Malý poklad
60.
Honzo, tati, dárky nosí Ježíšek.
Petr s Honzou se neptají, co se stalo. Buď jim to řekne, nebo ne, ale zřejmě nechce být sám. Oba ihned napadlo, že je to tou agenturou, ale mohlo se přihodit i něco jiného.
„Neruším?“ optá se váhavě Lukáš.
„Ani nápad!“ mávne rukou Petr. Ještě dobře, že nešli spát, protože by to potom bylo blbé. „Dívali jsme se na film, ale nebyl nic moc.“
„To je hezké. Opravdu neruším?“ optá se opět zamračeně. Nevěděl, kam má jít, protože nechtěl být sám. První kdo ho napadl, byl Petr s Honzou.
„Vůbec…“
„Co se stalo?“ vyhrkne Honza a tím ho přeruší. Petr zaúpí. To ho nenechá vydechnout? Kdyby měl palici, zaútočí i s ní, jen aby to z něj dostal. Nebo lžící a hloubil by dolík. Copak nechápe, že některé věci potřebuji čas?
„Mám práci.“
„To je fajn ne?“ odpoví oba, i když nechápou, co to s tím má společného.
„Jo je. Dnes jí není moc. Je to focení, tak se těším. Přijedou sem, protože prý jsou tu krásná neokoukaná zákoutí, takže nebudu muset cestovat, i když na léto mi říkali, že budu mít hodně práce, pokud si udržím vzhled.“
„Nechceš něčeho napít?“ optá se Petr, který mezitím přešel ke skříňce. Vytáhne skleničky a vodku. „Mám jen vodku, ale finskou.“ Postaví na stůl. Rozpačitě se podívá na Honzu s Lukášem. „No co? Já si dám.“ Tullamorku ve skříni v práci tají.
„Já taky!“ Nalije si. „Víte, že v Japonsku je neslušné si nalévat sám?“
„To nevím. Neříkej, že tam pojedeš?“
„To ne. Nevím, co mě to napadlo.“ Hodí ji do sebe. „Výborná. Co Juliana?“
Oba pochopí, že z něj to tak snadno nedostanou. „Spí jako dřevo, ale to je tak vždycky. Závidím dětem. Kdybych mohl, tak bych je nenechal dospět.“
„Jo. Víš, obdivuji tě, jak to zvládáš. Já bych nejspíš na to neměl nervy.“
„Chceš tu přespat?“ nabídne mu Petr, protože má pocit, že proto tu přesně je. Muselo se opravdu stát něco důležitého.
Lukáš zaváhá. „Mohu?“
„Jistěže. Jsi náš přítel. Počkej, hned ti to připravím. Nemáš hlad? Jestli máš na něco chuť, řekni si Honzovi. Namazat chleba zvládne.“
„Hej, vím, co mám dělat!“ zvolá rozhořčeně, až se Lukáš usměje.
Petr pokrčí rameny. Možná je to tou deformaci, kdo ví čím. Vytáhne peřinu, čisté povlečení a nese je do obýváku. Lukáš se tam cpe, jako nikdy předtím. Zítra jak ho zná, bude mít výčitky svědomí, ale to není jeho věc. Nejspíš potřebuje se uklidnit. Což už se uklidnil. Podívá se na hodinky. Zítra začíná přednášky docela brzy, ale zombie z něj nebude. Jak se asi bude chovat slečna Karin? Neví proč, ale pro něj je to oslovení horší než kdyby ji nadával. Hlavně, že to dopadlo dobře.
„Stačila by mi peřina,“ zamumlá s plnými ústy. Zauvažuje, zda si má dát čokoládu, ale pak to zavrhne.
„No dovol?!“ začne peřinu povlékat do oranžovo hnědého povlečení s geometrickými tvary. Oba se na něj dívají. Petr to ignoruje, protože by jim to nejspíš hodil na hlavu, že mu nepomohou. Dveře se otevřou, vyjde Juliana, mine je, dojde do kuchyně a opět je mine.
„Není náměsíčná?“ optá se Lukáš, který ji takhle nezažil.
Honza zavrtí hlavou. „Jen spí jak dřevo. Jednou…,“ zarazí se, protože by nebylo vhodné zrovna před Petrem povídat, že na něj jednou narazila, když stál v obýváku úplně nahý.
„Rozešel jsem se s Jindřichem.“
Oba zůstanou koukat. Petrovi v rukou visí splíchle povlečená peřina. „Cože?!“ Oběma se zatmí před očima. Petr zaúpí. Jindřich s nesprávnými botami, Jindřich v špinavé košili. Kravata s růžovým zajícem, slepené brýle. Domina bude šílet.
Honza má co dělat aby neřval: Telefony v nejnevhodnější okamžik, když se miluji. Dotazy, co má v šatníku a co si má vzít. To už podruhé nechce zažít. Musí je dát dohromady stůj, co stůj. Podívají se na sebe. Je jim jasné, že oba chtějí to stejné.
„Proč?“ optají se jedním dechem.
„Protože chce, abych nechal práce. Copak jsme vydržovaný zajíček? Jsem známý a úspěšný model. Mám jméno, chápete. Cestují, fotím, setkávám se s různými lidmi. Na jaře mohu jet na velké přehlídky do Milána nebo Paříže. Víte, co to je? Za to by někteří vraždili! Prý má dost peněz. Jako bych byl chudák! Možná si nevydělávám tolik, ale příjem mám hodně slušný,“ rozčilí se natolik, že si vezme kus čokolády.
„To jo!“ oba kývají. Jak Jindřicha napadla taková volovina?
„To je blbec!“ řekne s gustem Honza.
„Nepomlouvej ho,“ vyjede na něj Lukáš.
„Dyť je!“
Petr zaváhá. „Fajn je, ale možná měl důvod, proč to chtěl.“
„Jenže mi ho neřekl. Mám toho dost. Už ho nechci ani vidět.“ Oba kývají do taktu hlavou. Taková blbost, vždyť se mají rádi, i když jsou jako den a noc, doslova. „Opravdu, takhle to dál nejde,“ pokračuje. Nejsem nějaká děvka! Jak to mohl vůbec říct?“
„Není v tom ještě něco víc?“ optá se Petr, protože tohle mu k Jindřichovi nesedne. Je to celé na hlavu.
„Pak jsou tu další věci, ale jenom maličkosti.“
„Maličkosti?“
„Jistě. Vůbec mi to nevadí,“ řekne zamračeně.
„Jaké?“ optají se zvědavě, protože nechápou, proč jim to povídá, když mu to nevadí.
Lukáš si povzdechne. „Tak například má ve zvyku hned po milování něco psát, ale vypadá u toho tak rozkošně. Mračí se.“ Ukáže na čelo. „Už se mu tam rýsuje malá vráska, ale je to roztomilé.“
Oba se na sebe podívají. Juliana! Tedy orchidej. On s tím nepřestal? Jak to může vydržet?
„Pak tu jsou jeho absence.“
„Absence?“
„Jo. Má hodně pružnou pracovní dobu. Posledně nepřišel na večeři. Dělal jsem kuře na indický způsob s karí a k tomu hranolky. Má strašně rád hranolky. Přišel okolo jedné hodiny, byl unavený. Ráno jsem mu sotva stihl říct, co si má na sebe vzít.“
„Ty ho máš rád.“ Petr konečně dopovleče postel. Kluci se zvednou, aby mu udělali prostor pro prostěradlo.
„Jo, ale…“
Mobil.
„Jindřich,“ řekne Petr, když se mrkne na displej. Lukáš ožije. Petr se po nich podívá. „Co mám říct?“ Telefon vytrvale zvoní. Vidí na nich, jak jsou nervózní.
„Nezvedneš to?“ optá se Lukáš, který ho hypnotizuje.
„Klídek!“ mávne Honza rukou. „On je trpělivý,“ zavrtí hlavou, jako že to nechápe. „V jiném směru je jako hrrr, ale co se tebe týče, umí být jak buldok.“
„Zatraceně, neptám se na buldoka. Ptám se, co mám říct?“
„Jak co?“
„Ježíš!“ zaúpí. To jsou opravdu tak tupí nebo to jenom předstírají? „Bude chtít vědět, zda tu jsi nebo ne.“
Lukáš se schoulí, obejme polštářek. „Nejs… ne jsem… Já nevím!“ vykřikne.
„Máme to vědět snad my?“ optá se drsně Honza. „Měl bys říct jo nebo ne.“
„Budu dělat prostředníka,“ nabídne se Petr. Je osel, ale má Jindřicha rád. S Lukášem se proměnil, i když neřekl, že ho má rád, vyměnit ho za někoho jiného nebo jinou ho nehodlá.
„Tak jo.“
Telefon stále zvoní. Petr ho otevře.
„Proč jsi to nezvedal?“ zařve Jindřich.
Pravda je občas egoisticky, nevrlý, dokonce úplně tupý, co se týče pocitů, ale stejně ho má rád. „Protože jsem spal, co jiného.“
„Jasně. Hele, je u tebe Luki? Někam zmizel. Vůbec nechápu, co to do něj vjelo. Doma není, už jsem si to ověřoval.“
„Aha. Jo je.“
„Tak mu řekni, že má hned přijet.“
Petr zalapá po dechu. Fakt někdy je úplně… Blbej. „Myslím, že budeš muset přijet sem.“
„Cože?“
„Přijeď sem a fofrem. Mám toho dost. Když sem nepřijdeš, už ho nikdy nenajdeš.“ Ticho potom nic. „Jindřichu?“ podívá se na mobil. Vypnutý. Potěšeně se usměje. Je sice blbej jak tágo, ale Lukáše má strašně rád.
„Co je? Je v pořádku?“
„Rozešel ses s ním, nevzpomínáš?“ řekne trochu jízlivě Petr. Měli oni s Honzou stejné problémy? Ti dva je zatěžují už od začátku vztahu. Hlavně Lukáš. „Kdyby ses nerozhodl pověsit si jeho skalp k svému opasku, potom bys tyhle problémy neměl. On je tak nádherný, kluci! Ty vlasy! Je tak…,“ zapitvoří se.
„Petře!“
Petr se podívá na svého miláčka. „Vždyť je to pravda. Sám jsi mu to rozmlouval.“
„To jo, ale netušil jsem, že je gay.“
Petr mlčí. Co říct. Že není? Že jeho prvotní nápad byl jen kvůli kytce? Kdyby ji nebylo a jeho posedlostí výzkumem a sběrem dat, taky by si chlapa k tělu nepřipustil. Tedy nenapadlo ho to.
„Já to vím, ale já ho stále miluji.“
„Komplex kvočny bez kuřátek.“ Vstane, dojde do kuchyně, vytáhne nanukový dort, který rozdělí na tři hromádky. „Do deseti minut tu bude, pokud ho někde nečapnou poldové.“
„Ježíš to ne! Sežere je zaživa!“ zvolá, přesto se natáhne pro zmrzlinu. „Neměl bych,“ hlesne.
Petr se usměje. Dyť to říkal. „Jednou za uherský rok si to můžeš dovolit a pak, je to terapie.“
„To je pravda.“ Vloží si lžičku čokoládové zmrzliny do pusy. „Lahoda.“
„Že jo. Je trochu dražší, ale chuť má vynikající.“ Petr se podívá na hodiny u televize. V tuto dobu by nejspíš končili se sexem. Místo toho řeší milostné problémy.
Má zpoždění, pomyslí si nervózní Petr. Že by fakt byl tak hloupý a nechal se chytit policii? Zvonek!
Všichni sebou trhnou, Petr skoro vyskočí z pohovky. Otevře, zaúpí, když uvidí tepláky neurčité barvy a na noze papuče.
„Kde je? Promiň, ale čapli mě dvakrát poldové. Vysvětlení, že zachraňuji život, nevzali,“ řekne otráveně mezi dveřmi obývacího pokoje a chodbou. Petr zabouchne vchodové dveře, ale to už je Jindřich v obývacím pokoji.
„Tak jsi tady. Co tě popadlo? Víš, jaký strach jsi mi nahnal? Sháněl jsem tě všude! Hezky půjdeme domu.“ Petr vejde do obývacího pokoje. Zaúpí. Jsou nemožní. Lukáš právě zapíná Lukášovi nakřivo zapnutou košili. Zřejmě totéž si myslí i Honza, protože je úplně přikovanej k Lukášovým zádům. Nechápou to. On se s ním rozešel, aby za necelé dvě hodiny mu zapínal košili. „Jsem rád, že jsem tě našel.“
„Rozešli jsme se,“ řekne tvrdohlavě, když mu upraví košili a límeček. „Měl bys více věnovat pozornosti oblečení.“
„Ehm? Cože? Bylo na tom něco špatně?“ podiví se Jindra, aniž vezme v úvahu rozchod.
Petr mlčí, jinak by nejspíš zemřel záchvatem pláčosmíchu.
„Já jsem se s tebou nerozešel.“
Dveře se otevřou, vyjde Juliana, dojde na záchod. Všichni ji mlčky pozorují.
„Petře, to není normální.“
„Doktorka říkala, že jo. Byli jsme s tím u třech specialistů. Říkali, že má tvrdé spaní, náměsíčnost to není, protože dojde vykonat určitou věc a hned si lehne.“
„Zajímavé…“
„Ani nápad, Jindro. Žádné výzkumy!“
„Jistě. Jedeme domu. Mám hlad, jsem ospalý a špatně se mi bez tebe spí,“ říká mu, jako by ti dva nebyli. Ti se posadí na pohovku, koukají, protože tohle je lepší než C.I.New York.
„Nejdu.“
„Proč?
„Protože kvůli práci.“
„Jaké práci?“ podiví se Jindra.
Petr vyprskne smíchy. Celej Jindra. Už opět zapomněl, že mu něco takového říkal.
Lukáš se urazí, provrtá oštěpem Petra. „Že mám zůstat doma jako nějaká vydržovaná děvka.“
„A? Mohu si to dovolit.“
Honza s Petrem ztuhnou. Tak to vážně řekl. Nemohou tomu uvěřit.
„Nejsem děvka!“
„Jistěže nejsi, já něco takového řekl?“ podiví se opět. Sundá si luxusní černý kabát. „Je tu vedro. Jen jsem chtěl, abys byl doma. Nic víc.“
Lukáš zbrunátní. „Nejsem hospodyně.“
„To nejsi. Už jsem ti řekl, že nemusíš nic dělat.“
Všichni zaúpí. „Jsi natvrdlý nebo co? Nedělej, že nevíš, o čem mluvím.“
Jindra se podívá na kamarády. „Ale já vážně…“
„Práce se nevzdám.“
„Aha. Nemáš mě rád.“
Petr se nadechne, když ho Honza zarazí.
„Mám tě rád, miluji tě, ale nebudu doma jako nějaká ženuška zpřed druhé světové války. Mám svou práci, kde jsem úspěšný.“
Jindra na něj zírá. „Ale vydělávám dost.“
„A co mě je potom?! Chci mít své peníze, abych tě mohl vzít do restaurace, koupit ti dárek za své peníze. Ne, za nějaké peníze, které mi dáš jako kapesné. Na to zapomeň.“
„Hele, proč chceš, aby zůstal doma?“ optá se Petr. „Vždyť je to hloupost.“
„No jo, ale co když mi odejde.“
„Odejde?“ zazní tři hlasy v různých tóninách. Ani jeden nezní chápavě.
Jindra přešlápne, potom se podívá po ostatních, modrý pohled zajiskří za brýlemi. „Nechci, aby mi zmizel jako tehdy v Alpách.“
„Ale tam nebyl signál!“ stojí si na svém Petr. „Určitě byste si volali nebo esemeskovali nebo spojili po internetu.“
Jindřich se schoulí jak hromádka neštěstí. „Nechci, aby někam jel,“ řekne umíněně.
„Ale moje práce je v tom, že jezdím po světě, ale když pominu focení do katalogů, tak to není nikdy na delší dobu. Teď dokonce přijedou sem, takže nebudu muset nikam jezdit. Mohl bys někdy se mnou.“
„Při mé práci? To nejde!“ řekne šokovaně Jindřich. „Stále nevím, proč nemůžeš zůstat doma. Mohl by ses věnovat charitě.“
„Jenže charita je jen vedlejší. Jsem hlavně modelem!“ snaží se mu to vtlouct do hlavy.
„No právě!“
Petr má toho dost. „Jindra tě má rád, žárlí na ostatní modely, protože by tě mohli odvést, chce tě mít proto doma, aby měl svoje pohodlíčko, že ano? Nic co by narušil můj skvělý život, že ano?“ vyjádří sarkasticky celou pravdu.
„Nebuď takový,“ řekne kysele Jindra. Má pravdu, ale co když odejde? Co by si počal?
„Jenže takový jsi. A ty taky!“ dodá na adresu Lukáše, který vytřeští oči. „Neumíte se dohodnout. Honzo, jdu spát,“ oznámí to. Zvedne se a jde do ložnice. „A neřvěte, abyste neprobudili Julianu, vy pavlačové drbny!“ Dveře se zavřou.
„Ten nám dal,“ zamumlá Luki.
Jindra mlčí. Bez Petra to není nějak ono. Spoléhal se na něj. Zvedne se a jde za ním dřív, než oba zareagují. Otevře dveře, vejde dovnitř. Petr sedí na posteli, nastavuje budík na jinou hodinu.
„Sedni si. Jsi osel, Jindro. Máš ho rád a chováš se jak králík.“
„Tobě se to řekne, ale co bys dělal, kdyby ti Honza utekl?“
Petr se zarazí, odloží budík. Kdyby odešel? „Nechal bych ho jít.“
„Fakt?“
„Asi ano. Nerad, ale co bych mohl dělat? No, zkusil bych to. Nevím sám. Nechci o tom přemýšlet.“
„No vidíš,“ řekne vítězoslavně.
„Jo, ale ty jsi mu navrhl, že ho budeš vydržovat. Lukáš není děvka, to je pravda. Má svou práci, stejně jako ty svou.“
„Ale já to tak nemyslel!“ zaúpí.
„Ale vyznělo to tak.“
„Co mám dělat?“ sevře pokrývku v prstech.
„Ježíš, mě se ptej. Co já vím? Ale myslím, že bys ho neměl přirovnávat…“
„Rozumím. Mám ho nechat být.“
Petr se podívá na papuče. Včera se mu Jindra moc líbil. Byl vkusně oblečený, zářil. Kde vzal ten nápad s Lukášovým vydržováním, jen ví bůh. Rozhodně by to urazilo skoro každého normálního člověka. Jistě flakáč by toho hned využil, ale Lukáš jim není. „Má rád svou práci. Je pyšný, že to někam dotáhl. Pomohla mu jistě vizáž a já nevím co, ale je žádaný, oblíbený. Ber to tak, že ze všech lidi se rozhodl právě pro tebe. Je s tebou. Vzpomínám si, že od první chvíle na tobě prakticky visel. To bylo pořád jenom Jindřich sem, Jindřich tam a jak je hezký. Nemyslím, že by ti utekl s jiným.“
„Já vím, ale mám strach.“ Odmlčí se. „Nic, půjdu.“
„Jasně.“
Honza nakoukne do pokoje. Vejde, mine se s Jindrou. „Ahoj.“
„Neměl bys je vyprovodit?“ optá se ho Honza. Sundá si tričko.
„Nechal by ses vydržovat?“
„Ani náhodou! Co tě to popadlo? Nechápu, kde k tomu Jindra přišel. Divím se, že Lukáš s ním ještě mluví. Já bych si asi sbalil saky paky, ale je pravda, že lidi jsou různí.“
„Nápodobně.“ Postaví se, přitáhne si k sobě Honzu a začne líbat. „Přerušili nás, uvědomuješ si to?“
„Naprosto!“ říká okouzleně Honza. Rukama zajede pod tričko, které mu přetáhne přes hlavu. Políbí ho na krk, sjede níž k bradavce, kterou začne jazykem dráždit. Petr zasténá, když mu ruka ztuhne.
Honza se otočí. Lukáš.
Lukáš je pozoruje. „Omlouvám se, ale usnul mi tu.“
„Cože?“ oba vyjdou ven. Na pohovce tiše oddechuje Jindra. Nohy s papučemi má stočené na druhém konci.
„Já ho probudím!“ Honza si vykasá rukávy, odhalí tetování.
„Ehm ne!“ řekne prosebně Lukáš. „Nemohli bychom tu…“
Petr s Honzou se na sebe podívají. Lukáš je úplně na dně. Stejně by tu přespal, pomyslí si Petr. „Tak jo.“
„Máš to u mě.“
„Doufám.“ Petr Honzu dotáhne do pokoje.
„Proč jsi je tam, sakra, nechával?“ skoro zařve.
„Protože jsou to mi přátelé a já jich nemám moc a jdu spát. Nevím, proč bych nemohl někoho nechat ve svém bytě přespat. A jsou i tví.“ Pohladí ho po rameni. Honza sebou trhne. Petr se převleče do pyžama, zhasne na své polovině. „Jdeš spát?“
„Jo,“ zabručí nevrle. Převleče se, vklouzne pod pokrývky. Potom se k Petrovi přitiskne. „Promiň, jen jsem chtěl být s tebou sám.“
„Budeš se mnou sám, až budeš mě mít plné zuby.“ Políbí ho a zavře oči. Honza se pousměje, obejme ho pevně. Nikdy by neřekl, že s někým bude tak dlouho, že se v noci nebudou milovat a v obývacím pokoji budou mít kamarády. Je to divné, myslí si, když se dívá do tmy. Zvláštní, ale je spokojený, když ho drží v náručí. Je rád, že mu řekl, co se stalo. Miluje ho.
„Miluji tě, slůňátko.“ S těmi slovy se mu zasteskne po Paříži, kdy se po netu seznamovali. Stejně to bylo nejhezčí období, i když teď je to taky pěkné. Jen mít s Petrem víc času pro sebe. Usne, ani neví jak.
Ráno je vyprovodí z domu, odvede Julianu do školy. Přemýšlí, zda stihne si jít zaběhat, ale nakonec jen vezme podložku a vedle postele začne cvičit.
„Už jsou pryč?“ ozve se rozespalé zabručení.
„Už ráno!“ odpoví Petr. „Padesát.“ Otočí se, nohy od sebe a mohutně oddechuje. Honza se přetočí, chvilku se na něj dívá. Potom se mu zableskne v očích.
„Mohl bys cvičit nahý?“ optá se.
Petr otevře oči. „Cože?“
„Nahý. Bez ničeho.“
Petr zamrká. „proč bych to měl dělat?“
„Mně pro radost?“ navrhne klidně. „Počkej a zatím se svlékni.“
Petr zavrtí hlavou a začne posilovat břicho. Přemýšlí, k čemu to Honza chce. Při dvacítce přestane, svlékne se a pokračuje. Podle něj to není nic hezkého, usoudí. „Padesát,“ zamumlá. „Jeden…“
„To je hezky!“
„Cože?“ vypadne z rytmu. Teď aby přemýšlel, kde skončil. „Nevyrušuj.“
Honza se usměje. Přesně to chce. Jako náhradu za noc. Přistoupí k němu, podívá se dolů na natažené nohy, tělo. „Jen pokračuj,“ doporučí mu, zatímco se vměstná na malou plochu. Petrovi konečně dojde.
„To jako mám cvičit…“
„A já si slíznu smetanku.“
Petr zrudne, ale roztáhne nohy.
„Tedy…“ obdivně řekne Honza, lehne si a přemýšlí o tom co má před sebou. Je prostě božský. Nechápe, jak někdo si to nemůže uvědomovat, ale podle něj by to chtělo oholit. Pár chloupků tam je. Je jich tam hodně, když je tak blíž zkoumá. Neměl to zanedbat. „Mělo by se to oholit.“
Petr, který zapomněl, že tam je, prudce se zvedne. Podívá se do klína. „Mně se to zdá perfektní.“
„Kdepak!“ odporuje mu. „Vidíš, tady a tady…,“ skloní hlavu a olízne ho. Petr ihned zareaguje. „Miluji se dívat, jak se probouzí. Jako poupě, které se krásně rozvine.“
„Poupě?“ hlesne. Podle něj je na poupě příliš velké.
„Jojo. Jako růžička.“ Olízne ještě jednou a protahuje dotek jazyka, až na koule, které polaská ještě víc. Petr se vzruší. Nějak je konec cvičení.
„Proč necvičíš?“
„Ale…“
„Klidně pokračuj. K tomu tě naprosto nepotřebuji. Mňau.“
Petr na chvilku zauvažuje, zda je zdravý, ale potom si lehne. Jedna, dvě… ale brzy přestane počítat a jen cvičí. I když s tím co mu tam provádí, je to čím dál těžší. Nakonec zůstane ležet. Podívá se, protože raději zavřel oči. Honza zrovna se dotýká špičkou jazyka žaludu, po kterém jazykem kmitá. Nakonec ho vsaje a snaží si ho dát hlouběji.
„Už jsi přestal cvičit?“ optá se, zatímco rukou mu jemně hněte varlata. Jsou krásná velká. Takové se málokdy vidí. Nechápe, jak matka příroda může tolik plýtvat na jednoho chlapa. Má rozum, je hezký, má velký penis s koulemi. „Musíš mít potíže s prádlem. Už jsi vyzkoušel ty tanga?“
„Škrtí. A ne, jen teď cvičím něco jiného.“
„A co?“ optá se jakoby bez zájmu, zatímco rukou laská jeho úd.
„Kliky.“
„No tak pokračuj.“ Petr se otočí, vystrčí na něho zadek. Honza ho pohladí, prstem sjede po rýze k otvoru, rukou zajede mezi nohy. Potom si lehne a vsouká se pod Petra. „Nezalehni mě!“
Petr skloní hlavu. Přestane cvičit. „Můžeš mi říct, jak mám cvičit?“
„Jen cvič.“ Vezme ho do úst. Petr nechápe, že ještě může cvičit. Potom vstane.
Honza se na něj dívá. Poklekne a vezme ho opět do úst. Petr si ho přitáhne ke klínu. Cítí, že už bude, chce se dotáhnout, ale Honza ho chytí za zadek a polyká.
„Paráda!“ mlsně se olízne, slíže zbytky z Petrova těla. „Budeš cvičit nahý.“
„Nebudu, protože bych si vůbec nezacvičil.“ Povalí Honzu na zem, vezme ho do úst. Honza přivře oči. Umí to pěkně, když za chvilku vyvrcholí.
„Všichni říkají, že po ránu je sex zdravý.“
„To určitě, protože musíš běžet do práce, abys to stihnul.“
„Doprdele práce!“ zaječí Honza, popadne kalhoty, mrskne je pryč, když si uvědomí, že nejsou jeho. Souká se do nohavice, druhou poskakuje a shání své věci. Petr se škodolibě usmívá.
„Papa! Zapni se.“
„No jo,“ zavrčí Honza. Petr aby mu nepřekážel, jde do kuchyně. Udělá rychle svačiny. Podívá se na hodinky. Jistě zpestření je skvělé, ale následky jsou děsivé. Opře se o linku s chlebem v ruce. Má ještě chvilku času. Připomíná si rozvrh, ale i to, že brzy budou Vánoce. Musí to prodiskutovat s Honzou, protože rodiče budu jistě chtít, aby k nim přijeli. Jak říkají: Na Vánoce nemá být nikdo sám.
Mobil.
„Ahoj, Lukáši.“
„Ahoj, jen chci se omluvit za ten včerejšek. Pochybuji, že by to Jindra udělal.“
„Jindřich je Jindřich a bojím se, že takovým zůstane. Zůstaneš s ním?“
Lukáš se usměje. „Asi jo. Když vidím, jak je beze mě bezradnej…“
Petr se usměje. Pochybuje, že kvůli tomu, ale aspoň řekl, že má Jindru rád. „Tak jo a jak to dopadlo s těmi studenty?“
„Nevím. Ještě jsem Estele nevolal, ale určitě ji brknu a díky. Jo co Nový Rok?“
Petr zaúpí. „Hele, ještě nemám vyřešené Vánoce a chceš slyšet o Novém Roku? Zapomeň na to. Hele, musím běžet. Ahoj.“ Veze tašku, do které dá mobil, dva sáčky se svačinou. Ještě vytáhne mu láhev s pitím, kdyby nic neměl. Večer si promluví. Taky se optá, co chce koupit Julianě. On se optá na Slávka, Jitku. Taky Jindřichovi s Lukášem by měl něco koupit. Malá pozornost Armanimu by se hodila, protože nebýt jeho telefonátu, tak teď úpí na chodníku nebo je na pracáku.
Zastaví před kadeřnictvím. Uvnitř pozdraví děvčata a hlavně Květušku, která tam je. Nadzvedne závěs, vejde dovnitř. „Ahoj.“
„Petře!“ Honza je rozzářený. Přistoupí k němu a políbí ho. „Stalo se něco?“
Petr zavrtí hlavou. „Ani ne. Jen nesu svačinu a vodu. Máš tu nějakou?“ optá se.
„Ne. Promiň, ale nemohu…“
„Jasně. Nashledanou.“
„To je váš přítel?“ optá se žena, která k němu chodí pravidelně už léta.
„Ano. Není hezký?“ řekne pyšně.
Žena přikývne. „Chce to změnu!“ Vbodne prst do pramínku tmavé barvy místo blond. Honza překvapeně zamrká. „Výborně. Jdeme na to!“
Večer sedí u televize, když Petr pronese. „Tak jsem uvažoval o Vánocích.“
„Jupí!“ zavřeští Juliana, hmátne po ovládači. Najednou je v místnosti ticho. „Tati, koupíš živý stromek? Mohu ho ozdobit? Co chceš za dárek?“ Tím oba dospělé rozesměje. Petr jí dá pusu.
„Cokoliv.“
Juliana se zamračí. „Ale já vám chci něco dát. Strýčku Honzo, co ty chceš k Vánocům?“
„Stačí mi obrázek.“
„Ale já mám našetřeno!“ ujišťuje je.
V tu chvílí se Petr rozhodne, že k desátým narozeninám ji dá její vlastní účet. Posledně, když byla s ním na poště, tak ho ukecávali k nějakému Prvnímu kontu, ale odmítl, protože se mu Juliana zdá moc malá. Ale už přemýšlí, co by mu mohla koupit.
„Tati, co chceš?“
„Dárky nosí Ježíšek, copak to nevíš?“
„Ale Honzo, to nevíš, že Ježíšek dárky dává rodičům? Ti to dají dětem. Tak si ulehčuje práci!“
Petr s Honzou se rozeřvou smíchy.
„Co je?“ optá se uraženým tónem.
„A ty taky to dáš Ježíškovi?“
„Jistěže ano. Jen to koupím já místo ježíška,“ řekne lišácky. Oba se rozesmějí ještě víc. „Víš co, můžeš mi koupit pěknou záložku do knihy. Moc mi chybí.“ Juliana nadšeně přikývne. Viděla moc pěkné záložky do knih.
Honza se zakaboní, protože on nečte. Juliana se dychtivě na něj dívá. „Tak co?“ šťouchne do něj. Honza přemýšlí, až se mu kouří z mozkovny. I Petr se zakaboní, protože neví, co mu dát. Kdyby měl nějaký koníček, ale kromě sexu o žádném neví. Tedy pokud sex je koníček. Nějaké prádlo? To ne. Nebo něco ze sexshopu? Sotva najde něco, co už nemá a porno mu nechce kupovat. Má ho dost a vyzná se v tom lépe než on.
„S vámi není žádná legrace,“ postěžuje si. Potom velmi vážně se optá. „Honzo, co chceš k Vánocům?“
„Tak mi něco kup. Budu mít radost ze všeho.“
Ta se zamračí. „Já bych nerada, aby to bylo někde zastrčené.“
Honza zmlkne. Podívá se na Petra, který je nějaký zamlklý. „Kde budeme slavit svátky?“ optá se.
„Minulý rok jsme ho strávili s rodiči, ale teď jsi s námi ty. Ty jsi byl asi u Jitky, ne?“
„Ano. Budeme spolu, ne?“
„Jojo! Hurá. Uděláme salát, kuřecí řízky, nemám ráda rybu, ale vy si ji klidně udělejte!“ navrhne velkoryse. „Ustrojíme stromek. Dáme si dárky.“
„Já bych to udělal takhle. 24 bychom byli spolu. 25 bychom jeli s Juli k mým rodičům a 26 bych jel k rodičům Leontýny.“
„Jitka by asi chtěla, abyste taky přišli. Možná i na Vánoce. Dokonce mám takový pocit, že to tak plánuje,“ řekne Honza. „Nevím to jistě, ale myslím, že chce vás pozvat k sobě.“
„Já nevím. O Vánocích má být rodina pohromadě. Minulý rok jsme jeli k rodičům, protože jsme byli jen my dva, rodiče taky.“
„Nebyli jste nikdy všichni spolu i rodiče Leontýny?“
„Ne. Je to dálka, proto tam jezdíme za nimi my. Občas přijedou mi rodiče, ale většinou je to na Velikonoce. Rodiče Leontýny neradi někam jezdí a její tatínek je dost nemocný.“
„Děda špatně chodí a babička o něj musí pečovat!“ poučí ho Juliana.
„Do Vánoc je ještě dost času. Uvidíme.“
Juliana najednou vykřikne. „Už to mám. Vím, co ti koupím.“ Spokojeně se otočí, jako by vše vyřešila k televizi, kterou zapne.
„A je to.“
„Teď budu zvědavý, co to dostanu.“ Petr pohladí Julianu po vláscích. Ta se otočí a vyplázne jazyk. Petr se zachmuří. Ví co každému koupí, ale co Honzovi?
Malý poklad - 61. Honzo psss, tatínek balí dárky.
