Malý poklad
51.
Tati, jedeme do ZOO.
Nepříjemný zvuk rozčísne místnost ponořenou do uklidňujícího ticha. Kdyby nebylo lehkého dýchání dvou postav, někdo by si mohl myslet, že tam nikdo není.
„Do prdele!“ ozve se zpod pokrývky. „Vypni ten krám!“
„Hned!“ Zpod pokrývky se ukáže svalnatá ruka a dopadne na ohromující zvuk. Nastane ticho s křupnutím. „Jsem ho asi rozbil,“ zamumlá postava. Ruka vklouzne pod pokrývku.
„Kašli na to. Chce se mi spát.“
„Já taky,“ zamumlá, zavře oči, když je naplno otevře. „ZOO!“ skoro zařve.
„Ježíš, zmlkni… ZOO?“
„Jo. Kolik je?“ Petr se zvedne, oči mžourají na budík, ale nic nevidí. Sáhne po brýlích, nandá si je, potom se podívá na hodinky. „Sedm.“
„To je půlnoc!“
„Kéž by. V osm se odjíždí od Jitky. Mám pocit, že mě někdo přejel traktorem.“ Padne do polštářů. „Je mi hnusně. Flámovat se nevyplácí. Juliana! Musím jí zavolat!“
„Uklidni se. Kdyby se něco stalo, Jitka by se ozvala,“ uklidňuje ho Honza, který zívá na celé kolo. „Včera jsi byl úžasný. Každý chlap v okruhu pěti kilometrů kolem mě slintal.“ Se zamručením se převalí na Petra.
Petr neví, co na to říct, k tomu ho rozptyluje Honza, když začichá. „No fuj!“
„Co je? Já vím, nejsi rád, ale je to tak. Ta bílá košile je moc pěkná, ale bez obsahu by byla jenom hezkým hadrem.“
„Slez ze mě.“
Honza se urazí, odkulí se. Posadí se. „Ještě tě to nepřešlo?“
„Cože?“
„No, že říkáš fuj!“ ucedí.
„Jo, ne, ehm smrdíš,“ řekne Petr, odhodí pokrývku. Musí dojít na záchod. Je mu jedno, co na to Honza. Ten k sobě přičichne. Co má? Vůbec nechápe, proč by měl smrdět. Zamračí se. Jde rázně na záchod. Počká na spláchnutí.
„Nesmrdím.“
Petr zamrká. „Smrdíš. Cigaretovým kouřem a já ještě nevím čím. Už vím, proč nikam nechodím. Jdu se osprchovat a tobě to taky doporučují, jinak s tebou nejedu v jednom autě.“
Honza si ho k sobě přitáhne, drsně ho políbí. Zběsilé se líbají, až nemohou dýchat. „Nevadí ti to!“ řekne s gustem a zapluje na záchod. Petr se usměje. Dítě, co si něco musí dokázat, ale co - to vůbec nechápe. Pustí sprchu, když se k němu přidá Honza.
Žádné hrátky. Není na to čas.“ Zasténá, protože má sucho v krku a alkoholovou pachuť. „Potřebují mléko.“
„Cože potřebuješ? Hned teď? No klidně.“
Petr na něj zamrká, protože ho Honza tlačí dolu. Potom mu to dojde. „Pitomče, normální mléko, ne to tvoje. Ježíš, jsi absolutně zhýralý.“
Honzovi to taky dojde, zrudne. „Konečně jsi to poznal. Fuj, mléko na alkohol? Musí se to vyhánět ďáblem.“
„Ne, děkuji,“ odmítne. „Umyj mi raději záda.“ Opře se kachličky, druhou rukou mu podává houbu. Honza se vilně usměje. Nadšeně ji popadne. To miluje. Vymačká z houby bohatou úpěnu a sleduje, jak putuje po zádech dolu.
„Honzo, umýt - ne si hrát. Jindy, ano. I tak to nestiháme.“
„Neboj, kdybychom přijeli včas, Jitka by dostala infarkt. Počítá s tím.“
„Hezké, ale nechci, aby ji v hlavě šrotovalo, proč přijíždíme pozdě,“ řekne.
„Jsi puritán.“ Pěna doputovala ke kříži a k rýze zadku, klouže dolu ještě níž. Začne mu drhnout záda, aby si to nerozmyslel, a ruka se posouvá níž a níž. Už je dole pěkný chuchvalec pěny. Sjede mu do rozkroku. Petr si vzdychne, když mu houbou masíruje kolem análního otvoru a potom mu tam vklouzne prst. Je to opravdu zpustlík. Zasténá. Nějaké myšlenky na ZOO se mu vykouřily.
Voda do něj buší, zalepuje mu oči, stéká po ramenou níž. Vezme si do ruky úd. Už neprotestuje, ale přidá se k Honzově hře. Honza si namydlí důkladně úd, zatlačí a vklouzne dovnitř. Zasténá. Slast. Houba s plesknutím dopadne na zem. Petr se pořádně rozkročí a důkladněji opře.
Honza ho chytí za boky a zatlačí co nejhlouběji. „Líbí se mi.“
„Mně taky,“ řekne, zatímco jeho ruka masíruje penis. Hlavu má skloněnou, dívá se na svou ruku, ale celou bytosti vnímá, jak z něj vyklouzne a opět přirazí.
„Víc se mi líbí, když mi ho tam dáš ty.“ Přirazí a úlevou se skoro roztřese. Objímá ho, zklidňuje dýchání. „Skvělé. Otoč se.“
„Co? Proč?“
Honza z něj vyklouzne, otočí ho. „Protože potřebují to mlíčko, když říkáš, že to má efekt na alkohol…“ Poklekne si a s rozkoší ho vezme do úst. V duchu se olízne. Petr mu vjede rukou do vlasu a jemně vyjde boky vstříc. Už dávno ví, že cokoliv namítat je zbytečnost a pak byl by hlupák, kdyby si to neužil. Zasténá, když mu Honzovy ruce podeberou varlata a jemně hnětou. Zatraceně, moc dobře ví, co na něj působí. Vystříkne. Honza se olízne.
„Myslím, že máš pravdu, protože se cítím lépe.“ Vstane, obejme ho, ruce sklouznou na zadek. Políbí ho.
„Já taky, ale nestihneme to a tvoje sestra bude celou dobu přemýšlet, co nás zdrželo.“
„Kašlu na ségru.“ Políbí ho ještě jednou, sebere houbu a podá mu ji. „Nechápu, proč někam musíme jet.“
„Kvůli dětem. Pamatuješ, mám jednu roztomilou…“
„To si můžeš myslet jen ty. Co kdybys mi ho tam ještě vrazil?“ zašeptá toužebně.
„Kdybys nebyl chtivý mléka, udělal bych to,“ čímž mu zavře pusu. Honza si jen povzdechne. Fakt, že oboje chtít nemůže…
„Co kytka?“ řekne s vytočenou hlavou, aby mu viděl do tváře.
„Ne. Hotovo.“
„Jsi fakt učitel kruťas. Chudáci studenti.“ Domyjí se. Zavře vodu. Oba se navzájem otřou. Honza si ještě umyje zuby a za deset minut jsou dole u auta. Petr sotva dosedne, ucítí slabě exotickou vůní. Praští o volant. Nezbaví se jí a nezbaví.
„Co je ti?“ optá se účastně Honza. Úplně se změnil. Jako by najednou ho někdo prudce podchladil. Takový občas je, ale tentokrát důvod nevidí? Proč je takový?
Petr se usměje, ale cítí, že to dělá jen kvůli Honzovi. Nechce, aby si dělal starosti. „Nic. Nerad chodím pozdě.“
Honzovi se uleví. V tom je puntičkář. „Neboj se, vsadím se, že ještě nebudou připravení.“ Bohužel byli. Juliana s Jindřichem nastoupili k nim, ostatní jeli Jitčiným autem. Počasí se jako by chtělo umoudřit a mraky se pomalu rozptylují, čím víc jedou na sever.
Petr pustí nahlas pohádku.
Juliana se ušklíbne, ale mlčí. I Jindřich je zamlklý a upřeně pozoruje Honzovu ruku, která pod zvláštním úhlem rozptyluje řidiče. Tedy podle něj.
„Strýčku, nechceš hrát Prší?“ nabídne mu Juliana. „Tati, nemůžeš pustit něco jiného? Jak včera bylo?“ optá se zvědavě. „Kde jste byli?“
„Vy jste někde byli?“ optá se dychtivě Jindřich. „Kde?“
Honza s Petrem se na sebe podívají. „Nejdřív jsme se šli sednout do jednoho baru.“
„Určitě chlastat.“
Petr se šokovaně nadechne. „Mladá dámo, budeš zticha. Žádný alkohol se tam nepil. Sednout si a popovídat u kávy.“
Honza se smíchy ušklíbne, ale drží se. Komu tu chce vykládat takové báchorky? Koukne do zrcátka. Juli evidentně tomu nevěří, ale Jindřich asi jo.
„Potom jsme si šli zatancovat do jednoho klubu. Byl trochu zvláštní, ale zajímavý.“
„Taťka moc dobře tancuje,“ řekne Juliana.
„Opravdu?“
„Jasně, strýčku. Viděla jsem ho při úklidu. Šlo mu to. Dala bych mu desítku.“ Petr rudý jako rajče poslouchá svoji princezničku, jak říká Jindřichovi a jeho občasných uvolňovacích kreacích u úklidu. Tak občas zahýbá boky a co má být? Nemá rád uklízet, tak se aspoň u toho občas pobaví, no co?
Honza vyprskne, načež se začne dusit, protože se snaží ovládnout. Petr po něm šlehne nepříjemným pohledem. Honza se po chvilce uklidní. Na omluvu mu pohladí stehno. Juli má pravdu, dal by mu nejen desítku v tancování, ale v některých dalších disciplínách dokonce dvacítku. Zadívá se mu na klín. Příště nebude žádné mlíčko.
„Aha, a kde se to naučil?“ vyptává se Jindřich zvědavě.
„Maminka. Viděla jsem fotografie z tanečních. Až budu velká, tak tam budu taky chodit s někým a naučím se taky tancovat.“
Jindřich se ošije. Přemýšlí. „Měl bych asi taky, že?“
„Cože?“ zpozorní oba dva vepředu. „Ty chceš tancovat? Proč?“
„Lukáš tancuje moc dobře,“ řekne těžce. Oba dva se na sebe podívají. Začíná povolovat, když se rozhoduje, že se začne učit. A jasně že dobře tancuje, má to v popisu práce a musí hezky chodit.
„Ty s ním tančíš? Nikde jsem to neviděla.“
„Ne, netancuji. Momentálně je pryč,“ řekne studeným tónem. „Je někde v Alpách.“
Je nasraný, není naštvaný, pomyslí si Honza. Jemný stisk stehna mu to potvrdí.
„Takže nemohu s ním tancovat.“
Honza se rozřechtá naplno. Nemůže, protože to v něm vyvolalo představu, jak tančí v posteli. Zajímalo by ho, jak navzájem si pasuji. Petr se po něm podívá. „Honzo, mírní se.“
Juliana ničemu nerozumí. „To je mi líto, strýčku. Ale brzy to focení skončí a přijede. Určitě tě má rád.“
„Myslíš?“
„Určitě. Mně by se po tatínkovi taky stýskalo, proto se mu určitě taky stýská. Proč mu nezavoláš?“ řekne s dětskou bezelstností. „Bude rád.“
„Protože tam není signál!“ řekne ještě o krapet studenějším tónem.
„To je mi líto. Moc, opravdu a co poslat sms?“
„To taky.“
Juliana přemýšlí. „Email nebo webová kamera. V každém hotelu mají počítače a síť! Tatínek to povídal a má počítač?“ optá se.
Petr vytřeští oči. Tedy to má chytrou dcerku. Jeho to s Honzou nenapadlo.
„Má. To bych mohl. Jsi chytrá holčička,“ řekne. Proč ho to nenapadlo! Hned jak přijede domů, to udělá.
Juliana se nadme pýchou. „Tati, jsem chytrá.“
Až moc, pomyslí si obě postavy vepředu. „Jsi chytrá. Po mamince.“
„A po tatínkovi. To zase říkala maminka. Že prý mám po tobě geny a oči. Nevím, co jsou geny, ale máme stejné oči.“
„Zbytek je Leontýna.“ V duchu přemýšlí, jak varovat Lukáše. Jak zná Jindřicha a jeho nepřítomný pohled, sestavuje plán jak tuto informaci využít ve svůj prospěch, ale plán se zakládá na tom, že ho nechytí. Takže co teď? Podívá se na Honzu. Zřejmě myslí na totéž. Potěší ho to. Pohladí mu ruku. Dnešní ráno bylo kouzlené. Líbilo se mu, i když je to zhýralec na entou. Zaměnit mléko s mlékem… Ježíš, jakmile se podívá na mléko, bude vidět jenom už Honzovu variaci mléka. Babička by řekla, že je to prostopášník.
„Brzy tam budeme.“
„Už se těším. Včera jsme se s kluky a tetou Jitkou dívali na stránky. Vypadá to moc zajímavě a prý mají tam Irbisy a jiné kočky. Taky jednu budu mít.“
„Kočku?“ ujišťuje se Petr.
„Jistě, tati. Pamatuješ na Kiraru? Přesně tak se bude jmenovat.“
„No víš…“ neví, jak dál pokračovat, protože kočka není pes. O ni se tolik starat nemusí. „Uvidíme.“
„Jupí!“ poskočí, ale pás ji strhne nazpět. Honza se na něj zvědavě podívá. V tom pípne mobil. Petr se pro něj natáhne. Otevře, ztuhne a odloží.
„Někdo píše?“
Petr se nepřítomně dívá před sebe. „Ne, nic, nikdo,“ řekne tiše. Honza na něj udiveně pohlédne. Něco se stalo, protože vypadá opět nepřítomně. Zatraceně, co se děje? Něco co, má souvislost s mobilem. Chce se pro něj natáhnout, když si uvědomí Petra. Nemůže se mu hrabat v sms, i když by rád. To není normální. Ovšem normální není ani to, jak reaguje.
„Parkujeme, děcka,“ řekne s úsměvem, ale tak nějak nuceným. Všichni vystoupí, protáhnou se. Petrovi se nechce. Nejraději by ten telefon zničil, ale nejde to. Potřebuje ho. Vedle něj zaparkuje Jitka. Taky se protáhnou.
„To byla cesta!“ podotkne Jitka, podívá se na ně. „Co se děje, hej Domi, kam zdrháš?! Okamžitě ke mně nebo se nevidím! A žádné stánky, žádné sladkosti. Až v ZOO!“ houkne kategoricky, protože zahlédne stánek. Pro děcka to je jako magnet.
Juliana se podívá na tatínka.
„Pro tebe to platí taky. Nejdřív lístky.“ Jdou ke kase, která není příliš vzdálená. Nevzpomíná si, kdy tady byl naposled.
„Co kdybychom navštívili botanickou?“ navrhne dychtivě Jindra.
„Běž si tam s Lukášem, ale pokud zbude čas, proč ne? Juli, ne že se někde zapomeneš!“
„Ale tati, jsem velká!“ naparuje se. Kluci okolo nich poletují a ječí, jako by je na nože brali.
„Dobře, ale to neznamená, že si budeš lítat jak rachejtle.“
Píp. Petr to ignoruje, ale i přes řev děcek, to Honza zaznamená. Petr to nechává být. Nezvedá to. Co se děje?
„Tak co bráško? Jak to včera bylo? Povídej a copak, že jste ráno přijeli pozdě?“ vyzvídá Jitka.
„Ale no víš…“
„U tebe to bylo jasné, ale Petr je jak pověstné švýcarské hodinky,“ směje se. „Povídej své sestřičce o hanbatých…“
„Jitko, kolik ti je? Prostě jsme zaspali, nic víc.“
„Pss, to si povídej někomu jinému. Například Jindřichovi. Co se děje?“
Honza sebou trhne. „Nechápu.“ Sledují Slávka s Petrem, jak kupují lístky a o něčem se dohadují. Jitka zasténá.
„Tu ostudu nepřežiju. Jdeme.“ Odvleče ho od okénka, kde se začíná tvořit fronta.
„Proč?“
„Toho si nevšímej, jen budou oba chtít ušetřit, uvidíš. Chudák prodavačka nemá šanci. Určitě na ni vybalí slevové karty, i které nemají.“
„To je fajn, ne?“
Jitka vykoukne zpoza rohu. Lidi začínají reptat. Honza pochopí. „Tak povídej. Něco se stalo.“
Honza se opře o zeď. „Nevím. Je divný už od nástupu na vysokou. Myslím, že má ženskou.“
„Cože?“ Jitka na něj udiveně hledí. „Ženskou?“
Honza se zamračí. „Jo. Pořád mele o nějaké kolegyni a byl cítit parfémem a měl rtěnku tady!“ ukáže si na rty.
„Blbost. Je na chlapy!“
„No jo, ale co Leontýna? To nebyla ženská ani náhodou?“ Vykoukne. „Jdeme.“ Jitka jde zamračeně za ním. Je to blbost, vždyť Petr miluje Honzu. Oba jsou skvělým párem. Jasně určitě občas spolu se nedohodnou, ale proč by si s někým začínal, když je tu brácha? Není jako Honza, že je do větru. Určitě má nějaké vidění.
„Co je ti?“ přistoupí k ní Slávek, ale ostřím zrakem se dívá na své dva potomky.
„Nic. Honza si myslí, že Petr má nějakou ženskou.“
„Blbost!“
„Myslíš?“ řekne skepticky. „Byl ženatý, co ty víš.“
„Petr takový není. Není to Honza.“
„Tím chceš říct co jako?“ naprudí se, i když před chvilkou myslela na to samé.
„Nic. Jen tím chci říct, že není nestálým. Víš, co chceš vanilkovou nebo čokoládovou?“ optá se.
„Čokoládovou. Děcka, kdo chce zmrzku?“ křikne na ratolesti, které kolem nich pobíhají. Víc než zvířátka je zajímají jiné věci, ale za chvilku budou na okruhu a tolik stánku s jídlem tam nebude.
„Tati, zmeškali jsme krmení slonů,“ řekne zamračeně Juli. Mává na něj mapkou.
„Ukaž.“ Ví, že má ráda slony, vždyť spí s Bumbou. „Podívej se ve dvě hodiny je opět budou krmit. To stihneme, co ty na to?“
„Tak dobře. Teď budou lachtani. Jindro, víš něco a lachtanech?“
Jindra, který je trochu nepřítomný, se vzpamatuje. Petr hádá, že stále ještě myslel, jak použít internet pro spojení. Určitě to bude mít nějaké vyústění, ale jaké?
„Lachtan? Ten patří mezi Animalia, to je zvířata, kmen Chordata, podkmen obratlovci, to znamená, že mají obratle. Nadtřída tetrapoda, patří do tříd mammalia, řád carnivora, podřád… Copak je?“
Juliana se směje. „Strýčku Jindro a česky by to nešlo? To je, jako když tatínek mi začne vykládat matiku.“
„Och aha, no jo. Patří mezi zvířata. Zvířata se dělí potom na kmeny, podkmeny, řády podřády a končí rodem. Lachtani jsou šelmy, savci, to znamená, že pijí mléko, jsou čtyřnožci, ale mají ploutve. Na konci záleží, k jakému rodu patří. Je jich docela dost.“
„To je lepší,“ řekne pochvalně. Chytí ho za ruku a vleče ho směrem k lachtanům, kde je krmení. Ostatní jdou za ní.
„Malý generál. Bude vojákem,“ poznamená Slávek. Spokojeně přikývne, že to vyřešil.
„Omyl bude právníkem,“ řekne Jitka. „Má analytický mozek.“
„Pitomost, bude fyzikem!“ vloží se do toho Honza.
„Je ji osm!“ řekne trochu podrážděně Petr, protože mu zapípá mobil. Zmrzlinu už dojedli. Honza ho vezme za ruku. Petr ji sevře. Kéž by se Karin nikdy neobjevila. Nemá odvahu ani číst její zprávy. Ví, že je to nesprávné, protože bude naštvaná, ale v pondělí ji jasně řekne, že o ní nemá zájem. Musí s tím přestat. Ještě teď je mu blbě, když ho napadla. Nikdy by neřekl, že ženy mohou být takové.
„Hloupost. Bude biologem!“ otočí se Jindra. „Má po mně buňky!“
Všichni na něj zůstanou civět. Kde to jako vzal?
„Opravdu jí je osm. Na to má dost času,“ řekne Petr. Pomalu dorazí k lachtanům, kde už jsou davy. Honza si povzdechne, potom se ušklíbne.
Domi zatahá Julianu za bundu. „Dívej se.“
Honza se nadechne a vnoří se do davu. Děcka se ponoří za ním jako za ledoborcem, který dělá místo pro lodě. Kolem lítají pardon, sorry, uhněte se, jsou tu děti. Jindra se vypraví za ním.
„Co my?“ optá se Slávek. Je vysoký stejně jako Petr, takže hezky vidí.
„My tu zůstaneme a já jdu si něco koupit k jídlu,“ rozhodně za ně Jitka.
Petr se Slávkem osamí. Ten se posadí na lavičku. Petr se mrkne na Honzu. Je vysoký, takže je krásně vidět. Miluje ho čím dál víc, ale, právě že tu je ale. Honza se od zábradlí otočí, zamává a uvolní dětem místo. Potom je odsunut dozadu, protože hned za nimi se dostane k slovu Jindra.
Petr si pomyslí, že kolemstojící dostanou odbornou přednášku o zvycích tohoto zajímavého a hravého zvířete. Možná se něčemu přiučí, pokud je nezahltí informacemi. Kluci ho budou ignorovat a Juliana nejspíš poslouchat.
Nerozhodně vytáhne mobil. Otevře ho. Obrní se.
„Proč neodpovídáš?“
Jak si myslel. Rychle si přečte sms.
Toužící, roztoužená, tvoje holčička, sexy prádélko, sexy postava, nadržená se opakuji v několika variantách.
„Copak děláš, zlatko. Jak je? Co děláš? Víš, co bych ráda já?“
Dokáže si to představit. Vlastně je podobná Honzovi. Ne, kromě toho sexu, není. Nepřitahuje ho, spíš odpuzuje, i když Honza to dělal taky. Když si vzpomene na internet a jak se spolu udělali… Proč ho otravuje?
„Ozvi se, miláčkovi.“
Co má dělat?
Udělám ti to jako nikdo jiný.
Neví, zda má plakat nebo ne.
„Co je?“ ozve se Slávek, který si hoví na lavičce. Petr se k němu posadí.
„Slávku, co bys dělal, kdyby tě nějaká ženská uháněla?“ optá se opatrně. Slávek se otočí za Jitkou.
„Nechci riskovat zdraví, nejspíš nic.“
„Neříkej mi, že na cestách do zahraničí, jsi nikoho nepotkal nebo ti nebyl nabídnut,“ jde bez okolku na věc.
Slávek si povzdechne. „Ale jo, byl. Musíš se buď opít nebo šikovně odejít s někým jiným nebo to přijmeš. Je to jedna noc.“
„Tohle není jedna noc.“
„Co říct dotyčné NE?“
„To hodlám udělat. Byl jsi Jitce někdy nevěrný?“ Slávek je ticho. Petr se podívá na Honzu. Asi se pustil na tenký led.
„Otravuje tě?“ pohodí hlavou k telefonu.
„Jo.“ Slávek mu vezme telefon z ruky. Rychle si přečte pár sms. Zamračí se.
„Ta to myslí vážně a je nebezpečná. Nevím, ale na tvém místě bych odpověděl. Bude nakrknutá.“
„V ženách se nevyznám. V pondělí ji řeknu Ne. Nikdy se mi to nestalo.“
„Ani s Leontýnou?“ optá se váhavě Slávek. Těžko uvěřit, že někdo jako Petr, inteligentní, atraktivní, nedostal žádnou nabídku.
„Ne. To bylo něco jiného a ostatní, no nebyl čas.“ Nadechne se, otevře zprávu, aby napsal. Zoufale se podívá po Slávkovi. Ten mudruje, jak mu pomoci. Určitě nechce, aby to věděla jak Jitka, tak Honza. Jindra zas lítá ve svém světě. Na toho spolehnutí není. Ale co mu poradit? Petr je prostě džentlmen, který nerad by někomu ublížil. Je tvrdý asi jako bačkora. K tomu takové ženské, to jsou pijavice.
„Omlouvám se, jsem nemocný, rád tě uvidím v pondělí a vše ti vysvětlím.“
Pokrčí rameny. „Sorry,ale nic jiného mě nenapadá.“
„Díky.“
Odešle to. Snad v tom nic zlého nebude.
Píp
„To je mi líto, uvidíme se v pondělí, došly ti SMS? Jsem netrpělivá. Tvoje Karin.“
„Tedy! Ta je neodbytná. Máš chvilku klid.“
Petr se zoufale usměje. Schová telefon. Ví, že ho celou dobu bude mučit. Bude se ptát, váhat, bude s ním, i když se pokusí ji vytěsnit z hlavy.
„Co ji říct, že jsi gay?“ napadne Slávka. „To zabrzdí v rozletu každou ženskou. Buď se bude chtít spřátelit, nebo tě odepíše.“
„Přemýšlel jsem o tom, ale nechci. Mám pocit, že by to roznesla po škole. To nechci.“
Slávek se zamračí. Tomu rozumí. Taky by nechtěl, aby se určité věci vědělo, tedy ne v práci, ale bojí se, že bude to muset říct. „Chápu. Krmení skončilo. Kam se půjde teď?“ Petr nahlédne do programu.
„Tučňáci. To bude veselé.“
„Co tu vyvádíte? Jde se jíst!“ Jitka jim vloží do ruky hranolky s klobásou. Oba se na sebe podívají. Začnou jíst. Nálada se oběma zlepší. Sleduji Jitku, která jde ke stánku vystát frontu pro limonádu.
„Je skvělá.“
„Já to vím, proto nerad jezdím na zahraniční cesty.“ Oba se na sebe usměji. Kolem se rozsadí děcka. Honza s Jindrou stojí s tácky, potom jdou si sednout na vedlejší lavičku.
„Tak mě napadlo, že bychom si mohli udělat piknik,“ navrhne Jitka.
„Teď? Je zima,“ namítne Slávek.
„Samozřejmě, že ne teď, ale myslím příští rok.“ Jitka se posadí Slávkovi na klín.
„Ségra to je až za rok!“
„A?“ Nechápe. „Plánovat se musí už teď. Myslím, že je vhodná doba vám to říct.“
„Co? Budeš zítra pořádat párty? Dlouho nic nebylo a pomalu se blíží Helloween.“ Kluci nadšením zaječí, Slávek zasténá. „Tady Juliana s Petrem se rádi zúčastní.“
„Pr, neřekl…“
„To je skvělé. Musím něco vhodného vymyslet, ale čekám dítě.“ Slávkovi vypadne klobása z prstů. Honza udiveně na ni zírá, potom stočí zrak na břicho.
„Třetí měsíc.“
„Ježíši.“
„Tomu se říká nadšení,“ řekne na dresu manžela.
„Já jen, že jsi nechtěla už žádné. No mě to nevadí, ale tři děti? To je…“
„Slávku?!“
„No jo já vím. Jsem taky viníkem, ale čert to vem. Bude párty, co vy na to? Musíme to oslavit.“
„Jasně! Tedy ségra, ty si to umíš načasovat.“
„Gratuluji!“ Jitka Petra obejme, potom i Jindru. „Jste velká tajnůstkářka,“ řekne Jindra. „Není to vůbec na vás vidět.“
„Jsme na začátku.“
Slávek si ji stáhne na klín. V tu chvílí vůbec nevypadá na pana podnikatele, který je v práci od nevidět do nevidět.
„Jsem zvědavý co tu bude. Zda holka nebo kluk.“
„No jo a jména,“ přidá se Honza. „To chce nějaké skvělé jméno.“ Všichni se usmívají.
„Tak už vím, proč doma máme najednou tolik okurek a hořčice. Mělo mě to trknout.“
Jitka ho pohladí po tváři.
„Tati, teta Jitka bude mít děťátko?“ ozve se zvědavě Juliana.
„Ano, Juli.“ Ta k ní přijde a dotkne se břicha. Jitka chce ucuknout, ale nakonec nechá. Překvapí ji to. Nečekala, že zrovna to bude Juli a jak to, že to ví? Nejspíš ji to vysvětlil Petr.
„Nemá břicho.“
„To budu mít až později. Zatím je velmi malé, potom poroste a budu mít břicho.“
„Já jsem se taky tak narodila,“ prohlásí důležitě. „Ostatní si myslí, že je nosí čáp nebo vrána, ale já vím, jak to je.“
„Petře?“
„No co, zastávám názor, že je to neškodné.“ Ovšem jiné věci už tolik ne, ale Juli je rozumná. „Mám rád děti.“ Všichni se na něj dívají. Má pocit, že na něco čekají, ale neví na co. Je to jedno. „Půjdeme se podívat dál?“
„Po tom obědě jsme línej,“prohlásí Honza.
„Honzo, vstávej a jdeme. Jindro, co je?“
„Nic. Přemýšlím. Jdeme.“ Vezme Julianu za ruku a vleče ji směrem k slonům. Petr zaúpí. Jde za nimi a otočí ho. „Tučňáci!“
„Jsi si jistý?“ optá se.
„Naprosto.“ O pár minut později prohodí k Honzovi. „Je totálně mimo.“
„Taky se mi zdá. Jako když jsme ho potkali poprvé, ale celkově je oblečený správně.“ Oba si slabě povzdechnou. „Je ti lépe?“ optá se starostlivě.
„Je. Nic mi není, opravdu.“
Honza přikývne. „Řekneš mi, kdyby se něco dělo.“
„Určitě.“ Tohle, ale mu neřekne. Za prvé se stydí, za druhé nechce, aby si dělal starosti. Neví, jak by reagoval. A za druhé je to takové neskutečné. Nechce se mu o tom mluvit. Slávkovi to řekl jen proto, že ví, že bude mlčet a v světě se vyzná a není v tom zaangažovaný, ale i tak váhal, ale potřeboval poradit.
„To jsem rád. Jdeme včas. Jdu dělat tank. Děcka za mnou. Jindro, připrav si, co víš o tučňácích!“ ponoří se do davu. Petr se směje, jak před ním lidé rozestupují, ať chtějí nebo ne. Příště to musí zkusit s nimi. Rád by si poslechl, co geniální biolog vykládá, protože najednou je tam podstatně prázdněji. Juliana dokonce se otočí a mává na něj. Jak zná lidskou povahu, bude to něco o rozmnožování tučňáků. Mrkne po Jitce, která září. Určitě se jí ulevilo, že to řekla. Vzpomíná si, když si Leontýna dělal test. Přišla a dala mu pod nos. Chvilku nechápavě se díval na proužek papírku a potom mu to došlo. Objal ji a přiložil ruku na břicho. Smála se, že je ještě brzy a on řekl, že to nevadí. Miloval ji.
„Jsi vážný,“ zaslechne u ucha. Honzu. „Něco se děje?“ Má strach, že to bude tamto. Zatraceně, rád by věděl, co se stalo.
„Ale vzpomněl jsem si, jak mi Leontýna ukazovala těhotenský test.“
„Hádám, že jsi měl radost.“
Petr přikývne. „Velkou. Kupodivu vyšlo nám to hned. Některé páry dlouho čekaly. Doprovázel jsem ji na každou pitomost, jakou jsem mohl.“
„Byl jsi při porodu?“ optá se zvědavě.
„Ne.“
Honza se podiví. „Proč?“
„Respektoval jsem Leontýnino přání. Možná nechtěla mě - já nevím co, ale byl jsem na chodbě. Takže jsem byl druhý, kdo ji držel.“
„Počkej sestřičky, doktor…“
„Doktorka. Moc fajn. Myslím, že i ona byla ráda, že tam nejsem. Potom mi povídala, že nesnáší křísit horlivé tatínky.“ Usměje se. Ozve se pípnutí. Ztuhne. Honza mu položí ruku na rameno. Políbí ho na tvář, i když kolem nich jsou davy.
„Nech toho,“ zabručí rozpačitě.
„Potřeboval jsi to. Nepodíváš se, co to je?“ Hledí na taštičku, v které má mobil. Petr pochopí, že je zahnaný do kouta. Vytáhne ho. Slávek to zpozoruje a přestane se věnovat Jitce. Zamračeně ho sleduje. Je úplně vyděšený. Bojí se ji. Měl by to říct Honzovi. Ten by snad něco vymyslel, ale co? Takové ženské jsou opravdu jak buldozery.
„Ty mě neposloucháš!“
„Ne, promiň.“
Petr se podívá na mobil.
„Miláčku, co kdybych k tobě přijela? Určitě se nudíš a potřebuješ společnost. Někdo se o tebe postarat musí. Tvoje roztoužená Karin.“
Je vyděšený. Honza zvědavý, to by nemuselo dopadnout dobře. „Promiň.“ Skoro shodí Jitku z klína. Ta ohromeně ho pozoruje, jak přistupuje k Petrovi.
„Na chvilku ti ho ukradnu.“ Vezme ho za ruku a vleče pryč. „Vzpamatuj se. Jsi na prášky.“
„Tobě se to řekne. Tebe skoro neznásilnila.“
Slávek zůstane na něj koukat. Vezme mu mobil, přečte si to.
„Chřipka pondělí fit. Horčka…“ odešle. Schválně udělal několik chybek.
Chvilku čeká. Petr se na něj nechápavě dívá.
„Och, to jsi nenapsal, tak v tom případě se těším na pondělí.“
„Hotovo a v pondělí jí to řekni nebo jsi zralý na Bohnice.“ Podá mu telefon. Zmerčí Honzu, který se tváří, jako by kousl do šťovíku.
„Díky moc. Nikomu nic neříkej.“
„Nejsem ukecaná bába. Jdeme, představení skončilo.“
„Už?“
„Jo. Jde se na další a koukej si to užít nebo ještě budeš mít ze ZOO noční můry.“
„Slávku, Petře je vše OK?“ optá se starostlivě Jitka, která taky nechápe, proč Slávek psal do Petrova mobilu.
„Jistě, zlatíčko!“ Obejme ji kolem pasu a vlepí pusu. Má štěstí, ale chudák Petr. „Půjdeme dál?“
„Jasně.“ Pomalu se loudají. K dětem a Jindrovi, který jim něco vysvětluje.
„Irbis? Máš ráda šelmy?“ zaslechnou.
„Moc! Jsou krásné, nemyslíš si, strýčku?“ Kluci evidentně někam zmizeli. Jitka se začne rozhlížet. Jsou jak z divokých vajec. Tajně doufá, že to bude holčička. Chtěla by ji oblékat hezky a taky by se nechovala takhle.
„Slávku, jdeme je hledat.“
„Určitě něco našli. Tak zatím.“
„Nejsou daleko,“ uklidňuje je Honza.
„Irbis patří mezi živočichy, savce. Řád šelmy – Carnivora, kočkovití, latinsky se to řekne Felidae. Pod čeleď jsou velké kočky.“
„Velké kočky?“ vydechne nábožně. Rozzářeně se dívá do Jindrových očí.
„Přesně tak a rod je Panthera. Je ohrožen, protože potřebuje k lovu velký prostor, víš. Proto je chováme v ZOO. Jsou výborní akrobati.“
„Proč je ohrožen?“ optá se zvědavě.
„Pro nádhernou srst. Už jsi je viděla?“
„Ne.“
„Tak jdeme, uvidíš. Jsem rád, že se někdo zajímá o zvířata. Žije hlavně ve vysokohorských oblastech. Když chce spát, stočí se do klubíčka někde v jeskyni a přikryje se huňatým ocasem.“
„Jako Kirara!“ vykřikne. „Jej už jsme tu!“ rozeběhne se k pavilonu šelem. Napjatě se dívá, zda je neuvidí.
„Nahoře, podívej se,“ ukáže prstem do větví.
Juliana okouzleně se dívá na kočku. „Já ji chci.“
„Je divoká, ale jistě tatínek ti pořídí normální kočičku.“
Juliana zesmutní. „Nechce.“
„Proč ne? Kočky jsou hezká zvířata. Mám na zahradě jednu a je výborný myšilov.“
„Myšilov?“
Petr s neodvratnou katastrofou se dívá, kam to směřuje.
Jindra přikývne. „Ano. To znamená, že loví myši, které škodí.“
„Oh, chudáci myšičky. Ale moje nebude lovit.“
„Juliano, nemůžeme…“
„Proč ne? Jsou nenáročné,“ povídá Jindra.
Zabiju ho. Fakticky jo. Co se do toho montuje? Nevšimnou si Juliany, která zkoumá cedulku o irbisovi.
„Tati, mám nápad!“
Mobil. Lekne se, ale uvědomí si, že je to Honzova znělka.
„Ségra, co je? Jo, pavilon šelem. Hledají nás. Kluci dostali pořádně na zadek. Jejich řev, slyším až sem.“ Schová mobil.
Nevinný komunikátor. Bojím se ho. Sevře ruce. Nesmí. V pondělí ji to řekne.
„Tati, adoptujeme zvířátko?“ pronese do toho Juliana. „Chci adoptovat irbise“ Ukáže na kočku, která se vyhřívá na větvi.
Všichni se na ní podívají.
„To stojí….“
„Proč ne? To je výborný nápad.“
„Jindro!“
„No co je? Když se každý složí, je to dva tisíce ročně.“
„Nemůžeš za nás mluvit!“
„Tati, já chci! Já chci mít kočku!“
Petr uvažuje, zda je lepší mít kočku domácí nebo kočku v ZOO.
„Co se děje?“
„Ale Juliana chce adoptovat irbise.“ Ukáže ne nevinně vyhlížející kočku. Ta se k nim obrátí a zívne.
Juliana dupne. „Já to chci!“
Že se kdy naučila číst. Co teď? Jindra jim zatím vysvětluje, jak funguje adopce.
„Slávku?“
Ten se podívá na Jitku. „Proč ne?“
„Jej tati, prosím, prosím! Budu hodná, budu se učit a nebudu nic chtít, prosím, prosím. No tak tatínečku, já ji chci.“
„Tak dobře. Jdeme do toho?“
„Proč ne? Osobně bych dal tam, že ho sponzoruje Juliana.“
Všichni se rozesmějí, protože Juliana zůstane na ně koukat. Potom obejme tatínka kolem nohy. Je ráda, ale i stydí se.
„Víte co? Jdeme doprohlédnout zvířata, hlavně žirafy. Juliano a ne…“
„Nic nebudu chtít, nic. Opravdu. Je krásná, ne?“
„Ano je.“ Pomalu se loudají ZOO. Petr přemýšlí, že bylo skvělé vzít Jindru, protože ten zřejmě má všechna zvířata v malíku.
K večeru nese Julianu na zádech, protože už nemůže dál. Honza nese Dominika. Jitka nese dárky ze ZOO. Slávek ji objímá kolem pasu. Julianě museli slíbit, že se přijedou podívat na její jméno na tabulce, které je u irbisa. Usmívá se, tak to je fajn, když ji ukládá. Pohladí ji po vlasech. Je to číslo, ale co. Nějakých dva tisíce oželí. Taky si je bude moci odečíst z daní.
Vyjedou. Ještě se podívá na Jitčino auto. Bliká. Mohou vyjet.
„Chci znát Lukášův email,“ padne do ticha auta. Petr s Honzou zaúpí. Už vědí, proč měl tak nepřítomný pohled. Strategie je naplánovaná.
Malý poklad - 52. Tati, překvapení!
