12. 10. 2012
Malý poklad
71.
Tati, Valentýn je tu.
Místnost, jindy pečlivě uklízená, je momentálně ponořená do jednoho velkého chaosu. Němí sluhové jsou zavalení košilemi, na posteli se válí svetry, džíny, kalhoty a mezi nimi kravaty. Uprostřed toho chaosu stojí bezradný Petr v boxerkách. Prohlíží si bordel a v hlavě má jedinou myšlenku: Do prdele, nemám co na sebe. Když to říkala Leontýna, vždy se smál, že má plný šatník. Nejspíš poprvé v životě ví, že měla pravdu. Nemá tušení, co na sebe.
Dveře se pootevřou, dovnitř nakoukne Juliana. „Tedy tati, to je bordel.“
Petr se k ní mrzutě otočí. Unaveně si sedne a je mu fuk, že je skoro nahý. „Nevím, co na sebe.“
„No jo, rande. To chce něco speciálního. Něco sexy.“
Petr zaúpí. „Odkud to zase máš?“
Juliana se vyhoupne na postel. „V televizi to říkali.“
„Moc se díváš.“
„Ty taky,“ oplatí mu. „Jsem už velká a dětem se má říkat pravdu,“ prohlásí klidně. „Co džíny a triko?“
„Je zima,“ namítne.
„Svetr a triko?“
„Fádní.“
„Mám to! Běž nahý.“ Uhne se před Petrovou rukou. „Nekecám, to někde psali.“
Petr poprvé v životě zapochybuje, že tyhle věci má z televize, knížek a animaxu. Má takový pocit, že jeho cácorka šmíruje za dveřmi, i když popravdě nemusí to dělat, protože mu stačí škola. Co se tam dozvěděl, to by někdy plakal.
„Nemohu jít do restaurace nahý,“ namítne.
„Proč ne?“ řekne nevinně. „Honzovi by to nevadilo,“ ušklíbne se.
„Dámo, jsi nějak drzá.“
„To je tvoje výchova,“ namítne klidně.
Petr neví co dál. To si s ní později vyřídí. Bezmocně se podívá na bordel. Julianě se ho slituje. „Kam jdete?“
„To je právě to divné, ale mám plán.“
„Jaký?“ optá se živě. „Sex a sex a sex, že jo!“
„Juliano?!“
Juliana na něj nevinně podívá. „To říkali v televizi.“
„Nějak o tvých slovech pochybuji.“
„Chceš říct, že lžu? Tati, tedy ty mě nemáš rád!“
„Dost!“ utne ji. „Běž pryč nebo se chovej slušně.“
Juliana zkroušeně se posadí a přestane blbnout v tatínkových oděvech. Sundá si z krku kravatu, kterou si zkoušela. „Promiň.“
„Dobře, ale běž pryč. Musím si na sebe něco vzít.“
Juliana sjede z postele jako blesk. „Já vím co!“
„Co?“
„Je to jasné jako facka.“ Pokojem začnou lítat košile. Petr za chvilku má v klíně bílou košili, co si už jednou vzal, černé džíny, ponožky a nakonec mu přistanou v klíně tanga. Ohromeně se dívá na dárek. Kde to vzala?
„Kde jsi to vzala?!“ zařve. Juliana se po něm otočí, protože hledá pásek.
„Ve skříni,“ odpoví drze, ale když vidí tatínkův výraz, zaskučí: „Ouvej!“ Tatínkův rozezlený pohled je strašný. Vystřelí z pokoje a Petr jenom slyší její dveře a klíč. Sáhne po tangách se zipem. Pochmurně uvažuje, zda ví, co mu to dala. Tak tyhle si má vzít? Určitě, když není doma, šmejdí po všech možných koutech a pátrá. Pak si povzdechne. Stejně by si je vzal. Musí přiznat, že z toho má hrozný strach. Netuší vůbec, zda Honzu dokáže svést. Taky ví, že Honza určitě něco plánuje. Měli se dohodnout, jak ten svátek stráví. Jediné na čem se domluvili, bylo to, že Julianu pohlídá Jitka. Taky to, že nebudou slavit v úterý, ale v sobotu. Takže na poslední chvílí měnil tu romantickou restauraci. Šel se tam osobně ujistit, že je opravdu romantická.
V místnosti, do které vešel, se linula hudba z Ducha. Ten film Juliana zbožňuje. Když viděl, jak to hltá s brambůrkou napůl visící z úst, myslel, že ho ranní infarkt. Jen mávla rukou a vysoukala ze sebe, ať neruší. Brambůrka byla v klíně. Později ty drobečky uklízela. Přitom vzdychala jako malá. Nakonec se ho optala, zda si nechce pořídit hrnčířský kruh. Někdy by ji fakt přizabil. Řekl, že ne, protože nemají na to místo. Později zjistil, že film nějakým záhadným způsobem zmizel. Nemusel být ani věštcem, aby věděl, kde je.
Všude byly květiny, romantické obrazy, stoly decentně ukryté, což v něm evokovalo představu, jak si některá z dam sundává kalhotky. On by to sotva zvládl, jedině, že by měl kilt. Přeobjednal stůl. Servírka ho ujistila, že to není problém. Byl rád.
Zabloudí k budíku. Bude se muset zvednout, protože ještě musí odvézt Julianu k Jitce. Až vše sklouzne do vyježděných kolejí, bude muset s někým o Julianě nutně promluvit. Nejlepší bude nějaký dětský psycholog. Je úplně posedlá sexem- tedy podle něj. Dnešek je zářným příkladem. Snaží se, aby neviděla porno a podobně, ale zatraceně, co když o to jde?
„Tati, neměl by ses oblékat?“ ozve se drze ve dveřích Juliana. „Čas utíká. Není ti něco?“
„Nic. Budeme si muset promluvit?“
„Už zase?“ řekne otráveným hlasem. „Proč?“
„To uvidíš a mazej. Máš zabaleno? I pyžamo?“
„Mám, prosím! Tati, kam půjdete? Do restaurace? Honza se mě ptal, jak si představuji ideální valentýn.“
Zabije ho. Vyptávat se na takové věci dítěte. Jestli tenhle den přežije, nejspíš přežije všechno, ale zvědavě se optá. „A co jsi mu řekla?“ Vykuchá ho, jenže to může udělat i se sebou.
„Restaurace, květiny, dárek a něco speciálního.“
„Speciálního?“
Juliana moudře přikývne. „Jo. Nějaký zvláštní dárek. Něco speciálního,“ zamračí se. „Jenže nevím, co by se ti hodilo, protože všechno máš.“ Slítne z postele, na kterou se vyhoupla. Jde do svého pokoje, kde vezme tašku. Málem by na ni zapomněla.
„Mám tě moc ráda, tati.“ Podá mu tašku. „Hezkého valentýna.“
Petr se na to dívá. Zatraceně! Neví vůbec co na to říct.
„Nepodíváš se na to?“
Petr v boxerkách ho otevře. Usměje se, vytáhne přáníčko. „Nejmilejšímu tatínkovi Juliana. Mám tě moc ráda.“
„Krásné.“
„Ještě ten druhý. Ukaž.“ Vytrhne mu dárek z ruky a rozbalí ho. „Líbí se? Je úplně stejný jako tvůj starý, jenom světle modrý.“
Petr se dívá na diář. Kvůli rozmíšce s Honzou ho vůbec nestihl koupit. „Je krásný.“ Obejme ji. Juliana je nadšená, že se mu líbí. „Podívej se, máš tu všechno. Kalendář a jednotlivé dny. Je skoro stejný, protože tamten jsem nenašla. Taky jsem ti zatrhla důležitá data. Maminka říkala, že chlapi si to nepamatují. I když ty ano, ale ve škole ne.“
„Ve škole ne,“ uvědomuje si, že by se měl osprchovat, učesat a podobně, ale nemůže teď jít.
„Jo,“ zavrtí smutně hlavou. „Jedna holka měla narozeniny a její taťka si na to vůbec nevzpomněl. Byla moc smutná.“
„A maminka?“
„To jo, to dostala i od ségry, ale od taťky ne. Proč to maminka říkala?“
Petr se ošije. „To já nevím.“
„No jo.“
„Já pro tebe taky něco mám, ale dostaneš to v pondělí.“
„V pondělí? Proč teď ne?“
„Protože to do obchodu ještě nedorazilo.“
„Tati, co to je? Pověz.“
„Ne.“
„Ale, tati, tatínečku, tak mi to řekni!“ Petr se usměje, pohladí ji po vláskách. Zajímalo by ho, proč s tím diářem čekala až na dnešek a nedala mu to v úterý. Určitě to dobře věděla. Ale ptát se ji nebude, ale je strašně za něj rád, i když preferuje černý. Tak jednou bude mít modrý. „Ne. Jdu se osprchovat.“
Juliana na něj vyplázne jazyk, ale jakmile odejde, jde prohrabovat věci. „Někdy to musí být!“ potom zauvažuje. Pracovna! Začne prohrabávat všechno, ale nic nemůže najít. Potom se zadívá na počítač. Do něj se nedostane, ale určitě je tam.
Petr se mezitím osprchuje. Možná je to předčasné, ale jednoho večera, značně z Honzy frustrovaný nakupoval. Julianě pořídil pořádný počítač, do kuchyně nový papiňák a sobě pár knížek z amazonu. Už se těší, až mu dojdou. Teď je ale před ním důležitý den D. Musí svést Honzu a ta malá cácorka jako by to věděla. Taky se šklebila, když se jí ptal, zda by nechtěla zůstat u Jitky. Napínala ho, ale potom řekla, že ano. Bylo ji i jemu jasné, proč Julianu odkládá. Potom ho uklidňovala, že ji to nevadí, že se bude skvělé bavit. Má z toho trochu výčitky svědomí, ale potřebuje s Honzou být sám.
Pečlivě se prohlédne. Zamračí se, když si málem nevykroutí hlavu, aby viděl pozadí. Honza si zakládal na tom, aby měl ho perfektně vyholené a i jemu to dělal. Většinou ráno, když měl Honza odpoledne a Juliana byla ve škole. Nejdřív se ošklíbal, ale teď by bral, kdyby vypadal dobře. Bude muset předstírat, že nic tam nemá, ale v klíně je vyholený. Včera nad tím strávil v koupelně značnou část animaxu. Juliana byla mírně naštvaná, že ji nemá kdo číst titulky. Podle toho, jak mu nadšeně vykládala děj, zvládla to i bez něj.
Vysuší si vlasy, nanese gel na konečky, jak ho to naučil Honza. Vypadá dobře? Prohlédne se v zrcadle. Možná se neměl holit, ale čert to vem. Vytáhne kolínskou, stříkne ji na sebe. Hotovo. Teď se obléknout. Přejde do ložnice. Zastaví se ve dveřích. Nemůže tomu věřit, protože Juliana pracně skládá kalhoty.
„Trochu uklízím,“ řekne s úsměvem. Petr v tu chvílí ji vše odpustí, i když určitě to nedělá jen tak.
„Pomohu ti.“
„Tati, co jsi mi koupil?“ optá se nevinně, když mu podává věšák.
„Uvidíš. Moc děkuji.“ Jestli by skončili u něj, potom neví, jak by tady spali. Předvedl by se opravdu parádně.
Pokoj vypadá jako ráno, když se probudil, až na to, že je ustláno. Nejvyšší čas vyjet. Vystrnadí Julianu, která namítá, že tu musí být, ale rozhodně co nechce, tak je to, aby ho viděla v těch tangách. Vezme je, navleče na sebe. Podívá se do zrcadla. To si nemůže na sebe vzít! Je to… odvážné, výstřední, nechutně hříšné. Honza bude nadšený.
„Prosím vás, potřebují tu stuhu.“ Honza vymóděný ukáže na širokou červenou stuhu.
„Kolik?“
„Kolik?“ jak já to mám vědět, pomyslí si Honza. „Tak asi tři metry?“
„Samozřejmě.“ prodavačka vezme metr, širokou lesklou červenou stuhu. Začne odvíjet.
„Nebude to málo?“ začne se strachovat Honza.
Prodavačka na něj tázavě se podívá. „Mám to změnit?“
„Ne… já … víte co? Dejte mi toho pět metrů.“
„Jistě.“ Odmotá ještě víc. Smotá to a zabalí. Honza zaplatí stuhu, kterou dá do taštičky s certifikátem. Má strach, jak večer dopadne, ale co. Musí to zvládnout. Nasedne do auta. S Petrem se domluvili, že ho vyzvedne u sebe. Má čas ještě hodinu, potom nechť při něm stojí všichni svatí i démoni. Musí to zvládnout.
„Jitko, moc děkuji.“
„Užijte si to.“
„Budou sexovat!“ řekne škodolibě Juliana, která vzápětí odběhne. Petr se zamračí, Jitka rozesměje.
„Sexovat? To bude určitě Barča.“
„Zatrhnu ji to.“ Potom si povzdechne. „Určitě moc dobře ví, jak mě to slovo vytáčí.“
„Jak už něco ví, sotva. Vypadáš moc dobře.“
„Díky.“
Jitka si ho prohlédne. Je nervózní a vystrašený. Ví, že to mezi nimi neklape, i když nechápe, proč za ní Honza nepřijde, ale jsou už dospělí. Vypadá to, že se chtějí usmířit, ale měla pocit, že Petr mu to už odpustil. Když za ní přišli, zda by nepohlídala Julianu, tak si nejdřív myslela, že budou chtít mít sami pro sebe volný den. Neboli sex sex, aniž by museli brát ohledy na cokoliv. Tomu zcela chápe. Copak oni mají dům, ale v paneláku je to jiné. Teď spíš uvažuje, že za tím bude něco víc.
„Kdy to bude?“ optá se Petr.
„Padej!“ vyhodí ho. „Užijte si to.“
„Promiň, ale…“
„Jo to vidím. Běž už proboha. Taxík?“ podiví se.
„Chceme se napít,“ vysvětli.
„Pravda. No užijte si to, ale je mi zima.“
„Ježíš, promiň.“ Jitka si pomyslí, kdy konečně půjde, protože tu stojí na mrazu a ani se nehne. Nedá se nic dělat. Otočí se, zavře branku a jde domu. Neuvěřitelné jak chlapi dokážou být mimo. Petr se posadí do čekajícího taxíku. Nadiktuje adresu a požádá, aby na něj počkal. Potom ale zavolá Honzovi, že je na cestě.
Sexy je málo, pomyslí si Honza, když se vedle něj posadí. Na klín si položí malou taštičku.
„Roman…“ Oba se na sebe podívají, jak začnou se stejným jménem. Řidič se na ně otočí.
„Kam to bude?“
„Romantická restaurace,“ ozve se rychle Petr.
„Jo. Taky?“ zabručí Honza. Je po překvapení. Rozladí ho to. „Taky jsem tam objednal dvě místa.“ Je jak na trní. Sedí vedle něj, ale zároveň má pocit, že je daleko od něj. Kdyby byl, co k čemu chytí ho za ruku… Překvapeně strne, když ucítí ruku, která sevře tu jeho.
Musím ho svést. To je přece tvůj úkol, takže do toho, Petře, poručí si a chytí ho za ruku. Uleví se mu, že ji tam nechá, ale taky se v něm sevře touhou. Ještě nikdy nebyl tak aktivní. Cítí velký chuchvalec v břiše, že to nezvládne.
Honza mu něžně pohladí palcem ruku. Je rád, že se ho dotkl.
„Jsme tu.“
Oba se na sebe překvapeně podívají. Buď řidič přestoupil povolenou rychlost, nebo ufouni provedli zkrat s časem. Zaplatí. Vyjdou před restaurací, která je ještě něžně ozdobená vánočními světýlky. Vejdou dovnitř.
„Stůl?“
„Máme rezervaci.“
„Dvě,“ doplní ho Petr. „Jestli byste jednu mohli zrušit.“
„A jméno?“
„Komárek.“
„Honza.“
Servírka se na ně udiveně podívá. „A který stůl budete chtít?“
„Můj. Můj.“
Servírka si povzdechne.
„Tady Petrův. Komárek.“
„Jistě.“ Vede je ke stolu, který je ponořený do svého světa. Po chvilce přinese květiny ve váze. Postaví je na stůl.
„Pro tebe,“ řekne Honza.
„Děkuji. Jsou nádherné,“ řekne při pohledu na kytici červených růží. Některá jsou rozvitá, některá mají poupata. „Já… nevím, co říct.“
Oba sedí proti sobě, nevidí na sebe. Honza zakleje, vezme vázu a postaví ji na okraj stolu. Usměje se. Vůbec neví jak začít. Co má říct, aby ho přesvědčil, že není ten starý Honza?
Jak ho svést? Co má dělat? Za posledních čtrnáct dní prohlédl snad všechny filmy. Od Základního instinktu až po červenou knihovnu přes Ducha a Hříšný tanec. Svlékat si tady kalhoty nechce. K tomu ta sms, na kterou se neustále dívá. Dokonce se přistihl, že se na ni dívá uprostřed hodiny. Nečekal něco takového.
„Víš…“
„Víš…“
„Ty…“
„Začni…“
„Jsme… Jsme…“
Oba se na sebe zoufale podívají.
„To je hloupé klišé,“ zamumlá Petr.
„Jo je. Jako ve filmu.“ Celý den v prdeli, pomyslí si Honza. Jeho příprava, plánování dne se hroutí. Dá se vůbec něco zachránit?
Jako svůdce se necítí, spíš naopak. Naplánovaný den jde do kytek. Co teď?
„Šampaňské.“
„Ach jo. Ty jsi je objednal?“
„Jo předem.“
„Já taky. Budeme celý večer pít šampaňské.“
Servírka pochopí. Má co dělat, aby se nesmála, ale když je na druhou stranu vidí, jak tu sedí, tak je jí líto. „Mohu jedno zrušit.“
„Děkujeme.“ Do skleniček začne dopadat proud jiskřivých bublinek. Oba se dívají spíš na nalévání než na sebe. Servírka odejde a nechá je o samotě. Vezmou skleničky, přiťuknou se, ale nenapijí se. Každý přemýšlí, co říct.
„Na dnešní večer?“ řekne značně váhavě Petr.
„Na dnešní večer.“ Zní to jako by byli na pohřbu. Smutný…
Musím ho svést. Petr se usměje, potom se podívá na něj přes skleničku. Nechápe, proč si připadá pitomě. Vždy ho sváděl Honza, i když potom se v posteli role obrátily, tak vždy byl aktivnější Honza.
„Učím se vařit.“
Petr ztuhne. Jeho hra se šampaňským je na prd. Zavrtí se a uvědomí si, co má na sobě. To ho povzbudí a dodá odvahy.
„To je hezké.“
„Je to těžké.“
To nechci. Chci ho svádět, až spolu skončíme v posteli.
Honza vezme taštičku, vytáhne obálku. „Pro tebe.“ Petr ho otevře. Udiveně sleduje certifikát.
„Líbí se ti to? Když tak mohu vyměnit. Všechno nejlepší k Valentýnovi.“
„Moc pěkné.“ Svádění šlo do háje, pomyslí si. Jsem k ničemu.
Honza se zarazí, protože spíš to vypadá, že o to nemá zájem.
„Já taky něco mám.“ Položí lístky na stůl. Honza je vezme. Travesti show? Od Petra by tohle nečekal. „Nechceš dneska na to jít?“ Prosím, ať to…
„Tedy… Super. Chtěl jsem na ně jít, ale neměli už lístky. Půjdeme?“ řekne s nakažlivým úsměvem. Dostal ho.
Petrovi se ulehčí. „Jinak bych je nekupoval.“ Konečně má pocit, že jeho plán začal fungovat. „Myslel jsem, že by se ti to mohlo líbit.“ Jak se k nim dostal, mu raději neřekne. Množná někdy v padesáti.
„Náramně,“ živě ho ujistí Honza. Vypadá tak sexy. Musí ještě chvilku odolat. Musí ho přesvědčit, že není žádný lamač srdcí nebo donchuán, co jen poletuje z jedné ložnice do druhé. Není motýlek. „Viděl jsem je před pěti léty, to začínali, ale dnes musí být fakticky super.“ To jak upiji šampaňské, jak hladce klouže do krku, je čarovné. Ne, je to sexy. K tomu ta dráždivá košile, z které vykukuje kousek pokožky. Uvědomuje si, co s ním to dělá a jak se musí ovládat?
„To jsem rád. Rád si udělám výlet v balónu. Kdy to bude?“
„Můžeme si vybrat. Například na jaře nebo v létě.“
Mám ho svádět? Jak? Vše co si nastudoval, tak najednou se mu vykouřilo z hlavy. Je beznadějný. Nikdy to nesvede. Není k ničemu. Měl by se sebrat a odejít. I když napsal, že po něm touží, podle něj to není pravda. Krásná slovíčka.
Jde jak po másle, pochvaluje si Honza. Nevrhám se na něj jako na kost. Dokážu mu, že je na mě spoleh, že mi nejde jen o sex. I Jitka říká, že sice je milování důležité, ale i úcta porozumění a důvěra. A večer se spolu pomiluji. Něžně, nic takového jako obvykle.
„Na jaře by bylo fajn. Moc děkuji.“
Honza ho vezme za ruku a políbí na hřbet dlaně.
To jsem měl udělat já! Vzpomene si na jednu z rad. Ne on. Je k ničemu.
„Je ti něco?“ optá se starostlivě. Je kouzelný v té košili. Jen pomalu ji stáhnout, odhalit ho mu hruď a potom by ho vzal do úst. Pořádně by mu ho vykouřil, až by ho celého postříkal nebo by vše spolykal.
„Nic. Jen si říkám, kdy by to bylo nejlepší. Moc jsme se na dnešním dnu nedomluvili, že?“
„Moc ne, ale měli jsme stejný nápad,“přikývne Honza.
„Myslíš restauraci?“
„Ano.“ Petr se vřele usměje.
Jestli se na něj tak bude usmívat, moc dlouho to nevydrží. Při něm svatý by nezůstal svatým ale satanem. Jeho studenty nechápe. Kdyby on měl takového profesora, tak by se na něj vrhal každou chvilku. „Mně to nevadí. Když si to tak uvážím, program máme. Taky Screamers krásně stihneme.“
Petr si pomyslí, že nic neříká o závěru dne.
„A co kdybych po nich si šli ještě někam sednout? Do nějakého baru na skleničku.“
„Proč ne?“ Honza rád tam chodí. Možná dostane příležitost, jak ho svést. Má na to ještě pár hodin.
„Je to krásný den,“ prohodí Honza. Být tak na blízku a muset se ovládat. Nemožné, ale on má silnou vůli. Na závěr má jedno překvapení. Už aby byl konec dne. Jen neví, zda ho má pozvat k sobě domu nebo zajít k Petrovi. Dost ošemetné. Možná by bylo vhodnější u něj, protože tam má dost materiálu na celý sexshop.
„Ano je.“ Vřele se usměje.
Ty brýle jsou sexy. Celý je sexy. Mohl by zpívat Petr je sexyy… Jak někdo může být tak přitažlivý, tak ohromující? Kdyby měl zubní protézu, už by ji párkrát hledal na zemi.
Zbytečné. Nemá na to. Nejspíš by nesvedl ani poloslepou babičku. Bude prostě bez sexu, protože Honza nedává najevo, že by ho chtěl povalit a znásilnit. Ne, že by po tom toužil, ale trochu násilí a naléhání by neškodilo. Celé je to frustrující – ne hezké.
Objednají si jídlo. Petr zachmuřeně přemýšlí o celé situaci. Mimoděk hladí stopku skleničky. Sem a tam. Honza se zavrtí. Mohl by přestat, ale nechce, protože to v něm vyvolává představu, že mu tak hladí penis. Je škoda, že nemůže si ho vytáhnout a ulevit, ale mohl by…
„Za chvilku jsem tu.“
„Jasně.“ Petr ho sleduje, jak spěšně odhází. Zhroutí se.
„Sakra,“ zašeptá. „Jsem naprosto neschopný idiot.“
Honza na záchodě se opře o studené kachličky, spěšně si ho vytáhne a sevře. Zasténá, když si vybaví Petra, jeho pusu a ruce. Umí ho skvěle vykouřit. Za chvilku do mísy dopadá semeno. Uleví se mu. Otře se.
Co tam dělá? Má mě jistě dost. Vždyť jsem k ničemu. Nic neumím. Měl by prostě toho nechat. Nebo měl si vzít na pomoc Julianu. Postavil by ji doprostřed stolu… restaurace. Je na dně. Už by se klidně miloval na veřejnosti. Tak daleko došel.
„Jsem tu, slůňátko.“
Rozzářený, spokojený, zatímco on je frustrovaný. Prohloubí to v něm depresi. Je v propasti, protože začal být závislý na takové blbosti, jako je sex. Leontýna by se u toho skvělé bavila.
Najedí se. Petr venku trochu pookřeje. Vezme Honzu za ruku. „Nemáš rukavice,“ napadne ho jediná věc, jak tohle omluvit.
„Zapomněl jsem je,“ řekne rozpačitě. Čekají na taxíka, aby je odvezl dále. Petr je vezme do rukou, schýlí hlavu a dýchne na ně. Tře je.
„To je…“
„Co? Máš je ledové,“ řekne s úsměvem. Dělá mu dobře, když se může o Honzu postarat. Aspoň takhle. „Vadí ti to?“
„Ne. Já myslel, že tobě ano.“
„Je Valentýna. Už je tady.“ Mávne na taxík. Nechají se dovézt na vystoupení. Najdou svůj stůl hned u pódia. Nadšeně se rozhlížejí. Většina je vzadu a vepředu jsou spíš holky. Tedy kromě nich. Objednají si mojito. Upíjejí, zatímco čekají na první písničku. Vondráčková a Noc je dlouhá. Jsou úžasní, pomyslí si Petr, který je vidí poprvé. Je rád, že ty lístky koupil.
„Tak prosím jednoho dobrovolníka a co vy pane?!“ Nějaká dáma s hlubším hlasem vytáhne Petra na nohy. Najednou je na pódiu. Honza se zamračí, protože ví, co bude následovat.
„Tak a teď malá mezihra, kterou jsme si pro vás připravili. Není v programu, ale vsadím se, že některé dámy a pánové to jistě ocení.“
Petr se udiveně podívá na Honzu. Ten se usměje. Tak to chce vidět, ale Petrovi není dobře. Otočí hlavu, protože se tam všichni dívají. Nějaký chlápek v kovbojském. Udiveně zamrká. Spustí se lechtivá španělská melodie.
Striptýz? Ježíš Mária. Jak se k tomu dostal? Podívá se na Honzu. Tváří se klidně, ale jemu do smíchu není, když ucítí striptérovou ruku na hrudi, potom mu výhled zacloní muž, který se mu posadí na kolena. Tohle v plánu nebylo. Neusmívá se. Rád by se ho zbavil, ale když si uvědomí diváky… Nejspíš je to součást hry.
Striptér se povzbudivě usměje. Sleze z něj a ladným pohybem skončí na zemi. Petr se na něj podívá, potom na Honzu, který se zdá se dobře baví. Svedlo by to Honzu, kdyby udělal takové nějaké představení? Potom opět upře zrak na striptéra, který vyvádí něco na zemi a už je zpátky na nohou. Opět, když ucítí ruce na hrudi. Pomačká mi košili, pomyslí si, když ohromeně pozoruje, jak se ta ruka šine dolu. Zvedne oči k mužovu obličeji. Všimne si překvapení, když se ho tam dotkne. No jo, mám ho krapet většího, pomyslí si s klidem. Máš to blbý. Poprvé v životě je asi za tu enormnost rád. Ruka zmizí a jemu se uleví. Doufá, že… Najednou má svou ruku na striptérově nahém zadku. Co má jako dělat? Vrtí se mu před obličejem a nijak ho to nevzrušuje. Vzrušilo by to Honzu? Netuší, protože to na něj nijak nepůsobí. Ovšem kdyby tu byl místo něj Honza…
Honza ho zamračeně pozoruje. Byl už několikrát na takovém večírku, ale teď je to něco jiného. Ten striptér si toho moc dovoluje. Vypije na ex skleničku, přestože je to mojito. Kus zeleného listí mu uvízne mezi rty. Sakra, ať přestane mu tam vrtět tím zadkem před obličejem. To si může dovolit jen on a před tím ta ruka v jeho klíně. Určitě poznal jak ho má velkého. Rozhodně nemíní nikomu to předvádět.
Konec. Sláva.
„Tak zatleskejte odvážnému!“ Ozve se mohutný potlesk. Petr má toho dost. Už chápe, proč vepředu převažovaly ženské. Zřejmě chlapi už tuší, co se bude dít, ale na programu to nemělo být. Sotva sleze z pódia, tak začne hrát Shania.
„Uff, konečně.“
„Byl drzej.“
„Cože?“
„Nic,“ řekne mrzutě Honza. On se ho nedotkne, co je měsíc dlouhej a tamten drzej chlap mu sahá do klína. Petr ho vůbec nechápe. Někdo k němu přistoupí a podá mu pití s lístkem. Udiveně se na něj podívá. Telefonní číslo, protože má to devět čísel. Od koho? Chce se optat číšníka, ale ten už zmizel.
„Na to zapomeň!“ lístek skončí na zemi pod nějakýma nohama.
„Počkej!“
Honza se k němu nachýlí. „Ano.“
„Nic.“ Vypadá divně a ten jeho planoucí výhrůžný pohled…
To tak, aby mu tady sváděl Petra. Jediný, kdo bude v jeho posteli, bude on. On si bude užívat rozkoše z jeho mohutného ptáka. Ten striptér je fakt drzej. Posílat mu telefonní číslo. Určitě chtěl mít jeho penis v sobě. To zrovna. Písničky uvolní atmosféru.
„Děkujeme za návštěvu a doufám, že vás uvidíme zase brzy. Jste výborné publikum!“ říká vysoký chlap v blond paruce, pštrosím peří a modrých flitrových šatech s dlouhým rozparkem. Děkujeme a přeji všem vášnivou noc!“ zamává.
„Konec. Nebylo to super?“ povídá nadšeně Petr u šatny.
„Skvělé.“ Až na ten striptýz.
„Ten striptér nebyl špatný, ne? Něco takového bychom mohli…“
„Byl mizernej. Neuměl to,“ řekne prudce. „Moc si dovoloval a nebyl ani hezký.“
Petr na něj udiveně se dívá. „Myslíš? Nemám tolik zkušenosti jako ty, ale nebylo to tak špatné, tedy až na pár momentů.“
Honzovi zatrne. Určitě zase přemýšlí, jaký je floutek. „Tak to není. Jen jsem pár viděl v televizi a na videu. Opravdu.“
„Jistě.“ Tomu tak uvěří. „Tak co ten klub?“ Někdo mu poklepe na rameno.
„Ahoj.“
Petr se otočí. „Dobrý den. Jej, to jste vy. Nepoznal jsem vás.“ Muž se zasměje.
„To dělá to oblečení.“ Podívá se na nasupeného Honzu, který ovine kolem Petra ruku. Drze mu říká: Opovaž se a jsou z tebe nudle u policajtů. „Jen jsem chtěl říct, že jste byl dobrý.“
„Ehm spíš nervózní. Nikdy jsem nic takového nezažil.“
„Aha.“
„Omlouváme se, ale spěcháme,“ odsekne zamračený Honza.
„Jistě.“ Chudák, mít tak žárlivého přítele musí být peklo, pomyslí si striptér. Honza Petra vyvleče za ruku ven. Chvilku jdou vedle sebe.
„Proč jsi na něj takový byl?“
„Cože?“ podiví se Honza, který přemýšlí co dál. Nedaleko byl jeden takový bar, kde se předvede, že je perfektní. „Ten nabušený svalovec? Pche!“ vyjádří se pohrdlivě o jeho kvalitách, přičemž ze začátku si říkal, že je dobrej.
„Jindřich je taky. Když tak uvažuji, zapomněl jsem se optat, jak jim šel Valentýn. Zítra to napravím. Tedy pozítří.“
„Jindřich je kamarád.“
Petr nechápe, co s tím má co společného. Do nějakého baru se mu nechce.
„Tady to je.“ Zapadnou do dveří, které jsou osvíceny neonem. Ihned se na ně vyvalí teplo, dým a hudba. Protlačí se k stolku, který obsadí. Ihned se u nich objeví klučina v upnutých kožených kalhotách s tričkem, které by mohl nosit v létě.
„Co to bude?“
„Mojito. Dvakrát.“ Nechce mít potom opilého Honzu a ani sebe a to pití mu chutná.
„Hned to bude.“
Oba se rozhlédnou kolem sebe. Všechny stolky jsou obsazeny. Některé oči po nich sjedou, jiné je ignorují. Několik mužů u baru je sleduje. Petr si pochvaluje svůj nápad. Přesně se tu ukáže a potom navrhne decentně, zda by nechtěl zajít k němu domu.
„Ahoj, jste tu spolu?“ ozve se do staršího muže.
„Ano,“ odpoví rychle Petr. Honza se na něj udiveně podívá. Jeho plán: Jak se ukázat v zářivém světle je tímto zničen.
„Aha.“ Sklouzne pohledem k Petrovi. Honza udiveně zjišťuje, že většina zraků se neupírá směrem k němu, ale k jeho společníkovi. Těší ho to, ale zároveň štve. Jak se má předvést, když o něj není zájem? Možná je příliš starý? To ne!
„Dvakrát mojito.“
Honza zaplatí.
„Díky, dobře se tu bavte. Kdybyste se chtěli zabavit, potom tamhle.“ Ukáže na černý kout. Petr než se stihne optat číšníka, co tam je, zmizí.
„Co tam je?“ optá se nechápavě Honzy.
Ten se zatváří udiveně, potom ho vytáhne na nohy. „Jdeme.“ Jdou k tomu místu, když se tmavá stěna pohne a vyjdou z ní dva chlapi. Petr zjistí, že je to černý závěs. Moc světla tam není, usoudí, když si uvědomí, kde je. Tyhle zvuky… Udělá otočku vzad, když do něj někdo razí a popostrčí dál. Petr se rozhlédne, když ucítí ruku.
„Co si užít, kocourku?“
„Ne děkuji.“
„Tak co tu děláš?“
„Zabloudil jsem.“ Načež se ozve smích. Někdo ho vezme za ruku a on se ocitne nazpět v místnosti. Potom si uvědomí, že to není Honza, ale neznámý mladík.
„Jsi tu s někým?“
„Jsem. Bohužel…“
„Ach. Tak ti budu dělat společnost, dokud ti nepřijde“ Jdou se posadit. Petr nervózně se dívá na závěs. Kdy se objeví?
„Klídek. Nic se mu tam nestane, co nebude chtít.“
No právě. Co když toho využije?
„Nechceš se přece jenom trochu pobavit?“
„Jsem zadaný.“
„A?“ nechápe mladík. „Tom a ty?“
„Petr.“
„Super jméno. Ravy, vodku dvakrát.“
„Ne já…“
„Na seznámení.“ Ravy přinese vodku. Ničemu se nediví. Položí je před ně. „Tak do sebe.“ Petr se napije, Tom se k němu nakloní pro polibek.
„Myslím, že to by stačilo,“ zafuní jim skoro do obličeje Honza.
„Pánové, žádné rvačky,“ ozve se číšník, jehož Tom nazval Ravy. „Jestli se chcete rvát, můžete venku, ne tady.“ Usměje se. „Jistě stojí za to, ale hosté to rádi nevidí.“
„Já mizím. Jsi fajn. Až na toho.“
„Kdo to byl?“
„Tom. Vyvedl mě odtamtud. Ani jsem mu nepoděkoval.“
Plán je v kytkách, pohřbený hodně hluboko. Nakonec ho odtamtud vyprovodili, protože je tam rušil, jak hledal Petra. Málem se zbláznil při představě, že ho tam někdo osahává a on zatím tu sedí a popiji. „Co kdybychom šli?“
„Ale sotva jsme přišli,“ řekne udiveně. Což o to, on rád vypadne, protože možná konečně… Polije ho studený pot. Je konec dne a on nic neudělal, aby ho svedl. Nezvládl to. Teď už to vůbec nezvládne.
„Jsem trochu unavený,“ zalže Honza. Petr poklesne na duchu. Je konec. Zase studená postel.
„Jasně. Jdeme.“ Vyjdou ven, vezmou si taxíka. Honza v duchu nadává i potěšeně vyje, protože tomu mladíkovi vytřel zrak. Musí si Petra víc hlídat. Lepší možná bude s ním nevycházet do společnosti. Málem, že tomu striptérovi a tomu Tomovi nerozbil držku, jak se k Petrovi měli. To svět neviděl. Prostě má kvalitu. Mrkne na Petra. Musí ho nějak dostat domu, tam se mu omluví a nějak neví, ale pomiluje se s ním.
Jsem naprostý ubožák. Nezvládnou svést svého přítele. Hrozné.
„Nechceš se mnou zajít na kávu?“ optá se.
Petr pookřeje. Možnost! „Rád.“ Zaplatí, vystoupí z taxíku. Ihned si uvědomí tanga, že jsou sami a budou sami. Musí zapracovat, protože jestli se mu to nepovede, nejspíš zajde k psychiatrovi na léčebnou kúru.
Honza otevře dveře bytu. Včera uklízel jak šílenec. Má ho tady. Teď přijde ta poslední fáze plánu. Jistě plán prakticky šel k čertu, ale ještě není dne konce. „Posaď se. Co si dáš?“
„Možná trochu vína?“ upře na něj pohled, který trénoval před zrcadlem a měl by být sexy. Honzu polije horko.
„Jasně.“ Rychle vezme připravené víno, dvě skleničky. Nalije, skleničky o sebe cinknou. „Na nás.“
„Na nás.“ Upije. Shodí ze sebe kabát, až zůstane v košili a džínech. Přehodí si nohu přes nohu. Tak jako v instinktu. Honzovi vyschne v hrdle. Mimoděk položí ruku na koleno.
Jo! To je ono! Zajásá Petr. Zvedne mu to sebevědomí. Funguje to. Usměje se. Položí mu ruku na ruku a sevře. Tak nějak to plánoval.
„Já se vážně změnil.“
Petr na něj zírá. V hlavě vymeteno, prázdno. „O čem to mluvíš?“ nakonec ze sebe dostane.
„O tom, že jsem vůl, že jsem blbec, omlouvám se a chci tě požádat nevím sám. Změnil jsem se opravdu. Nejsem donchuán, jak si myslíš. Byl jsem fakt opilý, ale už skoro nepiju. To jenom dneska.“
Petr by brečel. On se tu snaží a ono to je k ničemu. „Já vím.“
„Opravdu? Učím se vařit, taky jsem uklízel. Chci jenom říct, že chci, abys věděl, že no, jsem se změnil.“
Ach jo. Nezměnil. Podle něj ne. Ani nechce, aby se měnil, i když… „To je hezké.“
„To jsem rád. Mám pro tebe ještě jeden dárek!“
„Ale…“
„Ne. Počkej tady. Hned to přinesu.“
Idiot, blbec. Hlupák, dement, naivka. Tím vším je. A on si bláhově myslel, že ho sem Honza zavedl jen, aby mohli být spolu. Jen mu chtěl dát dárek. Kdyby neměl nějakou hrdost, brečel by. Zatraceně, to musí pořád dělat stejnou chybu? Copak se nikdy v životě nepoučí? Nalije si. Když už nic jiného, tak se opije jako Dán, aby na to fiasko zapomněl. Chtěl ho svést. Copak chtěl tolik? Jenom chtěl mít sex. Pro něj je to zřejmě neřešitelné dilema. Vůbec neví, co má dělat. Najednou zpozorní. Nadávky? Potom uslyší zřetelné. „Do prdele!“ něco se stalo. Kašle na to, že tu má čekat. Rozrazí dveře ložnice a zůstane udiveně stát.
„Měl jsi zůstat na místě!“ zařve na něj Honza.
Petr si prohlédne snad deset metrů červené stuhy kolem nahého Honzova těla.
„Co zíráš? Chtěl jsem se ovázat. Jenže je to málo stuhy. Měl jsem vzít deset metru,“ postěžuje si mu. Petr se začne smát.
„Dostaň mě z ní.“
Petr k němu přistoupí. Políbí ho. „To je nejhezčí dárek.“
„Vážně?“
„Určitě.“ Lehkým pohybem ho shodí na postel. Snad to zvládne. Honza se začne mrskat na posteli. Ani na tu mašli to nevyšlo. Místo toho mu na prsou čouhá dva konce stuhy. „Pomoz mi… Hej, co to děláš?“
„Když tě tu mám taky hezky svázaného…“ zajede si ke krku, rozepne jeden knoflíček, potom druhý. Honza užasle sleduje divadlo. Na mašli se stuhou úplně zapomněl. Hlavu musí nadzvednout, jak to jde, aby viděl. V duchu skučí, že se nemůže hnout, protože ta pitomá mašle se pokaždé někam zařeže, jakmile se pokusí z ní dostat násilím. Prodavačku zaža…
Petr si rozepne košili. Pohladí se po hrudi. Do toho se jemně vlní, jako by tam něco hrálo. Honza sebou zamrská. To nezvládne. To je příliš.
Petr nenápadně skopne boty. V duchu si gratuluje, že to až zas tak těžké není a podle toho jak se tváří, tak mu to jde.
„Ty děláš striptýz.“
„Hm. Líbí se ti?“ otočí se a zavrtí zadkem, zatímco pomalu spouští ze zad košili.
„Ježíš... Jo! Dál! Kurva, já chci být volný.“
„Nebuď sprostý.“ Pošle mu polibek. Neví, zda je to svůdné, ale Honza docela hezky je nadržený. Nahne se, zbaví se rychle ponožek. Vrtět u toho zadkem je těžší, pomyslí si trochu zadýchaně. Asi to chce více praxe.
„Do prdele, to je pohled. Nechceš se tím živit, že ne?“
„Myslíš, že bych měl úspěch?“
„Ne. Ale pro mě to můžeš kdykoliv zopakovat.“ Petr se k němu otočí, už jen v černých džínách. Vyhoupne se na postel, rozkročí se nad ním. Honza s úlevou položí hlavu. Polkne. Ty vole, to je něco, sténá blahem při představě, co bude následovat. Petr nohou přejde po lýtku, šplhá výš, až se dostane ke klínu. Zamne ji tam.
„Boží! Dej to celé dolů. Ani nevíš, jak jsem nadrženej. Stojí mi jak stožár a je tvrdej jak šutr.“
„Možná.“ Teď přijde jeho dárek. „Vlastně mám pro tebe taky dárek.“
„Jaký?“ nedá mu, aby se neoptal.
„Uvidíš.“ Honza se zadívá na jeho klín. Co to může být? Jestli se ukáže, že pod tím nic nemá, asi ho sklátí infarkt. Petr si rozepne pásek, knoflík, nakonec zip. Honza se zarazí, protože je to nějaké divné. Petr se otočí, aby to neviděl. Má tak trochu obavy co tomu řekne. Prsty si zahákne za okraj kalhot.
„Ty máš nové tanga!“
„Jak víš, že jsou nové?“
„Protože je všechny znám. Jsou sexy a holý zadek. Vědět dřív, nikam nejedeme. Úžasný pohled, víš.“
Bude lepší, doufá v to. Otočí se. Honza vyvalí oči, zalapá po dechu, když vidí, do čeho je jeho malý poklad natěsnán.
Petr se k němu nakloní. Z výšky ho pozoruje. „Není ti nic?“
Honza vrtí hlavou. Nemůže odtrhnout od toho zrak. „Jestli to stáhneš beze mě, zabiju tě.
„To musíš rozepnout sám.“ Honza sebou zamrská, ale stuha nějakým záhadným způsobem se ještě víc utahuje. Petr odhodí kalhoty. Bezostyšně si zajede do rozkroku, kde rukou si ho přejíždí, mne a hladí.
„Dost!“
„Kdepak!“ Posadí se na něj, těsně tak aby se o sebe otírali penisy. „Líbí se ti můj dárek?“
Honza se zdviženou hlavou ho pozoruje.
„Jo, ale tohle je mučení. To je Ženevskou konvencí zakázáno.“
„Neříkej a copak jsi to dělal celý měsíc mě?“
„Já vím!“ zaúpí. „Omlouvám se. Kaju se. Sypu si popel na hlavu. Už to nikdy neudělám. Byl jsem idiot, blbec… prosím tě, chci ho tam mít.“
„Nejdřív si tě hezky udělám.“ Přetočí se, že jeho zadek je nad Honzovým obličejem.
„To není fér!“ Skoro zaječí zuřivě, ale zvedne hlavu a olízne mu pokožku na zadku. Cítí se děsivě i nádherně. Nikdy nic takového nezažil. Dívat se a být bezmocný. Rozkoš stejně jako teror. Kašle na to, je to nádherné. Prohlíží si tanga, které toho tolik odhaluji, ale zároveň zahaluji, ale jeho pozornost je stále víc odváděna Petrem, který se před ním vrtí a líže mu penis. Při myšlence sáhnout mu jen na chvilku na zadek, vyvrcholí. Sprška dopadne i na Petra. Ten se k němu obrátí.
Honza před očima má jeho pohlaví schované za černou látkou se zipem.
„Nakloň se, prosím.“
Petr se nakloní, až má Honza zip u tváře. Chytí a chce táhnout dolů, potom přestane. „Osvobodíš mě?“
Petr ho rozmotá. Vůbec nechápe, jak se mohl do toho zamotat.
„Postav se!“ poručí mu. Petr se postaví a Honza si před něj klekne. Dívá se na ten kousek látky, až se Petr zčervená. Potom pomalu rozjede zip. Nechá je shrnuté. Venku se objeví vzrušený penis. Honza se zvedne, jde k zásuvce stolku. Petr sotva něco chytí, ale to už Honza je na posteli na čtyřech s vyšpuleným zadkem.
„Hned mi ho tam dej!“ Nikdy by neřekl, že může víc být nadržený. „A nesvlékej si to, jasné!“
„Jak chceš.“ Namaže si ho, vyleze si na postel.
„Dělej.“
„Ale…“
„Je mi to jedno!“ Petr pohladí jeho zadek, prstem se dotkne dírky, Má ho mastný a tak zajede dovnitř. Rozhodně na něj neskočí. Přiloží ho a zajede dovnitř.
„Jo! Do prdele, to je ono! Boží! Dělej, protáhni ji pořádně,“ zaúpí rozkoší. Sám si rukou zajede k údu, který si přejíždí. Petr se povysune a opět zajede. Vše se mu vykouří z hlavy a on jenom zajíždí a vyjíždí. Honza slastí sténá. Ano potom celou dobu toužil. Chce to mít denně.
„Vystříkej mě! Chci tě mít v sobě!“
Petr to udělá. S úlevou se vedle něj položí. Honza ihned olíže jeho úd. Kašle na vše. Zkoumá látku tanga. Jsou úžasné. Potom se přesune ke stolku.
Petr si ho prohlíží, když si uvědomí, že má stále chuť. Zřejmě ten půst se na něm podepsal. Pohladí Honzův zadeček. Na prstech mu uvízne jeho semeno.
Honza k němu otočí hlavu. „Můžeš ještě?“
„Proč ne?“ řekne samolibě. Mrkne se na penis. Už docela hezky stojí. Jeho milenec ho vezme do úst a potom si na něj nasedne, než stačí cokoliv Petr udělat. Na prsa mu položí pár věcí, které vytáhl.
„To má být k čemu?“ V rukou se mu houpe šňůra s kuličky.
„Co myslíš?“ políbí ho na bradavku. „To mi hezky zasuneš do prdelky a potom vytáhneš. A tohle taky a já tobě taky.“ Pokládá jeden za druhým. Petr jen udiveně na to kouká.
„Jsi maniak… S tímhle to nemyslíš vážně?“ Když před ním přistane úd s dvěma konci.
„Myslím.“ Nakloní se k němu. „Jeden konec si zabodneš do sebe a druhý já do sebe, ale až nebudeš moci.“
„Nezměnil ses.“
Honza se na něj ukřivděně podívá. „Změnil. Mám jen rád sex.“ Zhoupne se na něm dopředu a dozadu. Zasténá slastí, jak ho celého perfektně vyplňuje. Paráda.
Petr ho chytí za boky. Nakonec ten den skončil tak jak měl. Sexem. Olízne si provokativně rty. Honza se k němu nakloní, stáhne brýle a vášnivě políbí. „Slůně, cožpak netušíš, jak jsi sexy?“ Dosedne, až zasténá.
