Malý poklad
54.
Tati, jdeme na přehlídku.
Honza se probudí, zašmátrá vedle sebe, ale nikoho vedle sebe nenajde. Je sobota a přehlídka k tomu. Kde je Petr? Posadí se, ale potom jeho pohled padne na pootevřenou skříň, která když se zavírá, občas jemně zaskřípe. Šel běhat. V kolik asi? Lehne si nazpět, zachumlá se do pokrývky. Rozkošné, že nic nemusí dělat.
„Honzo, mám hlad!“ ozve se ode dveří. Zatraceně, Juliana! V duchu zakleje. „Tatínek šel běhat!“ Jde k němu s Bumbim v rukou. Hupsne na postel. „Co uděláme?“
„Ehm, nevím. Počkej, víš co, osprchuji se a podívám se, ano?“
„Dobře, já si zatím zapnu televizi.“ Seskočí z postele a vypaří se. Pak ale nezapomene houknout. „Nebuď tam dlouho!“
Snad se do té doby vrátí. Kdyby tu nebyla Juliana, tak by to bylo jiné. On by se teď pěkně válel v posteli, počkal by na Petra, pomilovali se a potom by se rozhodli co dál, ale s Julianou je to jiné.
„Honzo, vstávej!“ dovnitř nakoukne plavovlasá hlavička. Honza v duchu opět zakleje, odhodí pokrývku a jde do koupelny. Cestou si uvědomí, že ho Juliana usilovně pozoruje.
„Copak je?“ optá se klidně.
„Tatínek vypadá lépe,“ řekne jako by nic. „Tloustneš,“ dodá nemilosrdně.
Honza ohromeně zůstane stát. Tloustne? Je štíhlý tak jaké tloustnutí? „A kde?“ optá se pobaveně. Zatočí se jako baletka.
„Břicho. Viděla jsem fotky v časopisech,“ pokračuje nemilosrdně dál. „Má být takové, jako má tatínek.“
Honza ohromeně se podívá na své břicho. Je ploché. Pravda nemá tam žádné svalové polštáře, ale ani nechce je mít. Nechce se mu cvičit. „A kde jsi to vzala?“
Juliana odběhne, otevře skříň a vytáhne kalendář. „Tady! Tady! A tady taky!“ ukazuje na fotky jeho známých.
„Tenhle je nemá.“
„To je pravda, je tlustý!“ odsoudí ho nemilosrdně. „Měl bys cvičit s tatínkem. Mám hlad.“
„Nebudu cvičit kvůli nějakým buchtám na břiše!“ rozčilí se, ale pak odejde, protože hádat se s Juli prostě nejde.
Juliana mezitím uklidí kalendář. „Měl bys!“ zavolá za ním, potom toho nechá a jde do kuchyně. Otevře lednici, zašmátrá po něčem dobrém. Nakonec se usměje a vytáhne tubu se sladkým karamelem. Tatínek není doma a Honza si nevšimne, že jí něco, co nemá.
Honza stojí v koupelně před zrcadlem. Rukou zkoumá břicho a ostatní partie. Je fakt tlustý? Blbost. Je štíhlý. Je akorát a Petr si nestěžuje. Nebude poslouchat osmiletou holku, která akorát ví prd. Vleze pod sprchu, potom si vzpomene na jídlo. Má taky hlad, ale vždycky vařil Petr. Sice chtěl po Jitce, aby ho to naučila, ale nějak nemohl tehdy a tehdy… Možná by se měl začít učit, ale nechce se mu a pak jídla od Petra jsou moc dobré. Osprchuje, vezme si na sebe župan. Opatrně nakoukne do obýváku. Není tu. Se zamrazením si uvědomí, že se přípravě snídaně nevyhne. Není to vůbec dobré. Vůbec ne.
S nevyhnutelností se obleče do tepláků. Stoupne si do obýváku.
„Co se převléknout?“ Na stole zaregistruje nějakou modrou tubu, ale nechá to být.
„Hned.“ Nechá televizi a vběhne do svého pokoje.
Měl bych ji učesat, to bych zvládl levou zadní, pomyslí si. Zaťuká.
„Chvilku“ uslyší. Čeká.
„Ano?“
„Chceš učesat?“
„Ne, mám hlad, potom se vykoupu. Honzo, co bude k jídlu?“ dožaduje se tvrdohlavě jídla, jako by věděla, že Honza se tomu chce vyhnout.
„Podíváme se do lednice.“
„Tak jo, ale tatínek chodil kupovat čerstvé pečivo.“
„Tak půjdu taky.“ Odklad. Hurá! Zajásá. Rychle vezme peněženku, bundu a vyjde. Netuší co koupí, ale zdrží ho to. Juliana osamí. Poškrábá se na hlavě. Co teď? Televize ji nebaví. Posadí se a kouká. Potom dojde do pokoje pro knihu. Mám hlad! Zkouší číst, ale nejde to, tak si lehne na pohovku a dívá se na hodiny. Chce jíst. Cokoliv. Sice by si něco mohla vzít, ale tatínek říkal, že Honza snídani udělá.
Honza nakoupí rohlíky a koláče. Rozhlíží se kolem sebe, ale Petra jako na potvoru nikde nevidí. Zničeně se dovleče do domů. Zatraceně, snad jednu pitomou snídani zvládne, ne? Vyjede nahoru. Otevře si svými vlastními klíči. U srdce má takový tlak, když si vybaví, jak mu je dal. Popotáhne, ale potom rázně vejde dovnitř. Ticho. Televize nehraje, nic. Vyděsí se, že se něco stalo. Vběhne do obýváku. Je tu.
„Honzo, mám hlad!“ uslyší zakňourání zpod deky.
„Hned to bude.“ Jde do kuchyně. Juliana se vleče za ním. „Co vajíčka?“ optá se.
„Dobře, ale rychle.“ Vytáhne pět vajíček. To by mohlo stačit.
„Máslo!“ upozorní ho, když vytáhne olej.
I on ví, že se smaží. „Jasně.“ Vezme máslo, kus odkrojí.
„Pálí se ti to!“ upozorní ho klidně juliana. Honza zazmatkuje, odloží pánev stranou. Máslo je hnědé. Má takové být? Netuší. Vždy je dostal hezky rozmixované na žlutobílo. Zatraceně, má to zkusit znovu?
„Zmírní oheň, dej tam vajíčka,“ radí mu Juliana. Honza to udělá.
„Hotovo.“
„Super.“ Honza to rozdělí na dvě části.
„Zapomněl jsi tam dát sůl!“ řekne nemilosrdně Juliana, po prvním polknutí. „Hnusné.“
„Tak si to osol teď.“ Podá jí solničku. Juli ji osolí, ale zpraží Honzu pohledem typu: Jsi k ničemu. „Tatínek to umí lépe.“
„Tatínek je zvyklý dělat snídani, já ne.“
„Ahoj,“ dovnitř nakoukne Petr. Kolem krku má tmavý ručník, vlasy zpocené. „Už jíte? Přidám se. Můžeš mi udělat tři vajíčka?“ požádá Honzu. Vzápětí zmizí do koupelny.
„Jo,“ hlesne. Opět je dělat. Sakra, není domácí hospodyňka. Kdyby měl makat u Armaniho, nejspíš by si nevydělal na na vodu. Udělá to stejně, jako předtím, jen přidá sůl.
„Tady máš. Jak bylo?“ políbí ho na rty.
„Parádně. Dlouho jsem si tak příjemně nezaběhal.“ Posadí se. Nabere si vajíčka, když se mu zkřiví tvář. Zaváhá.
„Co je?“ optá se Honza.
„Nic.“
„Tak co je?“ začne. „Něco je v nepořádku?“
„Ne, vše je v pořádku!“ zavrčí Petr.
„Ne, není. Proč mi neřekneš, co? Nikdy mi nic neřekneš. Ukaž.“ Lapne vidličku a chce ochutnat. Petr v posledním okamžiku uhne s talířem. „Dej to sem!“
„Ne. Nic jim není.“
„Já bych řekla, že jo,“ přisadí si Juli. „Nejspíš, tati, nikdy nedělal vajíčka. Musela jsem mu radit.“
Petr zaskřípe zuby. Tak on je neschopný? To pitomé jídlo přece připravil, ne? Co je na tom divného, že nezvládne vajíčka? Když je chce tak si je koupí. Umí si na ně vydělat. „Dej mi to ochutnat.“
„Honzo, uklidní se. Jsou akorát.“
„Chci je ochutnat. Nikdy mi nic neřekneš. Pořád jsem tu hostem i přes ty klíče. I s tou ženskou. Víš co? Dělej si, co chceš, odcházím. Mám toho dost. Myslel jsem, že jsme partneři, že spolu chodíme, ale nedáš mi ochutnat ani blbý vajíčka, která jsem udělal.“
Petr vytáhne talíř zpod stolu, kam ho zašil, aby se k němu Honza nedostal. „Myslíš?“
„Jo. Rád bych ti pomohl. Chci vědět, co se děje. Myslím, že to tak chodí ne? Jak by ti bylo, kdyby ti Leontýna, řekla, že je těhotná až někdy v šestém měsíci?“ zaútočí. „Mně se to nelíbí.“
„Nekřič na tatínka.“
„Juli, prosím tě můžeš jít?“
„Ne.“
„Juli!“
„Nepůjdu!“ řekne tvrdohlavě.
„Juli, mazej do pokoje, nebo ti nařežu.“ Juli zaváhá a potom zmizí. „Tak to ochutnej. Jsou přesolené. Není to pravda, že…“
„Tak mi sakra to řekni. Proč pořád přede mnou něco tajíš? Jsem ti dobrý jenom k spaní?“
„Ne, to ne. Já, jenom nechci, aby sis dělal starosti. Ty vajíčka jsou dobrá,“ ujistí ho.
Honza vezme vidličku, ochutná je. „Jsi blbec!“ sebere talíř a vyhodí je. Vezme tři vajíčka a udělá mu nové. Položí to před něj. „Lepší?“
„Jo díky.“
„Tak jak to bylo s tou ženskou?“
„Promiň, ale nechci o tom mluvit.“
„Ježíš Maria, vždyť nic se nestalo.“
„Hele, prostě o tom nechci mluvit.“
Honza váhá. Má jít na to sílou? Ale co když mu zase něco zatají? Přece s ním chodí. Čekal na něj strašně dlouho. Miluje ho. „Miluji tě, slůně. Rád bych… Sakra, řekni mi to!“ zařve.
Petr sedí, dívá se na vajíčka. „Nic se nestalo.“
„Já se zblázním. Vím, že tě obtěžovala,“ začne.
„Kdo ti to řekl?“
„No Slávek to nebyl. Armani. Byl u mě se ostříhat.“
„Ty vyprávíš takové věci cizím lidem?“
„Hele, kdybys mi to řekl, nemusel bych se pídit u cizích lidí, co se stalo!“ vrátí mu to i s úroky. „Takhle jsem aspoň v obraze, když mi pán neráčí říct, co se to s ním děje. Nebo si myslíš, že jsem idiot?“
„Ne, to nejsi,“ zabručí.
„Fajn. Přesto rád bych to slyšel od tebe.“
Petr si poposedne. „No jo, stalo se to.“
„Ehm a co? Promiň, ale moc mi to není jasné.“
Petr si povzdechne. „Prostě mě uháněla,“ řekne mírně.
„Obtěžovala tě. Zažaluji ji,“ vyhrkne vztekle. Věděl, že v tom je víc. Věděl to. Půjde s tím k soudu. Nikdo Petra nebude obtěžovat.
„Ne! Neblázní! Nic se nestalo.“
„Nestalo?“ říká klidně Honza, ale třese se vzteky i nechutí. „Promiň, ale já si to představuji jinak. Nechtěl ses milovat, byl jsi vyděšený. Měl jsi strach, to není jako nic? Já ji zabiju. Obtěžovala tě zprávami! To není jen tak. Tomu se říká omezování osobní svobody. Sakra, proč jsi nic neřekl?! Proč?!“
„Nech toho. Už je to dobrý.“
„Jo? Dobrý? Nebýt Slávka a jeho návrhu, že bychom tě mohli navštívit, tak bychom nic nevěděli. Běž se fakt vycpat.“
„Promiň.“
Honza si povzdechne. Posadí se. Zřejmě víc už nesnese. „Dojez ty vajíčka. Až se něco stane, cokoliv, řekneš mi to, ano? Stejně jako o tom klukovi s Julianou, ano.“
„Dobře. Promiň. Jsou opravdu dobrá,“ řekne kajícně Petr. Má blbý pocit, ale co měl dělat? Nechtěl mu přidělávat starosti a taky přiznat, že si neporadí s takovou triviálností? Pravdou je, že kdyby nepřišel tam Honza s Juli, moc dobře by si neporadil, ale nechce, aby takhle řádil. Nakonec by řekl Ne.
„Díky. Snažím se, ale budu asi muset fakt se naučit vařit.“ Trpitelsky si povzdechne. Petr se usměje. Zní to hrozně.
„Není to tak hrozné se naučit.“
„Ne? Nezvládnu pitomá vajíčka. Juliana mě musela navigovat. Proč se vlastně hádáme?“
„Začal sis. Půjdeme na tu přehlídku?“ optá se opatrně. Neví, jak si na tom stojí. Musí říct, že to nebylo zrovna to, co čekal po ránu. Na druhou stranu je rád, že je to za ním. Celý týden čekal, kdy se do něj Honza obuje. Teď bude všechno, jak bylo.
„Jo, půjdeme. Chudák Lukáš. Hádám, že bude úplně vyždímaný.“ Honza se dívá na Petra. Má ho rád, ale to, že někdy mlčí jako ryba, ho žere.
„Hm,“ zabručí Petr. Vezme si ještě kus housky a objede ji celý talíř, až skoro svítí čistotou.
Honza ho potěšeně sleduje. Je rád, že mu to konečně řekl, i když určitě to bylo daleko horší než jen nějaké obtěžování zprávami. Jenže musí ho taky respektovat. Buď mu to řekne, nebo ne. Tahat to z něj násilím není moudré. Uvědomí si, že se chová jako Jitka. Ta by přesně tak uvažovala. Že by se na něj něco ze sestřičky přeneslo? Jenom škoda, že se na něj nepřenesl její talent k vaření.
„Nad čím přemýšlíš?“
„Tati?“ ozve se tichý hlásek ode dveří.
„Pojď dál. Omlouvám se.“ Juliana k němu jde a posadí se mu na kolena. Obejme ho. „Už je to dobrý, jen jsme si potřebovali něco vyjasnit.“
„Dobře. Půjdeme už?“ navrhne. „Moc se těším. Ještě nikdy jsem na přehlídce nebyla.“
„Jen si dám sprchu a jdeme. Nesmíme zmeškat. Zajímalo by mně, jak bude Jindřich oblečený?“ prohodí zamyšleně.
„Proč Jindřich? Ten nebude předvádět,“ řekne zkušeně Juli. Lapne koláč s tvarohem, který na stůl mezitím dal Honza.
„To ne, ale bude určitě sedět v první řadě.“
„Jo, zatímco my někde v poslední,“ pronese trochu kysele Honza, ale vzápětí se usměje. „To je jedno, užijeme si a potom co kdybychom zašli všichni na večeři? Cácorko?“
„Ano, ano a já si vezmu ty šaty, co mi koupila maminka.“ Sklouzne z Petrova klína a běží do svého pokoje. Petr taky vstane.
„Jdu pod sprchu. Byly dobré, opravdu.“
„Díky,“ řekne sebevědomě. „Jdu umýt nádobí.“ Nenávidí to, ale Petrův čistý talíř na něj udělal dojem. Možná přece jenom umí vařit. Měl by se taky obléct. Za chvilku to začne, ale i tak přijdou pozdě.
„Není tu mnoho lidi,“ prohodí Honza. V džínech, svetru mu to sluší, pomyslí si Petr. On sám dostal příkaz si vzít košili a džíny. Nechápe, proč je na ně Juliana tolik vysazená. K tomu si vzal bundu. Ona sama má kouzelné modré šaty. Nedočkavě mezi nimi stepuje.
„Jdeme, jdeme.“
„No jo, ale co lístky?“
Petr vytáhne telefon. Pochybuje, že se dozvoní na Lukáše, ale na Jindru by mohl. Je šíleně na ty dva zvědavý. Od včerejška jako by se po nich slehla zem, za což je rád. Žádné obtěžování zprávami, telefonáty a emaily: Kde je jeho miláček? Ovšem, nakolik bude ochoten Jindra jít do toho vztahu, tak to netuší. Přece jenom to jeho prohlášení, že nechce se zamilovat… nebo jak to bylo? Je to jedno.
„Neciv na telefon a volej!“ Šťouchne do Petra Honza. Ten se vzpamatuje a vytočí číslo. Za okamžik k nim sbíhává Jindra. Dokonce i Juliana zůstane na něj zírat.
„Ahoj! Proč jdete až teď? Jo já vím,“ uculí se spokojeně. „Dokonale chápu. Juli, tak co, jak to jde ve škole?“
Oba se na sebe podívají. Je to stejný Jindra nebo někdo jiný? Ale brýle má, vlasy do culíku - jo je to on.
Jindra nečeká na odpověď. „Tak pojďte dál. Tolik lidi. Ještě víc, než na mých přednáškách. Tak nestůjte tu. Řeknu vám, konečně mohu trochu dýchat.“
„Dýchat!“ hlesne ohromený Petr. Jindrovi to v džínech, svetru, vlasech do culíku zatraceně sluší. Nechápe tu proměnu, ale nejvíc je asi otřesen chováním. Takové milé přijetí – skoro žertovné. Když si připomene, jak hartusil, nadával, vztekal se jako malé dítě celý týden, co odjel Lukáš…Jednoduše ze vzteklého je veselý vědec. I Honza vypadá šokovaný. Nejlépe se vzpamatovala Juliana, která se strejdou Jindrou vesele žertuje.
„Dneska mi vybral to oblečení. Prý mi sekne.“
„Sekne…“ hlesne Petr.
„No ano. Tak to Lukáš řekl. Jdeme. Mám lístky do skoro první řady. To víte, jsou lidi, kteří mají přednost. Tisk, sponzoři a já nevím co.“ Vede je za sebou, podá lístky uvaděčkám. „Nikdy bych neřekl, co to obnáší. Museli jsme vstát brzy ráno, ale raději jsem ho doprovodil. To víte, nechci ho spustit z očí. Co kdyby se někam zatoulal? Je dobré mít přehled - to vždy říkám.“
Honza se s Petrem na sebe podívají. Ulevilo se jim, že je to stále ten stejný Jindřich.
„Ráno jsem zíval na celé kolo, ale pustili nás. Tak tady máme místa. Mělo by to za chvilku začít.“ Posadí se. Jindra samozřejmě zabere místo vedle Petra.
Petr na chvilku ztuhne, ale potom se uvolní. Má takový divný pocit.
„Víš, bylo to luxusní!“ najednou zašeptá mu do ucha Jindřich.
„Ehm. Fakt?“ Sotva to řekne, uvědomí si svou chybu.
„Jo. Dokonale. Moc se ani nezlobil. Nasoukal jsem ho do auta. Byl jsem trochu rozčilený.“
Málo řečeno. Byl vzteklý, že řvát ještě víc, sousedé zavolají nejen policii, ale i sociálku. Naštěstí vypadli opravdu brzy.
„Po cestě jsem mu důkladně vysvětlil, jak od něj bylo nezodpovědné mě nechávat samotného. Měl jsem kvůli tomu samé problémy. Teď by to mělo být vše v pořádku.“
„Jaké?“ optá se automaticky, načež si vynadá. Zatraceně chce ho umlčet, ne povzbuzovat v tom, aby mluvil ještě víc. Intimní podrobností si může nechat doma. Stačí mu ty jeho.
„Tati, začíná to!“ Juliana poposedne na židli. Nakonec z něj sklouzne a protlačí se blíž. Petrova ruka mávne do vzduchu. Zase to udělala! Ta holka nezná své místo, ale raději to nechá, než se tlačit za ní.
„Šéfová. Celou dobu do mě hustila, že si už na můj nový vzhled zvyklá, ale najednou že vypadám jak strašák, a že jestli to nezměním, tak mi někoho najme. Drzost. Jako by jí nestačily mé výsledky. Koho zajímá vzhled?“
Petr přikyvuje, ale spíš hlídá Julianu. Honza uvelebený vedle něj si užívá přehlídky. Pozorně sleduje účesy i modely, které se tu předvádí. „Auu!“ ho vyděsí. Sklouzne na Petra, který si tře postižené místo, jak ho Jindřich chytil, aby ho upozornil na Lukáše, který se objevil na molu. Uklidni se, když zjistí, že se nic moc neděje.
„To je on. Není božský?“ zašeptá rozčileně.
„Pan Božský neexistuje,“ ujistí ho vehementně Honza, který občas v práci čte sloupky pro ženy.
„Ech, cože?“
„Ale nic.“ Jenže Lukáš vypadá na molu opravdu luxusně. I to jak se hezky zhoupne, sotva znatelně v bocích a ten odtažitý obličej. Neusmívá se. Opravdový profesionál. Novináři ho stejně jako ostatní fotí o sto šest. Na konci se zastaví, přehodí si nějaké boa a jde dál.
„Ten zadek, není dokonalý?“
Petr si uvědomí, že na něm taky visí, protože je vyšpulený v těch upjatých šortkách. Uvědomí si, že modely jsou dost extravagantní. No tohle by nemohl nosit za nic na světě, ale to většinu modelů.
„No, abych pokračoval, tak navezli se šéfovou i moji kolegové. Prý smrdím. Urazil jsem se.“
„A smrděl?“
„No dovol? Jistě občas ta nějaká chemikálie na mě uvízla, ale to mohou sotva pojmenovat smradem. Většina jich příjemně voní.“
„Jasně.“ Chemii měl rád jen, co se týkalo matematiky.
Z té přehlídky budu mít bolení hlavy, usoudí. Na druhé sevření už byl připravený. Když nic neslyší, zvědavě se na něj podívá. Mračí se. Veselost se někam vypařila. „Co je?“ pošeptá, i když v tom hluku, sotva by ho někdo slyšel.
„Ten model ho moc odhaluje!“ Jindřich zasyčí tak vztekle, že Petr málem spadne z židle. „Jen se podívej, jak se na něj mlsně dívají.“
„Hej, jen to jenom model!“ zavrčí. Má toho dost. Jindra by vysílil i slona. Luki musí mít nejméně betonovou výdrž, jinak to není možné. Popravdě mu model jen odhaluje hruď. Netušil, že se síťovina začala znovu nosit. „Ona se nosí síťovina?“ poznamená užasle.
„To je krajka!“ řekne někdo zepředu.
„Krajka?“ Na chlapovi krajka? Divné.
„Jo, to je teď v módě,“ řekne Honza, který se k němu nakloní. „Sekne mu to ne?“
„Jasně.“ Neklidně se podívá na Julianu, která naštěstí klidně stojí mezi dvěma židlemi. Vypadá to, že nehodlá vlítnout na pódium a zařvat: Strýčku Lukáši jsi skvělý!
„Je to jen model, Jindro,“ snaží se ho uklidnit, protože si uvědomí, že ho stále svírá. Na vědce má docela páru, usoudí, když vypáčí ruku.
„Máš pravdu. Prostě mě málem zničil. Nedokázal jsem se na nic soustředit. Je božský.“
„Ano je.“ To ho snad uklidní. Ucítí Honzovu ruku na svém stehně, mírné účastné pohlazení. Zmizí stejně, jak se objevila. Uklidní se. Nějak to přežije.
„Prostě mě tu nechal. To se opravdu nedělá.“
„Hele, Jindro a neříkal jsi, že s ním nechceš nic mít? Co teď?“
Jindra se odmlčí, posune si brýle. Najednou je sundá a začne si je čistit. Petr čeká, co řekne. „Přehodnotil jsem své názory. Přece jen je důležité, jak vypadám.“
Petr zaúpí. On to nepřizná, i kdyby ho na kole lámali.
„Potřebuji mít u sebe někoho, kdo mi řekne, co dnešní doba vyžaduje. Lukáš se svým povoláním je dokonalý, nemyslíš?“ Jindra si pomalu nasadí na oči brýle. „Podívej se. To je hezké ne?“ upozorní ho na další model. Samozřejmě je do něj nasoukaný Lukáš. Kdyby na molu byl jenom on, zřejmě by to Jindrovi nevadilo.
Petr se zadívá na nějaké potrhané tričko opět s boa a k tomu džíny. Doufá, že se peří nebude nosit. „To je.“ Další model ho uchvátí, protože je normální, i když ty korále kolem krku… Možná je to ženská, ale ne je to chlap. No nic, přece si nemusí kupovat k tomu ty korále nebo co mu to visí kolem krku. Další má několik náramků na ruce i noze. Když vynechá ty doplňky, není to zas tak hrozné a pak do jara a léta je ještě dlouhá doba.
„Proč si nepřiznáš, že ho máš rád?“
Jindra se na něj zahledí. „Ty jsi to řekl Honzovi?“
„Jo,“ řekne lehce. „Dokonce jsem ho představil rodičům, ale nadšení nebyli.“
„Moji už tu nejsou, ale nejspíš by mi udělali přednášku o genetice, ale nakonec by to vzali. Kašlu na ni.“
„Proč? Je tvým oborem.“
„No ano.“ Oba se odmlčí, dokud nevyjde opět Lukáš. Má na sobě dlouhé pohodlné kalhoty, k tomu košili, i když je průsvitná, tak na pláž by si to hned vzal. „Zajímaly by mě ceny,“ zamumlá s očima na modelu. Na letní dovolenou by to bylo ideální. Měl by dovolenou probrat s Honzou, ale co když jim vztah nevydrží? Takové blbé myšlenky, usoudí. Mají se rádi a Juliana ho má taky ráda.
„Dost. Ty kalhoty tak pět šest.“
„Stovek? To jde, ne?“
Honza se rozesměje. „Tisíce, Ťunťo!“
„Hej, neurážej mě. Nezajímám se o to.“ Honza se smíchem, pozoruje další modely.
„Noc byla luxusní, mám spoustu poznámek.“
Petr se na něj podívá. Už zase? Má pocit, že se chce někomu svěřit s intimnostmi a to hned od začátku. Bude to muset vyslechnout. Ještě je fajn, že ho nikdo nebude slyšet. Kdo by řekl, že bude tolik ukecaný.
„Taky mě napadlo pár nových věcí ohledně rozmnožování rostliny. I když bylo zajímavé, že jsem její pomoc tentokrát ani moc nepotřeboval. Dokonce jsme dvakrát byli ve skleníku, takže rostlina s tím nemá nic společného, což je potěšující. Ovšem šestkrát za noc, to je slušné. Jistě těm poslední dvěma musela trochu pomoci, ale data jsou opravdu skvělá.“
Petr s úžasem poslouchá ne intimní zpovědí, kdo co udělal nebo jaká poloha to zrovna byla, ale údaje do grafů. Neví, zda má brečet nebo se smát. To zrovna nečekal, i když měl. Přece jenom Jindra na prvním místě je vědec, ale stejně, když nad tím uvažuje, tak pustit se do sexu s chlapem jen kvůli kytce…? Není to zrovna normální. Zamrazí ho z uvažování.
„A jaké to bylo?“
„Co?“ Jindra na něj nechápavě kouká.
„Sex!“ ztiší Petr na minimum.
„Aha. Jo ten. Skvělý. Jako vždy.“ Pokrčí neutrálně rameny. Petr si uvědomí, že je napjatý jako kšandy. Jaký asi je? Vyjádření ´Skvělý´ to je jako pudink bez piškotů nebo šlehačky. Chybí tomu něco, co by to potvrdilo i když Jindřichův výraz je spokojený.
„To jsem rád.“
Jindřich na něj chvilku kouká. Potom zamrká, jak si to asi rozvážil. „Je to jiné.“ Petr čeká na další vyjádření, ale to nepřichází. Místo toho se podívá na molo. No jasně – Lukáš. Kdyby nebyl tu Honza, řekl by: K sežrání. To je i tak. I ostatní modelové jsou moc pěkní. Možná je to tím, že ho zná víc nebo kdo ví.
Uvědomí si, že se módní přehlídka mění. Modely jsou praktičtější. Dokonce má pocit, že jsou docela konzervativní. Moc se mu líbí saka, košile. Na pohled jsou to i příjemné materiály. Teď jsou tu dokonce i obleky na večer, dokonce na svatbu. Panečku.
Hudba přestane, změní se. Je taková víc letní, už ne tolik dynamická. Hele plavky, když zaregistruje změnu. Tak o tom nevěděl. Nemají být kolekce plavek zvlášť?
„Hele, nemají být plavky zvlášť?“ zašeptá k Honzovi. Nevyzná se v tom, ale neměly by tu být, ne?
„Tentokrát ne. Je to mladý návrhář, i když už poměrně známý. Specializuje se pouze na mužskou módu. Tohle je přehlídka jaro léto.“ V Petrovi se vzmáhá chuť ho přizabít. Copak je dítě, aby mu to vysvětloval v bodech? „Za druhé je to strašně brzy. Většinou se předvádí víc v zimě. Je to od něj docela risk, protože někdy se naši návrháři řídí zahraničními trendy. Tedy těmi co udává svět. Jestli se splete, tak jeho modely nebude nikdo kupovat, protože nebudou IN. Za druhé je to letní móda. Jsou docela pěkné, co myslíš? Nejspíš si jedny takové pořídím.“
Petr se podívá na molo. No, pěkné to je, ale prostě sem nepatří. Nejsou vůbec slipové ani bermudy, ale něco mezi tím. Takové nohavičkové, ale ty do půli stehen se mu vůbec nelíbí. K tomu vsadil na bílou a černou. Barvené se mu nikdy moc nelíbily. Koupil by si bílé, ale ty jsou průsvitné… Neměl sem Julianu brát. Ještě chybí spodní prádlo. Podívá se na ni. Úplně je tím pohlcená. Prostě je to malá slečna, i když by chápal, kdyby ji zaujala dámská přehlídka ne pánská. Neměl ji sem brát. Na některé akce se to prostě nehodí, ale nemohl tušit, že na molu budou skoro nazí chlapi. Kdyby ji teď odtud vzal, bylo by to jako vzít dítěti napůl snědeného nanuka.
„To mi neřekl!“ zničehonic uslyší od vedle. Jindřich. Ou, zaskučí, když vidí málem bílé rty. Ještě trochu a je z něj biologická sopka, která vtrhne na molo s řevem, že jeho vzorek je moc odhalený.
„Co ti neřekl?“
Sklouzne na molo. Je učesaný jinak, i když je trochu jiný. Jde v plavkách, bílých, přes sebe letní košili, velmi průhlednou, na nohou sandály nebo co to je. Na konci se zastaví, otočí dokola. Bez úsměvu se rozhlédne po sále. Vlastně nikoho neviděl se smát. Všichni jsou vážní. Měli by se usmívat. Najednou Lukáš se pousměje, obrátí se, jde zpět. Petr si povzdechne a zmáčkne Jindřichovu ruku.
„Seď nebo chceš mu udělat ostudu?“ zavrčí.
Honza se k nim nakloní. „Ticho!“ zaúpí. Tohle není přehlídka, to je katastrofa. S těmi už nikam nepůjde, jedině do pohřebního ústavu. Tam snad budou mlčet. „Lukášovi to moc sluší. Je to jeho práce,“ to už směruje k Jindřichovi.
„Nemusí se tak předvádět… Spodní prádlo! To ne!“
Petr toho má dost. Vezme ho za ruku a pevným stiskem ho vleče ven. Cestou hází omluvné úsměvy, pro ty kterým překáží. Vystrčí ho ven a táhne ho na záchod.
„Nech mě!“
„Ne!“ Strčí ho na záchod a opře se o dveře. „Uklidní se!“
„Hele, on tam se ukazuje nahý!“ rukou mávne k sálu.
„Je to jeho práce, tak nebuď žárlivý. Vždyť s tebou spí.“
„Zmizel!“ řekne klidně. Oči za brýlemi zamrkají.
Petra ten klid vytočí. „Ty ho máš rád.“
Jindřich mlčí. „Potřebuji ho,“ řekne tvrdohlavě.
„Zatraceně, ty to neřekneš. Máš ho rád, ale nechovej se jako žárlivec, proboha. Nebo se na tebe vykašle!“ Petr ho otočí k zrcadlu. „Jen se podívej na sebe. Málem, že jsi tam neskočil. Co myslíš, poděkoval by ti, kdyby ztratil práci? Asi moc ne?“
„To ne.“
„Tak klid. Kvůli tobě nemám z téhle přehlídky nic.“ Sundá si brýle, které speciálním ubrouskem přetře. To ho vždy dokonale uklidní.
Jindřich se opře. „Jen ho nechci ztratit.“
„Takovým jednáním bys ho ztratil. Teď tam půjdeme, posadíme se, dodíváme se na přehlídku. Po přehlídce mu řekneš, že mu to moc slušelo a je to.“
Jindřich se pousměje. Oči zajiskří. „Sluší mu to. Je nejhezčí ze všech!“ řekne tak pyšně, že div nepraskne.
Petr nechápavě pozoruje, jak se nadýmá pýchou. Je naprosto k ničemu. Je naprosto ztracený.
„Víš, líbí se mi. Nikdy bych netušil, že najdu někoho tak milého, sympatického a trpělivého,“ přizná se. „Já vím, že se mnou je těžké pořízení, ale snažím se. Opravdu,“ ujišťuje ho. „V posteli nám to klape, víš.“
„Proč mě o tom ujišťuješ?“ napadne ho. Měl se dát na psychologii, ale sotva na ní pomyslí, otřese se. Karin.
„Nevím sám. Asi proto, že mám sex rád, ale nikdy mi nic moc neříkal, ale teď je to skvělé. Dokonce mi nevadí, když mi ho tam dá,“ řekne klidně.
„Oh, jistě,“ zamumlá. Tohle slyšet zrovna nechtěl.
„Zkoušíme všechno možné. Snažím se trochu o tom číst. Je fakt trpělivý a vzrušující.“
Petr kývá hlavou. Neviděl spodní prádlo. Snad se ta přehlídka objeví na youtub.
„Pořád se mě snaží zabavit, najít jiné pozice, vzrušující, taky huch, ale to tě nezajímá. Půjdeme. Jsem rád, že přijel, ale nejsem šťastný z té jeho práce.“
„Je to práce. Nic víc.“
„Já vím, ale když si představím…“
„To je riziko. Miluje tě, věř mi. Určitě neodejde.“ V tomto případě obdivuje Lukáše, že s ním vydrží. On by ho už dávno poslal k šípku.
Jindřich nic neřekne, vyjde ze záchodu.
„Zatraceně, taky mohl by být víc ukecaný,“ zakleje, když si vzpomene, že mohl ty pikantnosti rozvést, zvláště, co zkoušejí. Možná by přišli na něco, čím by Honzu překvapil. Nebo by si mohl něco o tom přečíst. Posadí se na místa, ale pochopí, že přišli na závěrečné defilé. Lukáš jasně v nějakém lesklém pyžamu. Ostatní porůzně. Potlesk. Neví, co bude dál.
„Honzo co bude dál? Ježíš, Juliana!“
„Je se mnou. Stalo se něco?“ optá se ho Honza.
„Tati, tati to bylo krásné a Lukášovi to slušelo a není tlustý, Honza je!“ Juliana září. Její oči všude šmejdí.
„No kdyby to bylo večer, byl by večírek, ale takhle se nejspíš sbalí a půjdeme. Zajdeme si na oběd nebo večeři?“
„Na oběd,“ rozhodne Juliana. „Všichni ano.“
„Všichni?“ ozve se najednou.
„Ano. Všichni!“ řekne tvrdohlavě. „Je oběd a já mám hlad. Honza nemusí, je tlustý,“ zaryje do něj drápky.
Honza se naštve. „Mladá dámo, nejsem tlustý. Jsem štíhlý. Nemusíš to opakovat.“
Juliana se schová za taťku. „Ale budeš.“
Honza zaúpí, Jindřich se zasměje.
„Ahoj, miláčku, co tě pobavilo?“ Petr s Honzou se usmějí na Lukáše, který obejme Jindru kolem pasu.
„Juliana si myslí, že Honza bude za chvilku tlustý. Proto nemá jít na oběd.“
„Oběd? Dobrý nápad. Mám hlad jako vlk, zvlášť, že jsem nemohl toho moc sníst. Kam půjdeme?“
„Vidíte, vidíte. Jdeme všichni.“ Juliana poskočí radosti. Petr si pomyslí, že zase si vydupala vše, co chce. Mělo by se ji to zatrhnout, ale Jindra se s příchodem Lukáše uklidnil, což je dobře. To jak ho objímá… závidí jim, ale na druhou stranu, aby to všichni věděli… Neví.
„Je ti něco?“ optá se účastně Honza.
Petr si pomyslí, že by teď bral, kdyby ho vzal za ruku nebo objal kolem pasu, ale sám mu řekl, že to nemá dělat. Nevyznám se v sobě. Co vlastně chci? Zabručí pro sebe.
„Nic. Přemýšlím, kam na večeři.“
„Někam blízko. Co do Šatlavy?“ navrhne.
„Šatlava? Co je to?“ optá se Juliana s očima navrch. „Strejdo Lukáši, moc ti to slušelo.“
„Já to měl říct!“ vypadne z Jindřicha. „Moc ti to slušelo.“
Lukáš se rozzáří. „Děkuji. Jsem rád, že se přehlídka líbila, i když jsem mu říkal, že je to bláznovství dělat taky brzy.“
„bylo to rozhodně zajímavé. Jdeme do té restaurace.“ Petr se dívá na ty dva. Obdivuje Jindru, že je mu to jedno, ale je to tak nebo si to neuvědomuje? Tipl by si to na to druhé. Vyjde ven, když ucítí stisk ruky. Potěší ho a sevře ji. Před ním sbíhá Juliana. Možná není špatné Honzovi říct, že by rád, kdyby se ho občas dotkl. Ale decentně.
„Počkej na nás!“ zavolá za Julianou. Ta se zastaví a čeká. Není to špatné, pomyslí si opět s rukou, která ho svírá. Jen decentně, ujistí se znovu, když vidí mladý pár, který by se nejraději snědl. Přece jen jim není šestnáct. Usměje se. Těší se na dnešní oběd.
Malý poklad - 55. Tati, he...halloween začíná.
