28. 9. 2012
Malý poklad
69.
Tati, moje první vystoupení.
Sobota a blíží se Valentýn. Den s velkým D, den rozhodnutí, kdy konečně zjistí, jak na tom jsou. Někdy pochybuje, čí to byla vina, ale na druhou stranu nemá pochybnosti. Jen kdyby nebyl tak tvrdohlavý. Proč si to vlastně usmyslel? Stejně má tušení, že se nezmění. Nebo ano? Někdy už nic neví. Byl by rád, kdyby tu byl, ale nemůže. Kdyby nebylo nového roku, nic by se nestalo.
„Máš všechno?“
„Ano, tati. Jenom musím říct… Mám strach,“ přizná tiše. „Ještě nikdy jsem nevystupovala. Co když to zkazím? Co potom?“ ptá se ho vážně.
Petr k ní přistoupí, jemně ji objeme, potom se podívá do tváře. „Nic se nestane.“
„Pokazím to ostatním. Nebudou mě mít rádi!“ vzlykne.
„Hloupost! Nemyslí na to. Budou tě mít rádi. Nic se nestane. Tak teď mi ukaž, jestli máš všechno.“ Musí ji odvést myšlenky k něčemu jinému. Zkontroluje, zda má kostým v pořádku, boty, sponky, svetřík, malování, hůlka. Je to vše. Malovat se v tomhle věku. Děsné, ale když se to vyžaduje… Ale Juli to baví, tak proč ne.
„Tak a teď snídaně.“
„Nemohu.“
Petr se zarazí. Měla by jíst, ale když se na ní tak dívá, tak raději nic. Přesto do tašky schová pořádnou svačinu, ale hlavně dvě tatranky. Ty miluje, tak snad je vezme později na milost. On nikdy nevystupoval, tedy když nepočítá katedru, tak nemůže říct, jak se cítí, ale řekl by, že je to podobné. Zcuchá ji vlasy.
„Bude to v pořádku, uvidíš.“
„Jedeme? Nechce se mi.“
„Juli, mazej k výtahu a vezmi si tašku.“ Sám vezme batoh, ve kterém je uložena kamera, protože Honza neví, zda přijede včas.
„No jo.“
Petr její nálady ignoruje. Po vystoupení to bude ta stará dobrá Juli. Sleduje Juli, která v džínech a bundě bere tašku. Je vidět, že je nervózní jako pes. Povzdechne si. Tohle musí zvládnout sama. Nikdo za ní to neodcvičí. Vybrala si to. Mohla odmítnout, ale tvrdě trénovala. Ve výtahu se na ní podívá, potom si dřepne.
„Juli?“
„Co je?“ odsekne.
„Pilně jsi trénovala ne?“
Juli si skousne ret. „Já nevím. Mohl jsem víc,“ řekne tiše.
„Kdepak. Trénovala jsi tvrdě, zvládneš to. Uvidíš.“
Juli ni neřekne. Loudá se za tatínkem k autu. Za necelou půlhodinu zaparkují u autobusu, který je má odvézt na vystoupení. Už tam jsou starší děvčata, která se mezi sebou živě baví. Je to jejich první letošní vystoupení před krajskými závody. Petr cítí vzrušení, které tu vládne. Uvidí malý autobus. Starší dívky si přehodí přes ramena batohy a tašky různých značek. Nahrnou se k němu.
Petr se rozhlédne po Julianině cvičitelce. Už jsou tu někteří rodiče se svými ratolestmi. Většina se ignoruje, kromě pár maminek, které se mezi sebou živě baví. Jejich děti se baví mezi sebou.
„Dobrý den. Mám trochu zpoždění, ale ještě tu všichni nejsou. Pojďte, představím vás. Pro dívky je to velké dobrodružství. Jedou na něco podobného poprvé. Ráda bych vás představila ostatním rodičům. Musím ještě jednou poděkovat, že jste svolil, že pojedete.“
Petr přikývne. Vezme za ruku Julianu. Martina ho vodí od skupiny ke skupině, když ho Juliana zatahá za rukáv.
„Tati, taška je těžká.“
„Tak si ji postav na zem,“ odtuší Petr. Zdá se, že se chystá k další scéně. Někdy by ji zastřelil.
„Nemohu. Co když ji někdo vezme.“
„Nikdo ti ji nevezme. Postav ji.“
„Nechci chodit. Chci si sednout.“ Martina zpozoruje, co se děje, ale nemíchá se mezi to. Už dávno se naučila, že se to rozhodně nevyplácí.
„Tak si sedni.“
Juli se posadí na tašku. Petr přejde k dalším rodičům, ale koutkem oka sleduje svoji někdy nevyzpytatelnou dcerku. Ta mrzutě sedí, když k ní přijde jedna z dívek.
„Ahoj,“ řekne ji. „Máš strach?“ optá se přímo. „Já děsný.“ Posadí se v teplácích přímo na chodník.
Juli se na ni podívá. „Ahoj, Katko. Jo, mám strach.“
Ta přikývne. „Já mám největší strach, že si nepamatuji kroky.“
„Já zas, že mi na konci spadne hůlka,“ prozradí. Podívá se na ni pozorněji.
„Jak se jmenuješ?“ optá se plavovlasé dívky Petr, který přenechal rodiče s černovlasou holčičkou Martině.
„Katka.“
„Ahoj. Já jsem Petr, tatínek Juli. Těšíš se?“
„Moc, ne,“ přizná se. „Musím jít. Je tu se mnou brácha.“ Zvedne se, opráší si zadek. Juli se dívá s Petrem, jak jde k staršímu klukovi, který stojí stranou u sloupu a kouří. Vedle sebe má tašku. Skoro se ani na sestru nepodívá.
„Tak jsou tu všichni. Tohle je seznam dívek.“ Podá mu papír, který Petr přijme. Přelétne pohledem jména. Kateřina Skuhrovská. Líbí se mu. Podívá se opět k ní a jejímu bratrovi. Nejsou si podobní. Zatímco Katka je plavý světlý typ, její bratr je opálený vysoký hnědovlasý mladík s ostrými rysy. Právě botou zašlápl cigaretu.
„Prosím, všichni pojďte sem.“
Petr si všimne, že k Martině přistoupí další žena stejného věku. Zřejmě cvičitelka starších dívek. Ty už za ní samostatně kráčí a vesele se mezi sebou baví. Něco řekne Martině, potom se postaví vedle autobusu, v kterém sedí řidič. Odškrtává si jména. Dívky usedají, až na dvě úplně dozadu.
„Oddíl Rusalek, prosím k autobusu. Prosím o pozornost!“
Petr si povzdechne. Měla si vzít hlásnou troubu, protože někteří rodiče si ji vůbec nevšimli. Nechápe, že holčičky dokáže zpacifikovat a rodiče ne. Ale to je tak ve většině případu.
„Prosím o pozornost!“ konečně zakřičí. Sláva, pomyslí si Petr, když vidí, jak Katčin bratr vezme tašku a vleče se k autobusu. Vedle něj jde poslušně Katka.
„Děkuji. Za chvilku odjíždíme, takže dívky do autobusu.“
Jako by odjížděly na týden, pomyslí si, když vidí nacpané tašky. Některé z nich jsou docela nervózní. Martina ho skoro všem představila. Je rád, že jenom řekla, že je učitel.
„Prosím, odškrtávejte si jména, ano,“ požádá ho Martina. „Nebojte, budu vám říkat, která je která.“ Petr poctivě je odškrtává. Všichni. Skvělé.
„Děkuji moc a prosím v pět hodin zde buďte, ano.“ Někteří rodiče odcházejí, někteří zůstávají a mávají na své dítka. Petr trochu nechápe, proč jedou tak brzy. Vystoupení má být někdy v poledne. Nejdřív vystoupí starší, potom Rusalky, potom prostřední oddíl a nakonec ještě jednou starší. Tedy, tak mu to bylo předloženo.
„Prosím o pozornost. Dívky, ticho!“ zařve Martina. Petr se v duchu usměje. Takhle měla zařvat na rodiče. „Tak ticho. To je Petr Komárek a je to váš dozor. Budete ho poslouchat, je to jasné? Žádné útěky, výlety nebo podobně. Máte svačiny, máte všechno? Nikdo nezapomněl čepici?“ Petr se zamračí, protože nemůže si vzpomenout, zda na hromádce věci byla nebo ne.
„Skvěle. To je snad poprvé, co všechno máte! Jedeme,“ obrátí se na řidiče. Autobus pomalu vyjede z parkoviště. Petr se podívá po Julianě. Sedí s Katkou. Je rád, protože ta dívka se mu líbí. Vytáhne z batohu dvě sušenky. Jde k Julianě.
„Chcete tatranky?“
Juli po nich chňapne. „Chceš?“ jednu podává Katce. Ta ji rozpačitě přijme.
„Díky moc.“
„Díky, tati.“
„Tak jak je?“
„Neotravuj pořád.“
Petr si povzdechne a jde na místo.
„Stalo se něco?“ optá se Martina, která studuje nějaké papíry s šipkami. Otočí se dozadu, ale docela je klid, když pomine mp3, vyprávění, občasný smích.
„Ale je nervózní.“
Martina se usměje. „To je tady každý, včetně mně. Tedy kromě vás. Letos je to první vystoupení. Starší děvčata mají už něco zkušeností, ale tyhle berušky jdou poprvé. K tomu cvičí první rok. Většinou děláme nábor menších děvčat, ale letos jsme zkusili přijmout i starší.“
„Proč?“
„Popravdě, některá děvčata, co začala v pěti, nejsou ochotná pokračovat. Znáte to. Přestane je to bavit, k tomu tréninky, ale hlavně škola. Ono se řekne první stupeň, ale co si budeme říkat. Taky u některých rodičů hraje roli finance. Ono výbava, tréninky není levná záležitost.“
„To v žádném koníčku.“
Martina se usměje. „A vy jste něco dělal?“
„Já? Ne?“
„Já jen, že vypadáte, že…,“ zrudne.
„Aha. Cvičím, taky běhám, ale Juli mě překvapuje, protože není pohybově nadaná.“
„No jo. Ono se to zdá, ale když se trefí na něco, co dotyčnému pasuje, najednou je až moc nadaný. Omlouvám se, ale musím to dostudovat.“
Petr přikývne. Z batohu vytáhne časopis. Ponoří se do článku o trpaslicích. Martina koukne okem, co to čte, ale když vidí nějaký hvězdářský obrázek, tak toho nechá.
„Hele, kdo to s tebou byl?“ optá se Juli zvědavě.
„Bratr.“
„Bratr? Hezký.“
Katka se po ní podívá. „A to je tvůj taťka?“
„Jo. Není hezkej?“ řekne nadšeně.
„Je.“
Juliana na ni milostivě spočine zrakem. Ještě aby nebyl. Její tatínek je nejhezčí ze všech tatínků na světě. „On učí na vysoké a tvůj?“
Katka posmutní. „Zemřel.“
Juli vytřeští oči. „Jak?“
„Mamka jednou říkala, že šel jako vožralý prase po silnici a přejelo ho auto. Ale měl mě rád.“
„Jako můj tatínek mě.“
„Jo,“ hlesne Katka.
„A tvoje mamka?“
„Mamka? Má moc práce. Dělá na kase. Většinou mě hlídá babička nebo brácha.“
„Aha. To je mi líto, že nemáš tatínka.“
Katka mlčí. „Jo. Mám strach,“ začne.
Juli přikývne. „Já taky, ale tatínek řekl, že když jsem trénovala, tak to zvládnu. Já mu věřím.“
„Jo? Ty jsi trénovala?“
„Jasně!“ řekne pyšně. „V obýváku. Tatínek pracoval a já zkoušela hlavně chytat hůlku. Někdy mi spadla. To vždy udělala bum a tatínek sebou trhnul,“ rozesměje se při vzpomínce. „A co ty?“
„Já nemohu. Bratr to nemá rád a babičku často bolí hlava. Ona s námi bydlí a je moc hodná.“
„To je mi líto. A kde bydlíš?“ optá se zvědavě. „Máš nějaké zvířátko?“ optá se dychtivě. „Já bych moc chtěla, ale tatínek nechce.“
„Máme dva psy. Babička říká, že jsou to vořechové, ale já je mám strašně ráda. Jeden se jmenuje Miki a druhý Andy. Bratr je tak pojmenoval. Jeden je rezatý a druhý černý s bílým flekem na zádech.“
„Tedy závidím ti.“
Katka se usměje. „Jo jsou oba uličnicí a nejraději prohánějí sousedovi kočku. To potom dělají vrr a haf!“ zapitvoří se.
„Jé, to je dokonale. Jak to děláš?“
„Co?“
„No to hafání a vrčení! To je paráda. Udělej to ještě.“
Autobusem se ozve haf haf vrrr. Martina s Petrem se otočí. Udiveně se rozhlížejí. Juli šťouchne do Katky, když se dospělí otočí nazpět, pošeptá ji. „Udělej to znovu.“ Katka přikývne. Opět se ozve vrčení a hafání.
Martina tentokrát vstane. Špatně slyšela nebo co? Přelétne své svěřenkyně, ale zdá se, že je vše Ok. Přece tu nemůže být pes, i když některé mají někdy nápady, především s nošením různých amuletů pro štěstí. Jedna chtěla si vzít duhovou rybku. Musela ji nechat rodičům na zástavce. Málem, že celou cestu neprobrečela. Většinou jsou to ale tlapičky nebo přívěsky a podobně.
Posadí se.
„Ještě!“ Katka to zopakuje. Martina vystřelí. Postaví se uprostřed autobusu.
„Kdo má tu psa?! Přiznejte se! Nic nikomu neudělám, ale musím to vědět!“
Juli s Katkou vyprsknou smíchy.
„Tak bude to?“
„Prosím, to ony!“ ukáže jedna z holek na Juli s Katkou.
„My nic nemáme. Opravdu.“ Petr se zvedne a jde taky.
„Juli, co se děje?“
„Slyšel jste toho psa?“
„Ano, ale my doma nemáme žádného psa.“ Děvčata se začnou chichotat. Dospělí se na sebe podívají. Vůbec netuší, co to má znamenat. Najednou se ozve zamňoukání. Petr s Martinou to hned pochopí. Usmějí se.
„To je skutečně dobré!“ Katka se nadme pýchou. Napodobí ještě pár zvířatátek. Ozve se potlesk.
„Skvělé. Tak za deset minut tam budeme, tak se připravte. Není se čeho bát.“
„No jo, ale je to naše první vystoupení.“
„Ještě, že není třináctého. Pamatujete si na tu smůlu minule?“ Dívky sborově přikývnou.
„Tak dost. Není třináctého, černá kočka nepřeběhla, žebřík jste nepodlezly. Jste už zkušené a vše umíte. Zvládneme to!“
„Zvládneme to!“ nese se hlavně zezadu od starších dívek. Petr s Martinou se posadí. Martina se podívá na časopis. „Zajímáte se o astronomii?“
„Ano i ne. Částečně proto, že jsem ji vystudoval, částečně proto že mě zajímá.“
Martinu to ohromí. Nezná nikoho, kdo by vystudoval podle ní tak těžké obory. „Juliana říkala, že jste učitel.“
„Ano. Přednáším matematiku.“
„Ježíš.“
Petr se na ní usměje. Ta reakce ho stále pobaví. „Je to věda jako každá jiná. Já zas bych neuměl mávat s tou holi.“ Ukáže na hůl, která tu trůní.
Martina přikývne. „Máte pravdu. Každý má talent na něco jiného, každý umí něco. To jenom nás ohromí to, co nám samotným nejde.“
Petr přikývne. „To ano. Já nedokážu malovat nebo takhle mávat hezky hůlkou. Pochybuji, že bych se to i naučil. Jsem rád, že Juli to zaujalo. Doufám, že u toho vydrží.“
„Taky doufám. Ještě váhám, zda ji nebo Katku udělat vedoucí.“ Podívá se na ty dvě chichotalky. „Juliana je rozený vůdce. Děvčata ji poslouchají, ale Katka má zase talent, i když ji tolik neposlouchají. Těžko říct, kterou. Možná tohle vystoupení ukáže.“
„Jistě. Ta holčička se mi moc líbí.“
„Ano. Nebýt její babičky, tak nejspíš tu není. Rodiče se o to nezajímají. Většinou vidím jeho staršího bratra, který ji doprovází. Tím to hasne. Mohu se optat a vaše paní, nemá zájem o to, jak Juli cvičí? Víte, omlouvám se, já jenom, že jsem ji nikdy neviděla.“
„Ne, je to v pořádku. Leontýna před nějakou dobou zemřela. Rakovina.“
„Och. Je mi líto,“ zamumlá.
„Pomalu se s tím smiřujeme, ale chybí nám. Hlavně Julianě.“
„Tak to už chápu, proč není tak dětská jako některé jiné. A když jste učitel…“
„Ou,“ skočí ji do řeči. „Neříkejte, že znáte vtipy o učitelích.“
„Hafo. Už jsme tu.“ Vstane. „Až zastaví autobus, oblékneme se. První vystoupí Rusalky, potom Mab. Je to jasné?!“
„Jasné! Ano! No jo!“
„Nic tu nenechávejte! Poslouchejte mě, nebo hlavní vedoucí nebo tady pana Komárka. Kdybyste měli jakýkoliv problém, přijďte. Je to jasné!“
„Ano.“
„A jelikož to říkám opakovaně, nemyslete, že je to otrava. Mám za vás odpovědnost. Tak se chovejte podle toho. Budou vás hodnotit.“
„Martino, budeme se mít kde převléknout?“ optá se jedna ze starších dívek. Na očích má brýle a hladce učesané hnědé vlasy.
„Určitě.“
„Sláva. Minule jsme museli se převlíkat na záchodě. Brrr.“
„Tentokrát to bude jiné a menší překvapení je to, že tu máme konkurenci. Takže žádná řevnivost. Ukažte, že jste lepší!“
Petr si pomyslí, že to je pro ně menší šok, ale zdá se, že i Martina se to dozvěděla krátce před odjezdem. Nejspíš je nechtěla znervóznit už na parkovišti, ale podle něj měla jim to říct. Lépe by se s tím vyrovnaly. To je věc, ale každého vedoucího. On je tu jenom jako dozor.
Dveře se otevřou. Petr vyjde jako první. Hned kolem shromažďuje Rusalky. Usměje se tomu, protože název není vůbec přesný. Každá je pečlivě učesaná.
„Tak jdeme.“ Vyjdou k velké budově, na které se skví nápis Osmá výstava nábytku. Petr si pomyslí, že zřejmě se snaží přilákat, co nejvíce lidi. Kolem budovy jsou stánky, které nabízejí všechno možné. Ucítí klobásky. Tak ty by si dal.
„Tati!“ najednou ucítí zatahání za rukáv.
„Copak je? Máš být na místě.“
„Já vím, ale koupíš nám cukrovou vatu?“ Petr se podívá ke stánku, kde nějaký pán navijí na špejli nadýchanou cukrovou hmotu. Vypadá jak obláček, pomyslí si.
„Koupím. Neměla jsi náhodou hlad?“
„Ehm, rozmyslela jsem si to,“ řekne bez uzardění. Petr si pomyslí, že je to liška podšitá. Pak si ale uvědomí, že řekla nám. Zajímavé, ale je to fajn, že si tu našla kamarádku. Juli si moc lidi nepřipouští k tělu. I ve třídě nebo ve školce, ji vždy trvalo, než si našla kamarádku. Martina je vede podél nábytku a dalších stánku s letáčky dozadu. Petr se snaží, aby dívky se mu nerozutekly, protože je tu spousta zajímavého, přestože je to jenom nábytek. Když uvidí jednu holčičku, jak zírá na medvěda, který leží na velké posteli, tak ji jednoduše drapne za ruku a odvede ke skupině. Oddechne si, když z toho mumraje zmizí.
„Tak to má být jejich místnost?“ Řekl by, že je to momentálně vyprázdněné skladiště s pár zapomenutými věcmi.
„Tak se tu převlečete. Nejdřív větší děvčata, potom menší. Petře, pomůžete jim, kdyby něco?“ najednou zaváhá, protože si uvědomí, že je to muž.
„Samozřejmě. Mám v tom praxi.“ Vyjde ven kvůli větším dívkám. Postaví se jako bodyguard před dveře. Některé vycházejí, a když ho vidí, uculí se. Pak si začnou špitat. Nebyl to dobrý nápad to přijmout, zauvažuje krátce.
„Už můžete,“ řekne Martina. Vejde dovnitř. Většina už je v kostýmech a tak jenom chodí, zapíná tamto a tamto.
„Tati, zapni to Katce.“ Ta zrudne, ale nechá. „A čepici taky!“ podá mu lodičku, aby ji připnul na vlasy. Petr ji připne. „Jste kočky,“ řekne klidně.
„Juj, hele Káti, jsme sexy!“ Petr krvavě zrudne.
„Co je to sexy?“
Juli se rozšíří oči údivem. „Nevíš? To ti vysvětlím.“ Chytí ji za ruku a odtáhne stranou. Juli zřejmě se rozhodla kazit ostatní. Kam to dopracoval?
„Hotovo.“
„Co teď? Nemůžeme je tu mít zavřené. Určitě se rádi podívají na výstavu, něco si koupí.“
„Já vím. Nejraději bych je držela tady, ale to nemohu. Za chvilku by tu bylo dusno. Vezmete si jednu část, já druhou. Hlavně je hlídejte,“ požádá úpěnlivě.
„Pokusím se.“ Martina je rozdělí do skupinek po pěti. V Petrově skupině je i Juliana a Katka.
„Tak bundy na sebe. Kdyby některé byla zima, řeknete mi. Kdyby některá chtěla na záchod, taky mi to řeknete, jasné!“
„To je učitelský tón,“ zašeptá hlasitě Juli Katce. Ta se uchichtne.
„Nikdo nebude nikam odbíhávat. Na každého se počká. Času máme dost. Když bude mít někdo hlad nebo žízeň, co uděláte?“
„Řekneme si!“ skoro zařve Juliana. Petr se zamračí. Tedy takhle podrývat jeho autoritu! To si se slečnou vyřídí. Zřejmě z toho má legraci, ale on ne.
„Nejdřív se půjdeme podívat po výstavě.“ Trochu vzdělání jim neuškodí.
Všichni vyrazí jako spořádána skupinka. Petr když se rozhlíží, tak si říká, že tu jsou obrovská lákadla. Zastaví se před pokojíčkem pro princezny. Natáhne ruku, aby zadržel Janu, která se málem vrhla na Popelku na posteli. Zřejmě ujíždí na princezny.
„Tati, já to chci.“
„Zlatíčko, to je vystavované. To nejde koupit,“ zalže pohotově.
„Ale naopak. Vše je…,“ začne slečna v kostýmku s letáčkem v ruce.
Běž do prdele! zavyje v duchu Petr na prodavačku. Teď aby vyslechl přednášku o pokojíčkách.
„Prosím, tady letáček, vizitka. Máme samozřejmě to v různých druhách a variantách i barvách. Široký sortiment vhodný právě pro ty nejmenší.“ Podívá se na dívky, které na něj zírají, protože má v rukou letáčky s peřinami, kde jsou vyobrazeny různé pohádkové, večerníčkové ale i filmové postavičky.
„Myslím, že si po letáčku vezmeme.“
Prodavač je rozdá. Petr s dívkami, které si prohlížejí letáčky, hnou kupředu. Stejně je za chvilku vyhodí, řekne si, když uvidí první papír na zemi.
„Jitko, zvedni to a vyhoď to do koše.“
„Nevím proč,“ namítne. Zarytě stojí v modré bundě, s bílou čepicí na hlavě. Ve tváři zarputilý výraz.
„Protože se papíry na zem nehází, patří do koše. To tě rodiče nenaučili?“ jemně si rýpne. Snad ne moc, když stojí a dívá se na papír. Neochotně to zvedne.
„Výborně.“
„Já chci na záchod,“ prohlásí jedna zničehonic.
„Tak jdeme.“
Neskutečně vyčerpávající, říká si právě u stánku s cukrovou vatou. Snaží se je uhlídat, ale jde to zatraceně těžko. Mají tendenci mizet rychlosti blesku. V jedné minutě jsou u trdelníku, v druhé minutě u stánku s oříšky, další upřeně zírá na plyšáky. Podívá se na hodinky. Skoro vytřeští oči, když zjistí, že už je jedna. To jak pořád něco chtěli a sotva vyšli ze záchodu, už za pět minut chtěla druhá, tak čas uběhl jako voda. Dokonce zmeškali vystoupení nejstarších dívek.
„Jdeme!“
„Kam?“ optá se Juliana s prsty ulepenými od vaty. Katka stojí vedle ni a uždibuje dobrotu rozhodně pomaleji než Juli.
„Na vystoupení. Tak jdeme.“ Seskupí je za pozornosti návštěvníků výstavy. Ono je na co se dívat. Bílé kozačky, světlé modré sukénky a lodičky na hlavách.
„Uch.“ Podle jejího výrazu by tam nešla. Petr se rozhlédne, zda neuvidí někoho známého. Nikdo. Vypadá to, že dokonce ani Honza to nestihl. Nasměruje své svěřenkyně nazpět do budovy, když uslyší.
„Petře!“
Honza!“ zajásá v něm všechno.
„Honzo!“ zaječí vysokým hláskem Juliana. Rozeběhne se k němu. Honza ji popadne do náruče. Katka jen zírá, jak ji dokolečka točí.
„Ahoj. Stihl jsem to?“ optá se smíchem.
„Za chvilku začínáme,“ přikývne nadšeně.
„Tak jdeme. Chci vás všechny vidět na pódiu. Speciálně jsem kvůli tomu sem přijel.“
„Dobrý den. Jano!“
„Ahoj, mami, tati,“ řekne celá šťastná černovlasá dívenka.
„Dobrý den. Budeme muset jít, omlouvám se, ale za chvilku začínají.“
„Jistě. Běžte.“ Jana i rodiče si navzájem zamávají. Petr je rychle vede dovnitř. Za nimi v závěsu Honza, který obdivuje Petrovu postavu.
„Chvála bohu, jste tady!“ přivitá je Martina.
„Omlouvám se, trochu jsem přestal vnímat čas.“
Ta se usměje. „Jo, to se s nimi stává. Měla jsem to vám říct. Koukám, že jsou spokojené. Tak do šatny svléknout si bundy, vzít si hůlky.“ Podívá se po vysokém blonďákovi. Je dokonce vyšší než Petr a to je už co říct.
„Vy jste kdo?“ optá se ostře. „Nemáte tu co dělat!“
„Omlouvám se, je tu se mnou,“ zadrží ji rychle Petr. „Honza Strašný.“
Martina chvilku kouká, potom ji zacukají koutky úst, ale ovládne se. „Dobře, ale byla bych raději, kdybyste se tu nemotal. Je to pravidlo.“
„Jistě, omlouvám se, ale nevěděl jsem o tom. Ahoj, Petře, Juli.“
„Ahoj!“ zamává mu. Petr se za ním dívá. Když ho viděl, touha jim úplně zalomcovala. Nechápe tomu, protože dřív tolik sex nepotřeboval. Nebo to nevnímal, ale poslední dobou je opravdu frustrovaný. Dřív to odsouval, teď není hodiny, aby si na Honzu nevzpomněl. K čertu s ním. Odpustil mu to. Skoro, připustí. Pořád tu jisté pochybnosti jsou, ale hormony dokonale srdce i mozek válcují. Takhle se musí cítit zamilovaní.
„Seřadit!“
Petr se vzpamatuje. Podívá se na dívky. Jsou nastoupeny v dvojstupu. Třetí zleva je Juli, před ní Katka. Vepředu před nimi je dívka, která má větší hůlku, ale taky je starší. Zřejmě vůdce skupiny. Tváří se sebejistě, ruku má v bok. Podívá se na Julianu. Je nějak zelená, ale to přejde. Musí jít za Honzou. Zamává ji, ale ta ho nevnímá.
„Nástup!“ Rázným krokem, který občas některá vynechá, se snaží dojít na podium. Rozdělí se do tří řad, vepředu je ta nejstarší. Ohlédne se po ostatních. Chvilku stojí. Petr si všimne Martiny, která je vepředu. Neví, co tam dělá, ale myslel, že by měla být vzadu a povzbuzovat je.
Začne hudba. Pěkná veselá písnička. Nezná ji, ale jeho hudba nezajímá. Většinou ji má jako kulisu jak v rádiu, tak doma.
„Natáčím to. Baf!“
„Tak hlavně ať to baf není v kameře. Sluší ji to, co?“
„Jo,“ přitaká Honza. Dívají se, jak točí hůlkami. Petr je pyšný, i když vidí, že to není dokonale, ale dělá to teprve půl roku. Ještě, že ty boty nemají podpatky, pomyslí si, když zahlédne jednu dospělejší slečnu. Ta se předvádí, pomyslí si. Pak se podívá na Martinu. Ona je diriguje, což je skvělé. Řady se rozpadly do dvou kroužků. Katka je lepší, usoudí, když se zadívá i na ostatní kromě Juliany.
Zatají dech, když opět se seřadí. Některé se po ostatních dívají. Ty méně zdatné jsou vzadu, když pozoruje jednu holčičku, která vypadává z rytmu.
„Teď bude finále!“ Dvě hůlky spadly. Naštěstí ji Juli zachytila. Uleví se mu.
„Ale že to naší holčičce sluší?“ zabručí Honza.
„Jo, sluší.“ U srdce ho zahřeje, když slyší to naší. Je to skvělé vědět. Chytí ho za ruku. Poklek, natažené ruce, široké úsměvy dívek. Pustí ruku a zuřivě tleská. Je úplně naměkko, když ji vidí takhle zářit. Leontýna by byla pyšná. Je krásná. Je jeho. Zvednou se. Vojenským krokem se dostanou do dvou řad a odchází s rukama v bok. Tleská ještě víc. Nahne se k Honzovi, políbí ho na tvář.
„Musím jít.“
Honza v šoku se za ním dívá, když si uvědomí, že kamera dál běží a natáčí pitomosti. Vypne ji. Polibek a tady před tolika lidmi.
„Děvčata, bylo to skvělé! Výborně jste se předvedly. Můžete se svléknout, ale prosím zůstaňte tady poblíž pana Komárka, nebo mě. Nikam neutíkejte, s nikým cizím se nedávejte do řeči. Je to jasné? Jani, slyšíš?“
„Mně spadla hůlka!“ zařve najednou. Po tvářích se ji koulí slzy jako hrách. Martina k ní přistoupí.
„To nevadí. Příště se to už nestane. Byla jsi skvělá. Lidé tleskali. Všem se to líbilo. A i mně se to ještě stává.“
„Opravdu?“
Martina ji otře slzičky. „To víš, že ano. Tak co kdybychom se podívali na Mab?“ označí druhou skupinu.
„Ano!“ nese se. Petr pomůže Julianě zabalit věci. Tentokrát ven nejde. Občas složí nějaký kostým, když vidí, jak ho dívky rvou do tašky. Opět zapíná, když se ozve hudba.
„Rychle.“ Petr otevře dveře, málem, že neustojí, jak ho nadšeně povalí. Jde za nimi, počítá hlavy. Všechny.
Jsou lepší, pomyslí, když dělají složitější vzorce, lépe jsou i synchronizovaní, ale taky jim je tak jedenáct dvanáct let.
„Šokoval jsi mě,“ ozve se u jeho ucha.
„Cože?“
„Šokoval jsi mě a vzrušil.“
„Tady ne!“ zasykne. „Jsou tu děti, proboha! Měj soudnost.“
„Nic neslyší,“ namítne. „Jak dlouho to bude trvat?“
Petr si všimne jedné postavy, která jde k jeho skupině. Zamračí se. Snaží si vzpomenout, zda ho viděl před autobusem. Udělá krok k němu.
Muž se zastaví, podívá se po něm a změní směr. Petr se na něj dívá. Tak toho si zapamatuje.
„Posloucháš mě?“
„Ne. Co jsi to chtěl?“
Honza si povzdechne. „Jen jsem se chtěl optat, zda se mnou oslavíš Valentýna.“
Petr se na něj dívá. „Jako s kým jiným? S ledním medvědem? Ó ne! Mám lepší nápad. Strávím ho s Jindřichem a Lukášem. Blbá otázka.“
„Já jen…“
„Honzo, mám toho dost.“
„Čeho?“ optá se zvědavě.
Petr se nadechne, když najednou si uvědomí, že nejméně dvě dívky ho poslouchají. „Později,“ zabručí. „Za dvě hodiny bychom měli vypadnout, protože na poslední chvíli budou mít tyhle vystoupení s nejstaršími.“
„Jasně. Mohu tě na něco pozvat?“
„Sotva, musím je hlídat.“ Usměje se, pohladí nejbližší mažoretku po hlavě. Uvědomí si, že je to Katka. Ta k němu s vážným úsměvem vzhlédne.
„Ok, mohu taky?“
Petr zauvažuje, ale víc oči, víc vidí. „Proč ne.“ Dívá se, jak hází i několikrát za sebou. Ani jedna hůlka nespadne. Zajímalo by ho, jak dlouho spolu cvičí. Usměje se.
„Proč se usmíváš?“
„Ale když si představím Juli v tomhle věku, s hůlkou v ruce, jak se tu pyšně promenáduje, tak nějak nevím, no jsem na měkko.“
„Jo, asi tomu rozumím. Konec.“ Poklek, ruce nahoře. Udýchané, spokojené a usměvavé. Vstanou, odchod. Velký potlesk. Koutkem oka zmerčí dalšího chlapa. Kriste, to jsou tu samí pedofilové? Vyjde mu vstříc, když někdo vykřikne radostí. Najednou kolem něj jsou pozdravy, přivítání, ukazování fotek do rodičů babiček, dědečků. Nějakou rozumnou řeč přestává vnímat.
„Ježíš, z toho jde hlava kolem.“
„Jo.“ Petr si uvědomí, že mu chybí ty pitomé lodičky na hlavách. Jedna, dvě… pět, osm… Kde je devět a deset? Fajn tam je devět. Takže chybí desátá. Kde jen může být? Pomalu obchází nesourodý chaotický hlouček. Jup, je tam. Potom si všimne Juliany a Katky. Zdá se, že nikoho nemá. Jde k nim, ale dál je pozoruje.
„Vypadáš jak ovčácký pes. Haf, vrr!“
„Katka to umí lépe!“ objeví se vedle nich Juli. Za sebou táhne jako hadrovou panenku Katku. „Tati, já mám hlad.“
„Mám v batohu svačinu. Hned ji donesu.“
„Tati, my chceme něco jiného.“
„Juli, já nechci,“ namítne Katka.
Juli se na ní přemýšlivě podívá. „Klobásku,“ poručí si. „Dvakrát.“
Honza se rozesměje. „Krásné dámy, je mi rozkazem. Petře, hlídej.“ Vrazí mu kameru do ruky.
„Ale já opravdu nechci,“ namítne slabě Katka.
„Chceš. Říkala jsi, že máš ráda klobásy.“
Aha, proto chce klobásy. Juli je nemá moc ráda, ale zřejmě by si Katka nedala, kdyby si je nedala Juli. Bože, to jsou věci. Nakonec z ní něco bude.
„Tak tady dámy a kolu k tomu.“
Petr je odvede do kouta, kde se posadí na židle. Ujídají. Katka se sklopenou hlavou.
„Moc děkuji, ale já peníze mám.“
„Sluníčko, ber to jako dárek od strýčka Honzy. Byly jste obě dvě skvělé. Strašně se mi líbilo. Ráda cvičíš s hůlkou?“
Katka se rozzáří. „Moc. Je to super. Jsem ráda, že tu mohu být.“
„Já taky,“ ujistí je Juli. Obě dvě jak měly hlad, snědí klobásu i s chlebem do posledního drobečku.
„Máte o dvě na starost méně. Jana a Jitka jedou domu s rodiči. Zbytek jede normálně,“ upozorní ho Martina.
„Dobře.“
„Jsem ráda, že ten den proběhl v pořádku. Musím vám moc poděkovat. Nechcete jet příště opět?“
Petr se zamyslí. „Pokud budu moci, proč ne.“
Juli zaječí. „Jupííí!“ obejme ho a dá mu pusu. Petr ji pohladí po vláskách. Upsal duši oddílu mažoretek. Pochybuje, že ho pustí ze spárů.
„Kam jdeš?“ skoro zakřičí na jednu mažoretku.
„Na záchod!“ pípne dotyčná. Petr ji vezme za ruku. Ta se zoufale podívá na dospělého.
„Je to obranářský typ,“ prohodí mumlavě Honza.
„Haf, vrrr!“ oba se podívají po Katce, která se na ně nesměle dívá.
„To je skvělý. Ukaž ještě slepici. Ta je boží, strýčku.“
Martina se zarazí. Strýčku? „Vy jste její strýc?“
„Ano,“ potvrdí Juliana. „I když teď s námi nebydlí, ale tatínek…“
„Juli…“
„… tvrdí, že bude.“
„Aha.“ Martina neví, jak si to přebrat. Podle Honzova výrazu nemá cenu se ptát. Vlastně je to jedno. Možná je bez práce nebo ztratil bydlení. V dnešní době je vše možné. V dálce zahlédne Petra. Je hezký. Klidně by mohl dělat modela a zatím učí na vysoké. Oba dva jsou moc hezcí, i když Honza není její typ. Má radši tmavé – jako Petr. Potřese hlavou, protože na pódiu se objeví konkurence. Musí se podívat, jak na tom jsou.
„Usínají,“ řekne Martina. Sama v autobuse zívne. „Ještě jednou moc děkuji. Bylo méně práce.“
„Měla byste dát Katku jako vedoucí.“
Martina otevře oči.
„Proč?“
„Je lepší. Povede je.“ Ostatní ukázní Juliana, jestli bude s ní kamarádit. Juli nemá tolik nadání, bude muset hodně dřít, ale sjedná jí autoritu. Budou dobrý tým, ale to už Martině neřekne.
„Myslíte?“
„Jo. Jsem unavený a vezu si tunu letáčků s nábytkem, který Juliana chce do pokojíčku pořídit.“ Oba dva se usmějí. Cesta proběhne v pořádku, děvčata jsou klidnější, odpočívají. Některé dokonce usnou. Na parkovišti, kde už je čekají rodiče, je musí budit. Loučí se s nimi, když si všimne Katky.
„Co se děje?“ když ji vidí stát ve tmě. Vypadá bezradně.
„Nic. Bratr se zřejmě zpozdil.“
„Aha. Počkáme tu.“
„To nemusíte,“ řekne.
Petr přimhouří oči. Za ta léta učitelování, už si vypěstoval smysl, který pozná, že není něco v pořádku. „Tvůj bratr nepřijede.“
„Přijede.“
„Kdy?“
Juli ho drží za ruku.
„Za hodinu. On pracuje. Já tu počkám. Babička nemůže. Nikdo nemůže.“
„Odvezeme tě domů. Znáš adresu?“
Katka přikývne. „Ale…“
„Zavolám tvému bratrovi, že tě odvezeme, dobře? Máš číslo?“
„Tady.“ Vytáhne peněženku, v které má kartičku s čísly. „Artur.“ Petr vytočí číslo. Rychle se domluví, že nemusí pro Katku jet. Zřejmě je rád, že nemusí pro ni jet, usoudí z hlasu. Rychle ji odveze před domek s malou zahrádkou, který je tak akorát.
„Děkuji.“
„Není za co.“
„Ahoj!“ Z okénka vykoukne Juli. Zamává jí. Katka ji to oplatí. Otevře branku a zmizí ve dveřích, kde se objeví silueta starší paní s holí.
„Nejsi unavená?“ optá se Juli.
„Moc. Tati, bylo to skvělé. Není Katka fajn?“
„Je,“ přisvědčí.
„Líbí se mi. Je taková tichá a umí super napodobovat hlasy.“
„Dokonale.“ Zajímalo by ji, jaká je její rodina. Tam je něco divného. Podívá se na Juli, ale ta se dívá ven. Je spokojená, což je nejdůležitější. Tak to má být. Teď kdyby se ještě to vyřešilo s Honzou. Začíná být důkladně naštvaný. Omyl, začíná ho neslušně řečeno s tou podivnou utkvělou myšlenkou důkladně srát. Musí se to změnit nebo se dostane pod drn. Taková blbá otázka, zda s ním chce slavit Valentýna. Opravdu, někdy neví, co komu udělal, že zrovna se do takového holomka zamiloval. Nejspíš hormony. Ty za to mohou. Zasmušilé pozoruje cestu.
Brzy bude Valentýn.
Brzy.
Malý poklad -70. Tati, co plánuješ?
