Malý poklad
58.
Tati, proč máš na sobě ten černý oblek?
Petr se pečlivě obleče. Před chvilkou odvedl Julianu do školy. Honza už byl pryč, za což je rád. Pracuje až od devíti, ale nebude mu chodit za zadkem a ptát se proč odešel dřív.
V tom obleku vypadá, jako by šel na pohřeb, ale musí vypadat klidně a důstojně. Teď zatelefonovat Lukášovi. Musí něco udělat. Přece se nenechá převálcovat jednou ženskou. Nejdřív ho obtěžuje, potom ho chce vykopnout ze školy. To místo ho stálo dost. Má nejen víc hodin než ostatní, ale taky ty nervy, než ho získal. Taky nemůže být bez práce. Sice by si něco sehnal, ale popravdě ho baví učit.
Namačká Lukášovo číslo.
Rozespalé „Co je?“ ho totálně vykolejí. On spí, zatímco on je s nervy v kýblu!
„Zvedni svůj zadek a poslouchej mě!“
Ticho. Do prdele, zakleje v duchu. On ho z té postele vytáhne. Copak je Jindra tak šikovný nebo je zvyklý vstávat tak pozdě? myslí si pochmurně, když už zvoní potřetí. Zasekne se. On ho k tomu telefonu dostane, i kdyby měl…
„Telefonní číslo je momentálně nedostupné,“ oznamuje mu hlas. On to vypnul! Ať si ho nepřeje! Až se mu dostane do rukou, zbudou z něj kosti, Jindra ne Jindra. Výzkum ne výzkum. V hlasové schránce mu nechá peprný vzkaz, který si za klobouk rozhodně nedá. Podívá se na hodinky. Bude muset jet.
Za doprovodu ponurých keltských balad, vyjede ke škole. Volant zběsile mačká a oči těkají po ostatních řidičích. Cítí, že jestli takhle pojede dál, jeho autíčko skončí na vrakovišti. Oddechne si, když zaparkuje. Tuhle jízdu by už nechtěl absolvovat.
„Dobrý den!“
„Karole, dobrý den.“
„Nevypadáte dobře. Tlak? Mají tu slušnou kávu.“
Skvělý nápad. „Asi si ji dám.“
Karol tak nějak vedle něj jde. „Mohu se optat, proč jsou zrušeny vaše přednášky?“
Petr by někoho zavraždil. Nejdřív Karin, potom rektora. „Technická…“ odmlčí se. Tahle výmluva mu těžko leze nejen krkem, ale i střevy.
Karol se odmlčí. „Mezi studenty koluje jistý kalendář. Jste to fakt vy?!“
„Ta kráva!“ ulítne mu. Zastaví se.
„Prosím?“
„Nic. Omlouvám se. Jaký kalendář?“ zapírat. Sice Leontýna by řekla něco jiného, ale poprvé v životě ji neposlechne.
Karol zrudne. „Velký pánský na příští rok. Musím přiznat, že jsou to krásné fotky. Studenti z uměleckého si ho pověsili na zeď a shánějí další ke studiu. Někteří to mají jako vzor. Doslova ho dopodrobna studuji, někteří si na to berou i lupu. Šuškají si mezi sebou, že to dělala ta Estela, jiní jsou proti, že by nic takového nenafotila.“
Petr nad tím úpí. Jak ho má rád, tak teď by ho raději viděl na jižním pólu. Na druhé straně, zas ví, čeho je paní Karin schopná. Tohle mu na popularitě nepřidá. Vůbec si nevšímá některých pohledů, které je doprovází. Většina je velmi oceňujících.
„Vypadáte tam opravdu…,“ zarazí se, protože říct učiteli sexy je dost divné. Ona jakákoliv poznámka asi je dost nevhodná. Spíš o tom neměl začínat vůbec.
„Nejsem to já. Asi podoba. Nic víc.“
„Aha. Tak nic. Jen chci říct, že se mi líbí. Já… kafe…,“ říká zmateně.
Petr si dá černou bez cukru, smetany, jak ji má rád, když ji nutně potřebuje. Upije. Káva jim otřese, ale musí být u rektora fit. Podívá se na rozpačitého Karola. „A co se ještě povídá?“ optá se napjatě, zda mezi nimi nekoluji pověsti o tom, že je gay. Jestli ano, zažaluje ji, ale vlastně nemůže, když je to pravda. Sakra. Ženská to je pohroma!
„Celkem nic!“ zazubí se zničehonic. „Jen holky jsou z toho úplně grogy! Snaží se na netu sehnat nějaké výtisky navíc; jako by šlo o život.“
„Aha.“
„No jo. Nedivil bych se, kdyby…Ahoj!“ pozdraví jednu studentku. Ta mu zamává, potom sklouzne po Petrovi. Oči se jí nepatrně rozšíří.
„Kamarádka?“
Karol se zatváří zmateně. „Víte, že ani nevím? Jej, budu muset běžet. Chemie. Děkuji.“ Odejde. Petr se dívá, jak ta studentka se k němu připojí. Mluvil pravdu nebo ne? Stojí s kafem a připadá si jako opuštěné štěně. Oklepe se, když do nosu mu udeří známá vůně. Vzedme se v něm nechuť.
„Dobrý den! Vy jste tu ještě?“
„Proč bych nemohl být? Mám jenom zrušené přednášky, nic víc,“ odpoví tak chladně, jak to nejvíc jde. Leontýna by měla radost, pomyslí si.
Karin ho pozoruje. Vypadá úžasně. Sotva uvěřit, že někdo takový je na chlapy. Na té fotce vypadá k sežrání. Nerozumí tomu, ale ví jedno. Chce ho zničit, potopit. Tolik se nadřela, dokonce pekla. Kvůli žádnému chlapovi tolik neobětovala, ale taky se v žádném tolik nespletla. „Já bych se styděla vystrčit nos.“
„Nechápu proč. Kalendář byl sponzorován charitativní organizací. Nemám se zač stydět, to spíš vy!“ odsekne ji. „A kupte si jiný parfém. Z tohohle bolí člověka hlava.“
„Vy…,“ zasekne se. „Hajzle!“
Petr nechápe, co na ni viděl. Vyhodí kelímek do koše. „Omluvte mě. Mám schůzku.“
Karin ho najednou chytí za paži. „Kdybys chtěl, mohla bych to zrušit. Mám na něj velký vliv,“ neřekne na koho, ale oběma je to jasné.
Petr se jí vytrhne. „Děkuji, nepotřebuji to.“ I když v něm všechno zařve, přijmi to a máš po problému, ale co by za to musel dát, asi by to přesahovalo cenu. Ne, to bude raději vegetit někde na ulici.
Karin vztekle zasyčí. Vytáhne mobil, najde číslo rektora. S líbezným úsměvem, ale chladem v očích začne vyprávět.
Petr zatím jde k jeho kanceláři. Musí se s ním vidět, protože se to musí vyjasnit. Proč on má jenom problém a ostatní modelové ne?
„Petře, Petře!“
„Davide, co je?“ Uřícený David se před něj postaví.
„Maličkost. Hele, mám lístky do druhé řady na Netopýra. Máš ještě rád operetu?“
„Jistěže mám.“
„Je to na dnešek, dám ti to za polovinu. Nemohu jít. Trhá mi to srdce, když si pomyslím, že by měly propadnout. Tak co bereš?“ V ruce už má peněženku s lístky.
Petr zavrtí hlavou. Rád by je měl, protože ji chtěl vidět, ale v této situaci? Ani nápad. Prostě to nejde. „Je mi líto, ale nemám chuť se jít bavit.“
„Prosím tě. Právě naopak, musíš se jít bavit, trochu zapomenout, co se děje. Hele, je to druhá řada doprostřed. Kdy se ti naskytne mít takové lístky za polovic?“ David mu je strká do ruky. „Peníze mi můžeš dát zítra.“
„Já opravdu nevím. Mám před sebou pohovor.“
„To zvládneš… Na nové místo?“ Tady? Že by o tom nevěděl?
„Ale ne, rozhovor s rektorem. Myslíš, že by Malý Einstein mohl mít vliv na rektora?“
David zavrtí hlavou. „Nevím. Neměli se moc v lásce. Dokonce si myslím, že odešel právě kvůli tomu. Vždyť ještě mu mozek dobře sloužil.“
„Jasně.“ Poklesne na duchu. Tak nic. Nikdo nic nemůže dělat.
„Tak co ty lístky?“ navrhne nenápadně.
Určitě je dostal zadarmo, ale protože operetu nemusí ještě víc než divadlo, tak mu je prodá. „Vezmu je.“ Vysolí pětistovku. Julianě se bude líbit. „Na dnešek?“ podiví se. Tak to ne! Už mu je chce vrátit, když David je napůl cesty fuč a mává rukou na rozloučenou.
„Já to říkal. Dobře se bav a díky.“ David odběhne, zatímco ho Petr prokleje. Dneska to nestihne ani náhodou. K tomu nebude mít náladu si vychutnat jak zpěv, tak příběh. Schová lístky do kapsy. Pochmurně jde k rektorovi.
„Bohužel momentálně není přítomen,“ dozví se na sekretariátu.
„Aha, ale měl jsem tu mít schůzku.“ Ráno kvůli tomu volal. Bez problému, mu bylo řečeno.
„Ano, já vím, ale bohužel se vyskytlo něco neodkladného.“
„A kdy mohu přijít?“
„Zkuste za hodinu. Do té doby určitě přijde.“
„Rozumím. Děkuji.“ Co teď? Na chodbě si stoupne k oknu, dívá se ven. Zazvoní Lukášovi. Konečně, když slyší normální vyzváněcí tón.
„Ahoj.“
„Petře, ten vzkaz nebyl vůbec hezký,“ začne bez okolku.
„Tak byl myšlen. Zkus přemýšlet a pomoci mi, když jste mě do toho s Honzou navezli. Nechci kvůli kalendáři,“ ztiší na tom slově hlas, „ztratit práci.“
„Jasně. Řekni mi adresu, pokusím s tím něco udělat. Kde jsi?“ Lukáš se drbe v rozkroku, protože je stále v posteli. Právě zapnul telefon, vyslechl pár normálních vzkazů a druhý takový, že chtěl zavolat poldy, než mu došlo, že je to Petr. Odkopne peřinu, zívne. Bože, vstávat v tuhle hodinu. Mrkne se na druhou stranu, kde spává Jindřich. Studená. Určitě už dávno řádí v laboratoři. Usměje se.
„Jasně. Co se stalo?“
„Řeknu ti to, až přijedeš. Jestli mě z toho nevysekáš, hledáš mi práci.“ S tím zavěsí. Někdy je dobré si na někoho vylít vztek. Lukáš ničemu nerozumí, ale adresu má. Vysprchuje se ve velké modrozelené koupelně. Potom se obleče, zauvažuje, zda nemá zajet domu se převléknout.
Mobil.
„Jindřišku, ahoj.“
„Ahoj, prosím tě, zítra mám nějakou poradu, můžeš mi něco připravit?“
„Jistěže, ale to je až zítra nebo budeš celou noc v práci?“
Jindřich v bílém skafandru zírá na varování, které se objevilo nad dveřmi, ale nikdo nic nehlásí. „Nevím. Zavolám.“ Zavěsí. Lukáš se usměje. Je tak roztomile potřeštěný, ovšem v posteli jim to klape jedna báseň. Ale nejdřív vyřídí Petra.
„Ahoj.“
„Ahoj, jak dlouho tu stojíš jako socha?“
Petr si zamne rukou za krkem. „Ani nevím. Nechci rektora propásnout.“
„Co se vlastně děje?“ Petr mu vylíčí, že ho jedna kolegyně chce dostat ze školy, proto upozornila na kalendář, který teď koluje po škole.
„To je super. Dokonce i u nás.“
„Hele, já mám kvůli němu padáka!“ zavrčí. Vážně, někdy je s tím kalendářem jak dítě.
„Promiň. Zkusím s tím něco udělat. Ale i tak, jak to mohla udělat?“ Usměje se na dva studenty, kteří nic nechápou, ale otočí se po nich.
„Máš se usmívat na studentky,“ zavrčí, když kolem nich tři projdou. Oceňujícím pohledem sklouznou po obou.
„Nezajímají mě. Jistě, jsou tu pěkné kosti, ale takový chlapec je hezčí. Jen se podívej na tamty dva. Určitě sportují, štíhlouncí a ten jeden má krásný zadek. Pevný, kulatý akorát do ruky.“
Petr se na ně podívá. Má pravdu. „Nechodíš s Jindrou?“
„Ten je dokonalý. To je pan Božský, ale mohu se podívat za pěknou prdelkou, no ne? Nejsem mrtvý.“ Petr by ho zaškrtil. Zatímco on je tu na hadry, on se baví o prdelce nějakého studenta. Zabít je ho málo.
„Rektor.“
Lukáš si ho prohlédne. Páprda. Takové on odsunuje. K tomu vypadá na puritána. Těžké pořízení, ale Petr je kamarád, tak mu pomůže.
„Dobrý den, mohu…“
„Za chvilku. Musím ještě něco vyřídit.“ Petr zaskřípe zuby.
„Tedy, zírám. To si jako může dovolit?“ Lukáš je z toho na větvi.
„Jo. Už tu nepracuji a jeho čas je drahocenný.“ Prohrábne si vlasy. Je konec. Podle jeho chování ho dostala jako první slečna Karin.
„Jdeme. Nedostaneme se tam.“
„Petr Komárek?“ Ze dveří vykoukne sekretářka.
„Ano.“ Ožije.
„Na chvilku.“ Petr s Lukášem vstoupí. Lukáš ihned spustí.
„Dobrý den, jmenuji se Lukáš Stropnický, jsem zástupcem charity pro dětské domovy. Petr byl jeden z modelů letošního kalendáře. Musím přiznat, že výtěžek z něj je přesahující mé naděje. Letos spousta dětských domovů bude mít nejen krásné Vánoce, ale taky bude jim zpřístupněn i lepší život. Nebýt tady Petra Komárka a dalších mohli bychom na takový zisk zapomenout. Dokonce i Estele, to je fotografka, která kalendář fotila, se vzdala honoráře. Jediné za co se platilo, je papír. Rád bych Petra i angažoval příští rok, protože co si budeme říkat, dětské domovy i přes pomoc státu a dalších organizací, stále potřebují pomoc. Stále ještě je hodně dětí, které zůstanou samy, nebo jsou týrány. Tímto jim aspoň trochu pomůžeme a nejen to, ale i pomůžeme snížit kriminalitu, kterých by se jinak dopouštěli.“
„Já vás chápu, ale i já mám studenty, kteří v učitelích musí vidět bezúhonné vzory. Nejde, aby nějaký náš učitel se ukazoval na fotkách nahý. Prosím, na dovolené u moře je to něco jiného, ale tohle je veřejně!“
„Já vám rozumím, ale tady jsou lidé už dospělí, ale v dětských domovech jsou děti i jednoroční, kteří jen díky zákonům v nich vyrůstají od první chvíle až do vyučení. S těmito penězi mají i šanci studovat.“
„To jde na stipendia?“ optá se váhavě.
„Část ano. Pokud je nadané dítě, zařazujme ho do našeho speciálního programu: Nadané děti. Někteří už studuji vysokou školu. Jsme na to pyšní, protože normálně by si nikdy to nemohly dovolit. Nechat talent jen proto, že rodiče jsou neschopní se o ně postarat, je hřích. My jim tím dáváme možnost vést aspoň normální budoucnost a taky jsou i větším přínosem pro společnost.“
„Víte, já tomu rozumím, ale stále nejsem přesvědčen o tom, že je to vhodné. Jde o pověst školy, nejen studentů. Kdyby tady každý dělal, co chce, dopadli bychom špatně. Chápejte taky mě. Ten kalendář uvidí miliony lidi. Mám taky určitou zodpovědnost. Už i tak jsme přehlédli tu nešťastnou událost z minulé školy.“
„Pokud vím, mám čistý rejstřík. Celé to bylo nedorozumění, které vzniklo tím, že dívce bylo vyhrožováno. Ničeho jsem se nedopustil.“
„Jistě, proto jsme vám dali to místo, ale stále koluji řeči. Já opravdu musím dbát o dobrou pověst učitelů i školy.“
Lukáš si řekne, že na něj někdo hodně tlačí, jinak by už dávno povolil. Ten kalendář je naprosto neškodný a leckterý model by dal zlatý důl být v něm.
„Jistě, ale víte, že je to pro dobrou věc. Kdyby nebyla, vůbec bych tady nebyl. Petr je velkorysý muž, když nám vypomohl,“ naznačí, že totéž očekává i od rektora. Chce dál pokračovat, když se otevřou dveře. Petr s Lukášem se otočí a vytřeští oči.
„Ahoj!“ dovnitř vpadne Jindřich. Ignoruje naprosto všechny. „Petře, Lukáši ahoj. Vy jste rektor Jaroslav Lišák, že?“
Ohromený rektor přikývne, jeho sekretářka jen zavře dveře. „Ano a vy jste?“
„Jindřich Kaván. Jistě jste znal Miladu Kavánovou. Byla moje matka. Pokud vím, jeden čas tu byla rektorkou. Volali mi, že chcete Petra Komárka vyhodit. Máš u mě místo.“
„Místo?“ optá se rektor nechápavě.
„Jistě v Medical center laboratory. Jistě je znáte,“ řekne s odzbrojujícím úsměvem.
Rektor se zatváří ohromeně. Ty laboratoře každý zná. Z jejich laboratoří vyšlo už pár skvělých patentů. Půlka z toho je připisována jednomu člověku. A zdá se, že stojí před ním.
„Petr Komárek pro nás dělá nějaký výzkum v oblasti matematiky a fyziky. Rádi ho získáme na stálo. Jsem opravdu potěšen, že je bez místa, protože stále váhal. Už ani nevím, kolikrát jsem mu říkal: Nech toho přednášení. U nás budeš mít větší klid, větší plat! Ale on ne. Prý má rád učení.“
Ohromený Petr nerozumí jedinému slovu.
„On pro vás pracuje?“
„Jistě. Museli jsme spolknout, že tak schopný člověk bude výzkum prezentovat zároveň se jménem školy, ale vyplatí se nám to. Lukáši, ahoj. Jsem rád, že ten kalendář má takový úspěch. Jsem jedním z modelů!“ prohlásí tak pyšně, že rektor málem dostane infarkt. Konečně se vzpamatuje a vše mu zapadne na správná místa.
Jindřich Kaván, byl navržen na letošní Nobelovou cenu. Nesmírný mozek, k tomu oni dva pracuji. Jestli ho nechá utéct…
„Ale to bude nějaká mýlka.“
„Mýlka? Petře?“ Jindřich se mezi tím posadí, jako by tu byl pánem.
„Odvolal všechny mé přednášky. Taky řekl, že mé místo se bude projednávat kvůli mé bezúhonnosti.“
„Cože? Nechceš jít opravdu k nám? Já ti nerozumím. Oni tě tu nechtějí a ty odmítáš stále mou nabídku. Tomu se vážený rektore říká věrnost, ale stále doufáme, že ho přemluvíme.“
Petr váhá.
„Myslím, že to nebude potřeba. Rozhodně jsme neměli v úmyslu něco takového provádět, natož pana Komárka propouštět. Byl to jeden velký omyl. Právě předtím než jsem sem přišel, dozvěděl jsem se, jak věci stojí. Rozhodně kdybyste chtěl, uvolníme vás z povinností, nakolik jen budete potřebovat,“ nabídne mu velkoryse. V mozku se mu líhne spojení jeho univerzita a Jindřich Kaván.
Petr žasne. Už nemusí tolik učit?
„Vím, že má práci učitele rád, i když podle mě se tu zahrabává,“ pokračuje nemilosrdně Jindřich.
Rektor málem dostane další infarkt. Zahrabává?!
„Já to zvážím. Zítra bych dal vyjádření, jestli mohu. Je to nabídka…“
„Chápu.“ Petr i rektor cítí, že role se obrátily. Jindřich sedí, dívá se na ně.
Mobil.
Všichni po nich automaticky sáhnou. Jindřich ho zvedne k uchu. Poodejde. „Jistě. Hned tam budu. Výborná zpráva. Geniální.“ Sklapne. Na tváři úsměv.
„Povedlo se to. Promiňte, nemohu víc naznačit, ale pokud to tak bude dál… Omluvte mě.“
„Jistě.“ Rektor se zvedne, podá mu ruku. Jindřich ji úplně přehlédne, jak je v zajetí telefonátu. Vyjde z místnosti. „Vy se znáte?“
„Ano, chodili jsme zde na školu, až na to, že každý z nás měl jiné obory. Nebude vám vadit, když odejdeme?“
„Jistě. Víte, byli bychom velmi rádi, kdybyste tu učil nadále. Je to moje chyba, že jsem si to tvrzení neověřil a za to se omlouvám.“
„Chápu. Člověk na takovém místě musí být opatrný. Jde o pověst celé školy. Nashledanou.“ Vyjdou na chodbu, když je přepadne Jindřich, který se směje na celé kolo. Radosti poskakuje jako malý kluk.
„Tak co? Tak co? Jaký jsem byl? Málem, že mi nepolíbil ruku, slizoun. Jdeme si dát kafe! Ahoj, Luki!“ políbí ho na tvář. Petr málem dostane infarkt. Vážený vědec, uchazeč o Nobelovu cenu a on tu vyvádí jak studentík, co udělal zápočet. „Ten byl v pasti jako krysa.“
„Jak ses to dozvěděl?“ optá se vážně. Zatáhnout do toho Jindru ho vůbec nenapadlo.
„Jak? Armani mi volal. Povídal, že potřebuješ píchnout. Jen nechápu, proč volal on a ne ty? Jak to? Nejsem tvůj kamarád? Ale zmákl jsem ho ne?“
Petr se podívá na pěkný oblek bez poskvrny, správné boty, elegantní brýle. Jen to chování jaksi k němu nepasuje, ale je to přítel. „Promiň mi. Zvu vás na špatné kafe!“
„Dobrý den slečno Karin Dosoudilová Kratinová.“
Ta se na něj vztekle podívá. Podle jeho výrazu a těch dvou kumpánů se něco stalo. Něco co se jí nebude líbit, ale ona zjistí, co to je.
„Tak to jste vy?“ Lukáš se na ní podívá znaleckým okem. „Schovává celulitidu a má vyspravené prsa. Taky by měla občas zajít na kosmetiku. Jdeme.“
Karin ještě zaslechne toho dlouhovlasého chlapa. „Fakt má umělé kozy?“ ještě se po ní podívá.
„Naprosto!“
Karin vzteky bez sebe vytáhne mobil. „Ahoj…“ spustí, ale dál se nedostane.
„Prosím tě, víš, s kým se zná? S Jindřichem Kavánem. To nemohu přehlédnout a ani to, že i on je v kalendáři. Prosím tě, nech to plavat.“ Ticho. Ta jen zírá na telefon. On ho položil. Jak se odvažuje? Však ona zjistí, kdo to je. Zašlape je do země.
Rektor se zrovna dívá na polonahého sexy chlapa bez brýlí. Nechutné, že i takový vědec se nechá fotit pro pánský kalendář. Ovšem za ním stojí trochu jiná síla. Jestli dostane tu Nobelovou cenu…
„S tou se musí něco provést. Nezdá se vám, že tu kazí ovzduší?“ optá se Lukáš. „Jo líbilo se mi, jak jsi řekl, že mu řekneš, že si s tou prací rozmyslíš. Myslel jsi to vážně?“
„A ty Jindřichu?“
„Jistě, ale musel bys pracovat s madam Dominou.“
Všichni zasténají.
„Rozmyslím si to, nevadí?“
„Jistě že ne. Místo tam budeš mít vždycky, ale musím jít. Uvidíme se večer. Pa.“ Políbí Lukáše na tvář a odejde. Kavárnička se ponoří do šoku, ale potom se rozproudí hovor. Petr s Lukášem upíjejí kávu.
„Prosím vás, mohla bych podpisy?“
Oba vzhlédnou k červené dívčí tvářičce. I přes to červenání se tváří dost zarputile. „Chodím na uměleckou, víte.“
Petrovi to dojde, že jestli jeho podpis nezíská, tak neodejde. S úsměvem se podepíše, potom Lukáš.
„Děkuji.“
„To jsme celebrity?“
Odfrknutí. „Prosím tě, jaképak celebrity? Jedině tak v rybníčku strýčka Josefa. To chce jinou sortu než jeden podpis, i když ty jich dáš dost. Zajímalo by mě, kde ho získala… Počkat.“ Jde za ní. Poklepe ji na rameno.
„Mohu to vidět?“
Jistě. Lukáš otáčí kalendářem. Po chvilce zkoumání mu dojde, že je to padělek. Zaúpí. Jestli se to dozví Estel, dostane infarkt. „Kdo tohle dělal?“
„Kamarád. Jej, to jsem asi neměla říkat.“
„Je to plagiátorství. Ty fotky…“
„Já vím, ale nejdou sehnat. Zkoušeli jsme to. Každý to tady zkoušel po všech serverech. Dokonce jsme nechali pár nabídek na odkoupení, ale jako by to bylo začarované a nesehnali to. Až jsme přišli na tohle. Ohlásíte to?“
„Rádi bychom mluvili s tvým kamarádem.“
„Tak jo. Zabije mě. Určitě.“ Vezme kabát, obmotá kolem sebe dva metry dlouhou šálu a narazí na uši pletenou čepici. „My fakt neradi, ale poté co se mezi nás dostal kalendář a zjistili, že jde tady o profesora… Vypadáte tam úžasně!“ ujistí ho. „Sexy, prostě k sežrání. Nádhera a to světlo stín, prostě dokonalá práce. Byli jsme tím uchvácení.“ Všichni se nasoukají do Petrova auta.
„Jak se jmenujete?“ optá se Lukáš.
„Nejste Lukáš Stropnický?“ optá se na oplátku. Ten se uculí. „Mám doma jednu vaši reklamu na hodinky. V pozadí je letadlo a vy máte leteckou uniformu. Paráda.“
„Jo, to jsem já.“
„Boží!“ zvolá. „Jana Fuchsová. Chodím do posledního ročníku. Tady zatočte doleva. Snad se Mirek nebude zlobit. On je trochu pruďas,“ vysvětlí, když otevírá dům. Vede je do jedné místnosti. Otevře dveře, nakoukne. „Mirku?“
„Jani! Nerozsvěcuj! Je úžasně sexy! A ona je paní fotografka. Stále si… Kdo jste? A do prdele!“
„Těší nás.“
„Jo mě taky. Jani?“ Ta se provinile podívá na Mirka.
„Promiň, ale neodolala a chtěla jsem si ho nechat podepsat.“
Mirek se na ni bezradně podívá. V očích má jasné: Ty jsi, ale blbá, ale neřekne to nahlas. Jana se provinile dívá na zem. „Je konec, co?“ prohodí.
Petr s Lukášem se dívají po místnosti. Na jedné hromadě jsou hotové kalendáře. „Bojím se, že jo.“
„Musím to vyhodit? Ten materiál nebyl levnej.“
„Jo, ale nebyl to ten, na který jsme tiskli, že?“ řekne suše Lukáš.
„Nebyl. Ten byl moc drahý. Ach jo. Když už tu jste, pojďte.“ Vede je do kuchyně, otevře ledničku a vytáhne piva.
„Řídím,“ odmítne Petr.
Mirek zvedne láhev do vzduchu. „Na skvělý kalendář! Je mi toho líto. Hele, nemohl bych vám dát… Stejně to jen prodávám za ten papír.“
„Opravdu,“ přitaká Jana. „Víte, lákalo ho to a pak je o to velký zájem. Je po tom sháňka, ale nejsou.“ Oba dva tam stojí jako hromádka neštěstí. Petr jako zástupce školy neví, co říct a Lukáš taky ne. Jana se nadechne. „Je to moje vina. Já ho do toho uvrtala.“
„Hej!“
„Dyť je to pravda! Nebýt mě, nikdy by tě to nenapadlo. Mirek je fakt šikovný, tak mě napadlo… Já to zaplatím.“
„Z čeho, asi tak?“ řekne jízlivě Mirek. „Sotva se protloukáš.“
„Postupně. Něco si najdu.“
„Jo, ty zrovna…“
„Hej, nehádejte se tu!“ utne začínající hádku Petr. Podívá se na Lukáše, který neví kudy kam. Měl by to zabavit, nahlásit, Mirek by měl být nějak potrestán. Jindra zatím prohlíží Kalendář. Usmívá se u fotek. Je opravdu dobře udělaný, i když kvalitou nedosahuje jejich. „Zítra vám řekneme, co a jak.“
„Díky. Nenahlásíte to, že jo? Prosím! Měla bych problémy já i Mirek. Jsme v posledním ročníku, prosím.“
„Uvidíme.“
Píp. Jindra odloží kalendář, podívá se na mobil.
„Kluci, musím jít.“
„Jak ses vlastně k rektorovi dostal?“ optá se Jindřicha.
„Taxíkem. Odvezeš mě?“ obrátí se k Petrovi.
„Jasně.“ Podívá se na oba provinilce. „Zítra.“ Vyjdou ven. „Lukáši, jak to vidíš?“
„Je to jasné porušení autorských práv, ale když si vezmeme… Tedy, já jsem bezradný.“ Rozhodí rukama, až se bouchne. Petr je rozveze, potom si vzpomene, že přece jen není vyhozený. Zítra mu začnou opět přednášky, ale dnes by mohl to nějak oslavit, když si vzpomene na Netopýra. Juliana nebo Honza se budou muset obětovat kvůli pěvecké múze.
U domu se podívá na hodinky. Akorát čas na vyzvednutí Juliany. Musí ji koupit nějaký mobil, ale jaký? Zatím si ho nepřála, ale určitě by nějaký chtěla. Někdy je tak dětská, někdy je zas dospělá. Šílené. Jde ke škole. Od třetí třídy bude chodit sama, ale i když je to blízko domu, bojí se o ni.
„Tati, ahoj. Někdo umřel?“ optá se ho na rovinu.
„Ne, proč?“
„Protože máš ten hnusnej černej oblek na pohřeb.“
Petr zaúpí. „Neříká se hnusnej, ale hnusný. Oblek je akorát. Musel jsem něco vyřídit s rektorem školy.“
„Ehm, kdo je to?“
„To je něco jako ředitelka téhle školy, ale na té které učím. Je to titul jako doktor nebo podobně.“
„Ouvej, to je mi líto. Dopadlo to dobře?“ optá se zvědavě. „Jedla jsem ve škole, nemám hlad.“
„To je dobře a co jste měli?“
„Špenát, ten jsem vyhodila. Je to hnusná zelená břečka. K tomu bramborové knedlíky a maso. Ty byly dobré. A jablko.“
„Špenát je zdravý.“
„Já vím, tati, ale tenhle je hnusnej. Už ta barva je strašná. Ale babička dělá dobrý špenát.“
„Nechtěla bys jít na operetu?“
Juliana se na něj podívá. „Tati, a neměl bys jít s Honzou?“
Petr se zarazí. Honza? Měl by, ale bude chtít jít? „Víš co? Tak já se ho optám, a když nebude chtít, šla bys? Je to divadlo se zpěvem.“
„Já vím, co to je! Nejsem malá. Moc ráda, ale jenom když Honza nebude chtít. Měli byste spolu někam vyrazit.“
Petr se na ni koukne. Odkud to má? „Odkud to máš?“
Juliana nakrčí nosík, potom se usměje. „Z časopisu. Psali to tam. Něco o tom, aby si nezevšedněli. Taky o tom, že by měli mít stejné koníčky a ještě něco, ale to jsem nestihla dočíst. Šlo to pomalu.“
„Juli a kde to čteš?“ optá se opatrně. Zatraceně, odkud ta holka bere takové rozumy? Vždyť je v druhé třídě! To není normální. Vždyť někteří sotva louskají dětské povídky! Internet?
„Časopisy, ale je to strašně těžké čtení. Malé písmenka, neznámá slova, strašné.“
„Aha. A odkud máš ty časopisy?“ optá se dál.
„Od Honzy. Někdy když jsem u něj v práci, tak si je čtu nebo prohlížím.“
Petr zavyje. Ví, že Honza ji někdy bere do práce, taky ví, že děvčata jsou z ní nadšená, ale to, že čte ženské časopisy, to zřejmě každému uniklo. Možná jim to ani nedošlo. Musí jí dát nějaké dětské čtení. Tedy říct to Honzovi.
„Ahoj!“ zavolá Juliana a rozeběhne se k Honzovi. Ten s taškou přes rameno ji zdvihne a zatočí.
„Ahoj.“
„Ahoj. Tak co uděláme?“
„Půjdeš do divadla s tatínkem a já pojedu k tetě Jitce. Tatínek nebyl na pohřbu!“ informuje ho o obleku.
Honza si ho prohlédne. Fakt, ty kalhoty jsou pohřebácký. Potom si uvědomí slovo divadlo. „Do divadla?“
„Kamarád mi vtisknul lístky na Netopýra.“
Honzovi to něco říká, ale už si nevzpomíná. „Co to je? Divadelní hra?“
„Divadlo se zpěvem,“ informuje ho Juliana.
„Muzikál? Ty mám docela rád,“ řekne nadšeně.
Petr si povzdechne. „Ne, opereta. Když jsem byl studentem, divadlo bylo levné, tak jsme chodili na všechno možné.“ Honza se zatváří, jako by kousl do kyselého jablka.
„Je to moc pěkné, už jsem s tatínkem několikrát byla, ale byla jsem menší.“
Honza se podívá ze žvatlající Juliany na Petra, který se tváří dost neutrálně. Co teď? Na druhé straně by mohl s ním být nějaký čas sám. Když je doma dítě, je to opravdu úplně jiné. „Proč ne? Rád.“
„Já ti to říkala, tati! Musíš si vzít na sebe něco hezčího.“
Petr se usměje, pohladí světlé vlásky. „Tak dobře.“
„Musím mít oblek?“ optá se Honza.
„Ano!“ řekne rychle Juliana.
„Nemusíš.“
„Ale bylo by to vhodné, že?“ ujistí se Honza. V divadle byl naposled někde na základní škole. Nic mu to neříká, ale bude s Petrem sám. To snad přetrpí. „Víte co, dojedu domu se převléknout a vyzvednu vás, co vy na to? V kolik to je?“
Petr se podívá na vstupenky. „V sedm.“
„Ok, tak jsme domluvení.“
„Táta, jde na rande!“ zvolá nadšeně Juliana na celou chodbu. Slova se pěkně odrazí. Petr políbí Honzu a zapadne do domu. Sprcha, potom oblek, odvézt Julianu, ne odvezou ji společně. Rande. To neměl hodně dlouho. Opravdu jsou tu jak staří jezevci, přitom Honza se rád baví, i když trochu jinak než on. Snad se mu to bude líbit, zadoufá.
Juliana za ním, až ji musí okřiknout, ať ho nechá na pokoji. Juliana se zamračeně odšourá. Petr si zatím nervózně prohlíží šatník, protože neví, co si na sebe vzít.
„Juliano!“ Ticho. Jde se na ni podívat. „Nechceš mi poradit?“
Juliana se na něj podívá, potom se ponoří do knihy. Petr v duchu zakleje. Jde nazpět k šatníku. Je to na draka, pomyslí si, při pohledu na obleky. Který si vybrat?
„Tenhle!“ Petr se podívá na nevrlou Julianu. Zřejmě neodolal se podívat, jak její tatínek je bezradný.
„Myslíš?“
„Určitě. Měl jsi ho posledně. Hezky v něm vypadáš.“
„Tak dobře a díky moc.“
„No jo,“ zabručí a odplíží se jak zmáchána moucha do pokoje. Petr si povzdechne. Možná neměl na ni křičet, ale znervózňovala ho. Podívá se na oblek. Snad bude vypadat dobře. Připomene si Honzův výraz, když Juliana řekla oblek. Myslel, že se málem pozvrací, ale snad to vydrží. Zajímalo by ho, jak v něm vypadá. Osprchuje se, potom přemýšlí, zda ji má nechat samotnou nebo odvézt k Jitce. Jde za ní do pokoje, zaťuká. Počká na: Dále.
„Juli chceš tu zůstat sama nebo chceš, abychom tě odvezli k Jitce?“
„Sama?“ optá se s úžasem. „Mohla bych?“
Petr se nadechne. „Určitě, jenom žádné…“
„Tati, jsem dospělá. Je mi devět!“ řekne. Potom se zamyslí. „Kdy přijdeš?“
„Asi v deset.“
„To je dlouho, mohla bych k Jitce? Vyzvedneš mě tam? Zítra jdu do školy.“
Petr přikývne. „Určitě.“
„Tak jo!“ sklouzne z postele, vytáhne batoh v kytičky. Začne do něho rvát věci. Petr se usměje, potom jde se osprchovat. S ručníkem na hlavě zavolá Jitce, která se rozeřve smíchy, když ji řekne, kam jdou. Záchvat ho stojí minutu hovoru, ale potom se uklidní.
„Přivez ji sem. Chci svého bratříčka vidět v obleku. Naposled to bylo na mé svatbě,“ řehní se do telefonu.
Petr se připraví, oholí, navoní se. Juliana se kření u toho od ucha k uchu, když ho pozoruje. Přijde ji strašně srandovní, jak se taťka parádí. Ale sluší mu to, přizná si. Však ji všechny kámošky tatínka závidí. Je moc hezký.
„Tati, to je Honza!“
„Co jsem ti říkal?! Nemáš…“
„Jojo!“ odsekne a udiveně si prohlíží Honzu. Ten stojí jako pravítko s klíči v rukou. „Strýčku, je ti něco?“ optá se, protože vypadá divně. Přitom mu to moc sluší, i když na rozdíl od tatínka má tmavou košili.
„Nic. Ahoj. Sluší ti to.“
Petr si ho udiveně prohlíží. Vypadá moc pěkně. Nechápe, proč nechce oblek nosit. „Nevím, proč ho nenosíš, vypadáš moc dobře.“
„To jo!“ přitaká živě Juliana. „Jdeme nebo to nestihnete,“ připomene jim divadlo. Přivolá výtah, který zatím někdo ukradl. Petr si vezme kabát, malou tašku s peněženkou a lístky. Honza je odveze k Jitce, která má úsměv od ucha k uchu.
„No né bratříček se nám vyfikl. Chybí jenom nevěsta!“
„Ségra, sklapni!“ doporučí ji Honza.
„No jo, ale sekne ti. Jenom jsem tě chtěla vidět. Jo víte, že se už hýbe?“
„Opravdu?“ optá se živě Petr. Honza ho popadne za ruku a odtáhne nebo by se ještě začali bavit o porodních bolestech. Nezná chlapa, který by byl tolik vysazen na děti.
Dojedou do divadla. Petr nasaje atmosféru lehkého vzrušení, řeči. Jako nic se pohybuje, kdežto Honza se za ním vleče. Měl jsem se hodit marod, usoudí, když usedá do druhé řady.
Není to špatné, usoudí po dvaceti minutách. Jenom nechápe, proč tolik musí zpívat. Prostě divadlo.
„Tak jak se ti to líbilo?“ optá se Petr cestou k autu.
„Nu což, nebylo to špatný, ale proč tolik zpívali?“ Petr se usměje. „Ale jednou za čas není to špatné… Hele, ne že půjdeme na to zítra, jo?“
„Jasně.“ Petr zahlédne bar. Zastaví se. „Co kdybychom si tam zašli na skleničku?“
Honzovi málem spadne čelist na zem. „A já řídím!“ zaúpí. „Ale jo. Jdeme. Dám si nealkoholické pivo.“ Petr si dá víno. Připomene si dnešní den.
„Víš, chtěl bych ti něco říct. Nebudeš se zlobit?“
„No, ještě to nevím, tak se nemohu zlobit.“
Petr začne vyprávět, jak mu hrozil vyhazov a zachránil ho Jindřich.
„Chtěl jsi mi to vůbec říct?“ optá se klidně Honza. Na jedné straně je v šoku, na druhé straně rád, že se to dozvěděl.
„Dneska, ale víš, chtěl jsem to vyřešit sám.“
Honza usrkne piva. On by asi postupoval stejně, ale z nějakého neznámého důvodu ho to štve. „Jsem rád, že to vím.“
Petrovi se ulehčí. Přece jenom dobře udělal, když mu to vyprávěl.
„Tu ženskou by měli zavřít. Neskutečné. Takže jak se rozhodneš?“
„To právě nevím,“ řekne Petr. Dopije skleničku bílého. „Opravdu nevím, zda na škole zůstat nebo jít za Jindřichem.“
„V tom ti moc neporadím, ale ať se rozhodneš, jak chceš, tak ti nezdrhnu.“ Petr se usměje. Ví to. Možná chtěl od Honzy slyšet to osvobozující: Odejdi nebo zůstaň. Teď je to na něm.
V deset vyzvednou spící Julianu v košilce. Jemně ji uloží na zadním sedadle. Honza jede klidně a pomalu.
Nevím, co mám dělat, pomyslí si o hodinu později, když ho Honza políbí na krk a rukou sklouzne k jeho Malému pokladu, jak mu říká.
Malý poklad - 59. Petr. Jak se rozhodnout?
