Malý poklad
67.
Tati, Honza se divně chová.
Stříbrné auto zastaví na parkovišti, kde se Honza podívá na hodinky. Včas. Petr by už měl být doma, aspoň v to doufá. Námluvy, jak jim to říká, se protahují, ale on zjišťuje, že se mu to líbí čím dál víc, až na jednu maličkost. Karol. Velmi brzy zjistil jméno toho studenta, kterého prý doučuje. Popravdě, nemá odvahu se optat co. Nechápe tomu. Kdyby mohl, byl by raději, kdyby tu nebyl. Vadí mu to, že je tu ještě někdo další.
Podívá se na vedlejší sedadlo, kde leží malý pekáček. Byl u Jitky a zkusil něco složitějšího. Jitka ho naučila připravit kuře na hořčici. Jen doufá, že jim bude chutnat. Musí Petrovi dokázat, že není nějaký sexuální floutek, že dokáže být zodpovědný, ale je to těžší, než si myslel.
Ovšem ten Karol… Vezme pekáček, brambory. Za chvilku už stojí u dveří bytu. Upraví se, prohrábne si vlasy, aby vypadaly ještě lépe. Zazvoní.
„Ahoj.“
„Ahoj, Honzo.“ Petr překvapený pekáčkem, ustoupí stranou. Honza vejde dovnitř, nakloní se a políbí ho. Petr se k němu těsněji přivine. „Stýskalo se mi,“ zašeptá.
„Mě taky.“ Zauvažuje, zda je vhodný okamžik k tomu, aby tu zůstal přes noc, protože mu strašně chybí.
„Hurá! Vyhrála jsem!“ uslyší. Otočí hlavu k obývacímu pokoji. Petr je zde, Juliana tam, pak kdo je v obývacím pokoji? Začne mít mizernou předtuchu. Tázavě se podívá na Petra.
„To je Karol, pozval jsem ho na večeři.“
Honza se ovládne, ale v duchu zařve, že se s večeří nepáral, aby ji sežral nějaký zmetek, co se cpe do Petrovy a jeho postele, přesto vykouzlí na rtech úsměv, ale nejraději by vraždil. „Jasně. Něco jsem uvařil. Jen nevím, jestli toho bude dost.“ V ruce málem rozmáčkne pekáček. Nebýt toho, že je ze skla, tak je z něj asi placka.
„Určitě ano. Vždycky toho nosíš dost. Nemusíš to dělat, to dobře víš.“
„No, jen se snažím…“
Petr se na něj zadívá. Musí přiznat, že poslední dobou Honzovi vůbec nerozumí. Nálady se u něj střídají s rychlostí blesku. Taky se mu někdy zdá, že nemá příliš rád Karola, i když nechápe proč. Je to sympatický student s hlavou na svém místě. Matice rozumí a dobře se s ním popovídá. Dokonce i Juliana je ráda, když ho vidí. Sice stále neví, co ho pojí s Billym, když nejsou příbuzní, ale ptát se nechce.
„Snažím se,“ hlesne ještě jednou. „Tady máš. Chce to jenom ohřát.“
„Je to ještě teplé,“ řekne Petr, když od něj převezme jídlo. „Víš co? Zítra něco připravím já, abys nemusel pořád vařit ty.“ Na chvilku zaváhá, ale potom se optá, protože po tom touží. „Nechceš tu zůstat?“
„Já…“ Jasně že chci! Potom zavrtí hlavou. „Někdy jindy. Brzy ráno mám jednu klientku…“ Cítí, že je to nejblbější výmluva na světě a nejhorší je, že si to dobře uvědomuje.
Petr posmutní. Že by ho už nepřitahoval nebo proč tu nechce zůstat? Ale v tom případě proč sem ještě chodí? „Jasně. Tak jindy.“ Otevře dveře.
„Ahoj.“
„Honzo! Hrajeme Člověče nezlob se,“ zve ho nadšeně Juliana.
„Ahoj,“ řekne nesměle Karol. Honza si pomyslí, že ten plachý úsměv musí každého dostat na kolena. Zatraceně, je moc přitažlivý. Úplný opak než je on. Pro někoho může být hodně atraktivní. Dokonce víc než on.
„Nechceš se přidat? Sotva jsme začali.“
„Proč ne?“ Posadí se. Koutkem oka sleduje Petra, který zmizí v kuchyni. Byl by raději s ním, ale je mu blbé Julianu odmítnout. Vyfasuje černé figurky, Karol dostane bílé a Juliana shrábne červené.
Šestka a dvojka. Výborně. Při první příležitosti Karola vyhodí. Julianu nechá být, i když už má jednoho panáčka v domečku. Zarytě ho sleduje.
„Večeře.“
„Hurá. Dohrajeme to později,“ řekne Juliana. Vstane od stolku a jde do kuchyně. „Strejdo Honzo, to krásně voní,“ zvolá za ním. Rychle pomůže prostřít stůl. Honza si zabere místo vedle Petra. Je rád, že Karol si sedl někam jinam, protože by nesnesl ho vedle sebe.
Jak ho jenom odtud vystrnadit?
Začíná to vždy nevinně, dumá. Ze začátku je to jenom doučování. Potom chodí na to doučování stále častěji. Když už tu je tak co třetí den, přijde jednou o víkendu. Ty se prodlouží na celý den. Potom na celý víkend. Získá si nenápadně členy rodiny – v tomto případě Julianu. Hraje si s ní, dělá šaška, občas ji něco malého přinese. Jen tak náhodou, aby se neřeklo. A jednou prostě zůstane na noc. Nejdřív jistě na pohovce – ve vší slušnosti a počestnosti, ale mladé svůdné tělo, neodolatelný plachý pohled zpoza řas… To dokáže zamávat silnějším chlapem než je Petr, který je takové neviňátko. A najednou je v ložnici. Brrr.
„Je ti něco? Nechceš přidat? Je to výborné,“ řekne Petr, čímž ho vyruší z myšlenek.
„Je to ňamka. Dělal jsi to sám?“ optá se Juliana.
„Ano. Jsem rád, že ti chutná.“ Recept si zapsal do sešitku, jinak by ho nejspíš zapomněl.
„Výborné,“ pochválí ho Karol. „Myslím, že jsem to jedl jen jednou.“
Přesně bude ho chválit, podlézat, bude mu mazat med kolem huby, jen aby neprokoukl jeho skryté úsmysly. Bohatý krásný naivní chlap. Je to zlatokop, zatvrdí se proti jeho úsměvu.
„Už jsem uvažoval, že se začnu učit, ale vůbec nevím kde, jak a taky chybí čas.“
„Máš hodně učení. Vysoká není střední,“ poznamená Petr.
Honza zmáčkne vidličku. Chová se k němu tak laskavě, neformálně. Mladý student, starší učitel… Vražedná kombinace. Je statisticky dokázáno, že se studenti zamilovávají do svých profesorů a naopak. Měl by ho odtud vypakovat, dokud není pozdě, ale jak? Nechce, aby Petr poznal, že mu vadí.
„A jak dlouho ještě tu budeš docházet?“ řekne neomaleně.
Petr se po něm udiveně podívá. „To netuším. Karol nemůže docházet příliš často a astrofyzika je náročný vědní obor. Vzpomínám si na sebe.“
Honza první půlku věty ignoruje. „Jasně.“ Na cokoliv jiného je zbytečné se ptát. Tak to dál nejde.
„Jdeme hrát?“
Honza se podívá na svůj plný talíř. „Pomohu s nádobím.“
„Jasně. Než přijdeš, podíváme se na animax. Budeš mi číst titulky, Karole?“
„Jistě, cácorko. Omlouvám se,“ řekne mile.
„Samozřejmě,“ řekne nevrle Honza. Titulky jsou jeho výhrada. On je má číst, ne nějaký student, který tu nemá co dělat!
„Honzo, co ti je?“ optá se Petr nechápavě. „Jsi nějak nabroušený. Stalo se něco v práci?“ Položí mu ruce na ramena, jemně je masíruje. „Sedni si, trochu je promasíruji. Máš je zatuhlé.“
Z Karola, pomyslí vztekle. „Ehm, jen si říkám, zda tu musí být.“
Petr přestane masírovat, podívá se mu do obličeje. Čokoládové oči za brýlemi jemně září smíchem. „Neříkej, že žárlíš?! Vždyť je to kluk a student k tomu.“
„Přitažlivý student a ty jsi jeho profesor,“ zabručí neochotně, protože temný pohled a ruce na ramenou dělají své a otupují ho. Dostane polibek na tvář.
„Blázínku. Miluji tě a pak, doporučil mi ho Billy. Nemohu ho jen tak odmítnout.“
Honza zvrátí hlavu. Když se ho dotýká, když ho líbá, tyhle blbé představy se vykouří z hlavy, ale v noci, kdy je sám v posteli, se neúprosně vrací. „Promiň mi to,“ řekne kajícně. „To jen moje divoká fantazie.“
„Víš, že jsi jen ty. Je na mě moc mladý.“
„Jistě.“ Dobře ví, že sotva odtud vyjde, tak se mu to vybaví znovu. Opět přijdou myšlenky, že spolu spí.
„Já tě něčím praštím, když nepřestaneš. Nemáš důvod k žárlivosti a potom je tu Billy.“
Honza se vykroutí zpod jeho rukou. Nechápe. „Jak to myslíš Billy?“
Petr posbírá nádobí. „Sám nevím. Vím pouze, že ho obhajoval, ale co se stalo, to nevím. Taky u Billyho je nezvyklé, že se o něj tolik zajímá. Dokonce ho vzal sebou na Nový rok, vzpomínáš?“ čímž mu připomene, co on udělal.
Honza zrudne. Ten Nový rok by rád vymazal ze své paměti i z historie lidstva. „Ehm, moc ne. Já se s nimi moc nebavil. Bylo nás tam tolik,“ omlouvá své chování.
„V pohodě. Karol se Billyho držel jako klíště. Dokonce spolu tancovali.“
„Prrr!“ Skočí mu do rozhovoru vytočený Honza. „Hele, chápal bych Armaniho. Je to zkažený úředník, co má peněz jako želez. To, že si chce vyzkoušet něco jiného je normální, ale Billy? Je právník, který se bez podpisu na smlouvě nehne. Nezajímá ho nic než práce. On a tohle mládě? Blbost!“
„Já vím. Taky netvrdím, že mu dělá společnost v posteli. Jen nevím, co ty dva pojí, ale jestli budeš žárlit a takto vyvádět, tak sem nemusíš chodit!“ začne ho jemně plácat utěrkou.
„Pomoc, on mě bije!“ zaječí se smíchem. Do kuchyně vlítne Juliana. Jedním pohledem zjistí, že je to hra, proto se přidá s další utěrkou. Karol s úsměvem se dívá na rodinku, potom posmutní. On sám vůbec netuší, jak to bude s jeho. Měl by jít, protože se tu zdržel. I tak svého profesora otravuje víc, než je vhodné.
„Asi půjdu,“ řekne hlasitě.“
„Nemusíš,“ řekne udýchaný Petr.
„Ne, raději půjdu.“
„Tak dobře. Kdy můžeš přijít?“
Karol zaváhá. „Jsem velmi vděčný, že mi pomáháte, ale ubírám vám čas.“ Pozoruje Petrovu ruku na Honzově rameni. Nejspíš si to neuvědomuje, ale prsty se lehounce pohybuji, jako by rameno hladily. Má z toho divný pocit. Takový svíravý, možná šimravý. Není si jistý.
„Vůbec ne. K tomu si to zopakuji, za což budu rád. Přijď zítra a pozdravuj Billyho,“ řekne spíš kvůli Honzovi než kvůli něčemu jinému.
„Samozřejmě, že budu. Ještě jednou děkuji i za hru.“
Juliana k němu přijde, dotkne se ho. „Dohrajeme to příště, ano?“
„Samozřejmě.“
Petr ho vyprovodí. Juliana si hraje s figurkami, když se k ní přidá Honza. Nenápadně začne. „Líbí se ti?“
Juliana k němu zvedne oči. Přikývne. „Moc.“
„A proč?“
„Má takové smutné oči a je hezký. Dospělý, chjoo,“ povzdechne si. Vezme malou figurku a vloží si do pusy, jako by chtěla jí ukousnout hlavu. Honza toho nechá. Čeká na Petra, který za chvilku přijde. V rukou nese pohárky se zmrzlinou a s kopečkem šlehačky. Juli se rozzářeně na ní vrhne. Sedí na pohovce, lžičky cinkají o skleněné pohárky. Zmrzlina rychle zmizí.
„Pěkná tečka na závěr,“ pochválí Honza Petrův nápad.
„To ano a Juli do postele.“
„Ale tati, jsem už velká, tak bych…“
„Mazej nebo ti naplácám.“ Potřebuje si promluvit s Honzou o samotě. Poslední dobou mu dělá starosti, protože se chová velmi prapodivně.
Juli pozná, že nemá cenu se o čemkoliv s taťkou bavit. Zaleze do pokoje s myšlenkou, že opět se budou probírat dospělácké věci. Už aby byla velká, protože by ji nemuseli vyhazovat jako dítě, které ničemu nerozumí. Zarytě si otevře knihu. Bude si číst. Je úžasné kolik se toho v ní nedozví. Oba si myslí, že nic neví, ale ona toho ví hodně, bleskne ji hlavou, než se ponoří do četby.
Honza se k němu nahne, políbí na rty. Petr je pootevře, aby mohl dovnitř. Jazyky se propletou stejně jako ruce a těla v milostném opojném rytmu.
„Nechceš tu zůstat?“ zašeptá toužebně Petr.
„Ne. Půjdu domů,“ odpoví mu do ucha. Jemně ho okusuje, protože ví, že ho to vzruší.
„Proč?“ zasténá Petr. „Přestaň.“ Honza ihned přestane. Zadívá se na něj modrýma očima. Je tak kouzelný, když se tváří přísně. Úplně k sežrání. Kdyby byl jeho studentem, udělá kvůli němu cokoliv. „Jsi poslední dobou jiný.“
„Jak jiný?“ V duchu zajásá. Je rád, že jeho úsilí je vidět.
„No jiný. Nechceš se mnou spát, i když bych rád.“ Zrudne. Ví, že je to možná chyba, ale zvykl si na pravidelný sex. Někdy si říká, jak může to chtít, ale zřejmě srdce a hormony jsou jiné. Rád by mu věřil, ale někdy ho napadne, že je s někým jiným. Co když to je ten důvod, proč ho omítá? Srdce na jeden úder vynechá. Má ho obvinit nebo mu věřit? Ale proč tedy?
Honza se začervená. „No víš, nechci, aby sis myslel, že jsem nějaký donchuán, tak jsem si řekl, že se změním.“
Petr se zarazí. Je to možné? Opravdu to chce udělat? „Proto to vaření?“
„Jo. Říkal jsem si, že když jsme rodina, měl bych umět aspoň základy. Když nebudeš moci, tak Juli no a někdy budeš unavený.“ Koktám jako blbec, zaúpí.
„Ale to nemusíš dělat. Nechci, aby se měnil. Co kdybychom si někam vyrazili? Jitka nebo Olina Juli rádi pohlídají. Příští rok bude starší, to bude moci zůstat doma sama.“
„Myslíš to vážně?“ Cítí, že mu jeho starý život chybí. Má rád společnost, pokec, setkání se známými.
„Určitě. Mně to moc nic neříká, ale občas bychom mohli spolu někam vyrazit, ale taky bys mohl sám. Nemusíš mě sebou všude tahat.“
„Nějak si to nedokážu představit,“ zamumlá, ale ví, že lže. Moc dobře ví, že by se bavil.
Petr se pousměje. „Lžeš. Rád si vyrazíš sám.“ Neví, co bude dělat, ale zavřít ho doma? Bude se muset mu naučit věřit. Jsou svobodní. To, že žijou vedle sebe, ještě neznamená, že se ve všem podřídí tomu druhému. Oba mají své známé, své koníčky. Jistě, bojí se, že si najde hezčího, přitažlivějšího než je on, ale s tím musí počítat každý, kdo jde do nějakého vztahu.
„No jo. Rád si někam vyrazím. Někam si sednu, pokecám, seznámím se s někým nebo naopak. Tobě by to nevadilo?“ optá se opatrně.
Petr přemýšlí co na to říct? Ne? Ano? „Možná trochu, ale věřím ti.“
Honza se usměje, políbí ho. Ví dobře, že po tom Novém roce, tak snadné to nebude. Jitka mu ledacos vysvětlila. Proč jen je důvěra křehká věc? „Tak jo.“ Když se to vezme kolem, on taky mu musí věřit, že nic s Karolem nemá.
Karol vyjde zatím z domů. Jde na zástavku, z které mu jede autobus. Potom přesedne na další a bude doma. Telefon. Rychle ho vezme. Miluje hudbu z Pána prstenů, proto si ji dal k Billymu.
„Ahoj.“ Uvědomí si zpocenou ruku i rychlejší dech.
„Ahoj,“ ozve se sametový hlas, který podle něj musí okouzlit všechny soudce. Je úžasný. „Kde jsi?“
„Byl jsem u pana profesora Komárka,“ prozradí.
Ozve se smích. Karol neví, čemu se směje, ale je to pohlazení po duši.
„Výborně. Jsem poblíž, tak tě vyzvednu.“
„Ale…“
„Hned jsem tam.“ Zavěsí. Karol chce říct, že ho nemusí vyzvedávat. Poslední dobou je to nějak často. Jen jednou nemohl, ale to byl podle jeho slov na nudném firemním večírku. Nechápe, proč se o něj tolik stará. Vysvětlení, že mu zachránil kůži, proto se o něj musí starat, moc nebere. Neví proč a to ho určitým způsobem štve, ale zároveň je za to vděčný.
Elegantní černé auto zastaví, dvířka se otevřou. Karol uvidí Billyho tvář. Zaváhá, ale potom vklouzne na sedadlo. Omámí ho známá vůně. „Dě…Děkuji,“ zakoktá, když si nešikovně zapíná pásy.
Billy se pobaveně usměje. „Prosím tě. Jedeme. Máš to domu daleko, a já jsem měl cestu kolem.“ Karol způsobně vedle něj sedí s taškou na kolenou, sepnutýma rukama.
„Pan profesor je moc hodný,“ začne, i když dobře ví, komu má být vděčný za tuhle neocenitelnou pomoc.
„Petr je moc hodný,“ přisvědčí. Ona Leontýna moc dobře věděla, koho si bere, pomyslí. Auto zrychlí. Mrkne na toho chlapce. Vůbec nechápe, proč se poslední dobou obléká a jezdí pro něj.
Karol netuší, proč tu je, ale je rád, že ho vidí. Sám neví, co vlastně chce. Od setkání s profesorem Komárkem se nějak mění. Ví to, protože se necítí úplně ve své kůži. Sotva neznatelné změny, ale jsou tu. Sleduje tuhle proměnu, bojí se jí, vítá ji, ale taky dobře ví, že ji zastavit nemůže. Neví, kde skončí, ale byl by rád, kdyby neztratil Billyho přátelství.
„Dnes jsi nějak zamlklý. Stalo se něco? Něco s nimi?“ optá se jemně.
„Ne.“
Billy se na něj podívá. „Kdyby ano, okamžitě mi to řekneš. Cokoliv, rozumíš?“
Karol na něj se vděčně podívá. Pomalu se usměje. „Řeknu.“
„Výborně. Už tam budeme,“ zamumlá spíš pro sebe. V noci jsou ty cesty krátké. Sám nerozumí, proč tu s ním je. Stačilo přece, že mu pomohl. Dál by se o něj nemusel starat.
„Já vím,“ řekne smutně Karol. Opět se s ním rozloučí. Někdy si přeje, aby mohl být pořád s ním, někdy zase ne. Nevyzná se sám v sobě. Dveře se otevřou. Podívá se na Billyho, dech se mu zastaví, natáhne ruku, odpoutá se. Vysedne. Dvířka se zaklapnou. Ještě se za ním dlouho dívá, i když je zima. Nakonec ho mráz zažene na koleje.
„Přijdeš zítra?“
Honza zaváhá. „Rád bych si s tebou někam vyrazil.“
Petr se usměje. „Proč ne. Budu rád.“
„Vezmi si na sebe něco malého.“
Petr se rozesměje. Je velmi rád, že se tak úplně nezměnil. To co teď dělá, jsou jen taková pozlátka, které ho mají utvrdit, že je pro něj vhodný, ale tam uvnitř je to pořád ten starý Honza. „Jsem rád, že ses nezměnil. Uvidím.“
Honza se zardí. „No tak. Nic ti to neudělá. Pro tebe je to maličkost.“
„Která škrtí. Běž nebo sousedé si budou povídat,“ řekne z legrace. I tak si povídají, ale co je mu po sousedech!
Honza ho rychle políbí. „Vzrušuje mě to k nepříčetnosti.“ Ve výtahu se opře. Uvědomuje si napnuté kalhoty, pulzující penis. Tak rád by zůstal. Roztáhl by nohy a Petr by ho celičkého zaplnil a šoustal jako divý a pak by stříkal kilometr daleko. Udělal by mu strašně dobře. Rychle si pospíší do auta. Posadí se a vytáhne ho. Zavře oči, zatímco rukou si rytmicky přejíždí klacek. Potom je otevře, dívá se na něj. Olízne si rty. Druhou rukou zašátrá po telefonu, když uslyší ťukání. Zvedne hlavu. Krev v něm ztuhne, když vidí tvář.
„Policie.“
Kurva práce! Zakleje sprostě. Zatlačí se pod desku, ale je mu jasné, že to viděli. Doprčic co chtějí?
„Dobrý den.“
„Jste v pořádku?“
Ne, ty blbe! Jsem nadržený! „Ano jsem.“ Dá do celého auta černá skla. Určitě. Málem zasténá při myšlence, jak to tu spolu dělají s Petrem.
„Já jen, že jste měl tu dlouho rozsvíceno.“ V očích má jiskřičky.
Honza si pomyslí, že se musí dobře bavit, ale otázkou je, jak daleko to nechá zajít. Má tušení, že je pořádně škodolibý. Smrt policii!
„Vystupte si, dechová kontrola.“
„Sedím v autě,“ namítne.
„Viditelně se chystáte odjet. Jen fouknete a je to.“
„Ehm, nemohl bych zůstat tady?“ Ruka sice se snaží narvat ho zpět do kalhot, ale je to beznadějné i přes poldu.
„Vystupte si.“
Honza se vztekne a vystoupí. Kalhoty skoro do půli stehen. S úžasem se dívá, jak mu dává dýchnout, aniž by komentoval jeho stav.
„V pořádku. Víte, tohle bych raději provozoval doma nebo někde, kde je klid. Ne uprostřed sídliště a před mým barákem.“
Honza přikývne. Posadí se do auta. Vzrušení pominulo, ale trvalo to. Vztekle si zatáhne zip. Doprdele, nic z toho nemá. Frustrovaný dojede domů. V duchu nadává na poldy a jejich vměšování. Co komu je do toho, zdá se ukájí v autě nebo doma v posteli? Nikomu. Určitě záviděl, že on může. Jo, to bude ono.
Na tváři se objeví úsměv, protože si vzpomene, že si zítra spolu někam vyrazí. Nemůže za to, ale rád se Petrem chlubí. K tomu, když ví, co má v kalhotách… S úsměvem usne.
Petr rychle na sebe natáhne černé lesklé tanga, které dostal jako pozornost v butiku Men´s secret. Měl by si tam zajít pro něco hezkého. Je pravdou, že je nenávidí, ale taky rád Honzovi udělá radost. Má jich do Honzy dost, ale naprosto nejsou vhodné do kalhot. Jak by nějaké byly. Zapne si knoflík. Vypadá slušně. Zajímalo by ho, jak dlouho Honza chce s tím hraním na ctnostného vytrvat. Nehodí se to k němu. Je přesvědčivější jako donchuán než jako mnich. Obojí je sice přitažlivé, ale tím to taky končí. Jeden moc asketický, druhý zas polygamní. Studie sice říkají, že člověk je polygamní, zvláště muži, ale nemohou házet všechny do jednoho pytle. Když se to vezme, už jenom kvůli nemocem. Nechce skončit někde v nemocnici. Mohl by mu tímto způsobem vysvětlit. Zvonek.
Juliana tu není. Mrkne přes kukátko. Honza s květinami. Včera si zřejmě všiml, že ty předtím uvadly.
„Proč je nosíš? Jsou drahé, hlavně v zimě.“
„Protože je máš rád a já tě rád potěším. Vzal sis je?“ zaútočí. Jde za ním.
„Nesahat.“ Teď lituje, že si je bral. Neměl si vzít nic. Nějak by to vydržel.
„Jsi zlý. Jen si tě pohladím.“
„Opovaž se. Jdeme nebo nikam nechceš?“ On by nemusel. Rád by ho zatáhl do ložnice. Zničehonic se pousměje, protože si uvědomí, že se role změnily. Nejdřív ho do ložnice tahal Honza, teď on.
„Ne! Jdeme. Proč se směješ?“
Petr ho políbí na rty. „Jen jsem si uvědomil, že se vyměnily role. Dříve jsi ty mě uháněl, teď je to obráceně. Teď se na tebe vrhám já. Jsem zvrhlík.“
„Nádherný zvrhlík. Neříkej, že ses kvůli mně neholil.“
Petr sklopí zrak k podlaze. „Vystupujeme,“ řekne, aby zakryl rozpaky. Bude to asi dělat kvůli sobě nebo Julianě. Vystoupí před klubem, kde ještě nebyl. Vzpomene si na sci fi restauraci. Líbilo se mu tam víc. Rozhodně si tam brzy zajde. Vzpomene si na fronty, které byly před kluby na Nový rok. Uvnitř klubu nechají v šatně bundu a kabát. Sejdou dolů po schodech. Okamžitě je přivítá hluk, řev a pach potu. Ještě tolik není to výrazné, ale i tak je už trochu nedýchatelno. Petr nechápe, co na tom Honza může vidět.
„Pavle, to je Petr,“ najednou slyší.
„Ahoj!“ Menší svalnatý muž na ježka políbí Honzu, potom Petra. „Jak se máš? Tebe jsem tu neviděl snad dobrý rok.“ Zvědavě sklouzne po šokovaném Petrovi. Honza se uculí, potom se do něj majetnicky zavěsí.
„Jasně. Je tu spousta lidi a… Sorry, najdu si tě později. Zmetku, počkej!“ vykřikne Pavel a rozeběhne se pryč.
„To je všude takový hluk?“ zakřičí mu do ucha. Ale asi ano.
Honza silnějším hlasem odpoví. „Nemusíš řvát, je tu slušně slyšet.“
„Nejspíš praxe,“ zamumlá si pro sebe Petr, který toho slyšel půlku. Ovšem hudba je přímo taneční. Zpozoruje, že to není gay klub nebo ano a v tom případě do klubu chodí i hetero páry. Jedno mají společné. Na tom ploužáku se po sobě všichni plazí. Chtělo by to něco rychlejšího. Začne vzpomínat, zda s Honzou tančil ploužák. Neví. Rozhlíží se, zatímco Honza se protlačí k baru. Rozhlédne, zda je tu nějaký známý, ale na potvoru jsou tu jen neznámé tváře. Barmani na sobě mají upnutá trička nebo rozhalené košile. Jeden starší jim dá očima znamení, že si mohou objednat. „Colu a mojito,“ poručí si. Otočí se, pohupuje se v bocích. Rozzářeně vnímá atmosféru, kdežto Petr pozoruje jeho pohupování. Je skutečně ve svém živlu.
„Tak jsem tu! Vodku k tomu!“ křikne na barmana. Ten ji k němu přistaví a čeká na peníze. Pavel to do sebe hodí na jeden zátah. „Uff!“
„Co se stalo?“ okamžitě vyzvídá Honza.
„Ale dlužil mi prachy. Už ho naháním dva měsíce. Konečně jsem ho dohnal. Zřejmě si sehnal někoho, kdo bude platit jeho letité dluhy.“
„Chudák.“
„Cola?“ podiví se Pavel.
„Řídím,“ řekne suše Petr.
„Bože!“ Pavel po něm sklouzne. Obdivně sleduje křivku hrudníku, ploché břicho, dlouhé nohy. Jen ty brýle by nemusely být. „Není zlej. Nemusel sis ho schovávat pro sebe.“
„Znáš mě. Petře, to je Pavel. Kamarád.“
„Jaká pocta pro mě. Jdete se bavit nebo lovit?“
Petr ztuhne.
„Mých mládeneckých dnů je konec,“ zasměje se Honza.
Pavel vytřeští oči. „Ty jsi vlezl do chomoutu?“
Honza zaregistruje hezkou písničku. „Kdepak, jen zadaný. Jdeme tancovat, ne?“ Chytí Petra za ruku.
„Hej, odkdy ti to… Zbytečné. Mojito,“ zaslechne, proto se otočí za tím hláskem. Přejede mladé tělo jako handlíř koně. „Na mě.“ Skrytý pohled zpod víček. Vida lištička, pomyslí si Pavel. Jenže hezká.
Honza svoje pití a Petrovo odloží na poličku přidělanou na sloupu. Za chvilku už rozjařeně tancují. Petr cítí, že se v něm uvolňují endorfiny. Jindra by to zřejmě popsal daleko lépe, napadne ho. Směje se Honzovým slovům, i když neví, co říká. Po druhé vypadnou. Rozepnutý kabát, bunda. Objímají se.
„Bylo to lepší, než minule.“
„Na Nový rok?“ To bylo zemětřesení než jenom něco špatného, pomyslí si Honza.
„Ne, předtím, pamatuješ? Pohádali jsme se. Znáš spoustu lidí.“
Honza se zamračí. Vadí mu to? „Patří to k řemeslu. Kdybych neměl klienty, pak bych se neuživil. Devadesát procent jich ke mně hodí do křesla.“
„A děláš vzzzz,“ naznačí zvuk zubařské vrtačky.
„Kdepak dělám fuuuuu!“ Rukou naznačuje fén. „Je to pro ně příjemnější.“
„Tomu věřím,“ řekne se smíchem. „Bylo fajn, ale šílený randál.“
„Randál? Vždyť ten klub patří mezi ty klidnější.“
Petr se šíleně rozesměje. „A já myslel… To je jedno.“ Stojí u auta s klíčky v ruce. Musí jet, ale je tak rozjařený, že se mu nikam nechce. Jako by tělo ještě zaplavovalo vzrušení z tance i Honzovy přítomnosti. Honza se k němu přitiskne, začne ho líbat. Petr se uvolní, otočí se k němu čelem. Ruce mu ovine kolem krku. Na nic nehledí, jenom vnímají sebe.
„Ehm.“
Honza vytočí hlavu, protože za sebou někoho uvidí. Do prdele! Opět on! Copak je z mravnostního? „Jen se líbáme.“
„Ano, chápu, ale v tomto městě jsou daleko klidnější místa než před diskotékou.“
„Vy jste si na mě zasedl!“ obviní ho. Petr ho zadrží, nebo by se asi na poldu vrhnul.
Polda si ho prohlédne. „To jste vy? Doufám, že svého přítele dovezete domů v pořádku.“ Nakloní se k nim. Usměje se. „Jenom tamta skupinka se na vás už delší dobu dívá.“ Honza se nakloní. Z tváře mu zmizí všechna krev, když zahlédne kožené bundy, cigarety, oholené hlavy a hlavně všechna jejich pozornost směřuje k nim. Polkne.
„Omlouvám se. Děkuji.“
„Jo, není za co. Minulý týden tu byla kvůli tomu nepěkná rvačka. Došlo na nůž, ale všichni naštěstí přežili. Dobrou noc. V městě máme krásná tichá místa.“
Petr by nejraději řval smíchy, kdyby si neuvědomoval vážnost situace. Okamžitě vyjedou. Za chvilku se uvolní.
„Ty ho znáš?“
Honza, který se nemůže zbavit špatného pocitu, zavrtí hlavou. „Ne, jen mě přichytil při masturbací.“
„Cože?“
„No co? Byl jsem nadržený a tak jsem si ho vytáhnul, že se udělám. Vytáhnul mě z auta s kalhotami dole a dal dýchnout.“
Petr se rozesměje. „Jako vážně?“
„Na sto procent. To bych si nevymyslel. Doporučil mi krásná místa našeho města. Místo toho si dám udělat tónovaní skel. Co tomu říkáš?“ mazlivě mu přejede rukou po klínu.
„Jen, to že zrovna řídím.“
„Znáš nějaké pěkné místo?“ ptá se ho dál Honza.
Petr na něj vrhne pohled, který by jiného zastrašil, ale Honzu ne.
„Znám, ale neruš mě nebo skončíme místo krásného místa ve svodidlech.“ Honza ihned přestane. Petr zatočí do širší ulice, potom do menší. Zastaví.
„Jako tady?“ Honza se rozhlédne. Petr se bůhví proč usmívá. „Proč zrovna na univerzitní půdě?“
„Snad proto, že je tu klid?“
Oba sedí, dívají se před sebe. „Pojedeme.“
„Jo,“ souhlasí Honza. Nějak nemá chuť, ale tolik zase nepil. Možná kvůli tomu poldovi nebo těm naháčům, jak říká lidem bez vlasů. Kdo ví.
Petr vystoupí před Honzovým domem. Najednou si ho k sobě přitáhne a políbí. Polibek se prodlouží. Honza zatouží říct: Pojď nahoru. Chce využít Petrovy nabídky, ale odpoutá se a rozeběhne se ke schodům. Petr se za ním dívá, potom se zamračí. Už má toho dost. Chce sex, ale Honza odolává. Kdo by to řekl, že se stane mnichem, kterého on zrovna nechce. Nechce si to opět dělat postaru. Sám, v ložnici nebo s přítelem robertkem.
Podívá se do malého zrcadla. Vypadá špatně? Košile je načichlá, ale to by mu nemělo vadit. Strniště se mu líbilo, tak proč ho nechce? Je to snad něčím jiným? Přece ví, že ho přitahuje. Rád se s ním mazlí, tak proč? Bude muset udělat radikální řez. Má té celé situace plné zuby. Je to jako princezna koloběžka. Napůl spolu žiji, napůl ne. Napůl bez sexu, napůl se sexem. Ještě, že jsou oblečení. Co když ho nepřitahuje? Co když ho doma čekal někdo jiný? Bylo by možné, aby to tak dobře předstíral? A co když to dělá kvůli ostatním, ne kvůli sobě?
Posadí se. „Zblázním se!“ zavyje. Chce ho a na druhou stranu uvažuje, že někoho doma má. Pochmurně si pomyslí, že by si měl rozmyslet, co chce.
Věří mu?
Nevěří mu?
Má doma někoho? Koho? Byl by s ním, kdyby měl někoho? Vztah je strašně těžký, usoudí. Měl by s tou žárlivosti přestat. Jedině koho tím trápí je on sám. Bouchne do volantu. Co má dělat?
Svést.
Otázka je, že by svedl spíš Jindřicha než Honzu. Je tvrdohlavý. Jestli si řekl, že ukáže své lepší já, potom to dotáhne i přes svou mrtvolu. Není typem, který by kohokoliv svedl. Říká se, že vše se dá naučit, ale tohle? I když je v posteli on navrchu, ve vztahu je spíš vůdcem Honza.
Co porada s ostatními? Už to vidí, jak se ptá: Jak svést Honzu? Pravděpodobně by skončili na psychiatrii nebo s mrtvicí. Jitka by řekla: A proč? Stačí říct, že to chceš. Problém je, že to říká pořád. Jak může ho chtít a přitom mít pochybnosti? Co má dělat? Rád by měl návod: Udělej to a to a vyjde to. Kolegyně chodily ke kartářce a jeden známý pravidelně k astrologovi. Možná by to měl vyzkoušet. Zasměje se tomu. Absurdní, protože tomu nikdy nevěřil. Na druhou stranu kartářka, astrolog a psychiatr… Ne, ten ne, ale který z nich by mu poradil co dělat? Nebo neporadili?
Pomoc, mami! Věděl moc dobře, proč s tím vztahem váhal. Je smrtící a on za chvilku tu nejspíš zmrzne. V posteli se dívá na strop. Zívne. Věří - nevěří, touha je silná, věří - nevěří, chce s ním spát. Zatracený mozek i srdce a jasně hormony. Ještě chvílí a může jít na psychiatrii. Juliana skončí v dětském domově. Co má dělat? Věděl by, ale jak ho svést a vyřešilo by se to všechno?
Počkat! Bude Valentýn ne? To je snadnější. Jasně a Juliana mu v tom pomůže. Té kytce neodolá ani mamut natož Honza.
„Ani je neviděl,“ řekne si při pohledu na tanga. Měl je na sobě zbytečně, ale bude Valentýn. Koupí si nějaké extrovní a svede ho. Neví jak, ale má na to čtrnáct dní.
Malý poklad - 68. Tati, proč s tebou Honza nespí?
