Malý poklad
44.
Tati, na párty se toho dozvíš!
„Kaoru, můžeš nastoupit?“ ozve se Estel. Podle obličeje je unavená, ale to už všichni. Počáteční vzrušení opadlo. Teď všichni posedávají a snaží se to nějak přežít. Petr uvažuje, proč tu je, když by mohl být pryč, ale ostatní, kromě Filipa, zůstávají. Dveře se otevřou a dovnitř proklouzne drahý oblek. Petr šťouchne do Honzy. Armani je tu.
„No jo. Zajímalo by mě proč.“ Filip se posadí do kouta místnosti. Petra tak nějak přepadnou obavy, že je ještě unavenější než Estel a oni dohromady. Nakonec pomáhají i se stěhováním nábytku a podobně.
„Ne!“
Zasténání, protože to znamená, že se jí něco nelíbí. Na place je kus koberce, regál plný knížek. Kaoru dost protestoval, ale nakonec umlkl, protože mu řekla, že tohle není knihovna.
„Co se ti nelíbí?“ optá se Estel Lukáš. Petr ho obdivuje, protože je stále plný energie.
„To už tu bylo, chce to… Mám to!“ zvolá najednou nadšeně.
Filip někam zmizí. Petr pokrčí rameny a vstane. Zase budou něco stěhovat. Má toho plné zuby.
„Ten stůl pryč. Sundej si vše až na ty kalhoty. Honzo, účes.“
„Cože? Nic tu nemám!“ brání se, protože se mu do toho nechce.
„Tady něco mám, ale bojím se…“ Z buclaté ženy se nakonec vyklubala milá osoba s přehledem a neutuchající energii, ale i ona už je vyřízená. Napětí se začíná projevovat na každém. Honza vysype to na hromádku.
„Co chceš z toho udělat?“
„Nevím, ale bude ležet na zemi.“
Kaoru zdvihne obočí, ale potom přikývne. „OK a co ještě?“
Petr si opět povšimne podivného přízvuku, ale jinak čeština je perfektní. Je snad Vietnamec nebo kdo? Neřekl by, ale je urostlý. Řekl by, že je míšenec, ale takové zvláštní jméno. Takové nezná.
„Ok, lehni si.“
„Kaoru si lehne, už bez košile jen v kalhotách.
„Honzo, sundej mu boty. Jo to je ono a ohrň nohavice. Výborně. Dej mu knihu do ruky. Nějakou pěknou. Tak to je přesně ono. Musí se vidět obličej. Je zajímavý, natoč ji a nohy zdvihni, překřiž je. Naprosto uvolněn. Stáhni mu kalhoty. Ještě níž. Perfektní. Teď ty vlasy. Ať vyniknou, ale zároveň ukážou záda, krk… Chápeš?“
„Jo,“ zabručí. Ale s čím to má udělat? Naštěstí má dlouhé vlasy. Vezme těch pár sponek, které mu sehnala Marcela. „Hele, ani se nehni, nebo se to rozpadne. Máš jich hodně a drží to jen silou vůle?“ říká mu napůl úst, protož mezi zuby drží sponky.
„Zasněný pohled, trochu nepřítomný. Jako bys četl… Ty víš co.“
Honza se klidí z dosahu. Světla, fotoaparát už jsou natočeny příslušným směrem.
Cvak, cvak. Všichni ho pozorují. Ve dveřích stojí Filip. Hledí na Kaoru. Potom přistoupí k Petrovi, podá mu studený Semtex. Další plechovku Honzovi. Rozděluje je mezi ostatní. Ti při pohledu na orosené plechovky ožijí.
„Hotovo. Jindřich.“
Petr se podívá na hodinky. Je po třetí. „Neuvěřitelné.“
„Hele, nemusíme to dnes udělat celé.“
„Já to chci. Mám dnes náladu a víš, kolik bude práce s těmi fotkami… Zmiz!“ řekne popuzeně Lukášovi, který se raději zdejchne. „Pomozte Marcel! Zatraceně!“ vezme cigaretu, zapálí ji. Petr si povšimne, že se jí třese ruka. Únavou nebo něčím jiným? Ani ji nedokouří a pohodí k ostatním, které přetékají z popelníku.
„To je, jak bych řekla, vize. Nemůže se dočkat. Je nervózní, že to není hned. Je skvělá, ale netrpělivá – strašně,“ vysvětluje potichu Lukáš.
„Aha. Jindra je Lékárník. Co asi na sobě bude mít?“
„Moc ne. Plášť.“
Petr se ušklíbne. „Tak to jsem ještě dopadl dobře.“
Lukáš zvedne bednu. „To se ještě může změnit, pokud ji přijde do hlavy, že je to moc stejné nebo nedostatečně sexy. Jako s Kaoru.“
„Ehm vypadal spíš jako čtenář než knihovník.“
Všichni se zasmějí… „Ve výsledku je to jedno, hlavně když je tam pěkný polonahý chlap. Estel to moc dobře ví. Uvidíte, ta fotka bude božská.“
„Ticho!“ Umlknou. Opět stejný stůl, jen ho roztáhnou, aby byl delší, i když podle Petra je to zbytečné. Petra napadne, kde ho sebrali, ale možná ho má někde uložený pro všechny případy. Začnou pokládat křivule. Jindřich vyjde. Zaúpí, když to vidí a začne to sestavovat podle nějakého tajemného vzorce, o kterém ví jen on. Nakonec Marcel dotáhne kulatou židličku. Před židličkou trůní mikroskop, mističky, kelímky.
„Není rozkošný?“ zašeptá Honzovi do ucha Lukáš. Celý rozechvělý pozoruje svůj idol. Úplně zapomněl, že momentálně jsou na kordy.
„Petr je rozkošný.“ I když Jindřich taky má něco do sebe.
„Vlasy… nechte je tak. Brýle. Kde má brýle? Musí mít brýle! Zatraceně…!“
„Tady.“ Podá jí je úslužně Marcela. Jindřich je vezme, nasadí si je a potom posadí se na židličku. Petr málem vyprskne, protože upjatěji snad nemůže vypadat.
„Ne!“ všichni ztuhnou. „Rozepnout, zatraceně. Doprdele, mám vám to všechno říkat po lopatě?“ Jde k němu, skoro z něj serve plášť. Šokovaného ho posadí na židli. Prohlédne si ho. „Takhle zůstaň.“
Jindřich na ni v obavách mžourá přes brejle. Potom upře nevinný zmatený pohled na Lukáše. V ruce má skleněnou misku a pipetu.
„Ehm spíš jako vědec,“ pošeptá Honza Petrovi od ucha. Toho příjemně zamrazí z jeho hlasu, proto se raději napije toho dryáku. Většinou je odsuzuje, ale dnes mu bodl. Filip si u nich udělal parádní oko.
„Ono to není tak daleko od lékárníka.“
„Ticho!!“ zařve Estel, až všichni zmlknou. Je slyšet pouze cvak cvak cvak.
„Mám pocit, že mojí postavu ještě předělá,“ podotkne Honza. Ucítí za sebou luxusní vůní, která ho vzruší. Pižmo? Kdo je to? Petr ne.
„Udělá. Moji taky. Jsme moc upjatí.“
„Oh bože.“
„Je to takhle každý rok. Proto jsem šel první.“
„Není nad zkušenosti. Kdo je na řadě?“
„Honza!“
„Ouvej,“ zaskučí Honza. Petr ho pozoruje. „Co mu je?“ optá se Lukáše. „Vždyť se fotí každý rok.“
„Jo…“
„Do práce, chásko líná.“ Petr si uvědomí, že bude dělat recepčního. Mezi těmi povolání je tohle takové nejjednodušší? Ovšem musí být značně nudné, když se dostalo na seznam, nebo je to proto, že už na žádné jiné nepřišli?
„Ušlo to?“ objeví se za nimi Jindřich. „Čekal jsem to daleko horší.“
Petr si vzpomene na chabě přikrytý klín pláštěm. Zřejmě v tomto směru mají jiné priority nebo si to ani neuvědomuje, do čeho vlezl. „Jo, myslím, že super.“ Jindřich se rozzáří. „To jsem rád. Bál jsem se, abych to nepokazil.“
„Jsi moje sexy neviňátko,“ pošeptá mu Lukáš, ale Petr to zachytí. Skryje úsměv. Ti dva se fakt hledali. Jindřich roztaje, ale když ho chce Lukáš políbit, uhne. Petr se zasmuší. Co to s ním je? Je to fakt jen kvůli tomu, že neví, zda ho miluje nebo ne? Nebo je to složitější? Sluší jim to a Lukáš sice je smutný, ale nevzdává to. Možná by mu měl říct pravdu. Byl by raněný, ale našel by si někoho jiného. Zatracený Jindřich. Neměl mu tehdy o Lukášovi říkat.
„Plášť?“ zarazí ho to. Rozpačitě se podívá po Lukášovi, který stojí vedle něj.
Lukáš se tváří nevinně. Petr se postaví za pult, kde je po starobylém způsobu zvonek, kniha hostí, klíč. Potom se svlékne. Petr je zalapá po dechu. Otočí se na Lukáše, ale ten zavrtí hlavou. Petr němě pozoruje jak Estel nadšeně ho fotí z boku.
Cvak, cvak, cvak mu bude asi znít uších hodně dlouho.
„Adam!“ Přichystají pohovku, malý stolek a krabice s čokoládou.
Mám chuť na čokoládu, když ho vidí, jak laškovně nabízí neviditelné paní domu krabici s čokoládou. Smyslně, polonahý, kdy čokoláda zakrývá jen klín, ale nic jiného.
„Zbláznila se? To je…“
„Klídek, uvidíš sám.“
„Petr!“
„Já už byl!“ brání se, ale má špatné tušení, že to nepomůže.
„Já vím, ale není to ono. Chce to víc ukázat!“
„Myslím, že bude lepší, když dvě tři fotky, kde nebude model tak odhalený.“ Estel zamrká. Potom přikývne. OK. Filip a ty co ji znají, ztuhnou.
„Ech, jak jsi to udělal?“
„Co?“
„Že tě poslechla?“
„Hlas rozumu?“ Filip, Lukáš a Honza se rozesmějí na plno.
„Tak chlapi, pomozte přece.“
„Jasně.“ Filip si dokonce utírá slzy z očí.
„Tak hotovo a teď vypadněte, mám vás plné zuby!“ řekne docela hlasitě Estel s cigaretou v puse. Popelník na stolku jimi doslova přetéká. Všichni nechají věci, seberou jenom oblečení a vypadnou.
„Jede se na párty.“
„Ale já musím…“
Filip obejme Vaška kolem ramen. „Ani za nic, pátere. Jede se. Netrhej partu. Jedem všichni. Kdo nemá auto, mohu vzít čtyři lidi.“
„Jeďte za mnou,“ rezignuje Honza. Jitka bude nadšená. Má slabost pro pěkné chlapy. Určitě je napečeno, navařeno, nakoupeno. Ale ještě víc miluje, když má doma plno hostí. Všichni nastoupí do auta a zamíří za Honzou a Petrem, kteří vezou ještě Kaoru s Raoulem.
„Kaoru, víc jsi vypadal jako čtenář než knihovník.“
„Já to vím, ale snad to bude dobrý. Nerad bych kazil ostatním kalendář.“
Petr mávne rukou. „Toho bych se nebál, spíš sebe. Vůbec nevím, co fotila.“
„Jak to že to nevíš?“
„Protože jsem se díval na tebe, no.“
Honza zčervená. Nic neřekne, ale potěší ho to. Usmívá se. Je to jeho malé slůňátko. Dvacet pět centimetrů. Jakmile na tu číslovku pomyslí, hned by si ho tam strčil. Je nemožný, ale nepříčetně ho to vzrušuje. „Jsme tu.“
„Krásný dům,“ prohodí Kaoru, když vystoupí. Potěšeně zajásá, když k němu přiběhnou Terry a Berry. Upadne na zem, mazlí se s nimi a směje se jako o závod.
„Vítejte, pojďte dál. Není sice úplně OK, ale připravila jsem gril. Jinak jsem Jitka, to jsou moji dva kluci Domi a Pavlík. Můj manžel musel pryč a tamto je Juliana. Jsem ráda, že jste přišli. Koukám, že jste totálně grogy.“
„Paní Jitko, obdivuji vás. Nechcete…“
„Nechci. Tak kdo ovládá gril? Já musím ještě dohlédnout na kuchyň. Terry, Berry nechte ho na pokoji,“ kteří zjistí, že tu je ne jeden cíl, ale hned mnoho a vrhnou se na Armaniho, kterého skoro porazí.
„Mně to nevadí. Sám mám doma labradora,“ řekne Armani a popleská je po krku. Ti se opět vrhnou na Kaoru, jako by vytušili, že s dotyčným bude největší legrace.
„A nechcete ho sem přivézt?“
„Ne. Je u jedné kamarádky kvůli focení.
„Já si vezmu na starost gril. Rád vařím. Fuj ty psisko!“ uslyší, ale není v tom zloba.
„Samozřejmě.“ Kaoru se nakonec vymotá z psích těl. Juliana zatím přiběhne k tatínkovi, který ji vezme do náruče.
„Jaké to bylo? Sexy?“ optá se zvídavě.
„Určitě.“ To slovo by ji vyškrtl ze slovníku, ale dobře ví, že jakmile se je naučila, už je bude používat. „Tak co jsi tu dělala?“
„Učila se, četla, hrála a trochu jsem si zaplavala, ale je už moc zima.“
Petr si pomyslí, že je za nimi babí léto.
„Byla jsem jenom chvilku. Tati, kdy bude kalendář? Mohu ho vidět?“
„Před Vánocemi,“ odpoví Lukáš, který se dívá na Jindřicha, který je od něj schválně co nejdál. „To půjde do prodeje, ovšem ne tady, ale všichni dostanou jako vždy po jednom kusu.“
„Já chci dva,“ řekne drze Juliana.
„Dva?“
„Ano. Jeden pro mě a druhý pro tatínka.“
Lukáš ji pohladí. „Dostaneš ten druhý. Honzo, mohu na slovíčko?“
Honza se podívá na Petra s Julianou v náručí. Neví, co má dělat. „Já…“
„Klidně běž. Já to vyřídím s Jindřichem,“ řekne klidně Petr, jako by to dělal každý den.
„Proč?“ hned se do toho vmontuje Lukáš. „Něco říkal? O Mě? O nás? Jsem s nervy v koncích. Nevím, co se děje. Jsem jak na horské dráze. Jednou mě chce, podruhé ne.“
Petr si povzdechne. „Nevím, o čem se mnou chce mluvit,“ napůl lže, protože určitě se bude chtít bavit jen o jednom a to o Lukášovi, ale to nechce říkat, protože by se ho nezbavil a on mu ještě neodpustil Honzu.
„Tak jo, ale kdyby něco… řekneš mi to, že?“ Petr si pomyslí, že fakt musí mít nervy v kýblu, ale nediví se mu. Kdyby se mu Honza najednou vyhýbal, což prostě není možné, tak by taky byl úplně mimo. Taky by se snažil vypátrat proč ta změna. Zajímalo by ho, proč Jindřich hraje mrtvého brouka.
Juliana je tiše jako myška. Tyhle dospělácký věcí jsou takové zajímavé, i když někdy by řekla zbytečné. Nechápe, proč si to neřeknou rovnou, ale jsou to dospělácký věci.
„Běž si hrát, cácorko.“
„Ano tati.“ Poodejde a zvídavě se rozhlédne, potom ucítí vůní masa. Rozeběhne se směrem, kde Kaoru obrací kusy masa. Vedle něj stojí Filip a hladově se dívá na jídlo.
„Nejíš nebo co? Málem, že to sníš syrové,“ popíchne Filipa.
„Mám hlad.“
„Tak proč nezajdeš do restaurace?“
Filip se kysele usměje. „Mám jich plné zuby. Snídat v nich, obědovat i večeřet, to už není ono.“
Kaoru se zatváří udiveně. „Já bych byl nadšen. Málokdy jsem v restauraci.“ Juliana se k nim přikrade, dívá se na maso. Vypadá to moc dobře. Ti dva jsou moc hezcí a sexy, dodá. Tatínek je ale nejhezčí, jistě, ale ostatní jsou taky zajímaví. Povzdechne si, protože se zřejmě nic nového nedozví.
„Máš čas?“ K Petrovi přistoupí Jindřich se skleničkou v ruce. Petr má podezření, že podle obsahu a bravy to zřejmě bude neškodný džus.
„Ale jo. Co potřebuješ?“
„Jen si promluvit. Jsi už zkušený.“
Petr se málem rozesměje. On a zkušený? To vzal jako kde? Zabručí něco nezřetelného. Přece nepřizná, že i mezi ním a Honzou je to všelijaké. Posadí se na lehátko u bazénu. Petr si vzpomene, kolikrát tu byl. Bylo by fajn mít takový bazén, ale s Leontýnou se dohodli, že bude lepší pěkný velký byt než dům.
Přistoupí k nim Jitka se skleničkou. „Nekecejte na sucho,“ prohlásí, vrazí mu do ruky skleničku. Petr si k tomu opatrně přičichne. Džus. Upije. Ještě nějaký kus masa nebo jídla a bude to OK.
„Tati, teta Jitka posílá buchtu, než bude maso z grilu.“ Petr udiveně pozoruje Julianu, která v zástěře s tácem roznáší talířky s buchtou. Bojí se, že zakopne, ale pokračuje ve své pouti dál. Musela se nudit, i když tyhle věci dělá ráda. Taky ráda se předvádí, protože takhle je středem pozornosti. Usmívá se nad svým malým pokladem.
„Je šikovná.“
„To ano, ale hádám, že o Julianě si nechceš povídat. Co výzkum?“
„Výborně,“ potom mu úsměv povadne.
„Co se stalo?“
„Ale, nevím, co se stalo, ale ty dvě mrchy uvadly. Zbyly mi už jenom tři orchideje. Napadl je nějaký druh plísně a než jsem si toho všiml, méně odolné kytky pošly. Byl jsem vzteklý a myslím, že jsem trochu vyjel na Lukáše.“
„Jak moc?“
„Řval jsem na něj, ale nic jsem neřekl. To o tom výzkumu,“ přizná kajícně. „Poslal jsem ho doprdele, ale on si z toho nic nedělal. Objal mě.“ V hlase mu zní údiv. „On mě utěšoval a říkal, že vypěstuji další. Chápeš tomu? Já ne. Tak jsem ho poslal…“ zrudne.
„Ou. A on?“ Pozoruje ostatní modely. Když stáli před fotoateliérem, všichni se po nich otáčeli.
„Odešel, protože jsme to chtěl. Je moc hodný. Hele, někoho takového si nezasloužím. Jsem zmetek. Co mám dělat?“ podívá se na něj zmateným pohledem. „Mám ho rád, ale jsem do něj zamilovaný? K čertu nevím sám. Rád s ním jsem, ale víš dobře, kolik času spolkne výzkum.“
„Myslím, že by mu to nevadilo.“
„Mně jo,“ řekne tichounce. „Chápej, může mít někoho lepšího, než jsem já. Prostě myslím, že se s ním rozejdu.“
„Ale to taky záleží na něm, ne?“ Zajímalo by ho, jak to, že ženské dovedou to tolik rozebírat. On toho má plné zuby nebo je to tím, že když není co řešit tak to neřeší – tedy on? Když si vzpomene na sebe a Honzu, taky pořád v duchu omílal to stejné. Rozdíl mezi ním a Jindřichem je takový, že Jindřich může za ním přijít, on neměl nikoho. Kdyby jo, asi by u něj vysedával.
Jindra mlčí.
„Co kdybys to nechal na něm?“
„To nedokážu,“ vybuchne. „Trápí mě to,“ přizná. „Rozejdu se s ním a je to.“
Petr pochybuje, že to dokáže, ale iluze mu brát nechce. Zajímalo by ho, jak se chce rozejít s Lukášem. „Líbí se mi a myslím, že vám to jde.“
Jindra se zarazí, schoulí se do sebe. „Myslíš?“
„Jo. Taky tě zcivilizoval.“ Cože je pravda. Vypadá úplně jinak, a když si vzpomene na tu přednášku, co na ni byl, tak byl tehdy v šoku. Slušivý oblek, nenápadná vázanka, perfektní drahá košile. Hezké brýle, které podtrhly jeho sexappeal. Očaroval publikum nejen svými názory, které lehce přednesl, ale i svým zevnějškem. Jeho šéfová, přísná dáma, která jak se dozvěděl, podnik drží v železných rukou, byla spokojená. Líbil se mu, i když viděl, že Lukáš se nudí, ale potom asi vypnul mozek a jen si představoval, jak to na tom pódiu s ním dělá. Na jeho místě by to taky udělal, ale zaujala ho. Taky mu potom to řekl. Byl velmi rád.
„Taky mě to stálo, ale šéfová mě pochválila. Ona moc nechválí, spíš nadává, že není hotovo to a ono. Každý den, když nejsem s ním, mi volá, co si mám vzít.“
Petr přikývne, potom uvidí, jak Juliana podává talíř Kaorovi. Vedle něj stále ještě je Filip. Zajímalo by ho, na co tak hladově zírá. Podle něj na jídlo ne.
„Tati, vzala jsem ti kus kuřete a kousek toho masa. Strýčku Jindro, chceš něco přinést?“ nabídne se, pyšná, že může dělat tak důležitou věc.
„Dám si to stejné.“ Juliana odběhne. Za chvilku se vrátí s talířem a příbory. Rozpačitě je podá taťkovi. „Zapomněla jsem.“
„To nevadí. Děkuji moc.“
„Chcete hořčici nebo kečup? Já to najednou neunesla,“ přizná.
„Hořčici, děkuji.“ Za chvilku už mají hořčici, kterou si naberou a kus vonícího chleba.
„Jitka je dokonalá.“
„Lukáš taky,“ řekne s plnou pusou Jindra. Na košili mu ukápne tuk.
„Opravdu? Vaří?“
Jindra se zasní. V duchu ho vidí, jak uklízí. Jednou, aby ho vyprovokoval tak se svléknul do takových malých slipu, protože bylo vedro. Zapomíná, jak je to Lukáš nazývá, ale na Lukášovi vypadají zatraceně dobře. Pobíhal po domě jen v těch roztomilých malých nic. Nejdřív se tomu usmíval, ale potom to bylo jiné. Od té doby, to dělal nějak často, ale je to vzrušující.
Petr ho nechá. Je úplně jinde. Na zahradní houpačce, která je naproti, vidí Lukáše a Honzu. Vypadá to, že jsou v živé debatě. Lukáš odmítá jídlo. Nejspíš opět drží nějakou dietu nebo nemusí jako modelky? To je jedno. Copak mu asi radí? Ale na co se asi ptá?
„Máš teď čas, že?“
„Jo mám. Ach bože.“
„Co je?“ optá se udiveně Lukáš. „Jestli mi nechceš pomoci, tak klidně. Mohu jít.“
„Ale ne! Počkej! To nebylo na tebe.“ Chytí ho za paži. „Jen to říkám na Petra s Jindrou. Co se mezi vámi děje? Nejdřív to neklape, potom klape, teď zase ne.“ Popravdě by se na to nejraději vybodl, ale s Petrem nemůže být, tak i Lukáš je dobrý. Proč ti dva se nemohou dohodnout? Jim to s Petrem krásně klape. Jedná báseň. „Hele, vysvitlo sluníčko. Možná bude i podvečer hezky.“
„Je mi jedno, jak bude. Nechápu, co se děje, tak mi pomoz.“
„A jak to asi mám udělat? Vlézt Jindrovi do hlavy? Možná tě nemiluje,“ nadhodí.
Lukáš úplně ztuhne, v obličeji nevěřícný výraz. „To… nemyslíš vážně. Spal se mnou.“ Za nimi Juliana s buchtou v ruce napjatě poslouchá. Ha, potvrdilo se to. „není takový, který by mohl…“ nedořekne.
„Nechcete buchtu?“ nabídne jim s úsměvem a tím, že právě procházela kolem. „Je moc dobrá. S broskvemi. Musím říct tetě Jitce o recept,“ pronese pyšně, jako by to ona ji měla dělat a ne tatínek. „O víkendu ji s tatínkem upečeme.“
Lukáš odmítne, ale Honza si vezme hned dvě. Juliana odejde, ale pořád se po nich dívá, i po ostatních.
„Mýlíš se. Není takový. Je křehký. Slušný, distingovaný a trochu roztržitý.“
Honza na něj s buchtou zírá. Křehký? Když mu dojde, že nejspíš vypadá divně, polkne ji. Láska je asi opravdu slepá.
„Překvapilo mě, že chce sex a jak to řekl, ale je to těžké. Myslel jsem, že jsem si ho získal, ale měl jsem pravdu, chce to čas. Začnu do začátku.“
Honza se opět přistihne, že na něj zírá s otevřenou pusou. Takového ho nezná. On je fakt zamilovaný. Podívá se na Jindru. Ten je křehký asi jako balvan na dně řeky. „Bylo to moc rychle, ale sex s ním byl nádherný.“
„Huch jistě.“ Podrobnosti vynech, ale na druhou stranu rád je poslouchá.
„Děláme úplně vše. Nic mu nevadí. Jednou jsme to dělali ve skleníku. Ta omamná vůně, jeho přítomnost. Víš, bylo to naprosto nádherné.“
„Ve skleníku?“
„Jo. Vyhovuje mi to. Chci, aby mě miloval stejně jako já jeho. Milování mu nevadí, tak ale proč je najednou tak chladný? Odmítá mě? Ptám se ho, co jsem udělal. Chci to vyřešit, ale on se někam zahrabe, nebo mi nebere telefony. Co mám dělat? Taky je věčně v práci.“
„Ale to jsi věděl, ne?“
„No nepočítal jsem s tím, že to bude od rána do rána. Jednou tam i přespal. Já vím, že pořád něco honí, něco není uděláno, ale přece nejde, aby žil jen práci.“
„Co když jo?“ vpadne mu do toho. „Vědci, ti jsou pořád v duchu u svých vynálezů.“ Kysele si vzpomene na tu rudou dračici, která trůní u nich doma a je čím dál zářivější. Vyhodil by ji z okna, kdyby…
Lukáš se do sebe úplně stáhne.
„Co se děje?“ Juliana zmizí jako pára nad hrncem, když se k nim posadí Vašek. Houpačka se zhoupne. „Jsem kněz!“ dotkne se kolárku.
„Ale partnerské nedorozumění. Nic víc.“
„Aha. Je tu krásně. Jitka je velká hostitelka. Umí upéct, uvařit, ví přesně, co taková banda chlapu potřebuje.“ Usměje se. Honza si teď nemůže vzpomenout kolik mu je, ale podle chlapecké tváře by ho tipoval na dvacet dva, což je nesmysl.
„Myslím, že se časem to vše urovná. Nechal bych u toho a jen mu dával najevo, že tu jsem.“
„No jo, padre, ale k životu to nestačí,“ namítne Honza.
„Padre. To je hezké. Co chceš dělat? Donutit ho násilím, aby ti řekl, co chceš slyšet? Pak ale bude to pravda nebo lež? Co když řekne ve vzteku, co nechtěl říct? Může se taky zatvrdit.“
Oba mu naslouchají jako by před sebou měli doktora psychologie.
„To máš pravdu.“
„Člověk toho hodně vyslechne.“
„Já vím, ale mám pocit, že by to trvalo léta. Já bych klidně počkal, ale to asi nedokážu.“
„Já vím. Ale dej mu nějaký čas. Zkus ho svést…“
„Tedy, padre! To radíte svým ovečkám?“
Vašek se usměje. „Co jste si mysleli, že řeknu? Čas a jemné svádění – tomu neodolá ani svatý.“
„Takže ani vy padre?“ optá se Lukáš.
Vašek se zvedne, houpačka se zhoupne. „Když je ten správný, správná, nikdo… Pokud to není anděl.“ S těmi slovy odejde.
„Ty vole, je to kněz?“ optá se Honza.
„Bohužel je. Je úžasný. A jak se stará o děti a odsuň ty myšlenky, že každý kněz je pedofil. Já bych řekl, že ho přitahuje starší sorta.“
„Ženy nebo muži?“
„To kdybych věděl! Kdo ví? Ale taky je možné, že složil celibát a dodržuje ho.“
„Nebo po nocích masturbuje se svým miláčkem!“ oba se zasmějí, kdežto Julianě, která je schovaná za keřem, myšlenky lítají. Miláček? Nerozumí tomu. Kdo je to miláček? Co je to mast… Má se na to optat tatínka? Kouše si rty. Raději půjde, když se na ni vyřítí Terry. Chytí ho za krk. Lukáš s Honzou se otočí, ale vidí jen chumel chlupaté srsti. Potom se přidá druhé. Juliana se snaží být zticha, i když ti dva hafani ji olizují, kde mohou. Nakonec se vyškrábe na nohy, vykoukne. Zmizí. Má dost toho na přemýšlení, ale hlavně musí to zjistit, o čem to vlastně mluví. Špehování je opravdu zábavné, i když těžké, když si myje obličej v koupelně.
„No fuj. Dokážeš si to představit?“ Honza drcne do Lukiho loktem.
Oba se rozesmějí. „Já jo!“ řekne v záchvatu smíchu Lukáš.
„Jen se podívej, jak se směje. Vypadá úžasně no ne? Zatraceně, proč ho líbá?“ vyjekne Jindra vztekle.
Petr zadrží Jindru, který napůl vstává. Měl by si ujasnit, co chce, pomyslí si. „Nech toho. To je zvyk. Nic tím nemyslí.“
„Jak to nemyslí? Líbají se a Honza taky.“
„Jen na tvář.“
„NO a?“ nechápe to Jindra, ale pod tlakem ruky se posadí. Je naštvaný, pomyslí si Petr. Nediví se mu. Zřejmě to netušil a vypadá přesně jako on, když je spolu viděl. Zabil by Honzu a k němu přidal i Lukáše.
„Jakého ho má? Růžového nebo elegantně černého? Velkého nebo malého?“ přemýšlí dál nad sexuálním životem padreho.
Honza se usměje, když si vzpomene na zelenou nestvůrku, co koupil Petrovi. Už ho vyzkoušeli a opravdu bezvadně funguje. „Co já vím? Nemusí být gay, ale může mít doma pod postelí spoustu časopisů nebo videi. Což mi připomíná, že jsem ještě Petrovi nepromítl to instruktážní.“
„Co? To je jedno, chci vědět, co mám dělat s Jindrou. Poraď mi.“
„Dyť to Vašek říkal. Svést ho. Když je ten správný tak to půjde, když ne, tak ho pustíš k vodě.“
Lukáš se zarazí, podívá se na naštvaného Jindru. Odhodlaně se narovná. „Tak dobře. To zvládnu.“
„Co zvládneš?“ optá se Filip, který si sedne místo Lukiho. „Kaoru je skvělý kuchař. Asi jsem se do něj zamiloval.“ Juliana v duchu výskne. Musí to říct Kaoru. „Chipsy?“ nabídne decentně, aby si nemysleli, že poslouchá.
„Ne děkuji,“ odmítne Lukáš, který za týden má módní podzimní přehlídku. „To je utrpení. Tolik dobrot.“
„Máš přehlídku?“
„Jo.“
„Jej, ty jsi model a kde je ta módní přehlídka?“ ptá se zvědavě Juliana. „Přijdeme ti fandit, dobře?“
„Jasně. Zavolám ti, protože mi to ještě agentura neoznámila. Jako vždy.“ Juliana odběhne ke grilu, postaví se a důležitě a nahlas řekne. „Filip řekl, že se do tebe Kaoru zamiloval.“ Spokojeně pozoruje jeho ohromenou tvář. Potom odběhne k tatínkovi. „Tati, Lukáš má módní přehlídku, půjdeme tam ne? Strýčku Jindro, půjdeš taky ne? Musíme ho podporovat, aby to zvládl. Pan Filip řekl, že se zamiloval do Kaoru.“
Ti se zatváří ohromeně. Sklouznou pohledem na Armaniho, který nic netuší a potom na Kaoru. Blbost, usoudí oba dva. „Chceš jít na módní přehlídku?“ optá se místo toho Petr.
„Jistě. Žena má vědět, co se nosí.“
Leontýna by to řekla stejně, pomyslí si opět jako už několikrát před tím Petr.
„Bude to asi pánská přehlídka, ale zapomněla jsem se optat. Půjdeš, tati? Honza taky půjde a potom bychom si mohli zajít do cukrárny,“ navrhne naprosto průhledně o, co jí jde.
„Tak půjdeme, pokud nebudu mít hodně práce.“
„Strýčku Jindro.“
„Ehm…“
„Já věděla, že půjdeš!“ Políbí ho na tvář a odběhne. Jindra ji ohromeně pozoruje.
„Pozdě. Budeš tam muset jít.“
„Nikam nepůjdu,“ odmítne.
„Mě to neříkej, řekni to Julianě,“ řekne se smíchem. Jindřich se na něj s hrůzou podívá. Petr se rozesměje. Pochopil to docela rychle.
„Petře…“
„Ani náhodou,“ odmítne jeho žádost o to, aby z toho vyklouzl. „Víš co? Já bych si ujasnil, co chci. Buď chceš s ním chodit, nebo ne.“
„To já právě nevím!“ vykřikne zoufale Jindřich. Rozhlédne se, ulpí pohledem na ostatních, kteří byli při focení, potom na Lukášovi. Má ho rád, ale co když ho bude mít plné zuby a odkopne ho? Co asi potom bude dělat, nechce to, ale Petr má pravdu, měl by si to ujasnit. Povzdechne si. Ví moc dobře, že si to neujasní. Nejraději by kdyby mu Petr řekl: Choď s ním. Ale to neudělá. Nikdo to neudělá!
Jitka vyjde ven. „Dovnitř nebo zmrznete!“ Zahrada zůstane opuštěná, dům se rozzáří světly do tmy. V rohu místnosti sedí spokojená Juliana. Tolik informací, tolik úžasných dospěláckých informací. Ale hlavní je to, že se má táta s Honzou rádi. Na to maminka kladla důraz.
Petr vyhledá pohledem Julianu. Přijde k ní, pohladí ji po vláskách. „Nenudíš se tu?“ optá se. „Jestli chceš, můžeme jet domu.
„Ne! Opravdu ne. Kluci už šli spát, ale nenudím se. Opravdu. Je tu moc zajímavých věcí. Tati, co je mastu… zatraceně, zase jsem to zapomněla.“
Petr chvilku se na ni dívá, potom zezelená, zbledne. „Omlouvám se, ale jedu domů.“ Honza ho udiveně sleduje, co se to děje. Vyběhne za ním. Juliana křičí, jako by ji na nože brali, že ještě domu nechce. „Já tu chci zůstat!“
Honza vůbec nechápe co se děje. Zavolá Petrovi na mobil.
„Petře, co se děje?“
„Vysvětlím doma. Jsem… hlupák.“
„Chápu, mám přijet?“
„Ne. Klidně se bav. Potřebuji vychládnout.“ Ticho.
Honza pokrčí rameny. Potom rychle vyťuká zprávu. Už dlouho neměl tu příležitost a je to chyba, uvědomí si. Měl by ji psát den co den.
„Miluji tě, slůňátko. Dobrou noc a byl jsi ten nejhezčí ze všech. H.“
Malý poklad - 45. Tati, jaké to bylo ve škole?
