Malý poklad
49.
Tati, co si vezmeš na sebe?
Petr se probudí, jak si uvědomí, do příjemného dne. Na pokrývce ho tíží Honzova ruka. Láskyplně se na něj podívá, ale potom ji co nejopatrněji odsune. Zamáčkne budík, aby ho neprobudil. Připomene si, který je den. Pátek. Zívne. Musí vypravit Juli do školy, potom sem zajde ještě na pár minut. Nechce být ve škole dřív, než to bude nutné. Přetře si paže, jako by mu byla zima. Ví dobře, proč se mu tam nechce. Kdyby mohl, nešel by nikam, ale pár studentů tam bude, i přestože je pátek a všichni odjíždějí za rodiči, aby si přivezli jídlo a vyprali.
Usměje se při vzpomínce na svůj vysokoškolský život. Když nejel, nosil jedny trenýrky i měsíc. Brr. Pak se mu ale stočí myšlenky na Karin. Otřese se. Co s ní? Ten včerejšek byl jako zlý sen. To jak mu seděla na klíně, jak mu zajela do rozkroku… Nikdy více. Zauvažuje, že by se hodil marod. Zamítne. Nebude přece utíkat. Mobil tiše pípne. Ihned ho zavře. Jde do koupelny se umýt. Potom se přestěhuje do kuchyně. Udělá svačinu i Honzovi. Doufá, že mu chutnají.
Podívá se na hodinky. Musí vzbudit Juli. Jde k ní do pokoje. Opět odkopaná. Jak to dělá? Dotkne se jo. Spí tvrdě jak pařez. Zatřese jí. To má po Leontýně. Taky, když usnula, potřebovala by kulometnou salvu, aby se probrala. Většinou ji musel ráno budit.
„Vstávej!“
Zamručení. Náznak, že se probouzí.
„Poliju tě.“
„Ne.“ Vstane, rozcuchaná, potom zívne. „Spát tati, je mi špatně!“ lehne si nazpět. Petr se usměje. Možná by všichni mohli zůstat doma.
„Vstávat, cácorko nebo nechceš jít do divadla?“
Juliana otevře oči. „Divadlo. Já zapomněla!“ odhodí pokrývku, bouchne Petra do brady, který není na takovou akci připravený. Usměje se. To byla rychlost. Jde se obléknout. Z němého sluhy vezme připravený oblek, obleče se. Vůně. Jako by ji ještě cítil. Stáhne ho, pohodí ho do kouta, vezme si jiný. Uleví se mu.
„Tati, už jsi?“
Petr zavře tiše dveře, aby nevzbudil Honzu. „Snídaně.“
„Nestihneme to. Sním to později,“ namítne horečnatě.
„Ne. Máme dost času.“
„Tak jo.“ Na židli se neustále vrtí a sleduje hodinky. Víc toho rozdrobí, než sní. Petr se podiví, co jí je.
„Tak běž.“
„Super.“ Jde do pokojíčku. Obleče si parádní šaty, které ji koupila ještě maminka. Usměje se spokojeně. Jsou jí přesné. Ještě loni jí byly velké. Zkoumavě přejede pohledem tmavomodrou látku s bílou krajkou. Vezme si ještě punčocháče. Rozčeše vlasy a vezme širokou bílou čelenku.
„Ty jsi parádnice.“
Juli se usměje. Zatočí se. „Sluší mi to?“
„Dokonale. Nekupovala ty šaty Leontýna?“
Juli zvážní. „Ano. Byly mi velké, ale maminka říkala, že do nich dorostu.“
„Vypadáš v nich krásně. Tak jdeme. Těšíš se?“ Obuje se, vezme si flaušový kabát. Do ruky vezme aktovku. Vyjdou ven.
„Moc se těším. Mám ráda divadlo. Je to sranda, i když spousta děti tam chodí rádo, jen proto, že se nemusí učit. A zítra ZOO. Tati, myslíš, že bude hezky?“ optá se ustaraně.
„Jestli ne, tak vymyslíme něco jiného. Botanickou zahradu?“
„Jej, to by se Jindrovi líbilo!“ Petr ztuhne, když si uvědomí, koho má doma na pohovce. Zapomněl na něj jako na smrt. Co teď? Bude se muset vrátit, ať chce nebo ne, ale to by nestihl do práce. Zavolá Honzovi. Jiné východisko neexistuje. Před školou vytáhne peněženku.
„Něco malého si kup.“
„Tati, za to si koupím tak jednoho nanuka.“
„Taky, že ti na toho nanuka stačí. Nejdeš nakupovat, jdeš se bavit.“ Juliana se na něj kritický podívá, potom schová do malé modré kabelky peníze. Vytáhne se, Petr se skloní. Pusa a odběhne. Petr se rozhlíží kolem sebe. Ještě tak prvňáci dají rodičům pusu, ale pak to končí. Kdy asi s tím přestane? On by si přál, aby co nejpozději. Otočí se. Taxík. Podívá se na hodinky. Za pět minut osm. Než dojedou, bude půl, protože většina obyvatel se rozhodla, že do práce přece jenom musí.
Přistoupí k němu a nadiktuje mu adresu univerzity. Vytáhne mobil. Má ho teď vzbudit? Nechá ho spát. Zavolá později, ono zas to tolik nespěchá a Jindra se aspoň vyspí. Taky to potřebuje. Dívá se na ulice, kterými jel včera. Lidé jsou stejní, jako včera, jako dnes, jako zítra. Pohodlně se opře, přestane se dívat na lidi. Musí to vyřešit. Musí ji říct, že ho sexuálně nepřitahuje. Ale jak, aby ji nezranil? Zajímalo by ho, co by na to řekla Leontýna, že ho nějaká ženská obtěžuje. Pousměje se. Zažalovala by ji. Co jiného. Byla právníkem. Zajímalo by ho, zda se s něčím takovým i ona setkala. Určitě u soudu ano, ale v osobním životě? Co by dotyčnému řekla?
„Čtyři sta padesát.“
Petr zaplatí. Peníze nemusí přepočítávat, ale i tak rozhazovat by neměl. První týden ho univerzita přišla draho. Ne, ona ne, ale Karin, opraví se. Jde k autu. Je v pořádku. Neví proč, ale v koutku hlavy si představoval, že tu sedí nebo mu minci škrábe auto.
„Ahoj!“
Petr se polekaně otočí. Karin a je nasraná. Ne naštvaná nebo rozzlobená. Je nasraná. „Ahoj.“
„Kde jsi včera byl? Čekala jsem tu jako blázen.“
Petrovi zatrne. „Promiň, ale kamarádi mě zatáhli do hospody, až jsem zapomněl na čas.“ Polkne. Snaží se nedat najevo, že lže.
„Když člověk lže je to snadno poznat. Uhýbá očima, potí se, vrtí se. To jsou základní pohyby. Když už chceš lhát, musíš lhát věrohodně. Příliš si nevymýšlej a řekni co nejméně. Pokud je to žena, sveď to na hospodu. Pokud se s kamarády nestýká, máš skvěle alibi. Ještě lepší, když ti je dá kamarád, který to řekne té ženě. Vyjdeš čistý jako lilie.“
„Omlouvám se.“
„Omluva je vždy vhodná. Nemůže ji odmítnout. Zkus se tvářit zkroušeně…“
To mu jednou říkala Leontýna, když se jí optal, jak řeší ve své práci lhaní. Taky dodávala, že by se nemělo lhát dvěma lidem. Doktorům a právníkům. Oba tě mohou přivést hrobníkovi na lopatu. Moc vesele se u toho netvářila.
„Kamarádi?“
„Ze školy. Nevím, jak na mě přišli, ale asi viděli na netu, že tu učím. Objevili se, vzali mě mezi sebe a bylo to.“ Co nejméně říct.
„Aha. Dobře, co dnes ta párty? Půjdeme?“ Petr jí jde po boku. Má pocit mopslíka, který cupitá vedle dogy, které se bojí. Perfektní přirovnání, pomyslí si. Neví, proč, ale bojí se. Hodně. Další lež.
„Je to rodinná oslava, i když pro mě párty,“ říká se strnulým úsměvem.
„Rodinná oslava? Neříkal jsi něco jiného?!“ rozčilí se. „Mám nové šaty, jsem objednaná u kadeřníka. Byla jsem na kosmetice. Chceš říct, že jsem tolik peněz vyhodila jen kvůli rodinné oslavě?“
„Budou tam jen rodiče. Otec je nemocný na plíce.“ Bože, prosím netrestej mě za ty lži.
„Rodiče? Proč jsi to neřekl dříve?“
„No víš, nějak…“
Karin jde vedle něj. Nesnáší staré lidi a k tomu nemocné. Sice s ním chce být, ale za tu cenu ne. Mluví vůbec pravdu? Podívá se mu do očí, ale brýle jí poněkud znemožňují odhad. Zatraceně, musí ho dobrý, pokud lže, ale není to ten typ. Má pocit, že jí uniká. Natáhne ruku, vklouzne pod paží a přitiskne se k němu.
„To vůbec nevadí,“ zašvitoří, až Petrovi přejede mráz po zádech. Má pocit, že je v kleštích tarantuly. K tomu ten parfém. Leze mu na nervy. „Půjdeme někdy jindy, co tomu říká?. Co v neděli na večeři?“
Petr se nadechne. „Promiň, ale dělám úkoly s Julianou. Je to takový rituál, který nemohu neudělat. Snažím se ji vysvětlit spoustu nových věcí. Je strašně zvídavá.“
Karin zaskřípe zuby. Opět ta protivná holka. „To je důležité. Tak co příští týden?“
„Určitě. Promiň, ale už budu muset jít.“ Poklepe na hodinky. „Nechci je připravit o matice, což je tabulka o n sloupcích a m řádcích,“ plácne první věc, aniž by nad tým uvažoval. „Mám tam pár žáků…“ Všimne si, že se zatváří otráveně, i když vzápětí to zmizí. „Kteří jsou opravdu velmi dobří a matematika je baví. Jeden dokonce se mě už ptal, jestli…“
„Omlouvám se, miláčku, ale vidím Davida. Musím mu něco nutně povědět.“ Petr se jen tak stihne uhnout, aby její polibek neskončil na rtech. Oddechne si, ale má pocit, že má nohy jak z želatiny.
„Dobrý den, docente,“ uslyší svého kolegu Černého. „Nedal jste na mé rady.“
Petr se zatváří odmítavě. Potom se uvolní. Na co si to hraje? „Děkuji za rady, snad si s tím poradím sám.“
„Jen abyste si neradil u oltáře.“ Zasměje se. Petrovi to vůbec k smíchu nepřipadá. Vejdou do budovy. Petr se podívá na hodinky. Přijde o pět minut později, ale co!. Omlouvat se snad nemusí. K tomu ho bolí hlava. „Nemáte náhodou prášek na hlavu?“
„To dělá ten její parfém. Taky mě z něj bolí hlava. Jo mám.“ Dojdou do kumbálu. Pavel mu hodí celé plato prášků. „Radil bych si koupit nějaké do zásoby.“
Petr si procítěně jeden vezme. „Udělám to. Na gymnázium jsem měl, ale tady jsem si říkal, že je nebudu potřebovat.“
„Občas je potřebuje každý. Spěchám. Nesnáším učit pátky. Co to vedení napadlo? Bude tam pár studentů. Je to jedno.“
„Lepší než přednášet celý den.“ Popadne pomůcky pro dnešní přednášku… Matice? Zasměje se. Jde k přednáškovému sálu. Černý měl pravdu, když vidí čtyři zaryté studenty, kteří se na něj dívají, jako by někoho zavraždil. V tu chvíli si uvědomí, že zapomněl zavolat Honzovi kvůli Jindrovi. Snad se tam nepovraždí.
Honza se protáhne, potom zašmátrá vedle sebe. Nic. Prázdno. Je ve škole. Už se těšil, až se probudí a vedle něj bude spát Petr. Hezky ho probudí polibky, hlazením se dostane k zajímavému místečku, a nakonec bude výbuch. Ještě chvilku se vyvaluje v posteli. Nakonec s povzdechem vstane. Ani se neobleče. Jde na záchod, potom do koupelny. Tiše si pohvizduje, když se holí. Zkoumavě si přejede tváře. Neměl se holit, když jdou se bavit. Strniště je tak sexy. Zakroutí boky, zamává rukama, jako by tancoval. Už se těší na zábavu. Potom ho napadne další věc. Umí Petr tancovat? Nějak si ho nedokáže představit, jak se vykrucuje při nějaké taneční melodii.
„Stačí šlapat,“ prohlásí hlasitě. Přešlápne z místa na místě, udělá pár kroku, zavlní boky. „Naučím tě to, lásko!“ zazpívá.
„Kde je kafe?“ ozve se za ním.
Honza zaječí, obrátí se. V tváři šok, srdce někde v krku. Dívá se na Jindru, který se na něj dívá. Popadne župan, kterému utrhne poutko, jak ho serve z věšáku. Rychle ho kolem sebe obmotá.
„Nemohu tam nic najít,“ pokračuje urputně Jindra. Mžourá jako sova.
„Hned ti to dám.“ Úplně zapomněl, že tu je. K tomu určitě ho viděl, jak se nakrucuje.
„Díky, budeš tak hodný. Budu muset do práce.“ Honza se na něj podívá. Vypadá jako bezdomovec, ne jako špičkový vědec. Polituje ho, ale potom si vzpomene na Lukáše. Kdepak, Lukáš je chudák. Nebýt té jeho pitomé kytky, spoustu věcí by se nikdy nestalo. Na druhé straně, by taky nebyl ten úžasný sex.
„Kde je Lukáš?“
„V Alpách na focení. Už jsme ti to říkali.“
„Mluvíš pravdu?“
Jako mám lhát nebo co?“ vztekne se. „Jasně, že je na focení. Co je ti?“ jdou do kuchyně, Honza důkladně obalný županem.
Jindra sedí za stolem. „Nic.“
„Přijdeš na tu přehlídku jaro léto?“
„Ne. Co bych tam dělal? Káva. Fuj slazená?“
Je jak malý fracek, pomyslí si naštvaně. Ještě aby se o něj staral. „Tady!“ položí před něj šálek s černou kávou, že by to vůl nepřežil.
„Výborná. Lukáš umí přesně takovou, jakou mám rád.“
Honza si pomyslí, že ho to tak zajímá, ale taky se chce napít.
„Dává tam přesně značku, kterou mám rád. Žádné tchibo, ale speciální. Je jinak pražená.“
Honza si málem zívne, ale sedí. Co má taky dělat?
„Dělá ji překapávanou. Říkal, že se to tak dělá na jihu. Já tam nikdy nebyl, ale postaví mě na nohy,“ vykládá dál, zatímco upijí kávu.
„Bude tam Lukáš,“ prohodí. Snad přestane o přednostech kávy. Podle něj jsou všechny stejné.
„Kde?“
„Na přehlídce. Z Alp jede rovnou tam. Má to dost natřískané. My s Julianou rozhodně se jdeme na něj podívat. Bude předvádět zimní kolekci. Je to jen lokální předvádění, ale myslím, že to bude zajímavé.“
„Bude tam?“
Co s ním je? „Jo bude.“
„Aha. Podívám se do rozvrhu, zda něco nemám. Příští neděli.“
Zaškrtím ho. Jak s ním Lukáš může vydržet? Je svatý. Určitě. On by ho už dávno poslal do kytek. „Jo v neděli. Nechceš něco k jídlu?“
„Kdyby tam něco bylo, tak jo.“ Honza sklouzne ze židle. Vytáhne chleba, sýr, najde máslo a okurku. Bude to muset stačit. Zasteskne se mu Petrovi. Jak se asi má? Poslední dobou se chová zvláštně, ale je to možná tím stresem, který má v práci. Přece jen přednášet celé hodiny, není legrace. Taky je to nová práce.
„Tady.“
„Cihla? Lukáš mi dává…“
„Vyhodím to, jestli to nebudeš jíst. Nejsem Lukáš,“ vyjede na něj. Chce mu vzít chleba, ale ten ho nepsutí. Chvilku se o něj přetahuji, až toho Honza nechá.
Jindra potřese hlavou. „Promiň. Náročné dny v práci.“
To zrovna. O práci tu celou dobu nemektá, pomyslí si naštvaně. Kdyby to nebyl přítel Lukáše a kamarád Petra, vyprovodil by ho ven. Teď bude muset poslouchat přednášku…
„Lukáš tvrdí, že zdravější chleba je černý. Taky se po něm lépe zažívá.“
Zabiju ho. Oba dva. Jak Jindru s jeho Lukášem, tak Lukáše s jeho péči.
„Mám rád slunečnicový. Lukáš dá hodně na zdravou výživu.“
Se nedivím, když je model, chce odseknout, ale mlčí. Bylo by to zbytečné. Musí si přece hlídat váhu. Přikyvuje. Snídaně není zrovna all exclusive jako s Petrem. To ho obrátí k něčemu jinému. Je sice podzim, ale v létě by mohli jet na dovolenou k moři. S Julianou. Do nějakého hotelu blízko pláže. Španělsko nebo Itálie. Lukáš určitě bude to vědět. Zjistí, že při myšlenkách na Petra se s Jindrou lépe jí.
„Díky. Nebylo to špatné. Nechápu, že v Alpách nefungují telefony. Budu si to muset ověřit.“
Doprdele! Zakleje Honza, když mu dojde, co říká. „Mám to ověřeno. Nefunguje.“
„Acho jo. Nevím, co na sebe. Nevíš, co si na sebe mám vzít?“ optá se ho Jindra.
Nesnáším štěněčí oči. „Nevím, co máš v šatníku, ale tohle bych dal do praní.“
„Dobře. Je fakt, že mi říkali, jestli mám jen jeden oblek. Řekl jsem jim, že jich mám tři. Lukáš mi je koupil, abych měl na lepší příležitost.“
Lukáš není svatý, on je anděl. „Kalhoty, košili a svetr asi. Kabát?“
„Díky. Něco tam najdu. Když tak uvažuji, týden je dlouhá doba.“
„Není. Uběhne coby dup. Na čem teď pracuješ?“
Jindra se usměje. „Je mi líto, ale nejde to. Všechny informace jsou dostupné na našem portálu. Jde o genetiku, nic víc.“
„Tebe hodně baví, že? Jako s tou kytkou.“
„Má to budoucnost. Bez toho se svět nebude vyvíjet. Musíme pokročit kupředu. Štěpení buněk, nové rostliny nebo náhradní údy z buněk. Mohli bychom dobýt a uzdravit svět. Jen si vezmi, že by ti narostly prsty, kdyby se usekly.“
„Ehm nedá se to zneužít?“
Odfrknutí. „Dynamit se zneužil. Jistěže se dá všechno zneužít, ale přinese to i dobro. Lidstvo je takové prostě. Rád bych se zaměřil na rostliny, které by pomohly třetímu světu, které by rostly v pouštích nebo neseverním pólu.“
„Proto vyvíjíš ty orchideje?“
„Taky. Jen si vezmi kolik mužů má problémy s erekci. Jistě jsou různé pilulky jako viagra a další, které erekci přivodí, ale jsou to pilulky. Oč by bylo lepší, kdyby to byla květina, ke které jen přivoníš. Pomohlo by to vyřešit spoustu potíží. Taky by odpadly vedlejší efekty.“
Lukáš je svatej anděl. Jinak to nevidí. Zajímalo by ho, o čem se baví. I když Petr se taky někdy umí rozparádit, že dostává amok. Jenže Petr je normální.
„Tak co, pojedeš zítra do ZOO?“
Jindra se zarazí. Nechá kávu kávou. „Mohl bych, že jo?“
„Určitě. Přijdeš na jiné myšlenky. Jede i moje sestra. Znáš ji ne?“
„Kateřina? Jasně! Byli jsme u ní na párty. Má pěkný dům. Musí se ji zeptat, kde sehnala tu houpačku, ale hlavně ty malé víly na zahradě.“
Honza netuší, jaké víly má na mysli, ale je to jedno. „Jitka.“
„Cože? Aha. To je jedno. Juliana jde taky?“
„Určitě,“ ujistí ho. Podívá se na hodinky. Petr za chvilku by měl skončit. Už se těší, až přijde, protože by si mohli trochu užít. Juliana je pryč, ovšem… zadívá se na Jindru, který si maže třetí chleba. Toho bude muset vystrnadit.
„Nemusíš do práce?“
„Cože? Kdepak! Udělal jsem si trochu volno.“
„To ti závidím. Mít takovou pružnou dobu,“ vysvětluje.
„Ale ne. To mě šéfová vyhodila. Prý abych ji nezničil vzorky,“ vysvětluje horlivě Jindra. „Byla neoblomná.“
Honzu napadne jedna věc. Bude fuška ho vyhodit. S jeho chápavostí to bude skoro nemožné!
Konec. Sláva. Dva dny a půl volna, než ten kolotoč začne znovu. Studenti si balí počítače, poznámky. Petr si taky zabalí. Vyjde ven, když ucítí povědomý pach. Ne! Zpanikaří. Začne se rozhlížet všemi směry, potom zapadne na nedaleký záchod. Snad sem nevejde. Opláchne si tvář, podívá se do zrcadla.
„To jsi dopadl co?“ Obraz mu pokývá, když se otevřou dveře.
„Ahoj. Jdeš na oběd?“ Petr se ztuhle na ní podívá, potom si uvědomí další věc. Zřejmě v budově jsou jenom oni sami. Sklouzne na ultra krátkou sukni. Neměla ráno dlouhou? Napadne ho.
„Nejdu.“ Vzepře se jí. Umyje si ruce, vezme věci. Karin ho zadrží. Petr ustoupí. Chyba. Měl ji odtlačit. Karin udělá další krok. Petr zazmatkuje, poodejde, až narazí na umyvadlo. Věci skončí na zem. Začíná chápat, jak se cítí hypnotizovaný pták. Polkne. Doufá…
Karin k němu přistoupí a obejme ho kolem krku, stehno se otírá o jeho mužství. Petr ji sundá ruce, snaží se to udělat důrazně, ale má pocit, že to nejde a čím víc se snaží, tím víc ji to dráždí.
„Co je?“ ozve se podrážděně.
„Infekce,“ zachraptí. „Nechci, abys byla nemocná. Uprostřed přednášky mě začalo škrábat v krku. Dokončil jsem to jen tak.“
Nemoc je vždy vhodná výmluva komukoliv, ale dej pozor, ať dotyčný není doktor. Ani nevíš, kolik lidi lže.
I ty?
Smích. Já lžu nejvíc ze všech. Nikdy mi nevěř.
Karin stáhne ruce z Petrova krku. „Vypadáš bledý.“ Prstem zahákne za kravatu, povolí ji. Cítí vypracované svaly. To se jí líbí, že není rozměklý jako jiní chlapi. Uspokojí ji.
Petr v duchu zajásá. „Budu muset zalézt do postele, vzít paralen a horký čaj. To účinkuje nejlépe.“ Jsem volný. Jsem zbabělec. Proč ji neřeknu, že jsem gay? Proč to skrývám? Jenže to dobře ví. Protože si to slečna Karin nenechá pro sebe a za chvilku to bude vědět celá škola.
„Odvezu tě domů,“ nabídne se.
„Nemusíš si dělat starosti. Zavolám si taxík. Nechci, aby ses nakazila.“
Karin se zatváří spokojeně. Myslí na ni. Lehce ho obejme. Jasně mu dává najevo, co chce. „Už se těším, až budeš zdravý.“
Petr přikývne. „Já taky.“ Karin ho pustí, vyjde ven. Ve dveřích se otočí, pošle mu pusu. „Těším se na pondělí. Opravdu nechceš doprovodit?“
„Ne, děkuji.“ Dveře se zavřou a on se sesune na kachle. Je mu fuk, kde je. Zachráněn. Zlatá Leontýna. Nikdy by nevěřil, že ten rozhovor mu tolik pomůže. Teď se dostat domů. Opět si bude muset vzít taxíka, ale co auto? To tu nemůže nechat. Bude ho potřebovat do té ZOO. Dnes na zábavu ne, ale co má dělat? Nechce, aby ho někdo odvezl.
„Je vám něco?“ nakloní se k němu ten student, který chtěl pomoct s diplomkou. Bude muset se podívat, zda už něco přišlo, pomyslí si.
„Nic. Jen lehká nevolnost.“
„Nemám zavolat pohotovost?“ stará se o něj.
Hezký kluk, pomyslí si Petr. Líbí se mi. Oříškové oči, neposlušné hnědé vlasy, trochu přerostlé. Hezky voní. Po tom těžkém parfému je to balzám.
„Děkuji.“
„Doprovodím vás aspoň k autu,“ nabídne se.
Petr přikývne. Bude rád. Aspoň ho nenapadne někde Karin. Vyjdou ven. Petr si připadá trochu divně, když nic nemá v ruce. Vzpomene si na kabát. „Budu muset ještě do kumbálu,“ řekne bez přemýšlení.
„Do kumbálu?“ ozve se nejistě student.
„To je pracovna. Mám tam kabát.“
„Samozřejmě, jsem to hlupák. Hezký název,“ uculí se. „Ještě nedošlo vyjádření k té diplomové práci?“
„Zatím ne. V pondělí zjistím, co se dá dělat.“
„Děkuji moc. Matematika mě baví,“ prohlásí.
Petr se usměje. Něčím mu připomíná jeho, i když on byl do ní víc zažraný, řekl by. „Ale nechcete s ní pracovat,“ odhadne.
„Ne. Chci stavět nebo dělat počítače. Nemohu se rozhodnout. K tomu ji, ale potřebuji.“ Petr chápavě přikývne. Proto zřejmě ta 3D projekce. To ve stavbách potřebuje jako sůl a námět by to byl vynikající. „Četl jsem, že jste tady studoval.“
„To ano.“ Usměje se Petr. Potom si vzpomene na Karin. Jestli se dívá, pak by začal přemýšlet, že se tu směje. Zvážní. „Měl jsem za učitele Malého Einsteina.“
„Koho?“ podiví se. „Aha, už vím. Někteří mu tak říkali. Vždy jsem si říkal, kdo mu tu přezdívku dal.“
Petr se zatváří potěšeně. „Vymyslel to jeden můj kamarád. Byl z něj šíleně frustrovaný, protože ať se snažil, jak se snažil, tak vždy u něj pohořel, ale nakonec dostal do něj zřejmě právě za tu snahu milost.“ Student se pousměje. „Víte, je mi to trapně, ale ještě jsem si nezapamatoval všechna jména.“ Naznačí mu, že bohužel i jeho ne.
„Karol Levínský.“
„Neobvyklé jméno.“
„Po dědečkovi. Byl polák,“ vysvětlí mu to student.
„Aha. Děkuji za doprovod.“
Student pokývne hlavou. Nechá ho tu být. Petr se zhroutí v kumbálu do křesla. Co teď? Honza. Mohl by pro něj přijet. Zavolá mu.
„Honzo, můžeš pro mě dojet?“
„Je ti něco?“ ozve se vyděšený hlas.
„Ne. Jen něco potřebuji. Prosím.“
„Ježíš, nech toho. Hned tam půjdu. Je tu Jindra, víš o tom?“
„Nech ho tam. Potřebuje odpočinek. Ehm, říkal snad něco?“
Honza přemýšlí. To je divná otázka. „Nevím, co tím myslíš. Ok nechám ho tu.“ Přeruší hovor. Obrátí se k Jindrovi. „Musím vyzvednout Petra.“
„Jasně, jen si běž.“ Honza se na něj dívá. Kdo je tu jako doma? Má větší právo než Jindra, který tu nemá co dělat. Nakonec nad tím mávne rukou. Petrovi se něco muselo stát, když chce, aby pro něj dojel. U dveří zaváhá, zda má zamknout nebo ne. Nakonec otočí klíčem. V tomhle Jindrovi nevěří. Klidně by odešel a nechal dveře dokořán. Nasedne do auta. Za půlhodinku parkuje před univerzitou. Rozhlíží se. Tam je. Je nádherný. To jak jde, jak naklání hlavu, jeho účes, brýle, všechno. Nikdo by neřekl, že je gay. Dokonce i jeho přesvědčil, že je hetero jako poleno.
„Ahoj!“ Chce vysednout, když Petr si už otevírá dvířka, vklouzne dovnitř.
„Jeď!“
Honza poslechne. Podívá se na něj, když si opět uvědomí těžkou vůní. Kolegyně nebo snad něco víc? Z ničeho nic ho napadne. Přece jen už měl jednu ženu…
„Zastav.“
Petr prudce zabrzdí. „Něco se děje?“
Petr se nadechne. „Prosím tě, můžeš vyzvednout moje auto a dojet s ním domu? Já pojedu tvým.“ To auto prostě na víkend potřebuje. Honzovo není zrovna velké, a pokud pojede i Jindra… bylo by zbytečné, kdyby tam jela celá flotila.
„Proč? Dobře.“ Natáhne ruku pro klíčky. Petr se k němu nakloní a políbí na rty. „Děkuji. Jsi hodný.“
Honzou to otřese. Tohle není Petr, to je zombie. Co se stalo? Zamyšleně jde pro auto.
„Kdo jste?“ ozve se za ním. Ta žena, co ji viděl, když se byl tu podívat. I ta stejná těžká vůně.
„Co je vám potom!“ odsekne prudce. Nesnáší ji, aniž ví proč. Otevře dveře, posadí se a vyjde. Za sebou nechá ohromenou ženu. Přemýšlí, co se to tu děje. Před domem zaparkuje vedle svého auta. Chvilku sedí, přemýšlí, co to vše má znamenat. Potom si vzpomene, že nahoře je Jindra. Doslova vyběhne schody, protože nechce čekat na výtah. Nahoře zklidní dech. Vejde dovnitř. Neví, co čekal.
Vejde do obýváku. Puštěná televize, ti dva sedí u počítače, vedle sebe brambůrky, hlavy u sebe. Jindra něco ukazuje na obrazovce.
„Nechcete k tomu pití?“ optá se ironicky. Domácí idylka bez něho.
„Dobrý nápad!“ mávne rukou Jindra. Petr něco zabručí. Honza jde do kuchyně. Jeho představa sexy stráveného poledne se rozplynula jako dým nad spáleništěm. Udělá pití. Jde k počítači, protože na televizi se nemůže dívat. Potom si vzpomene na heslo. Pojede domu, pak do práce.
„Jdu domu.“
„Jasně.“ Petr si uvědomí, že Honza odchází. Vstane, přistoupí k němu. „Ahoj a díky.“
„Dnešek platí?“ optá se rozpačitě.
„Jistě. Těším se. Kam půjdeme?“ optá se.
„Překvapení.“ Políbí ho na rty. V první chvílí má pocit, že se Petr chce odtáhnout. „Jsi si jistý, že chceš jít?“
„Jistě. Jindra má zajímavou…“
„Já vím.“ Žárlím na to, že se spolu mohou bavit. Nerozumím jejich zápalu, pomyslí si. „Vyzvednu tě u Jitky. OK.“ Nakloní se k němu. „Vezmi si na sebe něco sexy.“
Petr zrudne. „Maniaku.“
Honza se usměje. Tohle je ten starý Petr. Vezme z botníku klíčky od auta. Sjede dolu, už o hodně vážnější. Něco se děj, ale neví co. Petr mlčí jako zařezaný. Kdyby se mu chtěl svěřit, tak by mu mohl pomoci, ale takhle jenom tápe ve tmě. Otočí klíčkem, vyjede.
„Co si o tom myslíš?“ zeptá se Jindra klidně.
„Hele, už po tobě nějaká ženská vyjela?“ optá se, když se posadí na pohovku. Na počítač se nedívá. Odučil jednu přednášku a je unavený jak po celodenní šichtě.
Jindra ztuhne. „Jo moje bejvalka. Teď si dávám bacha. Tak co tomu říkáš?“
„Co by, někde se dělá chyba. Chce to zanalyzovat. Možná to špatně rozmnožuješ. Nebo možná půda… V botanice se moc nevyznám. Nebo vlhkost, vítr. Opylování a nevím co ještě.“
„Jo je to možné. Zatím jsem postupoval standardně. Budu se do toho muset pustit.“
„Není toho na tebe moc?“
Jindra zavrtí hlavou, zaklapne notebook. Flešku vytáhne, uschová ji do kapsy. „Je kódovaná. Děláme poslední testy v práci. Chybí mi.“
„To se nedivím. Honza by mně taky chyběl. Večer jdeme si zatancovat. Nejspíš. Tají přede mnou ten program. Ale mám pocit, že to bude večeře, tanec. Potom… To je jedno.“
„Překážím.“
„Blbost. Půjdeš do ZOO?“
„Rozhodně a na tu přehlídku taky, jen mi řekni, kde bude.“ Sedí, dívají se na televizi s nějakým pořadem. „Zvykl jsem si na něj.“
„Tak proč jsi ho odmítal? Divím se, že tě neopustil. Tedy já bych to udělal.
Jindra vstane. Pokrčí rameny. „Mám strach, no. To je vše. Jdu do práce. Ten oblek by… Ježíš, už zase. Ona mě zabije!“ vyřítí se ven. Petr dohlédne, zda vezme správné boty. Kupodivu ano, ale ještě jednu si zavazuje ve výtahu. Ta jeho šéfová musí být dračice. Podívá se na hodinky. Nejvyšší čas vyzvednout Julianu, dojít do cukrárny, vybrat oblečení… Co si vzít na sebe? Nemá představu, kam půjdou. Zazvoní Honzovi.
„Hele, kam jdeme?“ vypálí to na něj.
„Překvapení.“
„Běž s tím někam. Ehm no… Chci to vědět, protože podle toho se obleču,“ řekne upjatě. Honza se rozesměje.
„Džíny. Pohodlně.“
„Ok.“ Toho vím. Pohodlně! Hloupost. Jdou spolu někam se bavit. Chce to něco pěkného. Dřív na oblečení kašlal, ale s Leontýnou to nešlo. Musel být pečlivější. Vůbec s Leontýnou se změnil a hodně. Zjistil, že i lidé ho jinak berou, když je pěkně oblečený, i když v poslední době zaslechl nelichotivé poznámky o metrosexuálech. Podle něj je lepší jim být než sedět jako bečka hnoje.
Postaví se před skříň. Nemá toho moc. S Leontýnou na zábavy moc nechodili. Na párty jistě, na večírky jistě, ale tam se neoblékal pohodlně. Bude to špatné. Většina skříně zabírá konzervativní obleky. Nic sexy, co by vzrušovalo. Zavře je. Něco vymyslí. Má na to několik hodin.
Telefon.
„Kdy přijedete?“ ozve se Jitčin hlas. „Zvu vás na oběd na jednu hodinu.“
„To bude za chvilku. Ještě nejsem oblečený.“
„Tak si to dej do tašky a převlékneš se tady. Tedy chlapi co vy s tím oblečením naděláte!“ popíchne ho. „Čekám vás.“
Petr si povzdechne. Jestli tam nebude, bude oheň na střeše. Neodváží se tam nebýt. Jenže hodiny se scvrkly na hodinu. Ještě, že Juliana končí brzy.
O půlhodiny později stojí před šatníkem. Za ním se rozvaluje Juliana. „Tati, to nemyslíš vážně! Nejsi přece v důchodu.“
Pak, že něco s tím naděláme. I chlap se chce líbit, pomyslí si vztekle jak na Jitčinu, tak na Julianinu adresu. Obě plkají, ale aby poradily, to ne.
„Nejdeš do školy?“
„Tak mi poraď!“ vyprskne, když si připomene, kolik jí je.
„Džíny. Ty jsou moc hezké a pohodlné. Košili.“
„Myslíš?“ optá se nejistě. Košili by si nevzal nikdy.
„Určitě. Maminka Marušky říkala, že chlap v košili je sexy,“ práskne, co slyšela. Petr zaúpí. Tohle by dítě nemělo vůbec tušit, natož slyšet. Vezme ji z té školy a dá do jiné. Nedávno otevřeli katolickou. Prý nejsou špatné. Otevře část skříně, kde jsou vyžehlené košile. Chlap je sexy v košili? Taková blbost. Dívá se na ně. Nedovede si ji představit v džínech. Potom mu padne pohled na košili, kterou moc nenosí. Koupil ji, protože se mu líbil materiál, ale nikdy si ji nevzal. Je ze syrového přírodního hedvábí s širokými manžetami, stojáčkem a širokým lemem. To by měl. Aspoň jednou si ji vezme. Potom se podívá na těch pár džín. Úplně vespodu jsou ještě, které si koupil před Leontýnou. Rád je nosil, ale potom trochu ztloustl. Váhavě je vytáhne. Uvidí.
„Hezká košile tati.“
„Děkuji, cácorko.“ Pohodí to. Potom se podívá na spodní prádlo. Sáhne po boxerkách, když si všimne černého malého hadříku. Ještě je nikdy neměl na sobě. Mrkne se po Julianě, ale ta se jako kouzlem ztratila. Nejspíš usoudila, že už je tu zbytečná.
„Jdu si zabalit,“ slyší ji.
„Dobře.“ Bude chvilku klid. Vytáhne to černé nic, které mu Honza nedávno koupil jako náhradu za ty z Paříže. Svlékne se, natáhne to na sebe. Jak v tom mohou chodit? Ale když jde… Vezme si je u Jitky. Potom natáhne džíny. Trochu menší, pomyslí si. Nemá si vzít větší? Trochu škrtí.
„Tedy, tati!“ Ozve se ode dveří. Petr se vyděsí.
„Co myslíš?“
„Perfektní. Ještě tu košili. Rychle.“ Petr si ji oblékne. Je zvláštní, ale co.
„Vypadáš jak z obálek časopisu. Jsi hezký. Vezmeš si to.“
Petr pomyslí si na škrtící tanga, na menší džíny - pohodlí šlo k čertu. „Vezmu.“
„Budeš se všem líbit,“ ujišťuje ho. „Vypadáš moc hezky. Půjdeme už? Mám hlad.“
„Půjdeme.“ Počká, až Juliana zmizí, stáhne ze sebe oblečení. Zamyslí se nad botami, ale vezme si sportovní. Snad to nebude vypadat divně. Vše zabalí do igelitky. Košili nejspíš bude muset vyžehlit, ale Jitka určitě má žehličku.
Za patnáct minut je u Jitky. Odněkud se vyřítí Terry a Berry. Olíznou ho.
„Ahoj!“
„Ahoj. Pojďte dál! Už se na vás těším.“ Petr vejde. Pomyslí si na Jitku a Karin. Obě jsou moc pěkné, ale obě jiné. Nebýt Honzy, Slávka a Jitka by chtěla, nejspíš by o tom uvažoval.
Juliana zamává Dominikovi. Ten k ní přiběhne, vezme za ruku a odtáhne.
„Díky za pozvání.“
„Kušuj, co to má být? Ještě jednou to řekneš a nepozvu tě. Kam se chystáte?“
„To mi řekni ty, protože bratříčka znáš lépe než já. Nemám páru, jen mi řekl, abych se oblékl pohodlně.“
Jitka si odfrkne. „Brácha je blbec. Doufám, že v tom nemáš nic pohodlného!“ ukáže na tašku.
Petr se zazubí. „Nemám, ale neukážu ti to.“
„Vy chlapi…“
Malý poklad - 50. Tati, dobře se bav!
