Malý poklad
55.
Tati, He… Halloween začíná!
Petr dost neochotně zaparkuje před velkým domem. Za chvilku se má proměnit v strašidelné místo, ale v tuhle dobu to spíš vypadá jako poklidná velká vila se zakrytým bazénem. Vůbec neví, co ho čeká, ale hlavně, jak se do této šlamastyky dostal. Nechápe, že se dal k té akci přemluvit. Jenže od té doby, co zná Honzu, dělá jednu volovinu za druhou. Tahle je, v té řadě zla, ta nejmenší. Zaslechne troubení. Zavrčí. Honza se na něj udiveně podívá.
„Děje se něco?“
„Nic.“ Další troubení. Vykloní se z okénka, aniž se pořádně podívá, zařve. „Trhněte si… Ahoj!“ řekne rozpačitě do smějících se tváří Jindřicha s Lukášem.
„Ahoj. Co je?“
„Nic.“
„Špatná nálada, už po probuzení,“ odpoví za něj Honza. Ze zadu vystoupí Juliana, která hned běží k domu, kde už na ni čekají Jitčini kluci se psy.
„To je mi líto. Nechceš prášek?“ optá se Jindřich. Začne se šacovat. „Někde jeden, bych měl…“ bručí si pro sebe. Honza se děsně rozesměje.
„Ne. On jen nechce dělat nějakou mrtvolu.“
Jindřich se zatváří nechápavě, zatímco Lukáš se rozesměje. Plácne Petra po zádech.
„Hele, bude to fajn, přisahám. Já si to užívám. Rok od roku tu přijde víc lidi, že jo Honzo?“
„Byl bych raději, kdyby tu bylo pusto,“ řekne se špatnou náladou Petr a silně bouchne dvířky od auta. Nesnáší takové akce a zvlášť, když v nich musí se účastnit.
„To auto za nic nemůže. Víš co, jestli nechceš, nemusíš. Jitka to pochopí.“
Petr ožije, ale potom splaskne. „To bych neudělal. Už jsem to slíbil a Barča mi dnes dokonce volala, zda přijdu. Jdeme do jámy lvové. Proč já tě poznal?“ zvolá trochu teatrálně.
„Teď bude litovat i to, že se narodil,“ pronese Honza hlasitým šepotem ke kamarádům.
„Nebýt tebe, tak nejsem v téhle šlamastyce. Mohl bych v klidu si dělat nějaký program nebo odpočívat na pohovce s knihou. Odpočívat!“ zdůrazní hlasitě.
„Svalí na mě vinu i za potopu světa, vsaďte se.“
„Ahoj!“
„Ahoj, Jitko. Jak je?“ začne se zajímat o mimino. Honza zakleje. Už se těšil na krásnou přednášku, že kdyby ho nepotkal, jeho svět by byl klidný. Opravdu škoda. Petr to umí podat jako nikdo jiný.
„Jak to jde? Zatím dobrý. Dokonce i chutě nejsou tak hrozné jako u kluků. A rozhlédněte se. Letos jsme se s Barčou vytáhly. Podívejte se.“ Všichni se rozhlédnou po domě, zahradě s velkým množstvím různě velkých vydlabaných dýní. Hvízdnou.
„Děkuji. Už se těším, až to bude. Barča je opravdu talent. Tuhle dělala ona, a kdybyste viděli ji v noci se svíčkou, počůrali byste se strachy.“
Před nimi trůní dýně snad pětikilová s kloboukem, vyceněnými zuby, obličejem staženými do vrásek. Z očí se jim dělá už teď blbě. V oknech jsou další menší dýně… potom se zarazí. Lukáš se mimoděk pokřižuje, protože ty bílé hlavy na kůlech je zrovna ozdoba, která by vyděsila i Indianu Jonese.
„Co je tohle?“ hlesne, i když dobře to ví, ale potřebuje potvrzení, že nevidí špatně.
„To je nápad Juliany.“
„Koho?!“ Petr nemůže uvěřit.
„Jo,“ uculí se. „Tys to nevěděl? Úžasný nápad. Hned jsem to zrealizovala. Pravda dalo mi dost práce sehnat tolik lebek, ale stojí to za to. Barčo, už to máš?“ křikne na postavu, která kolem nich by proletěla.
„Tady. Jej ahoj, strýčku Petře, Honzo. Pomůžete mi?“
„Jasně, co potřebuješ?“
Zvedne ruku s nějakými různobarevnými třásněmi. „To přimontujeme na ty kůly. Bylo by fajn, kdyby foukal vítr. Taky jsem našla na půdě pár zvonečku a světýlka. Bude to dělat slušný rámus.“
„Jsi poklad. Letos to bude velké,“ souhlasně přikývne Honza.
„Nepřeháníte to?“ namítne Petr, ale v ruce už má fábory, které připevňuje na ty děsivé kůly. „Musí to stát peníze.“
Jitka mávne rukou. „Slávek na to vydělá!“ rozesměje se.
„Jo, vydělám, aby moje žena měla za co utrácet!“ pronese pochmurný hlas Slávka se stejným nadšeným výrazem jako Petr.
„Ale no tak. Je to jednou do roka.“ Jitka ho objeme a dá velkou pusu.
„Jojo a jednou do roka jsou Vánoce, Nový rok, Valentýn, potom čarodějnice, svátky, narozeniny, Helloween… Zapomněl jsem na něco?“ optá se ironický.
„Na den dětí!“ ozvou se Jitčini kluci vítězně s takovým řevem, že všem zalehne v uších.
„Bingo. To máme tolik peněz, že bychom mohli si pořídit nové auto. Za pár let by to mohl být pozemek a dům. Za dalších…“
„Drahoušku, auto už máš, dům taky, tak nesyč. Můžeš spořit. Stejně ti to nevadí.“
Slávek se zasměje. „Jo, nevadí. Jdu dělat mrtvolu.“
„Jsi, dobrej, strejdo. Můžeš usnout, ale prosím tě nechrápej jako minule! Teta tě musila budit. Málem jsi to pokazil,“ ozve se do toho Barča. Je v teplácích, ale jiskří nadšením. „Dělám na střeše Bílou paní,“ pronese důležitě.
„To je hezky a nebojíš se?“ optá se Petr. Na střeše? To snad ne?!
„Nechrápu,“ ozve se zarputile Slávek.
„Chrápeš. Minule jsi usnul a chrápal!“ řekne nemilosrdně Barča. „Kluci s Julianou půjdou za rarachy a vílu. Nebojte se, nenastydne. Jakmile je to přestane bavit, vrátí se a připojí se k nám. Honza je bude doprovázet jako smrtka. Letos máš i kosu.“
„Ježíš, proč nemohu dělat Drákulu?“ zeptá se ukřivděně Honza. „Sluší mi to.“
„Protože toho bude dělat strýček Lukáš. Je černovlasý. Kdo chce dělat mumii?“
„Mohu já?“ nabídne se trochu váhavě Jindřich.
Barča si ho prohlédne, potom se na okamžik vrátí k lebce. „Jo to by šlo. Tak uvažuji…“ Důkladně si prohlédne Petra. Potom se usměje tak, že z toho Petr má nepříjemný pocit. „Strýčku Petře, už jsi zkoušel dělat šamana?“
„Koho?“
„Nevíš kdo to je?“
„Jistěže vím, ale… tak jo,“ souhlasí, protože stejně má pocit, že se od něj nic jiného nečeká.
„Super. Jej kdo to je?“ zvolá s údivem, když před barákem zastaví luxusní fáro. Z něho vystoupí Armani s Kaoru.
„Armani s hospodyní,“ řekne po chvilce Honza, kterému to došlo jako první.
„Ty vole, jako fakt? To nežeru!“
„Mluvím pravdu,“ ozve se uraženě Honza. Zuřivě začne na ně mávat, jako by ho neviděli. „Ahoj!“
„Ahoj. Jdu se podívat na tu slávu. Dobrý den, paní Jitko.“
Jitka, která zpozorovala Filipa s Kaoru jde k nim. „Ahoj a jsem Jitka.“
„Pro vás.“ Filip jí podá luxusní bonboniéru.
„Děkuji, nemuselo být.“
Barča se toho ihned chytí. Jsou to známí, takže…„Jste diváci nebo se jdete zúčastnit? Potřebuji zombií, ale když tak koukám, vymyslím něco jiného.“
„Na útěk je pozdě,“ ozve se vesele Honza.
„Cože?“ Kaoru nechápe, jen se dívá na Barčou, která letí do domu.
„Jde vám hledat kostým, do kterého by vás navlékla. Jitko, co máme dělat? Můžeme nějak pomoct?“ optá se Petr, který to vše u lebek vzdal.
Jitka se zamyslí. „Děkuji, budu ráda. Petře, Kaoru, prosím do kuchyně, aspoň umíte udržet nůž. Honzo, Filipe, prosím nainstalujte do oken elektrické efekty, a jestli mohu poprosit do zahrady další efekty. Všechno je to připravené, takže…“
„Rozkaz!“ zasalutuje Filip, čímž všechny udiví kromě Jitky.
„Zase kuchyň. Ahoj,“ řekne rozpačitě Kaoru.
„Ahoj. Jsem moc zvědavý, co to tu bude. Děláš opravdu hospodyni?“
„Ano. Platí moc dobře, ale to je na delší povídání. To já taky.“ Jdou za Jitkou do kuchyně, která jim vysvětluje program dne. Nejdřív se všichni účastnicí najedí. V čtyři hodiny se začne oblékat a malovat, aby byli připraveni tak mezi půl šestou a šestou. Potom začnou chodit děcka. „První rok jich moc nebylo, druhý už víc, ale loni přišlo tak padesát děcek. Dokonce v kostýmech. Takže to chce hodně sladkosti, pro dospělé tradičně punč. Tvrdý alkohol nepodávám. Tady se to moc nedrží, ale já se to snažím zavést. Myslím, že je to hezký strašidelný svátek a ti co tvrdí, že je to americký svátek, ať jdou k čertu. Kdyby se něco podobného dělalo na dušičky, tak to dělám na ten den. Je škoda, že se to tu neslaví. Samozřejmě jste potom zvaní na čarodějnice, ale to není ono. Všichni jsou za čarodějnice, chlapi za čarodějníky, samozřejmě. Kdo kdy vymyslel, že čarodějnictví je jen pro ženské? Děcka mají svou malou vatru, dospělí druhou.“
„Přijdu, pokud zde ještě budu,“ slíbí Kaoru. „Nikdy jsem na ničem podobném nebyl.“
„Budu ráda. Takže potřebujeme připravit koše s bonbony, tácky s pitím, prostě tak aby nic nedošlo. Podívám se na dýně, jestli už jsou. Můj recept, ale zapráší se po nich a jsou hezké.“ Z jedné z trouby vytáhne plech s dýněmi.
„Jeje, ty jsou hezké. Mohu prosit o recept?“ požádají hned oba dva. Petr si pomyslí, že Juliana bude nadšená.
„Jasně. Tak do toho.“ Oba se vrhnou ke košíkům, které jsou připravené pro každého účastníka a něco navíc. Jitka s potěšením se dívá, jak to pěkně aranžuji. Možná až moc pěkně, protože každý se snaží trumfnout toho druhého. Musí přiznat, že takovou událost nečekala a k tomu tolik pěkných chlapů. Proslaví ji to. Mimoděk položí si ruku na břicho, ale potom se začne věnovat jídlu. Udělala bramborový salát a kuřecí řízky. To mají rádi jak dospělí, tak děcka. Udělá ještě zeleninový salát, kdyby někdo měl hlad. Z druhé trouby vytáhne buchtu. Nechá ji vychládnout.
„Tak co? Nádhera. Zvládli jste to rychle. Moc děkuji.“
„Nic to nebylo. Musím se přiznat, že jsem zvědavý, co Barča vymyslí.“
„To je ta dívka s hnědými vlasy?“ optá se Kaoru.
„Jsou rudé,“ upozorní ho Jitka s úsměvem. „Je na to pyšná. Nevím, ale na půdě toho jsou kvanta, jak jsem sbírala, slavila. Ani nevím… vemte si!“ vytáhne slané tyčinky posypané sýrem. „Kde jsem to skončila. Jo. Nevím, kde se to tu všechno vzalo, ale co si pamatují, strašně ráda jsme se převlékala. Za cokoliv. Už od malá. Potom jsem nemohla vynechat žádný karneval. Dokonce jsem byla v Benátkách. Slávek ještě dnes hudruje, protože jsem musela mít kostým přesně takový, jaký se tam nosí. Byla jsem za půlnoční královnu. Říká, že vyšel dráž než celá cesta s hotelem.“
„A to mu to nevadí?“ optá se konsternovaný Kaoru.
„Moc ne. Navlékla jsem ho taky. Byl za půlnočního krále. Černá, tmavomodrá a stříbrná. I když není do toho tolik zblázněný, tak rád vidí, jak se převlékám.“ Najednou zrudne, otočí se, schová tyčky. „Potom bychom nejedli. Myslíte, že se můžete podívat po ostatních?“
„Jasně. Nevěříte jim?“
„No Filipovi a Jindřichovi moc ne.“
Oba dva se zasmějí, ale jdou. Kaoru vyrazí na zahradu, Petr vyrazí po domě. Otevírá dveře, kde by mohli být.
„Blbost!“ zaslechne zničehonic. Vejde tam. „To patří sem.“
„Ne, to patří sem. Jestli to strčíš tam, vybuchne nám celá práce.“
„Nechci nic říkat, ale zvládnete to do večera?“ Nakoukne jim přes rameno. Nemůže tomu věřit, protože se hádají, kam zastrčit jeden ze dvou kabelů do jedné zdířky. Jestli to takové je i v zahradě – potěš pánbů.
„Jistěže!“ popadne správný kabel a dá ho na místo. Žárovky ožijí. „Vidíš.“
„Jo a jak dlouho nad tím tu sedíte?“
Honza s Filipem se na sebe podívají. „Nijak dlouho,“ řekne neutrálně Filip. „Jdeme na další ne?“
„Jasně. Jdeme. Nezdržuj.“
„Jasně, jasně. Jdu se mrknout za Barčou.“ Plést se jim do života by bylo jako rozdmýchat třetí světovou. Nic záviděníhodného. Jde nahoru na půdu, kam už cestu dobře zná. Zaslechne šramot. Nakoukne a kýchne. Je přesně taková jakou ji poznal, jen má pocit, že prachu je tu víc. Řekne Jitce, že by tu měla trochu oprášit.
„Barčo?“
„Co je? Strejdo Petře?“
„Jo to jsem já. Mohu dál?“
„Jasně. Pomůžeš mi?“
„Jistě. Panečku, máš toho tady hodně.“
„To mám. Jen je škoda, že mi to neříká pane. Vše je tety Jitky. Úžasné. Je to úplný poklad.“ Odhrne si vlasy z čela. „Teta Jitka je moc hodná, že mi dovolí tu s tím tak nakládat. Jsou to poklady.“
„Baví tě to.“
„Jo. Chci být herečkou. Nebude to snadné, ale já to zvládnu. Tohle je příležitost, jak například zrežírovat divadlo. Baví mě to. Jestli chceš, můžeš být někdo jiný.“
„Kdepak. Šaman mi vyhovuje. Jak to bude probíhat?“ optá se. Vezme od ní hák. Vypadá to jako k pirátskému vybavení, ale kdopak asi jim bude? No nechá se překvapit. Uvědomí si, že začíná se bavit.
„Jitka už něco řekla určitě. Takže já budu Bílou paní. Jsem ji každý rok. Moje místo je na střeše, kde se procházím. Ty budeš Drákula, jestli ti to nevadí. Mám pro tebe vystlanou rakev. Otevřeš ji, pomalu znáš to. Nejdřív ruka… jo a je to zrezivělé, tak krásně to na tebe upozorní. Pomalu vstaneš a nechám to na tobě.“
Petr si povzdechne. To nebude snadné. „A jak budu vědět, kdy mám vstát?“
„To poznáš. Většinou chodí děcka vlnově. Jedna skupinka po druhé. Neboj, není jich tolik, ale… Ježíš, houby Drákula. Promiň. Budeš šamanem.“
„Aha.“ Na to už úplně zapomněl.
„Drákulou bude ten hezkej chlap, co přijel v tom bouráku. Hele, kdo to je? Vypadá na boháče.“
„Chceš ho ulovit?“
Barča si odfrkne. „Ne. Určitě má doma manželku s kupou dětí a milenku v cizině.“
Petr se rozesměje, vezme kabát se zlatým zdobením. Odloží ho na hromadu. Barča se opět ponoří do truhly, kterých tu je hafo. „Ze sklepa mi pomůžeš vynést čarodějnický kotel.“
„Na co?“
Barča se vyhrabe s kloboukem a péry. Kýchne. „Pro tebe. Budeš na něm vařit. Musíme někde sehnat vařečku nebo klacek.“
„Kristova noho!“
„Jo. Bude to paráda. Už se těším jako malá. Mamka to chápe. Bude dělat jezinku v bazénu. Táta zase vodníka. On to nerad, ale vždy ho přemluvíme.“
„Vzdávám to!“
Barča se uculí. „Ten dlouhovlasej bude pirát, co říkáš? Je fajn, že ty hadry vám padnou. Kdybyste byli tlustší, bylo by to horší.“ Zamává kloboukem s péry.
„Jo to mu bude sedět jako ulité.“
Barča opět sáhne dovnitř, vytáhne další kus šatstva. „Tak jdeme. Bude oběd a já mám hlad. Musím si udělat pořádný rozpis. U oběda se dozví každý, co bude dělat.“ Petr s plnou náručí opatrně schází do pokoje. Barča ho diriguje do převlékárny.
„Přijdou taky holky, co umí malovat obličeje. Udělají to zadarmo, tak bude fajn. Jsou kamarádky z divadla a rády se procvičí. Taky se chtějí na to podívat, ale možná příští rok se zúčastní. Máme moc málo ženských rolí,“ postěžuje si mu. Petr se usměje. Nediví se. Kdo by do toho dobrovolně šel?
„Oběd!“ Zaslechne hlásnou troubu. Barča shodí na postel všechny krámy, on taky. Je toho hromada, usoudí, ale vydá se za Barčou do kuchyně. Tam už je velký stůl roztažený, přisunutý další. Najednou se sotva kdo pohne. Všichni se hladově dívají na mísy. Filip s Honzou jsou spokojení, takže zřejmě dali všechny kabely na místo.
„Tak si berte.“
„Konečně,“ zamumlá Slávek. Když si naberou, ozve se o stůl zaťukání.
„Dámy a pánové, vítejte na helloweenské party jako každý rok. Letos máme nováčky, proto jsem se rozhodla seznámit vás u oběda, co kdo bude a co bude dělat.
„Strýček Slávek je jasný. Bude u vchodu domu dělat mrtvolu. Je v rakvi, takže neusni, ale nemusíš jinak nic dělat.“
„Minule do mě dloubali.“
„Proto s tebou u vchodu bude Drákula. To bude strýček…,“ zarazí se, protože si nemůže vzpomenout na jméno. Petr si pomyslí, že teď děcka mají na dloubání dva panáky.
„Filip.“
„Ano. Strýček Filip. Dostane další rakev, ovšem už ne ta hezkou. Musíme je vynést ze sklepa a pár dalších věcí, včetně čarodějnického kotle. Strýček Filip dostane zuby, kostým ala Drákula. Lehne si do zavřené rakve… nemáte fobií, že ne?“
„Nemám.“ Filip ji fascinovaně pozoruje.
„Výborně. Občas, když uslyšíte novou skupinku, pomaličku rakev otevřete, pozor vrže a jednoduše na ně vpadnete.“
„Aby nedloubali do Slávka,“ prohodí žertovně.
„Přesně tak. U domu bude čarodějnice, tou bude teta Jitka. Ta ví, co má dělat. Já budu na střeše dělat Bílou paní. Letos budu mít černé rukavice. Taťka přijde později a dělá vodníka. Mami, ty budeš dělat u bazénu jezinku. Vzala sis ty nahrávky, co jsem ti dala?“
„Neboj se.“
„Super. Dále je tu strýček Petr. Bude dělat u lebek šamana. Je tam ohniště, takže dáme na to kotel a něco páchnoucího a dýmajícího. Snad ještě něco zbylo z loňska. Dostane kostým a buben.“
„Neumím bubnovat.“
„To je fuk. Stačí do toho hlasitě mlátit a prozpěvovat.“
„Pr. Nebudu zpívat. Utekli by ještě, než by došli k domu.“
Barča se zamyslí.
„Hele, je to fakt,“ potvrdí jí Honza, který zuřivě do sebe hází druhý řízek.
„A co my?“ ozve se Juliana zvědavě.
„Počkej chvilku. Dospělí mají přednost.“ Juliana zabrumlá, že to není fér, ale je ticho. „Ok, strýček Slávek má nějakou tu domorodou hudbu. Jde z ní mráz po zádech a zní jak vyjící kojoti.“
„Barčo, no dovol?“
Barča se ušklíbne. „Je to fakt, tak se nečil,“ řekne tvrdě, protože se dostala do ráže. Slávek se raději věnuje salátu, který rekordně mizí v žaludcích. „Strýček Jindřich bude mumie. Obalíme tě do obvazů. Mám speciální velké a budeš chodit po zahradě s rukama před sebou. Nic jiného dělat nemusíš. Kaoru budeš pirátem.“
„Super. Jsem rád, že je to něco normálního.“
Barča se ušklíbne.
„Honzo, dostaneš kosu, budeš jako obvykle smrtka. Doprovodíš Julianu s kluky k ostatním. Juliana je víla, kluci raraši.“
„Hezky. To se mi líbí,“ přitaká Juli s plnou pusou salátu.
„Výborně. Na někoho jsem zapomněla?“
„Myslím, že na mě.“
„No jo.“ Podívá se na Lukáše, který se s lítosti dívá na zmizelý salát. „Vodník. Myslím, že jsem viděla něco zeleného. Budeš dělat mamce společnost u bazénu.“
„To je od tebe hezky, ale tam mám taťku nebo chceš dělat dva vodníky?“ podotkne její maminka.
„No jo. Vlkodlak? Ne, to nepůjde. Jedině mám to! Budeš dělat ducha. Hned zajdu na půdu. Petře, doprovodíš mě nahoru?“
„Jasně.“
„Fajn. Ostatní vyneste rakve, kotel a myslím, že to bude všechno. Jsou skoro tři hodiny. Za chvilku tu budou holky s líčidly. Velká ložnice je převlékárna. Za dvacet minut tam. Vyfasujete oděvy. Potom si je můžete nandat. Holky vás nalíčí. To nějakou dobu zabere… Jo a bude to. Co instalace světelných efektů?“
„Skoro hotovo.“
„U mě taky. Podsvítil jsem nějakého trpaslíka,“ řekne Jindřich. „Výborný salát a řízek.“
„Paráda. Miluji Helloween.“ Barča vstane od skoro prázdného talíře, když její mamka se zvedne.
„Slečno, jeden řízek a trochu salátu, jinak zapomeň na nějakou Bílou paní a fofrem.“
„Ale mami…“
„Něco jsem řekla.“ Obě dvě se na sebe dívají. Barča rezignovaně se posadí nazpět. Nabere si z mísy salát a řízek. Její maminka se spokojeně posadí.
„Omlouvám se, ale někdo ji hlídat musí. Jak je v ráži, zapomíná jíst a nechci, aby z té střechy spadla.“ Barča zamručí, že by nespadla ani o půlnoci.
„To si myslíš, slečno.“ Ještě chvilku jedí, ale brzy jsou mísy prázdné. Jitka podá talíře s buchtou, která taky rychle zmizí. Pomalu se zvedají a rozcházejí se za svými úkoly. Petr jde s Barčou na půdu pro kostým ducha a vodníka.
„Neuvěřitelné, co tady všechno mají.“ Když Barča vytáhne lidový kroj. Není úplně zelený, ale ty pentle jsou dokonale. Potom delší dobu se štrachá v jiném, ale výsledek stojí za to, protože vytáhne velkou fajfku a tmavozelený klobouk. Hned na něj přidělá papírovou sice postarší, ale jak prohodí, nikdo v té tmě to nepozná, kytku. Pak vytáhne z další truhly kostým ducha. Petr se toho dotkne. Úžasné. Opatrně to snesou dolu. Oknem vyhlédnou na trávník, který se změnil k neuvěření, protože tam stojí další dýně. Petr zahlédne kotel a zamrazí ho z jeho velikosti. Snad se toho zhostí ze cti.
„Počkej tu.“ Vrazí mu věci do ruky a otevře dveře. Petr zahlédne pracovnu. „Našla jsem to. Bude se ti líbit. Jen doufám, že je dost reproduktorů. No když tak si půjčíme.“
„Mobil by nešel?“
„Není tak dobrý zvuk, ale v nejhorším jo. Tak dovnitř. Pojďte dál.“ Otevře dveře do velké ložnice. Všichni vydechnou údivem. Barča s rukama v bok se na ně dívá. „Jdeme na to. První Filip a Kaoru.“ Začne se hrabat v hromadě všech možných věcí. Kaoru dostane dlouhý modrý kabát se zlatým vyšíváním, klobouk s péry skoro až na zem, meč, bambitku, pásku přes oko, hák a kalhoty s dlouhými botami. Armani vyfasuje teplý velký plášť, cylindr, hůlku, zuby a pohár s přidělanou krví.
Slávek zahučí. „Půjčím vám můj černý oblek. Mám dva.“
„Jasně. Díky.“ Převezme oblek v obalu, nakoukne dovnitř. Luxusní. V tom bude vypadat božsky.
„Ahoj. Tedy tomu se říká šrumec!“ Ve dveřích stojí dvě holčiny s kufry v rukou. Udiveně přejíždějí sešlost.
„Ahoj, holky. Jdete včas. Tohle je Filip, je Drákulou. Tohle Kaoru. Bude mít jizvu, protože je pirátem. OK.“
„Jasně. Tohel se maluje samo,“ ujistí ji blondýnka.
Barča se uchichtne, protože ty dvě jsou u vytržení. Určitě tu zůstanou a zítra budou mít co vyprávět. Vede je vedle, kde jsou už připravená zrcadla a stolky.
„Je to tu úžasné a ten barák. Hele oni jsou nějací milionáři?“
Barča pokrčí rameny. „Nevím. Moje mamka mě s nimi seznámila, ale odkud je zná ona, netuším. Jsou moc milí stejně jako ti ostatní.“
„Jasně. No taky bych tohle chtěla mít a ne být v bytě s dvěma pokoji.“
„Neremcej a dělej. Kdy budeš mít tak pěkné chlapy pod rukama? Životní šance.“
„To je fakt,“ uculí se jedna.
„Na balení zapomeňte, všichni jsou skoro zadaní.“ Zasměje se, když vidí jejich protáhlé obličeje, ale neřekne, jak to ve skutečnosti je. Jde nazpět, kde všichni odevzdaně čekají kromě Jitky a Slávka, kteří mají svoji vlastní garderobu.
„Honzo, to je pro tebe.“
„Zase nebudu sexy,“ zabručí, když si bere hábit s maskou, kosa ho už čeká venku.
„Neremcej, máš být strašidelný, ne sexy. Petře to je pro tebe.“ Hodí mu zvířecí kůži, kalhoty neurčité barvy, další zvířecí kůži. Masku se zobákem s péry na vrchu. „Kdybys nevěděl jak na to, počkej na mě. To je pro tebe!“ podá Jindrovi tašku narvanou něčím bílým. Omotáš to kolem sebe důkladně, ano jinak budeš nahý. Jo nech něco vlát, jako by se ti to odmotávalo. Někdo ať ti pomůže nebo mohu já, až to skončím.“
„Já to udělám!“ nabídne se rychle Lukáš. Obmotávat svého miláčka bude jako sen.
„Fajn. To je pro taťku a tohle je pro tebe.“ Podá mu dlouhý bílý hábit. A to je moje!“ ukáže na bílé šaty s vysokým kloboukem, tunami spodniček a černými rukavicemi. „Juli, kluci sem. Budeme se strojit.“
Petr se podívá na hodinky. Skoro čtyři. Mají co dělat, jestli chtějí stihnout harmonogram.
„Už se nezlobíš?“ optá se Honza ode dveří. Dívá se na jeho polonahé tělo, které rozpačitě zahaluje do divného úboru. „Pomohu ti.“
„Díky. Nevím, co s těmi věcmi. Tohle má dokonce nějaký zobák, takže na hlavu?“
„Jo. To bude ono. Příště nemusíš jít, opravdu. Já jen, že Jitka to prostě bere jinak. Všechny svátky.“
„Proč?“ optá se zvědavě, když přes sebe přetahuje pestrobarevné pončo.
Honza pokrčí rameny. „Než jsme se k tetě dostali, tak jsme nic neslavili. Mě to bylo jedno, ale Jiťa závistivě koukala na dárky, které dostali její spolužáci. Myslím, že se rozhodla, že až bude velká, tak to vše bude důkladně slavit.“
„Chápu, ale v tak velkém stylu?“
„Chce se bavit, ale zároveň chce, aby se bavili všichni kolem ní. Má ráda kolem sebe lidi. Díky ní je Slávek tam, kde je, víš. Proto to klidně platí.“
Petr se zamračí. „Nechápu.“
Honza se posadí na pohovku. „Jako hostitelka je perfektní. Hodně pořádá firemních večírků. Utrousí tam slůvko, tam, vždyť to znáš, ne?“ Petr si vzpomene na rozlučku se svými kolegy z gymnázia. Přikývne. Ke konci si všichni mysleli, že se to nestalo.
„Přesně. Slávkovi, i když hudruje, to nevadí. Ví, že se mu to vše vrátí. Jitka tak neuvažuje. Chce pro své blízké vždy to nejlepší. Tak hotovo. Teď já. Mám to jednoduché.“ Přetáhne přes sebe hábit, kapuci přetáhne přes obličej, že nic není a potom si dá masku. Z příšeří zasvítí oči.
„Hnus.“
„Že jo. Tu jsem si sám pořídil. Tak dojdu pro kosu a běž k líčení.“ Políbí ho na tvář a vypaří se. Petr se usměje. Možná to vše začíná chápat lépe. Pokusí si to užít. Vyjde ven, ale teď neví, které dveře vedou k líčení. No nějaké zkusí a je to. Otevře dveře, strne, protože před ním jsou všude bílé pruhy, Jindřich a před ním klečí Lukáše. Zaregistruje ruku ve vlasech, jazyk, který líže varlata.
„Ježíš… prom…“ Práskne dveřmi rudý jako rak. Ježíš Maria. Rychle se odklidí z dosahu. Tak tohle by nemusel vidět. Zastaví se, uculí, ale že byl Jindra spokojený. No co, drobné hříšky. Opatrně otevře další dveře. Nejdřív se zaposlouchá, zdá neslyší divné zvuky, ale hraje jen nějaká písnička. Vejde dovnitř. Je na správném místě.
„Ahoj. Jsem Petr a mám být šamanem. Panečku, tomu se říká nádhera,“ ukáže na kufry plné líčidel.
„Děkujeme. Tak se posaďte. Hrabě Drákula je už hotový.“ Petr se posadí na stoličku. Ozdobu pokrývky položí vedle, ale dívka mu ji nasadí.
„Jak se jmenujete?“ optá se zvídavě.
„Vlaďka. Studuji na maskérku. Není to tak snadné, jak se zdá, protože mezi to patří i masky a podobné věci. Co vy děláte?“ optá se odvážně.
„Učím.“
„Tedy a co?“
Petr se usměje. „Matematiku a fyziku.“
„Tedy! Já je nesnášela. Pravidelně jsme prolejzala s čtyřkami.“
„Někomu to nejde.“
„Zkuste to říct mé matikářce. Podle ní se svět točí jen kolem čísla pé, nebo co to bylo. Bude se dobře vás malovat,“ podotkne s rukou na bradě.
„Pí,“ opraví ji, ale Vlaďka neposlouchá. Petr raději zavře oči. Místnosti se ozývá poklidná hudba. Mimoděk zívne.
„Probuzení, ale nejdřív si nasaďte masku.“ Petr si ji nasadí, podívá se do zrcadla a couvne.
„Kristova noho, to jsem já?“
„Jo.“
„Pěkné. Krásné. Doufám, že ze mě nebudou tlačit noční můry. Jste ohromně šikovná.“
„Nebojte se. Tohle je opravdu zkouška našeho talentu, viď Reni.“
„To jo,“ zabručí druhá dívka, která roztírá bílé líčidlo mumii. Petrovi si vybaví, jak před ním klečel Lukáš, mimoděk sklouzne ke klínu. Raději vypadne, než zrudne jako rak. Tohle asi bude vidět hodně dlouho. Zatočí, couvne. Co teď? Vykoukne opět, ale ti dva si ho vůbec nevšímají. Pirát je doslova v obležení Drákulou, který asi zrovna zkouší své nové zuby, protože je přitisknutý ke krku a pirát nic proti tomu nemá, i když ten hák na zádech… Co teď? Přece tam nevpadne nebo ano? Nechce na druhou stranu šmírovat. Možná jen něco opravoval na masce.
Vykoukne.
Asi jo. Hák se opírá o přední část Slávkova slavnostního obleku, Drákulovy ruce jsou položeny vedle pirátovy hlavy… počkat je to Armani a Kaoru. Jaký pirát, jaký Drákula? Musí zmizet, ale kam? Slézt z okna? To by mohl rovnou skončit v sanitce. Možná…
Vykoukne.
Nikdo. Klidně jde na chodbu, když si uvědomí, že ti dva… Ale ne, to je hloupost. Armani má dvě manželky, dvě děti. On má taky dítě. No jo, je to blbost. Je to jeho hospodyně.
„Nevidíš nebo co?“ Petr se dívá do bledé tváře se zuby a pramínkem krve.
„Jen jsem se zamyslel, proč jsou hospodyně tolik přitažlivé.“ Lhát se má co nejméně, zlato, slyší Leontýnu. Usměje se. Nelže, ale jen neřekne celou pravdu.
„Vypadáš perfektně.“
„Ty taky.“ Kaoru a Armani. Blbost. Jen mu upravoval něco na kostýmu. Přesně tak.
„Nástup!“ Oba se otočí ven a jdou na zahradu. Všichni jsou už v kostýmech. „Za půlhodiny to začíná. Rozsvítit dýně, nastoupit na svá místa. Zkusíme, jak to bude fungovat.“ Jitka v čarodějnickém kostýmu s holí v jedné ruce, megafonem v druhé ruce, podupává. Černé hadry, důkladný hrb, velký klobouk. Jak z filmové pohádky, pomyslí si Petr.
„Juliana?“
„Kluci, Juli, Honzo sem!“ zakrákorá do megafonu. Z vnitřku domu vypluji rarachové a Juli s křídly na zádech.
„Tati, tati jsem víla!“ Kolem nohou ji vlaje sukénka, ale Petr si dobře všimne, že je nabalená, aby ji nebylo zima. Za nimi tiše vyjde smrt. „Tati, není děsivý?“ zatahá ho za ruku Juli.
„Je, zlatíčko.“ Je hnusný, ne děsivý. Jestli ho někdo takhle potká, dostane infarkt. Podle výrazu v obličejích ostatních si to taky myslí.
„Hej sem!“ Skupinka se podívá na horu.
On má infarkt teď. Na střeše se objeví bílá postava s vysokým čepcem, roztaženýma rukama. Závoj vlaje… není tu vítr. „Není vítr,“ pronese do ticha.
„Má tam větrák!“ řekne dutým hlasem Honza. „Super!“ zavřeští na ni, když si sundá masku. „Tak jdeme pro výslužku!“ zavelí. Juli s kluky za ním vyrazí. Petr jde ke kotli, pod kterým hoří pořádný plamen. Zajímalo by ho, kdo to udělal, ale co nechá to být. Posadí se, když k němu přiběhne Jitka s přehrávačem. Pustí hudbu a oba sebou trhnou pod těmi zvuky.
„Měla pravdu. Je to jako vytí kojotů.“ Petr vezme palici a bouchne do afrického bubnu.
„Opatrně, neponič ho. Je to originál.“
„Ježíši,“ hlesne.
„No, co je to věc. Klidně ho znič. Slávek přiveze nějaký jiný.“ Začne bubnovat, natřásat se. Uvědomí si, že ho to baví. Kolem projde mumie s vlajícím pruhy plátna.
„Pěkný!“ zavolá za ním. Hudba skončí, on přestane bubnovat. Zář ohně ho ozařuje, lebky svítí do tmy. Ozve se skřípání. Teprve teď si všimne dvou rakví vedle branky.
„Haf! Haf!“
„Do prdele!“ zakleje tentokrát, protože někdo se zřejmě nechal inspirovat psem baskervilským a Terryho s Berrym natřel fosforovou barvou – k tomu zelenou.
„Terry, Berry ke mně!“ Psi se ženou ke dvěma rakvím. Petr zapátrá po druhé. Ježíš, to je skřípot a potom se objeví Drákula. Moc pěkný, usoudí. Bude zábava. Podívá se k bazénu. Jej bazén je otevřený, kolem tančí štíhlá žena v poloprůhledných šatech, na schůdkách sedí vodník. Jako z pohádky.
„První skupina!“ zazní seshora. Petr pochopí, jaký je Barči úkol. Musí hlídat, kdo sem jde a kdy. Rakev se zavře, psi se odplíží do kouta, mrtvola zavře oči. Mumie znehybní. Vše se ponoří do ticha. Nic nedává najevo, že by tu číhalo překvapení.
Petr se dotkne tlačítka, když uslyší děcka. Zaječí, čímž překvapí sám sebe.
V rakvi se objeví ruka, nahoře se objeví Bílá paní, mumie se pohne a divoženka začne tančit. Zahrada ožije. Uprostřed zahrady na děti mává čarodějnice a pirátovi se houpe na háku košík s dobrotami.
„Nebojte se, pojďte dál!“
Psi se zvednou, zaštěkají a vyrazí nadšeně ke skupince. Jekot. Rakev se zavře. Opět je ticho. Čarodějnice se usmívá na děti, které se pomalu vracejí.
„Jen sladkosti. Pojďte dál,“ láká je. Nemusíte se bát, jen vás si trochu upeču.“
„Máte to tu lepší než loni. Nádhera. Pavlíku, no tak neboj se.“ Láká dovnitř maminka se starší dívenkou, která se jí drží.
„O… oni mě sežerou, mami,“ zakoktá. Pohlazení po vláskách. Potom ho vezme do náruče, čímž pustí dívku. Před brankou stojí další děti, které si dodávají odvahu vejít dovnitř.
Petr zaječí, zabubnuje. Jedna starší dívenka k němu opatrně přistoupí.
„Sežeru tě!“ promluví hlubokým hlasem.
„Mami, ono to mluví!“ zaječí dívka a s křikem utíká k mamince.
Jsem dobrej! Pomyslí si Petr nadšeně.
Malý poklad - 56.Tati, už mi je konešně devět!
