Malý poklad
6.
Tati, Honza tě špehuje!
Zajdu za ním hned po škole. Juliana to v družině vydrží. Nemusí s ním jet. Vytmaví mu, co to pouští dětem. Ta slova si za klobouk nedá, přemýšlí, když vystupuje za auta. Měl by jezdit něčím jiným, zachmuřeně přemýšlí dál.
„Proboha!“
„Ahoj Darino, jaká byla návštěva?“ Proč se tváří tak ohromeně? Potom si vzpomene. Vlasy. Zaskřípe zuby.
„Skvělá, ale co tvoje vlasy? Jistě, povídal jsi, že už je máš moc dlouhé, ale tak radikální změna?“ Prohlíží si ho ze všech stran.
Petr znejistí. Vypadají špatně nebo snad si je mizerně upravil? Vstal kvůli tomu o hodinu dřív než obvykle - pro jistotu. Začíná chápat, proč Leontýna tolik trávila času v koupelně. Usměje se, ale cítí spíš škleb. „Vypadají mizerně?“
„Probůh, to ne! Závidím ti tvého holiče.“
Uleví se mu, protože to nezní, že by to vypadalo špatně. Má to prásknout?„Ale ne je to kadeřník.“
„Opravdu a kde ten zázrak sídlí?“
Darina je doslova k tomu účesu přilepená, pomyslí si spokojeně. „Salon Kassandra na Křižíkově ulici. Honza mi je dělal.“ Najednou je pyšný, ale i tak mu vynadá za vlasy i za Animax.
„Honza,“ zamumlá, aby si to zapamatovala. „Máš první hodinu?“
„S třeťákama. Nejsem nadšený.“
„Proč?“
Petr přemýšlí. „Myslím, že je to nejhorší třída na matiku, jakou jsem, kdy měl. Opravdu ani jeden průměrný žák.“
„Jo, to se stává. Jsme tu. Někdy bych chtěla zůstat doma, lehnout, spát a nic nedělat. Vykašlat se na školu, stejně co je naučíš, tak po škole zapomenou.“
„Nápodobně. To máš pravdu.“ Oba vejdou dovnitř, spěchají chodbou. Petr si po chvilce uvědomí, že se na něj nějak soustředí mnoho páru očí. Je mu to krapet nepříjemné, i když jako učitel je zvyklý na zvědavost stejně jako na ignoranci.
Darina si pomyslí, že Petr je ve středu pozornosti. A co dokáže malý účes. Spíš parádní, ale i tak, že se tak odvázal? Vždy byl korektní, dodržoval přepisy, nijak nevybočoval. Učil rád, i když si stěžoval na tupost svých studentů, ale matematiku opravu miluje. Klidně by mohl vyučovat na vysoké škole. Ona má ráda matematiku a umí ji, ale on je daleko lepší.
Naproti uvidí ředitelku. Oba si s povzdechem vzpomenou na starého ředitele. To byla stará škola. S touhle přišly novoty. Obleky, účesy, chování, dokonce přemýšlí o kodexu jak pro učitele, tak pro žáky, což v tom nevidí problémy. Děcka by potřebovaly přitáhnout uzdu. Hlavně od rodičů.
„Dobrý den.“ Starého pana ředitele oslovovali křestním jménem, ředitelku striktně.
„Dobrý den. Pane Komárek, mohu na moment? Potřebuji záskok za Jiřího Moudrého.“
„Je nemocný?“
„Ne, ale na poslední hodinu musí odejít a v tu dobu máte volno, pokud vím.“
Jistěže to ví přesně. „Samozřejmě, rád zaskočím.“
„Výborně. Budu s vámi počítat.“ Odejde.
„Využívá tě,“ prohodí Darina.
„Tělocvik mi nikdy nevadí a kdo nepotřebuje peníze navíc? A pak Jirka je kamarád,“ namítne.
„Cha, chceš si odpočinout, přiznej se,“ popíchne ho.
„Možná. Jdu. Třeťáci čekají.“ Vejdou do kabinetu, převléknou se. Darina vytáhne boty na podpatku a rozejdou se do svých tříd.
Petr se zastaví před třídou. Přemýšlí, jestli uvnitř je všechno v pořádku. Co neumí na matice, dohání bohužel štiplavými poznámkami. Nikdy nepochopí, co z toho mají.
„Maři, viděla jsi Ledovce s tím novým hákem?“ najednou zaslechne zřetelně. Ruka mu zůstane přilepená na klice. Dychtivě čeká, co bude dál.
„Jo seklo mu a co?“ Ví, že by neměl poslouchat, ale zvědavost mu nedá.
„Nic, že je v tom sexy.“
„Možná, kdyby nebyl Maťas.“ Smích a vše už zanikne v hluku hudby. Rozčilí ho to. Mají mít hodinu matiky a ne hudební výchovu. Prudce otevře dveře. Pár hlav se k němu otočí, ostatní se věnují své zábavě. Potom někdo líně vypne hlasitou hudbu.
„Dobrý den, je hodina matematiky. Doufám, že budete dávat pozor, protože příště si z této látky uděláme malý test.“
Ticho. Petr na chvilku znervózní. Sakra, má se ozvat sborové zaúpění. Nemá být ticho. Otevře třídnici, zkontroluje docházku. Kupodivu nikdo nechybí. Malý zázrak. Sklapne knihu a načmárá na tabuli rovnici. Ticho. Kašle na to. Začne vykládat o látce. Zdá se mu tak průzračná, nádherná… Nějaké papírky, které za ním lítají, bude i tentokrát ignorovat. Za ta léta zjistil, že nemá cenu zkoumat, kdo to psal, když jeden uvidí na katedře. Rozevře ho.
„Nechcete jít na rande?“ Málem, že nevytřeští oči a nezalapá po dechu. Podívá se po nevinně vypadajících tvářích. Přemýšlí, která studentka to mohla napsat. I když nevylučuje studenta, ale kdo ví.
„Hezký vtip. Takže prosím, otevřete si učebnice na straně deset. Pane Novák, já chápu, že venku je zajímavý svět, ale bez toho, abyste spočítal…“
„Stačí mi umět přečíst písmenka a čísla. Ostatní zařídí počítač.“
„Ano. Jen doufám, že ho taháte všude sebou. Jako například k maturitě, kde není povolený. Pokračujeme.“
„Jsem unavený a nevím proč. Někdy mám pocit, že ty děcka jsou upíři, kteří vysávají z člověka energii.“
„A to máš ještě hodinu tělocviku,“ připomene mu Darina.
„Vidíš, musím jít. Málem bych zapomněl.“
„Krize středního věku?“ broukne Darina. Před sebou zelný salát, rohlík a sešit, do kterého se dívá.
„Spíš pozdní. Jdu na to. Měj se.“ Až se vrátí z těláku, už tu nebude. Cestou se staví pro klíče a z auta vezme si tašku se soupravou. Odpoledne chtěl si zaběhat, ale nechtělo se mu domu. Jednou byl na tělocviku v obleku. Málem, že neprokousl branku nudou. Stál a dirigoval a to on nerad. Stejně jako Jirka se rád zapojil do cvičení.
Dojde k tělocvičnám. Je rád, že nemá zpoždění. Už z dálky vidí hlouček posledního ročníku. Stepují, někteří dokonce kouří. No nic, on jim to ukáže na trávníku.
„Dobrý den, dnes zastupuji profesora Jiřího Moudrého. Takže půjdeme ven.“
Hlouček na něj znechuceně kouká. Potom přejdou do šaten. Rychle se převlékne. Vyjde ven. Někteří už tam jsou. Vede je na hřiště. Sebou nese dva míče. Dá jim trochu do těla a pak fotbal a volejbal si rádi zahrají. Počítá je. Vychází to pěkně, ale nejdřív dá pořádnou rozcvičku, potom si zaběhají.
„Takže dvě kolečka, koho předběhnu, ten si dá jedno navíc.“
„To ne!“ nese se sborově.
„Nezvládnete dvě kolečka?“ řekne možná trochu posměšně. „Proč nejsi v teplácích?“ optá se vysoké štíhlé dívky. Tuhle třídu učí Darina, tak nezná její jméno.
„Pane profesore, mně je špatně.“
„Aha. Tak sedni si na lavičku a dívej se.“
„Ano.“ Posadí se na lavičku, znuděně kope do štěrku. Petr si pomyslí, že nejspíš má měsíčky. To se potom omlouvají. Možná ji měl nechat odejít domu, ale nechá to být.
„Rozcvička. Do řady.“ Znechuceně se dívá, jak klátivě nastoupí na hřiště. Polovina, zvláště holky by potřebovaly ne rovnátka na zuby, ale rovnátka na postavu. Měli by něco podobného navrhnout. „Dámy a někteří pánové, prosím narovnejte se. Paragraf je rovnější než vy. Dámy břicho a pánové zadek.“ Cítí na sobě pohledy. Kdyby to šlo, tak celá škola je nejspíš v nápravném ústavu, protože většinou ty pohledy zabíjejí. Jenže oni se je snaží jen připravit na život, když na to někdy rodiče kašlou.
„Dámy vemte to tak, že paragraf v šatech vypadá opravdu nepěkně, zvláště v těch, které budete mít na maturitním plese. Jistě na fotografiích nechcete vypadat pokřiveně, hrudník vypnout. Osobně mám paragrafy rád, protože dávají řád. Výborně. Takže rozpažit…,“ začne rozcvičku. Opravdu holky se jak takž narovnaly. Ovšem ihned po hodině na to zapomenou. Když vidí, jak jsou v pase zlomené, člověk se ptá, jak to tělo vydrží.
„Tak běžíme!“ vyrazí. Rozcvičkou jsou svaly uvolněné a dobře se mu běží. Občas se ohlédne. Předbíhá posledního. Přesně vidí, kam ho poslal. Usměje se. Předběhne ještě dvě dívky. Jsou jak špejle. Chybí ještě krapet a budou z nich párátka. Jenže shazují to jídlem a ne cvičením. Potom by se o ně neotřel ani pes, protože by se bodl. Ví, že je to nehezké, ale myslet si může, co chce.
„Dívky budou hrát volejbal a kluci fotbal.“ Nadšení, i když jsou unavené. Vida hned se rozdělí na družstva. Vzpomene si na tu dívku, co se omlouvala. Je ještě chladno a sezením se nezahřeje. Jde k ní.
„Jestli chceš, můžeš počkat v budově, pokud nechceš jít domu.“
„Děkuji, pane profesore. Máme ještě hodinu, tak zůstanu.“ Vstane a odejde. Petr se dívá na zápasy. Bude je hlídat, ale nijak nezasáhne. Jen ať si užijí.
Třetí místo, taky není špatné, snaží se přesvědčit Honza, který jde ze svého domova ke klientce domu. Je to starší paní a on ji má rád. Bohužel je na vozíčku a on ji češe už nějaký pátek. No, přesněji řečeno od té doby, co se začal tomu věnovat a zvolil si kadeřnictví jako profesi. Tehdy ještě chodila. Přišla k nim a sedla si k němu. Díky ní se prosadil. Byla nadšená, chválila jeho šikovnost, kde mohla. Doporučila mu, nebo spíš ho přivedla do svého kadeřnictví Kassandra, které vlastnila. A on tam zůstal a zároveň i jejím vrchním kadeřníkem.
Dřív chodila do kadeřnictví se česat, ale potom měla nehodu, kdy upadla nešťastně ze schodu a ochrnula. Požádala ho, zda by chodil za ní. Ví, že nesnáší soucitné pohledy, když je v kadeřnictví, proto tam přestala chodit, ale stará se salon dál. Přitom zařídila druhou část, tak, aby tam mohli zajet zákaznici s vozíčkem, prostě luxus. Říkává, že si nikdy neuvědomila, že i ženy na vozíčku chtějí vypadat krásně. Má ji rád.
Zatočí do lípové aleje s mohutnými stromy. Škola. Jde podél plotu, když si uvědomí křik. Uvědomí si, že jsou tam studenti. Běhají. Chvilku se na ně dívá. Udělá krok, když se zarazí. Pomalu se otočí a nevěřícně se dívá na muže, který běží se studenty. Vyjímá se jako sokol mezi slepicemi a kohouty. To je přece jeho model, tedy Petr. Petříček. Peťulka. Zatraceně neučí matiku? Počkat! Učitelé zaskakují za jiné. Že by zaskočil za tělocvikáře? Mít takového tělocvikáře, potom rozhodně by se neulejval.
Bože, to je kus. Ta postava. Je vidět, že nesedí jenom za katedrou. Ty nohy a hrudník a účes. Zamračí se. Nebyl u něj pro instrukce. Ví snad jak má o něj pečovat? Měl by mu to připomenout.
Nejsem na muže, řekl mu. Bože, dal by vše za to, aby byl. Je roztomilý a mít ho v posteli, dotýkat se ho, laskat, vzít do pusy, udělat mu dobře, tak to je jeho cíl číslo jedna. Sevře pletivo. Zastudí. Uvědomí si, že vedle něj stojí kufřík s náčiním a on se drží plotu jako záchranného kruhu. Něco říká žákům. Hází míče. Je dobrej učitel? Co o něm ví, kromě toho, že se mu líbí? Bedlivě ho sleduje. Nemůže se nabažit jeho vysoké sportovní postavy. Je kouzelný. Jako nějaký idol. V puse má píšťalku. Co asi jim říká? Měl by jít, i když se mu nechce.
Zazvoní telefon. Madam. Jestli to nestihne, udělá z něj marmeládu.
„Ano, paní Růženo?“
„Pouze Růženo. Prosím tě, můžeš přijít o půlhodinu později. Mám tu někoho. Nejsi doufám na cestě?“
„Kdepak!“ pohotově zalže. „Zrovna se chystám, že k vám půjdu. Přijdu ve tři hodiny?“
„Výborně.“ Schová mobil, potom zaváhá, prostrčí ho plotem a vyfotí ho, Ihned ho přitáhne k očím. Zatraceně nic moc. Chtělo by se k němu dostat blíže, ale jak? Vzdá to a tak ho aspoň sleduje. Přesto udělá ještě jednu fotku. Pozoruje ho, jak se shýbá k jedné studentce. Mluví s ní. Žárlím na pitomou káču. Spadl dost hluboko. Je jako špejle. Ta by nedokázala uspokojit takového muže jako je jeho Petříček. Potřebuje jeho, nikoho jiného, ale jak ho přesvědčit? Odchází - výborně.
Je kus. Zatraceně, co udělat, aby byl jeho? „Začínám být tím posedlý,“ neklidně přešlápne, ale nemůže se odtrhnout od postavy na hřišti.
Pískot, který dolehne až k němu. Sbírá svoje hovádka, pomyslí si závistivě. Kdyby měl takového tělocvikáře… Škola by hned byla růžovějším místem. Ne takovou do jaké chodil, škoda mluvit. To byl ústav ne škola. Zadupe, potom vezme kufřík. Ještě jednou se ohlédne za svým Petříčkem. Zamračí se. Prostě ho získá. Říká se, každý chlap si rád vyzkouší něco nového. Možná nějaká trojka. Hezká blondýnka by mu učarovala a on by jen tak náhodou se k nim připojil. Nikdo mu nevymluví, že tenhle učitelskej hezoun není na sex. To by mohl rovnou přestat stříhat. Dojde do panelového domu a zazvoní na zvonek.
„Pojď dál.“ Vyjede do druhého patra. Dveře už jsou otevřené. Shýbne se a políbí starší tvář na tvář. Dobrý den, Růženko.“
„Lichotníku. Pojď dál a udělej staré ženské radost. Už je mám strašné. Jen se podívej.“
„Od toho jsem tu, a co to bude?“ paní Růžena vždy přesně ví, co chce, však se kolem účesu pohybuje do mládí. Dojede k zrcadlu.
„Co? Zkrátit. Omládnu tím?“
„Určitě. Budete krásná jako ve dvaceti.“
„Nebudu, ale chci vypadat pěkně. Byla jsem na soutěži. Je mi líto.“
„Mě vůbec ne. Myslím, že je to pěkné místo. Víte co, příště to vyhrajeme! Všechny rozmázneme,“ rozpustile se zasměje. Otevře kufřík.
„A kdo byl ten pěkný model?“ spustí na něj. „Tvůj nový objev?“
„Bohužel ne. Známý.“
„Vykládej si to ropuše, ne mě. Viděla jsem se, jak jsi ho hltal. Dokonce sis s jeho vlasy hrál, že jsem jim záviděla. Tak co bude z toho něco?“ vyzvídá přímočaře.
„Ne. Má dítě.“
„A to jako vadí? Tobě?“ Honza se jemně zamračí. Vadí mu to? Juliana? „Dětí máš rád, tak co? A pak jemu to nevadilo.“
„Cože?“ zapomene rozčesávat. Nějak ji teď nerozumí.
Růžena se uchechtne. „V mém věku toho moc dělat nemůžeš a ty jsi můj oblíbenec už od doby, co jsi šikovně vzal do ruky nůžky a optal se. „A jak to chcete? Na krátko?“ Moje dlouhé vlasy šly do hajzlu a nevadilo mi to. Ráda bych, abys byl spokojený, a vsadím se, že se mnou je to aspoň dalších padesát, že?“ Usmívá se, kolem oči se jí dělají jemné vějířky vrásek.
„No ryjou do mě, že bych se už měl usadit. Ale já a usadit? Zbláznili se. Mám rád život. Zábava, užít si to!“ zakroutí boky.
„To se nevylučuje.“
„Myslíte?“ zaváhá. Od té doby, co potkal Petra, začíná o tom uvažovat. Dokonce zašel za Vlaďkem, zda nejde na něj krize středního věku. Naštěstí ho ujistil, že to bude v době, kdy on bude v hrobě. Uklidnilo ho to, ale proč přemýšlí o bytě, muži v něm a dokonce dítěti? „Je to suchar!“
Růžena se rozesměje, až jí tečou slzy.
„Nesmějte se. Nesnáším je.“
„Proto o něm přemýšlíš, kudy chodíš?“ rýpne si do něj. Rukou přidržuje ručník.
„Je učitelem matematiky! Já je nenáviděl!“
Stará paní se rozesměje ještě víc. Honza se usmívá. Neví, co je jí k smíchu. Nesnáší počty a suchary taky ne. Trpělivě čeká, až si utře slzy. Nic už neříká, jen se radí ještě o barvě a dalších věcech.
„Madam, hotovo!“ ukloní se a usměje se. Růžena se prohlíží. Zvolila světlou barvu, trochu do barvy medu.
„Výborně. Ty barvy jsou vynikající. Zůstaneš tu ještě chvilku?“ požádá ho.
„Určitě, ale pod podmínkou, že se nebudeme bavit o mé budoucnosti.“
„A o čí? Snad o mé? Já už žádnou nemám, ale ty ano. Nepřemýšlel jsi o Paříži?“ optá se ho.
Honza ztuhne. On a Paříž. Sen, který kdysi měl. Potom potřese hlavou. „Proč bych tam měla jet? Ani neumím jazyk.“
„Pro svou další kariéru. Tady živoříš. Možná se něčemu novému přiučíš.“ Popojede na vozíku do obývacího pokoje. Honza jde za ní.
„Nechcete udělat čaj?“
„Spíš kávu a nabídni si.“
Honza přikývne. Potřebuje trochu prostoru. Před třemi roky snil o Paříži. O tom jak dobude svět, ale teď má pocit, že to je nějaký vzdálený svět. Co tam jako má dělat? Udělá kávu. Sobě přidá ještě smetanu, ale ví, že Růžena má ji ráda černou a slazenou. Odnese do obývacího pokoje. Postaví a posadí se na pohovku.
„Je to kvůli té soutěži? Musím přiznat, že obě byly lepší.“
„Čert ji vem! Ne! Měl jsi to vyhrát. To je jedno. Mám pocit, že potřebuješ vidět trochu svět, změnit trochu svůj fádní život. Střihat někde jinde. Poznat ty nejlepší, zjisti, že to jde jinak a i někoho si najít.“
„Chtěl jsem to,“ připustí.
„Vidíš. Nic ti v tom nebrání.“
Honza se zamračí. Potom přikývne. Proč ne. Bude to velká zkušenost. „Tak dobře. Takže co máte pro naplánováno?“
Růžena se usměje. Na chvilku uvidí krásku, která očarovala jednoho němce, že si ji vzal. Modré oči září. „Pojedeš k mé jedné přítelkyni. Ubytuje tě u sebe. Je to stáž na tři měsíce. Vyzná se, takže budeš se dívat a učit se. Nasávej jako houba, ale ne alkohol, je to jasné.“
„Rozkaz! A už víte, kdy vyjíždím?“ Růžena odloží kávu a popojede k televizi. Vytáhne obálku, kterou mu podá.
„Pozítří?“ vyjekne údivem. „Ale to nestihnu!“
„Stihneš. V Kassandře už jsem to řekla. Pokud neodjedeš teď, neodjedeš nikdy, rozumíš?“
„Jasně.“ Zarazí se. Co Petr? Co když ho uloví nějaká jiná nebo nedej bože jiný. Uvědomí si, že jeho nejsem na muže, si nepřipouští. Co, když se mu oškliví? Nebo je proti gayům?
„On na tebe počká?“ broukne. „Tohle je možná jediná šance, kterou budeš mít. Neváhej, jeď, dokud můžeš. Já tu nebudu vždycky, i když možná tě přežiju.“
„Proč to děláš?“ Přestane jí vykat.
„Proč? Nehledej za tím nic charitativního. Mám ráda pěkné mužské za A, a za druhé bude to dobré pro můj salón, chápeš? Jsi dobrej, ale abys byl známější, musíš něčím přilákat. Na cizinu reaguje každý dobře. Pokud vystavíš fotku nějaké celebrity, kterou jsi učesal, je to velké plus. V dnešním světě musíš být žralok. Jsi z mých lidí nejlepší.“
Honza přikývne. Bude to náročné, protože to neříká jen tak. A má pravdu. Petr mu neuteče, a když ano, najde se nějaký jiný Petr. Možná dokonce i v Paříži, i když nikdo nebude jako on. Podívá se na letenku do velkého světa. Začíná v sobě cítit nadšení.
„Pojedu. Těším se,“ rozhodne se. „Musím toho spoustu zařídit. Hlavně koupit si kufr nebo šlohnout ségřin.“
„Žena, která tě bude očekávat, se jmenuje Sylvie Dupont. Je šedou eminencí pár pařížských salonů. Seznámí tě s některými lidmi, kteří ti pomohou, ale nečekej žádné mazlení. Pokud ji zaujmeš, a to bude tvoje práce, potom máš dveře otevřené, chápeš. Neudělej mi ostudu. Dalo mi to práci ji přesvědčit. Nedělá milosrdenství.“
„Proč ne?“
„Je obchodníkem v prvé řadě. Nemůže si dovolit chybu. Jestli ji udělá, jde od válu, chápeš. Dává si pozor, koho si připustí k tělu.“
„Pokusím se.“
„Nepokusíš, ty to uděláš! Je to jasné! Jinak nikam nemusíš jet.“
Honza přikývne. V tom je rozdíl od nich obou. Ona je hnacím motorem. U ní neplatí žádné zkusím, pokusím se, nebo snažím se. Buď na to máš, nebo ne, a když se na to necítíš, necpi se někam, kde nemáš co dělat. Na druhou stranu dovede vyčmuchat příležitost a chytnout ji za pačesy. Rozhodně je jí vděčný.
„Děkuji.“
Růžena zavrtí hlavou. „Neděkuj, budeš mít to tvrdé a já doufám, že se mi vyplatíš.“
Obchodnice, ale taková musí být. Přesto je i jeho přítelkyni, aspoň v to doufá.
„Mám tě ráda, ale musíš jít vpřed. Nespokojit se s málem, chápeš. Já se nespokojila. Svět máš u nohou, protože máš talent. Rozumíš. My bez talentu vám závidíme. Jaký je?“
Honza zamrká. „Kdo?“
„Ten tvůj Petr? Povídej mi o něm něco,“ poprosí ho. Její rysy změknou, v očích zasvítí. Miluje románky.
„Je vysoký…“
„To ne. Jsi pořád dítě.“
„Nejsem!“ načertí se uraženě.
„Jsi? Líbí se ti, líbí, tak po něm čapni, než ho klovne někdo jiný,“ radí mu zkušeně.
„Není na muže.“ Zesmutní.
„Prosím tě, to není půlka planety. Až ti zdrhne z ložnice, potom to vzdej!“
„Takhle jste to udělala vy?“ optá se zvědavě.
„Jistěže. Za co mě máš? Jenže mě nezdrhnul. Je pár věcí, které člověk musí umět. Vařit! Sex! Pochlebovat,“ vyjmenovává jedním dechem.
„Pochlebovat?“
„Jistěže. Ten druhý se musí vedle tebe cítit výjimečně, chápeš. Jestli nebude, potom si najde někoho, kdo mu to dá. Ideální je, když si to oba uvědomí a nezáleží, kdo to je. Mému muži jsem nikdy neopomněla zdůraznit, že je výjimečný. Troufám si říct, že mě nikdy nepodvedl.“
„Měla jste kliku.“
„Kdepak! To je dřina, nic jiného.“
„Dnes se mnou bavíte jinak.“
Růžena k němu popojede a položí mu ruku na stehno. „Protože to potřebuješ. Můžeš jet rovnou domu. V salonu za tebe převezmou klienty. A nezapomeň, neuděláš mi ani salónu ostudu, jinak se můžeš stehovat stříhat Laponce.“
„Kde žijí?“
„Na severním kruhu,“ řekne lakonicky. Zvonek. Vida návštěva tu je. „Jak mi to sekne?“ Růžena se usměje. Honza si prohlédne. Bezvadný jako vždy kostýmek, vlasy načesané, nalíčená. „Dokonale.“
„Výborně. Neopomeň mu říct, že je výjimečný, a kdyby na to nereagoval, věz, že nemá cenu s někým takovým se zahazovat.“ Jede ke dveřím, Honza za ní. Otevře dveře. Na chodbě stojí starší muž s kyticí bílých růží.
„Pro vás, Růženko.“
„Dobrý den, omlouvám se. Honzo, můžeš jít.“
„Nashledanou.“ No páni, v tomhle věku a štamgasta, tomu se říká úroveň. Má se co od ní učit. Asi je něco pravdy na řečech, co do něj hustila. Jde ven. Venku už Petr nebude. Co se dá dělat. Půjde domu zabalit. Večer mu zavolá a vysvětli situaci. Dá mu emailovu adresu. Chtěl by si s ním psát, když bude pryč. Nechce, aby zapomněl, že existuje. Chce, aby si ho zapamatoval.
Výjimečný. Usměje se. On je výjimečný a dokonalý. Rozhodně nic tím nezkazí. Může metodu paní Růženy vyzkoušet.
„Končíme!“ Petr zapíská, aby je upozornil na konec hodiny. Ozve se hromadné zklamání, jak se zabrali do hry. Kéž by někdy tohle slyšel na hodině matematiky. Tam spíš zní úlevný výdech. Skoro je to podobné. Taky mají radost. Vede je do šaten. Dívky a kluci se rozdělí, on jde ke kabinetu, kde se převlékne. Tím jeho hodina končí. Potom jenom překontroluje, jestli někdo nezůstal, pozamyká a odevzdá klíče.
Prochází kolem malé tělocvičny, když se zarazí. Má pocit, že zaslechl nějaký zvuk. Jako by někdo brečel nebo co. Otočí se ke dveřím. Je tam někdo? Otevře velké dveře a nakoukne dovnitř. Nejdřív nic nevidí, ale potom zpozoruje postavu, která leží na žíněnce. Zděsí se, když si uvědomí, že je to ta dívka, co ji dal povolení být v budově. Rozeběhne se k ní.
„Stalo se něco?“ Pláče. Jak se jenom jmenuje? Rozhlédne se. Nikde nic. Klekne si k postavě, ale ta před ním ucukne. Ve dveřích se objeví postavy.
„Holky, on znásilnil Evu!“ Uslyší a teprve teď mu to dojde. Otočí se k studentům. Všichni už jsou uvnitř. Někteří mají v rukou mobily. Nechápe to.
„Přestaňte! Ven!“
„Zavolejte někdo ředitelku!“
Podívá se na studentku. Teprve teď si uvědomí v jakém je nepořádku. Do nosu ho udeří krev. To nemůže být pravda! Kdo to udělal? Pomyslí si a vstane.
„Běžte pryč!“ poručí studentům, ale nikdo se ani nehne.
„Co se tu děje?“ Studenti se rozestoupí. Dovnitř vejde ředitelka v závěsu s Pavlou Stránskou učitelkou zeměpisu a dějepisu.
„On, to byl on! On mi to udělal!“ Postava z ničeho nic ožije a třesoucí rukou ukáže na Petra. Ten se k ní zděšeně otočí a potom k ostatním.
Vinen! Čte jim v očích.
Malý poklad - 7. Tati, proč nejsi doma?
