21. 9. 2012
Malý poklad
68.
Tati, proč Honza s tebou nespí?
Petr sebejistě vejde do tělocvičny, postaví se ke stěně. Stihnul ještě poslední Julianino cvičení. V tričku, cvičkách ji to náramně sluší. Je zadýchaná, ale září. Vypadá to, že konečně našla něco, co se jí líbí, protože si za celý půlrok nepostěžovala. Spíš doma tvrdě trénovala a on byl rád, když přestala paličkou bouchat do stropu.
„Výborně, končíme. Víte, co jsem vám říkala,“ ozve se od vedoucí.
„Ano!“ Nese se sborově do děvčátek stejného věku, jako je Juli.
„Pilně cvičte!“
„Ano!“ opět nadšeně vykřiknou.
Petr s úsměvem se podívá na štíhlou ženu s vlasy staženými do ohonu. Má na sobě černé elasťáky a volné přepásané tričko. V ruce drží dlouhou hůl. Zřejmě je má pořádně srovnané do latě. Juliana se rozhlédne. Na její tváři se objeví úsměv, když ho uvidí a nadšeně mu zamává. Petr jí to oplatí. Cvičitelka se po něm otočí.
„Rozchod!“ zavelí řízně. Děvčátka se rozprchnou k rodičům jako hejno holoubat. Juliana obejme Petra.
„Ahoj. Byla jsi jednička.“
„Děkuji, ale mám ještě hodně co cvičit. Tati, přijdeš se o víkendu podívat na naše vystoupení?“ optá se.
„Určitě. Teď se běž převléknout.“
„Rozkaz!“
„Pane Komárek, mohu na chvilku?“ Petr se otočí za hlasem. „Jmenuji se Martina Novotná a mám na starosti nejmladší.“
„Těší mě.“
„Mě taky. Musím se optat, budete na vystoupení?“
„Jistě. Nenechám si ho ujít.“
„Já - víte, měla bych k vám velkou prosbu. Juliana říkala, že jste učitel.“
„Ano.“ Co asi bude potřebovat? Doučování?
„Víte, potřebujeme trochu pomoct s nejmladšími. Jde o to, že nám onemocněla jedna maminka, co s námi jezdí. Nikomu se do toho nechce, tak kdybyste byl tak hodný a zaskočil za ní?“ optá se nadějně. Už to zkoušela s jinými rodiči, ale zájem je nulový.
„No, nevím, zda bych byl vhodný.“ Zamračí se. „A na jak dlouho?“
„Bohužel na celý den.“
Petr si povzdechne. Co má dělat? Vzít to nebo přemýšlet o Valentýnu, o svých problémech a frustrací?
Martina se na něj dívá s nadějí. „Vstupné máte zdarma.“
Petr se málem rozesměje. „Tak dobře, ale budu potřebovat vědět, co mám dělat. Tohle jsem ještě nikdy nedělal,“ přizná rozpačitě.
„Díky bohu. Jste můj zachránce. Celkem jenom na ně budete dohlížet, aby byly na místě, aby nikam nezalezly a aby nevznikly nějaké rvačky.“
„Rvačky?“
„Víte, když musíte čekat několik hodin na vystoupení, potom nervy jsou na pohodu a zvláště u těch menších, i když starší se taky dokážou předvést.“ Zalekne se, zdá se toho nevyděsí, ale zdá se, že ne, protože se usmívá. „Moc nám pomůžete. Juliana je šikovná.“
„To jste první, kdo to řekl,“ zasměje se. „Na tělocvik je úplně levá.“
„Ale tady je důležitá i trpělivost a přesnost, což ona na rozdíl od ostatních má,“ namítne klidně. „Dokonce hůlku zvládá nejlépe ze všech. Cvičí doma?“
Petr znejistí, protože ji dlouho neviděl, ale když ji zvládla, potom asi ano. „Ano.“
„Skvělé. Doufám, že bude pokračovat příští rok, že ji to neomrzí. Počítám s ní. Bohužel většina dívek tohoto i pozdějšího věku je taková, že se jim něco zalíbí, ale taky u ničeho dlouho nevydrží.“
„To ano. Je trochu náladová, ale myslím, že se jí líbí uniforma i cvičení.“
„Jistě. Tak ještě jednou děkuji. Málem bych zapomněla. Sraz je v sobotu zde. Pojedeme do sousedního města. Nějaké jídlo sebou, pokud nechcete si tam kupovat. A nějaké sladké. Uklidní to nervy dětem i dospělým a dodá energie.“
„Určitě.“
„Tati, jej!“
Martina ji pohladí po vláskách. „Ještě ke kostýmu. Juliana má u sebe seznam, co má mít.“
„Bude mít. Pojedu jako dozor.“
Juliana se zatváří ohromeně, potom spokojeně a nakonec samolibě. „Super. Taťka dokáže zkrotit i draka.“
Martina se nad jejími slovy usměje. Juli ho objímá kolem pasu, spokojeně se na oba dívá.
„Tak půjdeme, ne?“ Za tři dny bude hlídat bandu dětí. Potěš pánbů, do čeho se to zase uvrtal?
„Určitě. Nashledanou.“
„Nashledanou a děkujeme.“ Petr pokývne, vezme na sebe kabát, který měl přehozený přes ruku. Vezme Juli za ruku a jdou ven.
„Jestli nechceš, nemusím jet.“
„Ne. Mně to nevadí a Honza tam bude taky?“
„Určitě. Půjčí si od Jitky kameru a bude to natáčet.“ Ta jeho se posledně rozbila, že oprava by vyšla dráž než nákup nové. Nemá to cenu.
„Natáčet? Jej, moc se těším. Musím ještě cvičit. Bojím se, že to pokazím. Tati, tobě nevadí, když mluvíš na stupínku?“ optá se. „Nemáš strach, že něco pokazíš? Zapomeneš látku nebo budeš mít trému?“
Petr se pousměje. „Ze začátku jsem měl velký strach, ale potom jsem si zvykl. Nejhorší je nastoupit před nové žáky, o kterých nic nevíš, ale potom to už jde samo.“
„Aha. Já mám strach, že ji upustím nebo zapomenu kroky. Mám tu takový špatný pocit.“ Ukáže na břicho. „V tělocvičně mi to nevadí, protože tam nikomu nevadí, když mi vypadne hůlka, ale tohle je vystoupení. Moje první. Martina říkala, že se nemáme bát, ale já se bojím. Taky říkala, že půjdeme jako druhé. Hned po dospělých. Nechce, abychom tam dlouho čekaly. Taky se ptala, jestli chceme vystoupit, ale všechny jsme byly pro. Vypadá to, jako by to nebylo moc obvyklé. Bude tam asi hodně lidi, že jo?“
„Je to výstava, tak je to možné. Uvidíme. Ale uvidíš, že všechno bude v pořádku.“
Juliana se mračí. „Opravdu?“
Petr se zastaví, a i když je už velká a těžká, zvedne ji do náruče. „Určitě. Maminka by na tebe byla pyšná.“
Juli se usměje. „Dej mě dolů.“ Petr ji postaví. Klidně dojdou k autu. Za chvilku už jedou směrem k domovu.
„Tati, proč Honza s tebou není v noci?“
Petr málem, že nedupne na brzdu. Nemůže tomu uvěřit, že se jeho dcerka ptá, proč nespí s Honzou. Co je jí do toho? Na druhé straně, bydlí s ním, je její otec, je samozřejmé, že se o to zajímá. Vždy ji vedl k tomu, že se má ptát a taky, že dostane odpověď.
„Vy jste se opět pohádali? Sylvie povídala, že u nich doma spí každý ve své posteli. Jak to je?“
Petr úpí. Tak malé dítě se ptá na takové otázky. Proč ji nezajímají panenky, obrázky, pohádky. Bylo by to jednodušší.
„Prý se hádají, ale vy se nehádáte.“
„Víš, když se lidé mají rádi, tak spolu v noci spí.“
„Tomu chápu,“ řekne netrpělivě. „Ty nemáš rád Honzu?“
„Mám, broučku. Víš, je to strašně složité.“
„Zase dospělácký věci?“
„Tak nějak.“
„Jsem už velká,“ namítne.
„Já vím, sluníčko, ale tohle je mezi mnou a Honzou. Stejně tak jako mezi rodiči Sylvie. Taky se ti nepletu, když se pohádáš s nějakou kamarádkou a nemluvíte spolu.“
„To je pravda. Je to stejné?“
„Jistě. Až to vyřešíme, jistě to bude jako dřív. Ty musíš taky udělat kompromis s tou kamarádkou.“
„Kom… co?“
„Ústupek nebo dohodnout se. Prostě začít spolu mluvit. Taky víš, že s některou začneš mluvit dříve nebo s některou vůbec ne a mluvíte jen o tom nejnutnějším.“
„To ano. Jako s Petrou. Je to kráva. Pomlouvá ostatní, ale sama je hloupá,“ řekne spokojeně. „Tak už tomu rozumím.“
Petr si pomyslí, že ona možná jo, ale on vůbec. Někdy má pocit, že by byl raději, kdyby některé věci neexistovaly. Jenže ony existují. Život je jeden velký kompromis. Jednou to pozná, ovšem s jejich současnou situací, se něco musí udělat. Valentýn se blíží a on se rozhodl, že zítra po práci zajede do butiku Secret men´s koupit něco šmrncovního. Zajímalo by ho, zda je tam ještě ten prodavač. Kdo ví.
„Doma, princezno.“
„Nemusíš do práce?“ optá se.
„Dneska ne, ale zítra budu. Vyzvedne tě Honza, nebude ti vadit?“
„Proč?“ nechápe. Petr se řekne, že má pravdu. Proč by ji to mělo vadit? Vždyť je zvyklá, že ji Honza vyzvedává. Už blázní. „Tati, to bys mi mohl přišít knoflíček a nevíš, jak se čistí boty?“
„Boty? Dej mi do obýváku, co potřebuješ udělat. Co je s nimi?“
„Ale jsou to ty kozačky na vystoupení. Mají šmouhu a ehm nevím co s ní.“
„Tak mi je přines taky.“ Měl by se podívat na její prádlo, oblečení a boty. Sice, když se něco urve to za ním přin… „Tolik?“ Málem, že nevykřikne, když vidí nohy, kousek hlavy a Julianiny ruce, jak svírají hromadu prádla. Zavře oči. Tak to bude práce do večera.
„Promiň, tati, ale nechtěla jsem tě rušit,“ řekne omluvně. Petr si vzpomene, že byly Vánoce, potom Nový rok, potom se rozešel s Honzou a k tomu pololetí, tedy zvýšená studentská činnost. Uvědomí si, že v té době se moc o Julianu nestaral. Zavalí ho provinění.
„Omlouvám se.“
„Měl jsi hodně práce,“ řekne, položí hromadu hadříků na pohovku. Petr si dojde pro šití. Za chvilku na stole jsou položeny bílé boty. Stály ho dost, ale nechtěl, aby si je půjčila. Vezme první věc. Utržený knoflík od halenky. Ze spodní strany odpáře náhradní knoflíček. Přišije ho. Juliana chvilku na to zírá, potom jde do pokoje.
„Tati, nebude ti vadit, když budu trénovat?“
„Jistěže ne.“ Takže trénuje. Juli si stoupne a začne vyhazovat hůlku. Petr se chvilku dívá, ale potom přestane. Zbláznil by se dělat to delší dobu.
„Buch.“ Juliana ji zvedne a opět buch. Petr si uvědomí, že tu není koberec jako u Juliany. Proto nevěděl, že trénuje. Koberec to ztlumil.
„Jsou ti ty kalhoty dobré?“ Nějak se mu nezdají.
„Jsou.“
„Vyzkoušej je.“ Hodí jí je. Juliana si je trucovitě naloží. Petr si vzpomene, že jsou to její oblíbené. Problém je, že vypadá jako by čekala velkou povodeň.
„Myslím, že jsou ti krátké.“
„Já je mám ráda!“
„Já vím, ale nevypadají na tobě dobře.“
Juliana se podívá dolů. „Trochu mě škrtí v pase,“ přizná.
„Víš co, odložíme je a dáme je do sběru.“
„Je jich škoda.“
„Já vím, ale bude je nosit ještě někdo, kdo je potřebuje. Vůbec nejsou zničené.“
Juliana si je sundá, naloží opět tepláky. „Tati, proč je někdo potřebuje?“
„Protože na světě jsou lidé, kteří z různých důvodů nemají práci nebo peníze. Takže tímto způsobem jim pomáháme.“
„Aha. Děti taky?“ optá se smutně.
„Ano. Víš, tatínek nebo maminka nemají práci, proto jim nemohou koupit oblečení.“
„To je smutné. Tak dobře.“ Vezme hůlku a opět ji vyhazuje do výšky. Petr je rád, že se dál neptá. Vezme svetr, ale nemůže najít, kde je chyba, až najde zadrhnuté vlákno. Podrbá se ve vlasech. Co s tím? Svetr je pěkný, Julianin oblíbený. Opatrně vlákno protáhne na druhou stranu. Vyhladí je. Ujde to, ale po zimě ho taky odloží. Strašně rychle roste. Pořád něco potřebuje. Vezme do ruky sukni. Co je na ní špatného? Knoflík na místě, zip taky, když to uvidí. U spodničky je kus utržený. Co s tím? Zkusí to spravit, když tak je na odpis. Povzdechne si a vybere černou nit i s jehlou. Po chvilce spokojeně se dívá na výsledek práce. Není to jak do profesionálky, ale není to špatné.
„Konec.“ Potom, ale vezme boty. Jde s nimi na chodbu. Vytáhne krém. Opatrně to zkusí. Uleví se mu, když skvrna zmizí.
„Juj paráda. Tati, mám hlad.“
Petr se podívá na hodinky. Příliš mnoho hodin, než aby začal něco vařit. „Udělám chleba ve vajíčku, nevadí?“
„Jasně že ne.“ Petr se podívá do lednice, čím by to vylepšil, když uvidí salám. Vytáhne ho. Zítra končí lhůta. Odloží ho na desku, potom vezme pomazánkové máslo. Duma nad tím výběrem, ale potom kývne. Proč vlastně ne? Namaže chleba máslem, položí na to měkký salám a obalí ve vajíčku.
„Tati, to je dobrota!“ řekne Juliana nadšeně. Chleba v ní zmizí jako v bezedném jícnu. „Ještě.“
„Bude ti špatně.“
„Nebude,“ namítne. „Je to moc dobré.“ Petr udělá ještě půlku krajíčku, protože stejně na víc nemá salám. Je to dobré.
„Bude ti vadit, když půjdu běhat? Budeš ještě trénovat?“
„Ne.“ V tom zazvoní zvonek. Petr se podívá na hodinky. Kdo to může být? Jde, otevře dveře, prohlédne si dva mladíky v obleku s vizitkou na hrudi.
„Jsme z…“
Prásk.
„Tati, kdo to byl?“
„Podomní prodavači. Nemám je rád.“
„Aha. Budu se dívat na televizi.“
„Úkoly máš?“
„Ano. Tedy jeden ne,“ přizná se, protože taťka se na ni dívá tím takovým pohledem, který ji vždycky donutí říct pravdu.
„Tak alou. Za chvilku jsem zpět. Nikomu neotevírej.“ Převleče se do teplákovky. Moc daleko nepoběží, protože je zima a tma. Vyrazí ven. Sídliště je prázdné, když nepočítá opozdilce a auta, která občas přijedou nebo rozsvícená okna v panelácích. Zamíří si to do parku, který je nedaleko. Za chvilku cítí námahu, svaly ztěžknou, když už chce přestat, vše ustoupí. Usměje se. Nejhorší je překonat tuhle hranici. Potom je to hračka. V klidu běží a těší se, jak svaly pracuji. Potom přišívání to je úplná balada.
„Baf!“
Petr uskočí, zastaví a zírá na muže s rozhaleným pláštěm. Neví, co má dělat, protože je tím paralyzován. Potom to přestane, on se otočí a běž dál. Usmívá se. Pak si pomyslí, zda mu není zima, když měl ty kalhoty rozepnuté. Zdá se, že prostě musel. Ale že ho tu v létě ještě nepotkal. Nebo byl tak zoufalý? Jistě, která žena by šla do parku v noci a sama? Jedině blázen.
Po deseti minutách se stočí k domovu.
„Dám si sprchu,“ křikne na Juli, když skopne z nohou tenisky. Nakoukne do obýváku.
„Jasně,“ vrátí mu to. Televize tiše hraje. Osprchuje se, vezme pyžamo. Prohlédne si ho. Možná by měl koupit nějaké hezké zimní. Tohle je už takové omšelé.
„Tak dobrou noc.“
„Jen to dokreslím, ano.“
Petr se podívá na podium, kde jsou divné figurky. Po chvilce si uvědomí, že jsou to mažoretky při vystoupení. Výtvarnice z ní nikdy nebude, pomyslí si opět, ale ať si kreslí.
„Co tomu říkáš?“
„Je to hezké.“
Juli se na něj kriticky podívá. „Moc ne, ale mě se to líbí, protože je to moje.“
Petr se pousměje. Správný přístup. „Přesně tak a mazej do postele.“ Políbí ji na čelo, Juli ho obejme kolem krku. S výkresem odhopká do svého pokoje. Petr uklidí pastelky. Počká, až Juliana zaleze do postele, potom jde taky. Spokojeně natřese polštář, ale opět usne s myšlenkou na Honzu.
Druhý den stojí v nákupním středisku. Nesnáší nakupovat, ale někdy musí. Jako když chce svést svého přítele. Přece to zvládne. První je důležitá příprava, protože bez ní nikdo žádnou bitvu nevyhraje. S pohledem upřeným na druhé patro stojí na schodech. Je mu divně, ale zároveň je vzrušený. Vejde dovnitř. Rozhlédne se, ale nikdo tu není, ale sotva na to pomyslí, objeví se ten stejný mladík z loňského roku. Nedá na sobě dát najevo, že ho poznává. Zamíří si to k tomu nejneškodnějšímu – pyžamům.
„Mohu pomoci?“ prodavač ho přejede pohledem.
„Jen si vybírám pyžamo,“ zabručí.
„Jistě.“ Poodejde. Pohledem pečlivě překontroluje celou místnost. Petr se probírá ramínky s pyžamy. Flanelové je teplé, ale copak je sexy? Snad sametové? Je měkounké, když si rukáv přiloží ke tváři. Nebo naopak chladivé saténové nebo tohle. Je nádherné. Půlnoční modř. Přesně takovou barvu má rád. Podívá se na cenovku a má co dělat, aby nezlapal po dechu. Vrátí je na místo. Čtyři tisíc neobětuje ani kvůli Honzovi.
„Je to pravé hedvábí. Vydrží vám ve stejné kvalitě léta,“ ozve se těsně u něj. „Je v akci a k tomu od známého návrháře.“
Petr má chuť odseknout, že nic není věčné. „Jsem na ně alergicky.“ Nebo spíš na cenu, pomyslí si. Vrátí se k saténovým. Zdají se mu docela tenké, i když doma netrpí zimou. Svraští čelo, nakonec si vezme hnědé s odleskem zlaté. Jde do kabinky. Vypadá to, že v té jedné někdo je. Zabere druhou. Svlékne těžký kabát. Kdyby tu byla Juli, posteskne si. Pomohla by mu, i když by ho to stálo nějaký dárek a mekáč. Obleče si je. Cítí se v tom dobře a vyhovuje mu, že je bez vzorků, protože je nemá v oblibě. Otočí se, potom z druhé strany. Možná o jedno číslo menší? To znamená svléknout pyžamo, obleknout se, vzít pyžamo, svléknout, obleknout…
„Potřebujete menší?“ optá se hlas. „Nebo naopak větší?“
Prodavač. Vykoukne. Záchrana. „Menší byste měl?“
„Jistě.“ Odejde, když z druhé kabinky vykoukne smějící hlava.
„Nazdárek, Petře.“
„Billy! Co ty tady?“
Prodavač se zatím přiblíží s pyžamem.
„Tady.“ Podívá se z jednoho na druhého. Vypadá to skoro směšně, jak tu stojí s vystrčenými hlavami.
„Děkuji.“
„Co by? Nakupuji stejně jako ty. Hezká barva. Jaká velikost? Můžete mi donést stejné?“
„Jistě.“ Jde pro další.
„Hele, nechceš zajít na kávu?“
„Jasně.“ Ten mu tu chyběl jako osina v zadku. Zatáhne závěs. Tak je po nákupu. Co tu dělá? Blbá otázka, usoudí. To co já. Nakupuje. Ach jo. Vyzkouší je. Možná je krapet lepší. Vezme to. Nové pyžamo se hodí. Obleče se. Uvažuje, zda stihne se podívat na tanga.
„Co sis koupil?“ optá se Billy. „Pyžamo? Nespíš bez něj?“
„Mám dítě. Někdy ráno…“
„Pravda. Na Julianu jsem zapomněl. Máte nějaká tanga?“
Petr zalapá po dechu. Billy a nosí tohle? „Ty to nosíš?“
„Jo. Musí se pečlivě vybrat materiál. Zjistil jsem, že je to někdy naprosto vzrušující. Ty ne?“
„Ne.“
„Měl by sis jedny koupit. Vsadím se, že Honza by je ocenil. Podívej se na tyhle.“ Ukáže černé se srdíčkem vepředu. Podivně se ušklíbne. „Není to vhodné na Valentýna?“
„Ty někoho máš?“
Billy se nepřítomně podívá na vystavené kousky. „Ani ne. Nevím. Červené. Vezmu si tyhle. Tak nechceš si je zkusit?“
Petr se usměje. Mimoděk mu dal možnost. „No, vyzkoušet se má všechno.“
„Skvělé. Tak jaké?“
„Máme ještě tyhle.“ Položí na pult s tygřím potiskem. Prodavač se otočí. „Nebo tyhle.“ Bílé a červené jednoduché jsou položeny vedle černých. „Nebo tyhle.“ Vedle nich jsou položeny s kamínky.
„Panečku. Vypadají hezky. Co tyhle?“ Petr zírá na šňůrky se síťovinou. Matně si vzpomene na podobné, které mu poslal z Paříže Honza. Tehdy letěly do koše.
„Ahoj, vybíráte spodní prádlo? To je nejlepší podnik ve městě,“ ozve se za nimi. „Ahoj, Edie.“
„Ahoj, Luki. To jsou tví přátelé?“ optá se rozzářený prodavač.
„Samozřejmě. Nabídni jim to nejlepší. Máš tu něco zajímavého?“
„Pro tebe vždycky.“ Nahne se a vytáhne něco v tašce. „Nevěděl jsem, kdy se stavíš, tak jsem to schoval.“
„Ahoj, Lukáši,“ zamumlá Petr. Proč tu oba jsou zrovna v den, kdy se on rozhodne něco koupit? Chybí tu Jindřich, Honza, Armani… otočí hlavu. Neuvěřitelné. Ne, míjí je. Potom se otočí. Jde k nim.
„Ahoj. Co tu děláte?“
„Nakupujeme.“
„Tanga? Nemám je rád. Když už tak, tak jedině naostro.“
„To tu nenosí nikdo normální prádlo?“ zavrčí znechuceně Petr.
„Proč? To budu nosit na márách,“ řekne se smíchem Lukáš. „Že jo, Edie!“
„Jasně.“
„Vezmu si ty černé s kamínky.“
Billy se usměje. „Děláš dobře. Honza z nich bude vydřený.“
Armani mu nakoukne přes rameno. „Hezké, ale musím jít. Zatím.“
„Kam asi jde?“
„Řekl bych, že se dívá po vhodném dárku k Valentýnovi, což mi připomíná…“
„Sháníš taky?“ optá se bystře a nevinně Petr.
„Ehm? Co? Ne, vůbec ne. Jsem tu jen tak. Nákupy, znáš to. Občas člověk si něco musí nového koupit.“
Petr tentokrát pozná, že lže, ale je to jedno, protože to znamená, že někoho má. Kdo asi uchvátil Billyho staromládenecké srdce? Rozhodně to bude nějaká zajímavá kost, ale on tu svoji musí svést. Což mu připomíná, že by měl koupit nějaký dárek na Valentýna. Nebo dát na sebe s rudou stuhou kolem krku a ty… Zpustl. Ztratil sebeúctu. Je ponížen, když takhle přemýšlí.
„Co je?“
„Cože?“
„Jsi strašně zamyšlený.“
Petr se na něj podívá. Aniž by si toho nějak všiml, jsou na cestě do kavárny Dobrá káva. Ještě tam nebyl, ale je zvědavý, protože o ní slyšel už od Dariny. „Domácí problémy.“
„Karol?“
Petr se na něj podívá. Vlastně, co ty dva spolu mají? „Kdepak. Je velmi chytrý. Pálí mu to. Milý chlapec.“
Billy si pomyslí, že o něm mluví jako o žákovi základní školy, i když jemu to může tak připadat. „Je trochu nesmělý.“
Petr se usměje. „Přesně.“ Složí si kostru do čalouněné židle. Tašku položí vedle sebe. Objeví se číšník v dlouhé zástěře. Objednají si dvakrát espreso.
„Billy, co se vlastně stalo s Karolem?“
Billy zamíchá lžičkou, olízne ji. „Víš, že pracuje v jednom golfovém klubu.“
Petr se zatváří ohromeně. „Neříkej, že je to ten tvůj. A ne, nevím o tom.“
„Je to ten můj. Jednou se tam dostal do křížku s jedněmi opilými hosty. Zachránil jsem mu krk. Karol na něj podal žalobu. Nic víc. Promiň, ale detaily jsou mezi námi.“
„Jasně. Netušil jsem to. Vůbec nic neřekl.“
„Musím ti poděkovat, že se mu věnuješ. Pořád ležel v knihách, ale nemohl to dostat do hlavy.“
Petr si pomyslí, že to sice objasňuje, jak se znají, ovšem ne to, proč jsou stále ve styku. „Hele, on je vzdálený příbuzný něco nebo proč se o něj staráš?“
Billy pokrčí rameny. „Ani ti nevím. Zdá se být tak křehký a smutný. Takové opuštěné štěně, co bez tebe neudělá krok, znáš to. Asi stářím měknu.“
„Moc ne, ale chápu to. Vypadá tak. Ve škole jak tak ticho. Kdyby neseděl hned u stupínku, tak bych měl problém ho slyšet.“ Oba se usmějí.
„Tak povídej, co je nového mezi vámi dvěma. Odpustil jsi mu to?“
Petr zdvihne oči k obloze. „Jo, jsem starý dobrák, ale pro změnu se rozhodl, že mi ukáže, že není žádný vymetač ložnic. Hele, nech si to pro sebe.“
„Nejsem drbna. Jak to myslíš? Prosím vás, zákusky máte?“
„Jistě. Hned vám přinesu.“ Za chvilku před každým stojí talířek s jablkovým závinem a kopcem šlehačky. „Jednou za čas,“ poznamená Billy.
„Nepotřebuješ to. Vypadáš fit.“
„Jo to je tím stahovacím pásem.“ Když vidí, jak se Petr tváří rozesměje se. „Kecám.“
„Málem bych na to skočil. Prostě se snaží ukázat v lepším světle, akorát dobře víš, že je to jenom fasáda. Uvnitř člověk zůstane takovým, jakým je. Může dělat cokoliv, ale v určitých věcech se nezmění. Tedy pokud sám nebude chtít.“
Billy přikývne. Zná to nejlépe. Zkoušel to dvakrát s ženami a pokaždé si vybral úplně stejnou osobu. Jediné co neměly společného, byly vlasy a kozy. Jedna měla malé, druhá velké. Jedna byla blondýna, druhá hnědovláska. Obě měly povahy zlatokopů a jedině jeho netuší co, mu napovědělo, že předsvatební smlouvy jsou fajn. Nebo jen chtěl nechat dát vydělat své kolegyni. „To už dlouho trvá, ne?“
„Jo.“
„Až moc dlouho,“ odhadne bystře Billy.
Petr přikývne. Nic jiného říkat nemusí. Billy se pousměje. Chudák Petr. Najednou se nahne.
„Co je?“
Billy na něj mávne. Petr přistoupí. Málem, že neuskočí. Honza. Co ten tu dělá? Pozorují ho, jak…
„Pánové…“
„Zmiz.“ Číšník se vypaří.
„Květinářství?“
„Nosí mi kytky. Nemohu mu vysvětlit, že v zimě jsou drahé,“ řekne nespokojeně. Potom parfumérie. Málem, že nepřepadnou, jak se snaží nahlédnout dovnitř. Kasa je hned u vchodu. Něco kupuje. Něco malého. Vykloní se. Jede nahoru. Podívají se na sebe a sednou si ke stolu. Billy pozoruje, jak jde do obchodu s prádlem.
„Jde do Men´s secret.“
„Co tam chce?“
Billy prsty zaťuká o stůl. „Valentýn. Za necelých čtrnáct dní je, ne?“
„Jo.“
„Snaží se tě asi ohromit.“
Petr se ušklíbne. „Nevím proč, ale tohle město je strašně malé, nezdá se ti? Půjdeme?“
„Určitě. Musím ještě Karola vyzvednout z přednášky.“
Petr se zatváří ohromeně, ale nechá to být. Místo toho vypráví, jak bude dělat chůvu mažoretkám na jejich první výstavě nábytku. Jako doprovodný program jsou i tyto ukázky. Billy přikyvuje. Občas vybuchne v smích, protože Petr mu ukazuje, jak ho prosila.
„Bylo to fajn. Když si vezmu, že jsme se zase dali dohromady díky tomu neštěstí, ale víš co? Jsem tomu rád. Jestli budu mít volný program, přijedu.“
„Díky, ale je to jen…“
„Ber to jako změnu pobytu. Měj se.“
„Ahoj.“ Dívá se, jak jde k autu. On by měl jít taky.
„Baf!“ ovane ho známá vůně. Na očích má ruce, které zná stejně dobře jako své. „Kdo je to?“
„Špalíček pacholíček. Princ na modrém koni. Hubený Otesánek.“
„Ne. Ne.“
„Honzo, přestaň. Jsme uprostřed náměstí.“
Honza ho se smíchem pustí, potom zpozoruje tašku se známým logem. „Ukaž.“
„Neukážu.“
V Honzových očích zajiskří. „Něco známého? Něco pro mě? Prosím, prosím. Budu strašně hodný.“
„Ne.“ Pomalu jde náměstíčkem s holými stromy, kupami odhrnutého sněhu k autu. V ruce má tašku, stejně jako mnoho dalších lidi. Je už po Vánocích, ale tím, že se blíží Valentýn, jsou obchody svátečně vystrojeny. Stejně jako u prvního svátku, i tady vládne červená, ale hlavně srdce, roztomilé hračky, červené prádlo a všude se píše Svátek lásky. Je to jejich první Valentýn a on chce Honzu svést. Musí doufat, že se to povede, ale má špatné tušení, že to bude jedna velká katastrofa.
„Co mám udělat, abych se do ní podíval?“ ptá se smíchem v očích.
Petr si povzdechne. „Nic. Zemřít.“
„Jsem na to ještě mladý. A uvidím to někdy?“
„Možná. Chceš někam odvézt?“
„Ani náhodou.“ Opře se o bílé auto, jako by mu patřilo. „Mohu dneska přijet?“
„Určitě.“ Už má na jazyku, že ta kytka potřebuje vodu, ale nechá to v sobě. Nemusí vědět, že ho pozoroval jako kluk slečnu, co se mu líbí. „Prosím tě, v sobotu dělám dozor u mažoretek. Jestli nechceš, nemusíš jet.“
„Tak to si nenechám ujít. Mohu se k vám přidat?“
Petr zauvažuje. Moc dobře ví, že Honza to s dětmi umí, tak proč by ho nezaúkoloval. Nanejvýš mu zdrhne. Usměje se. Honza je z úsměvu úplně grogy. Naprosto neví, jak ten půst vydrží. Někdy má pocit, že se z toho zblázní. „Budeme rádi. Já budu rád,“ opraví se.
Honza oběhne auto, políbí ho na rty, i když ví, že to na veřejnosti nemá rád. „Večer ano.“
„Určitě.“ Malý polibek a rozhodil ho jako atomovka na milion částic. Jde to s nimi z kopce, protože jestli to nerozhodilo i Honzu, sní ty tanga, co si koupil. Dnes večer určitě zmizí zase domů, ale je tu Valentýn. Uvědomí si, že k němu upíná veškeré naděje. Jestli se to nepovede, hodí si asi provaz. Nejdůležitější je příprava a tu začal. Potom ovšem plán.
Vyjde to.
Vyjde to.
Musí to vyjít… Musí…
Malý poklad - 69. Tati, moje první vystoupení.
