Jdi na obsah Jdi na menu
 


24. 3. 2012

Malý poklad

45.

Tati, jaké to bylo ve škole?

Odpolední sluníčko se snaživě snaží trochu zpříjemnit lidem podzim, ale moc mu to nejde a jako by si řeklo, že už má plné zuby bojovat o nadvládu nad světem, ustoupí nevlídnému, počasí, které nastoupilo v plné síle. Je větrno, až listí vytváří naváté závěje. Ještě občas člověk zahlédne listnatý zelený strom, ale většina překypuje krásnými barvami hrajícími do žluté, oranžová a hlavně do hnědé.

Vysoký plavovlasý muž stojí opřený u branky školy. Zívne si a podívá na hodinky. Za chvilku by se měla objevit. Vtíravé zájmové pohledy žen s ratolestmi ignoruje. V dálce zahlédne malou postavičku s blond vlasy. Směje se. Honza se napřímí. Jejich malá princezna, Petrova a jeho, právě skončila hodinu výtvarné nauky. Zamává.

„Honzo!“ uslyší vysoký hlásek. Postava se rozeběhne. Popadne ji do náruče a málem se nesloží pod její váhou, ale nedá to na sobě znát. „Ahoj.

„Ahoj, Juli. Jak bylo ve škole? Nechceš vzít tašku? Ježíš, co v tom máš?“ Poprvé čeká na Juli, protože Petr je poprvé v práci a nemůže přijít. Tedy mohl by, ale nabídl se sám, že ji vyzvedne.

„Sešity, učebnice, pomůcky na výtvarnou školu a nacpala jsem tam i cvičení. Tatínek mi chtěl koupit tu tašku na kolečkách, ale teď nemá čas.“

„Na kolečkách?“

„Ahoj, Maru, Martine!“ křikne za svými spolužáky. Vezme Honzu za ruku. „Jo. nechtěl jsem to, ale dnes to měla jedná holka z prváku.“

„Aha. Určitě by ti ji koupil.“

Juliana mlčí. Jde vedle Honzy. „Honzo, myslíš… jak dlouho se ještě bude zlobit?“

Honza pokrčí rameny. „To já nevím. To víš, poslouchat se cizí rozhovory nemá.“ Když mu vyprávěl o tom, tak se šíleně smál, načež se Petr naštval i na něj a musel spát u sebe doma. Má svůj byt dva plus jedna rád, je hezký moderně zařízený, ale nějak v něm bylo prázdno. Žádné malé torpédo a žádný sexy chlap. V noci si uvědomil, že mu chybí jeho náruč, včetně jeho nádherného malého pokladu. Taky si neměl s nikým povídat. Dokonce ani televize ho nebavila. Šel spát před jedenáctou a skoro dvě hodiny nemohl usnout, jak se převaloval ze strany na stranu.

„Já to vím, ale když nikdo nic mi neřekne.“

„To určitě ne! Petr by ti určitě vše vysvětlil.“

„Ne!“ skočí mu do toho Juliana. „Tatínek si stále myslí, že jsme malá, ale já jsem velká!“ prohlásí důrazně.

„Ehm je ti osm let.“

„V listopadu bude mi devět,“ prohlásí klidně. Tatínek říká, že nejdůležitější jsou vždy informace.“

„To ano, ale ne když tajně posloucháš a proč ses ho vůbec ptala na takovou věc?“ optá se zvědavě.

Juliana zaváhá. „Já si to chtěla najít na netu, ale nešlo to. Nevím proč.“

Honza se zamračí, ale potom mu to dojde. Petr se svými programátorskými schopnostmi naprogramoval Julianin počítač tak, aby nemohla se dostat na porno stránky a masturbace je snad všude.

„Aha.“

„Tak nějak to ze mě vylítlo. Moc mě to zajímalo, co to je. Strýčku Honzo co, je to masturbace?“

Honza zrudne a rozhlédne, zda ji někdo neslyšel. Co teď? Už chápe, proč Petr je tak rozčilený. Jestli se dostal do stejné slepé uličky jako on, pak není divu, že je naštvaný. No jak by člověk měl vysvětlit slovo masturbace skoro devítileté holce?

Juliana se na něj dívá, potom si povzdechne. „To je ta dospělácká věc, že jo?“

„Ehm asi ano.“ Neví, o čem mluví, ale… „A co je to ta dospělácká věc?“

Juliana se zadumá. „To jsou věci, které dělají dospělí, ale děti o tom nemají vědět. Jako milování, ale já si našla to v knížce.“ Nakrčí nosík. „Nezdálo se mi, co o tom vykládají děcka ve škole. Jsou hloupí, víš.“

„A proč?“ optá se ji fascinovaný Honza.

„Oni věří, že je nosí čáp nebo vyskočí z bříška jen tak. Taková hloupost. I strýček Jindra mi to vysvětlil, že to není pravda. Moc jsem mu nerozuměla, protože mluvil hodně odborně, ale myslím, že základ jsem pochopila.“

Ježíši, jestli se to dozví Petr, bude z Jindry roštěná na nedělní oběd. „Mohu vědět, proč to chceš vědět?“ Dost neobvyklá zábava pro devítiletou holku.

„Už jsme doma. Co bude k svačině?“

„Ty máš hlad?“ Copak nejedla ve škole? „Jíš ve škole?“ Hned ho napadla jedna známá, co si stěžoval na svou dceru, že ji posedlo hubnutí a obědy vyhazovala. Úplně se jí ztrácela před očima, že nevěděla co dělat. 

„Samozřejmě, že jím. Nejsem jako ostatní holky posedlé postavou. Pořád se nakrucují před klukama a posmívají se tlustým. To by se nemělo dělat. Tatínek mi vysvětlil, že někteří za to nemohou.“

Honza zaúpí. Takové řeči jsou fakt divné.

„Potom to končí ehm a… a… „ pokračuje dál, když se zasekne. Zoufale se podívá na Honzu.

„Anorexii.“

„Ano. To je to slovo. Byla u nás jedna holka, ale z vyššího ročníku. Pátá nebo šestá třída. Nechodí do školy. Mluvilo se o tom ve škole. Proč to udělala?“

„Chtěla být krásná.“

„Ta je blbá!“ prohlásí klidně. Otevře dveře auta a vleze do něj. Honza za ní. Dnes ji bude hlídat. Dělá si úkoly sama nebo ne? Za chvilku už jsou doma.

„Asi ano. Děláš si sama úkoly?“

„Ano.“ Honza odnese tašku do pokoje. Otevře dveře na balkon, protože na stolku je vzkaz tak velký, že by ho přečetl i slepý.

 

„Prosím tě, nezapomeň otevřít dveře na balkon a pořádně vyvětrat. P.“

 

Musí být silně nervózní.  Ani se mu nediví. Taky byl nervózní, když nastoupil do svého prvního zaměstnání, ale rychle si zvykl. Dnes už to nijak nevnímá. Jen je mu líto, že ráno ho nemohl vidět, jak se obléká do těch šílených obleků. Moc často ho tak neviděl, když si sedne na pohovku. Pak si vzpomene na svačinu. Co asi jí? Zapluje do kuchyně. S vráskou přes celé čelo otevře lednici. Je toho spousta. Zavře ji a vytáhne mobil.

„Jitko, prosím tě, co by měla dostat Juliana na svačinu?“

Jitka na druhém straně málem, že se nerozesměje. Její bratříček připravuje svačinu. „No, jogurt s kouskem chleba nebo nějaké ovoce. Taky můžeš dát pudink. Nebo sušenku s mlékem.“

„Stop! Stačí jedna věc. Nejsem Petr.“

Jitka se rozesměje. „Tak jogurt s pečivem. Nebo sušenku s mlékem.“

„Tak jo. Jdu zkusit to vyhrabat. Ta lednice vypadá začarovaně.“

Jitka dostane málem záchvat. Když byla posledně u Honzy doma, v lednici našla pivo, pivo a nějaké slané chipsy. Zapomenutou seschlou papriku nepočítá.

„Nemusíš se smát. Hele, jak mám vysvětlit Julianě masturbaci?“

„Cože? Kde to vzala?“ diví se. „Nemá snad rodičovský zámek na počítači? Nezdá se mi to, i když by Petr mohl na to zapomenout.“

Honza si vzpomene na to, že to nemohla najít na netu. Tak to bylo doma u Jitky. Nějak je rád, že myslela na to, jak zabránit klukům se dívat na erotické stránky.

„Určitě má. Na párty. Poslouchala.“

„Aha. Tak proto se tak rychle vypařil. To se nedivím. Juliana je na svůj věk neobvykle vyspělá, ale na druhé straně šíleně věří na lásku, je to zvláštní, ale víš co, nechala bych to na Petrovi.“

„Tak jo a díky moc, příteli na telefonu.“ Schová telefon, otevře ledničku. Ejhle jogurt! Vybere jahodový, Rohlíky najde ve skříni. Jsou čerstvé, takže Petr ráno nakoupil. Vezme to, lžičku a jde do Julianina pokoje. Loktem si otevře dveře.

„Mohu dál?“

„Jasně. Jogurt?“

„Jahodový,“ doplní ji. „Copak to děláš?“

„Učím se básničku. Vyzkoušíš mě potom?“

„Určitě. Máš to tu hezky.“

„Díky. Maminka mi to zařizovala,“ prohlásí pyšně. „Až budu větší, tatínek říkal, že se znovu vymaluje a předělá, ale až budu mít deset jedenáct let.“

Honza se nachýlí k nástěnce. Kalendář, rozvrh, papírky, systematicky uspořádány. V kalendáři zatržené dny.  Zřejmě nějaké důležité.  Fotografie. Jí s tatínkem, jí s maminkou a překvapeně se dívá na svou.

„Chybíš mi ty a tatínek. Tu mi dala udělat maminka. Je moc fajn.“

„Jako tabuli?“

„Ano. Musím se učit!“ prohlásí kategoricky, čímž ho doslova vyhodí. Honza se otočí a vypadne, potom si uvědomí, co udělal. Posadí se na pohovku. Kouká na záclonu, která vlaje, pustí si televizi. Zajímalo by ho, jak se má Petr. Co asi dělá?

Stupidní telenovela… Přesto se na ni dívá.

 

Je to úplně jiné než na gymnáziu, pomyslí si, když potká sportovně oděnou kolegyní, tedy doufá, že je to kolegyně. Se všemi se ještě nestihl seznámit. On bude nosit oblek. Zaprvé má jich hodně, za druhé co by s nimi dělal. Má je vyhodit? A pak nějak si na ně zvykl. Je nervózní, protože vůbec se tu nevyzná. Úlevně potká svého přítele z vysoké Davida.

„Ahoj.“ 

„Ahoj, tak jak to jde?“

„Musím ti poděkovat za místo. Nějak jsi mi po škole zmizel z dohledu.“ Usměje se.

Vyšší muž s vystouplým bříškem pokrčí rameny. „Někoho jsme sháněli na post matematikáře. Nečekej žádné terno. Byl jsem nemocný. Jak se ti u nás líbí? Počkej, co to plácám, ty jsi tu studoval. Dobří holubi se vracejí.“

„Moc, musím přiznat. Je to tu jiné než na gymplu. Je to, jako bych nikam neodešel - stejná atmosféra.“

David vykročí, Petr s ním, protože by nevěděl, co má dělat.

„Pche, gympl. Dneska se tu s tím seznam, u rektora jsi byl? Jo je to stejné, až na vybavení, to se změnilo. Rektor plánuje i nějaké nové budovy, prý tyhle jsou nevyhovující, ale to se postupně dozvíš. Jaké byly prázdniny?“

„Skvělé a bylo krásné počasí Musím ti, Davide, opravdu poděkovat. Připravil jsem si přednášky. První rok asi nebude nejlehčí, ale těším se. Mám ještě, co mě učil Malej Einstein.“ S úsměvem si vzpomene na svého profesora matematiky.   

„Karin, pojď sem!“ David zamává na nějakou ženu. Petr si ji prohlédne. Je starší, ale ne zas tolik. Asi okolo třiceti pěti. Takže jeho kolegyně. Je hezká, ale to jak si ho prohlíží, v něm vyvolává divný nepokoj. Lehce vlnité černé vlasy pečlivě sčesané do copu, dlouhá sukně a bílá halenka s vestičkou. Zlaté doplňky. Sluší ji to, uzná.

„Ahoj, Davide. Co potřebuješ?“ Petr se podiví jejímu familiárnímu tónu, ale zdá se, že David si z toho nic nedělá.

„To je Petr Komárek. Můžeš mu ukázat kabinet matematiky? Přestěhoval se od té doby, co jsi tu byl.“

„Ouvej a co Malej… chci říct profesor Novotný?“

David se uchechtne nad přezdívkou světové kapacity v matice, když zaslechne své jméno. „Promiň, musím běžet.“ Nechá je tam o samotě. Rychle kráčí k nějaké skupince mužů.

Petr se usměje. „Omlouvám se. Nějak to najdu nebo se vyptám. Nemusíte se mnou chodit. Studoval jsem tu,“ řekne pyšně.

„Vy jste ten nový matikář?“ prohlédne si ho pečlivě.

„Ano. Petr Komárek.“

„Aha. Karin Dosoudilová Kratinová. Pojďte za mnou. První rok, že?“

„Ano. Moc nevím, jak to tu chodí, přiznám se vám. Přednášky mám, ale…“

„Začíná se zítra. Nečekejte, že tu budete mít hodně studentů. Je to banda, která se flaká. Myslí si, že je rodiče z toho dostanou, ale to se pletou. To není gymnázium.“

Petr pomlčí, že tam učil. „Všichni začnou se učit až před zkouškami. Tady.“

„Tady byl můj profesor matematiky.“ Musí si přiznat, že tu mnohokrát nebyl.

„Byl. Máte rozvrh?“

„Všechno mám. Vyzvedl jsem si to. Je to dost…“

„To tu má každý. Omlouvám se, ale první dny jsou vždy tak nějak chaotické.“

Petr přikývne, chvilku se dívá za odcházející ženou. Stiskne kliku. Napůl čeká, že bude zamčeno, ale ono není. Překvapeně vejde.

„Zdravím áááá Komárek!“ přivitá ho suchý hlas s německým přízvukem.

Ježíši Malej Einstein! Doprdele! Napřímí se ještě víc. „Dobrý den, pane profesore Novotný.“

Muž vystoupí zpoza mrňavé knihovničky. Petr se ošije pod jeho pronikavým výrazem. Má pocit, jako by tu stál před dvaceti roky a ptal se na něco. Přesný pocit.

„Tak jste se vrátil do alma mater?“ Zvědavě si ho prohlíží. Petr odolá nutkání sklopit hlavu, protože profesor je sto šedesát centimetrů vysoký. Ovšem není to poznat a hlas má úctyhodný.

„Tak nějak, pane profesore. Hledal jsem práci, když mi ho David nabídl. Vy jste v důchodu?“ podle něj je to brzy, ale možná se něco stalo.

„Bohužel a přestaňte se takhle tvářit. Jako bych vás měl přetáhnout rákoskou, že jste neudělal úkol. Jsem v důchodu a nejsem vaším profesorem.“

„To půjde dost těžko. Měli jsme před vámi posvátnou hrůzu.“ Usměje se a trochu se uvolní.

Profesor se usměje. „I vy? Nechápu proč. Kam jste vlastně zmizel?“ posadí se do křesla, druhé mu nabídne. Petr se posadí. Vedle si uloží aktovku.

Petr se trochu zastydí. „Gymnázium. Učil jsem matematiku a fyziku.“

„Pravda, vy jste studoval ještě pedagogiku. Vzpomínám si, že jste jednou dal přednost zkoušce pedagogiky před tou moji.“ Přísně si ho prohlíží.

Petr se ošije. „Ano, ale tou vaší zkouškou jsem si byl jistý, tou z pedagogiky ani trochu.“

Profesor se rozesměje. „A já si myslel, že jste se mě bál!“

„Tak jak bylo na imatrikulaci.“

Petr se usměje, když si vzpomene na hábit, který si navlékl. „Upřímně, úplně jiné, než jsem čekal. Taky to vyvolalo vzpomínky. Zvláště: „Quod bonum, felix, faustum fortunatumque eveniat,“ odrecituje. Díval jsem se do tváří prvních ročníků a říkal si, kdo asi studuje matematiku. Byl to zvláštní pocit. Když jsem tam kdysi dávno stál a odříkával stejná slova, nenapadlo mě, že to jednou budu slyšet z opačné strany. Musím přiznat, že to bylo pěkné.“

„Jenom si hrajeme, ale máte pravdu je to velkolepý okamžik. Mám rád začátek školy. Zvlášť, jak všichni jsou nadšení, plní sebedůvěry a potom v průběhu roku se to mění a někteří ji získají a další si uvědomí, že umí prd. O vás to ovšem neplatilo. Potřeboval jste zvednout sebevědomí trochu víc.“

Petr se uvolní. Je to zvláštní takhle mluvit s někým koho člověk celou školu obdivoval. Jeho články hltal. Břitký rozum a matematice rozuměl jako málokdo. Je divné po něm nastoupit na stejné místo. Teprve teď si uvědomí zodpovědnost, ale i že to nebude mít tak snadné.

„Nebojte se, nebude to tak hrozné. Máte připravené přednášky?“ optá se.

„Mám, ty vaše,“ přizná. „Ono na matematice se moc toho nemění.“

Profesor se rozesměje.

„Netušil jsem čím začít, tak jsem vzal staré sešity a sestavil plán. Musím se přiznat, že nevím, jak to chodí tady na vysoké z pohledu učitele, ale s námi dost na gymplu mávali. Pořád říkali, co máme dělat, co ej vhodné a co ne. Člověk měl málem strach na děcka zařvat. To nemluvím o osnovách a touze se vzdělávat v matematice. Mám pocit, že mě tisíckrát zavraždili kuličkovým perem.“

„Tady taky, ale stále je to lepší. Školní rok se dělí, milý kolego, na semestry a…“ potom se usměje, „buďte nemilosrdný při zkouškách. Kdo ze školy vyleze, to je potom vaší vizitkou. Tím chci říct, těší mě a vítejte na palubu. Tady.“ Vstane, vyndá pár knih z malé knihovničky, protože velká se sem nevejde. Petr se málem rozesměje, když se objeví láhev Tullamoru.

„Doufám, že nejste abstinent?“

„Ne. Rád se napiju.“ Kdyby to tehdy věděli a možná někteří ano.

„Na nový školní rok, pane profesore.“

„Na nový školní rok a na nováčky.“ Oba se posadí do křesel. „Víte, musím se přiznat, že mi to tu bude chybět. Tolik let a nakonec člověk musí odejít.“

„Co se stalo? Myslel jsem, že tu budete věčně,“ optá se zmateně Petr. Nevypadá, že mu něco bylo.

Profesor se zamračí. „Moje paní těžce onemocněla a já prodělal malý záchvat. Není to už jako dřív. Doktor řekl, že prý se mám šetřit. Poslal jsem ho někam, ale nakonec jsme to vzdal. Co vy?“

„Oženil jsem se, mám malou darebačku Julianu.“

„Matka?“

„Právnička.“

„Výborně. Bude po vás. Jen ji přitáhněte k matematice. Moc ženských ji nestuduje. Pánové by potřebovali provětrat panděra.“

„Bude to na ní, co bude chtít dělat. Ráda se učí a čte.“

„To je důležité.“ Rozhlédne se po království, kterému vládl pěknou řádku let. Osobní věci si odnesl, ale chtěl vidět svého nástupce, jinak by tu nemusel chodit. Je rád, že je to zrovna Komárek. Když si to tak vezme, byl jedním z jeho nejlepších studentů za dobrých třicet let, co tu je. To už něco znamená. Je škoda, že se takhle zahrabal. Myslel, že bude někým, ale zřejmě nebyl tak ctižádostivý.

„Nejspíš konečně napíšu nějakou knihu. Chystám se k tomu už několik let.“

„Mnoho štěstí,“ zabručí Petr. Neptá se, o čem bude, protože má tušení, že stejně by mu to neřekl. Rozhlédne se kolem sebe. Moc se toho nezměnilo, akorát je to tu vzdušnější, ovšem dva další stoly napovídá, že tu bude mít kolegy. Předtím kabinet byl jiný a možná trochu menší. Teď je tu počítač, všechna vymoženost a okno. Velké okno, což je luxus, hádá.

„Koukám, že se díváte na okno. Deset let jsem hučel, že nechci ten kamrlík, až jsem si ji vybojoval, ale trvalo to. Nechám vás na pospas osudu. Zítra začínáte? Máte rozvrh?“

„Tady.“

„Tedy, každý rok ho dělají stejný. Mnoho štěstí.“

„Vyprovodím vás.“ Nechá aktovku, kabát na křesle. Vyjdou ven.  

„Kde je menza víte, knihovna taky. Nejdůležitější je jídlo. Běhají stejně jako vy,“ prohodí na adresu spěchajících studentů.

„Když jsem začínal, potom už ne,“ namítne Petr. To potom už věděl, kde co je.

„Pravda,“ řekne udiveně.  Petr odpovídá na pozdravy, které spíš směřují k profesoru Novotnému. Je mu zvláštně, když se prochází stejnými chodbami, jako student. Teď se role vyměnily.

„Stále se ještě zajímáte o počítače?“

„Ano. Dělal jsem teď jeden program pro Jindřicha Biologa.“ Vybaví si zničehonic jeho přezdívku na vysoké.

„Jak se má? Génius to byl.“

„Stále experimentuje s kytkami a je zaměstnán u jedné firmy. Je nominován na Nobelovou cenu v chemii, ale nechápu proč chemie, když dělá do genetiky.“

„Ta ho vždy fascinovala,“ podotkne. „Nobelova cena. To se vyšvihl chlapec.“

„Ano.“ Vzpomene si na Julianu – orchidej. Není to zrovna něco vhodného pro laureáta na takovou cenu a jeho chování taky ne.

„A co vy? Kdy dostanete Abelovou cenu?“

„Nepomýšlím na to. Víte, zjistil jsem, že největší cenu mám doma.“ Vzpomene si na Julianu.

Profesor se usměje. „Tím myslíte rodinu?“

„Tak nějak.“

„Ta nikdy nebude vadit, když se pokusíte o něco víc a máte na ní, tak se do toho pusťte. Myslím, že vás podpoří. Tak jsme venku. Odjedu. Rušno.“

„Uběhl ten čas. Děkuji za podporu.“

Profesor se usměje, obličej jedná velká vráska. „Byl jste jeden z nejlepších. Rodina ne rodina, čekal jsem, že dobudete svět. Na druhou stranu, svět vždy můžete dobýt, rodinu už hůř.“ Nastoupí do černého auta. Petr se za ním dívá. Je mu tak nějak dobře. Je rád, že Malého Einsteina potkal. Vrátí se do budovy, která není stará ani nová, je to krabice s mnoha místnosti a mnoha studenty. Pokračuje dál. Šrumec pomalu utichá. Přemýšlí, co teď by měl udělat. Půjde zjistit, zda bude učit v stejných třídách, jako když tu byl on.

Obchází budovu a zjistí, že se změnila nejen poloha kabinetu, ale i třídy. A k tomu stačilo kolik? Patnáct let? Dost usoudí. Zajímalo by ho, co musel David udělat, aby ho sem dostal, nebo snad je to kvůli platu? Nebo kvůli něčemu jinému?

Pozdě odpoledne si dojde dolu do malého krámku pro jídlo. Ten snad tu bude věčný, pomyslí, když mezi studenty kupuje bagetu s kuřecím masem. Ráno měl natolik sevřený žaludek, že neměl pomyšlení na to, aby si něco chystal. K tomu ještě Juliana.

Nařezal ji za to, že poslouchala cizí hovory. Kupodivu ani moc nebrečela.

„Mohu si přisednout?“

„Jistě.“ Překvapeně se podívá na Karin.

„Říkejte mi Karin. Omlouvám se za tamto, ale byla jsem vzteklá, protože jsem přišla a zjistila jsem, že mi opět nefunguji žaluzie. Přitom jsme to hlásila na konci semestru. Jak mám pracovat, když tam praží slunce?“

„Chápu.“

„Karin. To stačí. Učím sociologii a psychologii. Matematika mě nikdy moc nebavila.“ Zářivě se pod tím přiznáním usměje.

„Mě zas, omlouvám se, psychologie.“

„Učil jste ji?“

„Mám vystudovanou pedagogiku.“

„Ach tak to ano. A druhý obor?“

„Matematika fyzika.“

„Náročné.“

Petr pokrčí rameny. Proč si to všichni myslí? Jediný problém byl, že nestihal všechny přednášky a později byl problémy se zkouškami, protože se některé překrývaly. Někteří profesoři to chápali, ale Malý Einstein moc zrovna ne. „Ušlo to,“ řekne neutrálně. „Studoval jsem na téhle škole, tak je to teď takové zvláštní.“

„Tady? Opravdu?“

Petr si pomyslí, že to zní dost překvapeně.

„Máte rodinu?“

„Jenom už Julianu, to je moje dcerka. Bude jí devět.“ Vytáhne fotografii, kterou kdysi nepozorovaně dostal do peněženky.

„Vaše paní?“ ukáže na druhou fotografii.

„Už není,“ řekne krátce.

„Omlouvám se, netušila jsem.“ V očích jí probleskne zájem. Opět, tentokrát už důkladněji si prohlédne Petra.

„Budu muset jít, i když nevím, co mám dělat, ale snad to nebude horší než mé předchozí učení.“

„Já budu relaxovat. Učím tu už pět let.“ Zvedne se, obal zmačká do koule, nakonec ho drží v ruce, protože poblíž není koš.

„Nashledanou,“ rozloučí se. Karin sleduje jeho postavu s velkým zájmem.

„Jsi na lovu, zlatíčko?“ uslyší vedle sebe Davida, který si přisedne.

„Co tu děláš? Nemáš něco zařizovat?“ odsekne nevrle. Bagetu pečlivě schová zpět do sáčku.

„Zařizuji. Petra nech na pokoji.“

„Žárlíš?“ zasměje se vysokým hlasem.

„Ani náhodou. Jenom spolu spíme, protože nám to vyhovuje“ vrátí ji to, zvedne a odejde. Karin přimhouří oči, pak prudce vstane, až náramky na zápěstí se rozcinkají. Zmetek tlustej, pomyslí si. Kdyby ho nepotřebovala, tak by ho dávno vyhodila, ale její práce na knize se opozdila a potřebuje tohle mizerné místo. Nesnáší to tu, ale ten nový matematikář je velmi zajímavý. Je sice vdovec a má dítě, ale to naprosto nepřekáží.

 

Petr už s veselejší mysli jde do kabinetu, kde narazí na nějakého chlápka, který se vrtá ve dveřích. Najednou poodstoupí a on zírá na své jméno i s tituly vedle toho jsou další dva, které ještě neviděl. Většinou je neužívá, ale když se snažil najít práci, tak je raději uváděl. Kdyby nevyšlo školství, nejspíš by se upíchl někde v počítačovém světě. Muž odejde, jako by si ho nevšiml. Možná že ne, pomyslí si vesele. Vejde dovnitř, posadí se na židli. Leontýna by byla nadšena, pomyslí si nostalgicky. Musí sem přinést drobnosti a oživit to tu. V koutku zahlédne dokonce varnou konvici. Zajímalo by ho, zda je erární. Zvedne ji. Není tam číslo. Na gymplu bylo vše očíslováno. Odloží ji, ale potom si uvědomí, že v ní šplouchá voda, jako kdyby někdo ji před chvíli použil. Možná jo.

Vybalí si pár věcí. Zítra bude jeho první hodina. Zvláštní, pořád přemýšlí jako by byl na gymnáziu.

Podívá se na hodinky. Juliana je už doma, Honza s ní sedí. Jestlipak jí pomáhá s úkoly.

 

Honza si zívne. Bože, taková nuda.

„Honzo, mohu ti přednést básničku?“

Honza jí málem vytrhne knihu z ruky. Konečně zpestření. Otevře na třetí stránce. Rozdělovací znaménka.

Juliana spustí.

„Počkej, trochu pomaleji.“

Juliana se zastaví. „Proč?“

„Protože to je básníčka, není to nějaký článek o jaderné katastrofě!“ poučí ji.

„Co je jaderná katastrofa?“ optá se zájmem.

„Ehm to je když bouchne elektrárna.“ Tomu snad pochopí.

Juliana posmutní. „Říkám to špatně?“

„Ale ne, jen trochu pomaleji. Zkus to znovu!“ zavelí.

Juliana ubere. „Lepší?“

„Výborně. Ani jedná chyba.“ Juliana výskne. „Tak já nebudu tolik pospíchat. Děkuji moc.“ Obejme ho, dá mu velkou pusu a zmizí ve svém pokoji. Honza osamí. Podepře si bradu, potom hmátne po telefonu. Ráno nevolal, ale teď už snad může.

„Petře?“

„Ahoj. Jak vám to jde? Učí se doufám. Má mít nejdřív úkoly, potom zábava.“

Honza si prohrábne světlé vlasy. Bude to chtít změnu, zauvažuje. Kdyby tu byla Leontýna, naklusala by sem a nejspíš to tu provětrala. Usměje se při vzpomínce na svou ženu. „Skvělé. Právě se naučila nějakou básničku o znaménkách. Hrozně to drmolila, tak jsem ji řekl, ať ubere.“

„Výborně. Děkuji ti moc. Za chvilku se u vás objevím. Vypadá to, že dneska je trochu volněji.“ Petra těší, když mu takhle volá.

„Super, moc se těším a co maličká oslava?“ navrhne.

„Cože, raději ne.“ Otřese se při představě Honzovy oslavy. Dvacet lidi nejméně a jídla… „Chci být zítra fit.“ Uslyší smích.

„Myslím jen my tři. Trochu vína a co dovoz číny?“

„Aha. No proč ne?“

„Super. Miluji tě.“

„Já taky,“ řekne, ale neví, zda ho slyšel nebo ne. Malá oslava. To zní dobře. Co tu vlastně ještě dělá? Zítra si musí donést maličkosti ze staré školy a fotografie. Taky zabezpečí svůj počítač. Zapne ho. Zašklebí se na něj heslo.

„Ty, mizero,“ osloví nepřítomného profesora. Vypadá to, že mají stejnou úchylku. No je zvědavý, zda to rozluští. Bude muset zítra přijít o trochu dřív, ale to nebude vadit. Musel to vědět, jinak by to nedělal. Usměje se, vypne počítač.

Na parkovišti nasedne do bílého opla. Vyjede. Pustí si i hudbu a povolí kravatu. Hádá, že zítra to nebude tak snadné, ale co, zvládne to nebo se potopí. Zaparkuje, vyběhne schody do pátého patra. Otevře si, když se zarazí. Někdo tam je a je to muž. Odloží klíče.

„Ahoj, miláčku.“

„Nesnáším oslovení miláček.“ Nevraživě kouká na Lukáše, který tu sklesle sedí na pohovce. Oslava ve třech. Cha! Houby s octem. Honza otočí hlavu k nešťastnému Lukášovi.

„Petře, je tu Juliana.“

Petr zrudne. „Promiň, co se stalo, Lukáši?“ optá se, i když by nemusel. Když tak vypadá, je tu jen jediná možnost. Jindřich! Co asi udělal nebo spíš neudělal. Vize příjemně stráveného odpoledne, se rozplývá.

„Ahoj. Promiň, že ruším, ale potřebuji pomoc.“

„Něco naliju. Kde je Juliana?“

„Hraje si u sebe na počítači. Slíbila, že nebude poslouchat.“

Petr přikývne, zajde do dětského pokoje, pohladí ji. Juliana zvedne hlavu a on jí dá pusu. „Jak bylo ve škole?“ optá se s úsměvem.

„Naučila jsem se básničku, jinak nuda. Dohraju to a půjdu se dívat na pohádku. Budete řešit dospělácký věci?“

„Ano.“

„Ještě se zlobíš?“ optá se nejistě. Petr se usměje, takže pozná, že ne. „Super. A jak bylo ve škole?“ Petr se usměje a Juliana pozná, že v pohodě. Je moc ráda, protože ráno se jí tatínek zdál být nervózní. „Jdu si hrát.“ Petr otevře v kuchyni láhev Merlotu. Postaví ji se skleničkami na stůl a přinese ještě chipsy. Nejlepší je to zajíst a zapít, protože asi sotva sežvýkne to, co má na srdci.

„Tak povídej!“ vybídne ho. U srdce ho zahřeje Honzův děkovný pohled. Zřejmě bude muset Lukáše opravdu přijmout. No, staly se horší věci. Obrní se proti tomu, co uslyší.

 

Komentář

Malý poklad - 46.Tati, nebude se Jindrovi stýskat?