Malý poklad
52.
Tati, překvapení!
Pondělí. První myšlenka. Karin byla druhá myšlenka. ZOO bylo skvělé, i když tam nechal tolik peněz, že by brečel, ale když se to tak vezme, tak je strašně rád, že adoptovali zvířátko. Něco na tom je. Takový dobrý pocit.
Dnes je pondělí. Bude přednášet základy numerické matematiky. Má ji rád, jako celou matematiku. Má jen dvě hodiny, ale mezi tím bude pracovat na tom Jindrově projektu.
To je další věc. Jindra. Celou cestu ze ZOO se snažil do nich hučet, jaký že to má email. Snažil se mu vysvětlit, že ho nemá, ale nevěřil mu. Honzovi uvěřil, nechápe proč, protože by se vsadil, že ten email má. Jak zná Jindřicha, najde si tu adresu, i kdyby měl si najmout hackera. Musí ho milovat nebo ne? V Jindřichovi v tomto směru se nevyzná.
Škola. Juliana. On má o hodně později. Opatrně, aby neprobudil Honzu, vyklouzne z postele. Usměje se při vzpomínce na nedělní ráno. Ono bylo jen částečně, ale teď bylo zvláštní. Spali, spali, protože se dlouho do noci dívali na film. Potom se ho Honza snažil přesvědčit o svých kvalitách. Podle něj trochu zbytečně, ale když začal vyžadovat jeho účast – přidal se. Nerozumí, jak to, že to tak zbožňuje. Je opravdu sadista. Někdy má pocit, že je nejšťastnější, když ho má uvnitř. Nechápe to, protože to musí bolet. Nemá ji rád - bolest.
Umyje se, postaví na čaj, připraví chleba.
Vrátí se k nedělnímu ránu. Spali jak nemluvňata, když najednou se postel prohnula a on jen cítil závan vzduchu a potom tělíčko.
„Chce se mi spát!“ zaslechl v šoku a potom ticho. Nadzvedl hlavu a zjistil, že se dívá do modrých Honzových oči. Mezi nimi spala Juliana.
„Co teď?“ zašeptal Honza.
„Coby, odneseme ji. Ježíš, kolikrát jsme ji to říkal, aby to nedělala, když tu jsi, au!“
„Co je?“ optá se.
„Kopla mě!“ zašeptá co nejtišeji. „Bolelo to. Tak jdeme na to!“
„Nejde! Mám její ruce ve vlasech.“ Honza se bojí pohnout hlavou. „Vyrve mi je. Hele, vážně spí?“
„Jako dřevo,“ ujistí ho. „Tak půjdeš se mnou.“ Podebere ji, Honza vytočí hlavu, ale nejde to. „Nech ji tu.“
„To ne, nebude spát s dvěma chlapy v tomto věku. Na to má dost času…“
„Neblbni. Neznásilním ji. Au! Doprdele!“
„Nebuď sprostý.“ Nakonec ji odnesli do postele, ale celou dobu potom si mnul postižené místo a on taky. Tedy Honza, on si to užíval. Užívali si oba. Pak usnuli a opět, ale to už po nich spíš tancovala, než by spala.
Musí ji jít vzbudit. Nechápe, co ji to popadne, že přijde. Otevře dveře do pokojíčku. Na nástěnce je irbis ze Zoo, kterého vytiskli na tiskárně z foťáku. Řekli jim i jméno, ale on zapomněl. Zatřese jí. Zamumlá a málem dostane facku, jak mávne rukou. Opět zatřese.
„Spát.“
„Vstávat, škola.“
„Musím?“
„Jistě. Vstávat. Můžeš se pochlubit, že máš…“ Tomu se říká rychlost. Vsadí se, že za dvacet minut, co vkročí do školy, všichni budou vědět, že adoptovala kočku. Určitě jim popíše co a jak. Samozřejmě ona coby v roli zachránkyně ohrožených zvířat. To, že to platí on a jeho přátelé, bude vedlejší.
„Tati, tati neflákej se!“
„Odkud to máš? To je nespisovné. Říká se: Nezdržuj.“
„To říká strýček Jindra,“ poučí ho. Už drží tašku, na sobě červený kabátek. Podívá se blíž. Bude muset koupit nový, ten už má krátké rukávy. Další výdaj. Plat má docela dobrý, je zajištěný, ale stejně. Zas to bude nějakých dva tisíce fuč. Nic nekvalitního nechce kupovat.
„Strýček Jindra může si mluvit, jak chce, ale ty budeš mluvit spisovně, rozumíš?“
„Ano! Nezdržuj, tati!“ poručí mu. Petr si povzdechne. Zaposlouchá se, ale Honza spí. Dneska mu hodina začíná později, tak se sem ještě vrátí. Stihnou ještě společnou snídaní. Po cestě se staví v pekárně.
Začíná to, když líčí prodavačkám svůj den v ZOO.
„Byli jsme tam s přáteli. Dělíme se o finance.“ Nějak pochybuje, že to zaregistrovali. No nic, bude dělat mrtvého brouka. Před školou mu mávne a už běží k první kamarádce. Jde domu. Cestou nakoupí pečivo, protože se mu nechtělo s tím tahat. Taky koupí malé koláčky pro Honzu, aby měl svačinu. Odpoledne vyzvedne Julianu Honza, ale zítra ji vyzvedne on, protože má jen jednu přednášku. Učit na vysoké není špatné, když nepočítá Karin. Zajímalo by ho, proč si vyhlédla jeho. Není ničím zajímavý, k tomu má dítě. Má nějaké tušení, že není příliš mateřsky založená, protože jinak by šla přes dítě, ne přes postel.
Doma skopne boty. Vplíží se do ložnice. Podívá se do Honzovy tváře. Ještě spí. Nechá ho být, tiše se převlékne, vytáhne podložku a začne cvičit. Myšlenky na Karin se počítáním jednotlivých cviku vypaří.
„Takhle po ránu ses zbláznil nebo co?“
„Říkáš to pokaždé. Sto. Udržuje mě to a pak dodává mi to energii.“
„V tom případě chci pusu!“ řekne s úsměvem Honza, nakloní se z postele a ukradne polibek. Chvilku leží a dívá se, jak cvičí. O nic se nepokouší, protože dobře ví, že to Petr nesnáší. Neví sice proč, protože takový sexouček je po ránu příjemným rozptýlením.
„V kolik začínáš?“
„Po desáté. Konec.“ Lehne si na podložku, funí jako po maratonu. Honza natáhne ruku a pohladí ho po hrudníku. Petr pootevře oči. Zvedne se.
„Ne?“
„Ne. Promiň, dnes ne.“
„Včera taky, předevčírem taky ne, k čertu ještě se ze mě stane mnich!“ bručí cestou do koupelny.
„Něco říkáš?!“ zavolá Petr z kuchyně. Dá do košíčku chleba, připraví bílou kávu, sobě ještě jednu. Vezme z lednice energetický nápoj. Potřebuje to dnes jako sůl. Na talířek rozloží sýr a salám. Nakrájí zeleninu. Moc dobře ví, že pokud není připravená, tak si ji Honza nedá, i když je doma.
„Polibek pro nejkrásnějšího kuchaře. Co Juli?“ optá se s úsměvem, posadí se na židli a napije kávy.
„Stačila už vykecat v pekárně, že máme irbisa. Moje námitka, že se o něj dělíme, byla jako házet něco do žumpy. Vsadím se, že si škola bude myslet, že ho máme doma.“
Honza se rozesměje.
„Na. Co dnes budeš dělat?“ položí talíř s nakrájenou paprikou.
„Stříhat, barvit, jeden přeliv, klasika. Samé muže, což se sejde málokdy, ale je mi to fuk. Rád vytvářím účes, jsem rád, když odejdou spokojeni. Ty, Petře, proč vlastně máš tolik přednášek? Ptal jsem se jednoho známého na to a on povídal, že je to hodně.“
Petr se zatváří trochu kysele. „Chtěli ušetřit za dva učitele. Vzal jsem to. V dnešní době něco sehnat, není jednoduché. Proto mám víc přednášek a seminárek. Ale až budu delší dobu na škole, tak jasně se tomu postavím. No a ten škraloup, i když jsem nevinný. K tomu mám ten výzkum s Jindřichem…“
„Cože? Proč jsi mi to neřekl?“
„Neříkal jsem ti to?“ podiví se.
„Ne. O co se jedná?“
Petr si pomyslí, že vypadá naštvaně. „Je to fiktivní. Chtěli, abych pracoval v nějakém projektu. Jindřich mi navrhl, že bych mohl pracovat s ním.“
„Počkat jako ty kytky? Jakou to má souvislost matematikou? Je to genetik nebo ne?“
Petr vidí, že má v tom zmatek. „Matematika, podmnožiny a množiny v biologii. Myslím, nebo něco podobného. Ve výsledku jsou to jednoduché matematické tabulky, nic víc. To se zaobalí do vhodného názvu…“
„Děláš si prdel.“
„No dovol? Ani náhodu. Něco jsem potřeboval. Budeme muset jít.“
„Tedy já zírám. Můžeš mi říct, proč vlastně dělám kadeřníka a štvu se?“
Petr pokrčí rameny. Tohle by raději nerozváděl. Převlečou se. Honza si neustále něco mručí pod vousy. Vyjdou společně. Petr zamkne dveře. Podívá se na klíče. Měl by mu udělat jeho vlastní. Prakticky tu, tedy skoro bydlí. Udělá je po cestě domů. Ale nejdřív musí vyřídit Karin. Nechce se mu do toho, protože nesnáší konflikty. Raději zbaběle zdrhne, než aby bojoval.
„Pusu. Jsi k nakousnutí.“
Petr se mimoděk otřese, protože to stálo v jedné sms.
„Co je?“ Honza ho pohladí po tváři. „Není ti nic?“
„Ne, v pořádku. Co kdybychom večer, nic. Necháme to na víkend.“
„A co?“
„Nemáme už jít?“ řekne Petr. Jdou k autům, které skoro parkují u sebe.
„Hele, nakousneš a nic mi neřekneš. Umřu zvědavosti. Prosím,“ žadoní Honza. Dokonce si klekne na asfaltku.
„Vstávej. Jen jsem myslel, něco dobrého na zub, víno… udělat si hezky večer.“
„Beru. Tak dneska.“ Rozeběhne se k svému autu.
„Hej, myslel jsem pátek!“ Honza mu zamává a pošle polibek.
„Šašek jeden,“ zabručí Petr, ale je mu skvěle. Když sedne do auta, vybaví se mu Karin, jak se k němu tiskla. Uklidní dech. Proč to na něj tak působí? Zatraceně, copak není chlap? Zvládne to. Vyjede. Hodinu stihne tak akorát. Potom má skoro tři hodiny volna. V té době ji to řekne. Jen neví, zda by bylo lepší to udělat při lidech nebo v soukromí. Nemá zavolat Slávkovi? Zavrhne to.
Je v práci a posledně povídal, že rána jsou nejhektičtější. Taky to nemá jednoduché. Na rtech se mu objeví prchavý úsměv. Tak Jitka čeká mimino. To bude oslava, že si to budou sousedi pamatovat ob generaci. Zajímalo by ho, co se narodí. On je z Juliany spokojený. Ani nemusí mít chlapce. Juliana vydá za všechny.
Tak je patronkou irbise. Tedy je manipulátorka. Jako Leontýna. Ta co si umínila, dostala to. Ale je to hezké, musí uznat. Sice tam nebude jeho jméno, ale to nevadí.
Zaparkuje na parkovišti. Nejvyšší čas. Stihne vzít z kumbálu poznámky a dostat se včas na přednášku. Musí se optat, zda se dělají prezentace. Mohl by si nějakou vést. Za jeho času někteří dělali, někteří ne. Na jedné straně to člověka zdrží, na druhé straně ví, kdo tam byl, i když si dobře vzpomíná, že pokud byla listina, někdy se podepsal za někoho jiného. No jo zlaté časy. Nechá to plavat.
„Zdravím, kolego.“ Pavel Černý něco kuchtí se sešitem.
„Dobrý den. Mizerné počasí co?“
Oba vyhlédnou ven. Je pošmourno. Jako by za chvilku mělo pršet.
„To ano. Sháněla tu vás Karin,“ pokračuje, jako by se nechumelilo.
„Jasně. Děkuji, ale musím běžet nebo to nestihnu.“ Pavel Černý ho vyprovází pohledem. Nějak tipuje, že schválně přišel pozdě. Pokrčí rameny, dojí jogurt, sešit odsune a zahloubá se do počítače.
Petr slušným sprintem doběhne před učebnu. Je rád, že je zrovna v budově jak vymeteno. Vejde dovnitř. Od sešitů k němu vzhlédnou tváře studentů.
„Dobrý den. Dnes máme numerické základy. Tak jdeme na to.“ Ponoří se do světa čísel, že málem přeslechne zvonek.
„Končíme. Má někdo nějaké dotazy? Žádné?“ To je nejlepší, co mohou dnes pro něj udělat. Zítra bude mít poslední ročník, tak jim připomene, že za měsíc vypíše bakalářská témata. Děcka nemají fantazii, ulehčí jim to a je to. On sám si nevybíral, ale Malý Einstein vždy vypisoval, protože jak říkal: Pomáhá mu to třídit myšlenky. Dodnes nechápe, co tím mínil, ale spoustu jeho spolužáků za to byla ráda.
Jde do kumbálu. Nikam nespěchá.
„Ahoj.“
Málem, že neuskočí, když se mu na ruku pověsí Karin. Prohlédne si ji. Krátká sukně, přiléhavé tričko, které zdůrazňuje podprsenku s obsahem. Vlasy vyčesané nahoru, velké náušnice a výrazný parfém. Nesnáší ho. Zas bude páchnout jak šlapka.
„Ahoj. Jak ses měla?“
Po paži mu přejede umělý nehet. „Špatně. Těšil jsem, že bychom spolu mohli být a nic. Jsi už zdravý?“
„Ano. Já se z toho vždy rychle dostanu, ale první dny mám dost vysoké horečky. Ještě dobře, že se mnou byla Juliana.“
„Juliana?“
„Je na svůj věk ohromně šikovná. Umí si i připravit jídlo, sama se zabaví a nutí mě vždy pít a polykat prášky. V tom je to malá tyranka. Promiň, klouže mi to.“ Vymaní se z jejího sevření, nenápadně srovná pomůcky.
„Co kdybychom si zašli na oběd?“ navrhne klidně. „Mohli bychom probrat pár věci.“ Vřelé se usměje.
„Proč ne. Jen si to dám do kumbálu.“
„Do kumbálu? Ošklivé místo. Měl by sis říct o lepší kancelář. Co si nevybojuješ, nemáš,“ poučuje ho, jako by to nevěděl, ale on si nemůže příliš diktovat. Ne s tím obviněním na krku. Nebýt tedy přímluvy profesora, neměl by nic. Sice je nevinný, ale ta nálepka tu prostě je.
„Nejsem moc velký bojovník. To už mi říkala moje drahá Leontýna.“
„Drahá?“ Do hlasu se jí vloudí ostrý tón.
„Ano. Juli na nic ještě visí, i když už s námi není. Byla skvělá, krásná. Právnička s mozkem břitkým jako žiletka. Pracovala v advokátní kanceláři Matoušek a spol.. Je to prvotřídní kancelář specializující se na vše možné. Leontýna promovala na právnické fakultě jako nejlepší.“
Karin ho poslouchá. Je naštvaná, ale nemůže ho přerušit. Tak zrovna chce poslouchat o své rivalce. K tomu je pod drnem. Do prdele práce a to si myslela, že ho snadno sbalí. Byl jasným nadrženým vdovcem. Kde se to pokazilo, netuší, ale nevzdá se jen tak.
Mobil.
„Promiň.“ Zvedne ho. Škola?
„Petr Komárek u telefonu, stalo se něco s Julianou?“
„Pane Komárek, vím, že jste zaneprázdněný, ale byla bych ráda s vámi okamžitě mluvila.“
Petr se zarazí. Ředitelka je v pořádku. Určitě by mu nevolala jen tak. „Mám okno v přednáškách, hned tam budu. Není jí nic?“
„Ne, ale… Raději přijeďte.“ Petr zaraženě sklapne telefon. Co se mohlo stát? Podívá se na Karin.
„Omlouvám se, ale musím do Julianiny školy. Něco se stalo.“
„Cože? Oh jistě.“ Petr v kumbále odloží poznámky, vezme si na sebe teplý kabát, překontroluje doklady. Vyjde z parkoviště, jako by ho honili všichni čerti. Co se mohlo stát? Karin a svůj problém odsune na druhou kolej. Tohle je vážné. Moc vážné.
Slávek stojí ve své kanceláři. Udělal si přestávku. Dívá se dolu na rušnou ulici. Je tak vysoko, že sotva vidí auta. Posadí se. S nedávným povýšením dostal i prostornou kancelář. S tím, ale přibylo i cestování a mnoho přesčasů. V dnešní době člověk musí být dravý. Je rád, když některé víkendy uloví s Jitkou a dětmi. To mu připomene, že je na cestě další dítě. Popravdě neví, zda má být rád nebo ne. Ale Jitka je šťastná, to je důležité. Nějak to zvládnou. Vydělává slušně.
Myšlenky se mu stočí na jeho kolegyni, která mu nadbíhala, dokud to nevyřešil sám. Ale to co zažívá Petr, to musí být strašné. Tady se to omezilo jen na drobné věci. Je mu ho líto. Nejsnadnější by měl… vezme telefon.
„Honzo?“
„Ne, tady duch. Slávku? Co potřebuješ?“ Švagr, tak to bude něco důležitého, usoudí Honza, který má zrovna v křesle staršího pána.
„Poslouchej, dnes budeš s Julianou?“
„Jo, proč. Děje se něco? Potřebuješ něco?“
„Ale nic. Jen mě napadlo, že by se Petrovi asi líbilo, kdybys ty a Juliana viděla, kde Petr pracuje.“ Napjatě čeká na dopověď.
„Cože? Ehm no, mohu se Juli zeptat. To kvůli tomu voláš?“ něco se mu na tom nezdá. Slávek není zrovna typem, který by se staral o druhé. Má co dělat s firmou.
„Ne, jen jsem přemýšlel o malé oslavě U mořské perly.“
„Tedy! Jasně. Koho tam chceš mít? Doufám, že mě a že to platíš.“
„Jasně, že tebe, Jitku, děcka, vezmi Petra s Julianou. Bude to takový spíš možná oběd?“
„To je fuk, vaří tam božsky. Tomu se říká důvod zavolat. Hele, znám tam někoho. Postarám se o rezervaci. Neděle?“
„Jo díky.“ Slávek zavěsí. Je spokojený. Jestli to půjde podle jeho plánu, potom to Petr bude mít vyřešený. Jak ho tak poznal, v citových věcech není moc silný a nerad někomu ubližuje. Taky říct Ne mu dělá problém. Potřese hlavou. Měl by přestat, protože se začíná chovat jako Jitka.
Do práce. Peníze nečekají.
Honza odloží telefon. „Moje sestra je těhotná, víte.“
„Gratuluji. Víte, už co to bude?“ optá se muž. Honza pokrčí rameny.
„Nevíme, tak jdeme na to, co tomu říkáte, pane Novák.“
„Chlapče, kdykoliv, jakkoliv a kdekoliv,“ zaparoduje na známou reklamu. Oba se rozesmějí.
Petr zastaví před školou. Zavře auto a důstojně se snaží jít do ředitelny. Co mohla Juliana vyvést, že ho ředitelka chtěla okamžitě vidět? Doufám, ale že to nebude nic vážného. Hlavně, aby se jí nic nestalo. Vyjde po schodech do ředitelny. Zaťuká. Uvidí Julianu, což ho překvapí.
„Dobrý den. Co se stalo?“
„Dobrý den, pane Komárek. Tentokrát je to opravdu vážné. Prosím sedněte si.“ Petr se posadí, mrkne se na Julianu. Je nasupená, ale proč? „Musím se přiznat, že tohle moc často neřeším. Bohužel, vaše Juliana opět napadla jednoho našeho žáka.“
„Napadla? Proč?“
„To právě nechce říct. Dokonce ani psycholožka nic nezmohla a Olga taky ne.“
„Co se stalo, Juliano?“ Ta zarytě mlčí.
„Zkusím vylíčit, co vím. Stalo se to o přestávce. Děti kupodivu mlčí, nerozumím tomu, protože mají tendenci to říct. Jen víme, že vzala velkou čítanku a omlátila ji Petru Stránskému o hlavu. Bohužel museli jsme zavolat sanitku.“
„Sanitku?“
„Byl bledý a tak jsme ho poslali na pozorování. Pokud z toho bude mít otřes mozku… Nevím, jak to vyřešit, ale pak to už nejspíš půjde přes policii a sociálku.“
„On si začal,“ vyhrkne najednou Juliana.
„Co se stalo?“ optá se Petr. „Budu ti věřit.“
„Opravdu?“
„Jistě.“ V tom zazvoní telefon. Ředitelka poslouchá, potom poděkuje.
„Musel zůstat. Otřes mozku. To už je vážné, Juliano.“
„Tak co se stalo?“
Juliana zarytě mlčí, otevře pusu a zase zavře. Zrudne. „Tak jo, tati. Sahal mi pod sukně. Tak jsem vzala knihu a několikrát ho praštila. Nechtěl slyšet ne. On je velký a dovoluje si na ostatní. Ale já si to líbit nenechám.“
„Cože chtěl?“ optá se ředitelka.
„Sahal pod sukně. Taky některé holky mu ukázaly kalhotky,“ řekne celá rudá. „Tatínek říkal, že na to mám dost času. Je mi to jedno, ale měla jsem vzít silnější knihu. Promiň, tati, ale hnusí se mi a má takové blbé řeči.“
„Ježíši.“
Ředitelka neví, co má říct. Je normální, že na druhém stupni jsou už takové experimenty, ale v druhém ročníku?
Telefon. Zvedne ho. „Dobrý den,“ pozdraví a pak jen už poslouchá. „Chápu, ale…“ Posadí se. „To byl pan Stránský, zažaluje vás. Juliano, nevymýšlíš si?“
„Ne. Oni se ho bojí, ale já ne. Když se zeptáte ostatních, tak vám to řeknou, ale oni se bojí.“ Ředitelka vstane. „Prosím vás, počkáte tu?“
„Jistě.“ Podívá se na hodinky. Díky bohu za tu velkou pauzu v přednáškách.
„Juliano, kdo ukázal, víš kalhotky Petrovi?“ optá se. „Omlouvám se, ale musí se to prošetřit.“
„A rodiče?“ optá se váhavě Petr. „Nebude se jim to líbit.“
Ředitelka stiskne rty. „Budu to řešit až potom, co se dozvím pravdu. Jak se k tomu postavíte?“
Petr ví, na co se ptá. „Zažaluji ho za obtěžování mé dcery. Věřím Julianě.“
Ředitelka přikývne. „Omluvte mě.“ Dveře se zavřou. Petr osamí s Julianou. Nevypadá vůbec zkroušeně.
„Proč jsi mi to neřekla?“
„Tohle? Když jsou hloupé, je to jejich věc. No a mě doteď nechal na pokoji. Tati, co bude dál?“ optá se. „Já nechci být zavřená.“
„Neboj se, nebudeš. Někdo tě viděl.“
„Jo. Učitelka Majerová. Ona je moc hodná, ale na to tam vlítly další dvě.“ Podívá se na tatínka. Popravdě ji naštval, protože ji zatahal za vlasy, potom se posmíval a nakonec ji sáhnul pod sukně a snažil se ji nadzvednout. Prej chce vědět, jaké nosí. Tak vzala čítanku, byla z nich nejtlustší, s tvrdými desky a bouchla. Celkem třikrát než ji učitelka vzala to z ruky. Udělala by to znovu. Ale vydržela. Je jako nová. Tatínek nebude muset kupovat novou.
„Nejsi nijak zkroušená. Víš, co jsi udělala? Víš, že se nemáš prát.“
„Tati, nenechám na sebe sahat takového pitomce a pak jsi říkal, že na tom mám čas.“
To je pravda. „Máš pravdu.“ Jen doufá, že si nevymýšlí, protože jestli ano, seřeže ji tak, že si týden nesedne.
Dveře se otevřou, dovnitř vejde ředitelka. Posadí se, potom se na oba podívá. „Nevím, jak to dopadne. Maruška Novotná se přiznala, že mu ukázala kalhotky. Ale prej jen to. Prý si před ní stáhnul ty svoje. Za celou kariéru se mi tohle nestalo. Přiznám se, vůbec nevím, co dělat, ale to je moje starost.“ Najednou si uvědomí, že je tam Juliana.
„Co bude dál?“ optá se Petr.
„Zkontaktuji pana Stránského a jeho paní, potom rodiče ostatních žáků. Budu se snažit to vyřešit diskrétně, ale bojím se pana Stránského. Do telefonu řval jak na lesy. Juliano, prosím tě, můžeš se už přestat prát?“
„Já nerada, paní ředitelko, ale on si začal. Zasloužil si to. A udělám to znovu.“
Ředitelka mlčí. Co má na to říct? „Dobře. Chceš odejít s tatínkem nebo chceš jít na vyučování?“
Juliana se podívá na tatínka. Určitě by ji vzal domu. „Půjdu.“ Neví, proč by měla chodit domu. Nic špatného neudělala. Tatínek ji to taky řekl.
„Tak dobře. Na chodbě tě čeká učitelka Jirásková. Odvede tě do třídy.“ Juliana odejde. Ředitelka opět se podívá na Petra.
„Pokud to bude chtít hnát přes právníka, pak nebudu mlčet. Juliana měla právo se bránit. Bylo to možná sice nepřiměřené, ale jeho požadavky taky. Jsou ve druhé třídě.“
„Je to vaše právo. Já to vím, ale budu muset vše důkladně vyšetřit. Pokud je to pravda, protože děti si často vymýšlejí. Kdyby to bylo v pozdějších ročnících nebo naopak na začátku prváku, ale ve druhé třídě? Nerozumím dnešní mládeži. Omlouvám se, že jsem vás sem vytáhla, ale doufala jsem, že něco řekne. Mlčela jako ryba. I ostatní děti nechtěly nic říct. Jestli vás mohu požádat, byla bych ráda, kdybyste se nikde o tom nešířil.“
„Samozřejmě. Já jenom doufám, že se už to nestane.“
„Věřte mi, já taky ne. Děkuji moc, že jste tak rychle přišel.“
„V pořádku. Byl bych rád, kdybyste mě informovala, jak se to bude vyvíjet.“
„Samozřejmě. nashledanou.“
„Nashledanou.“ Vyjde ven. Tam se opře o zeď. Zatraceně, to tam musela zrovna přijít učitelka? Kdyby toho kluka dostal do rukou, napráskal by mu, co by se do něj vešlo. Chudák Juliana. Ještě dobře, že se nedala. Jen doufá, že to na ni nezanechá stopy, ale podle toho, jak se tvářila – zosobněná Nemesis. Bude stát za ní. Zatraceně nejdřív on, teď Juliana. Od jisté doby se na ně valí jedna pohroma za druhou. Jenže on ji dnes vyřeší. Přesně.
Vyjde ven, když se usměje. Musela být jak Fúrie, když mu mlátila tou knihou o hlavu. Uculí se. Bože, kde to v sobě bere? Ještě k tomu si vybrala solidní knihu, ne žádnou útlou. Bylo by lepší, kdyby to byl sešit, ale co… No snad tomu klukovi něco nacpala do hlavy, ale aby mu nic nebylo. Bylo by to špatné. Ale jestli chce zažalovat… vytáhne mobil.
„Billy, ahoj.“
„Petře, co že se neukážeš?“
„Cha nechceš přijít na malou párty.“
Údiv. „Ty nějakou pořádáš?“
Petr si vzpomene na svoji první, kdy nikoho neznal. „Já ne, ale můžeš přijít. Věř mi, budeš se ohromně bavit.“
„Jasně, přijdu. Kontakty potřebují jako sůl a hele, proč voláš, protože pro mé neodolatelné oči to nebude.“
Petr vysvětlí, co se stalo Julianě. „Tak kdyby něco, budeš ji obhajovat?“
„No na tohle se nespecializuji. Mojí doménou jsou kriminálnici,“ zasměje se. „Ale jestli budeš chtít, pak ano. Jinak znám někoho, kdo by byl vhodný. Když tak tě s ní seznámím. V druhé třídě. Tedy člověk si rozmýšlí, jestli má mít děti.“
„Mně povídej. Od té doby, co chodí do školy, je to na hlavu. Někdy ty výrazy mě straší ve spaní. Billy díky a napíšu ti, kdy bude ta párty.“
Billy se zamyšleně podívá před sebe. Petr a párty. Zdá se, že se od toho případu vzpamatoval. Juliana. Chudák malá. Co si vzpomíná na své mládí, tak tahal holky za copy, občas jim nadzvedl sukni, ale tohle? Vše bylo v legraci, no nějaká zvídavost v tom byla taky, ale nic hrozného. Vytočí číslo Kateřině. Ta mu řekne, co s tím má dělat, i když bude na něj tlačit, že by to chtěla dělat. Nejlépe by bylo, kdyby ten kluk vyšel bez zranění.
Petr dojede do školy. Má prváky a základy numerické matematiky. Moc nemá chuť učit, ale musí. Jde ke kumbálu. Za půlhodiny má přednášku. Karin se neozvala, za což je rád, protože ji nechce vidět. Musí si vzít věci a dopravit se na přednášku. Zítra má jednu hodinu s posledním ročníkem, potom utrum, ale bude pracovat na té dokonalosti, co vymysleli s Jindřichem. Je zvědavý, zda to k něčemu bude, ale jakákoliv publikace mu pomůže v kariéře. Je to i taková podmínka.
„Ahoj,“ někdo ho popadne kolem krku a on ucítí rty na tváři. „Tak co vyvedla Juliana, že tě volali? Hodila po někom tašku?“
„Karin, nech toho. Juliana takové věci nedělá,“ namítne. Ví, že ji brání, ale je to jeho malý poklad.
„Prosím tě, znám dnešní mládež. Tak nadávala paní učitelce.“
„Karin, nech toho. Nemám náladu,“ řekne příkře. Ta zkrotne.
„Promiň. Pozveš mě dál?“
Petr už chce říct ne, když se mu nacpe do kumbálu. Docenta Černého trefí šlak, až ucítí parfém. Posadí se, z hromady vytáhne poznámky k učivu, kdyby se ztratil.
Karin ho pozoruje. Cítí, že se něco vážného stalo, ale nesmí ji to zabránit v tom, aby ho získala. Je opravdu úžasný a dobře vypadá a má pěkný příjem. Prostě je IN. Přistoupí k němu, předtím vypne hruď. Všichni chlapi milují velká prsa a ji stály slušnej pakatel.
„Karin, teď ne. Mám přednášku.“
„Co je ti? Neodpovídáš na sms, nevoláš. Jsi nemocný a dnes tohle. Chci vysvětlení.“
Petr se nadechne k odpovědi. „Večer ano.“ Nechce se hádat, protože nejspíš by tam blekotal nesmysly. „Musím jít. Promiň, ale musíš jít. Docent Černý má trochu alergii na parfémy.“
Karin zrudne. „Ten hajzlík!“ zasyčí.
Petr s údivem sleduje její proměnu.
„Tak večer. Těším se.“ Přitiskne se k němu. Petr se uhne. Už nikdy nechce cítit její tělo. Jakmile se k němu přiblíží, vyvstane mu, jak na něj zaútočila na záchodě. Cítí, jak ho zmocňuje panika. „Mohli bychom si udělat pěkný večer, co ty na to?“ Otře se o něj prsy.
„Možná, ano. Musím běžet. Ahoj.“ Nechá ji stát. Ta se za ním dívá velmi spokojeně. Bude ho mít. Je zmatený, ale dostane ho. Ještě nikdo jí neodolal. Vyjde ven, za sebou nechá oblak těžké vůně.
Petr dokončí přednášku, rovná si poznámky. Je rád, protože nemusel do nich ani jednou nahlédnout. Přednáška dopadla dobře, i když je dost pozdě. Teď vyřídí Karin. Vsadil by se, že ho čeká u auta. To klidně může, ale rozhodně už s ním nepojede.
„Pane docente!“
„Copak? Karol Levínský.“
Výraznou tvář s rozcuchanými delšími vlasy rozzáří úsměv. „Ano. Co moje žádost?“
„Máte ji. To jste tu čekal jen na to?“
„Ano. Děkuji moc.“ Odběhne. Petr se usměje. Líbí se mu. Kdyby nebylo Honzy, tak rozhodně by si něco dovolil. Příjemný mladík. Jde chodbou ke kumbálu. Usmívá se setkání, ale čím blíž je osudnému setkání, tím mu pomalu mizí z tváře.
„Ahoj, tati!“ uslyší dětský vřískot.
Juliana! Kde se tu vzala? Pustí věci a přitiskne si ji k sobě. Je to záchrana, kotva. Objímá ji. Bože, to je nádhera. Podívá se vzhůru. Honza, usmívá se.
„Ahoj. Řekli jsme si, že se podíváme, kde pracuješ. Juliana byla nadšená. Provedl jsem ji po celé škole.“
„To byl tvůj nápad?“ optá se zvědavě.
„Ne, ale doufám, že ti nevadí, ale kabinet máš zavřený.“
„Tati, mohu se tam podívat?“ žadoní Juliana.
„Jistě. Čekáte dlouho?“ ptá se, protože si vzpomene, jak se vlekl, jen aby oddálil chvilku u auta.
Honza si uvědomí jeho únavu. Musí být po celém dnu vyřízený. „Ani ne. Tak patnáct minut. Juli pořád tě vyhlížela. Viď?“
„Ano. Tati, to je ohromná škola. Chci sem chodit.“
Petr ji pohladí po vláscích. „Budeš. Určitě.“
Juliana se rozhlédne po kumbálu. „Nic moc. Je tu tmavo a málo místa.“
„Moc tu nejsem. Jen si vezmu kabát, aktovku a půjdeme. Co kdybychom zašli někam na večeři?“
„Vařili jsme,“ řekne Honza.
„Teta Jitka vařila. Lhát se nemá,“ spustí Juliana s prstem před očima.
Honza zčervená. „Tím chci říct, že jsme na to připravili zeleninu a sýr.“ Petr se rozesměje, když si uvědomí, co nastane, když dojdou k autu. Je mu to jedno. Kašle na nějakou Karin. Podívá se na křeslo. Kdyby nepřišel, bůhví by co se stalo. I tak je to hnusné. Copak byl tak vstřícný, dal ji opravdu nějakou naději? Je chyba na jeho straně?
„Tak jdeme.“ Zamkne kumbál a jde. Uprostřed nich poskakuje Juliana, která štěbetá postřehy o všem možném. Nakonec začne vyprávět o škole a jak jí je líto, že tu knihu skoro zničila, ale udělal dobře a teta Olga ji to řekla taky, ale musel odejít brzy, protože ji čekal Tomáš. Jdou něco vybírat do nějaké Ike nábytek.
Petr napjatě sleduje parkoviště, spíš než aby ji poslouchal, i když ho poslední informace zaujme. Bude muset se s Olgou někde stavit na kávu a vyzpovídat ji. Už ji vidí, jak čeká u auta. Co teď? Najednou po své levici cítí Petra, který ho vezme za ruku. Chce mu ji vytrhnout, když ji Petr uchopí pevněji. Uhodl, co se stalo? Proto tu je? Nebo proč ho bere za ruku.
„Je tma, jsi sexy,“ uslyší šepot. Sevře ji. Je to jedno, proč tu je.
„Ahoj.“
Karin rychle přelétne pohledem malou světlovlasou holčičku a vysokého sexy chlápka. Potom sklouzne k rukám. Drží se. Zrudne.
„Asi mě neodvezeš, co?“
Petr, který čerpá z Honzovy ruky sílu, pomalu přikývne. „Promiň, netušil jsem, že za mou přijde přítel a dcerka.“
„To koukám. Jsi teplej?“
„Táta není teplej!“ vykřikne Juliana. „Tati, kdo to je? Páchne.“
Karin zrudne ještě víc. „Bavil ses dobře, co? SMS zprávy. Jsi hajzl!“ Slova jí pomalu docházejí, protože je totálně mimo.
„Nelíbí se mi,“ prohlásí přímo Juliana.
„Omlouvám se, ale špatně snáší těžké vůně. Omluvíš nás? Rádi bychom odjeli.“ Karin se uhne, zatíná ruce v pěst. Petr se chce posadit za volant, když ho Honza zadrží.
„Budu řídit. Jsi unavený a máme tu náš malý poklad.“
„Juj to jsem já?“ Juliana nevraživě hodí pohled po té paní, která se jí nelíbí. Když se tatínek nedívá, vyplázne na ni jazyk. Posadí se dozadu. Karin má co dělat, aby nezačala nadávat. Kdo by řekl, že ten vysoký sportovní chlápek bude na chlapy. Ještě k tomu s dítětem. Zatraceně, zbytečně investovaný čas. Otočí se, ale neodolá a kopne do stromu. Pomstí se. To nenechá jen tak.
„Jsi v pořádku?“ optá se Honza.
„Jo jsem a děkuji.“
Honza pokrčí rameny. Začíná to celé chápat i to, proč po něm Slávek chtěl, aby se za Petrem stavil. Nejspíš mu pošle láhev něčeho dobrého. Jen si to s Petrem vyříká, proč to neřekl. Chodí spolu ne? Ale co když je to jinak?
„Ta paní se mi vůbec nelíbila a smrděla,“ prohlásí najednou Juliana.
Honza se ušklíbne. Petr si povzdechne. Jednou se naučí, co má říkat a co ne, ale teď to nechá být. Je spokojený, že pro něj Honza přijel. Sice nechápe, jak to uhodl, ale je rád, že tu je. Stiskne mu ruku. Honza se usměje.
„To tedy takhle nenechám. Pomstím se ti, ty hajzle!“ zasyčí Karin. Nenávistně hledí za bílým autem, které už dávno zmizelo.
Malý poklad - 53. Tati, Jindřich unáší Lukáše!
