Malý poklad
61.
Honzo psss, tatínek balí dárky!
Honza vystoupí z auta. Ze zadního sedadlo vezme pár tašek. Usměje se. Nakonec si Petr prosadil své. Neví, jak se mu to povedlo, ale štědrovečerní večeři dělají tady. Ovšem Jitka neodolala a upekla jim cukroví, z čehož byla nejvíc nadšená Juliana. Petr sice pronesl něco v tom smyslu, že i on umí upéct cukroví, ale nechal toho. Jitka zkoušela hodně dlouho, zda by nešel k nim, ale musela to vzdát. Ovšem jí Petr na Nový Rok neuteče. To má marný. Teď nakoupil dárky, ne jako Petr, který je už sháněl o prázdninách. Vzít peníze, skočit do obchodu, nakoupit a je to. Vytáhne ještě jednu tašku. Zalituje, že mu Petr zakázal koupit plyšáky. Viděl takové nádherné, že srdce nad nimi usedalo. Byl by to fajn dárek, ale kdyby to přinesl domu, nejspíš by ho s tím vyhodil.
Otevře si dveře. S upěním se nastěhuje do výtahu. Na starší paní se omluvně usměje, že tu už není místo. Otevře dveře do bytu, vejde dovnitř.
„Ahoj… jeje, co to je?“ optá se zvědavě Juliana, která hned vyběhla s pokoje.
„Zítra jsou Vánoce, tak mi Ježíšek dal tyhle tašky,“ zamává taškami.
„Panečku těch je. Něco z HM? Co to asi je? Viděla jsem tam pěkné šaty, ale tatínek povídal, že jsou drahé,“ říká zadumaně Juliana při pohledu na známou tašku.
Honza se k ní nakloní. „To je pro Petra.“
„Pro taťku?“ podiví se. Zaujatě pozoruje tašku. „Určitě není pro mě?“
„Tedy Juliano!“
Juli se zardí. „No jo, mě se tak líbily.“ Honza chce jít do ložnice, když ho Juliana chytí za ruku. Přiloží si prst ke rtům.
„Pss, tatínek tam balí dárky.“
Honza vykulí oči, položí tašky na pohovku, otevře dveře… „Doprdele práce!“ ho přesvědčí, že to není dobrý nápad. Ihned se vypakuje, dokud ho neobjevil.
„Já ti to říkala.“
„Proč si to nenechá zabalit v obchodě?“ podiví se. Tašky vynese na balkon, kde v kbelíku stojí parádní jedle. Zkoumavě vezme do ruky větvičku. Vypadá dobře. U Jitky vždy měli umělý stromek, ale zato obrovský před domem, na který se přicházejí dívat lidi z celé čtvrti. O Štědrovečerním dnu jsou pod ním dárky a rozdává se. Musí se vydržet trochu zima, ale děti mají čaj a dospělí svařák, punč, který je dokonale zahřeje. Tedy měli. Letos to bude trochu jinak.
„Protože asi proto, že to tak dělala maminka,“ poučí ho Juliana, která bedlivě sleduje tašky.
„Aha.“ Tak teď se s tím trápí. Přemýšlivě se podívá na Julianu. Co teď? Potom se usměje. „Máš brusle?“
„Brusle?“
„Jasně. Zajeli bychom na zimní stadion bruslit.“ Nechápe, proč ho to nenapadlo dřív.
„Nemám.“
„Aha, to je škoda.“
Juliana se na něj dívá. Honza si povzdechne. Škoda, že je nemá. Nechápe, proč jí je Petr už dávno nepořídil. Potom se usměje. Ať jdou prachy k čertu! Dostane předčasný dárek.
„Já ještě nikdy nebyla bruslit. Je to těžké?“ optá se zvědavě. „Nijak jsem ani nechtěla,“ přizná. „Já moc talent na sporty nemám,“ přizná nerada. Honza už to ví, ale bruslit by měl umět každý.
„Vůbec ne. Víš, co, obleč se, půjdeme. Necháme Petra těm dárkům. Určitě bude radši, když nás bude mít z krku.“
„Kam?“
„Uvidíš, ale vezmi si džíny, žádnou sukni,“ poradí ji.
„Rozkaz! Překvapení!“ zvolá, vběhne do svého pokoje. Rychle si vezme džíny, svetr a už běží k Honzovi. Oči ji září. Honza zatím načmárá vzkaz.
„Ahoj, slůně. Šli jsme s Julianou koupit brusle a taky bruslit. Vrátíme se k večeru. Pá lásko.“
Přeloží ho a položí na stůl. Výrazně na něj napíše PETR. „Vzkaz, aby se o nás nebál.“ Juli se zachichotá, jak je do toho zahrne oba. Tiše vyjdou ven.
Petr si ničeho nevšímá. Kolem něj se válí spousta vánočního papíru. Pro Juli koupil modrý s andílky a hvězdičkami. Pro Honzu koupil zelený s vánočními ozdobami. Pro zbytek je červený se stříbrnými a zlatými hvězdami. Osobně se mu nejvíc líbí ten modrý, protože na něm jsou takoví ti starodávní andílci na obláčcích a komety, hvězdičky, měsíček. Je moc krásný. O kus dál se povaluji různobarevné stuhy a hlavně dva kotouče izolepy.
Zrovna dobalil krásný tmavomodrý svetr pro Honzu, zelený pro Jindřicha. Slávkovi zabalil kazetu s luxusními psacími pery. Lukášovi dá předplatné na časopis a jen doufá, že ho nemá předplaceného. Nanejvýš mu budou chodit dva časopisy. Je to pěkná darovací listina, kterou od nich dostal. Bude to snad pěkný dárek. Hlavně je má z krku.
Tak teď hlavní dárek pro Honzu. Dlouho uvažoval, zda to má udělat nebo ne, ale pořád nevěděl, co má mu koupit. Koníček kromě stříhání nemá. Koupit mu kosmetiku nechtěl, protože mu něco koupila Juliana, která na to šla rafinovaně. Opsala si názvy, co používá a šla do drogerie. Jenom koukal, když domu přinesla hezký zabalený balíček.
„Tati, tati, myslíš, že se to bude Honzovi líbit?“ Ukazuje mu balíček, který drží v ruce.
„Ukaž?“ Podívá se na věci k holení. Vybaví si, jak přesně tutéž pěnu použil na něho. „To je krásné. Jak tě to napadlo?“ optá se.
„Nechtěla jsem riskovat, že koupím špatně. Stálo to trochu víc, ale to nevadí. Hlavně, aby se mu to líbilo, ale když to používá, tak se mu to líbí, ne?“ optá se s očima upřenýma na balíček.
Petr ji pohladí po hlavičce. „Určitě. I mně se líbí ta vůně.“
„Ale používáš jinou.“
„Ano, ale na Honzovi.“
„Aha. Bylo tam hodně lidi, ale zvládla jsem to.“
„Ty jsi tam byla sama?“ Srdce mu sevře strach. Mohlo se bůhví co stát.
„Ne, s tetou Olgou. Požádala jsem ji. Byla moc hodná, protože mi ukázala, kde to je. Taky kupovala nějakou pánskou kosmetiku. Povídala, že je to dobrý nápad. Tati, myslíš, že to kupovala Tomášovi?“
Petr je zvědavý, zda jim to vydrží. Olga posledně povídala, že bude večeřet s Tomášovými rodiči. Byla z toho na prášky, i když je asi dvakrát viděla. Taky mu přinesla cukroví, které napekla. „Určitě. Jsi moc šikovná. Musíš to pečlivě schovat, aby to nenašel.“
„Jasně!“ Petr jen se dívá, jak lítají kolem něj hračky z kufru. „Tati, nedívej se!“
„Rozkaz!“ Otočí se. Zřejmě má tam schovány další dárky.
„Hotovo a ne že se sem budeš dívat!“ přikazuje mu se vztyčeným prstem.
„Nebudu. Na psí uši na kočičí duši!“
„Super. Babičkám jsem koupila nové zástěry,“ vypočítává. Petr to ví, protože je kupovali spolu. „Dědečkovi jsme koupila tabák.“ Ten koupil za ní on. „A druhému dědovi jsem koupila bačkory. Jenom nevím, co koupit Jitce. Měla bych něco koupit. Je na mě moc hodná.“
„Něco vymyslíme,“ řekl ji tehdy. Nakonec koupili pěkný náramek. Juliana byla nadšena a opět vyhazovala hračky, aby to schovala. Klukům ještě za ní koupil legrační přívěsky ke klíčům.
Vezme bílou knihu. Nechtěl nic vyzývavého. Nechápe, jak ho k tomu přemluvila. Původně chtěl dát udělat kalendář s erotickými fotkami. Něco takového jistě by ocenil. Opravdu něco mu koupit to je šíleného. Optá se, zda by nechtěl dělat nějaký koníček. Měl by ho z krku. Je zvědavý co dostane on. Šel za Estel, protože věděl, že hezky fotí, ale taky ji zná. Jít k někomu jinému by ho ani nenapadlo. Jen nevěděl, zda kalendáře fotí nebo ne, ale zkusil by ji ukecat. Jednoho dne se odhodlal.
„Dobrý den!“ vejde dovnitř s nepříjemným pocitem v žaludku. Nikdo nikde. Posadí se do malého růžového křesílka, které je tu určitě k mučení zákazníků. Vezme časopis o fotografování. Zírá na velké fotky na stěnách, na alba, rámečky, velký fíkus. Nic se tu od focení nezměnilo.
„Jej, ahoj.“
„Katko, ehm…“
„Katko. Ten kalendář se náramně povedl. Vypadáte sexy. Doufám, že příští rok budete taky. Estel chce prosadit ty uniformy. Zbožňuji, je, ale víte, přemýšlím, že bych navrhla historické. Takový napoleonský voják nebo z druhé světové…“
„Výborný nápad.“
„Co je výborný nápad?“ Odněkud se vynoří Estel s nepostradatelnou cigaretou v ruce. „Katko?“
„Dobrý den. Jen mi říkala, že pro příští kalendář by se hodily historické uniformy.“
Estel nic neříká, kouří. „Historické uniformy?“
Kateřina nesměle přikývne. „Ano, prosím.“
„Skvělé.“ Podívá se na Petra. „Egyptský voják. Zástěrka vám bude slušet!“
Petr se vyděsí, ale potom uklidní. Už žádný kalendář. Má svou práci rád. „Jistě. Já bych měl jednu prosbičku.“
„Jistě. Kateřino, prosím pomoz té slečně.“
„Ano.“ Ztratí se.
Estel se posadí do druhého růžového křesílka. Petr už ví, proč tu jsou. Pro estel, ne pro zákazníky. „Tak co to bude?“
„Já, ehm no, víte…“ Estel se na něj kouká, jak to ze sebe souká. „Chtěl bych Honzovi dát nějaký menší kalendář.“ Dák to nerozvádí.
„Erotický.“
Petr zrudne a jen přikývne. „Tedy jes…“
„Beru. Bude to úleva.“ Vstane, vezme ze stolu diář. Listuje v něm. Petr napjatě ji sleduje. Nechápe, o jaké úlevě tu mluví. „Zítra v šest večer. Kde to chcete mít? V přírodě, nebo někde jinde?“
„No nevím,“ řekne omráčeně, že souhlasila s focením. „Je už zima ne?“
Estel se usměje. „Obvykle to nedělám, ale jeden známý ví o pěkném zimním skleníku. Myslím, že bychom to mohli provést tam. Tak co? Nebo chcete jen pozadí a postel?“ Vyzývavě se k němu nakloní. Černé oči bez mrknutí na něj zírají. Petr má pocit, že ho hypnotizuje. Pocit chyceného králíka v pasti se zvyšuje.
„Tak jo,“ hlesne, aby ji měl z krku.
Tlesknutí. Super. „Kateřino!“
„Ano?“
„Zabal mi světla, foťáky, pojedeme fotit do skleníku, zítra na šestou.“
„Ano.“ Zapíše si do svého diáře.
„Honzovi závidím. Nic si sebou neberte a musím jít pracovat. Jsem trochu vytížená, ale nejen uměním je člověk živ.“ Ozve se melodie, dovnitř vejde muž. Potřesou si rukou. Petr pochopí, že je konec. Zítra v skleníku. To bude jeden velký bordel, pomyslí si, ale snad bude to dobrý. Jestli se mu to nebude líbit, potom mu to omlátí o hlavu.
Zítra, v šest hodin se připraví. Vůbec neví, co má čekat. Dojede před ateliér, kde pracuje i žije. Čeká ho tam pouze Kateřina. Posadí se vedle něj.
„Budu vás navigovat. Neřekla bych, že najdete odvahu.“
„Copak odvaha. Absolutně nevím, co by Honzu potěšilo. Nemá žádného koníčka,“ postěžuje si ji.
Kateřina se rozesměje. „Tak to jo. Se mnou je to stejné. Přijdu doma, mám tam jen kočku a to je vše.“
„Žádný přítel?“
„Přítelkyně!“ řekne se smíchem. „Jsem přetížená, ale baví mě to. Získávám tu zkušenosti, ale i setkávám se známými osobnostmi. Baví mě to. Teď dostanu někoho na výpomoc. Nějakou holku s klukem, ale myslím si, že to bude víc bordelu než užitku. Než jim to vysvětlím, dávno bych to udělala sama.“
„Jasně. A ty historické uniformy…,“ nadhodí.
Kateřina si posune brýle. „Zajímá vás to? Mě jo. Jsem blázen do uniforem. Většinou jsou v kalendářích vojenské nebo moderní. Jednou bych chtěla i historické.“
„Jako nahý chlap v brnění?“
Kateřina zamrká, potom se rozesměje. „Ty jo, to by bylo dobré!“
„Dělal jsem si legraci.“ Nedokáže si takovou fotografii představit a chudák model, který by do toho vlezl.
„Já moc, ne,“ zamumlá s myšlenkami u sexy rytíře v brnění. „Tady to je.“
„A sakra!“
„Děje se něco?“
Petr se dívá na známý dům, o kterém moc dobře ví, že má zimní zahradu, v níž je skvělá červená orchidej jménem Juliana a v něm bydlí Jindřich. Je tam? Vystoupí, aniž dá znát, že to tu zná. Od té doby, co nastoupil na vysokou školu, tu dost často pobývá nejen v rámci projektu, do kterého je zapojený, ale i někdy jen tak, kdy spolu hovoří o všelijakých věcech. Je pravda, že Honzu má velmi rád, ale někdy je jejich hovor omezený. Na druhou stranu si dobře uvědomuje, až by s Jindřichem spolu nemohli nikdy být. Má pocit, že i Jindra si to uvědomuje.
„Už jste tu, výborně. Pojďte dál,“ zve je Estela u branky. Je v černém úpletu s fialovými punčocháči a botami na vysokém podpatku. Petr vstoupí a rozesměje se.
„Je tu něco k smíchu?“
„Omlouvám se, nic.“ Směje se, protože skleník je vygruntovanej. Nikde žádná zemina, žádný květináč, provázek nebo hnojivo. Je tu opravdu krásně. Úplně vzadu je ratanový stolek s židlemi. Měl to nafotit v létě, protože má krásnou zahradu. Kateřina zapne světla. Zacloní si oči, když si uvědomí, co chystá udělat.
„Nejsem model,“ upozorní ji.
„Nevadí. Já tě udělám.“
„V pěti minutách?“
„V jedné minutě!“ blýskne se. „Kateřino, cigaretu.“
„Nesmíš tu kouřit,“ připomene ji Jindrovo pravidlo.
„Do prdele a jo. Žvýkačku.“ Kateřina ji už jednu podává. „Svléknout.“
Petr se svleče. Má divnej pocit, když tu tak nahý stojí jen v boxerkách. Estel si ho znalecky prohlédne. „Perfektní,“ prohlásí. „S takovým tělem a tváří jde to samo. Jdi se tam postavit. Hele, to chceš být v těch boxerkách?“ ušklíbne se. Petr váhá. „Ach jo, dělej, neznásilníme tě tu. Jestli tě to uklidní, doma na mě čeká nadrženej sexy přítel.“
„Rád bych,“ řekne popravdě. Potom se nadechne a svleče se. Nejraději by se zakryl.
„Ty vole!“ obě dvě na něj zírají, tak udělá krok a schová se za pomerančovníkem.
Estel k němu jde, potom se schýlí. „Tak to jsem ještě neviděla.“
„Taky!“ přitaká Kateřina. „Ohromný!“
„Nechte toho!“ vyrazí ze sebe zoufale. Jsou s tím samé problémy. Proč ho nemůže mít normálního? Honza nad tím slintá, masochista, tyhle dvě se na něj dívají jako na zrůdu. Copak za to může? „Jdu domu, omlouvám se. Jasně, že čas zaplatím!“ sáhne po kalhotách, které si spěšně navléká. Má toho dost. Věděl, že to prostě nevyjde. Měl mu koupit nějaké pyžamo nebo knihu, cokoliv jiného než tenhle pitomý dárek.
„Ale ne!“ Estel mu začne mu tahat z ruky kalhoty. „Vůbec to není nutné. Postavte se za ten pomerančovník!“ Petr neví jak, ale zničehonic kalhoty má v ruce Kateřina a on stojí za pomerančovníkem nebo co to je. „Stůjte, ježíš, ta větev je mizerná!“ zavrčí, přemístí se a jen je slyšet cvak cvak. „Sedněte si do židle, zvraťte hlavu a ukažte to. Bože, jestli se nad tím Honza neudělá, udělám se za něj!“ zvolá nadšeně. Petr má pocit, že je rudý jako rajče. „Skvělé!“ Běhá kolem něj, jako kolem krále. „Tak a teď tam. Hezky stojí, jen se nestyďte. Leckterý by za to dal majlant.“
„Já ne, chci ho menšího!“ odváží se říct.
„Blbost! Z profilu. Lehni si tam, jo!“ Stoupne si na židli. Petr leží, potom udělá jinou polohu.
„Jo dobrý!“ Po chvilce mu to splyne do jednoho. Neví, co vůbec tu dělá a z toho chlorofylu se mu dělá blbě.
„Konec?“
„Ehm, konec?“ Podívá se na něj. Je úplně grogy. Vycucnutý jako citrón. Bere si boxerky… „Tak jo konec. Hele, ty se do nich nějak hrneš! Ježíš, fontánka!“ zařve, chytí ho za ruku a táhne k malé fontánce. Petr má pocit, že se měl dát na jógu, jak ho diriguje. „Co ta brada? Vysunout, ať není vidět podbradek a pokrč nohu, ať je vidět. Božský. Jo to je ono, natoč tu hlavu. Co sexy pohled? Honzo, jsem tu pro tebe, musíš říkat.“
„Jsem unavený.“
„Žádná výdrž.“
„Fotíme dvě hodiny, skoro,“ poznamená Kateřina.
„Tolik?“ podiví se. „Tak jo, balíme. Jsi skvělý model,“ vrátí se k tykání. Mimoděk mu sklouzne dolu. Petr se raději rychle obleče. „Víš, mám jeden malý nápad.“
„Jaký?“ optá se obezřetně.
„Místo fádního kalendáře bych ti udělala rovnou knihu.“
„E?“ jen vyhekne. K čemu kniha? „Kniha?“
„Jistě. Kniha jako svatební album.“
„Aha. Není to trochu zbytečné?“ optá se. „Ještě jestli bys mohla udělat malý kalendářík.“ Estel zasvítí oči. Je tak krásně rozpačitý. Udělá mu službu navíc, protože se u toho bavila, odreagovala a viděla opravdu něco pěkného. Není divu, že si ho Honza tolik hlídá. Ona by ho nejspíš zavřela do věže, obrazně řečeno.
„Udělám, ale rozmyslí si to. Nedělám to každému, spíš nikomu, ale ty fotky jsou nádherné. Udělám je černobílé. Budou mu závidět.“
„Jestli je někomu ukáže, udělám z něj síto!“ zavrčí se svetrem přes hlavu. „Doufám, že dostanu všechny fotky.“
„Jistěže.“
„Určitě?“
„Jsem profesionál,“ řekne klidně. Trochu ji to urazí, ale naprosto to chápe. Taky ji Lukáš povídal o jeho potížích ve škole. „Jestli to někde unikne, ode mě ne.“
Petr přikývne. „Myslíte, že to bude hezčí?“ optá se s myšlenkou na tu knihu.
„Stoprocentně.“
Petr si rozmýšlí. Snad to nebude moc stát, ale když tvrdí, že je to hezčí…„Tak jo.“
Výsledek právě drží v ruce. Má čistě bílý povrch se zlatou nějakou kytkou vyrytou do ní, ale je to spíš sotva vidět. Možná ji neměl dělat teď, ale až se lépe budou znát, ale čert to vem. Kdyby s tím chtěl dělat něco nekalého, tak ho Billy zažaluje! Zasměje se. Podívá se na první stranu, kde stojí za pomerančovníkem. Podle něj vypadá vystrašeně. Potom je v křesílku. Tady je už docela vzrušenej. Kdy k tomu došlo, neví. Další fontánka, zde leží s kytkou v rukou. Nejspíš za to může ta pitomá orchidej, která je snad na každé fotce. Na další je focen jakoby svrchu. Nejhorší je asi ze spodu. Na některé fotky si ani nevzpomíná, jak vznikly. Jak ho pořád řídila, měl toho dost a snažil se jen plnit rozkazy.
K tomu mu udělala jednu záložku. Před klínem si drží orchidej. Asi nejslušnější fotka ze všech, když nepočítá s tou zahradní zástěrou, ale tam je vyšpulený zadek… zavře ji. Dovnitř dá záložku, navrch položí malý kalendář do peněženky, jaký nikdy neviděl, protože každý měsíc má svou fotku. Takový miniaturní trhací kalendářík. Jestli to někdo uvidí, dostane on nejspíš infarkt. Ale je fajn, že na všech má klobouk, nebo mu stíní obličej. Tedy na rozdíl od těla. V prosinci má vysoké holínky, které vydolovala Kateřina bůhví kde.
Zabalí to do zeleného papíru a zaváže to velkou bílou mašli. Odloží. Tak další dárek. Vezme krabici. Pro Julianu. Otevře ji a podívá se na brusle. Letos si koupí taky. Nikdy ho nenapadlo jít bruslit, ale Karol mu posledně povídal, že jde s kamarády na zimák bruslit a že v neděli je dokonce maškarní dětský ples nebo bruslení. To by Julianu bavilo.
Zabalí ho do modrého papíru s andělíčky. Koupil je jako poslední. Vzal jednu botu a šel do obchodu, protože po netu nechtěl kupovat. Potřeboval poradit.
„Dobrý den, můžete mi poradit?“ optá se prodavačky. „Potřebuji koupit jako dárek brusle.“
„Pojďte se mnou. Jak má velkou nohu?“
„Třicet pět. Pro jistotu jsem vzal botu.“ Vytáhne z tašky botu.
„Ukažte? Je lepší to okusit, ale to by pak nebyl dárek, že jo!“ zářivě se usměje.
Petr ji to oplatí. „Přesně. Myslíte, že by to šlo vyměnit?“
„Jistě. Do poloviny ledna. Je to protáhnutý kvůli Vánocům. Chcete asi čistě bílý, že? A se zoubky nebo bez? Spíš bych doporučovala se zoubky. Děvčata se tak snadněji odpichuji.“
„Jistě, se zoubky. Ještě nebruslila.“
„Pro nováčka?“ zeptá se s úsměvem. Petr přikývne. Prohlížejí si boty, které se podle něj liší jen cenově. Za půlhodiny vypadnul s krabicí. Řekl by, že po něm jela, ale kdo ví.
Bude mít radost, řekne si. Izolepou si přilepí i prst, tak zanadává, jak natrhne papír. Snaží se to zamaskovat, ale moc to nejde. Sevřenými rty nakonec to přilepí. Potom to ováže stříbrnou stuhou, kterou obmotá kolem dokola. Chvilku se trápí s mašlí. Nakonec sáhne po nejdůležitějším dárku. Mobilu pro Julianu. Nakonec mu jeden známý na škole sehnal Samsung Hello Kitty za tisícovku. On si jen ověřil přes Billyho, zda není kradený, ale nebyl. Za tu cenu to jde. Snad si s tím poradí, ale věří ji. K tomu dostala ještě pouzdro a přívěsek taky s Hello Kitty. Je z toho nadšený, i když někteří by řekli, že pro malé dítě je to příliš drahé. Určitě se jí bude líbit. Může taky poslouchat písničky nebo fotit. Určitě bude hodně fotit. Koupil ji k tomu simku a dobíjecí kartu, protože dát ji paušál se neodvažuje. Mohla by provolat peněz, jen to hvízdne. To by ji spíš dal telefon za několik tisíc než paušál. To se může zakecat raz dva. Stačí zavolat kamarádce, další kamarádce někomu z oddílu…
Zabalí ho do modrého papíru, který převáže zlatou stuhou. Uváže mašli, potom si řekne, že ještě jedna by neškodila, tak udělá ještě jednu. Cha a pak, že to neumí. Vypadá moc hezky, usoudí.
Poskládá dárečky na hromadu, uklidí binec. Hotovo a zítra může připravit večeři a podobně. Ráno nechá ty dva ustrojit stromek. Juliana bude nadšená, když bude moci Honzu terorizovat s ozdobami. Jen doufá, že stromek vydrží. Minule koupil obyčejný smrček, který jim opadal na to tata. Kdyby mohl, reklamoval by ho, ale nakonec nešel a koupil jedli, která vydržela do konce února, protože Juli odmítala ho odstrojit. Prý ty svíčky krásně… zarazí se. Vezme židli, vstoupí na ni a otevře skříň až skoro u stropu. Vytáhne ozdoby, potom se dopracuje k žárovkám. Úplně na ně zapomněl. Vyndá je, prohlíží, když zjistí, že je to naprd. Zastrčí do zásuvky… prsk a nic. Půlka nesvítí. Jde, otevře odpadkový koš a vyhodí je. V tom si uvědomí, že byt je strašně tichý. Zmateně se kolem sebe rozhlédne. Zaťuká na Julianin pokoj, ale nikdo se neozývá. Nakoukne. Nikde není. Vyděsí se. Kam mohla jít?
Jde do obývacího pokoje, kde v poslední chvílí uvidí velkým písmenem napsáno Petr. Otevře ho.
„No doprdele!“ Zírá na bruslení. Rychle vytočí Honzovo číslo.
„Halo?“
„Honzo?!“ v pozadí slyší vyřvávat nějakou písničku.
„Tati, už to umím!“ uslyší Julianu. Ihned mu dojde, co umí. Tak a co teď?
„Proč voláš?!“ zařve Honza do telefonu, protože ho sotva slyší. Bedlivě sleduje Julianu, která kolem sebe divoce máchá rukama.
„Jdu koupit žárovky!“
„Jasně! Přijdeme za hodinku!“ zařve v odpověď, protože hluk je šílený. Někdo do něj strčí. Zakleje, tak raději schová mobil, aby neskončil na ledě. Elegantně jede k Julianě, kterou zachytí na poslední chvílí.
Petr smutně kouká na telefon. A to chtěl být s ní na ledě první. No co se dá dělat, ale horší je, co s bruslemi? Má ji je dát nebo ne? Nakonec to nechá být. Podívá se na hodinky. Musí stihnout do supermarketu nějaké nakoupit. Taky by to chtělo možná ještě řetězy! Úplně na ně zapomněl. Hlava děravá. Obleče se a jede do obchodu.
Nakonec spokojeně všechno nakoupí. Nákup složí v obývacím pokoji. Vyjde se podívat na stromek, když zaregistruje kupu dárků. Nakoukne.
„Ty jsou hezky zabalené,“ zamumlá s povzdechem. Vzpomene si na svoje neumělé. Zesmutní. Proč to nemůže mít taky tak hezké?
„Ahoj!“ uslyší. Zavře dveře.
„Ahoj.“
„Tati, tati podívej se, co mi Honza koupil!“ mává mu před očima bruslemi. „Jedna paní nám poradila. Potom jsme šli k Honzovi pro brusle. Ten umí parádně bruslit. Byl nejlepší ze všech a už umím bruslit, že jo strýčku.“
„Samozřejmě?“ ujistí ji. Posadí se vedle Petra, kterého obejme kolem ramen. „Je šikovná.“
„A ani jednou jsem nespadla… tak dvakrát, ale nebrečela jsem. Honza mi koupil i tlusté rukavice. Prý je musím mít!“
Petr přikývne. „Díky moc.“
„V pohodě.“
„Tati, příští týden je tam maškarní, půjdeme? Prosím, prosím!“ škemrá.
„Samozřejmě, že tam půjdeme,“ ujistí ji. Kvůli tomu jí koupil brusle.
„Hurá!“ zařve a začne skákat po gauči, potom se svalí. Petr ani ji neřekne, že nemá skákat. „Tati, já mám hlad. Honza mi koupil langoš a sobě nějaké pití.“
„Svařák, byla zima.“
„V pořádku. Jsem rád, že jste se bavili.“
„A co ty?“ šlehne po něm pohledem.
„Já balil,“ řekne smutně. Honza nechápe, proč se tak tváří.
„Jdu se převléknout.“ Vezme sebou brusle.
„Stalo se něco?“
„Jen, že to nemám tak hezky zabalené, jako ty,“ postěžuje si.
„Prosím tě. Copak záleží na balení? Já jsem zvědavý, co jsi mi koupil, ale mám skvělý nápad na dárek.“
„Jaký?“ optá se. Pohladí ho po stehnu. Nejraději by se s ním miloval. Voní tak nějak po čerstvém vzduchu, neví sám, ale je přitažlivý.
„Hezky tebe v ložnici s mašlí kolem těla a mohl bych si dělat, co chci.“
Petr se vzruší ještě víc.
„Tati jídlo!“ ho dostane na zem.
„Jistě. Jdeme. Koupil jsem kuře, protože jsem nestihl vařit a k tomu brambůrky. Musel jsem jet koupit svíčky. Ty staré odešly,“ vysvětluje, zatímco rozbaluje kuře ze sáčku. Kuchyní to provoní. Dá je ještě trochu ohřát.
„To je fajn.“
„Kuře?“ do toho vpadne Juliana. „Mňamka. Mám ráda kuře. Zítra budou Vánoce!“
„Ano. Ráno oblečete stromeček, podíváte se na pohádky, já něco udělám k obědu, potom začnu připravovat večeři.“
„Pomůžeme ti,“ nabídne se Honza, i když v duchu si povzdechne.
„Ale kdeže. Jestli chcete, můžete jít za Jitkou nebo někam se projít.“
„Jitka nás sedře z kůže, pokud se objevíme bez tebe, že jo Juli?“
„Určitě. Nebude ráda, že tam jsme sami,“ přitaká Juli. „Chci nohu. Mám ráda nohu, tati.“
„Já vím, srdíčko. Tak jedna nožička pro Juli, druhá pro Honzu a já si dám ten zbytek.“ Rozdělí ještě americké brambory, které koupil. Juli zatím přinese džus a vodu. Petr to smíchá.
„Dobrou chuť.“
„Tati, nemusím do školy, mohu se dívat déle na animax?“ poprosí ho.
„Určitě, ale potom spát nebo zítra nebudeš vyspaná, je to jasné?“
„Ano, tati.“ Honza se láduje kuřetem. Docela mu vyhládlo. Ti dva jsou úžasní. Těší se na zítřek, i když si za ta léta zvykl na Jitčiny Vánoce, ale nemusí být špatné je strávit s Petrem a Juli. Je škoda, že Petr trval na tom, aby byli jenom oni tři. Ale co se dá dělat. Je zvědavý, co mu koupil, protože od něj dostane nějaké ty šílené věcičky, co nemá rád, šílené prádlo, co nemá vůbec rád, ale on ano. Dostane knihu o matice, kterou mu poradil Jindřich. Stála nekřesťanské peníze. Koupil mu jednu parádní košili, snad bude dobrá a pár maličkosti.
Jdou se s pitím a cukrovím posadit na pohovku. Juliana bezostyšně se vtlačí mezi ně, takže o tom, že by mohl něco potají dělat, se smrskla na nulu, ale je tu ještě noc, pomyslí si oba.
„A spát.“
„Ještě jeden díl!“ poprosí. Honza s Petrem ji střídavě předčítali titulky, takže se skvělé bavili.
„Juli spát. Je půl dvanácté, zítra tě nedostanu z postele a kdo ustrojí stromek?“
„Tak dobře.“ Jde se umýt, potom je ticho. Petr k ní zajde do pokoje, ale spí jak dřevo. Ucítí polibek na krku, objetí. Na zadku jasně cítí, že je Honza vzrušený.
„Slůňátko…“
Petr se otočí a vášnivě ho políbí. Dostrká ho do ložnice. Honza zaregistruje hromadu zabalených dárků. Svlékne si mikinu, kterou odhodí. Padne na postel. I Petr si sundá věci a zamilovaně se dívá, jak si Honza stahuje oblečení. Nemůže se dočkat milování. Honza roztáhne nohy, přejede si vnitřní stranu stehna, kde je tetování. Petr se vyhoupne na postel, která se prohne.
„Máme tu něco k snědku, koukám!“ Chvějícíma rukama přejede štíhlé nohy. Zastaví se na tetování, které si nechal udělat v Paříži. Políbí to místečko. Hnza vzdychne slasti. Petr pomalu mu sundá boxerky, které věrně kopíruji jeho postavu. Naschvál pomalu se dotkne jeho údu.
„Co si přestat hrát?“ zachraptí Honza. „Udělej koníčka!“ poprosí bezostyšně. Vezme si ho do ruky. Petr ho nenechá a nahradí jeho ruce svými rty.
„Zrovna jsem zemřel!“ prohodí šťastný Honza.
„Opravdu? Na to jsi až moc živý.“ Natáhne se ke stolku, odkud vyndá gel. Namaže si úd. Honza mu ji vezme a namaže si dírku.
„Lehni si.“
„Neporoučej.“
„Chci být na tobě, prosím!“ požádá ho s divokým smyslným polibkem, který se protahuje, až nemohou dýchat. Petr se položí. Honza ho vezme do ruky. Přejíždí ho po celé délce. Obdivuje jeho velikost i krásné koule. Olízne si rty, ale vyhoupne se nad něj. Opatrně si ho přiloží k otvoru. Zajede kousek, povysune se. Srdce mu divoce bije. Potom pomalu s přivřenýma očima na něj sedne. Nikdy by nevěřil, že se může do něj celý vejít. Pobolívá ho a tak jen sedí, rukama hladí hruď. Petr nechápavě zavrtí hlavou, že ho to nebolí. Už se několikrát ptal, ale vždy řekl, že ne.
„Jsou krásné!“ nakloní se a jednu bradavku vezme do úst. Petr zasyčí, když ho lehce kousne. Přesune se na druhou. Potom prsty mne tvrdé hrášky. Usměje se, povysune se a opět dosedne, až se v něm vše rozbouří. Zavrtí se, čímž ví moc dobře, jakou Petrovi způsobuje slast, ale i sobě.
„Už jsem!“ vystříkne.
Petr se nadzvedne s náznakem polibku. Honza se schýlí. „Miluji tě, víš o tom?“
„Vím, já tebe taky!“ Honza se opře o jeho hruď a nadzvedne se. Petrovi stačí pár přisednutí, aby vyvrcholil do jeho těla. Se zavřenýma očima vychutnává dozvuky vyvrcholení. Honza po chvilce z něj sesedne.
„Koníček nic nevydrží!“ bouchne do něj lehce.
„Koníček je už postarší pán!“ opáčí. Zvedne se a vezme dětské papírové ručníky s balzámem. Otře svého milence i sebe. Položí se a přitáhne k sobě Honzu.
„Koupil jsem Julianě brusle.“
Honza se prudce zvedne. „Cože?“
„Jak slyšíš. Karol, to je jeden student, mi povídal o bruslení, tak mě napadly brusle. Ještě nebruslila.“
„A jeje. Který to je?“ Sundá z hromady dárků mikinu. Petr se přetočí, potom mu to dojde.
„Kurva práce! Já zapomněl je popsat!“ neví, zda se má smát nebo brečet.
„Tak to je hodně blbý,“ řekne soustrastně Honza. Petr zničeně sedí a dívá se na hromadu dárků. Něco pozná, ale pak si vzpomene na balicí papír. Je to dobrý, ale dárky určené rodičům a ostatním, bude muset přebalit. „Chceš pomoct?“ nabídne se nevinně Honza.
„Ani ne. Právě jsem si vzpomněl, že Juliana má modrý papír s andílky.“
„Fakt? A já?“ zadívá se na zelený a červený papír. Petr se uculí, políbí ho na nahé rameno.
„Hádej!“
„Běž do háje!“ zavrčí se špatně utajovanou nechutí. Přetočí se a spojí se s Petrem v dlouhém polibku. „Raději mě ještě jednou ojeď!“
Malý poklad - 62. Tati, to je dárků, ale...
