Malý poklad
59.
Petr: Jak se rozhodnout?
Jako každý den ráno vstane, odvede Julianu do školy, pak se ale rozhodně zaběhat. Doufá, že to během vyřeší, ale po skončení je tam, kde byl. To znamená, že nic nevyřešil. Když se vrátí domů, je tam ještě Honza, ale i přesto jde cvičit. Hlavu má plnou starosti, co říct. Jindřichova nabídka je nesmírně lákává, ale na škole si zvykl. Má rád studenty. Kdyby nebylo Karin, bylo by to perfektní. K tomu učí, co má rád. Nejraději by byl, kdyby to někdo za něj rozhodl.
Honza se chvilku dívá, jak cvičí, ale rychle pozná, že je zbytečné ho svádět. Nemá na to vůbec náladu.
„Co je ti?“ optá se po chvilce, kdy se dívá na svaly, které se napínají pod kliky.
„Padesát!“ Bum, jak spadne na podložku. „Nevím, co říct rektorovi. Mohu odejít, ale na druhou stranu…“
Honza se na něj vážně podívá. „To je takové terno?“
„Určitě. Možná bych měl i víc peněz. Za to pracovní doba je vražedná. Většinou se dělá nárazově. Když je nutné, maká se dvacet čtyři hodin. Možná tolik ne, ale proč tam asi jsou bufety, dokonce místnosti, kde si můžeš zdřímnout? Víš, že Lukáš někdy Jindřicha nevidí i dva tři dny?“
„Chudák.“
„No jo. Na druhou stranu je to velmi prestižní. Když se povede nějaký nový výrobek, máš z toho tučnou odměnu. Rozhodně si tě tam hýčkají. Ovšem i naopak. Pokud se ti nedaří, plachtíš rychleji než balvan.“
Honza zvažuje. „To nezní skvěle?“
Petr zabručí něco nezřetelného. „Zůstanu na té škole.“
„Jsi si jistý?“
Petr se posadí. „Zatraceně, Honzo! Já se rozhodnu a ty mi to musíš rozmlouvat?“
„No ne, jen se chci ujistit, že seš si jistý. Víš co? Jedu domů. Přijít v tomhle ochozu do práce, porvali by se smíchy.“
Petr něco nezřetelného zamručí a pokračuje ve cvičení.
Honza nad ním mávne rukou. Vezme na sebe oblek a vyjde z bytu. Domov. Kde vlastně ho má? Má byt, který si platí, občas se v něm dokonce i objeví, aby zalil kytky, ale většinu času je s Petrem. Přestěhovat se? Ale s tím by musel souhlasit i Petr. Možná by to mohl nadhodit, ale co s jeho bytem? Nechat ho prázdný? Moc se mu nechce. Mohl by ho pronajmout. Taky možná je na to příliš brzy. S tímhle si nikdy starosti nedělal. Jednou se k bývalému nastěhoval po týdenní známosti. To byly hrátky! Když se to tak vezme, sex má báječný, to ano, ale žádné divoké orgie se nekonají. Musí se optat Jitky, jak to je u nich. Taky ví, že by Petr žádného třetího do skupiny nepřijal. Je to na draka, když se doma převléká do trička s dlouhým rukávem a džínů.
Opravdu bude muset zajít za Jitkou. Přece jenom je vdaná, tak má více zkušenosti v tomto směru. Spokojený, že to vyřešil, odjede do práce.
Petr zatím se osprchuje. Pořád přemýšlí co s tou práci. Zavolá Lukášovi. Doufá, že už bude vzhůru a nevypne mu telefon.
„Ano?“
„To jsem já Petr.“
„Ahoj. Ježíš, jsem unavený. To byl včerejšek. Jindřich se vrátil dost pozdě v noci… Neunavuje tě to?“
„Co?“ optá se. Vůbec nechápe, o čem Lukáš povídá.
„No, ten sex. Já se kvůli němu snad nevyspím.“
„Aha. Ne, je to v pohodě.“ Možná taky, že vědí o té kytce, ale možná taky kvůli těm jeho problémům se školou nebo Julianě? Neví sám.
„Závidím. Co potřebuješ?“
Rozhodnutí, ale nějak ví, že s tím mu Lukáš nepomůže. „Vzpomínáš si na ty plagiátory?“
Zasténání. „Vůbec nevím, co s tím. Jindřich mi řekl, ať nad tím mávnu rukou, ale to nejde. Je to jasné porušení autorských práv. Kdyby si vytiskl jeden pro sebe možná, ale on jich tam má hromadu. Jen si vzpomeň, kolik to dalo práce.“
„Já vím. Mám to říct rektorovi?“
Lukáš mlčí.
„Tobě se ti dva líbili, co?“ nadhodí.
„Jo?“ řekne mrzutě. „A co ty?“
„Asi zůstanu.“
„Asi?“ Oba mlčí. „Víš, co Petře? Zajdeme si na kafčo, zákusek a prodiskutujeme to. Ty co by zástupce školy, já co by zástupce charity. Bože, ta hlava mě bolí. Jdu si vzít brufen!“ Petr čeká.
„Tak co?“ zavolá do telefonu.
Lukáš se rozpomene. „Co? Jo kde? Počkej, už vím, znáš kavárnu u Schwarzů?“
„Neznám.“
Lukáš zaúpí, potom mu vysvětlí, kde ji najde. Petr si to zapisuje na kousek papírku. Najde to snadno, protože je to v centru města. Pečlivě se obleče, aby neudělal ostudu, jak mu říkávala mamka. Vzpomene si na Julianu, která se bavila, když se oblékal. Rande? Když se to tak vezme, moc spolu nechodili, když pomine ty měsíce po internetu. Potom skoro nikde nebyli, taky spolu nechodili na procházky, když pomine těch pár… Vše se dá shrnout jedním slovem: Pár všeho. Dokonce i s Leontýnou to byly větší námluvy než s Honzou. Taky má pocit, že s Honzou je delší dobu než jen pár měsíců. Strašně mi chybí, přizná se. Mluvil s ní úplně jinak než s Honzou. Klidně by se s ní teď o tomhle bavil. Možná to bylo proto, že byla starší? Nebo že byla právnička? Čert to vem. Bude to muset si nějak srovnat sám. Nemůže mít pořád někoho za zadkem.
„Sluší ti to,“ řekne, aby si dodal sebevědomí.
Za dvacet minut sedí v kavárně, čte noviny. Chybí jen růže, pomyslí si, když před ním začne jedna plavat.
„Luki?“ nevěřícně se dívá na růžičku. Vypadá jako by ji někde utrhl.
„Pro tebe. Říkal jsem si, že to bude stylové. Ježíš, potřebuji kafe. Slečno, nejsilnější kávu jakou máte a vázu pro kytku nebo nám tu zmrzne.“
„Jistě. Hned to bude.“
„Co tě to napadlo?“ kývne na kytku.
„Ani sám nevím. Hele, je lososová nebo jaká. Brufen naštěstí zabral.“
„Tlak?“ optá se. Upije kávy. Když si vzpomene, že to byl jeho úhlavní nepřítel číslo jedna a teď se s ním baví o práci, kalendáři. Svět je vzhůru nohama, pomyslí si.
„To je ono. Máte už nějaké zákusky nebo chlebíčky? Dáš si?“ optá se servírky a zárove%n Lukáše.
„Ne, musím si hlídat linii.“
„Máš pravdu, tak dnes nic.“ Oba se rozpačitě odmlčí.
Po chvilce řekne Petr.„Jak ses rozhodl ohledně těch dvou?“
„Nevím. Co by se normálně udělalo?“
Petr upije. „Vyhazov, pokud byste to hnali do krajnosti. Ovšem pokud je v poslední ročníku, potom nevím. Ale je šikovný, co?“ Líbily se mu a jeden by si koupil, i když originál je originál.
„To ano, ale nechce se mi to nechávat jen tak. Pokud to necháme plavat, za chvilku bychom byli zaplavení padělky a nikdo by si je nekoupil.“
„Tak nenech,“ řekne lhostejně Petr. „Jak to vlastně s tím kalendářem je?“
„Jak? My všichni jsme se vzdali honoráře, ale autorská práva za fotografie jsou stále Estely. Takže možná bych se ji měl zeptat.“ To možná ani není tak špatný nápad.
„Co ona na to?“
Lukáš si povzdechne. „To nevím. Zkopírovat něčí dílo, to je opravdu tvrdé. Může ho zažalovat, on může jít k soudu. Ovšem mohl bych na ni zapůsobit, aby nebyla tak tvrdá. Většinou, pokud jedna strana nestojí o skandál, jednoduše se to zamete, popřípadě se omluví nebo zaplatí nějaká malá pokuta v případě, že se jenom inspiroval!“ pokrčí rameny. „Je to dost těžké poznat hranici, kdy kopíroval a kdy se inspiroval. Tenká červená linie, jak by řekli vojáci.“
„Jednoho kluka vyhodili, když jsem byl na škole. Nikdo nevěděl proč, ale strašně jsme ho litovali. Celý život má zkažený. Ale i na střední. Z pozice učitele bych se přimlouval za něco mírného, ale na druhé straně – udělal to jednou, může to udělat podruhé.“
„Přesně tak. Je to jedno, čí to byl nápad, ale nemělo by se to dít.“
„To ne. Co nějaký trest? Pro ten jsem rozhodně,“ navrhne Petr.
„Trest? Myslíš kožené bičíky? Sametová pouta?“ řekne s úsměvem. „Otázka je, co udělá Estela. Přece jenom je to její dílo.“
„A nevzdala se toho?“
„Pochybuji. Slečno, ještě jednu kávu. Dáš si taky?“
„Cappuccino. Děkuji.“ Počkají, až poodejde. „Pak to nech na Estele a bude to.“
Lukáš přikývne. Udělá to, protože on to nemá to srdce je nechat vyhodit, ale jak říká Petr, potrestání být musí. „A co ty?“
„Taky nevím. Je to lukrativní nabídka. Jen mě překvapilo, že mu volal Filip. Pokud si pamatuji, řekl mi, že nemůže zasáhnout. V životě by mě Jindřich nenapadl, ale byl úžasný, když tam přišel. Ty jsi o tom věděl?“ optá se zvědavě.
„Vůbec ne, jen mi ráno řekl, ať mu vyberu nějaký reprezentativní oblek. Nic víc. Že ho o hodinu později uvidím, mě nenapadlo. Ani to, že je navržen na Nobelovku. Trochu mě to dostalo.“ Popravdě ho to dost sebralo, takže, když přišel Jindřich, musel mu jeho sebevědomí trochu vyspravit. Proto vypadá jako by prošel kanalizaci.
„To mě taky, i když se nedivím. Vždy na škole exceloval. Já jsem neměl problémy, ale u něj se zdálo, že na té škole ani být nemusí, aby dostal zápočty. Přišel, něco kvákl a vítězně odešel.“
„Já se v takových věcech nevyznám, jsem obyčejný kluk, který má štěstí, že je atraktivní. Kdyby toho nebylo, někde makám jako zedník,“ řekne hořce.
Petr na něj udiveně hledí. „Má tě rád.“
„No jo, ale když pominu sex, nemám se s ním o čem bavit. Nezajímá mě věda ani ty kytky. Pořád si říkám, co ho na mě přitahuje.“
Petr se usměje, vzpomene si na Jindřicha před Lukášem a po něm. „Víš, bez tebe by byl úplně ztracen. Věř mi. Neřešil bych, o čem se bavíte. Každý máte jiné koníčky, máte své přátele. Jako my s Honzou a klape nám to. Taky si nemáme co říct ohledně práce. On nerozumí fyzice, já zase vlasům. A vycházíme spolu.“
„Myslíš?“
Petr si pomyslí, že na to kým teď je, je hodně nejistý. Jenom nerozumí proč. Jindřich, i když to asi nikdy neřekne, tak ho miluje. Stačil mu ten týden, co byl Lukáš v Alpách. Málem, že z něj nezešílel.
„Je hodně zaneprázdněný.“
„Ty taky, ne?“
Lukáš se usměje. „To je pravda. Je příjemné mít ke komu se vracet. Totéž říká i Jindřich. Víš, že umí krásně masírovat? Tedy na rozdíl ode mě.“
„Vidíš. Jsou určitě věci, které děláte společně, ne?“
„To je fakt. Jsou. Díky moc.“
Petr přikývne. I on potřebuje občas s někým popovídat a ne zrovna s Honzou. Že to bude Lukáš, by nikdy neřekl. „Jo díky včera za tu intervenci. Už jsem si myslel, že se na mě vykašleš.“
„Prosím tě. Ani náhodou. Co chceš udělat s Karin?“
„Nic. Co bych mohl udělat? Musím ji prostě snášet. Naštěstí areál školy je dost rozlehlý. Bylo by fajn, kdyby ji přestěhovali někam mimo moji fakultu. To by bylo krásné. Dokonce by to uvítal i kolega z kumbálu.“
„Z kumbálu?“
Petr se zasměje. „Jo to je naše pracovna. Myslím, že zůstanu na škole. Ale nechám ten Damoklův meč nad rektorem nějakou dobu viset. Jen kvůli takové věci, mě chtěl vyhodit, ale je to taky vaše vina. Kdybyste mě do toho neuvrtali, nikdy by se to nestalo. Na druhé straně je to taky moje vina.“
„Tvoje?“ podiví se Lukáš.
„Jo, protože jsem se nechal přemluvit. Stejně zajdu za rektorem. Neumím být tvrďas. A co ty?“ optá se ho znovu, co má v plánu s těma dvěma.
„Za Estelou. Kam jinam a potom do agentury, zda pro mě něco nemají. Musím se něčím živit. Bral bych nějaké focení. Poslední dobou jsme nějak vyčerpaný.“
„Není to jednoduché, co?“
„Jo, není, ale naštěstí není tady taková konkurence jako u modelek. Taky menší řevnivost. Je to lepší prostředí, díky bohu. S většinou modelů se dobře znám, mám i mezi nimi pár přátel. Zaplatím,“ obrátí se k číšnici. Ta přikývne, odejde. Za chvilku už platí.
Petr stojí venku. Počasí je takové už zimní. Šedivé bez sněhu. Chybí mu podzimní barvy. Zlatá, červená, příjemná hnědá. Nechce se mu jít, ale musí. Mobil.
„Ahoj, jak ses rozhodl?“ vyhrkne na něho Jindřich. „Zůstaneš, že?“ smích.
„Proč se směješ?“ optá se zvědavě.
„Ale nic. Jen jsem to věděl od začátku, ale jo hned tam budu. Mise,“ řekne jen.
„Jo zůstanu. Vadí ti to?“
Ticho. „Nevadí. Znám tě. Máš příliš děcka rád, to je tvůj problém, ale moje nabídka platí. Doufám, že se dnes tu objevíš. Domina se už na tebe ptala.“
„Bože, to je přezdívka. Ví o tom?“
„Nedivil bych se, kdyby ji to bavilo i těšilo,“ řekne Jindra. „Musím padat. Čekám tě.“
Petr schová mobil, nasedne do auta. Zajímalo by ho, jak svůj problém vyřeší Lukáš. Estela zrovna není laskavá dáma. Spíš řízná jako naostřena pilka. Možná je vykuchá, nebo si z nich udělá otroky, kdo ví. Možnosti má nepřeberně.
Lukáš zatím nerad nastoupí cestu k Estele. Už ji volal, že ji chce vidět. Nebyla moc ráda, ale nakonec souhlasila. Prý má hodně práce. Zajímalo by ho, co asi tak by mohla mít za práci teď před Vánocemi. Jasně po Vánocích plno, ale teď?
„Ahoj!“ políbí ji na obě tváře. Mávne rukou, aby rozehnal dým z cigaret.
„Ahoj, Luki. Krásný kalendář, že?“ Kolem se prosmýkne její bezvýrazná asistentka Kateřina a jako vždy s plnou náručí.
„Božský. Odvedla jsi perfektní práci. Děkuji.“
Ta mávne rukou a zmizí za závěsem. „Co děláš?“
„Živit se musím,“ povzdechne si. „Dělám fotky na vánoční kalendáře. Je to pod úroveň, ale co se dá dělat.“ Ze dveří vyjde štíhlá žena.
„Jsme domluveni, ano?“
„Jistě. Dám vědět, jakmile bude hotový.
„Ty taky?“ podiví se. Vždy takové věci odmítala.
„Práce je málo. Výstavy a různé akce mě neuživí. Abych si mohla fotit, co chci, musím dělat tohle, abych je mohla dělat. Chápeš?“
„Jasně. Máme tu malý problém s kalendářem.“
„Povídej.“
„Petr…“
„To je ten hezký svalnatý chlap. Dělá učitele ne?“ V hlavě ji ihned vyskočí Petrova postava. „Sexy chlap s dokonalým tělíčkem. Jak se ti povedlo někoho takového sbalit, nechápu.“
„Jo. Bohužel to ve škole prasklo, takže jsou na dračku, ale jsou vyprodány. Bohužel jeden pár z umělecké fakulty napadlo udělat stejný s horší kvalitou.“
„Cože? S horší kvalitou? Miláčku, to nejde! Moje fotky jsou dokonalé. Pracovat na tom kalendáři byla radost. Proto teď musím fotit nahé paničky, které chtějí, abych vyretušovala jejich celulitidu. Ovšem je to provinění. Ach jo, nemám ráda konflikty, ovšem celé to kopírovat – to je ostuda. Na druhé straně jsem potěšená, že má takový úspěch.“
„Šílený,“ ujistí ji. „Dokonce jsem se tý holčině podepsal na fotku. Petr udělal to ke své. Prý mají to připíchnuté na nástěnce a zkoumají, jak jsi to dělala.“ To by ji mohlo obměkčit. Jako každý umělec, i ona je samolibá, co se týče práce.
„Paráda. Ovšem nenechám to tak. Udělá to jednou, udělá to podruhé; to jsem už zažila. Musí se naučit, že to nejde,“ řekne zachmuřeně a típne cigaretu.
„Já vím. Petr říká, že klidně může dostat ze školy vyhazov.“
„Jo.“ Zamyslí se. „Nechceš, abych je pustila jen tak.“
„Ne, právě proto jsem tady. Musí zůstat nějak potrestáni, ale naprosto nevím jak.“
Estel se na něj podívá. „No jo, jak já to mám vědět? Ozvi se mi večer. Mám tu dalšího. Bože, co s tím mám jako dělat?“ Lukáš se otočí. Ježíš, to ji nezávidí, když vidí urostlého muže, bohužel s nadměrně vyvinutýma svaly.
„Dobrý den. Jdu fotit.“
„Jistě. Katko!“ Lukáš zachytí v jejím hlase zoufalství a další cigaretu, kterou vytáhla. Ví, že tím dosáhne lepšího soustředění, ale těch cigaret je tu nějak moc. Vyjde ven. A co teď? Rozjede se za těma dvěma ptáčky.
Mobil.
„Ahoj, Petře, co je?“
„Jak to dopadlo?“
„Co u tebe?“
„Rektor se mi někam zašil, sedím tu a koukám do blba. Studentky si mě divně prohlížejí.“
Lukáš se rozesměje.
„Hej, jsem nerad ve středu pozornosti. Je to nepříjemné. Co u tebe?“
„Estel na Vánoce fotí erotické kalendáře, což ji moc nejde pod nos, ale to víš práce. Mám ji večer zavolat.“
„Erotické kalendáře?“
„Jo. Hele, nevíš náhodou něco o těch dvou ptáčcích?“ optá se a zařadí se do kolony. Zácpa. Zajímalo by ho, co se stalo tentokrát.
„Náhodou ano, proto ti volám. Ten Mirek je naděje fakulty. Je jeden z nejlepších v ročníku. Jeho krátký film se umístil na nějaké soutěži, sorry vypadlo mi jméno. Předvídají mu velkou budoucnost, i když říkají, že je trochu nervní. Chce k filmu, klasika. Fotografování bere jako koníček. O Janě, zatím nic. Prej se stále vybarvuje, ale je prý nadějná. Tak nevím. Její cíl je, oproti Mirkovu, fotografovat.“
„Jasně. Nevím, proč na to museli přijít ti chytří. Většinou dělají podobné blbosti lidi bez uměleckého cítění. Jsi populární.“
„Zábavné,“ řekne kysele. „Končím, blíží se rektor.“
Lukáš pomalu mine značku s kopečkem a lopatou. Ovšem bez lidí. Tak to tu bude zácpa dva měsíce, pomyslí pochmurně, když koutem oka změří díru, která tam zeje. Zaparkuje před domem, kde byli včera. Kýchne. Snad na něj nic neleze, i když by asi bylo zábavné sledovat, jak by se o něj Jindřich staral. Vyjde ven, zazvoní na zvonek Mirek Rabštejn. Nejdřív nic, potom se ozve.
„Do prdele, kdo to je?“
„Lukáš Stropnický.“
„Doprčic. Hned to bude.“ Zvonek se ozve, dveře se otevřou. Lukáš vyběhne do poschodí. Čeká.
„Pojďte dál. Omlouvám se, ale dlouho jsem makal. Tak jak?“ vede ho do kuchyně k lednici, odkud vytáhne pivo. „Mám vyhazov, co?“ Lokne si. „Do prdele, já ji to říkal, že to neprojde, ale byl to skvělý kšeft.“
„Kšeft?“
„Tak zas velký ne. Na tom se nedalo nic vydělat. Tak pár kaček, ale dveře se netrhly. Tudy prošlo tolik holek, že jsem jen zíral. Pitomý kalendář. S některýma jsem se domluvil i na focení a do dalšího krátkého filmu. Kdo je to?“ optá se, když se ozve zvonek.
„Dobrý den, posílá mě Katka z druhého. Já se chci optat, ten kalendář, máte ještě?“
Mirek chce odpovědět, že ne.
„Je to pro kámošku k narozkám, prosím. Jeden by stačil.“
„Pozvěte ji dál.“ Mirek se po něm udiveně otočí. Stiskne zvonek. Za chvilku slyší nesmělé klepání.
„Ahoj, já jsem Vlaďka.“ Rozpačitě se rozhlíží, když ji upoutá hromada kalendářů. Oči se ji rozzáří. „Super. Dělala jsem si starosti, co ji koupit. K tomu ona tíhne k starším chlapům. Tohle se jí bude zamlouvat.“
„Jasně. Dvě stě pade.“
„Jasně.“ Kalendář přejde z ruky do ruky.
„A tak to chodí už týden. Zívne. Vyhodíte mě i Janu?“
„To bude záležet na Estel.“
„Cože? Já ji uvidím? Ty vole! To už stojí za vyhazov. Já se zblázním. Ona a já!“ Lokne si piva, nepřítomný pohled.
„Moc bych nejásal.“
„To je fakt. Rodiče nebudou nadšeni, ale nějak to zvládnu. Nechcete?“ nabídne mu pivo.
„Ne.“
„No jo. Je to ztráta.“ Dveře se otevřou, dovnitř vpochoduje Jana s taškami.
„Ahoj. Ou,“ spustí, když je vidí. Tašky s nákupem položí na kuchyňský stůl. „Já věděla, že na to nezapomenete,“ řekne pochmurně. Mirek si lokne piva.
„Co jsi přinesla?“ optá se.
„Jídlo, co by. Vyhodíte nás?“ začne si odmotávat dlouhou růžovou šálu.
„Setkáme se Estelou. Ona rozhodne, co s vámi udělá.“
„Cože?!“ Jana zapomene na šálu. S očima navrch si nedůvěřivě prohlíží Mirka. „Jako fakt nebo si děláte psinu?“
„To nedělá. Ovšem je pro vaše potrestání.“
„Ach jo. Nevím, jak tohle vysvětlím svým rodičům. A to jen, že jsem chtěla mít ten kalendář,“ řekne pochmurně, odvine šálu, kterou pohodí na jednu židli, která nevypadá příliš stabilně. „Budu se muset přihlásit na pracák.“
Lukáš nic neříká, protože jim nechce dávat naděje. „Já půjdu. Nějaký telefon?“ Jana mu dá svůj a Mirkův. Lukáš je nechá skleslé v kuchyni. Dole potká mladou holku.
„Nejsou doma,“ prohodí.
„Cože? Ach jo. Doufala jsem, že budou. No, přijdu večer. Jej. Nejste vy jeden z modelů?“ najednou nadšeně řekne. „Ten kalendář je bestiální. Nikdy bych neřekla, že učitel může být tak sexy, tedy kromě tělocvikářů. Většinou nás učí samí staříci. K tomu matikář. Musím letět, tak ahoj.“
„Ahoj!“ Dívá se na hezké nohy v minisukni. Ti dva jsou čísla. Má slabost pro takové rebely, ovšem do jisté míry. Je zvědavý, co Estel udělá.
„Dobrý den, mohu vidět pana Lišáka?“
„Jistě, pojďte dál. Už vás očekává,“ pozve ho mile sekretářka. „Čaj nebo kávu?“
Tomu se říká změna přístupu. „Děkuji, čaj.“ Vejde do rektorovy kanceláře. „Dobrý den.“
„Dobrý den, pane Komárku. Prosím, posaďte se. Ještě jednou se omlouvám za to nedorozumění. Snažím se, aby pověst školy, byla co nejlepší, chápete.“
„Chápu.“
„Nechci mít tu žádný skandál, ale když je to pro dobré účely, rozumím vás. Bohužel nás jistá osoba špatně informovala.“
„Chápu. K mýlce může dojít.“
„Ano to jistě. Čaj.“
Petr mlčky sleduje sekretářku i rektora. Upije.
„Víte, rád bych věděl, jak jste se rozhodl. Škola vám maximálně vyjde vstříc v jakémkoliv ohledu, ale byli bychom opravdu rádi, kdybyste zůstal. Studenti si vás oblíbili, taky je to skoro v půlce roku. Máte opravdu výborné reference.“
„Víte, nabídka pana Kavána je velmi lákává a velkorysá, ale rád učím. Rád zůstanu.“ Je to zpečetěno. Zůstane. Nějak se mu uleví, protože ví, co může čekat, jaké to bude dál.
„To jsme rádi. Samozřejmě už fyzikáře hledáme, takže budete se moci věnovat pouze matematice. I tak to bylo jen provizorní, ale víte jak to je. Neměli jsme žádnou nabídku.“
„Jistě.“ Tomu se říká překrucování pravdy. Vlastně, když bude mít víc času, tak proč ne? Mohl by se věnovat něčemu jinému.
„Samozřejmě ještě pár přednášek vezmu. Je to výsostně zajímavý předmět.“
„To ano. Mohu se dozvědět, čemu se vlastně věnujete?“
„Je to věnováno geneticky modifikovaným rostlinám. Bohužel většina z toho je tajné. Znáte laboratoře. I tak se netvářili zrovna nadšeně, že bych měl to zveřejnit s jinou hlavičkou, ale díky panu Kavánovi, mi to dovolili.“
„Genetické modifikované rostliny? Vím, že se tím už dlouho zabývá. Vy na tom taky pracujete?“ Tohle je zpráva jako hrom. Ledacos si o něm od včerejška zjistil a je to opravdová kapacita. Každý, kdo je v jeho týmu, tak na něj padá jeho věhlas.
„Ano. Na žádost pana Kavána jsem se letos připojil k jejich programu, jelikož potřebovali do programu jak matematika, tak fyzika.“
„Zajímavé, že i fyziku.“
Vedle jiného i programátora, ale to je už jedno. „Musím přiznat, že výzkum je velmi náročný a fascinující.“
„A první výsledky mohu vědět, kdy budou?“
„Pravděpodobně letos koncem roku, školního. Omlouvám se.“
„Jistě, neomlouvejte se. Je to čest pracovat s někým takovým. Měl dvě mimořádné přednášky na fakultě biologie. Bohužel jsem nemohl být přítomen.“
„Ano byl jsem tam. Po Vánocích jedeme společně na sympozium do Paříže.“ Chtěl si vzít volno, ale takhle by to mohl využít.
„Samozřejmě budete uvolněný,“ ihned zareaguje. „Jsme opravdu rádi, že jste zůstal.“
Petr přikývne. I on, ale nebude mu to vykládat. Jeden menší boj vyhrál, ale ještě jak se zbavit slečny Karin Dosoudilové Kratinové? „Mohu se optat, kdo vám řekl o kalendáři? Víte, distribuoval se výhradně v zahraničí, proto jsem taky souhlasil s focením. Jména modelů nikde nebyla uveřejněná.“
„Ach, omlouvám se. Byla to slečna Karin Dosoudilová Kratinová. Určitě tím nemyslela nic zlého. Kdyby věděla, že je to na charitu, určitě by s tím nepřišla. Jde ji o dobro téhle školy, stejně jako mně“
„Jistě.“ Takže to byla ona. Zajímalo by ho, zda rektor je obětní beránek nebo něco ví.
„Víte, opravdu bych nerad, kdyby na škole padlo špatné jméno. Snažíme se, aby se studenti naučili nejen učivo, ale i morální základy.“
„Samozřejmě.“ Odkud ho vyhrabali? Z pravěku? „Souhlasím s tím.“
Rektor se rozzáří. „Děkuji. Jsem rád, že si to myslíte taky. Zítra byste už mohl přednášet, co vy na to?“
„Určitě. Jestli mě omluvíte, dnešní den musím být v laboratořích.“
„Samozřejmě. Ještě jednou jsem velmi rád, že jste se rozhodl pro náš ústav učit.“
Petr se usměje, potřese si rukou a vypadne. Konečně. Je rád, že to má za sebou. Zazvoní Honzovi.
„Ahoj, slůně, jak to dopadlo?“
„Zůstal jsem na škole. Dva měsíce prázdnin, kdo by nebral?“ Smích, který ho lehce vzruší.
„Já věděl, že v tom je háček. Lyžuješ rád?“
„Jistěže. I Juliana. A máš rád moře?“ Usmívá se, když se ptá.
„Nesnáším létání.“
„Ani se mnou?“
„S tebou? Obětuji se.“ V sluchátku je slyšet smích. Petr přimhouří oči, skla se zalesknou. Těší se na dnešní večer. „Pá slůně. Musím pracovat.“
„Já taky.“ Nasedne do bílého opla, který vyrazí směrem k laboratořím. U brány ukáže strážnému jmenovku, který si ji překontroluje. Zaparkuje na vyznačeném místě. Pozdraví se s kolegy, kteří už tam jsou.
„Ahoj, to je fajn, že jsi tu!“ přivitá ho Jindřich. „Já to věděl, že zůstaneš u svého povolání. Jdeme na to.“
„Je ti něco?“ optá se tiše. Na svetru se mu houpe jmenovka s fotkou a otiskem prstů. Jindřich přejede kartou kódovací zařízení. „Jindřich Kaván,“ řekne klidným hlasem. Dveře se otevřou, vejdou do klimatizované místnosti plné počítačů. Petr kývne kolegům, kteří sotva odpovědí. Posadí se k němu.
„Co se děje?“
„Neptej se, Domina zuří. Nevyšel jeden pokus.“
„To je mi líto…“
„A mě bude líto, když za ty řeči vás vyhodím!“ ozve se studený hlas za nimi. Oba ztuhnou. „Doufám, že mě něčím potěšíte.“ Nad nimi začnou plavat dvě polokoule v upnutém černošedém kostýmku. Zavoní jemný parfém. „Tak co? Bude to?“
„Jistě.“ Začne pracovat a doufat, že ji uspokojí. Najednou je rád, že tohle není jeho hlavní pracovní poměr.
Žena si prohlíží grafy. „Výborně. Přece jen vás tu nechám trochu déle. Jdeme!“ Tajemník za ní klidně kluše.
„Ježíš, díky bohu. Jak jsi to udělal?“optá se ho Jindra. I všichni v místnosti si oddechnou, protože když přišla, bylo to jako by se zastavil čas.
„Já? Nic. Ono to asi vychází.“ Oba se k tomu skloní. Nemohou tomu uvěřit, ale asi se stal zázrak. Uctivě se na to dívají. Kolem nich seběhnou další.
„To chce šampaňské.“
„To ano, ale až odtud zmizíme. Přepošlu data. Já věděl, že nám pomůžeš. Sereme se s tím tak dlouho a ty nám to uděláš raz dva.“
„Dva měsíce mi to trvalo,“ upozorní ho.
„Jo a nám dva roky. Jdeme na to.“ O šest hodin později si protahují svaly, mnou krk. Petr začíná chápat, proč je tak dobrý masér. Kurz jistě nedělal, ale praxe má nadbytek.
„Musím domu.“
„Svezu se, co ty na to?“
„Jasně.“ Společně vyjdou z laboratoří. Venku se protáhnou. Petr, když jde odtud takhle pozdě, začíná chápat, proč se někdy Jindřich tak chová. „Co Juliana?“ optá se s myšlenkami na kytku.
„Juliana? Jak to mám vědět?“
„Tím myslím tu orchidej.“
„Aha. Zdá se, že si konečně dala říct, takže mám zasázeno deset dalších. S jakým úspěchem, čert ví.“
Petr nastartuje auto. „Ty, Jindřichu a ví o tom Domina?“
„O Julianě? Ježíš ne! Ta by mě hnala, kdyby věděla, že dělám něco navíc. To se nesmí dozvědět, jinak bych zřejmě musel dělat jen ty kytky,“ řekne kysele.
Petr přikývne. To ano. „Ale pokud se to povede, budeš miliardář.“
Jindřich zamne rukama. „Že jo. Taky si to myslím. Potom vymyslím ženskou verzi a bude to. A já budu mít na ni monopol a budu bohatý jako Rothschild.“
„Bill Gates.“
„Taky. To je jedno.“
„A co Lukáš?“
„Co je s ním?“ optá se opatrně. Podívá se z okna.
„Jak si spolu stojíte. Opravdu ho nemáš jen kvůli té kytce?“
Jindřich si odfrkne. „Jsi jak pavlačová bába. Proč pořád se v tom musíš babrat? Spíme spolu. Sex s ním mám rád. Na chodník ho nevyhodím.“
Petr si povzdechne. Co mohl čekat? Vůbec je zázrak, že ho nevyhodí na ten chodník. „Jsme doma a prší jako na potvoru. Lukáš je doma. To je fajn. Možná udělal něco teplého do žaludku. Vždycky mě s něčím čeká.“
„Máš se. Jsem zvědavý, jak se mu dařilo v agentuře.“
„V Agentuře, Co tam chtěl? Už jsem mu říkal, že pracovat nemusí.“
Petr zalapá po dechu. „To jsi mu vážně řekl?“
„Jistě. Mám dost peněz. Tak zítra.“ Vyjde z auta a přeběhne k brance. Petr s otevřenou pusou za ním zírá. Tak to je nejspíš nejzajímavější z celého dne. Rozhodně vypadá, že ho Lukáš neposlechl. Proto měl možná tak špatnou náladu a tak divně se vyptával. Nastartuje.
Večer to u televize vypráví Honzovi, jehož hlava leží Petrovi na klíně. Petr mu víská vlasy.
„Možná bys měl to nechat na nich,“ řekne zamyšleně.
„Myslíš?“
„Jo.“ Zvonek. Oba se na sebe udiveně podívají. Jdou ke dveřím.
„Ahoj, mohl bych tu dnes přespat?“ za dveřmi stojí promoklý Lukáš. Ještě nikdy ho v takovém stavu neviděli. Petra zalije vina, protože si uvědomí, že za to může on.
„Jasně!“ vyhrknou, aniž si uvědomí, že Lukáš má ve městě svůj byt. Dívají se, jak si sundává boty. Co se stalo? Ihned je napadne jedno: Agentura.
Malý poklad - 60. Honzo, tati, dárky nosí Ježíšek.
