Malý poklad
50.
Tati, dobře se bav!
Petr vyjde z pokoje, kde se převlékal. Tanga chtěl nechat, ale nakonec si je vzal. Honza bude určitě nadšený. Potřebuje se odreagovat, protože se při obědě i později při večeři přistihl, že myslí na Karin. Jediná chvíle, kdy si na ni nevzpomněl, jsou přednášky, kde se ponoří do matematiky.
Jitka, která hlídala dveře, usměje se. Potom k němu přistoupí. „Vypadáš skvělé. Bratříček bude v šoku.“
„Ty nejsi?“
„Naprosto! Víš jaké je to děsivé mít hezkého bráchu a být průměrná? Když byl mladší, motalo se kolem něj spousta holek. Víš co, ty manžety nech rozepnuté.“ Taky mu rozepne ještě jeden knoflíček. Mlaskne.
„Hele, nekoukej po cizích.“
„Slávku, vždyť je gay. Neblázní. Co bych z něho mohla mít? Neuraz se hned, jo.“ Políbí ho na rty. „Ale vypadá dobře, ne?“
„Mám žárlit?“
„Nemusíš. Vypadáš skvěle,“ ujistí ho. „Bohužel nevím, kam jdete.“
„To nevadí. Přežiju to.“
„Tomu věřím.“ Jdou ven. Honza, který se taky převlékl, zůstane zírat. Petr zčervená. Jitka vyprskne smíchy, Slávek má co dělat, aby se nerozesmál. Připadá mu to divné i veselé zároveň.
„No tedy!“
„Vypadá hezky, že jo?“ přimíchá se do toho Juliana.
„To tedy, ano.“ Honza na něj dál zírá. Nikdy by nevěřil, že může být ještě víc sexy. Jistě v obleku je přitažlivý, ale ty těsné džíny, hedvábná lehounká košile, to je jako tři dávky viagry najednou. Bude mít co dělat, aby se udržel nejen on, ale i ty ostatní. Nebyl to dobrý nápad. Měl mu říct, aby si vzal pytel. Bude si ho muset hlídat jako oko v hlavě.
„Hele, brácho, neciv. Jdete nebo ne?“ Směje se Jitka od uchu k uchu, ale popravdě, Petr překvapil i ji.
„Sklapni. Jistěže jdeme. Půjdeme nebo tahle ochechule si tě uklohní k večeři.“
„Hej, nejsem nějaká ochechule!“ vykřikne smějící se Jitka.
„Jsi!“ Vyjdou ven. „Ještěže tak, jinak by tě snědla.“
„Cože?“ Nechápe Petr.
„Nic.“ Vypadá až moc dobře. S tím nepočítal. Jistě, dobře vypadá i normálně, ale dneska je to luxusní dáreček v dárkovém balení. Bude se snažit Petra přemluvit častěji, aby si někam vyrazili. Z ničeho nic mu naplánovaný program připadá ubohý. Oblékl se, jak nejlépe mohl, ale kam se hrabe na Petra. Začíná mít komplex méněcennosti.
„Co je ti?“ optá se Petr, protože Honza je zamlklý.
„Ale nic. Vypadáš úžasně, sexy, atraktivně. Jak si tě nikdo nemohl po ta léta všimnout, nechápu. Zas na druhou stranu, kdyby jo, tak nemohu tě mít já.“
„Nejsem jehlice do kravaty,“ upozorní ho. Pípne mobil. Vytáhne ho. Karin. Jak se dozvěděla jeho číslo? V šoku se dívá na jméno.
„Někdo ti píše?“
„Ehm jen reklama. Otravují i v pátek večer“ zalže. Otevře to.
„Doufám, že se bavíš dobře. Mám sexy prádélko s hlubokým výstřihem. Jsme roztoužená po tvé náručí.“
Petra dál nečte, vymaže to. Má po náladě. Už chce vypnout mobil, když si uvědomí, že kvůli Julianě nemůže. Zastrčí si ho do kapsy u kalhot. Zadoufá, že neprasknou, protože by to byl docela slušný trapas.
„Jdeme do jednoho baru. Dáme si drink a potom si zajdeme tancovat. Umíš tancovat? Jestli ne, tak tě to naučím.“
Petr se i přes sms od Karin, rozesměje. „Co já vím.“
Honza se ho dotkne na stehně. „Co kdybychom dnešní večer vynechali? Zalezeme do postýlky, kde tě vzruším natolik, že mi ho tam dáš a budeš mě šoustat, až budu prosit o milost.“
„Pochybuji, že takovou výdrž mám. Jedeme.“
„Jsi zlej.“
„Honzo…“
„Dobrá dobrá, ale po zábavě mi ho tam dáš. Strádám!“
„Hleď si řízení. Nerad bych skončil v nemocnici.“ I když špatné by to nemuselo být. Karin by tam nepustili. Honza se zaškaredí a Petr si uvědomí, že si celou dobu z něj dělá legraci. Bouchne ho.
„Ty si děláš legraci.“
„Jen maličko.“ Ukáže na prstech. „Je pravdou, že samozřejmě to chci, ale taky chci se s tebou pochlubit.“
„Mám si snad vzít obojek? Můžeš mě vodit a představit: To je Petr, právě jsem ho nechal ostříhat a koupil mu nějaké oblečení. Je velmi poslušný, dělá, co chci a je naprosto čistotný. Má ho velkého, tak mě dovede uspokojit. Takový malý hřebeček, víte? Podrbáš mě za uchem a hodíš mi kostičku?“
Honza na něj vilně pohlédne. „Nikdo by tomu neuvěřil. V těch brýlích jsi prostě sexy.“
Petr zrudne. Nedokáže pochopit, že taková lichotka ho dokáže vytočit.
„Taky.“
„Hezká představa, ale rozhodně mě nijak nepřitahuje, ale znám pár takových kluků, kteří by si své miláčky nejraději vodili na řetízku. Mám raději rovnoprávnost.“
„V posteli?“
„Oh to je výjimka. Mám ho rád v sobě a hluboko a dlouho. Co je na tom špatného? Jsme tu,“ zaparkuje. Petr se rozhlédne. Jsou tu dva bary. Neví, do kterého půjdou. Otřese se, protože zafouká vítr. Bude snad pršet?
Přeběhnou silnici k druhému baru, který má velkou skleněnou výlohu. Vstoupí dovnitř. Honza se rozhlédne po stolech. Nikdo známý, ale je tu tak napůl plno. Jak očekává, všichni na ně upřou pohled a jen těžko se od Petra vracejí k stolům.
„Ahoj, máme mít tu stůl na jméno Honza. Vzadu.“
„Jasně, posaďte se.“
„Ruda tu není?“ optá se klidně, zatímco do rukou bere velké menu.
„Dokluše za hodinku. Myslím, že má nějaké problémy s tím svým.“ Pokrčí rameny. „Nechám vás vybrat.“ Sklouzne po Petrovi a Honzovi. Petr rychle se ponoří do menu. Přesně ví, co se mu honí.
„Já si dám jen vodu. Perlivou nebo víte co? Nealkoholické mojito.“
„Jasně.“
„Můžeme si vzít taxíka,“ navrhne Petr.
Honza zauvažuje. „Pozdě.“
„Tak potom dojedeme domu, necháme ho tam a vezmeme taxíka,“ navrhne mu. Píp. Rychle vytáhne mobil. Opět sms od Karin. Vymaže ji, aniž se na to podívá.
„Opět reklama?“ podiví se.
„Tak nějak. Nechápu tomu.“
„Asi něco rozesílali hromadně. Co máš za operátora?“ optá se ho, když ho upoutá příchozí pár. Zamává na ně. Ti se oklepou od deště, když jeden šťouchne druhého.
„Hele, Honza a má sebou nějakého frajera.“
„Cože? Honza? Že by se konečně ukázal?“ Jdou k jejich stolu.
„Milan, Martin. Jdete si sednout nebo ještě někam půjdete?“ optá se jich Honza.
„Jen sednout.“ Očima spočinou na Petrovi, který mlčí.
„To je Petr, můj přítel.“ Martin si ho přejede hodnotícím pohledem. Petr by se nejraději schoval pod stůl. Řekne Honzovi, že tohle nemá dělat.
„Ahoj. My si sedneme tam.“ Omluvně se usměji.
„Jasně.“ Dívá se za za nimi. „S Martinem jsem chodil, než mi ho odloudil Milan. Fajn kluci. Co je ti?“
„Víš, nemusíš hned říkat, že jsem tvůj přítel a nechci poznávat tvé exmilence.“ Honza zrudne. „Promiň, dám si taky mojito. Ještě jsem je neměl. Je to dobré?“
„Vynikající,“ potvrdí mu s úsměvem barman. Petr ještě jednou sklouzne po názvech, které mu nic neříkají. Dokonce ani některé alkoholické ingredience nezná. Rozhodně je delší než některá jídelní menu.
„Nemusel jsi to před nimi říkat.“
„Asi tak jako jsi to řekl před nimi. Neznám je a ty hned, že jsem tvůj přítel.“
„Nejsi snad?“ optá se Honza docela naštvaně. „Mám tě představit asi jak? A pak já jsem pyšný na to, že jsem tvůj přítel. Pardon, že se za mě stydíš.“ Petr s Honzou ztichnou. Oba se dívají mimo.
„Dvakrát mojito. Jedno nealko, druhé alkoholické. Dobře se bavte.“
„To se bavíme!“ zabručí Honza. Petr mlčí. Vůbec nechápe, jak tohle vzniklo. Je to snad tou poznámkou o exmilencích nebo, že ho představil.
„Vůbec se za tebe nestydím.“
Honza naštvaně se napije. Měli si vzít taxíka. Zřetelné píp. Petr ho nechá být. Určitě je to zase Karin. Nechce číst další sms typu: Jsem nadržená a těším se, až mi ho tam šoupneš, což není daleko od Honzy. Ztraceně co chce?
„Je to k ničemu. Půjdeme domu.“
„Ne. Jdeme se bavit!“ řekne tvrdohlavě Honza. „Nikde jsem nebyl celou věčnost.“
„Za to mohu já?“ Honza mlčí. Petr na něj se podívá. Co by řekl. Jasně tím dává najevo, že za to může on. „Sorry, ale mám dítě a náročnou práci. Nemohu každý den vymetat bary.“
„Já snad jo? Myslíš, že se flakám? Víš, jaká je to zodpovědnost? Ostříháš špatně a už k tobě nepřijde. Nebo si ho lidé budou ukazovat. Nemáš páru…“
„Ale, ale hádka.“
„Ahoj Rudo, co ty tady?“
Ruda se k nim posadí. Petr si ho prohlédne. Vysoký světlovlasý chlápek. Na jeho vkus trochu moc hubený. Černá košile, černé džíny, stříbrný řetízek ve výstřihu.
„Další tvůj milenec?“ poznamená kysele Petr. Chlápek, jaké má Honza rád.
Ruda zdvihne obočí. Honza zbrunátní.
„Nemusíš urážet mé přátele!“ zasyčí.
„Jsem tu, protože mi to tu patří a koukám, že jste uprostřed hádky. Nebudu rušit, ale prosím, nervěte se mu tu. Policajti škodí mé živnosti.“
„Seď!“ přikáže mu Honza.
Ruda zmlkne. Podívá se na ty dva. Jsou jak naježení kohouti, ale Ríša mu řekl, že přišli před chvilkou.
„Dlouho jsem tě neviděl. Jinak mám ženu a dvě děti.“
„Jak chvályhodné,“ poznamená Petr.
„Neurážej ho.“
„Honzo, klid.“ Ruda ho zastaví a vtlačí ho do židle. „Co se to děje a kdo jste vy?“
„Jeho současný přítel. Ovšem je tu zřejmě půlka, která jim byla.“
Ruda se rozesměje, potom zvážní.
„K tomu mě představuje jako nějakého mopslíka. Chybí jen obojek s řetízkem, za který by mě vodil.“
„Už jsem ti říkal, že to nesnáším!“ vybuchne Honza. „Mluví nesmysly. Je to jenom kvůli tomu, že jsme si někam vyšli. Raději bys byl zahrabán u počítače, co?“
„Co máš s počítačem? Je to důležitá součást mého zaměstnání.“
Ruda si povzdechne, mávne rukou. Ríša natočí pivo, které před něj položí. Tázavě se na něj podívá. „Můžeš tu ještě chvilku zůstat?“
„Půlhodiny. Pak mizím.“ Oba ignorují hádku.
„Proč si to nenecháte na doma?“ zarazí je Ruda. Ríša odejde obsloužit dívky u pultu. „Měli byste se… Vy spolu chodíte? Ty sis někoho našel?“
Oba se k němu otočí.
„Ty vole. Jak dlouho?“ vyhrkne. „Promiňte, omlouvám se, jenom je to neskutečné. Nějak mi to opožděně docvaklo.“
„Přes půl roku. Tři měsíce.“
Ruda zamrká. „Tak jak dlouho? Jinak jmenuji se Rudolf Jelínek a ne nejsem ten slavný výrobce kořalky. Těší mě. Jsem obyčejný chlápek, co má ženu a dvě děti. Teď spí a manželka se nejspíš ukájí vibrátorem,“ zavtipkuje. „Tohohle chlápka znám asi šestým rokem, co jsem u něj sednul do židle.“
„Můj první klient na stříhání.“
„Jo, zvoral jsi to.“
„Nechtěl jsem peníze,“ namítne Honza. Cítí, že ho vztek přechází. Nechápe, proč se do sebe pustili. K tomu v baru. Nemá to ve zvyku. Tak se napít, užít se, ale hádat se?
„Petr Komárek.“
„Ahoj. Víte co to mojito je na mě. Je trochu jinej typ než obvykle.“
„Co s tím typem každý má?“ načertí se Petr. „Omlouvám se.“
„V pohodě. Je to obvyklé. Moje druhá manželka připomíná moji první ženu a první lásku stejně jako druhou. Prostě si vybírám stejné typy. Vsadím se, že každý chodil s někým jiným.“ Napije se piva. Otře si rty.
„No jo. Zrovna kraváťáka jsem nechtěl, ale…“ odmlčí se.
Petr je rád. Vlastně už ani neví, proč se hádali. Měli si užívat a místo toho se tu štěkají jako dvě přerostlá děcka.
„Co děláš? O tomhle típkovi to vím.“
„Učím matematiku,“ odpoví suše Petr.
Ruda na něj zůstane zírat. Petr se ošije. Je na něm něco špatného? Pro jistotu mrkne na límec a na košili. Jsou čisté. Jitka by ho nepustila špinavého.
„Ty učíš na střední?“
„Na vysoké,“ upřesní pyšně Honza. „Matematiku, fyziku. Je dvojnásobný doktor a ještě něco. Nevím co.“
„Ježíši Maria Kristovo noho!“
„Sáhodlouhé,“ poznamená suše Honza. „Sklapni papuli.“
„No sorry, ale je to první člověk, která má rád matiku. Jinak by ji neučil, že?“
„Jistěže ne. Mám ráda taky fyziku, to je můj druhý obor, ale neučím ji a potom jsem vystudoval pedagogiku.“
Ruda se pokřižuje.
„Jo a Lukáš chodí s trojnásobným nějakým doktorem. Dělá do genetiky.“
Ruda na ně zírá. „Děláš si prdel! Jasně!“ plácne se do stehna. „Ty si děláš z Rudy prdel.“ Rozesměje se. Petr pokrčí rameny. „Ríšo, dvě mojita. Takhle jsem se ještě nepobavil. Dobrý fórek!“
„Jasně, šéfe!“
„Nedělám,“ utne ho Honza. „Počítač má zaheslovaný třiadvaceti místným kódem, který se mění podle datumu.“
Ruda se na něj podívá. „Blbost. Takoví lidé neexistují. No možná jo, ale ne tady. Je to fakt dobrý fórek. Pobavil mě. Tak jak dlouho jste?“
Petr se usměje. „Podle toho jestli bereš naše seznámení, to je půl roku a kousek nebo od chvíle, kdy tenhle donchuán vlezl do mé postele, což jsou tři měsíce.“
„Nebuď hrubý, ale je to tak.“
Petrovi se Ruda líbí. Neví, proč ale je to nekomplikovaný veselý chlápek. Jen nerozumí, proč si myslí, že si z něj dělají legraci.
Ruda šokovaně na ně podívá. „To jsi to vydržel?“
„Jo. Bylo to mučednictví, to mi věř. Miluji ho.“
Ruda vážně přikývne. „Mám bráchu, víš,“ vysvětluje Ruda Petrovi. „Mám ho moc rád. Musím se přiznat, že jsem si musel zvykat, že je prostě na chlapy. Je tu ráno, po večerech dělá něco jiného. A promiň, že se divím, ale co vím, tak někdy mu to netrvalo ani pár hodin. To vypadá vážně.“
„Jo. Dost.“
„Tak to chápu, proč se hádáte.“ Na stole se objeví dvě zelené sklenice plné lístků máty a ledu.
„Já ne.“
„Čištění vzduchu?“ pronese tajemně Ruda. „Líbí se mi, Honzo. Chodil s mým bráchou. To je taky důvod proč… Ouvej, to jsem asi neměl říkat co.“
Petr to vzdá. „To je fuk. Mám pocit, že…“
„Tak to ne. Půlka jich tady nebyla. Vybírám si, přece to víš. Omlouvám se.“
„To je dobrý,“ řekne i Petr, ale stejně je po náladě. Když si vzpomene, jak ho u Jitky obdivoval, a po půlhodině se pohádají.
„Jak hezké usmíření.“ Ruda se napije. Moc to upřímně neznělo. Tedy nadšeně. Spíš z povinnosti. Čekal by, že spolu budou koketovat, držet se za ruce, usmívat. Zatím tu jsou jak dva kohouti. Ovšem Petr to je kus, i když je už starší. Když byl mladík, musel mít na každém prstů deset kluků. I teď má v sobě kouzlo, ale Honza musel být vůči tomu slepý, protože on by se k němu bál přiblížit. Má v sobě něco nedostupného. Jo, to je přesně ono. Přitom vypadá dobře.
„Půjdeme.“
„Jak chceš.“
„Přišel mi přítel. Tady máš, mizím. Čao!“ Ríša Rudovi vrazí zástěru do ruky, vyběhne ven, vezme přilbu a nasedne na motorku.
„Tak musím do práce. Dobře se bavte a nehádejte se.“
Oba dva vstanou. Vyjdou ven. Vzduch jim pročistí hlavy. Honza objeme Petra kolem pasu. „Proč jsme se hádali?“
Petr se zamyslí. „Kvůli exmilencím?“
Honza přikývne. „Asi jo, ale víš co? Teď mám jen jednoho přítele. Tebe a chci, aby to tak zůstalo. Budu už o tom mlčet, dobře.“
„Jo. Vezme taxík. Vidím ti na očích, že by sis dal drink.“
„Hej, nejsem opilec!“ směje se.
„Já taky ne.“ Ruda je pozoruje, jak jdou autu. Ti dva jsou zajímaví, ale že si z něj udělali skvělou prdel. Doktor matematiky. Chacha. Opravdu dobrej vtípek.
„Bloody Mary!“
„Ach jo! Neznají něco jiného?“ zabručí znechuceně. Nechápe, proč mu na lístku vévodí sto míchaných nápojů, když většina chce pořád to stejné.
Petr zavolá taxislužbu. V mobilu mu blikají tři další vzkazy. Karin. Už jenom ta myšlenka mu dovede zkazit náladu. Ani je nechce číst.
„Co je?“
„Nic.“
„Stalo se něco Julianě?“ V zápětí si uvědomí, že je to blbost. To už by jeli k Jitce. „Omlouvám se za Milana.“
„V pohodě. Tví přátelé?“
„Známí, ale mám jich dost.“
Petr se dívá z okénka. „Já jich moc nemám. Jsem zmetek. Vyjdeme si, a já to takhle pokazím.“
„Nebyl jsi sám.“ Z dálky už vidí žlutý taxík. Zamávají na něj. Nasednou.
„Kam to bude?“
„U zaječí packy. Majitel je velmi pověrčivý.“
„Jasně šéfe.“ Zvědavý pohled na ty dva. Mlčí. Petr uvažuje o tom, co je to za podnik, ale jak zná Honzu, určitě to bude něco jako disko bar. Na diskotéce byl… Neví. Doma, o prázdninách chodil na zábavy. Většinou si dal pivo, dvě, díval se, jak se ostatní baví, potom jak si přihýbají, potom jak jsou opilí a nakonec se podíval na jednu dvě rvačky a šel. Doma tvrdil, že to bylo super. Co měl říct? Pivo nebylo špatné.
„Čepuji tam pivo?“ optá se, když mobil pípne. Nechá ho být.
„Prosím tě, kdo tě pořád otravuje?“
„Nevím. Asi reklama. Mám toho plné zuby.“
„Měl bys jim to nahlásit. V tuhle dobu taky bys mohl spát.“
„Asi jo. Zajdu do prodejny vyměnit simku. Mám toho plné zuby.“ Nejraději by mobil vyhodil na chodník, ale nemůže. Honza mlčí. Má chuť se otočit a odjet, ale když se oblékli, vyrazili, aspoň si zatancují jeden taneček.
„U zaječí tlapky, to je hezký název.“
„Packy, ale tlapky je hezčí,“ řekne zamyšleně. „Majitel je normální chlap, ale oblíbili jsme si to tam. Nikoho hned nevyhazuje, když se políbí. Většinou spíš vyhodí dotyčné, kteří dělají rambajs. Ovšem i nás. Chodím tam spíš proto, že je tam skvělá hudba a D.J.“
„Dobře?“
„Jo. Dobře. Umí odhadnout, kdy lidi chtějí něco rychlejšího nebo pomalejšího. Má v repertoáru všechno možný. Člověk se tam vyblbne. Vytáhl jsi ze mě, kam jdeme tancovat.“
„Byl to snadný odhad. Matematicky vyjádřeno asi 98procent.“
„Nevyděs se prostředí.“
„Mám se bát, že po mě polezou pavouci?“
Honza se zasměje. „Ani náhodou. Majitel byl pohřebák, ale vyhodili ho. Prostředí je výhradně černé, což vyhovuje lidem, co miluji fantasy, upíry, vlkodlaky. Někdy, když máš štěstí, tam na nějaké i narazíš. Dokonce i na čarodějnice. Je tam skvělá párty v kostýmech. Mohli bychom jít. Taky se tam dobře oslavuje silvestra a v únoru je tam karneval párty. Což mi připomíná, že Jitka bude dělat Helloween párty ve velkém stylu. Budeme muset tam být převlečeni.“
„Mohu se tomu vyhnout?“
„Začínáš chápat. Ne. Já většinou jsem za upíra, ovšem co ti přiřkne, to netuším. Ona sama jde za čarodějnici a Slávek dělá mrtvolu. Říká, že mu to vyhovuje, protože se nemusí hýbat ani mluvit.“ Zasměje se.
„Vy se rádi bavíte,“ pochopí Petr.
„Bingo. Život je nudný.“
„Pánové U zaječí tlapky. Skvělej název.“
„To ano.“ Honza zaplatí. Mine frontu. Někteří pokřikuji. Přijde k štíhlému nijak mohutnému muži. „Máme tu rezervaci.“
„To říká každý.“
„Nedělej fórky a pusť nás.“
Muž se usměje. „Mazej. Dlouho jsi tu nebyl.“ Z fronty se ozve dlouhé „Bbúúúúúú.“
„Já jsem s ním!“ řekne rozpačitě Petr. Vejdou dovnitř. Ohluší je hudba. Petr podá šatnářce bundu, Petr kabát. Zakleje, když zpozoruje, že svítí jak vánoční stromeček. Vše co je bílé, se odráží od opravdové černé. Průchod je zdobený těžkými závěsy. Vejdou dovnitř.
„Ten majitel je morbidní!“ když zahlédne křišťálové lebky.“
„Mně povídej, ale to není nic proti jednomu klubu, který se jmenuje Andělské peklo.“
„Co je to?“
„No číšnici mají křídla, barmani rohy. Půlka je v pekle, druhá je v nebi. Jen si vybrat!“ ušklíbne se. Protlačí se k baru.
„Vítku!“ zavolá na barmana, který zrovna něco míchá. Ten se rozzáří.
„Hej, je tu Honza!“ zařve na další. Petr upře pohled na stříbrný kříž, který je nad pultem. Zvedne oči ještě výš. Je rád, že tam není další kříž, ale obrovská planoucí lebka, jejíž oči červeně září.
„Co chceš? Jsi tu sám nebo s někým?“ Dokonale ignoruje ty, co na něj křičí své požadavky. „S přítelem. Petr.“
„Ahoj!“
Petr rozpačitě odpoví.
„Tak co to bude?“
„Dej nám nějaký drink. Něco co nás trochu rozproudí.“
„Odkdy ty to potřebuješ?“ zasměje se, ale za chvilku už efektně ukazuje, co dovede.
Honza se obrátí k Petrovi. „Třetí místo v barmanské soutěži. Je fakt dobrý. Letos chce to vyhrát.“ Petr očarovaně sleduje jeho pohyby. Najednou přistanou na pult dva drinky.
„Gratis, ale jen teď. Tak co to bude, pánové a dámy! Jo, běž pozdravit kluky vzadu. Budou rádi. Dnes tu máme malé vystoupení. Za deset minut a D. J. se po tobě ptal.“
„Jasně díky!“ jeden drink podá Petrovi, druhý si vezme. „Máme tu stůl, tak pojď.“ Petr přikývne. V takovém podniku ještě nikdy nebyl. Dává pozor na to, aby do někoho nevrazil nebo nerozlil pití. Drink se svou růžovou barvou vypadá nádherně.
Honza jde klidně, rozhlíží se, občas na někoho kývne. Známých tu není moc, ale oni ještě dorazí. Zahne za roh, kde už není hudba tolik slyšet. Zamíří si do nejvzdálenějšího rohu. Zastaví se.
„Pánové a dámy, obávám se, že tohle místo je rezervované.“
„Odprejskni.“
„Já bych rád, ale jsem tu s přítelem, který by si rád odpočinul. Je tu poprvé a já rád bych mu ukázal, jak to míso je luxusní. V jiném případě mohu zavolat majitelovi nebo to říct Jirkovi, tomu co tenhle barák hlídá vepředu. Nějak pochybuji, že byste se někdy sem dostali. Vím, že má na lidi neuvěřitelně fotogenickou paměť.“
„Honzo, můžeme…“
„Kdepak. To místo jsem vybojoval s těžkým úsilím. Tak bude to nebo mám za ním zajít?“
„No jo. Jdeme.“
„Počkej. Dělá si z nás blázny.“
„Petře, podrž mi pití. Za chvilku jsem zpět.“
„Hele, on to myslí vážně!“ řekne mladík ověšený stříbrnými přívěsky, že ho málem nestáhnou dolu. „Jdeme.“ Dívka se neochotně zvedne. Honza zapluje do boxu, Petr se usadí vedle něj.
„Nemusel jsi je vyhazovat.“
„Ale musel. To místo je naše. Ochutnej to a jdeme za D. J. Mohl by se naštvat, že jsme ho nepozdravili. Jak se ti líbí hudba? Není skvělá?“ něco zanotuje do rytmu. „Lady Gaga. Nesnáším ji, ale písničky má dobré.“
„Dobré. Moc jsem si jí nevšiml.“ Honza se o Petra opře. „Jsem rád, že tu jsme. Jdeme tancovat. Ostatní návštěvy počkají. Taky musíme zajít za kluky dozadu. To jsou ti, co tu tancují, taky pozdravit ostatní barmany.“ Z chodbičky se vynoří muž v černém. Na zádech má stříbrný kříž. Položí na stůl cedulku Reserve se stříbrným křížem.
„Pro vás.“
Honza se usměje. Vytáhne Honzu z úkrytu. „Jak se ti to líbí?“
„Morbidní, ale zvláštní. Jen ta košile…“
„Je sexy!“ Políbí ho na rty. Petr mu to oplatí. Obejdou parket, kde tancuje docela dost lidi. Hudba je živá, která doslova nutí tancovat. Petr se přistihne, že se usmívá. Taky lidé jsou tu trochu starší, než ty co učil na gymplu. Je rád, že si nepřipadá jak muzejní vykopávka ze středověku. Zahlédne větší skupinky i po dvou párech. Dokonce dvě dívky, které se k sobě docela slušně mají. Přistihne se, že s dalšími na ně civí.
„Petře, tady jsem.“
„Promiň. Jen jsem…“ Honza se k němu nakloní, aby slyšel. Petr to vzdá. Křičet se nikdy moc nenaučil, ale jednou zažil Darinu. To bylo, jak by si vzal dva mentolové bonbóny najednou. Petr se nechá vléct k pultu, kterému vládne vysoký dost robustní chlapík, který podivně se u toho kroutí a na uších má dvě velká kola. Uculí se. Další zřejmě dobře vybavený přítel. Honza se k němu vyšvihne. Polibek.
Petr to vezme už s klidem. Tohle nezmění, ani kdyby se rozkrájel. Opře se o pult. Najednou je skoro ticho a místnosti se rozezní příjemný hlas.
„Somewhere over the Rainbow, vážení. Zpěvák je sice mrtvý, ale nechť bůh požehná jeho písničce, protože je geniální. Vychutnejte si ji!“ Odloží sluchátka, seskočí a obejme Honzu do medvědího objetí. „Chlape, kde ses toulal?“
Petr se k nim přiblíží. Honza se uculí, přitáhne si ho k sobě. „Petr. Tam jsem se zatoulal.“ Petr jen vyhekne v mohutném objetí.
„Konečně kus chlapa, ne žádná stébélka, jak jsi měl ve zvyku.“ Zasměje se. Petr má pocit, že mu zalehnou uši.
„Díky. Snažím se. Jak se máš?“
„Coby? Fajn. Baví mě to. Hele, byl jsi za klukama vzadu?“
Honza zavrtí hlavou.
„Stav se. Hele, umí ten tvůj tančit?“
Petr by ho něčím praštil. Jistěže umí tancovat. Leontýna na to dohlédla. Hodili spolu na taneční kurzy. Však on ukáže, že to zvládne.
„Jdeme to zrovna otestovat.“
„Tak to chce něco temperamentního. Pa. Stav se pak na drink.“ Vyhoupne se nazpátek. Písnička pokračuje. Petrovi se zablýskne v očích, přitáhne si ho k sobě a zatočí s vyšším Honzou jako se stebélkem. Honza vytřeští oči.
D. J. za pultem se ušklíbne. Vida. To bude zajímavé. Vezme svoji speciální CD, které dokončil nedávno. Otestovat? Proč by on nemohl to otestovat?
Příjemný hlas doprovázený jen nástrojem zmlkne, když se ozve pěkná taneční melodie. Petrovi se zablýskne v očích. Honza zůstane stát, když se zavlní. Nejdřív klidně. Není to nějak výrazné, ale provokativní jo. Zakleje. Dostal ho. Počítal s tím, že celou dobu ho bude držet v náručí a říkat, že to nevadí, že neumí tančit. Sám sobě se zachechtá. Překvapení Honzíku, tvůj partner umí tančit lépe než ty.
D. J. pokyvuje do rytmu melodie, koutkem oka pozoruje páry. Jo přidali se další, kteří dosud seděli jako fazole v hrnci. Dobrej mix. Honza si po třetí písničce uvědomí, že jsou středem pozornosti. Ne kvůli tomu, že sou chlapi, ale to, jak se Petr pohybuje. Podívá se na D.J.. Ten zvedne prst nahoru. Honzu to potěší.
Odtáhne ho z parketu. Dostanou se k svému boxu. Sotva se posadí, vybafne. „Kde ses to naučil?“
„Kde asi? Na kurzu tance.“
„Na čem?“
„Taneční kurz. Zatáhla mě tam Leontýna. Její firma pořádala večírky, chodila na plesy. Když viděla, jaké jsem pako, zapsala nás do kurzu tance. Byl dobrou tanečnici. Naučil jsem se jak klasické, tak i tyhle moderní. Měl jsem trochu obavy, zda jsem něco nezapomněl, ale ne,“ vypráví potěšeně, že Honzu překvapil.
„Je něco, co neumíš?“
Petr přikývne. „Kreslit například. Nejsem tvůrčí typ. Taky hudbu vnímám slušně, ale nijak excelentně. Jo, pár špatných vlastností mám.“
Honza se začne smát jak pominutý. Petr na něj nechápavě se dívá. Dopiji drinky, zvednou se. Petr ho vleče ke klukům dozadu. Petr opět přihlíží objetí, pusa, objetí pusa… dlouhé objetí.
„Hele máte práci?“ ozve se těsně u něj.
„Jistě.“
„Škoda, ale kdybyste si chtěl přivydělat, tady je moje vizitka.“ Petr v šoku se dívá na vizitku s tanečníkem. „Děláme to profesionálně. Jsme dobří.“
„Aha jistě.“ Schová ho do kapsy.
„Jdeme!“ Petr s Honzou jdou za nimi a tak uzmou místo poblíž parketu. Petr musí přiznat, že je to opravdu skvělé vystoupení. Někteří dost rozvášní dav svými kreacemi, ale žádný striptýz nebo odhazování oblečení.
„Jsou skvělí!“
„Jo. V zimě mají velké vystoupení. Půjdeme tam.“
„Nebudou mít vyprodáno?“
„Už mají, ale znám se s nimi!“ Honza se uculí, vezme Petra kolem pasu. Dává najevo, ke komu patří. Několik dotěrných pohledů to pochopí. Potom opět tancují, upíjejí jeden drink za druhým. Nad čtvrtou končí. Petr se směje. Je vyřízený.
„Bylo to skvělé.“
„Tak příště můžeme jít do Andělského pekla.“
„Koho tam znáš?“
„Vyhazovače a jednoho barmana. Majitele ne.“
Petr se rozesměje, až dostane škytavku. Potom se přestane smát. „Máš hodně známých.“
„Dost.“ Honza mu položí ruku na stehno, hladí ho, pomaličku ruku posunuje nahoru. Pak ztuhne. Petr ji vezme, položí ji na sedadlo. Honza s očima přilepenýma ke klínu ho zkoumá, ale v šeru auta moc toho není vidět. Podívá se mu do tváře. Snáz by vyčetl z kamene, kdy porodí, než něco z Petrovy tváře.
Zaplatí. Honza málem, že nezakopne o obrubník, jak je přilepený k jeho džínům. V jeho hlavě se to sváří. Má nemá, není to možné. Nikdy si je nevzal, ale necítil… Ty kalhoty jsou…
„Je ti něco?“
„Co máš pod těmi džínami?“
Petr přivolá výtah. „Spodní prádlo. Nejsem nějaký skot v kiltu.“ Honza se mlsně olízne, ale opět ho to přitáhne. „Jsme ve výtahu ať tě ani nenapadne zkoumat zrovna teď moje kalhoty.“
„Jsi fakt surovec. Je čtyři hodiny ráno. Celej pitomej barák spí.“
„Haf! Haf.
„Celej pitomej barák spí?“ opakuje po něm Petr.
„Tak dobře. Celej ne.“ Při otevírání dveří mu vypadnou klíče.
„Do prdele!“ zakleje.
„Nebuď sprostý.“
„Cože?“
„Nic.“ Dveře konečně povolí. Honza ho zatáhne do ložnice, kde mu vykasá košili a potom rozepne džíny. „Do prdele práce! Ty je máš!“ nevěřícně zítra na malé nic. „Celou dobu!“ Posadí se zničený, že o tom nevěděl. „Já nic nevěděl. Kurva!“ zakleje plačtivě.
Petr ho pohladí po rameni. Neví, co dělat. Posadí se vedle něj.
„Celou dobu jsem doufal, že tě v tom uvidím. Že budu vědět. Toužil jsem po tom. Nakonec to tak pitomě dopadne.“
Petr si povzdechne. Jak malé děcko, kterému sebrali lízátko. Svleče si košili, položí ji na němého sluhu, když k ní přivoní, ušklíbne se.
„No fuj!“
„Co je?“
„Smrdí“
Honza se rozesměje. „To je přece jasné! Miluji tě.“ Obejme ho. Petr drží košili a nechá se objímat. „Překvapil jsi mě dokonale.“
Petr se usměje. Políbí ho. „Půjdeme spát. Zítra jedeme do ZOO.“
Honza zasténá, potom se uculí. Zašeptá mu do ucha. „Chci to vidět. Pomaličku si je svlékneš. Prosím. Chci je vidět.“ Posadí se na postel. Petr se pomalu otočí, pomalu si je stáhne.
„Můj rozkošný poklad.“ Poklekne před ním. Olízne látku. Petr mu vjede do vlasu. „Krása.“ Opět ho políbí. Rukou pohladí po pevném zadku, zajede za šňůrky, pomalu je stahuje, zatímco jazyk laská jeho klín. Petr se zavřenýma očima vnímá jeho laskání, rozkoš, kterou mu přináší. Tanga se zadrhnou na mužství. Honza je pomalu stahuje, až se objeví v plné kráse. Sevře koule, olízne je. Šťastně si ho vezme do pusy. Petr rozkoší zabručí.
„Už budu.“
Honza se rychle svleče, napůl si lehne na postel. Petr vezme gel, namaže si ho. Zatlačí. Uvědomí si, že je už to dost dlouho, co spolu nic neměli. Vzrušení opadne, protože si připomene Karin a proč neměli sex.
„Co je?“ podívá se na něj. Petr se očišťuje. „Nech mě!“ odpálkuje ho, když se ho dotkne. Honza ho násilím obejme.
„Jsi unavený, půjde to jindy,“ uklidňuje ho Honza.
„Nech toho. Jdu spát.“ Vezme na sebe pyžamo, vklouzne do postele. V hlavě se mu rojí různé myšlenky. V tom klubu na ni úplně zapomněl. Jedná myšlenka a celý den naprosto zkažený. Bouchne do postele.
Honza ho nechápe. Co se děje? Vždyť se nic nestalo. Posadí se u něj. Políbí ho. „Nic se nestalo. Opravdu. Moc jsme toho pili a jsi unavený…“
„Běž spát. Nech mě být, ano.“
Honza posmutní, když se od něj otočí. Co se stalo? Ale může jen jedno. Respektovat to. Svleče se a vklouzne pod pokrývku. Váhavě ho obejme. Bojí se, že ho odežene, ale Petr ho nechá být. Možná jen se k němu víc přitiskne. Pohladí ho.
Malý poklad - 51. Tati, jedeme do zoo.
