš slavnostně?“ nadhodí opatrně. Je jasné, že chce na ostatní udělat dojem.
„Ale, tati! To musím. Jdu k fotografovi a budou tam tví přátelé. Musím vypadat dobře,“ prohlásí důležitě. „Maminka to říkala.“
„Nemá nějak fenomenální paměť?“ optá se Honza venku před autem. „Nebo si to vymýšlí?“
Petr se na něj nevraživě podívá. „Nevymýšlí. Leontýna to skutečně říkala. Chodila ven hezky oblečená, i když byla tma jako v pytli a šla s odpadkovým košem. Vždy říkala, že neví, koho potká.“
„Tebe taky tak potkala?“
„Ne. Seznámili jsme se na párty.“
Juliana se nakloní. „Ano. Maminka mi to říkala. Byl u baru a ona šla si pro pití. Potom ji tatínek požádal o ruku. Byla velká krásná svatba. A líbánky. Maminka mi ukazovala fotografie. A pak jsem se narodila já. Vím všechno.“
„To koukám.“ Honza si pomyslí, že si bude muset dávat pozor. Zajímalo by ho po kom má paměť. Nejspíš po Petrovi. Na nic nezapomíná a jednou ho viděl ťukat číslo do počítače. Petr mu ochotně systém hesla vysvětlil, načež on prohlásil, že on je neandrtálec. Začal znova, tak ho usekl, že jemu stačí heslo do počítače 1 2 3 4. Vyděsil ho. Musel ho ujistit, že má lepší zabezpečení. I tak má pocit, že ohledně bezpečnosti svých dat ho nepřesvědčil. Nechápe co se mu na dvou datech narození jeho a sestry nelíbí. Dál to nerozváděl a nikdy už to téma nepřišlo na přetřes. Je rád. Bůhví co by mu s jeho miláčkem udělal.
„Tak jsme tu.“ Oba se zadívají na vysokou budovu, v jejímž přízemí je velkolepý ateliér. Před vchodem postává Filip s Vaškem. Anděl s ďáblem, pomyslí si Petr. Juliana na ně přes sklo auta zírá s otevřenou pusou.
„Ahoj!“ pozdraví je Honza.
„Zdravíme. Jdete pozdě. Estel je na nervy, jako by měla rodit. Ou, kdopak to je?“ optá se Vašek, když z auta vyleze Juliana.
Ta natáhne ruku. „Dobrý den, jsem Juliana Komárková.“
Filip na to zírá. Potom vezme ručku a galantně ji políbí. Juliana málem, že nezapiští radostí, ale ovládne se. „Filip Gonzáles.“ Juliana jí podá Vaškovi.
„Václav Steiner.“
Honza se jejich výrazům málem zasměje.
„Nevím, co je tu k smíchu. Tak mladá dámo, jdete se podívat na focení?“ optá se zvědavě Filip.
„Ano. Teta Jitka nemůže mě hlídat. Až od dvanácti hodin a doma nemohu být sama. Víte, že vypadáte jako anděl?“ obrátí se k Vaškovi.
Vašek má co dělat, aby pod jejím pohledem nezrudnul. „Děkuji.“
Filip se otevřeně směje. „Juliano, dostala jsi ho. Je hezký, že?“
Petr zaúpí, ale nestihne to.
„A sexy!“
Všichni ztuhnou, potom se začnou smát, až na Vaška, který je krvavě rudý.
„Je to pravda,“ ohradí se. „Tati, já nelžu. Řekni jim to.“
„Oni to vědí,“ pohladí ji po vláskách. „Škola a družina, víte,“ oznámí jim celou pravdu.
„Čekám!“ ozve se studený hlas ze dveří.
Juliana se otočí, podívá se na paní, která je ve dveřích. „Dobrý den, jsem Juliana Komárková. Vy jste paní, co má mého tatínka fotit?“
Estel to překvapí. Honza ji řekl, že spolu chodí, ale neřekl nic o dítěti. Zajímavé. „Estel. Jo mám a chceš taky vyfotit?“ optá se, když ji vezme za bradu a natočí profilem.
„Mohu? S tatínkem, prosím,“ požádá ji Juli s širokým úsměvem.
„Uvidím. Dovnitř. Čekáme jen na vás dva. Filip musí pryč na nějakou obchodní schůzku, proto jde jako první.“ Vpluje dovnitř, za nimi ostatní. Juliana se rozhlíží kolem sebe. Petr ji vezme za ruku, druhou sebere židli, kterou postaví do nejzazšího kouta.
„Tady budeš sedět a ani se nehneš, je to jasné.“ Podívá se jí od očí.
„Ano, tati, ale připomeň paní tu fotografii, ano.“
„Uvidíme.“ Políbí ji na čelo. Ta ho obejme.
„To bude dobrý, tati. Uvidíš.“ Pustí ho a vezme malý batůžek, kde má knihu. Petr v duchu zavrtí hlavou, ale je rád, že to řekla, protože je nervózní jako křeček.
„Hej, pojď sem.“ Petr se mimoděk otočí. Jo, je to na něj. Všichni se po něm zvědavě dívají. Podívá se na Juli. Neudělal chybu? Snad ne. Ta k němu zvedne oči.
„Měl bys jít.“
Jako by slyšel Leontýnu. Taky by to řekla. Má dokonce i její zabarvení hlasu. Nechá ji tam být.
„Nechci nic říkat, ale neměla by tu být,“ řekne tvrdě Estel. „Tohle není zrovna vhodné prostředí pro dítě!“
„Omlouvám se. Bude jako myška.“ Doufá v to.
Estel s cigaretou se na něj zadívá, potom ji zamáčkne do popelníku. Zatleská. Dnes má černé vlasy vyčesané vzhůru a v uších geometrické náušnice neurčitého původu. „Tak pánové do toho. První jde Filip jako učitel. Vaška, který měl jít jako druhý, přesuneme na pozdější dobu. Nebude ti to vadit?“
„Nebude. Ať jde Petr. Filip spěchá…“
„Musím…“
„Měl jsi být už v převlékárně. Petře, pomoz mu.“
Filip se nafoukne, že to nepotřebuje, ale jde do vedlejší místnosti. Petr poslušně za ním. Když už se upsal, tak se upsal. „Převlékni se taky!“ slyší. Má z toho strach.
„Klídek,“ ho paradoxně, uklidňuje Filip. „Ona jen pouští hrůzu, ale to je tím, že se soustředí. Je opravdu dobrá. Tak vše dolů.“
„Cože?“ nechápe Petr.
„Hele, znásilnit tě tu nechci, tak klid. Kvůli spodnímu prádlu. Jestli usoudí, že to pomůže fotce, tak ti natupíruje i vlasy, nejen prádlo. Sestřih máš perfektní, ale to si je určitě vzal Honza do parády.“
Petr sleduje, jak z Filipa mizí dokonalá Armaniho slupka. Svlékne se taky a začne se oblékat do oděvu, který už je tu přichystán. Otočí se k Filipovi, který ho sleduje s kalhotami v rukou.
„Ještě nejsi?“ optá se nervózně.
„Hm,“ zabručí a začne se oblékat. Petr k němu přistoupí a upraví mu kravatu.
„Mám ji OK?“ optá se Filipa.
„Jo dokonalý. Jdeme. Chci to mít za sebou.“ Vyjdou ven. Petra udiví, když uvidí rekvizity. Stůl, jako ve škole, za ním tabule s křídou. S úsměvem se k ní postaví. Někdo tiše hvízdne.
„Přesně. Kdybych měl takového učitele, zůstanu na škole déle,“ prohodí Honza.
„To určitě.“
„Tak jdeme na to. Filipe k tabuli.“
Petr si teprve všimne, co tam je. Vezme houbu…
„Hej, co to děláš?“ ozve se pobouřeně Estel.
„Takové blbosti nikdo tu psát nebude. Když už tak, tak se to má dělat pořádně!“ Estel zavře pusu. Všichni sledují, jak čmárá něco na tabuli. Petr dopíše, pokochá se výsledkem a poodstoupí. „Hezké,“ ocení svoji prací. „Skoro jsem na to zapomněl. Uvádím to jako jeden… Omlouvám se. Zapomínám se.
„Tatínek učí matematiku a fyziku,“ ozve se nahlas Juliana. Petr zrudne.
„Juli, kde máš být?“ vyjede na ni.
„Promiň, tati. Jdu.“ Odšourá se pryč. Petr si povzdechne. Ostatní se raději neptají, co to napsal.
„Geniální. Přepokládám, že vše jsou to Ludolfova čísla?“ ozve se známý hlas. „Vždy jsi to číslo obdivoval.“
„Jindro, kde ses schovával?“
„Ta druhá je řecká verze?“
„Ano. Ludolfovo číslo je naprosto bezkonkurenční…“
„Dost.“
„Omlouvám se.“ Filip přistoupí k tabuli, vezme křídu. „Co teď?“
Estel k němu přistoupí. Vše je osvětleno, ale přece jen udělá pár kroků sem a tam. Nasvítí ho ještě z jiného úhlu. „Dokonale.“ Přistoupí k němu, svleče mu sako, které pečlivě dá na židli. Potom poodstoupí. Rozváže kravatu. Natáhne ruku a zahýbá prsty. Malá žena jí podá brýle. Nasadí mu je, potom pečlivě rozepne košili. Odhalí hruď.
„Nechci nic říkat…“ ozve se Petr, ale je přerušen.
„Ticho!“ zavrčí. „Posaď se.“ Natáhne ruku k Filipovu klínu. Petr zrudne. Doufá, že Juliana nic nevidí. Estel zajede do vlasů modela, rozcuchá mu je, upraví ještě brýle. Jde k fotoaparátu. Petr úpí. Takhle by nemohl nikdy za katedrou stát. Ovšem, když se zahledí do učitele – je sexy. V tamtom vypadal dobře, ale upjatě, nudně, teď je to, jako by nic nebylo zajímavějšího než matematika. I ten jeho pohled…
„Zkus se nasměrovat nějak k té tabuli. Co by měl udělat?“
Petr k Filipovi přistoupí a podá mu ukazovátko. „Stačí tohle?“
Ozve se mlasknutí. Cvak, cvak vy rychlém sledu. Petr ohromeně sleduje, jak z přitažlivého učitelé je nejen sexy, ale i nebezpečný s tím pravítkem. Smyslný pohled zpoza brýlí, zvrácená hlava, úsměv. To nedokáže. Udělá se mu zle. Kravata zmizí, přistoupí k tabuli, opře se o ni – vzorec ne vzorec.
Cvak, cvak.
Jindra to taky napjatě sleduje. Po boku mu stojí unuděný Lukáš, který sleduje spíš svého miláčka než focení. Mračí se.
„Co je ti?“ pohlazení po zádech, vlídná slova v Petrovi vyvdá novu bouři.
„To nedokážu.“
„Neboj se, dokážeš.“
„Ne. Nech mě!“ odmrští Honzovu ruku. Ten si povzdechne. Cvakání utichne. Slyší šoupání. Teď je na řadě on. Proč jen to sliboval?
„To je jenom nervozita. Bude to dobré.“
„Nebude. Ježíš nejsem ani model, nejsem…“
„Tati, je ti něco?“ ozve se Juliana. Obejme taťku.
„Nic.“ Kupodivu je mu lépe s Julianou než s Honzou. Neví proč.
„Tatínek je z focení nervózní. Nemá je rád,“ vysvětlí jim to Juliana. „Já bych byla taky, ale tatínek to zvládne. Stačí se jen usmát. Nic víc. Sýr, tati.“
Petr vykouzlí úsměv, nebo spíš z toho vyjde úšklebek. Juli má pravdu. Stačí se nějak usmát. „Díky. Co tu děláš?“ optá se přísně.
„Ahoj, Juli.“
„Strýčku Jindro, ty taky fotíš? A Lukáš taky? Tatínkovi je špatně, víte.“
Všichni se na něj zahledí. „To bude dobrý. Taky jsem nervózní jako pes. Hele, na chvilku.“
„Potom.“
„Ne teď!“ zavelí nekompromisně Jindřich. Vezme ho za ruku a táhne. Juliana, chce jít za nimi, když ji Honza zadrží. S hněvivou tváří ho bouchne, ale poslechne už jen proto, že ji Honza pevně drží. I Lukáš je vykulený ze situace.
„Hele, je mezi vámi vše v pořádku?“ najednou spustí ustaraný Honza k Lukimu.
Juliana jako na povel utichne, přestane se kroutit a bedlivě naslouchá. Už dávno zjistila, že nejlepší věci se člověk dozví, když je ticho a naslouchá.
„Moc ne. Miluji ho, ale od minulého týdne je úplně vyměněný.“
„Něco se stalo?“
Juliana ani nedutá.
„Nevím. Možná je to proto, že mu skončila dovolená? Nevím sám. Pořád je v práci. Dělá mi to starosti. První dny to bylo bouřlivé, ale teď je to všechno k ničemu. Zatraceně, chci vědět proč, ale nemohu se k němu dostat. Musíš mi potom poradit. K tomu se divně choval. Nevím proč. Je to celé divné.“
„Divně choval?“
„Jo. Víš po milování, když jsem usnul, jednou jsem se vzbudil. Chodí něco psát. Možná zápisky, ale tak divně je u toho spokojený, občas se dokonce chichotá a je nahý.“
Juliana s očima na stopkách málem prudce vydechne. Nahý něco píše? Proč? O kom to vlastně mluví? Koho Lukáš miluje? Počkat! Tatínek a Honza jednou říkali, že Jindřicha. Strýček a Jindřich dělají to stejné co taťka s Honzou včera v noci? Paráda! Bude o tom muset zjistit víc. Dospělí jsou někdy divní, usoudí.
„Petře, potřebuji pomoc.“
„Jakou? Co zas máš? Musím jít na focení nebo Estel vybuchne. Slyším to až sem.“
Jindra ho sevře kolem ruky. „Poslouchej, nevím si rady s Lukášem.“
„Kristovo noho, řekni mu pravdu nebo, že ho nemáš rád.“
„Ale já mám.“
Petr se zarazí, udiveně si ho prohlédne. Vypadá normálně – tedy je to práce Lukáše. Žádná skvrna, žádný podolek, kravata je správně, výběr barev dobrý a boty jsou obě stejné – tedy do páru. „Tak mu řekni, že ho miluješ.“
„To taky nevím.“
„Tak se konečně rozhodni.“
„To jsi kamarád? Jen se podívej na ty textovky. Mám jich plnej mobil.“
„Tak je vymaž.“
Jindra zaúpí. „To nejde! Rád je při jídle čtu.“
Jako on. V tomto směru ho dokonale chápe.
„Nespím s ním. Nemohu. Data už mám. Sex s ním fakt je úžasný.“
Petr se podívá na ty dva a Julianu v Honzově náručí. Zdá se být klidná. To je podezřelé.
Jindra pokračuje jako by se nechumelilo. „Nevím, co s tím. Mám ho rád, ale milovat a mám tolik práce a říct mu to? Co když se mi vysměje? Proboha, tohle ne. Dokonce nemohu ani s ním být v jedné místnosti. Jedině kde mám klid, je laboratoř.“
„Tak se s ním rozejdi. Určitě tě nebude pronásledovat.“
„Ale já mu ublížím!“
„Petře, na plac.“ Jindřich zakleje, ale pustí ho. Nespokojeně se podívá po Lukášovi, který posmutní. Vůbec neví, co se děje. První týden byl tak kouzelný a druhý vášnivý a třetí studený jak Antarktida. Kdyby aspoň něco řekl, ale on mlčí.
„Jdu se dívat. Hele, dnes ne, ale … zítra taky ne. Jedeme na výlet, ale v pondělí.“
„Až v pondělí?“
Petr si skousne ret. Vypadá jak zmoklé štěně. „Uvidím. Zavolám ti. OK.“
Lukáš pookřeje. „Díky moc. Jdu se dívat na našeho úředníka.“
„Táta mění zaměstnání?“
Oba se zděšením podívají do hnědých Julianiných očí. V duchu zaklejí, ale potom usoudí, že je to dítě. „Kdepak. Tatínek bude předvádět úředníka, víš.“
„Aha a proč ne učitele? Pracuje jako učitel.“
„Protože, každý představuje někoho jiného, víš.“
„Aha. Mohu se dívat?“
„Raději ne. Tatínek by byl moc rozzlobený.“ Juliana přikývne, odběhne a posadí se na židli. Tolik zajímavých věcí. Bude muset si to nějak v knihovně zjistit. Nebo na netu? Kdepak, tam jsou i ohavné věci. Kniha je jistá. Až, když to tam nenajde, zkusí internet. Po chvilce odloží knihu a začne se plížit, aby přece jen něco viděla. Je tu tolik zajímavého a sami hezcí muži, ale tatínek je nejhezčí.
Petr v luxusním obleku se zatím přiblíží k psacímu stolu. Velké kancelářské křeslo v černém luxusním provedení. Na stole nezbytné pomůcky. Telefon jak z minulého století. Notebook s vyraženým jablkem. Otevřený. Luxusní psací sada, další nezbytnosti.
„Co mám dělat?“
Filip se nafoukne. „Posaď se, chňupe. Bože, to je zelenáč.“ Petr se posadí. Vůbec neví, co má dělat. Estel je nechává, obíhá stanoviště, natáčí světla, upravuje věci. Filip k němu rozhodně přistoupí. Brýle mu nechá, ale sundá mu sako, nohu dá přes nohu. Sako letí pryč, košile taky, kravatu povolí, ale stáhne ji skoro na jednu stranu. Sáhne mu na pásek.
„To snad není nutné.“
„Jen mu to rozepni,“ ozve se Estel. „Má po práci, ať relaxuje.“
Petr zrudne. Odsune mu ruku, rozepne si pásek, knoflík.
„Dost! Máš hezký vypracovaný hrudník, tak ho ukaž. Opři se. Důkladně. Filip…“
„Já to udělám,“ zasáhne Honza. Estel sevře rty, ale pokývne. „Máme skluz, pánové, tak se hejbněte!“
Honza k němu přistoupí. Petr na něj vyděšeně pohlédne. Co mám dělat? Rty se nakloní k uchu. „Jsi sexy a já bych tě snědl slůňátko. Jsem na tebe pyšný. Jen se opři a vezmi to pitomé sluchátko do ruky a úsměv. Máš ho sexy. Jsi atraktivní chlap i v studené pitomé kanceláři.“ Petr se uvolní, ale taky vzruší, protože jeho přítomnost je jako droga.
„Skvělý! Vypadni!“
Cvak. Petr klidně vezme sluchátko a potom se podívá provokativně na Honzu. Ten polkne. Je úžasný. Petr se usměje.
„To je ono. Vydrž! Ještě chvilku!“ Petr rukou sklouzne ke klínu.
„Dobrý!“ Petr se málem sesune.
„Raoule, jdeš na řadu!“
„Jasně. Hned tu budu, připravte mi jeviště!“ zvolá vesele. Petr se zajde podívat na Julianu. Sedí v rohu místnosti, odkud není vidět na plac a čte si. Oddechne si. Kdyby ho viděla, neví, co by dělal.
Jo, tatínek je sexy a moc krásný, myslí si Juliana. Lepší než všichni tady.
„Ahoj. Stihla jsem to dřív. Bože, to je krása!“ ozve se ode dveří.
„Jitko, ahoj.“
„Ahoj, kluci. Představíte mě? Tedy a pak že jen ženy mohou být krásné. Kde je sbíráš?“ povídá k Lukášovi. Estel to zamračeně pozoruje. Nesnáší, když se jí do práce cpou další lidi. „Chápu. Párty dnes pro všechny u mě. Kdo chce přespat, může!“ křikne. „Jídlo a pití zdarma i bazén!“ zavolá ode dveří. Vyvolá tím rozruch. Juliana ji po boku jde k autu, když si vzpomene, že nemá fotografii. Nevadí, bude mít, ale tatínkovi to moc slušelo. Sice neví, co dělá přesně úředník…
„Teto Jitko, co je to úředník? Co dělá?“
„Úředník nebo úřednice je povolání, kdy pracuješ s papíry. Dáváš razítka, povolení a podobné věci, které potřebuješ, když chceš něco zařídit.“
„Zní to hrozně. Nudně.“
Jitka se usměje. „To je nuda,“ potvrdí jí.
Filip se rozhlédne, potom jde k Honzovi. „Adresu té dámy.“
„Je zadaná.“
„Nevadí, ale na párty snad mohu přijít nebo snad to řekla jen tak do větru?“ optá se provokativně. Doma se nudí a nikam samotnému s emu nechce jít a nikomu volat s emu taky nechce.
Honza si povzdechne. „Bohužel ne. Pozvání platí a už teď určitě peče.“
„Domácí jídlo? Beru.“
Honza vytáhne navštívenky s Jitčinou adresou. Ihned mu zmizí z ruky.
„Díky a mějte se. Jo, Petře, byl bys šikovný úředník. Kdybys náhodu ztratil práci, přihlas se u mě. Stačí nám, když tam budeš sedět.“ Zmizí ve dveřích jako pára nad hrncem.
Tlesknutí. Všichni se otočí k dalšímu kandidátovi. Raoul má dělat účetního. Všichni polknou, když ho vidí skoro nahého. Ten pokrčí rameny. Počítač a za ním sedí zavalený stohy účtenek Raoul. Sexy, vzpomene si na oblíbené Julianino slůvko.
Začíná se mu to líbit. Podívá se na Honzu. Za co vlastně jde?
„Mohu s tebou dnes mluvit?“ optá se ho Jindřich.
Otrava. „Zeptám se Honzy.“ Jak má tušení i Lukáš chce mluvit s Honzou. Začíná je mít plné zuby. Dnes na párty to vyřídí. Potom se uvidí. Obejme Honzu kolem ramen. Ten se usměje a opře se o svého milence. Oba pozoruji Raoula. Místnosti zní: Cvak cvak cvak…
Malý poklad - 44.Tati, na párty se toho dozvíš.
