Malý poklad
53.
Tati, Jindřich unáší Lukáše!
Takhle to dál nejde, pomyslí si Honza s nůžkami v rukou. V křesle mu sedí sympatická slečna, která zavírá oči. Neví, jestli strachem nebo nevidí, protože musela odložit brýle. Před chvilkou ji udělal blond pramínky s tmavší hnědou. Základ má takový myší a odmítla barvu.
„Nevidíte?“ optá se jí. Rád si u stříhání popovídá.
„Jej, jak to víte?“
„Jen jsem se ptal.“
„Jo, na jednom mám přes šest, na druhém přes tři.“
„Není to na brýlích poznat.“ Kolik má vlastně Petr? Má taky tenounce vybroušené skla. Takové decentní obručky. Líbí se mu v nich. Vypadá kouzelně. Tak nějak k němu patří.
„Jo dneska dělají dobré, ale kdysi za komunismu, to bylo jiné. Tlusté brýle, že člověk měl pocit, že má na očích pneumatiky. Děsný. Jak já se styděla s nimi jít do školy. Když mamka zjistila, že je nenosím, seřezala mě tak, že jsem si týden nesedla. Dnes jsou speciálně odlehčené. Paráda, ale taky vůbec nejsou levné. Chtěla bych si dát udělat operaci. Jak to vypadá?“
„Dobře,“ usměje se. „Prokouknete, uvidíte. Tak chcete vlny nebo hladké?“
„Hladké. Vyžehlíte mi je?“
„Samozřejmě. Jste u nás prvně?“
„Jo. Já chodila k někomu jinému.“
„Kam?“ optá se zvědavě.
„Počkejte, uch na Střeleckou. Já si moc to nepamatuji. Moje kadeřnice má dovolenou, ale nutně potřebuji se zušlechtit.“
„Rande?“ optá se. Vezme žehličku, zapne ji, aby se nahřála. Velkým štětcem jí přejede krk, aby se zbavil posledních vlasů. Vykouzlí velký fén, který zapne vedle žehličky.
„No ne. Každý si to myslí, ale jedu na dovolenou.“ Uculí se.
„K moři.“ Kartáčem a fénem pročesává vlny na hladko.
„Jo. Pláž, moře sluníčko.“
„A hezcí kluci.“
Slečna se rozesměje. „To taky.“ Zamžourá do zrcadla, ale stále vidí jen rozmazaný obličej. Zadoufá, že to bude pěkný, ale viděla fotky z kadeřnické soutěže. Kouzelný. Našla si salon a objednala se.
„Tak hotovo. Můžete si je nandat.“ Strašně rád sundává Petrovi brýle. Bez nich vypadá méně přísně.
Brýle skončí na nose, chvilka napětí. „Krásný. Líbí se mi!“ potřese hlavou na jednu stranu, na druhou. Petr vezme velké zrcadlo a ukáže, jak to vypadá zezadu. „Super. Děkuji moc.“
„Není za co.“ Odloží zrcadlo a jde vypsat paragon, který zaplatí vedle u Květušky, která má dnes službu. Podá ji. „Tak si to užijte a hezké počasí.“
„Děkuji.“ Honza si povzdechne. Nelíbí se jí cena, ale nemůže nic dělat. I tak ta tisícovka oproti jiným kadeřnictvím je umírněná, i když některé berou daleko méně. Člověk si nevybere. Počká, až odejde a přejde do druhé místnosti. Šrumec ocení jedním pohledem.
„Nemáš co dělat?“
„Ještě nepřišel.“
„Jak bylo v ZOO?“ optá se štíhlá kadeřnice s hrníčkem v ruce. Podle vůně odhaduje to na pomerančový čaj.
„Super. Adoptovali jsme irbise!“ vycení zuby a napřáhne ruce do pařátů. „To je kočka.“
„Nekecej.“
Jiná se udiveně optá. „Á proč?“
„No jo. Je to pěkná kočička, tak akorát do domu, ale člověk by se bál, že ho sní. Ouvej musím jít.“ Zaleze nazpět, protože zaslechl zvonek. Za ním se rozhoří konverzace. Přivítá se svým kamarádem, ale je rád, když odejde. Opět má trochu času, ale nechce se mu jít za holkami. Místo toho se posadí na pohovku, kterou si vydobyl neustálými stížnostmi. Pavlínka má týdenní dovolenou, tak je tu sám. Dívá se do nevlídného počasí, které jako by chtělo říct: Bude hůř. Doufá, že za týden bude hezky, protože je Helloween. Moc se těší, protože to bude první Helloween párty s Petrem a Julianou. Jitka to vždy pořádá ve velkém a zatáhne do toho každého. Takže bude muset jít i Petr.
Zamračí se, protože si připomene, že mu nechce říct, co se děje. Ovšem od toho pondělka se vrátil starý Petr. Miluji se, nikde není problém, ale v něm to visí jak mlýnský kámen. Přesně řečeno ženská s hrozným parfémem. Měli spolu něco? Nebo v tom bylo něco jiného?
Vstane, do konvice dá vodu. Vytáhne z poličky velký hrnek, který tajně uzmul Petrovi. Zalije ovocný čaj, který provoní místnost. Čeká, až bude hotový. Sedí v tureckém sedu na pohovce a přemýšlí, co se tehdy vlastně stalo.
Jednu chvíli ho napadlo, zda ho neobtěžovala, ale to snad by řekl: Dost. Možná fakt něco měli. Je tu Leontýna. Sice každý mu na potkání vypráví, že byla výjimečná, což musela, když zaujala Petra. Ale taky to znamená, že není imunní proti ženským vnadům. Co když s ním něco měla?
Slávek taky mlčí jako ryba. Člověk by řekl, že je ztuhlejší než mrtvola. Neví, zda to předstírá nebo ne, ale když přijde, tak většinou leží na pohovce a spí. Děcka dělají rambajs, Jitka práská dveřmi, ale on spí jak nemluvně. Musí to předstírat, ale proč?
Několikrát se pokoušel o tom s Petrem mluvit, ale nic. Je lepší než Slávek v roli helloweenské mrtvoly. Zkusil se i hádat, ale nic. Nakonec to vzdal, ale není dne, aby si to nepřipomněl.
Cink. Zvedne hlavu.
„Ciao!“
„Lukáši!“ odloží hrnek a hrne se k němu. Musel sem jet rovnou z letiště. Obejme ho. Konečně je tu a Jindřich je nechá konečně na pokoji. „Sekne ti to. Ukaž se! Nedostal tě tam nějaký Ital?“ směje se na celé kolo.
„Kdepak. Zeštíhlel jsem. Sluší mi to?“ Ve vlasech sluneční brýle, opálená tvář, sportovní štíhlá postava. Zapózuje s polibkem.
„Nádhera.“
„Vyměníš mě za Petra?“
„Kušuj. Posaď se, a proč nejsi doma?“ Posadí ho násilím na pohovku, udělá druhý čaj. „Jak tam bylo?“ optá se zvědavě. „A neříkej, že jsi po mě tolik toužil. Neuvěřím ti to.“
Lukáš se směje. „Nádhera. Odpočinul jsem si, i když focení, co ti budu říkat, bylo náročné. Jsem rád, že jsem tam jel.“
„Co Jindřich?“
Lukáš se zakaboní. „Poslechl jsem tě, ale nejméně desetkrát jsem zapnul telefon, že mu zavolám.“ Projede si vlasy, až mu sletí brýle. Sebere je. „Chyběl jsem mu?“ optá se napjatě.
Honza se rozeřve smíchy. „Kdybys tam byl ještě minutu déle, osobně bych ti koupil letenku. Nebylo to s ním k vydržení.“
Lukášova pohublá tvář se rozzáří. „Vážně?“
Honza si olízne prsty. „Na psí uši na kočičí duši. Přisahám. Otravoval nás den co den. Dokonce i v ZOO. Když zjistil, že by tě mohl vypátrat přes email, tak každý den ho na Petrovi loudil. Ten byl na mrtvici. On je na mrtvici. Uvidí tě tak rád, že se asi rozbrečí.“
„Jsem rád, že to k něčemu bude. Přiznám se, že se bojím.“
„Čeho?“
„Ani nevím sám. Asi s ním být nebo co. Nerozloučili jsme se dobře.“
Cink přeruší jejich konverzaci.
„Nechceš jít do domu?“ Honza vklouzne do pohodlných bot. „Vítejte u Kassandry. Co to bude?“
„Stříhání.“ Hnědé oči sklouznou po obou, potom jde se posadit k umyvadlu. „Nakrátko.“
„Samozřejmě.“
„Jestli ti to nevadí, počkám.“
„Jasně. Hele, zavolej Petra.“ Vyzkouší vodu. „Není moc horká?“
„Dělejte.“ Honza pokrčí rameny. Zdá se, že je to pruďas. Takový chlápek co pořád někam spěchá, čas jsou peníze a v kapse má štíhlou peněženku plnou kreditních karet a pár tisícovek. Takové typy nemá rád. I když Armaniho má rád. Zarazí se, usměje se, jak převzal přezdívku jejích přítele. Ostatně by se tu měl za půlhodiny objevit. Těší se na něj. Všichni k němu chodí do kadeřnictví, tedy kromě těch co sem přijeli z Moravy nebo z daleka.
„Klidně počkej. Jestli máš hlad, je tam jídlo co mi ráno připravil Petr.“
„Tedy tomu se říká servis, ale dám si určitě.“ Vstane, jde dozadu, odkud vytáhne tašku. „Tedy, chlebíček s uzeným, k tomu koláček a miska se salátem. Ten si tě předchází, to jsi fakt tak dobrej?“
„Vtipné. Prosím…“ k zrcadlu nějak vypadne, protože ten se zvedne a už tam sedí. „Na jak krátko?“
„Tak o centimetr dolů,“ zabručí. Sklouzne na postavu Lukáše. „Hele, nebyl jste v té reklamě na džíny?“
Lukáš se otočí, usměje se. „Ano.“
„Dobré fotky.“
„Vyřídím. Díky. Díky moc, zachránil jsi mě. V letadle nějak opomněli podat trochu špeku a na letišti bych si nedal ani párek.“
„Drahý co?“ Vzpomene si na svou cestu do Paříže.
„Mně povídej, ale chtěl jsem být co nejrychleji tady.“ Mlčky se pustí do jídla, zatímco Honza stříhá svého klienta. Všichni mlčí. Honza nakonec vypíše paragon, podá mu ho a vysvětlí, kde má platit.
„Cože? Neberete kreditku?“ optá se s očima navrch. Honza s vážnou tváří zavrtí hlavou. Chudák je totálně mimo, když vrazí do stěny. Honza se uchichtne. Jde se posadit vedle Lukiho.
„Tak jak vám to klape?“
„Jde to, i když teď se stala taková divná věc, ale co a adoptovali jsme v ZOO irbise.“
„Cože?“
„Jo. Jindřich taky.“
„Počkat, počkat, chci být taky na té jmenovce.“
„Smůla za nás všechny tam figuruje Juliana.“
Rozesmějí se.
„Jo, to je ji podobné. Chtěla kočku a tatínek se nechal ukecat.“
„Copak tatínek, ale všichni. Byli jsme nadšeni. Nejraději by byla, kdybychom adoptovali celou rodinku, ale Petr ji to vymluvil,“ vypráví Honza.
Lukáš žvýká. „Skvělé.“
„Co chceš teď udělat?“
Lukáš se rozmýšlí. Přestane jíst. Honzu jeho rozpačitost udiví. „Asi bych mu měl zavolat.“
Honza jen zírá, jak se scvrkává. Co se tu děje?
„Už ho nemáš rád?“ Divné, vždyť o něm básnil. Kdyby mohl, tak ho dá na zlatý podstavec. Nerozumí tomu nebo se snad v Alpách něco stalo? Nebo už dřív? Je mu ho tak nějak líto.
„To ne! Mám, ale netuším, co bude. Jak mě přivítá. Co když mě nebude chtít vidět? Nebo mě pošle do háje?“
Bouchnutí do zad, že kdyby něco jedl, zaskočilo by mu. „Hele, toho se neboj. Není ti to podobné. Víš co, půjdeš k nám. Potom všichni zavoláme Jindřichovi, OK.“
„Díky. Tak jsem ti to sežral.“
„Zdravím.“ Ode dveří se ozve klidný kultivovaný hlas. Oba vzhlédnou.
„Ahoj, Armani!“ pozdraví ho vesele Honza.
„Kdo?“ nechápe Filip. Na věšák pečlivě odloží drahý kabát.
„Ehm, Filipe.“ Lukáš se nepokrytě baví. „Už jste viděli fotky?“
„Ne. Ale Estel povídala, že mám přijít v pondělí. Už nejspíš něco má. Musí to jít do tisku co nejdřív, abychom to stihli před vánocemi distribuovat,“ řekne Lukáš. „Ahoj, Filipe.“
„Potřebuji ostříhat, trochu barvy, melírky, ale prosím vše přírodní. Decentní. Spěchá to.“
„Copak jsem ti to někdy udělal blbě?“ ohradí se Honza. Vezme čistý ručník, omotá mu to kolem krku.
„To ne,“ připustí. „Nevíte náhodou o hospodyni? Nějaké solidní. Nemohu žádnou sehnat.“
„Stále máš stejný problém? Mizerně jim platíš, nebo co?“ ptá se Honza. „Není moc horká?“
„Akorát. To ne, právě že platím možná až moc. Všechny mi chtějí nasadit chomout,“ pronese značně kysele. „Sorry, ale po dvou manželstvích už toho mám dost. Zlaté ručičky. Neděláš masáže?“
„Nedělám. No nevím, ale mohu se ti poptat, ale popravdě budeš mít ten problém stále. Podívej se. Nezadaný, bohatý, mocný, slušně vypadající… Jsi jako princ na bílém koni. K tomu sice rozvedený, ale dětí máš, takže nemusí rodit…“
„Dost. Chápu, ale nějakou potřebuji.“
„Co cizinku?“
„Zkoušel jsem. Nefunguje to.“
„Blbý,“ pronesou oba dva najednou. Filip se zaškaredí.
„Hele, a proč tu vlastně jsi? Nehoníš termíny, prachy nebo kočky? Nebo co vlastně děláš?“ optá se Honza, když mu vlasy splachuje vodou. Lukáš si ho zvědavě prohlíží. Neví, proč, ale dal by všechny prachy za to, že jeho rodina musí mít jižanské předky. Španělé nebo Italy. Není možné, aby měl takovou pleť a ty černé oči. Žhavější než horké léto.
„I já smrtelník se musím nechat ostříhat. Jen náhodou jsi tím vyvoleným ty.“
„Ó jaká to slast být na tvém seznamu vyvolených!“ zvolá posměšně Honza. Lukáš se uculí.
„Tak k zrcadlu. Jak to chceš?“ zarazí se, potom se ušklíbne.
„Podívej se, jestli mi na hlavě nezůstane vlas, zažaluji tě. Zažaluji tě i v případě, že najednou získám žlutý, zelený nebo jiný okouzlující tón. A věř mi – vyhraji to,“ pronese chladným hlasem.
„Ale no tak. To bych si nedovolil. Hele, proč si vlastně nenajdeš mužskou hospodyni?“
Armani se k němu otočí. Lukáš překvapeně vytřeští oči.
„Cože?“
„No, jak to říkám. Kdybyste viděli Petra. On luxuje, umývá, oprašuje nábytek, pere, uklízí jako ďas. No vážně. Každý víkend velký úklid. Dokonce myje okna, pere i záclony. Musí to být hrozné. Jen obleky dává do čistírny. No tak si najdi nějakého chlapa. Dokonce umí vařit.“
„Vařit?“
„Jo.“
Armani přemýšlí. „Nějak si to nedokážu představit.“
„Já taky ne!“ řekne Lukáš.
„Víte co? Tak se běžte vycpat.“ Honza mu vysuší vlasy. „Měl jsi je hrozné. Jdeme na tu barvu.“
„Cože? Hrozné?“
„Jo ucpala se ti sprcha nebo co? Byly mastné. Na to dát barvu, tak mi nejspíš uteče!“ hbitě namíchá barvy. Potom stolek si přisune k zrcadlu. Odtrhne alobal, hřebenem oddělí pramínky a nanese barvu. „Já se tu snažím pomoct.“
„Ty Honzo, on vážně to všechno dělá?“ optá se Lukáš.
„Jo a ty taky, tak se zamkni. Sorry.“
„V pohodě. Rozhodně o tom budu přemýšlet. Dvě hodiny v háji,“ zamumlá nezřetelně Filip.
„Jo pro krásu se musí trpět!“ řekne Honza. „Hodlám taky změnit image.“
„Proč?“ optají se oba dva. Lukáš si vzal časopis, v kterém si prohlíží reklamní fotky.
„No proč, proč? Protože ehm je to nudné?“
„Blbost!“ ozve se unisomo.
Honza zapřemýšlí, zda je fakt tak průhledný.
„Vážně.“
„Hele, vola si dělej z někoho jiného, takže to vysyp!“ řekne přímo Lukáš. Rozvalí se na pohovce. Zvědavě pozoruje Honzu. Je to radost, jak skoro dělá automaticky věci, které on by nedokázal. Rozdělit vlasy, odtrhnout alobal, namočit štětec do barvy, nanést. Připlácnout. Vypadá jak mimozemšťan.
Honza zesmutní. Začne vyprávět, jak se mu Petr začal vyhýbat. „Copak jsem nějaký kněz? Mám rád sex.“ Lukáš s Armanim souhlasně přikyvuji. „No a najednou mi volá Slávek, to je manžel ségry. Že prej mám ukázat Julianě školu. Pomyslím: Fajn nápad. Vezmu ji. Byla nadšená. Úplně ji to vzalo, že uvidí, kde pracuje taťka. Má ho fakt ráda. No a jdeme nakonec k jeho autu a tam je udělaná černovláska…“
„Ne blondýna?“
„Zatraceně, ne. Černovlasá ženská s parfémem, že by ucpala závodní komín. Hnusná vůně. Vůbec tomu nechápu. Petr najednou chce sex, to mi nevadí, ale co měl s tou ženskou?“
„Je to jasné.“
„Mě to není jasné, Filipe. Konec. Na pohovku a půlhodinu budeš tam sedět. Takže co jsi vykoumal, Einsteine?“
„Je to jednoduché jako facka. Ta po něm jela a on nevěděl, jak ji říct, že nemá zájem. Takové stíhačky jsou všude na světě.“ Posadí se na pohovku, nohu přes nohu, upraví si kalhoty a vezme časopis Žena a život.
Honza se usadí do křesla. „Ty myslíš jako, že po něm jela?“
„Stoprocentně. Petr je takové neviňátko. Vsadím se, že než se rozkoukal, už mu sahala do rozkroku…“
„Cože?!“
Filipovi vypadne časopis z rukou. I Lukáš je otřesen tím řevem.
„Honzo, děje se něco?“ Z vedlejší místnosti nakoukne Květuška.
„Ne, dobrý.“ Honza se střídavě dívá na jednoho a druhého.
„Jo. Můžeš vzít na to jed. Vsadím se, že ho dotáhla na snídani, večeři a oběd a všechno to platil. Taky mu lichotila, volala, pokud měla jeho číslo, dávala zprávy… prostě ho chtěla dostat do chomoutu. Věřte, tyhle triky už znám, ale hned takovou odkážu mezi mantinely.“
„Tomu by to odpovídalo. Proč mi nic neřekl?“
„Sorry, nejspíš bych to Jindřichovi taky neřekl. Chudák.“
Armani pokrčí rameny, potom ho zaujme článek: Co dělat, když vyklouzává penis. Začte se do něj. Nakonec mlaskne. Lukáš se k němu nachýlí.
„Tobě vypadává?“
Flip zrudne. „Jistěže ne.“ Odloží časopis, když dovnitř vstoupí žena. Nejistě pohlédne na tři muže, jeden z toho je v alobalu. Honza na ní chvílí zírá. Nikoho nečekal. Pak se vzpamatuje.
„Potřebujete něco?“
„Šlo by ostříhat a vyfoukat? Jsou trochu přerostlé.“ Nejistě se usměje. Fascinovaně hledí na Filipa. Ten dělá, jako by byl ve sněmovně. Totálně ji ignoruje. Honza se podívá na hodinky. Chvilku má čas a paní má krátké vlasy. „Prosím, posaďte se.“ Rychle jí umyje hlavu.
„Tak co hodláš s tím udělat? Já bych tu ženskou zažaloval.“
„Nevím. Napadlo mě to, to jo, ale neřekl jsem… Filipe, fakt seš si jistý?“ Honza váhá. Nějak si nedokáže představit v Petrově klíně jinou ruku než svou. Proč ji neřekl dost? To není těžké. I on tobpárkrát to řekl klukům, kteří po něm chtěli sex.
„Jo jsem. S tím mám obrovské zkušenosti.“ Připomene jim dvě manželky a hospodyně. V ruce už má časopis Story.
„To tě baví?“ optá se Lukáš, kterého jeho výběr četby fascinuje.
„Ne, odpočívám u toho. Vypnu mozek a aspoň na chvilku nemusím myslet na to, jak to sereme!“
Oba na něj se dívají. Filip mávne rukou. „Nevšímejte si toho. Uvažuji, že přejdu do soukromého sektoru a až si něco našetřím, začnu se válet na ostrovech.“
„Kterých?“
„Scheyly? To je jedno. Hlavně aby tam byl klid a daňové úlevy.“
Honza s Lukášem se rozesmějí. Honza se po chvilce uklidní a věnuje se ženě. Své přátelé ignoruje. Napíše paragon a pustí se do Filipa.
„Tak co?“ vzadu mává se zrcadlem.
„Jde to. Mozek sice nemáš nic moc, ale ruce zlaté. Tak kolik? Myslím, že za radu bych měl mít slevu, co ty na to?“
„Cože? Jsem kadeřník ne milionář. Tady máš paragon a nebereme karty.“
„Ježíš, fakt se řítíme do maléru, když kadeřník tolik stojí.“ Oba se za ním dívají.
„Konec?“ optá se ho Lukáš zvědavě. Jemu ty ceny připadají naprosto normální. Že si zrovna stěžuje Filip, který má peněz, že by v nich mohl plavat, nechápe.
„Konec. Zabalím to tu a jdeme. Vezmu tě k nám. Ježíš, musím to říct Petrovi.“
„Proč?“ nechápe, ale to už Honza telefonuje.
„Ahoj.“
„Ahoj, co je? Zdržíš se?“ Petr nechápe, proč volá. Zrovna vypnul vysavač, aby bylo vše uklízeno. Juliana sedí u večerníčku a chroupe brambůrky.
„Přivedu Lukáše na večeři, nevadí ti to, že ne? Potřebuje pomoct.“
„Už je tu? Díky bohu na nebesích. Už jsem myslel, že si hodím špagát. Jasně, přiveď ho.“
Honza odloží mobil, vezme koště a jde uklízet vlasy po Filipovi. Za chvilku zavírá. Venku si přehodí přes vlasy kapucí, protože je chladno. Nasoukají kufr a kufřík do auta.
„Je milé být doma, i když v cizině není to špatné,“ prohodí Lukáš.
„Jo to jo.“ Honza přemýšlí, co má udělat s Petrem. Lhal mu, tedy neřekl pravdu, to už je lež ne? Co má jako dělat? Měl by mu to říct. Přece spolu chodí nebo ne? Zatraceně, měli by si všechno říkat nebo ne? Tedy důležité věci. Dělal si o něj starost. Mohli to vyřídit dříve.
„Nejsi ve své kůži.“
„Promiň. Bude to dobré. Jen prostě mě mrzí, že mi nic neřekl. Kdyby nebylo Slávka, pak nic nevím. Jak daleko by to nechal zajít?“
„Co já vím? Ale jste spolu ne? Zeptej se ho.“
„Nic mi neřekne. Už jsem to zkoušel. Hele, zúčastníš se Helloweenu u nás doma?“
„Helloween? Vy to slavíte?“ podiví se Lukáš. Neznám nikoho, kdo by to slavil,“ přizná.
Honza se usměje. „Jo. Jako jediná rodina, i když možná jednou se k nám přidají další domy. Slávek hraje mrtvolu, Jitka hraje čarodějnici, já bych měl dělat kostlivce. Už i Petr se přihlásil. Bonbóny, strašidelný věci, taky dýně. Spousta. Jitka s Bárou je strašně ráda vyřezává. Ta hraje bílou paní na střeše.“
„Dobrovolně?“
Honza se ušklíbne. „Samozřejmě.“ Autem se rozezní smích. Nakonec i Honza se k němu přidá. Zaparkuje auto a vyjedou nahoru, kde je už čekají. Honza políbí Petra, který ho obejme. Juliana tancuje kolem Lukáše.
„Ahoj.“
„Ahoj, pojď dál. Dáš si s námi večeři ne?“
„Díky, dám. Svačina byla výborná,“ pochválí ho, načež by ho Honza nejspíš zabil.
Petr ho zmrazí pohledem. „Svačina?“
„Co jsi mi přivezl,“ snaží se zachránit situaci Honza, ale marně.
„Snad ne tvoje svačina?“ řekne Petr tichým hlasem k Honzovi. Ten zrudne.
„Maličkost, ale musíš mě pustit, jinak to nedostaneš,“ říká Lukáš Juli.
„Hurá!“
„Promiň, ale potřeboval to víc. Byla dobrá, ochutnal jsem aspoň salát.“ Ten neviděl, ale věří, že tam byl.
Petr to vzdá. „Víš dobře, že svačina je důležitá. Nemůžeš být živý jen z těch výparů…“
„On bere drogy?“ podiví se Lukáš.
„Co je to drogy?“ optá se do toho Juliana. Na dárek momentálně zapomene. To slovo už slyšela.
Petr zaúpí. Takhle to dopadá vždycky. „Drogy jsou nebezpečné látky, velmi návykové, které ničí tělo. Jsou nebezpečné a mohou i člověka usmrtit.“
„Proč je lidi berou?“ podiví se Juliana. „Nejsou hloupí? Strýčku Honzo, okamžitě je přestaneš brát.“
Honza zaúpí. Nic nebere, ale jak to vysvětlit?
„Ale ne strýček to nebere, teda už přestal. Protože některé drogy dávají lidem pocit síly, a sní u toho.“
„To je ale hloupost. Lidi sní, když spí. Proč nejdou spát?“
„Protože to je snadnější.“
„Divné. Strýčku Lukáši, chci dárek.“ Zatahá za Lukášovu ruku. Ten položí kufr, otevře ho a vytáhne hezký náramek. Podá ji ho.
„Ten je krásný a je můj?“
„Celičký.“
„Je krásný. Tati, Honzo podívejte se.“
Petr ji pohladí po hlavičce. „Zabal kufr a jdeme.“ Dojdou do obýváku. Petr jde ohřát jídlo. Podívá se na hodinky. Na čele mu vyvstane vráska. Ucítí polibek. Roztaje, přitiskne se k tělu. Je mu dobře.
„Budeme mít od Jindřicha klid.“
„To ano. Jsem rád. Už jsem myslel, že na mě pošle poldy, že mu zatajují tu adresu. Proč mi nevěří, že ji nemám?“ postěžuje si.
„To nevím,“ broukne, „ale hodlám ho odtud rychle vypakovat a věnovat se někomu jinému.“ Jazykem obkrouží ucho. Petr se zachvěje.
„Tati, co to děláte?“ ozve se za nimi. Petr zaúpí. Vymaní se z Honzovy náruče. Podívá se na vážnou Julianu.
„No jo, to by mě taky zajímalo!“ optá se drze Lukáš. Je zvědavý, jak to Juli vysvětlí.
Petr k ní přijde. „Tohle se dělá, když někdo má druhého rád víš?“
„Aha a tobě se to líbí?“
„Ano.“
Lukáš zakoulí očima. Honza, ale ho varuje, ať nic neříká.
„Dobře. Už bude jídlo? Mám hlad.“
„Hned. Můžeš zatím vyndat pití.“ Juliana otevře ledničku, vyndá džbánek s pitím. Postaví ho na stůl a sedne si k němu. Posadí se k stolu, Petr otevře mikrovlnku, aby vyndal ohřáté špagety. Ze sporáku sundá omáčku, kterou ještě zamíchá. Začne dávat na talíře, když něco zazvoní. Všichni na sebe udiveně podívají, jen Petr mrkne na hodinky. Oči mu vesele zajiskří.
„Půjdu se podívat.“ Vstane, jde na chodbu, otevře dveře.
„Kde je?!“ zazní hlasitě, že je to slyšet o tři patra níž a výš. „Luki!“ Petr jedním pohledem ohodnotí jeho zevnějšek. Boty jedna černá druhá hnědá, ponožky neurčitě barvy, košile napůl visí venku s křivě zapnutými knoflíky. Jen kabát je slušnej, i když ten flek dole a kalhoty… Zírá na nohavice. Zajímalo by ho, v čem se ocitly. Potřebuje hospodyni, potřebuje Lukáše jako sůl.
„Kde jsi?!“
„V kuchyni,“ napoví mu. To už z kuchyně vyjde Lukáš. Udiveně si ho prohlíží. Petr si pomyslí, že oba stojí, dívají se, jako by dostali přímou ránu na solar.
„To je Lukáš, to je Jindřich. Ahoj, dlouho jsme se neviděli.“
Honza jenom čumí na to představení. Nemůže uvěřit, že Petr je takový vtipálek.
„Rád tě vidím, ale proč jsi nezavolal nebo jsi neposlal jakoukoliv zprávu?“ pokračuje dál, jako by se nechumelilo. Z kuchyně do obývacího pokoje nakukuje zvědavá Juliana. Nechápe, co se tu děje, ale tatínek se baví, a když se baví, tak je to v pořádku.
„Cože?“ vzpamatuje se Jindřich?“ Jakou zprávu?! Konečně jsi tady! Jdeme!“ udělá krok, chytí Lukáše za ruku a táhne pryč.
Lukáš se konečně vzpamatuje. „Počkej! Co to děláš?“
Jindřich se k němu otočí. „Co by. Jdeme domu, kam patříš do postele.“
„Tak počkat! Jsem unavený, hladový…“
„Nakrmím tě,“ ujistí tě. Otočí se k němu. „Chyběl jsi mi! Chápeš to vůbec? Ne, asi ne. Pán uráčí se odjet do nějaké zapadlé vesnice, kde předvádí se a mě tu nechá samotného? Co si myslíš? Co si to vůbec dovoluješ? Jsi nezodpovědný. Co na to řekneš?“
„Ehm,“ vzmůže se na jediný protest Lukáš. Honza s Petrem se baví.
„Jaký ehm? No tak? Nemůžeš si to dovolit. Podívej se…“
„Počkat! Ignoroval jsi mě!“ zařve Lukáš. „Vůbec jsem tě neviděl a najednou ti chybím?“
„Ano, chybíš. Máš být u mě. Ráno zavolat co si mám na sebe vzít. Já to vůbec nevím,“ stěžuje si mu. „Nezvedáš telefony, nenechal jsi mi email. Jsi nezodpovědný. Jdeme!“
„Počkat! Jaký jdeme? Ty jsi nezodpovědný!“ zařve v dopověď.
„Já?“ Brýle se zablýsknou. Honza si všimne, že opět mají jednu ručku slepenou. Povzdechne si.
„Ano ty! Nejdřív mě skoro znásilníš a potom mě opustíš. Víš, jak mi bylo? Ne? Tak stejně jako tobě. Mám toho dost tvého dětinského chování.“
„Ale já…“
„Já, já co?“ Lukáš se dostává do ráže? „Jen to řekni. Chování malého dítěte. Oblíbíš si hračku a potom ji odkopneš, ale já nejsem hračka!“
„Já to vím, ale nemáš mě nechávat samotného! Chyběl jsi mi. Jdeme domu.“ Zatáhne ho za rukáv.
„A co? Nechci nikam jít. Přespím tu!“ Petr s Honzou se vyděsí. To ne! Zaskučí oba v duchu.
„Ale no tak, přece se to dá vyřešit,“ řekne klidně Petr.
„Ticho!“ zařve Jindřich. „Já ho chci. Co je na tom divného. Jdeme domu.“
„Nejdu.“
„Ale jdeš! Je mi jedno jak. Klidně zavolám poldy.“
„Můžeš!“ zařve v dopověď Lukáš.
„Tati, proč se hádají?“ optá se vyděšená Juliana.
„Pánové, je tu dítě.“
„To je fuk. Lukáši, jdeme. Proč jsi odjel a nezavolal?“
„Říkal jsem ti to už dříve. Kdybys nebyl zalezlý v té své díře, věděl bys to, ale ty ne. Jen se podívej, jak vypadáš! Strašně.“ Začne mu rozepínat knoflíky a opět je zapne. Nacpe mu košili do kalhot. „Lepší.“
„Díky. Nějak to s oblečením neumím. Půjdeme domu, prosím.“
Lukáš zauvažuje. Honza zvedne prst. Už to bude. Petr vezme Julianu do náruče. Potom ji to vysvětlí, určitě to pochopí. Juliana se u něj stulí. Nechápe, proč se Lukáš s Jindrou hádají. Vždyť jsou to strýčkové, co se mají rádi.
„Nejdu, nemáš mě rád!“
„Má!“ vykřikne do toho Juliana silně. „Má moc!“ ještě dodá.
Lukáš se podívá na Jindru. Ten neví kudy kam. Váhá. Ruce se mu otevírají a zavírají, jak se rozhoduje. „Jdeme domů. Hned. Tam patříš a už nikdy mi nepoložíš telefon. Dáš mi email, taky mi vždy zavoláš. Kde je kufr?“
Lukáš němě na něj ukáže.
„Taška? Kdy je ta přehlídka?“
„Přehlídka?“ optá se fascinovaně.
„Tvoje. Jdeme na ni. Jestli se podíváš na někoho jiného než na mě, tak…“
„Tak?“ optá se Lukáš. V ruce drží příruční kufřík.
„Tak… zavřu tě do skleníku a bude to!“ řekne vítězně Jindřich. „Omlouvám se, že jsem sem tak vpadnul. Je trochu tvrdohlavý. Stále nechápe, kde má být. Omlouvám se, hezký večer.“
„Tati, on mu chce ublížit!“ zašeptá hlasitě Juliana, ale to už nikdo v bytě není. Najednou je ticho.
„Ale ne, určitě ne. To jen tak říká. Víš, Jindra jen byl trochu rozzlobený na Lukáše, že mu nezvedl telefon.“
Juliana přikývne. „A proč ne? Telefon se má vždy zvednout.“
„Protože tam nebyl signál.“
„Aha. Ale tati, to není důvod se zlobit, ne?“
„To máš pravdu, ale lidé jsou různí,“ uzavře své vysvětlování. Honza se uculí. Tedy, že umí vybruslit.
„Co myslíš, že se stane?“ optá se ho pozdě v noci, kdy už Juliana spí.
Petr se u televize zamyslí. „Hádám, že momentálně mají orchidej Julianu u postele a dělají…“
„To co my za chvilku?“
Petr zrudne. „Jo.“
Honza ho políbí. Polibek se prohloubí. „Víš, je to normální, aby se erotická květina jmenovala po Julianě?“
„Kdo to bude zjišťovat? Petře, co se stalo mezi tebou a tou ženskou?“
Petr se zvedne. Sedí, záda strnulá. Honza pochopí. Opět mu nic neřekne. On to potřebuje vědět. Zatraceně, tak moc chce vědět, co se stalo. Proč mu nic neřekne? Copak je tu jenom host? Petr se mezitím zvedne, jde na chodbu.
„To je pro tebe.“ Vloží mu do ruky dva klíče s přívěskem delfína.
„Pro mě? Co je to?“ optá se.
„Klíče od mého bytu. Pro tebe.“
Honza je sevře do dlaně. Najednou je mu smutno, i radostně zároveň. Neví, co má dělat. „Děkuji.“ Políbí ho na rty. Klíče odloží na desku stolu. Delfínek matně zasvítí. „Miluju, tě slůně.“
„Já taky. Co jít do ložnice?“
„Jen buď ticho,“ řekne. Vzrušení, že by je mohla nachytat, je ještě víc vzruší. Petr zasténá, když mu vklouzne do tepláků. Sevře rty. Honza s ďábelským úšklebkem si olízne rty. Je zvědavý jak dlouho vydrží mlčet.
Malý poklad- 54.- Tati, jdeme na přehlídku.
