Malý poklad
46.
Tati, nebude se Jindrovi stýskat?
Petr nalije do skleniček červené víno, protože to nevypadá, že by v nejbližších pěti minutách chtěl něco říct. Tak tohle je jeho večer s jeho milencem. Nebo je to jinak? Milenec nebo se stal už něčím víc? Byl by rád. Dneska vyzvedl Julianu ze školy. Partner. Krásné by to bylo. Člověk by mohl trochu snít, ale co když…
„K čertu! Snažím se. Dělám vše, co jsem se za svých let naučil. Snažím se být trpělivý, jemný, hezký, prostě ehm nefunguje to. Nemá mě rád.“
„A řekl ti to?“ optá se nadějně Petr. Konečně se rozhoupal a rozhodl se. Řekl ne. Na jedné straně cítí úlevu, na druhé straně smutek, protože by chtěl moc, aby byli oba dva šťastní. „To je mi líto.“
„Hovno řekl. Nemohu ho zastihnout. Věčně je zašitý v laboratoři a ráno sotva mu stihnu nadiktovat, co si má na sebe vzít a zavěšuje mi se slovy, že pospíchá. Když na něj čekám před domem, není tam, ale ráno nějakým záhadným způsobem je doma.“ Vezme skleničku a na ex ji vypije. Petr jenom smutně pozoruje, jak jeho skvělý ročník mizí v žaludku. Ani si to nevychutná, přitom ví, že umí si víno vychutnat. Zatraceně, vypadá jako by se měl rozsypat.
„Jako nechce s tebou komunikovat?“ optá se ho mírně Honza. Místo pití si vezme jen chipsy. Jeho oblíbené, když na jazyku ucítí moravskou slaninu. Podívá se na Petra. Není moc dokonalý? V bytě, tedy v kuchyni je jeho oblíbená značka piva, kde k ní přišel - neví, oblíbené brambůrky vedle jiných delikates, které zbožňuje, prostě to není možné.
„Nechce. Nevím, co mám dělat.“ Prohrábne si i tak už neupravené vlasy. „Jsem na dně a to mám jet fotit katalog.“
„Kam? A nemáš mít za týden tu módní přehlídku? Slíbil, že přijde.“
Lukáš si odfrkne. Další sklenička skončí v žaludku. Petr pomyslí, že otevře další láhev, ale podstatně něco levnějšího. Poslední dobou se v jeho domácnosti hodně spotřebuje alkohol. „Prosím tě. Tam budu rád, když ho uvidím koutkem oka. Promluvit si s ním? Nemožné.“
„A stihneš to vůbec?“
„Jistěže stihnu. Budu unavený z letu, ale dorazím v pořádku. No, budu mít tak půl dne na regeneraci. Jak mám tu práci rád… Kluci, pomozte mi. Co mám dělat?“
Honza s Petrem se na sebe podívají. Lukáš by potřeboval se vyspat.
„Pořád musím přemýšlet, co bych mohl ještě udělat, co jsem zanedbal. Nebyl takový. Byl fantastický.“ Na chvilku Lukášovu tvář ozáří úsměv. „Bylo to jak v ráji. Všechno bylo dokonale. Romantika i sex.“
Honza už má na jazyku o rostlině, když ho Petr pod stolem kopne. Zavrtí hlavou. Petr naznačí co je? Petr zformuluje němé: Ne. Honza nechápe.
„Promiň!“ Petr vezme Honzu za ruku a táhne do koupelny. „Nic mu o tom neříkej!“
„Jak to víš, co chci říct? Měl by to vědět.“
„Ne. Pamatuješ, jak ses cítil, když ses to dozvěděl? Nechceš, aby byl před focením v takovém stavu.“
„No jo hnusně, ale co chceš dělat?“
Petr si povzdechne. „Copak já vím? Jdu otevřít levnější víno.“ Honza se na něj dívá, potom se rozesměje.
„Chceš ho opít?“
„Dobrý nápad, ale nemusím se snažit. Musíme něco vymyslet. Ti dva jsou… K tomu škola. Nemám náladu řešit nějaké problémy. Jindra mě překvapil svým chováním. Netušil jsem, že je až takový zbabělec. Musím toho spoustu zadat do počítače a k tomu mi bývalý profesor nechal zakódovaný počítač.“
„Co ti nechal?“ podiví se Honza.
„Zašifrovaný počítač. Zítra to budu pracně luštit. Na stará kolena se do toho musel zažrat nebo mi chtěl udělat menší naschvál. Taky budu muset najít čas a něco publikovat.“
„Jako vydat? Proč?“
„Protože to je vysoká škola. Pomáhat studentům s pracemi, taky se podílet na nějakém objevu…“
„Si děláš prdel nebo co? Kdo to má jako zvládnout, Superman?“ potřese hlavou.
„Nedělám. Většina není problém, ale pár věci jo. Jestli budu muset místo toho řešit záležitosti…“
„Vyhodím ho a je to!“ prohlásí důležitě Honza. Bere už za kliku, když ho silná ruka zadrží. Polibek na tvář.
„Děkuji, ale teď ne. Jindy, ano?“
„Vyhodím z okna všechny draky. Slibuji. Jsem silný Honza ne?“ usměje se. Políbí ho. Zabušení.
„Hele, nemuckujte se mi tam. Jsem v depresi.“ Oba se na sebe podívají, koutky úst zacukají, ale ovládnou se. „No, tak bude to! Není to vůči mně hezké! Já chci taky!“
Petr otevře. „Přestaň tu řvát jako malý fakan!“
Lukáš ihned přestane. „Tobě se to snadno řekne. Ty ten problém nemáš.“
„Uvědomuješ si, že je to posedlost?“ Odvede ho na pohovku. Posadí se, zároveň si povšimne, že Merlot je v čudu. Tak dobré víno a on ho vypije za pět minut. Zmetek jeden.
„Posedlost? To vyjadřuje přesně můj vztah. Neodkážu přestat na něj myslet. Nechápu čím to je.“
Petra to zarazí. Juliana! Ta zatracená orchidej. Vyhodí ji, jakmile Lukáš odejde.
„Už od začátku co jsem ho viděl v tom kadeřnictví. První na co jsem pomyslel, bylo to, že musí být můj a pak ztrhat oblečení, povalit a milovat do úpadku.“
Juliana se nechá na místě. Takže tím to není. „Díky,“ řekne Honzovi, který přinesl druhou láhev. Brambůrky jsou skoro nenačaté. Vezme si hrst.
„Jak můžete jíst?“
„Lukáši, nechceš říct, že nejíš?“ Tohle už přesahuje všechny meze.
„Není kouzelný? Není krásný? Jen ty medové vlasy. Rád se jimi probírám a zastrkují mu ty pramínky za uši a oči. Krásné modré oči. Nejhezčí jaké jsem kdy viděl. A svůdné rty. Jenom se do nich ponořit a pít. Mám žízeň. Je krásný.“ Zmínku o jídle vynechá.
„Je nebezpečná,“ zabručí Honza s myšlenkou na kytku.
„Není! Nepomlouvej ho, laskavě,“ vyjede Lukáš, který mu špatně rozuměl.
„Honza má pravdu. Jen se na sebe podívej. To je už druhá láhev, kterou do sebe dostáváš. Nevím, jak chceš fotit. Stává se z tebe pomalu, ale jistě alkoholik.“
Lukáš sklopí hlavu. Ruce se mu samovolně pohybuji. Potom zvedne hlavu, v očích zoufalství. „Nevím, jak mu říct, že ho miluji a aby on to přijal. Vím, že mu v posteli vyhovuji. Mám ho rád, budu o něj pečovat. Co ještě víc?“
Petr si povzdechne. Není to tím. Jindřich má strach sám ze sebe. Asi jako měl on. „Má strach. Počkej z tebe ne! Ze sebe. Neví, jak na to reagovat.“
„Myslíš?“ optá se pochybovačně Honza.
„Jen si vzpomeň na mě. Ani jsem neuměl napsat SMS. Napsal ti někdy?“
„Ne.“
„No vidíš. Taky má náročnou prací a myslí si, že bys to určitě nezvládl.“
„Mám taky náročnou práci!“ namítne Lukáš. „To si nemyslí. Není to snadné tancovat na tom podiu nebo se škvařit hodiny na sluníčku nebo v zimě v jedné poloze.“
„To já neříkám. Jen se bojí, že ti nebude moci dát tolik času, co by chtěl.“
„Ale já chci s ním být každou chvilku, kdy není v práci. Neříkej mi, že dělá dvacet čtyři hodiny sedm dní v týdnu. Je to blbost. Zhroutil by se. Takový ďas nemůže být.“
„Ale jeho šéfová, ano.“ Podotkne Honza s hrůznou myšlenkou na Jindrovou šéfovou. Všichni zmlknou, protože když ji viděli, jak dává Jindrovi příkazy ohledně přednášky, vstávaly jim vlasy na hlavě. Oddechli si, když zmizela.
„Ale že vypadal nádherně!“ Na Lukášových rtech rozkvete úsměv při myšlence na ten den, kdy měl přednášet o své práci.
„To vypadal.“
„Sám jsem mu to vybíral a oblékl.“ Honza s Petrem zrudnou. „Jenže teď z toho není nic. Ani jsem ho neviděl. Něco musím udělat.“
„Rozejít se. Je mi líto. Není pro tebe. Najdeš si někoho jiného. Uvidíš.“
„Nechci někoho jiného. Chci jeho.“
Honza s Petrem se na sebe podívají. Proč je tak zarytý tedy tvrdohlavý? Je Jindrou úplně posedlý, ale už od začátku. Není to zdravé. Petr si odkašle.
„Mám jednu známou, chodila na vejšku. Určitě by ti…“
„Nechci nějakého cvokaře! Chci Jindru!“ zařve.
„Tati, děje se něco?“ Dveře se otevřou a ukáže se trochu vyděšený Julianin obličej. V očích má otazníky.
„V pořádku. Jen tu něco řeším.“
„Dobře. Jdu se jenom napít.“ Zavře dveře a tiše jde do kuchyně. Petr si jí přestane všímat.
„Nebude se tu křičet. Mám tu malé dítě, je to jasné! Jestli ne, tam jsou dveře.“ Ukáže směrem k chodbě.
„Promiň. Tím jen chci říct, že ho miluji, to je celé.“ Všichni sedí jako hromádka neštěstí.
„Tati, vezmu si encyklopedii.“
„Jistě, drahoušku.“ Petr to pustí z hlavy. Juliana jde do pracovny, kde vytáhne slovník cizích slov. Spokojeně přemítá o tom, že když to není na netu, pak v slovníku to bude. Tatínek je zlý, když ji nechce určité věci vysvětlit. Má na to právo.
„Kam pojedete?“
„Alpy. Bude se fotit zimní katalog. Je to narychlo, protože se většinou fotí už v létě, ale je to jen nějaký limitovaný luxusní katalog.“
„Gratuluji.“
Juliana vyleze se slovníkem s písmenem m a slovníkem cizích sov.
„Jej, ty jedeš fotit? Kam?“ ptá se Lukáše. „Mohu taky?“
„Bohužel to nejde. Do Alp. Víš, kde jsou?“
„Evropa!“ nadšeně zvolá po chvilce přemýšlení.
„Jsi chytrá.“
„Tatínek mi ukazoval mapu Evropy, když Honza byl v Paříži. Zdálo se mi to strašně blízko, ale tatínek mi vysvětlil, že je to velká dálka. Taky mi potom ukázal státy a některé řeky i pohoří. Jen si to vše nepamatuji.“
„Na to máš času dost. Já si taky vše nepamatuji.“
„Ano. Jdu studovat!“ prohlásí pyšně. Najednou se zamračí. „Tati a nebude se Jindrovi po Lukášovi stýskat?“
Všichni ztuhnou.
„Mně se na táboře po tobě stýskalo. Krapet,“ dodá, aby si tatínek nemyslel, že tam nechtěla. „Ale příští rok chci jet taky! Jo a tati, paní učitelka vyřizuje, že bude třídní schůzka ve čtvrtek.“
Všichni stále ztuhle se na ní dívají v hlavě jednu větu. Stýskat?
Juliana se podívá na tatínka, potom na Honzu a Lukáše. Vypadají nějak podivně. Má to! Zdržuje je od dospěláckých věcí. „Jej, promiň. Já už jdu.“ Ztratí se v pokoji.
„To je ono!“ vykřikne Petr.
„Musíš tam odjet. Fotit a nedávat o sobě znát. Jsou to Alpy, že?“
„No ano. Co tím chceš říct?“
Petr se spokojeně rozvalí. Zatraceně, teď by to chtělo nějaké dobré víno. Bohužel padlo vniveč před půlhodinou. „Jednoduše. V Alpách je špatný signál.“
„Je tam dobrý signál,“ namítne Lukáš.
„Zmlkni!“ šťouchne do něj Honza, který pochopil.
„Je tam špatný signál. Žádný telefonáty, žádné sms, žádné vybírání Jindřichových obleků. Musí si uvědomit, že mu chybíš, že tě potřebuje.“
„On mě potřebuje!“ řekne důrazně Lukáš. „Rád se o něj starám.“
Petr se zarazí, ale myšlenku odsune na chvilku na okraj. „Přesně. Uvidíš, že bude nervózní a půjde to.“
Lukáš se na něj dívá. „To nezvládnu.“
„Zvládneš. Chceš ho nebo ne?“
„Chci.“
„Tak to jeden týden bez něj vydržíš.“
„Myslíte si, že si uvědomí, jak mě má rád?“
Petr s Honzou se na sebe podívají. „Přesně tak.“
Juliana zatím listuje v slovníku pro cizí slova. Masturbace – onanie. Zarazí se, ale listuje dál. Jde to pomalu, ale dopracuje se k tomu. Ipsace? Povzdechne si, sevře rty. Proč to tam není? Tatínek povídal, že tu jsou všechna cizí slova. Tedy těžká slova. Pohlavní sebeuspokojování? V očích se jí objeví otazníky.
„Zatraceně, co to je?“ hledí na písmenka, která ji nedávají smysl. Tatínek měl pravdu. V tom slovníku jsou těžká slova. Převrátí se na záda, kouká do stropu. Nikdy na to nepřijde. Zesmutní.
„Tak já půjdu a díky moc,“ řekne už klidnější Lukáš. „Věděl jsem, že mi poradíte.“
Honza vstane. „Odvezu tě.“
Petr si uvědomí, že proto nepil.
„To je dobrý,“ řekne se škobrtnutím Luki a přidrží se pohovky, jak zavrávorá.
„Houby. Odvezu ho nebo skončí pod autem. Jen ho uložím a přijedu.“
„Dobře.“ Petr Honzovi pomůže ho odvést do auta. Připoutá ho. Dívá se, jak vyjedou. Jde nahoru k Julianě. Musí ji to celé nějak vysvětlit. Zaťuká, vejde.
„Víš, že jsi moc chytrá? Našla jsi to slovo?“ přeběhne stránku se slovíčky. Ihned si uvědomí, co hledala. Juliana rychle ji zavře. Petr se posadí. Juliana taky. Oběma je jasné, že opět dělala něco, co neměla.
„Neposlouchala jsem,“ začne se obhajovat.
„Víš, tohle slovo souvisí s milováním,“ řekne Petr.
„Aha!“ zvolá nadšeně.
„Myslím, že máš dost času na to…“
„Proč? Je to špatné?“
„Není. Nic na tom špatného není,“ řekne vážně. „Když se ti to líbí, nic na tom špatného není. Špatné jsou na tom věci, které se ti nelíbí.“
„Aha. Jsem ráda, že vím co to je. Já jsem jenom to chtěla vědět.“
„V pořádku. Ale nebudeš poslouchat cizí rozhovory, slibuješ mi to.“
„Ano, tati. Mám tě ráda. Tady.“ Položí mu na kolena slovníky. „Kdy bude večeře?“
„Máš hlad?“ podívá se na hodinky. Je sotva pět hodin. Většinou jedí o hodinu a půl později.
„Trochu. Je příjemné milování?“
„Určitě.“
„A kdy se budu moci milovat?“ zeptá se vážně.
Petr se vyděsí. „Nejsi tím nějak posedlá?“
„Posedlá? Co to je?“
„To znamená, že na to hodně myslíš, že to chceš, je to jako bys pořád jedla čokoládu. Je to závislost.“ Zbláznil se. Kéž by tu byla Leontýna. Nechal by to na ní. Přece jenom psychologie ji více říkala. On z ní prolezl jen, aby se neřeklo.
„Nejím pořád čokoládu. Já vím. Musím být dospělá, že jo.“
„Ano. Přesně tak.“
Juliana uvažuje. „Dobře, já počkám. Milováním vznikají děti, že jo.“
„Ano.“
„Já to vím, protože je to v pohádkách. Král a královna měli děti. A maminka mě měla, protože jste se měli hodně rádi a milovali se.“
Chytrá holka. „Přesně tak.“
Juliana se rozzáří.
Petr si pomyslí, zda nemá analytický talent. Možná ho zdědila po Leontýně. Proto taky studovala právničinu. Taky si uměla dát rychle věci dohromady jen z náznaků, ale to se ještě časem uvidí. Ovšem na co všechno díky tomu může přijít…
„Donesu ti banán. Chceš?“
„Děkuji moc.“ Petr vezme knihy a odnese je do pracovny na místo. Schovat slovníky nemá cenu. V knihovně je mají taky. Někdy člověk je bezmocný. Donese jí banán a jde udělat večeři. Chvilku přemýšlí co, ale nakonec udělá šunkofleky. Dá k ním řepu a okurku. Snad je Honza má rád.
„Myslíš, že to pomůže?“ optá se Honza v posteli Petra. Přejíždí mu rukou po zádech. Petr zamručí, protože je to příjemné.
„Nevím. Půjdeme spát. Zítra bude náročný den.“ Honza ho políbí mezi lopatky. Natáhne se a přikryje je. Petr se přetočí a přitiskne se k němu. Zbožňuje to.
Druhý den odučí první přednášku. Žaludek má sevřený, ale uklidní ho, když vidí asi dvacet studentů. Jsou o tolik starší, než ty co učil. Klidně vykládá látku. Občas se po nich podívá, ale pilně si zapisují. Dokonce žádné vyrušování, nic takového. Po konci hodiny a půl se seberou a odchází.
Má teď v přednáškách okno, tak se podívá na ten zakódovaný počítač. S knihami v ruce, jde do svého kabinetu, když potká Karin.
„Ahoj. Jdeš na svačinu?“
„Ne, profesor Novotný mi zanechal hádanku v počítači. Pokusím se ji rozluštit.“
„Ovládáš počítače?“
„Trochu. Ale jako hacker bych se neuživil,“ řekne s úsměvem. Ví, že kdyby se do toho obul, tak by to šlo, ale popravdě riziko je velké a on má Julianu.
„Pak mohla bych tě požádat o maličkost? Mám menší problémy se svým noťasem. Myslíš, že bys mohl se na to podívat?“
Petrovi se moc nechce, ale odmítnout kolegyní taky ne. „Podívám se.“
„Skvělé. Co já se s ním natrápím! Budu ráda, když se toho zbavím. Jaká byla první hodina?“
„Jiná. Všichni seděli a pilně si zapisovali.“
„Nebyli to prváci?“ zasměje se.
„Byli, proč?“
„Nic. Oh, budu muset letět. Děkuji a v dalším oknu nešel bys na svačinu? Venku je docela hezky,“ nabídne mu s úsměvem.
„Rád.“
„Tak fajn. Sejdeme se před krámem.“ Odbočí na druhou chodbu. Petr zdárně dorazí do kabinetu. Posadí se, otevře počítač. Opět na něj blikne kód. Propojí svůj notebook s počítačem. Teď už jenom čekat. Houpe se na židli a trpělivě se dívá, jak spolu miláčci komunikují. Najednou se posadí a zírá. Tiše hvízdne, když kód prolomil. Podívá se provinile po druhých stolech. Ještě ty dva neviděl. Zvláštní.
První věta ho dostane. Rozesměje se. „Doufám, že jsi to stihl za méně než hodinu. Doufám, že materiály, které tu máš, ti pomohou.“
Petr projíždí složky a soubory. Profesor pro něj připravil úplně všechno. Vytočí jeho číslo.
„Pane profesore…“
„Pro začátek. Jinak bys byl sedřený jako kůň. Je to pro tu malou. Jak se jmenuje?“
„Juliana.“
„Krásné jméno. Už neotravuj.“ Ticho. Petr se pousměje. Nerudný jako vždy. Bude muset nějak poděkovat, ale jak? Optá se Honzy nebo Jitky. Mají s tím větší zkušenosti. Telefon pípne. Vytáhne svůj nový ipod, který si pořídil nedávno. Další hodina. Popadne přednášky. Další ročník. Usmívá se, když jde do učebny. Postaví se před tabuli a představí se. Je podivně rád, že učí. Kdo tu je, moc ho nezajímá. Dostanou úkoly, taky to bude v jeho materiálech na netu. Mohou se kdykoliv podívat a pokud si myslí, že to zvládnout bez přednášek, je to jejich věc.
Po přednášce, jde ke krámu. Při pohledu na ceny, začne uvažovat, že si doma začne dělat něco k jídlu. Koupí opět kuřecí bagetu. Posadí se na sluníčko, které jako by získalo na síle. Při pohledu na studenty si jen povzdechne. Už je asi starý, protože podle toho co vidí, mají energie na rozdávání. K lavičce přiletí holub. Kousek mu hodí. Má radost, že se do toho kousku pustil.
„To bych nedělala. Za chvilku tu budou holubi z celého města. Tak jaké to je?“
„Příjemné. Zatím. Potom to bude horší, při seminárkách a podobně, ale něčím se musím živit.“ Ukousne si bagetu. V hlavě přemýšlí, zda odtud stihne dojet na rodičovskou schůzku, kterou Juliana má příští týden. Zatím žádnou nevynechal a ani nechce, protože tam dostane všechny informace, i jak se Juliana drží. Ale tam by neměl být problém.
„Nad čím přemýšlíte?“
„Nad svou dcerkou. Omlouvám se. Příští týden máme rodičovskou schůzku. Jsem zvědavý, jak si vede.“
„Pokud je stejně chytrá jako vy, potom určitě dobře.“
Petr pod lichotkou se cítí nesvůj. „Dostala už poznámku a taky se budou probírat… Omlouvám se, ale nudné věci.“
„Kdepak. Naopak zajímavé.“
Petr neví, co je na tom zajímavého, ale možná ji to zajímá ze sociologicko psychologického hlediska. „Děláte na to výzkum?“
„Ne. Je to jiný. Zajímáte se o to?“
„Moc ne, musím přiznat, ale raději už půjdu. Omlouvám se, ale nechci zmeškat další hodinu.“ Igelit opět zmuchlá do koule, kterou později někde vyhodí. „Hezky se s vámi povídá.“
„Děkuji. Kdy se stavíte se podívat na ten počítač?“ optá se dychtivě.
Petr si ji prohlédne. Upnutý svetřík s výstřihem, korále, sukně odhalující nohy, punčochy tělové barvy, náramky na rukou, černé vlasy svázané do uzlu. Hezká ale rozhodně ne jeho typ.
„Dnes.“
„Výborně. Po třetí hodině, ale nebude to Julianě vadit? Má ji kdo vyzvednout ze školy?“
„Nevadí.“
„Rozumím. Přítelkyně.“
Petr zavrtí hlavou. „Nashledanou.“
Zajímavý muž, který by stal za to. Musí se připravit. Bagetu vyhodí po cestě do koše. Nesnáší svačiny.
Poslední přednáška, dvě žádosti o konzultaci z posledního ročníku. Vezme je zítra. Teď zajde za Karin. Podívá se na ten notebook. Jen doufá, že ho nemá příliš zaneřáděný. Nesnáší to, protože to je potom práce na hodiny, kdy většinou jen čeká na to, až počítač dokončí skeny, opraví, defragmenuje a podobné blbosti.
Zaťuká na dveře.
„Pojďte dál. Je tamhle.“ Ukáže na stůl. Petr se usměje.
„Nechcete něco? Čaj nebo vodu, nebo snad něco ostřejšího?“
„Ne děkuji, ale čaj klidně.“
„Ovocný, zelený, černý.“ Správně ho tipla, že bude mít rád čaj.
„Ovocný stačí.“ Posadí se, svůj počítač nechá na pokoji. Nebude ho k něčemu tak nejistému připojovat. U profesora Novotného měl jistotu, že se o něj staral, ale u ní ne.
„Tak co?“ Karin přes něj nakoukne do svého počítače. Petra ovane výrazná vůně.
„Ještě nevím. Chvilku to bude trvat.“ Vytáhne flešku, kterou zasune do počítače. Ucítí ruku na své.
„Moc děkuji, že mi pomáháte.“
„Není za co,“ zabručí rozpačitě. Karin ruku stáhne. Postaví před něj čaj, posadí se na roh stolu, aby viděla na počítač. Sukně se ji vytáhne až k lemu punčoch. Předstírá, že si toho nevšimla. Petr se mrkne na kousek odhalené kůže. Nechá to plavat. Program se už nainstaloval.
„Můj soukromý. Proskenuje počítač. Je výkonný,“ ocení notebook.
„Děkuji. Snažím se mít vše výkonné.“
Petr se opět podívá na nohy, potom ji od obličeje. Vypadá to, že ji jedině zajímá, co dělá s notebookem a jeho programem.
„Chutná?“ optá se, když se napije.
Petr si pomyslí, že je moc sladký. „Moc dobrý.“
„To jsem ráda. Co to je?“ Nahne se k němu, až uvidí do výstřihu. Prstem ukazuje na nějaký údaj.“
„To jsou soubory, které máte tam dvakrát.“
„Oh. Nemám ráda čištění počítače.“
„Proto vám moc dobře nefunguje.“ Uleví se mu, když se stáhne do původní polohy. „Chvilku to bude trvat, ale potom by to mělo být lepší, ale koukám, viry. Dva trojské, tři malware. Dost nebezpečné. Nějaká varování,“ přemítá.
Karin podrážděně si uvědomí, že ho víc zajímá počítač než ona. Proč na něj to nefunguje? Je to snad kvůli té malé? Blbost, každý chlap potřebuje sex. Přesto nedává na sobě nic znát. Možná ještě je v zajetí své bývalé. Bude to chtít jen trochu času.
„Kde bydlíte?“
„V zelené zóně. Ani nevím, jak se to tam jmenuje.“
„To znám. Takhle tomu říká i jeden známý. Nádherné byty.“
„To ano.“ A pěkné mastné. Dlouho s Leontýnou váhali, zda mají tolik investovat, ale nakonec se rozhodli pro už kvůli školce, škole, zajištění i dobrému dojíždění do města. „Je tam blízko velký park, obchod, škola i školka. Ideální pro rodinu.“
Karin si pomyslí, že to nebude obyčejný chudý učitel, což ale jeho přitažlivost zvyšuje. K tomu vypadá opravdu dobře. Brýle podtrhují jeho vyzrálost a oblek na něm vypadá moc dobře. Ten by stal za to, pomyslí si.
„Ještě dvacet minut a hotovo. Potom mi řekneš, jak na tom je. Když tak se na to mrknu znovu.“
„Samozřejmě. Moc děkuji.“ Petr přikývne. Začíná mu být z toho parfému trochu nevolno. Leontýna měla ráda citrusové vůně. Tohle musí být nějaká orchidejová. Ze začátku tolik nebyla cítit, ale teď docela slušně. I Honza používá jen méně výrazné vůně, za což je rád.
„Hotovo.“ Vyndá flešku, schová ji do kapsy. Vstane, když Karin sklouzne ze stolu, přistoupí k němu a ovine ruce kolem krku. Políbí ho na tvář. „Moc děkuji.“ Petr cítí každou křivku jejího těla, ale nijak ho to nevzruší.
„Není za co. Každý to moc s počítačem neumí.“
Karin zaskřípe zuby, stáhne ruce, upraví si sukni. Trochu si hošánek dovoluje moc, když říká, že neumí s počítačem. Zatím mu to bude tolerovat, ale potom za takovou chybu zaplatí. Usměje se.
„Děkuji za čaj. Půjdu.“
„Jistě.“ Vyprovodí ho ven, zavře dveře, rukou sklouzne mezi nohy. Měl ho pořádného, cítila ho i přes oblečení. Prstem vklouzne pod kalhotky. Ťukot. Ruka vyklouzne, otevře dveře. David. Přitáhne si ho k sobě, vášnivě políbí. Dveře se zabouchnou.
David jen se trochu podiví, protože spíš čekal výčitky, ale nechá se snadno ovládnout.
Petr jde za tím k svému oplu. Podívá se na zprávy.
„Čekáme tě s Julianou doma, slůňátko. Lukáš už odjel. Mám tě pozdravovat. Miluji tě. H“
Doma sebou praští na pohovku, protáhne se. Honza mu donese pití, které jedním tahem vypije. „Jak bylo?“
„Šlo to. Zítra už mám dvě konzultace ze staršího ročníku. Zřejmě půjde už o diplomové práce. Jsem zvědavý. Co u tebe?“
Honza ho políbí, potom se k němu posadí. „Několik stříhání, jedno barvení, klasika. Co budeš dělat?“
Petr otevře oko. „Musím pracovat. Je mi líto.“
„Nevadí. Myslím, že si něco zahraju.“
„Pak si vezmi velký počítač. Ten je na hry lepší, já si vezmu notebook. Bude mi to stačit. Mám hlad.“ Zvedne se.
„Nebyl jsi na obědě?“ slyší Honzu.
„Byl, ale nějak mi to nesedlo. Juliana?“
„Pss. Učí se, nebo co to dělá. Vyhodila mě z pokoje. Hele, nechci se tě dotknout, ale fakt se učí nebo to předstírá? Podle mě je chytřejší než leckterý třeťák.“ Pozoruje, jak si dělá obložený chleba. Máslo, šunka, sýr a navrch na tenko pokrájené kyselé okurky.
„Já vím. Už učitelka mi v první třídě říkala, že neví co s ní, že se vytahuje, ale já si myslím, že to tak není. Je hodně dopředu. Taky je tu zavřená…“
„Tak balíme a jedeme k Jitce.“
Petr váhá.
„Co je?“
„Já nevím,“ začne s plnou pusou. Polkne. „Jsem rád, že se učí. Víš, když vidím, jak některá děcka na školu kašlou, tak jsem rád, že se učí. Nechci, aby se stejně jako ostatní přestala vzdělávat.“ Povzdechne si. Honza trpělivě čeká. „Dneska už se to moc nenosí, já vím, důležitější je bezohlednost, dravost, ale nechci, aby taková byla.“
„Já si myslím, že taková nebude. Víš co? Ať to dodělá, potom ji zabalíme do auta. Co ty na to?“
Petr se usměje. „Tak dobře.“
Honza se na něj dívá, když si vzpomene, co vlastně chtěl. Dojde do své tašky a vrátí se s peněženkou. „Kolik chceš?“
Petr přestane jíst. „Nechápu.“
„Prakticky, sice nevím, jak se to stalo, ale bydlím tu, ale jídlo a zbytek platíš ty. Připadám si už pitomě, když vidím svoje pivo, svoje brambůrky. Jitka povídala, že to není zrovna nejlevnější.“
„Nic nemusíš platit.“
„Podívej se, nejsem tu hostem nebo snad ano?“
Petr odloží chleba. „Nejsi.“
„Tak a hotovo. Kolik chceš. Pět?“
„Počkej, musíš platit svůj byt. Taky tam jsi občas, a co jsem začal učit, bude to trochu jinak.“
„Tak tři? Řekni si částku.“ V ruce peněženku. Ježíš, neumí se vymáčknout nebo co? Minulý týden na párty požádal Jitku, zda by ho nenaučila trochu vařit. Aspoň jednoduché věci. On si něco ušplechtí, ale dítěti by to nedal. Souhlasila s podivnou poznámkou, že bude mít hodně času.
„Řeknu ti zítra. Musím to spočítat.“
Honzovi dojde trpělivost. „Víš co? Dám ti tři tisíce a když budeš potřebovat víc, řekneš mi. Ještě se optám Jitky. Nemám páru, co kolik stojí. Je to jen na jídlo.“
Petr se smíšenými pocity se dívá na peníze. Je to divné si je brát. Honza spokojeně nahlédne do lednice, vytáhne si jedno nealkoholické pivo. Petr se jich bojí dotknout. Platit za jídlo? Je pravdou, že není hostem, ale ježíš, co má dělat? Opět si přeje, aby tu byla Leontýna. Ta by věděla, co v té situaci dělat.
„Co je?“ optá se Honza, kterého konečně zarazí divný Petrův postoj.
„Nic jenom, já nevím. Připadá mi blbý brát si peníze.“
Honza se podívá na kuchyňský stůl. Potom je vezme, nazvedne mu klopu, kde má tenkou peněženku, strčí mu je. „Hotovo.“
„No jo…“
„Petře, já vím, že to něco stojí. Asi vyděláváš víc než já, ale nebudu tady se stravovat a pak partneři se mají o všechno dělit ne? I o finance. Ehm aspoň mi to řekla Jitka,“ dodá celý rudý. Petr se usměje.
„Když to říkala tvoje sestra.“
„Jo, ona je na to expert,“ potvrdí. „Když vyluxuje svoje konto, jde luxovat manželovo s tím, že se manželé mají o vše dělit. Tím to u ní hasne. Myslím, že Slávek ještě nepřišel jak tento argument překonat.“
„To se nedá překonat.“
„Ahoj, tati.“ Pusa na tvář.
„Copak jsi dělala?“
„Úkoly. Nezapomeň na ten rodičák. Bude tam, kam pojedeme. A taky musím začít cvičit.“
„Mažoretky?“ optá se s úsměvem. „Rozhodla ses?“
„Ano. Líbí se mi to. Není to lehké, ale zvládnu to, ne?“ optá se těch dvou úpěnlivě.
„Určitě. Co bys řekla, kdybychom jeli za Terrym, Berrym a tetou Jitkou?“
Juliana nadšeně přikývne. „Prosím, můžeme?“
„Určitě.“ Juliana zmizí.
„Je šíleně zdvořilá. To není normální.“
„Byl bys raději, kdyby tu řvala vole nebo podobně?“
„Ehm to ne,“ souhlasí Honza. „Nějak to k ní patří. Víš co, chci polibek. Pořádný a v noci se důkladně milovat.“ Petr jeho přání splní. Za půlhodiny sedí v Jitčině kuchyni. Dívá se, jak se snaží přetočit palačinku. Má co dělat, aby se nepotrhal smíchy, když si vzpomene na práci, kterou má. Bude muset udělat nějaký harmonogram. Na chvilku zavře oči.
„Je ti něco?“
„Ne, jen doma mě čeká tolik práce, že nevím kudy kam.“
„Honzo!“
„Co zase? Nic jsem neudělal.“
„Ale jo. Už ti dal peníze na bydlení?“ optá se Petra.
„Ano.“
„Doufám, že dost. Klidně si mu řekni o víc. Chudej zrovna není.“
„Bohatý taky ne,“ opáčí Honza na Jitčinu zradu.
„Vyděláváš slušně, tak umlkni. Kde máš mobil?“ optá se Honzy. Ten ukáže za sebe. Jitka ho vytáhne. „Někde jsem ztratila jedno číslo a už jsi viděl to video, kde chrní po opici? To o sobě nevěděl. Jenom škoda, že…“
Petr ji pozoruje s úsměvem, když mu najednou dojde, co by tam mohla najít. Vyskočí, až převrhne židli, Terry se poplaší, porazí udiveného Honzu, který zachytí pánev za rukojeť. Zařve, protože mu palačinka sklouzne na tričko. Jitka jen udiveně sleduje Petra, který jí z ruky vypáčil mobil.
„Díky. Podívám se sám.“ V hlavě se mu vyrojí situace, kdy natáčí sebe, jak vstupuje do Honzova zadku.
„Jasně. Jsi v pořádku?“ obrátí se na Honzu, který bojuje s palačinkou na tričku.
„Jo, jen nevím, co se stalo.“
„Můžeš mi vysvětlit, co jsi to prováděl?“ ptá se o hodinu později. Za nimi sedí Juliana s přikrytým talířem, pod kterým jsou navršené palačinky.
„Video, ty noční, co jsem natáčel.“
Honza krvavě zrudne. „Doprčic!“
Juliana okamžitě zpozorní. Nové slovo.
„Dopr…“
„Juliana.“
Honza se otočí. „Omlouvám se.“
„Doprčic. To je nadávka tati?“
„Ano. Honza ji používá, když je hodně rozčilený,“ vysvětluje.
„Ano, jsem rozčilený,“ papouškuje Honza. „Promiň, nedošlo mi to.“
„Mně ze začátku taky ne, až později. Ještě dobře, že to neviděla.“ Zarazí se nad Honzovým výrazem. „Ona o tom ví? O mně?“
„Ne. O těch dřívějších, jo.“
Petr by ho nejraději zaškrtil.
„Promiň. Přišla na to náhodou, ale neví, že jsem to já. Myslí si, že jsou to, víš co, chlapské…“
„Juliana. Díky bohu. Aspoň že tak.“ Uleví se mu, i když byl málem blízko infarktu, když viděl, jak listuje seznamem. Sice neví, zda fakt to sleduje a u toho se dělá, ale nechce, aby to někdo viděl. Tyhle věci by měly zůstat jenom mezi ním a Honzou. Doma Juliana jde spát, on se s Honzou osprchují a sedne si k počítači. Začne pracovat. Honza ho pozoruje, jak rychle píše, ale za chvilku se ponoří do hry. V jedenáct přestane a pustí si tiše hudbu.
Petr po deseti minutách zvedne hlavu. Kde ji vzal? Potom mu dojde, že z nějakého rádia. Natočí hlavu. Zaúpí. Porno. Spamy, viry… Že mu ten počítač nabídl, ale snad všechno antivirový program zastaví. I tak zítra ho překontroluje.
„Co takhle si pustit Bacha nebo nějakou příjemnou klavírní melodii a dívat se na film místo porna?“ navrhne klidně. I z téhle dálky vidí, jak si to nějací kluci rozdávají na nějaké desce nebo kde. Třetí muž přistupuje k těm dvěma. Hladí je. Je zřejmě ochotný se přidat. Grupáč? Doufá, že ho to v životě nenapadne, jinak se s ním rozejde, i když ho miluje.
„Piano?“ Honza dychtivě otočí k Petrovi hlavu. „Už jsi to někdy dělal na pianu?“
Petr se vrátí k počítači. Je to zbytečné. Bude pořád myslet na jedno. Na sex.
Malý poklad - 47. Tati, ty divně voníš!
