Malý poklad
64.
Tati, kde je Honza?
Petr vyhlédne z okna, zda tam ještě je Juliana. Uklidní ho, když ji uvidí, jak s Dominikem a Pavlem staví sněhuláka. Už dělají hlavu. Zahrada je posetá cestičkami, jak váleli obrovské koule. Nejmenší už mají a snaží se ji nasadit. Potom se zadívá na Jitku, která se zrovna dívá do trouby i přes značně velké břicho. Dnes už cítila pohyb dítěte a podle doktorky to bude holčička. Jak ona tak i Slávek jsou nadšení. Možná trochu víc ona, ale jak svorně říkají, hlavně aby bylo zdravé.
„Skoro hotovo.“
„Neměla bys mě zvát.“
„Prosím tě. Jsme snad přátelé, ne? To, že jste se rozešli, nic pro mě neznamená. Brácha je dement.“ Domyslí si za ten skvělý přívlastek všechny nadávky světa. „Mám tebe i Juli ráda, proto nechápu, proč bych tě nemohla pozvat na oběd. Brácha může jít do nějaké hospody. Ještě salát. Nechceš mi pomoct?“
„Rád.“ Postaví se na druhou stranu linky. Jitka vyndá ledový salát, malé rajčátka, mrkev a natvrdo vajíčka. „Nepokoušíš se mě přemluvit, abych ho vzal na milost. Proč?“ optá se váhavě. Popravdě to celou dobu čekal.
„Hm. Je to jeho věc. On by ti měl vše vysvětlit ne já, ale upřímně je mi to líto. Nemůžeš mu odpustit?“ spustí stejně váhavě jako Petr. Byla by ráda, kdyby se vše urovnalo. Má oba ráda. Za pokus to stojí, když její brácha se k tomu nechystá.
„Ty bys Slávkovi odpustila?“ optá se. Musí přiznat, že prostě neví. Má mu odpustit nebo ne? Je tolik pro a proti. Co kdyby to udělal znovu nebo měl další milence? Bude mu znova odpouštět? Stále znovu a znovu? Je pravda, že to byl jenom polibek, ale nějak ho to zasáhlo. Pravda, ráno se pohádali, ale potom bylo fajn. Byli šťastní, tancovali, blbli jako kluci. Dokonce na pár okamžiku si připadal, jako by byl ve škole a byl volný. V duchu si říkal, že si vyrazí častěji.
„Nevím. Asi bych byla pořádně naštvaná. To určitě. Taky zraněná, ale to by byl asi každý, že ano.“
„Jo.“ Přesně se tak cítí. Podvedený, zraněný a naštvaný je slabé slovo.
„Člověk by váhal, zda to neudělá znovu, zda se na něj potom nevykašle. Napadají ho myšlenky, zda už něco takového provedl.“
„Jo.“
„Kurva, je to složité,“ řekne sprostě.
Petr přestane krájet ledový salát.
„Na druhou stranu spolu máte tolik zážitků, víš jaký je a má rád Julianu. Ale pořád tady bude to ALE… Do prdele, nevím, co bych udělala. Jsem dnes nějak sprostá,“ zašklebí se smutně.
„Přesně to mě taky napadá. Pořád na mě dotírá myšlenka, co stihl za tu půlhodinu udělat, ale vztah bez důvěry to nejde.“
„Ale co láska?“
Oba se na sebe podívají. Jitka moc dobře ví, že Petr ho miluje. Honza taky, ale důvěra je silná zbraň. Jestli nejdou ruku v ruce, pak je to na prd. Zkusí si představit sebe sama v Petrově situaci, ale nejde to. Neví, co by dělala. Nemůže mu poradit, ale nejhorší je, že to nemůže nikdo. Musí se rozhodnout sám, zdá má mu dát svou důvěru nebo ne.
„Láska. Není přeceňována?“ namítne suše.
„To není!“ řekne přísně. „Kdybych neměla Slávka ráda, nemohla bych s ním být. Možná chvíli, ale co je vlastně láska? Není to právě i důvěra, touha, starostlivost, Ježíš, leze mi to na mozek. Jsem naštvaná, frustrovaná!“
„Já vím, promiň.“
„Prosím tě. Přišel ten osel za tebou?“
Petr zavrtí hlavou. Smete poslední lístky do ledové vody. Důkladně je zmáčkne k sobě, aby je zakrývala voda. Nechá je trochu odstát.
„Hele, co to děláš?“
„Jsou pak lepší, takové chrupkavější. Nenadarmo se mu říká ledový salát. Dám je na chvilku do lednice?“
„Jasně, neptej se. Tak přišel?“
Petr vezme z mísy kousek jablka. Obere je ze slupky a začne je krájet na drobné kousky. Jitka čeká. „Jednou.“
„Jednou?! Jenom?! On se zbláznil! Jako za celé tři týdny ani jednou, tedy jenom jednou přišel? To je divné.“ Nedává smysl, protože podle ní by se měl před Petrovými dveřmi utábořit.
„Ani ne. Vyhodil jsem ho z bytu. Ruply mi nervy. Poprvé v životě,“ řekne smutně. Dodnes si říká, že neměl být tak krutý.
Bylo to druhý den po Novém roce. Z klubu tehdy dojel domu. Ještě dobře, že měl Jitčinu kabelku, kde našel peněženku, takže se neztrapnil. Zaplatil řidiči a vyšel nahoru. Naštěstí měl klíče v kapse kalhot, jinak by nevěděl co dělat. Otevřel a zalezl dovnitř jak do medvědího brlohu. V ložnici vyměnil povlečení. Nechtěl tu mít jeho vůní. Lehnul si a lízal si rány. Celý příští den čekal, že přijde, ale ani nezavolal. Naštvalo ho to, že zřejmě nestojí ani za jeden pitomý telefonát. Chtěl by vědět, co se děje, ale rozhodl se, že nebude mu volat jako první.
Teprve druhý den přišel.
„Ahoj.“
„Ahoj.“ Nevěděl, co by měl říct. Dívá se na vysokého blond muže s kouzelným úsměvem, ale v mysli má jen obrázek jeho a toho kluka. Jde k němu, ale on couvne.
„Co je?“ podiví se Honza. „Stalo se něco?“
Petr jen zalapá po dechu. Posadí se, protože neví, co by měl udělat. „Jak co? Ten kluk…“
„Ehm no víš,“ prohrábne si vlasy. „Já se omlouvám. Šel jsem ze záchodu a nějak se mi připletl pod nohy. Začal se na mě věšet. Znáš ty mladé kluky.“
„A tak jsi mu neodolal.“
„Pozval mě na drink. Víš, v jakém stavu jsem byl. Hele, jen jsme ho políbili. Nic jiného v tom nebylo.“
„Honzo, když jsem tě viděl, líbal jsi ho vášnivěji než mě a ruce jste měli všude možně. To není jen pusa.“
Honza se rozesměje, ale dál stojí. Petr vypadá tak nějak jinak, řekl by odmítavě. „No jo, to k tomu patří. Neříkej, že jsi žárlil.“
„Jo žárlil,“ přizná klidně. Dlouho si rozmýšlel, co mu řekne a je rád, že to řekl, protože to byla pravda. „Jsi můj kluk, ale olizuješ se s někým jiným. Víš, co mi tak letělo hlavou?“
„Co?“
„Co jsi ještě za tu půlhodinu stihnul. Alkohol není žádná výmluva. Moc dobře jsi věděl, co děláš. To bys musel být zlitý pod obraz, abys nevěděl, nebo spíš v bezvědomí.“ Vzpomíná si na vášnivou debatu na vysoké, kdy se přemítalo, zda si člověk pamatuje, když je pod obraz. Potom jeden z lékařské fakulty řekl, že pokud není v bezvědomí, mozek si vše zapisuje do paměti. Dlouho byli zaražení.
„Hele, nic nebylo. Jsi naštvaný, jako předtím s Lukášem. Už jsem ti říkal, že se rád lidí dotýkám, líbám a tak. Co je na tom divného?“
„Nic divného, kdybys byl střízlivý. Nic divného kdyby to byl známý, ale tenhle kluk byl evidentně cizí.“ Uvědomuje si, že to v něm začíná pobublávat. Proč nepřizná chybu? Proč sakra si neuvědomuje, co udělal? Přiharcuje si tu, jako by se nic nestalo.
„No a?“
„Honzo, jak ti mám věřit, když se líbáš s cizíma na potkání? Co můžeš ještě udělat? Nechci být tím posledním, chápeš?“
„Jakým posledním? Co to meleš? Ježíš, prosím tě taková prkotina. Zapomeň na to.“
„Bohužel nemohu.“
Honza se ho chce dotknout, ale Petr uhne. „Nech mě.“
Honza se stáhne, svraští čelo. „Jo ták pán je uražený. Víš co, svatoušku, trhni si nohou. Kvůli jednomu polibku se nasereš.“
„Viděli to mí přátelé, tvá sestra! Víš, jak mi bylo? Chtěl jsem, abychom společně zavolali Julianě! Dali si první novoroční polibek!“ začíná křičet. „Místo toho se ocumláváš s nějakým zelenáčem. Víš, jak mi bylo?“
„Co s tím pořád máš?“ řekne otráveně, ale zneklidňuje ho.
„Snad to, že bys mi to mohl vysvětlit a možná se omluvit.“
„Omluvit? Za jeden polibek? Tak to ne. Dělám si, co chci a s kým chci.“
Petrovi rupne v hlavě. Má toho dost. Pořád zavírá před něčím oči, ale tentokrát nebude. Jestliže si chce dělat, co chce, tak ať si dělá. „Vypadni! Vypadni!“ zařve ještě jednou důrazněji. „A klíče tu necháš.“
„Fajn, ty ledovče!“ Petra to bodne do srdce, protože si připomene, že mu tak říkali studenti na střední. „Tady jsou!“ hodí je po něm, vztekle sebere kabát, obuje se. „Ty máš zrovna co říkat!“
„Já se neosahávám v klubu s cizíma.“
„Možná bys měl, protože bys nebyl jak kostka ledu. Čau!“
Petr zrudne, potom začne brečet. „Kruci! Do prdele! Do prdele! Nejsem kostka ledu! Nejsem!“ zařve za ním bezradně. Otře si slzy, ale dobře ví, že je vše v háji. Sesune se ke dveřím. Sedí, brečí. Nechal to být celé dva dny, ale déle už nemůže. Neví, co má dělat. Měl mu odpustit? Měl ho přijmout nazpátek? Jenže co kdyby to udělal znovu a možná ještě hůř, Co když mu nestačí? Je fakt ledová kostka? Prostě neměl dost vztahu a taky mu to nijak nevyhovuje. Co je na tom špatného, že nestřídá kluky nebo se nemuchlá v každém koutě? To musí být každý gay přelétavý motýlek? Ne! Nebude mít každý rok nějakého jiného: Chce mít někoho stálého, komu se může vybrečet na rameni i po pěti letech. Možná, že je blázen, ale je lépe být bláznem, než hlupákem s kalhotami dole.
Nakonec se zvedne, dojde k pohovce.
„A od té doby nic?“ podiví se, po Petrově zkráceném vyprávění. To se moc jejímu bratříčkovi nepodobá.
„Nic. Ani nezavolal. Dokonce se ani neomluvil. Kdyby aspoň řekl, že se už to nestane, možná bych mu to odpustil, já sám nevím!“ Vezme mrkev, kterou začne strouhat.
„No jo, asi ti nechtěl lhát.“
„Jak to myslíš?“
Jitka si povzdechne, posadí se, hladí si břicho. „Jde o to, že kdyby se to znovu stalo, tak by ti lhal. Nejspíš si nebyl jistý, že k tomu znova nedojde,“ přizná těžce a nerada. „Promiň.“
Petr přikývne. „Já nechci, aby se to stalo.“
Jitka si povzdechne. Vypadá to, že se rozhodl. Je ji to líto, protože Honza vypadal skutečně šťastně. I ona byla ráda, že se usadil, tak proč tak najednou? Nebo něco tam neklapalo? Od Petra se toho moc nedozví, protože je uzavřený. I o té ženské ji řekl po dlouhé době Slávek. Nějak pochybuje, že Honza o tom věděl. Dívá se, jak šikovně připravuje salát. Dal tam navíc jablko, k tomu ledový salát do lednice. Nenapadlo by ji to.
„Jaká byla Leontýna?“
Petr se k ní otočí, ale Jitku překvapí jeho pohled. Je rozzářený. „Jaká byla? Vzhledově dokonalá blondýna. Všichni by ji chtěli, ale měla v sobě něco, co je odrazovalo. Chytrá. Snažila se na vše myslet dopředu. Věděla, co chce a šla si za tím. Když byla nemocná, bojovala. Nevadilo ji, když jsem měl románek s někým jiným.“
„Fakt ne?“ Musí přiznat, že je v šoku. Kdyby tak Slávek… vyprovodila by ho pánví - nejspíš.
„Ne. Jenom řekla, ať to není ženská. Věděla o mně, že mě přitahuji muži. Velmi tolerantní.“
„Přece nebyla tak dokonalá,“ zamumlá zamyšleně. Není tady v tom háček?
„Ani náhodou. Uměla se pořádně vzteknout, a když ji něco nešlo, tak zuřila. Hlavně v práci. Snažila se vždy být perfektní, jako by ji někdo pořád sledoval. Taky vyžadovala přesnost, ale je pravdou, že nechtěla nic, co by ona sama nezvládla. A pak, dala mi to nejvzácnější.“
„Julianu.“
„Přesně tak. Miloval jsem ji, ale jinak než Honzu. Když umírala, hovořili jsme o budoucnosti. Řekla mi, abych si někoho našel. Nemyslela tím ženu. Ještě řekla, že Juliana to vezme. Tím neříkám, že… Mám Honzu strašně rád, ale spíš se bojím, že k sobě nepatříme. Promiň. Už to je.“
Jitka na něj zaraženě se dívá. Nejspíš se měla na to optat už dřív.
„Vypadá OK?“ podává jí mísu.
„Pro ty žrouty, až moc dobře,“ prohlásí nevybíravě. „Nic. Zavolám je.“ Zajde za Honzou. Musí to vidět i z jeho úhlu pohledu. Zatraceně vypadali perfektně. Juliana má Honzu ráda. Když sem přišla, ptala se po Honzovi, ale když uviděla Petra, zmlkla. Je ji Juliany líto, ale nemůže nic dělat. Je pravdou, že Honza udělal kardinální volovinu, za kterou by si zasloužil nakopat zadek. Na druhé straně, aby nedostal druhou šanci, to zas ne. Měl se omluvit, ale proč to neudělal?
„Nech to být. Nechce se mnou být.“
„A kdyby se omluvil, vzal bys ho zpátky?“
Petr se zadívá na připravený stůl. „Nevím. Celou dobu nad tím přemýšlím. Bojím se, že udělá to znovu.“
„Každý vztah je velký risk.“ Otevře okno. „Domi, Pájo, Juli oběd!“
„Této Jitko, není krásný?“
„Nádherný. Domů!“ zavře okno. „Musíš zvážit všechno.“
„Já vím. Díky moc.“
„Za co? Já děkuji za salát. Už si jenom přeju, aby to bylo za mnou.“ Pohladí se po břichu, ale nejraději by Honzu kopla někam. Dovnitř vtrhnou zrůžovělá děcka.
„Mami, chceme mrkev a máš nějaké šutry?“
„Taky klobouk a koště,“ poroučí si Pavel.
„Postupně. Nejdřív jídlo.“
„Salát - ble!“ Jitka se natáhne a jednu Dominikovi ubalí.
„Sníš ho a budeš rád, že ho tu máš.“ Petra to pobaví. „Nebudeš si vymýšlet. Tak polévka.“ Každému dá talíř polévky, potom vyjde na chodbu.
„Slávku, oběd!“ zavolá.
„Mám pro něj dojít?“
„Kdepak za chvilku tu bude. Tetička Edit je na obědě u nějaké své kamarádky. Takže budeme jíst jenom my tři.“
Za chvilku se objeví Slávek. Petr odhaduje podle jeho stavu, že spal. Taky by si dal menší siestu, ale nejsou doma. Nejspíš po obědě pomůže postavit sněhuláka. Zadívá se na Julianu. Připomene si její otázku: „Kde je Honza?“ Těžší rozhovor nikdy neměl, když pomine, že ji musel oznámit, že maminka navždy odejde, ale obojí je skoro stejné. Oba dva odešli.
„Tati, kde je Honza?“ optá se ho se smíchem Juliana, protože právě ji k smrti zlechtal.
Petr se posadí, protože celou dobu nad tím přemýšlel, co ji řekne, až se optá. I tak se optala až třetí den. „Víš, nemůže přijít.“
„Proč?“ Juli tahá Bumbiho za ucho.
„Protože nemůže.“
„Tati, Honza je v nemocnici? Stalo se mu něco?“
„Ne. Víš, pohádali jsme se.“ Juli zmlkne. Hádky zná z vyprávění svých kamarádek, ale někdy se pohádali i tatínek s Honzou, ale vždy se udobřili.
„Aha. A kdy přijde?“
„Víš, možná už nepřijde.“ Snaží se ji připravit na možnost, že odejde navždy, protože od té jejich rozmluvy ani nezavolal, ani nepřišel, dokonce neposlal ani sms.
Juliana přestane tahat Bumbiho za ucho. „Tati, to je jako rozvod?“ V hlase jí zazní strach.
„Kdepak. Přece nejsme spolu.“
„Ale… Já tomu nerozumím. Proč? Ty ho nemáš rád?“ ptá se, slzy na krajíčku. „Už ho neuvidím?“ popotáhne.
„Mám ho rád.“
„Tak proč? Já tomu nerozumím. Honza tě nemá rád?“ dožaduje se odpovědí.
Petr přemýšlí, jak z toho ven. „Víš, stalo se něco moc nepěkného.“
„Aha. Proto odešel?“
„Ano.“
„Mám ho moc ráda. Bude se mi stýskat.“ Stáhne se do sebe. V ruce žmoulá Bumbiho ucho. „Rodiče Lucky se teď rozvádějí. Její tatínek od nich odešel. Lucka povídala, že si našel hezčí a mladší, ale ty jsi hezký. Mamka prý neustále brečí a nadává. Je mi strašně líto, protože taťku má ráda. Prý se budou rozvádět.“
„To je mi líto.“
„Tati a nemůžete se usmířit? Tak jako u Davida.“
Petr zaúpí. „Já nevím. To by musel chtít i Honza.“
„Tak mu zavolej a je to!“ poručí mu. „Prostě si sednete, omluvíte se a je to.“
Kéž by to bylo tak snadné, pomyslí si. Před očima má pořád Honzu s tím klukem. Svinsky to bolelo. Nikdy by neřekl, že něco tak může bolet. „Víš, jsou věci, kdy se nejde omluvit nebo to špatně jde.“
„Aha.“
„Nebudeme se o tom bavit, ano.“
„Dobře.“ Petr dobře vidí, že by se ho chtěla dál ptát, ale je rád, že se neptá, protože neví, co by ji řekl. Od té chvíle vidí v jejich očích otázku: Kdy se Honza vrátí? Nemá odvahu ji říct, že nikdy.
„Tak ahoj,“ loučí se k večeru se všemi. Na zahradě stojí parádní sněhulák vybavený vším náležitým, včetně parádního hrnce místo klobouku.
„Ahoj a stavte se tu někdy. Už nemohu lítat jako dřív.“
„Neříkej, že je ti tu smutno. Pořád tu někoho máš.“
„Ale ne vás!“ řekne se smíchem. „Juli máš všechno?“
„Mám!“ zvedne tašku s jídlem. Petr zakroutí hlavou. Když se jí to nepovedlo u něj, vtiskla to Juli. „Víš, že…“
„Mám to snad vyhodit? Nebuďte takoví. Pa.“
„Ahoj.“ Juli se usadí dozadu, vedle dá dózy s jídlem. Zamává. Za chvilku zmizí. Jitka se otočí k domu, stane ve velké chodbě. „Slávku!“
„Co je, moje královno?“
„Jedu za Honzou, tak mě nehledej.“
„Tak prr, nikam nejedeš. Dovezu tě.“
„Slávku…“
„Ne. Řekl jsem dost.“
„Tak dobře.“ Políbí ho. Klidně by mohla řídit, ale když to řekne tímto tónem, nikdy mu neodporuje a pak bude ráda, když bude ho mít sebou. Někdy musí mít pocit, že je užitečný.
„Chceš to urovnat?“ optá se jí v autě.
„Ani ne. To si musí udělat sami, pokud ty tvrdohlavé palice si sednou spolu a promluví si lidsky.“ Povzdechne si.
„Vzpomínám si, že my dva jsme na tom byli jednu dobu podobně.“
„Jo, protože jsi mi mohl o té sekretářce říct. Rozhodně bych ji zpacifikovala. Kdybych tě neměla ráda…“
„Jsi moje sluníčko.“
„Chci jenom se dozvědět, co to s nimi je. Nic víc.“
„Dobře. Ale podle mě to nebylo hezké. Měl to udělat… Au.“
„Tajně? To jste celí vy - chlapi. Hlavně tajně. Stejně by to prasklo. Vím, jaký Honza je, ale uznej, s Petrem se změnil.“
„To je fakt. Dokonce mě to hodně překvapilo. Nikdy jsem si ho usedlého nedovedl představit. Měl na něj dobrý vliv, bohužel tvůj bratříček to posral.“
Jitka se po něm podívá. Slávek se rozesměje. Kdyby pohledy zabíjely, je mrtvej muž. Za dvacet minut parkuje u paneláku, kde Honza bydlí.
„Kdy tě mám vyzvednout?“ optá se.
„Nevím. Zavolám ti. Dávej pozor, je trochu náledí.“
„Neboj se. Budu čekat. Pa.“
„Jo doufám, že kluci nezbořili barák.“
„V pohodě. Seděli u konzole a hráli jako diví. Nejspíš tam ztvrdnou do půlnoci.“ Ustaraně se dívá, až zmizí ve vchodu. Zařadí.
Honza udělal chybu, jasně, ale kdo ji neudělal? Podle něj by měl dostat druhou šanci, ale taky ví, že každý člověk to bere trochu jinak.
„Ahoj, brácho. Ježíš, kdy ses koupal? Nebo jsi zapomněl vyhodit potraviny a koš dohromady?“ Přejde k oknu, otevře je.
„Hele, zavři je. Je tu zima.“
„Jo tak lepší je teplo a smrádek, co? Hned to uklidíš a vyneseš koš. Dítě musí být ve zdravém prostředí a ne plném baktérii.“ V duchu se zachechtá, když ho vidí kmitat. Jo být těhotná je někdy fajn. Díky miminu se přetrhnou i ti největší lajdáci.
„Lepší,“ podotkne. Rukou se dotkne knihy. Vezme ji a vyvalí oči. Pro jistotu knihou zalistuje. Vojna a mír? Musí být na tom bledě, když tohle čte. K tomu je to třetí díl. Záživnější snad už je jen Anna Karenina. Zajímalo by ho, co se tak najednou pustil do četby těžkého kalibru, když co nanejvýš přečetl, byla nějaká detektivka k tomu krvavá. Něco tu smrdí. Důkladně. A ona zjistí co.
„Přišla jsem se podívat po svém bratříčkovi. Hele, nejsi nemocný?“
„Nejsem. Co kdybys odprejskla?“
„Takhle se mluví k těhotné ženské? No fuj.“ Musí to své těhotenství využít, dokud jde, i když potom bude moci využívat dítě.
„Hele, nezneužívej toho. Co chceš?“
„Máš nealko pivo?“
„Jasně. Chytej!“ hodí ji nealkoholické pivo.
„Bože, to mi chybělo. Slávek kontroluje i jídlo, aby v tom nebyl alkohol. Tady sice není, ale je to aspoň potom cítit. Tak jak se máš?“
„Jakby? Žiju. Žiju. To je v kostce celé.“ Honza se rozvalí na gauči v celé své kráse. „Přišla jsi mi dát kázání, jaký jsem blb? Můžeš se postavit do fronty.“ Prstem ukáže na dveře.
„Nekecej, on tu už někdo byl?“
„Počkej, zkusím si to vybavit popořádku. Jako první tu byl tvůj ctihodný manžel Slávek.“
Jitka vyvalí oči. „Tedy!“
„Jo. Potom tu byl Jindřich. Bez Lukáše. Dostal jsem druhou facku. Nestihl jsem mu ji vrátit. Potom hned za ním přišel Lukáš s kázáním o tom, že vůl zůstane volem. Potom sem vpadla matka Barči. Politovala mě, to jo, ale potom mi řekla, že si za to mohu sám. Nakonec se tu stavil Tomáš s Olgou, kteří do mě hučeli, abych se omluvil. Člověk by neřekl, že má tolik přátel. Jo a stavil se tu Armani s Kaorim. Kaori tiše seděl a vyčítavě se na mě díval. Armani se mnou si přiťukl na blbost a volnost. Prej bych měl být rád a začít si užívat. Kaorimu se to moc nelíbilo. No a včera tu byl Billy. Omlouval se, že přišel až teď, ale dřív prý nemohl kvůli jednomu případu. Přinesl mi návrh scénáře, jak Petra získat nazpět. Jako bych to nezvládl sám. To je asi tak vše.“
„No panečku. To nebyly lehké týdny.“ A ona chtěla nosit dříví do lesa. Skoro ho lituje. Skoro.
Honza se na ní podívá. „Ségra, to byla tři týdenní noční můra!“
„No litovat tě moc nebudu, sorry.“
„Já to tušil. Jsi tady proto, abys mě seřvala jako malého parchanta. Hele, přijde ještě někdo?“
„Pochybuji. Mělo by to být všechno.“
„To rád slyším. Co jsem tak závažného udělal?“
Jitka málem že nespadne ze židle. „To myslíš vážně?“
„Ježíš, políbil jsem nějakého kluka. Co má být, dělám to dost často. I Lukáše.“
„Ehm, doufám, že to neví Jindřich.“
Honza se na ni podívá. „Je fakt, že poslední dobou ne. Víš sama, že jsem to dělal vždy.“
Jitka se na něj podívá. To je pravda. Dokonce to říkala i Petrovi. „Jenže teď už jsi ženáč, chlapče.“
Honza na ní vyvalí oči. „Ženáč?“
Jitka si povzdechne. On je ještě zabedněnější než beran. „Co jako sis myslel? Že jsi svobodný nebo co? Máš Petra, dokonce dítě? Žiješ s ním. Nejste sezdání, ale to je jenom kousek papíru. Neříkej, že jsi fakt tak blbej.“
„Eh, já to tak nebral. Ale chybí mi, to je fakt.“
„Co se vlastně stalo?“
„Nechápu.“ Honza si lokne piva.
„Ten den. Přijeli jste, ale bylo něco mezi vámi špatného. Nepohádali jste se? Z Petra nedokážu nic vytáhnout. Kdyby tě to zajímalo, neví co dělat. Odpustit neodpustit.“
„Není co.“
Jitka se napije, odloží kabát. „Hele, jak by ti bylo, kdybys našel v této situaci Petra.“
Honza se usměje. „To by se nikdy nemohlo stát,“ řekne s jistotou v hlase.
„Aha on ne, ale ty ano?“
Honza se zamračí. Nikdy neměl na její argumenty. „Jeden blbý polibek.“
„A tím jedním polibkem jsi ztratil Petra a“ nakloní se k němu, „třicet centimetru.“
Honza zaprská, posadí se. „Nepřipomínej mi to. Je to kostka ledu!“
„Cože je? Kostka ledu? On?“
„Ehm, ale ne. Nevím sám. K čertu. Nechceš ještě jedno?“
„Ne. Vodu.“ brácha je na dně. Kecá, aniž ví co. Ty návštěvy asi mu moc nepřidaly. Potřeboval by se uklidnit, rozmyslet si to. Je jako plavec s křečí, co kolem sebe mlátí, ale je stahován hloub a hloub.
„Tady máš. Co mimčo? Už víš jméno?“
„Ne. Jsou moc hezká, ale opravdu nevím. Máš nápad?“
„Já ne. Petr měl.“
„Jaký?“ ožije.
„Anička.“
„Anna, Ann, Anička. Hm. Nápad to blbý není.“ Ovšem teď co s Honzou? Jméno je jí teď ukradené.
„Blbý není,“ řekne těžce. Jitka zpozorní. Ten jeho tón. „Nerozumím mu, Jiťo. Nevím o čem se bavit. Když k nám přijde Jindřich, oni dva se posadí a začnou mluvit, je to jako bys poslouchala řeči politiků. Ti taky mluví, ale nerozumíš jim. Někdy když přijde Lukáš je to lepší, ale je to na stejno. Sedíme, posloucháme a stejně nic. Chodí na operety. Nesnáším je. Na poslední jsem skoro usnul. On zase nemá rád kluby. Hele, rozdílnější lidi jsi neviděla.“
„Jo jenže Jindřichovi s Lukášem to klape, ne?“
„To je díky té pitomě rostlině.“
„Jaké rostlině?“
„Honza zaváhá. „Nikomu nic neřekneš.“ Jitka vrtí hlavou. „Jindřich experimentoval s rostlinou, aby fungovala jako viagra. No a povedlo se mu to. Bohužel funguje jen na chlapy. Dal nám ji otestovat. Stačí přivonět a mohla bys to dělat celou noc. Skoro. Fakt čisté afrodisiakum. Nejdřív to vyzkoušel na nás, potom na Lukášovi.“
„Ty vole!“ řekne uctivě. „Jako fakt? Půjčíš mi ji?“
„Klidně. Ale zatím to funguje jen na chlapy, ale povídal, že už dělá na ženské verzi. Měl nějaké problémy s dělením nebo co. Moc tomu nerozumím. Sex u nás dvou je fakt skvělý, ale není to vše. K tomu do mě začal rýt, že bych si měl po sobě uklízet.“
„Aha. To byla ta hádka,“ ihned jí to dojde.
„Jo. Nehodíme se k sobě. Ten polibek je toho jenom důkazem.“
Jitka ho polituje. Žít vedle někoho jako je Petr nebo Jindřich, opravdu není jednoduché, ale na druhou stranu jen se tak vzdávat? „Proto čteš Vojnu a mír?“ Zvedne knihu do výšky. „Chceš na něho udělat dojem?“
„Chybí mi, ségra.“
„Jo to řekni jemu, ne sobě. Juliana se ptala, kde jsi.“
„Cos ji řekla?“
„Nic. Co jsem měla říct?“
Honza si povzdechne. „Mám ji rád. Je to uličnice. Chybí mi.“
„Tak s tím něco udělej!“
„Nevím co.“
Jitka na něj zůstane civět. „Já tě nechápu. Jsi to ještě ty? Když si vzpomenu, co vše jsi dělal poprvé, abys ho získal a najednou žádný nápad? Potřebuješ dovolenou. Odpočinout si a podívat se na to znovu, protože nevěřím, že mám místo bráchy chňupa!“
Honza se kysele usměje. „Problém je ten, že mě nevezme nazpět a pak neudělal jsem nic špatného.“
Jitka pochopí, kde je zakopaný pes. Honza si myslí, že nic neudělal, Petr si myslí, že udělal. Petr chce omluvu a slib, že se to nestane, Honza zase se nebude omlouvat, že nic neudělal. Tak to aby se v tom čert vyznal. Jedině, že by… Uff, to by bylo moc i na ní. Co teď?
„Chceš se vzdát? Nechat ho někomu jinému?“
Honza se zamračí. Jitka se zas pousměje. „Takže hádám, že ne.“
„Sámj být neumím. Zkoušel jsem se vrátit do stejného místa. Víš. Večírky, bary, kluby.“
„A?“ nějak pochybuje, že by tím byl nadšen. To by rozhodně nečetl tu nezáživnou klasiku.
„Odcházel jsem jako první. To chceš vědět? Nebavilo mě to jako dřív. Na druhou stranu ano.“
„Chyběl ti Petr,“ hádá Jitka.
„Asi ano. Ale od té doby, co jsem přijel z Paříže, jsme byli venku dvakrát. Třikrát. Jednou na operetě.“
Jitka ho překvapeně poslouchá. O tom neměla ani tušení, že je to tak špatné. Jak řekl Slávek, nikdy si ho nedokázal představit usedlého, ale ona ano. I když jako nějakého Punťu pod pantoflem to ne. Rád se bavil, chodil si popovídat. Petr je opravdu uzavřený, ale že je to tak špatné, to netušila. Zdá se, že to není opravdu dobré. Na druhé straně Petr má Julianu, takže je ten zodpovědnější. Musí myslet nejen na sebe, ale i na ni.
„Nejspíš máš pravdu, že to nepůjde.“
„Vidíš.“
„Ale já se Slávkem jsme taky rozdílní. On je finančník, já zas poletucha. Když začne o finančním světě, taky mu nerozumím a on zase nerozumí, když začnu o návrhářství. Dokonce neumí ani spočítat kolik potřebuje kachliček na dva metry čtvereční.“
„Tak co mám dělat?“
„Jo tak to nevím, ale víš co?“
„Co?“ ožije.
„Bude Valentýn.“
Honzovi se to v hlavě šrotuje. „Nerozumím.“
„O Valentýnu je vše možné ne? Já bych si vzala tak dva dny volna, někam odjela, promyslela, co chci. Víš, ty možná ten polibek považuješ za nicotnost, ale on to tak neviděl. Má zafixováno, že co je jeho, to mu patří a na to nesahat. Že je v dvacátém prvním století a ne v středověku, to nic neznamená. Je to rozkošné, ale ne každému se ten přístup líbí.“
„Takže bych se toho měl vzdát?“
„Mě to udělat Slávek, asi ho přerazím. Ty bys nechal tohle dělat Petra?“
„Už jsem ti řekl, že to neudělá a nedokážu si představit, že by to dělal. Je to zkostnatělý dinosaurus.“
„Jo, když chodíš s dinosaurem, měl bys ho respektovat.“
Honza si prohrábne vlasy. „On by měl taky,“ zavrčí.
„Jo jenže ty nejsi dinosaurus!“ řekne vítězoslavně Jitka. Jojo má pravdu, měli by se respektovat navzájem. Tady je jen jedna možná cesta, ovšem přijmou ji? Má mu to říct nebo ne?
„Pěkné. Takže co jsem? Mimozemšťan nebo slon?“
„Hloupost. Jeď na dovolenou.“ Poradí mu s úsměvem.
„Nemohu. Jsou nemocní lidé. Teď nedostanu ani hodinu volna. Plánovali jsme menší dovolenou s Petrem na hory. Víš k Jirkovi.“
„Oh to je vynikající nápad. Julianu… Ty, Honzo, řekne upřímně, chtěl bys ho nazpět?“ napjatě čeká na odpověď. Je zvědavá, co řekne, protože má tušení, že má pocit, že Petr by řekl ano, ale co Honza? Dva větší tvrdohlavce by svět pohledal.
„Jo, chtěl. Miluji ho. Sice je dinosaurus, ale roztomilý.“ Zrudne.
„K tomu má třicet centimetrů,“ řekne lišácky. No aspoň, že ti dva by chtěli nazpět.
„Tolik zase ne. Nepřeháněj to.“
Jitka se zvedne, obleče si kabát. Hodina uplynula jak nic. Trochu se projde. Slávek nebude nadšený, ale co. Není mimino. Zavolá mu, že může vyrazit. Dá Honzovi pusu.
„Tak pá.“
Honza zavře dveře, jde k mobilu, kde najde určité video. Zasténá. Opravdu udělal tak velkou chybu? Jeden mizerný polibek.
Jitka sejde dolů, když u vchodu potká vysokou ženu, co kouří cigaretu. Podívají se na sebe. Pozdraví se. Jitky vyjde ze vchodu, když se začne smát. Potom se podívá k baráku. Žena zmizela, ale ona by přísahala, že je to Estela. Taky určitě nejde za Honzou kvůli fotkám. Ušklíbne si. Ti dva jsou hrozní, ale brzy bude Valentýn, což ji tak připomíná, že i když je tlustá jak bečka, ten její by neměl na to zapomenout. Usmívá se, když jde volně k zástavce autobusu. Vytáhne telefon. Musí mu oznámit změnu plánu.
„Slávku, vyzvedni mě na autobusové zástavce, ano.“
„Cože?! Jak můžeš být tak nezodpovědná. Jsi v…“ Jitka si připomene Honzova slova: Zkostnatělý dinosaurus. Ona by měla co říkat.
Malý poklad - 65. Tati, Bumbimu se po Honzovi stýská.
