Malý poklad
63.
Tati: Jak na Nový rok, tak po celý rok!
Vánoce jsou pryč, Nový rok přede dveřmi. Celý den uklízel, pral, žehlil, až se Honza s Juli rozhodli jít na zimní stadion. Je rád, protože konečně se mu nepletou pod nohama, i když je pravda, že by Honza mohl být pořádnější. Poslední dobou nechává věci se válet všude možně. Už mu to několikrát říkal, ale výsledek je stále stejný.
První a ne poslední věc byla jeho kniha fotografii, kterou nechal válet na gauči. Druhý den po Vánocích ji stihl před Julianou jen tak uklidit. Potom našel pod gaučem ponožky. Mával mu jimi před očima. Jeho stěžování vešlo jedním uchem, vzápětí vyšlo druhým. Bude si s ním muset opět promluvit. Sice mu přispívá na domácnost, ale mohl by občas vzít hadr a utřít nábytek, myslí si, když utírá prach. Jenže pánovi prachovka nic neříká. Jedině se tak rozvalit a mít řečičky, proč neuklízí nahý.
Vstane od stolu. Leskne se jak zrcadlo. Doma vždy měli na Nový rok uklízeno do posledního koutečku. I maminka, stejně jako Leontýna říkala: Jak na Nový rok, tak po celý rok. Juliana nemůže žít v chlívku. Přemýšlí co dál, když ho napadne balkon. Potom ještě by měl srovnat příbory a podívat se na ně. Včera vyhodil ze skříněk všechno, co bylo závadné. Moc toho nebylo, ale pár věcí ano.
Posadí se na pohovku, kterou vyluxoval a přehoz se zrovna pere. Potom ho snese do sušárny. Jako vždy je přeplněná, jak všichni dělají to stejné. Zajímalo by ho, zda Jitka taky. Musí mít do večera všechno hotové, protože celý týden bylo co dělat a nestihal to. Večer jdou do nějakého klubu, který je nově otevřený. Popravdě by nikam nešel, ale jdou tam všichni. Nemohl říct ne. Už se rozhodl, že si vezme stejné oblečení jako předtím. Ptal se Jitky a to odkývla. Na jedné straně se těší, na druhé straně moc ne.
Juliana bude s kluky u Jitky. Bude je hlídat Honzova tetička. Moc ji nevidí, protože má takový program, že je pořád někde pryč. Jednou ji potkal.
„Mladíku, konečně žiju,“ prohodila a s úsměvem a odkráčela.
Jitka mu potom vyprávěla, jak se starala o tenhle dům, o svého manžela, který brzy zemřel, potom o ně dva. Teď konečně cestuje do lázní, do zahraničí, chodí do různých klubů a kroužků. Smála se, když vyprávěla, jak přinesla vlastnoruční udělanou vázu. Ukázala mu ji. Nebyla špatná, ale do uměleckého díla měla daleko. S dětmi si rozumí daleko víc než ona. Dneska mají povoleno být vzhůru až do půlnoci a on hodlá přesně o půlnoci Juli zavolat.
Otočí hlavu k balkonu a zauvažuje, že by to mohl nechat být. Stane se něco? Dlouhé píp ho vyruší z letargie. Jde k pračce, vyndá přehoz a pár maličkosti. Snese je dolů do sušárny. Za chvilku je opět na pohovce. Nadzvedne se, natřese si polštář. Kašle na pitomý balkon. Zavře oči, zívne, že si málem nevykloubí čelist a spí.
„Vstávej! Tati, vstávej!“ Juliana jim třese. Zrůžovělá líčka říkají, že ještě před chvilkou byla venku.
„Ahoj, cácorko. Honza?
„Tady. Hezky jsi spal. To má být ten úklid?“
Petr přimhouří oči. „Juli, můžeš na chvilku jít do svého pokoje? Musím tady něco Honzovi vysvětlit.“
„Aha, dospělácký věci. Tati je mi devět,“ pokusí se prosadit svou.
„Do pokoje.“
„No jo,“ odsekne. Loudavým krokem zamíří do pokoje.
„Tak co mi chceš říct?“ optá se Honza, když se rozvalí na pohovce. „Hezky uklízeno.“
„Děkuji, to jsem rád, že se ti líbí, jak tu dřu.“
Honza se na něj podívá. „Tím chceš říct co?“ Pobaví ho to, protože si nemyslel, že se do toho pustí. Je napružený jako spirála. Jen vybuchnout. „Nebo nechceš večer si vyjít? To snad je za námi.“
„Ne, jde mi o to, že bys mohl občas vzít prachovku… nebo raději ne, protože nevíš, jak taková věc vypadá,“ říká klidně, ale sžíravě.
„Vím, jak vypadá. Má hodně peří na druhém konci. Nerad uklízím,“ přizná se. „Nechápu, jak…“
„Nechci bydlet v chlívě.“
„Můj byt není chlív. Chceš, abych uklízel?“
Petr se zarazí. Chce to? Takhle ho to staví do pozice paničky, zatímco Honzy nějakého macha. Brr. „Ne.“
„Tak co chceš?“
„Abys po sobě občas uklidil. Nic víc.“
„Uklidil, hm. To už se mě pokusila naučit Jitka. Nějak mi to nedává smysl.“
Petr se rozzlobí nad jeho přístupem. Sleze z pohovky, polštář hodí po Honzovi. „Nejsem Jitka, bydlíš tu a chováš se jako čuník. Rád bych, abys aspoň po sobě uklidil věci. Nejsem tvá služka. Jestli tobě to nevadí, mně ano.“
„Co to do tebe vjelo?“ podiví se, a i když ho chápe, přece kvůli tomu nemusí tak vyvádět. „Dřív jsi mi nic neřekl. Stalo se něco?“
„Vjelo? Ano. Dnešní úklid a ponožky, které jsem našel pod gaučem. Docela by mě zajímalo, jak dlouho tam byly.“
„Dva týdny,“ klidně odpoví.
Petr zafuní. „Provokuješ mě naschvál nebo co?“
„Ne, jen ti… Mám tedy uklízet nebo ne?“
„Jo.“
„To jsi nemohl to říct dřív?“
Petr na něj začne civět. Proč má najednou pocit, že je blázen? Jak k tomu došlo? Provinile se má cítit Honza, ne on. „Jdu vařit.“ To ho spolehlivě uklidní. Honza osamí na pohovce.
„Honzo, už šel tatínek vařit?“ Ze dveří dětského pokoje vykukuje blond hlavička.
„Jo.“
„Aha. Podíváme se na nějaký film?“
„Neměl bych mu pomoct?“
Juliana zuřivě zavrtí hlavou. „Ani nápad, to ho vykolejí ještě víc. Teď chce být sám,“ pronese důležitě. Honza se na ní podívá. Někdy mluví jako dospělá. „Musí si to probrat, víš. Ale má pravdu.“
„V čem?“ Obejme ji kolem ramen. Juli se k němu přitulí.
„V tom, že má být uklízeno. Dřív jsem měla často nepořádek. Maminka s tatínkem po mě uklízeli.“
„Aha, ale teď máš uklízeno.“
„To ano,“ uculí se samolibě. „Nebaví mě to. Tatínka taky ne, ale pořádek musí být, protože potom se nic nenajde. Jednou jsem dva dny hledala Bumbiho. Byl pod postelí a měl na sobě pyžamo. Kdyby byl na svém místě…“
„Aha. Tak co si pustíme?“
„Hm nějaký film.“
„Tak dobře.“ Přepíná jednotlivé programy, když Juliana zvolá: Stop. Přestane. Na obrazovce se objeví šeredná babka v černém. Ejhle, právě proměnila prasátka v tančící baletky. Juliana se zasměje. Uvažuje nad Petrovými slovy. Má pravdu, ale když to je tak nudné. Například: Když jdete do postele, jste nadržení a máte uklidit ponožky. Copak je v tom romantika? Takhle by jeho vzrušení mohlo dost citelně opadnout. Co má v tomto případě dělat?
„Oběd.“
„Už?“
„Jo.“ Podle toho jediného slova, Honza pozná, že je ještě naštvaný. Jenže co jako má dělat? Uklízet, když chce mít sex? Zbláznil se.
„Dobrou chuť,“ popřeje jim Petr, když se usadí. Honza přemýšlí, jako zavést konverzací, aby nepadlo slovo úklid. Ale mluvit o dnešním večeru? To ne, nebo by si to ještě rozmyslel. A on si moc přeje, aby s ním šel. Je pravdou, že je tu zašitý jako krab poustevník. Sice sex je skvělý, ale nějak mu chybí zábava.
„Tati, opravdu mohu zůstat vzhůru do půlnoci? Zavoláš mi?“
Petr se usměje. „Určitě zavolám. Na tebe bych nikdy nemohl zapomenout, ale jestli chceš, mohu zůstat doma a oslavit Nový rok s tebou.“
„Kdepak! Tati, co si vezmeš na sebe?“
„To co asi minule.“
„Tedy, tati! To nemáš nic jiného?“ pokárá ho.
„Mám, ale nehodí se to na párty.“
„Párty jsou velmi zajímavé, že ano, Honzo? Člověk se tam dozví hodně věci.“
„Určitě,“ řekne úlevně, že už nemusí mlčet. „Člověk se tam seznámí s novými lidmi, přijdou jeho kamarádi. Prostě super.“
A utratí spoustu peněz, pomyslí si Petr, ale nechá to být. Na čas je nastoleno příměří, ale má pocit, že je to dost křehká rovnováha. Honza vůbec nic k tomu neřekl. Má to probrat s Jitkou? Na druhou stranu, ono se toho moc nic nestalo. Jedny zahrabané ponožky. Nechá to plavat.
„Tedy, kdy budu moci s vámi?“
Nikdy! Vykřiknou oba v duchu.
„Myslím, že si najdeš své kamarády, s kterými budeš chtít chodit na párty.“
„Já nevím. Když oni jsou tak hloupí, ale ty se strýčkem Jindřichem nejste.“
Zatraceně a co já? Pomyslí si nevrle Honza. To jako jsem hloupej nebo co? Moc lichotivé to není, ale popravdě málokoho potkal tak chytrého, jako jsou ti dva. Nechápe, jak se mohli dát dohromady. Jsou opravdu velmi rozdílní. Stejně tak i Jindřich s Lukášem. Měl lovit v jiných vodách, než v těchhle. Dnes opravdu není moc dobrý den.
„Ale oni vyrostou nebo potkáš stejně chytré děti. Ne, všichni jsou hloupí.“
„To je fakt. Honza není.“
Sláva. Není hloupý. Jak příjemné se to dozvědět z úst devítiletého děcka.
„Juli,“ ozve se přísně Petr.
„No jo, promiň, Honzo.“
„V pohodě. Mně to nevadí.“ Vadí a hodně. Když vidí, jak Jindřich s Petrem sedí a mluví o jemu neznámých věcech, propadá depresím. Už i Lukáš to taky řekl, že mu to vadí. Netuší, jak ty dva od sebe oddělit. Dneska je opravdu zvláštní den. Na povrch vyplouvají věci, nad kterými dřív neuvažoval. Nebyla to chyba, když trval na tom, aby spolu chodili? Přece jenom ho k tomu dotlačil.
„Co je ti, Honzo?“
„Ehm, co?“
„Nejíš. Jsi zamyšlený.“
„Nemohu být?“
„Tak promiň, jen jsem se zdvořile optal. Dojíš to? Uklízet nemusíš.“
Honza cítí, že ho to nasere. „Abys věděl, já umím uklízet! Dej to sem!“ vytrhne mu talíř, skoro jim praští do dřezu. Petr ho sleduje. Je naštvaný, ale proč? Copak toho chtěl tolik? Honza zuřivě myje nádobí. „Jsi snad esesák nebo co?“
„Nemusíš být naštvaný jen proto, že jsem po tobě chtěl maličkost.“
„Tak taky nade mnou nemusíš stát jako bachař.“
„Promiň,“ zaváhá. „Co kdybychom zůstali doma?“ Takhle to nejde. Ještě by dnes padlo něco špatného. Nechce pokazit večer ani sobě ani ostatním, ale hlavně ne Honzovi, který se na to těší už nejméně dva měsíce.
„Cože? Jedinej večer, kdy si spolu vyrazíme a ty nechceš?“
Petr se zarazí. Opravdu se mu tam nechce. „Nechci, ale hlavně proto, že jsme oba dva naštvaní. Nechci, aby si ostatní mysleli bůhví co nebo abychom jim to pokazili.“ Honza se zarazí. Má pravdu, ale vzdát se kvůli tomu párty? Nikdy! Je zalezlý jako muchomůrka před deštěm.
„Jdeme. Já jdu. Ty můžeš zůstat doma. Nebudu starý jezevec.“
„Promiň, ale nejsem ten typ, co oblejzá jakýkoliv bar.“ Vyjde z kuchyně. Honza chce se za ním vrhnout, když si uvědomí, že tu má ještě skleničky. Zlost pomalu vyprchává, ale cítí, že v něm zanechala pachuť. Tak je to pokaždé. Kamkoliv mají spolu někam jít, nastanou hádky. Vstoupí do obývacího pokoje. Petr sedí s Julianou před televizi jako báječná rodinka. Chybí už jen maminka. Ale on jí nechce být. Není Leontýnou a nikdy nebude. Ale i tak se posadí vedle nich. Nejspíš je blázen. Nikdy o sobě si nemyslel, že bude domácí typ. Bavil se, dokud nepotkal Petra.
„Taky někdy uvažuješ, že nepatříme k sobě?“ optá se Petr, který jedním kliknutím vypne televizi. Juliana šla do pokoje, aby si připravila věci.
Honza chce říct ne, ale potom přikývne. „Jo.“
„Jsme jiní.“
„Spousta lidi je různorodá. Kvůli tomu…“
„Ale vztahy déle vydrží, když lidé mají stejný základ.“
„Ty tvoje šablony. Budu je uklízet.“
„Nemusíš uklízet, jen svoje věci,“ navrhne opatrně, jako by narušil křehkou rovnováhu.
„Hele, rozmyslí si, co chceš!“
Petr se zadumá. „Když mi pomůžeš, budu rád.“
„Skvělý,“ zamumlá Honza. Nemá rád úklid, ale když si vzpomene na Jitku, tak ta mu strčila do ruky koště a šel zametat. Po pěti minutách koště odložil a zdejchnul se. Jasně si vzpomíná, že mu celou dobu říkala, že se bude muset buď oženit s uklízečkou, nebo žít na hnoji. Byla o hodně tvrdší než Petr.
„Připravíme se, ne? Jitka chce udělat menší setkání u sebe doma.“
„Jo.“ Kývne, protože mu nic jiného nezbývá. „Ty tady máš věci?“
„Ne, stavíme se u mě doma. Nevadí ti to?“
„Vůbec ne.“
„Jeje, my jdeme k Honzovi do bytu?“
„Ano. Vlastně jsi tam ještě nebyla.“
„Nebyla. Moc se těším.“ U nohou ji stojí naducaný batoh.
„Co v tom máš?“ optá se vesele Honza. „Šutry?“
„Pyžamo, knihy, hry, taky zubní pastu, kartáček a kalhotky na zítra a další věci,“ řekne důležitě. Honza zírá. Tedy ta je dokonalá. On by půlku věci zapomněl.
„Můžeme jet. Máš všechno?“
„Snad ano, ale když tak teta Jitka dá. Dneska budeme s kluky držet černou půlhodinku.“
„Budete si vyprávět hrůzostrašné příběhy?“
„Jo pod dekou s baterkou. Už se těším, jen škoda, že tam nebude Bára. Ona umí skvěle vyprávět. Posledně vyprávěla o samuraji, který chodí po světě s mečem a stíná člověku copy.“
„Copy? A proč?“
„Protože jemu ho někdo ustřihl. Oni měli vzadu malé copánky,“ poučí je s přehledem. „Já jsem vyprávěla o metru, kde jezdí vlak, který když zastaví a někdo do něj nastoupí, tak ho spolkne jako malinu. Vžum, vžum!“
„Tedy teď se budu v metru bát a dá se poznat ten vlak?“
„Dá. Nikdo v něm nesedí.“
Všichni se rozesmějí.
„To jsou všechny ranní vlaky.“
„Nedělej si legraci. Už jsme tady?“ optá se, když zaparkují na pochmurném sídlišti bez barev, bez zeleně jen s krabicemi, v kterých bydlí lidé.
„Ano.“ Vystoupí. Juliana se rozhlédne. „Je tu ošklivě. Proč tu žiješ?“
„Protože mám tu byt, a když jsem ho sháněl, byl finančně dostupný.“
Juliana nakrčí nosík. „U nás je krásněji.“
„To proto, že bydlíme v novém sídlišti, kde lidé pamatovali, aby tam bylo všechno pro děti,“ poučí ji Petr.
„Aha. Kde máš zvonek? Ukaž.“ Petr se dotkne zvonku, když si uvědomí, že zmáčkl omylem jiný. Snad tam nikdo nebude. Juliana povyskočí, ale moc se jí to nepovede.
„Kdo to je?“ zachraptí kecafonek. Juliana se schová za Honzovy záda. Ten hlas zní strašidelně.
„Promiňte, omyl.“
„Pořád nějaký omyl!“ zahrčí v odpověď. Nastane ticho.
„Ten hlas zněl strašidelně.“
„To ano.“ Honza otevře dveře, vyjedou do třetího patra. Juliana se zvědavě kolem sebe rozhlíží. Na sobě má pohodlné džíny, modrou bundu s kapucí a tmavomodré kozačky. Ve vlasech, které Honza pravidelně zastřihává, se ji skví dvě malé sponečky s motýly. Petr je na ni pyšný, jak krásně vypadá. Pohladí ji po vlasech. Ta ho objeme. Výtah s lupnutím zastaví, dveře se skřípotem se zastaví.
„To je strašidelné,“ řekne Juliana, které v hlavě zavíří nápad na dnešní noční hodinku. Zvědavě se procpe dopředu, aby ji nic neušlo. V malé chodbě skopne boty a rozhlédne se. Je pestrobarevná, až zrak přechází. Přesto spíš zaujme na zdi velká fotografie krajiny. Na věšáčku jsou pověšeny různé klíče, deštník a dvě bundy. Chodba zahne, proto se vydá po ní, až dojde k dvěma dveřím označeným vanou a chlapcem co čůrá. Potom jde do kuchyně. Vykoukne dolů z malého balkonku. Kuchyň je v banánové barvě s moderní kuchyní. Zvědavá Juliana otevře šuplík, potom lednici.
„No fuj!“ rychle ji zavře.
„Copak?“
„V lednici něco nevoní,“ řekne slušně.
„Dlouho jsem tu nebyl.“ Otevře ji, vytáhne krabici s mlékem. Trochu ji zmáčkne. „Tak to je ono. Vylijeme to.“
„Tati, musíme vynést koš,“ prohlásí už z obýváku. „Jé, ten je krásný!“ zvolá. Skočí na pohovku, která se pod ní prohne. Rozhlíží se po zeleném království. S očima navrch pozoruje velký plakát s mužem. „Tati, nejsi to ty?“ ukáže na něj.
„Honzo?“
„Ehm, dal jsem si fotku z kalendáře zvětšit. Ovšem ty druhé jsou hezčí. Tohle je ložnice.“
„To ti navrhovala Jitka?“ když se dívá na čokoládový přehoz, meruňkové stěny s motivem nějakých kytek.
„No jasně. Hned se převléknu.“
Petr s Julianou se posadí na pohovku. Honza zatím donese pití, které nechá na stole. Petr si zatím prohlíží svůj plakát. Je to blázen, že to sem dal.
„Jsi hezký, tati a sexy!“ dodá.
„Děkuji.“
„Chci být taky hezká a sexy.“
Petr málem, že nepoprská okolí. „Budeš. Určitě.“ Juliana se k němu přitiskne.
„Tak jdeme.“
„Tedy, ti to sekne!“ zvolá Juliana.
„Odkud to zase máš?“ Děti ho nikdy nepřestanou překvapovat, ale podle Honzova výrazu je tohle normální.
„Och slyšela jsem to u Jitky. Tehdy na párty. Říkal to ehm, kdo to říkal? Už si nepamatují, ale teta Jitka mi vysvětlila, že je to nespisovný výraz pro sluší.“
„Tak příště řekni, že mu to sluší.“
„Ano, tati.“ Podle jejího výrazu opět řekne - sekne. Za necelou hodinu vyjdou k Jitce. Je až neuvěřitelné, jak ten čas letí. Juliana z auta vyletí jak raketa a běží k Terrymu a Berrymu, kteří je vítají s ohlušujícím štěkotem. Oba dva se na ni s úsměvem dívají. Petr vezme Julianin batoh, který podle váhy má v sobě skutečně šutry. Ale jestli tam má knihy, tak jsou taky těžké.
„Vítejte na mém panství,“ vítá je starší dáma s dokonalým účesem, v šedočerných šatech. Bílé vlasy má v lehkém modrém odstínu.
„Ahoj, tetičko.“
„Ty darebáku!“ zkroutí mu ucho, až se Honza prohne.
„Za co?“
„To jen tak. Aby sis pamatoval. Juli, ahoj.“
„Ahoj. Moc se těším. Teti, ty nejdeš slavit?“
Žena si odfrkne. „Ani náhodu. To je už pro mladší a pak, já to oslavím s vámi. Nechceš? A jinak bude tu Bára.“
„Hurá!“ zajásá Juliana. Rozeběhne se k domu, aniž čeká, zda ji to tatínek dovolí.
„Malé třeštidlo. Jitka s ostatními už čekají v obývacím pokoji. Jde vás hodně.“
Honza s Petrem se po sobě podívají. Zaúpí. Zajímalo by je, koho ještě Jitka pozvala. Jdou za tetičkou, která si to štramácky vykračuje k domu. Na chodbě se odpojí a jde za děckama, kteří budou buď na půdě nebo v pokoji s kluky. Oba dva zamíří do obývacího pokoje.
„No tě pic!“ zvolá Honza. Nejen, že je tu Jitka se Slávkem, ale taky Barčina maminka s manželem, Billy s nějakým klukem, kterého nezná. Armani s Kaorim, který je z nějakého důvodu nabručený a jasně Lukáš s Jindřichem. Převaha chlapů je zřetelná, ale Jitce to zřejmě vyhovuje. Jindřich si to zamíří k Petrovi.
„Ahoj. Máš chvilku čas?“
„Jasně, ale za chvilku.“ Jde k Jitce, políbí ji na tváře. „Jak se máš?“
„Měla by zůstat doma,“ řekne zamračeně Slávek.
„To jsme si snad vyjasnili, ne?“ řekne zářící Jitka. „Nebudu pít, slibuji a budu na sebe opatrná. A pak, když mám takové strážné, nic se mi nestane.
„Dobrý den, pane profesore.“
Petrovi to teprve teď dojde, kdo tu je. Udiví ho, že tu je. „Karole, co ty tady?“
Ten zrudne.
„Je tu se mnou, Petře,“ řekne Billy. „Nabídl jsem mu, zda nechce oslavit s námi Nový rok, protože tu nikoho nemá.“
„Pracuji, tak jsem domu nejel,“ vysvětlí situaci. „Byl jsem u rodiny na Vánoce, ale musel jsem zpátky.“
„Obhajoval jsem ho,“ řekne klidně Billy. Petr si pomyslí, že tím je vyřešená jejich známost, ale ne to proč je tu s Billym. Taky proč ho obhajoval a jak si student může dovolit tak drahého právníka. Ptát se na to nebude, ale je mu trochu divně, když tady Karola vidí. Ovšem asi jenom jemu, protože ostatní se s ním baví jako nic. Kašle na to.
„Co chceš pít? Víno nebo pivo?“
„Víno.“ Vezme si chlebíček, potom minizákusek. „Kdo bude řídit?“ optá se, když vidí, že všichni mají v ruce skleničku s alkoholem.
„Taxíky!“ řekne nakažlivě Jitka. „Objednala jsem večeři, potom pojedeme do klubu.“
„Večeře?“ Tak o tom slyší poprvé a zřejmě i ostatní. „V plánu nebyla večeře, nebo ano?“ rozpačitě se podívá na ostatní. Dnes si tady připadá trochu divně. To bude tou hádkou, pomyslí si, když si sedne na židličku, kterou ukradl Lukimu, který šel do ledničky pro něco méně výživného. Tiše poslouchá, o čem se povídá, když se k němu přitočí Jindřich.
„Máš čas?“
Je to úleva, připustí. „Co potřebuješ?“ vypadá dneska opravdu skvěle. Lukáš si dal záležet. Vínová pomačkaná košile, džíny. Nic nápadného, ale tvoří to k němu skvělý rámec.
„Celkem nic. Jen si sednout k někomu, komu rozumím. Mám pocit, že mluví mě neznámým jazykem.“
„Někdy taky mám ten pocit. Hele, podívej se na ty dva, co myslíš, vyzkoušeli by Julianu?“
Jindřichovi chvilku trvá, než mu dojde, o čem mluví. „Já ti nevím, ale můžeme to později zkusit.“
„Už se rozmnožuje?“
„Zatím mám další dva kousky, které se chytly. Jde to docela báječně. Možná bychom mohli jim to zapůjčit, aniž bychom jim to řekli.“
„A výsledky? Bez jejich spolupráce je těžko získáme. Mají už květy.“ Konečně se mluví o něčem, čemu on rozumí.
„Výsledky zjistíme. Nejdůležitější je, zda budou spokojeni, ne? Ještě nemají, ale budou mít. Už se těším, až půjdou vyrábět sériově.“ Oba dva pokývají hlavou.
„Co Lukáš? Jde to?“
„Skvělý. Tehdy jsme si to vyjasnili. Musím ti poděkovat. Mám konečně klid na bádání a šéfová je s oblékáním spokojená. Koncem ledna pojedu na to sympozium. Chtěl bych, aby mě doprovázel, ale nějak se mu nechce. Přitom vím, že nic nemá. Díval jsem se mu do kalendáře.“
„Ehm…“ chce mu říct, že se to nedělá, ale je přerušen.
„Musím mít přehled, kdy kde je.“
„Nechci nic říkat, ale není to vměšování do soukromých věcí?“
Jindřich na něj civí. „Blbost, musím vědět, kde je.“
„Ví o tom? Doufám, že mu neprohlížíš mobil.“
„Cože? Ne. Měl bych?“ podiví se.
„Ne. Jistěže ne.“ Někdy je jak malé dítě, ale když to Lukášovi nevadí, nechá to plavat. „Nobelovou cenu jsi nedostal,“ nadhodí. Je rád, že mu to nijak nevadí.
„Bude jindy, ale ty by ses měl pokusit o Abelovou cenu.“
„Jsem na to nějak líný. Rektor málem, že mě nenosí na rukou. Jen doufám, že ta práce bude co k čemu.“
„Podle šéfové jo. Prý tohle nedělá žádná jiná laboratoř. Jsme momentálně v kurzu. Aspoň to říká, tak doufám, že nelže. Je strašná. Dokonce po mně chtěla, abych dnes tam zůstal. Poslal jsem ji do háje.“ Zasměje se a spočine na Lukášovi, kterému to v triku a džínech sekne. „Byla v šoku, ale nechala mě jít.“
„To chce odvahu.“
„Hej, jedeme.“ Slávek Jitce přes ramena přehodí velký pletený šál, který skvělé doplňuje její modré šaty a zakrývá vystouplé bříško. Všichni se postupně zvednou, oblečou se. Venku už vidí stát tři taxíky. Měl by se podívat po Julianě. Zamračí se, protože si na ni vůbec nevzpomněl, což je špatné.
„Počkejte, jdu se podívat za Juli.“ Rozeběhne se k domu. Tam zamíří do druhého patra. Pootevře dveře. Je tma, jen svítí baterka.
„Juli?“
„Zatraceně, kdo sem leze?!“
„Tati?“ odněkud z místnosti přijde Juli. „Děje se něco?“
„Ne, jen jsem se chtěl rozloučit.“ Připadá si jako hlupák, ale chtěl ji vidět.
„Užij si to. Musím jít.“ Petr se nakloní a dostane mlaskavou pusu. Zavře dveře. Je nějak klidnější. Venku všichni na něj čekají. „Omlouvám se.“
„V pořádku. Jdeme.“ Obsadí taxíky, které je zavezou na večeři.
Bavím se, když se směje jedné Billově historce o tom, jak se ho snažil jeho klient ošidit řečičkami, jak je v tom celém nevinně. Nakloní se k Honzovi. „Zatančíme si? Tedy až v klubu a omlouvám se za dnešek.“
„Dobrý, nevadí. Billy je skvělej. Ty jeho historky jsou skutečné?“
Petr si vybaví některé věci, které vyprávělaLeontýna. „Jo jsou. Kupodivu jsou přesné.“
„Ty nemáš žádnou historku?“ optá se Slávek, který si objednal steak s americkými bramborami.
„Já? Ne. U mě jsou to samé nezáživné věci. Nudné.“
„U mě taky,“ povzdechne si Jindřich. „Samá práce, žádná zábava.“
Honza se rozesměje. Petr se na něj podívá. Kolikátou skleničku už to má? „Cha a co Juliana?“ rýpne si Honza.
„Juliana?“ všichni se po sobě podívají rozpačitě. Nechápou jakou souvislost má s historkami Juliana.
„Jo. Je to sexu…“
„Honzo, dost.“
„Počkejte, co že to je?“ začínají se ptát, jak zachytí první část slova. Honza trochu vystřízliví.
„Vlastně nic,“ zabručí, protože cítí na noze Petrovu nohu. „Nic zajímavého. Chci jen říct, že Juliana zmlátila jednoho kluka knihou. Pamatuješ?“
Petr se usměje. „Pravda. I když tehdy mi nebylo do smíchu. Teď se na to dívám trochu jinak. No jednoduše. V Julianině třídě je jeden kluk z vyššího ročníku, co rupnul. No a ten chtěl po Julianě, aby mu ukázala kalhotky.“
„Cože? Sviňák,“ rozhořčí se všichni.
„Rád bych ho zažaloval!“ přidá se Billy. „Vlastně je škoda, že jsem to nemohl dotáhnout do konce. Litovali by toho. Jo a jak to bylo dál?“
„No vzala knihu, tu nejtlustší, kterou měla po ruce. Jen litovala, že nebyla ještě tlustší a jednoduše ho přetáhla po hlavě. Několikrát. Skončil v nemocnici.“
„Tedy! Je statečná. A co dál?“
„Uklidnilo se, ale volal jsem Billovi, zda by mě nezastupoval. Je to kvítko.“
„Dnešní mládež to je něco jiného než jsme byli my,“ prohodí Billy. „Já tak akorát tahal holky za copy. Úplně mě lákalo, jak se kvůli tomu čertily. Do jedné, měla dlouhé rusé vlasy, jsem byl dva ročníky zamilovaný. Co já se navyváděl, aby si mě všimla.“
„A? Získal jsi ji?“
„Nezískal, protože si začala s mým kamarádem, který dostal nové kolo.“ Všichni se rozesmějí, protože to Billy doprovodil legračním obličejem. I Karol, který vedle něj sedí, se směje. Petrovi připadá, že má v očích zbožňující výraz. Ale Billy a - hledá už samé prkotiny. Zvednou se a stejnými taxíky dorazí ke klubu, před kterým je dlouhá řada. Jdou hned ke vchodu, kde jsou okamžitě puštění. V šatně si sundají kabáty.
„Vítejte!“ hned je přivitá vysoká žena. „Pojďte dál. Jazzy se po vás už ptal.“ Vede j k velkému boxu, který je v tiché klidné části klubu. Posadí se.
„Co si budete přát?“
Každý si objedná nějaké pití, kromě Jitky, která si objedná minerálku.
„Vítejte u Jazzyho! Cokoliv si budete přát, bude splněno. Billy, tebe jsem tu nečekal,“ přivitá je osobně majitel klubu. Radostí jen září.
„Koho ty neznáš?“ nakloní se k němu Petr.
„Znáš to právník!“ řekne na půl úst. „Jak je? Dobrý?“ optá se ho.
„Jasně. Od té chvíle, co jsi ho strčil do chládku, mám klid. Tohle jim neúčtuj,“ přikáže servírce, která je uvítala u vchodu.
„Ano.“
„Jak se vám líbí klub?“ optá se jich dohromady. Uznale přikývnou hlavami, jen Petr opatrně řekne.
„Záleží na hudbě.“
„Á pán je znalec. Najdete tu vše, co potřebujete. Dole je velká diskotéka z 80 let. Někteří hosté jsou staršího data!“ zasměje se vlastnímu vtipu. „Nahoře je spíš tvrdší hudba. Chodí tam mladší. A tohle je mezi patro, kde se setkávají dva světy. Vítejte U Jazzyho!“ Teatrálně rozhodí rukama.
„Díky.“
„Pro tebe všechno. Bavte se dobře, a kdyby něco, Simona to zajistí. Cokoliv budete chtít.“
„To znamená i drogy,“ řekne napůl úst Billy. „Nebo taky ženskou společnost. Ovšem nevím, jak je to s pánskou. Budu se ho na to muset vyptat.“
„Ty jsi obhajoval drogového dealera a pasáka?“ nechápe Petr. Nějak si vždy myslel, že obhajuje jen správňáky.
„No a? Platil dobře. Měl menší problém s jedním chlápkem. Znáte to. Nikdo není nevinný.“
„Já jdu tancovat! Jdeš?“ Honza zatahá Petra.
„Jdu. Tak zatím.“ Odejdou.
„Netušila jsem, že Petr tančí,“ řekne Jitka.
„Tančí skvěle,“ ujistí ji Billy. „S Leontýnou byli na každém plese, večírku ozdobou. Ti to dovedli opravdu rozparádit. Tango, valčík nebo rumba nebo i obyčejný rokenrol, to vše zvládali s elegancí. Jednou jsem se na to ptal Leontýny. Nikdy předtím jsem ji totiž neviděl tancovat. Řekla, že si udělali kurz, že je to potřeba a pak ona ráda tančí, ale když se dívá na ty nemehla… Tím myslela i moji maličkost. Smála se u toho. Prej je to směšné. A na jednom večírku, to už byla vdaná, s Petrem se pořádně rozšoupli. Zírali jsme. Bylo to skvělý.“
„Jdu se podívat. Nevěřím tomu.“ Jitka vstane, Slávek hned za ní, aby na ni dohlédl.
Billy pokrčí rameny a upije z vysoké skleničky.
„Umíš tancovat?“ optá se ho tiše Karol. Billy na něj zaměří zrak.
„Chceš jít?“
„Ehm, jestli ti to nevadí.“ Pořád má nutkání mu vykat, ale pomalu se učí tykat. Nechápe, proč s ním je, protože mezi nimi nic není, ale občas mu Billy zavolá a někam vytáhne. Má pocit, že je takovou náhražkou za společnici, ale potom co pro něj udělal, mu to nevadí. Je s ním rád. Vstanou. Jindřich je sleduje, potom vezme šokovaného Lukáše za ruku a jde za nimi.
„Počkej!“
„Co je?“
„Ty chceš tancovat?“
Jindřich se na něj podívá. „Ostatní jdou taky. Zvládneš to?“ Lukáš se rozesměje. Copak on, ale zvládne to Jindřich? Vykročí k osmdesátým létům. Jindřich si prohlédne ostatní. Zadumá se jako by měl vyřešit, zda se mohou lidé na parketě rozmnožit nebo ne. „Je to těžší než jsem si myslel,“ řekne Lukášovi, která má co dělat, aby se nesmál, ale na druhu stranu, snaha se cení. Zato Billy měl pravdu, když vidí Petra. Ten tedy umí tancovat. Ovšem ani Honza nezaostává, ale to je samozřejmé. Když si vezme, kolik trávil času po barech, klubech, pak by jedině osel se nenaučil tancovat.
„Takhle je to snazší.“ Přitáhne si Lukáše do náruče. Někteří se po nich podívají, ale většina ignoruje.
„Máš pravdu, je to lepší,“ řekne Lukáš v jeho náručí. Jen tak přešlapují, ale copak tu záleží na tanečních kreacích? Za chvilku na parketě je už celá společnost, dokonce i Jitka.
Petr se baví. Ještě než potkal Leontýnu, netušil, že tanec může být zábava. Je mu tak nějak lehčeji. Když tak uvažuje, mohli by občas sem zajít. Chce to říct Honzovi, ale mávne nad tím rukou. Zítra. Usmívá se. Kolem nich se utvořil menší kruh, aby měli dost místa. Někteří obdivně hvízdnou.
„Dost!“ zvolá unavený Petr. „Jdu se napít.“
„Taky.“ Oba vypadnou. Minou Armaniho, který je přilepený na Kaoriho.
„Oni asi fakt chodí.“
„Myslíš?“ otočí za nimi hlavu. „Možná mu jenom něco šeptá do ucha.“
„Cha, nemyslíš to vážně, že?“ obejme ho kolem pasu. Uhnou se jiné dvojici v maskách. Dojdou ke svému stolu. Jednohubky, tyčinky, brambůrky, pět láhvi šampaňského.
„Pozornost podniku,“ řekne číšnice, na kterou narazí.
„Že děkujeme.“
„To se mi líbí!“ řekne Honza, který se rozvalí v pohodlné klubovce.
„Mně taky. Ham,“ podá mu jednu jednohubku. „Omlouvám se za dnešní den. Je tu skvělé. Za hodinu bude Nový Rok.“
„Cože? To už je tolik? Ale zábava bude pokračovat až do rána.“
„Billy, skvěle jsi tancoval.“
„To víš, společenská výchova. Jazzy se stará. Nejspíš potřebuje mou pomoc.“ Postupně se vracejí ostatní.
„Za chvilku jsem zpět,“ řekne Honza. „Moc jídla moc pití. Otevřete zatím šampaňské.“
„Neměl jsi toho dost, bratříčku?“
„Prosím tě, ani náhodou.“ Dostane se pracně ven, pošle Petrovi polibek. Ten se za ním ustaraně dívá.
„Přebral to.“
„Značně. Zítra ho bude bolet hlava.“ Baví se, když si Petr uvědomí, že bude půlnoc. Musí zavolat Julianě. Taky by měl najít Honzu.
„Jdu najít Honzu a na chvilku jdu ven. Chci zavolat Juli.“
„Měli bychom taky. Hlavně tetičce.“
„Já zas Báře,“ prohodí její matka. Všichni se zvednou. Šampaňské nechají na stole. Petr prohledává klub, ale nikde ho nemůže najít.
„Slečno…“
„Simono. Něco ještě potřebujete? Omlouvám se, že jsem u vás nebyla, ale je tu hodně hostí. Máte šampaňské?“
„Jistě, ale neviděla jste mého bratra?“
„Vysoký plavovlasý muž? Jistě je nahoře.“ Všichni se tam vydají. Petr otevře dveře a ohromí je hudba, záblesky světla. Rozhlížejí se, když Petr ztuhne. Udělá krok. Ostatní se otočí jeho směrem.
„A do prdele!“ uleví si Billy.
„Brácha je debil,“ prohlásí Jitka.
Petr se nevěřícně dívá, jak Honza líbá jednoho kluka, který má pod Honzovým trikem ruku a tiskne se k němu. Zachvátí ho panika, protože neví, co má dělat. Před sebou Honzu, za sebou své přátelé. Udělá krok vzad. Jindřich ho pustí, ale potom udělá krok k Honzovi, který si ničeho nevšímá, jak je mladíkem poblouzněn a dál ho líbá. Petr udělá další krok. Natáhne svalnatou ruku, chytí mladíka za rameno a potom se zadívá do Honzova vzteklého obličeje. Rozpřáhne se a vrazí mu facku. Otočí se a odchází. Popadne Lukáše za ruku, který k němu obdivně vzhlédne.
„Dost!“ zadrží Honzu Jitka.
„To přehnal!“ zapotácí se pod vlivem alkoholu. Mladík někam zmizí.
„Nepřehnal. Jdeme. Musíme najít Petra.“ Jméno pronikne do otupeného Honzova mozku. „On tu byl?“
Billy přikývne. „Jo. Podělal jsi to, kamaráde.“ odchází. Jitka jde nahoru, ale nikde není, až ji napadne, že by mohl být venku, kde není takový hluk. I když je na dně, určitě Julianě zavolá. Má pravdu, když vidí, jak v drobných vločkách, které se snášejí na chodník, si přikládá telefon k uchu.
„Juli, všechno nejlepší do Nového Roku. Mám tě rád, cácorko.“
Usmívá se i neusmívá. Vypne telefon.
„Byl opilý,“ snaží se to u Petra vyžehlit Jitka.
„Trochu ano, ale věděl, co dělá. Já, promiň, ale pojedu.“
„Petře!“ Honza se k němu vrhne, ale Petr jeho ruku odhodí.
„Nesahej na mě.“ Mávne na taxík. Jitka mu podá svoji kabelku. Petr se na ní podívá. „Děkuji.“ Zabouchne dveře.
„Jsi blbec, brácha.“
„Ježíš, co jsem udělal? Tak jsem políbil kluka. Byl Nový rok.“
„K půlnoci chybělo nejméně deset minut a první polibek jsi měl dát Petrovi, ne cizímu klukovi. Mám tě ráda, opravdu, ale někdy bych tě zabila.“ Otočí se k Slávkovi, podá mu ruku. Oba se vrátí do tepla klubu. Honza stále nic nechápe. Vždyť jen někoho políbil. Ti s tím nadělají. Vrátí se dolu do klubu, kde třaskají zátky, a teče šampaňské.
Petr v taxíku se dívá ven. Co má dělat? Před očima mu plave Honza s tím klukem. Co asi všechno za tu půlhodinu stihnul?
„Šťastný a veselý,“ řekne řidič.
Petr se pochmurně usměje. Chtěl to říct jako prvnímu Honzovi a políbit ho. „Šťastný a veselý.“
Malý poklad - 64. Tati, kde je Honza?
