19. 10. 2012
Malý poklad
72.
Juliano, jak bylo ve škole?
Pokoj je ponořený do ticha. Kdyby nebylo oddechování, zdálo by se, že kromě hraček, nábytku, počítače a hromadu knih tu nikdo není. Ale v posteli tiše oddechuje postavička se světlými rozcuchanými vlasy. Je napůl odkopnutá a kus pokrývky se válí na zemi. Vedle postele je spadlý modrý slon. Dívka, protože je to poznat podle zařízení pokojíčku se obrátí. Tiše oddechuje, když najednou ticho prořízne melodický zvuk. Postava se jenom otočí a dál spí. Budík opět zazvoní. Dveře se otevřou a do pokojíku vejde muž. Rozsvítí lampičku, která ozáří dítě.
„Juliano, vstávat.“ Jednou zaspí i svou smrt, pomyslí si něžně. „Vstávej nebo zmeškáš školu.“
Postava něco zabručí a otočí se. Rukou mimoděk zašmátrá po zemi. Nahmatá slona a zvedne ho k sobě.
„Poliju tě vodou.“
„Tati, musím?“ zakňourá rozespalá osůbka.
„Bohužel ano. Tak vstávat.“
„No jo,“ zabručí Juliana. V tuhle chvíli taťku nesnáší. Neví, proč musí do školy. Nechce se jí tam, protože už všechno umí. Petr odejde připravit svačinu. Podívá se na hodinky. Je něco po sedmé. I tak má štěstí, že bydlí tak blízko školy, protože on vstával do školy někde o šesté a autobus je svážel do jediné školy v okolí deseti kilometrů. Když byl u rodičů naposled, tak se nic nezměnilo.
Juliana otevře oči. Povzdechne si. Zase škola. Je to otrava, pomyslí si. Potom se zvedne. Bumbiho odhodí do kouta místnosti. Vklouzne do růžových bačkůrek, které má rozházené u postele. Jednu musí chvilku hledat, ale nakonec ji najde. Po cestě do koupelny zívne. Nemá ráda tyhle rána. Z kuchyně slyší taťku. Jak může tak brzy vstávat, to nechápe, pomyslí si mrzutě.
„Juliano, dělej, nebo to nestihneš!“
„No jo!“ zavře za sebou dveře do koupelny. Do zrcadla vyplázne jazyk. Potom si prohrábne vlasy. Povzdechne si, protože se jí do ničeho nechce. Z šuplíku vytáhne kartáč. Učeše se. Přemýšlí, zda by taťku oblafla a nemusela se mýt. Nakonec to vzdá. Za chvilku už si to směřuje do kuchyně.
„Jsi nějak mrzutá.“
„Nechce se mi do školy,“ řekne. Posadí se za stůl. „Co to bude?“
„Chleba ve vajíčku. Zapomněl jsem koupit čerstvý. Trochu jsem zaspal.“
„Bože!“
Petr se na ni mrkne, protože skoro na tom stole leží.
„Bolí mě břicho.“ Nechce se jí do školy. Přemýšlí, co by vymyslela, aby tam nemusela.
„Opravdu?“
„Ano. Moc tady.“ Přitiskne si na bok ruku. Petr se na to mrkne.
„Slepák je na druhé stráně, dámo.“
„A tady taky.“ Zkusit to může. To, že to nevychází je jiná.
„Zajímalo by mě co se děje. Proč tam nechceš jít?“
Juliana mrzutě přemýšlí, proč rodiče musí být tak zvědaví. „Děkuji.“ Ochutná, ale dobře ví, že je to udělané tak, jak to má ráda. „Výborné.“ Maminka ji říkala, že má tatínka často chválit. Někdy sama neví, co má dělat a co ne.
„Díky moc.“
Je úplně jiný. Ještě dobře, že Honza je zpátky. Ten měsíc s ním nebylo k vydržení, rozumuje nad chlebem s šunkou obaleným ve vajíčku. Je to taky mrzuté, že ji nikdy nic neřeknou. Vždycky ji řeknou: To dělají dospělí. To smí dospělí, a když je něco důležitého, tak ji šoupnou k tetě Jitce jako zavazadlo. Má toho plné zuby a k tomu je dnes tělák. Bude gymnastika. Nesnáší to!
„Neďoubej se v tom.“
Naštve ji to. „Nemám hlad.“ Může si dělat, co chce. Je dítě. Dobře to ví, protože to slyšela od učitelek, jak nad tím žehrají. Prej nejraději by jim pořádně přiložily. Nechápe proč. Jsou zlé, ale jejích paní učitelka je hodná. Naštěstí.
„Máš to ráda.“
Teď přijde přemlouvání.
„Nejsi nemocná?“
To neprojde, ale zkusit to může. „Jo jsem.“
„Ukaž.“ Už zase vytahuje ten protivný teploměr. „Horečku nemáš.“
„Ale je mi špatně.“
Zase přemýšlí, co jí je. Nebude mu nic říkat. Jen by běžel do školy a ptal se proč co a jak. Vždy když tam jde, má pocit, že něco špatného udělala. Raději si přitáhne chleba k sobě. Do té školy bude muset jít. Ono kdyby nebylo těláku, bylo by lépe.
„No vidíš.“
Chce odseknout, ale rozmyslí si. „Díky, tati.“ Dá mu pusu. Usmívá se. Je to fajn, říká si cestou k pokojíčku. Podívá se na hodiny. „A sakra!“ pronese. Má co dělat. Otevře okno, vykoukne ven. Nakrčí nosík. Zima. Rychle zavře. Včera si už připravila věci, ale najednou se jí zdá, že to není ono. Rychle vymění svetr za tmavožlutý. Má ráda jasné barvy stejně jako maminka, i když ta musela nosit tlumenější. Jednou se jí na to ptala a ona řekla, že kvůli práci. To ona se nehodlá kvůli takové pitomosti omezovat. Otočí se dokola, aby se viděla. Fajn. Je škoda, že je zakázáno nosit korálky. Taková hloupá pravidla. Popadne připravenou aktovku na kolečkách. Když ji viděla poprvé, sekla s ní do rohu, ale teď je ráda, že ji má, protože ji to všichni závidí. Taky se s ní pěkně dá ohánět. Taťka to neví, ale nebude mu vše vykládat.
„Tati, nestihneme to!“
„Svačina, cácorko.“ Políbí ji do vlasů. „Neboj se, stihneme.“
Nemá to ráda. Zase nestihnou. „Dělej,“ pobízí ho. Zase se vleče jako šnek. Aktovku hodí do výtahu a drží ho, když někdo zalomcuje dveřmi. Vyplázne jazyk. Ať si počká. Ona u něj byla první.
„Jazyk se nevyplazuje.“
„To řekl kdo?“ zaútočí. Sama pravidla, žbrmblá si pro sebe.
„Někdo, kdo se jmenuje etika.“
„Kdo?“
„Etika je soubor pravidel slušného chování. Každá společnost má je trochu jiná.“
„Tedy. Jako kdo?“
„No například Japonci.“
Juliana se rozzáří. „Já vím! Oni mají úklonu a my se neukláníme. Takže za to může ta etiketa. To jsou, ale hloupá pravidla.“ Mrkne po tatínkovi co on na to. Jej tváří se normálně. Super.
„Etika. Je to podobné slovo, ale význam je jiný. Etiketa je například na láhvích a informuje co je to za výrobek.“ Vezme jí tašku, ale Juliana mu ji vytrhne.
„Já sama.“ Vleče ji za sebou. Petr se podívá na kabátek. Měla by dostat nový. „Tati, měla bych koupit nový kabát nebo bundu. Něco jako má Linda ze čtvrťáku.“
„Podíváme se.“
Nic nebude, jak zná taťku. Určitě řekne, že bude jaro, takže může ještě mít tenhle kabátek, potom se koupí, tedy za rok nový. Jenže ona chce stejný jako má Linda. Je úžasný. „Je kostkovaný. Černo modrý. Moc krásný a moderní. Má taky pásek a kapuci s kožíškem. Určitě bude moc teplý. U tohohle jsou mi malé rukávy. Podívej se.“ Natáhne ruku, aby kabátek sklouzl níž.
„Uvidíme, ano. Už jsme tu.“
„Maruško!“ zavřeští, že si Petr málem přikryje uši. „Hej!“ zamává rukou. Je ráda, že ji vidí, protože byla dva týdny nemocná. Bez ní to bylo úplně pitomé.
„Ahoj!“
„Dobrý den.“
„Ahoj, Maruško. Jak jde? Dobrý den,“ pozdraví její uštvanou maminku. Má pocit, že čeká druhé nebo jenom ztloustla?
„Dobrý den.“
„Tati, ahoj!“ Petr se nakloní. Juliana se v duchu zaškaredí, ale ví, že to tatínkovi udělá radost. Dá mu velkou pusu, sebere tašku a vyrazí k šatnám. „Jaké to bylo?“
Maruška protočí oči. „Děsivé a mamka bude mít mimino.“
„Fakt! Nekecej!“ měla pravdu.
„Jo. Byla z toho hádka jako hrom. Prej si to chce vzít.“
„Cože? Tomu nějak nechápu,“ zamudruje Juliana.
Maruška pokrčí rameny. „Mně to povídej. Taky z toho nejsem chytrá. Jak vzít? Dovedeš si to představit?“ Obě vrtí hlavami. „Ale mamka potom bulela, tak to není nic dobrého.“
„Aha. Mám to. Optám se taťky. Ten mi vždycky všechno vysvětlí. Nebo se podívám do počítače.“
„Já ti to závidím, že ho máš.“
Juliana ví, že jako z prvních má doma velký počítač. Jiťa z druhé B s ní dokonce kvůli tomu přestala mluvit, ale Maruška se Sárou ne. Jenže Sára je taky nemocná. „Hele dívej se, ten je krásný, co?“ strčí do Marušky a ukazuje jí Lindu z čtvrťáku.
„Pche. Je hloupá.“
„No jo, ale má ten kabátek.“
„Máš hezčí?“ řekne oddaně.
Juliana si povzdechne. „Je malý a starý.“
„Starý? Nekupoval ti ho otec minulý rok?“
Juliana pokrčí rameny. „Možná. Už to vidím. Máš tenhle - nic nedostaneš. Až příští rok. Jenže to už nebude moderní.“ Převlečou se do přezůvek. Vyrazí do své třídy. Jako první hodina je čeština. „Je čeština.“
„Ty se máš. Už všechno umíš.“
Juliana velkoryse mávne rukou. „No, všechno ne. Kdybys viděla, co všechno umí taťka.“
„Mí rodiče taky toho umí hodně.“ Obě se na sebe podívají. Posadí se do lavice. Sedí spolu už od první třídy. Tenhle rok si zajmuly stolek uprostřed třídy u okna. Juliana drze vyhodila Petra, který musel si sednout za ně. Doteď s nimi mluví jen minimum.
„Už jsi slyšela o tom novém klukovi?“
„O kterém? Hele, byla jsem nemocná. Jo díky za sešity.“
„Není za co. Prej má sem chodit někdo nový. Do vedlejší třídy. Už jde.“ Dovnitř vpluje jejich učitelka.
„Dobrý den, žáci.“
„Dobrý den, paní učitelko,“ ozve se ze všech hrdel. Posadí se. Učitelka otevře třídnici. „Jaroslav Bílý.“
„Tady.“ Vyvolává jednotlivá jména. Sára opět chybí. Co jí je? Zkusí ji zavolat nebo by mohl za ní dojít, ale bydlí daleko a tatínek povídal, že nemá sama chodit venku, zvláště když je brzy tma. Je škoda, že nemá telefon. Maruška ho dostala stejně jako ona k Vánocům, ale nemá tak hezký ona. Teď si píšou sms a občas volají. Hlavně, když byla nemocná.
„Hele…“
„Juliano, ticho.“
„Ano,“ řekne provinile. Ví, že má mlčet, ale vůbec nic si nestihli říct. Děťátko. Taky by brala sestru. Maminka ji říkala, že už nemůže mít, protože je moc nemocná, ale že s tatínkem moc chtěli. Je to škoda, protože moc ráda by měla malou sestřičku nebo brášku.
„Jak se bude jmenovat?“ napíše na kus papíru.
„Kdo?“ optá se Maruška, když to přelouská.
„Mimino.“
Maruška pokrčí rameny.
„Otevřete si sešity a uděláme poslední domácí úkol. Juliana začne.“
Jako vždy, řekne si. Otevře rychle učebnici a začne opakovat věty, které měli doplnit. Další je Petr, potom Věra. Ví, že to má dobře, protože tatínek ji to kontroloval.
„Výborně. Na stejné straně máte básničku. Tu se naučíte do zítřka.“
„Nesnáším to!“ Podívá se za sebe, kde sedí Věra, které dá vždy strašnou práci se to naučit. Většinou to umí až za více dnů. Jednou zaslechla učitelku, jak říkala, že má nějakou poruchu. Ptala se tatínka, protože je ji líto, ale názvy si nezapamatovala. Většinou je ráda, že nějak projde, ale umí zas na druhou stranu moc krásně kreslit.
„Věra může do pozítří.“
„Už zase ji nadržuje,“ zaslechne Petra před sebou. Pitomec pomyslí si, když píše do sešitu věty.
„Tak děkuji. Juliano výborně. Maruško, ukaž. Máš všechno opsané?“
„Ano, paní učitelko. Juliana mi dala své sešity.“
„Výborně.“ Přejde dozadu. „Tak ukaž.“ Juliana se otočí. „Pěkné. Jenom trochu dotahuj to K a nezapomínej na háčky.“
Už aby bylo konec hodiny. Zvonek.
„Ticho prosím. Takže do zítra tu básničku, ano.“
„A chceš mít bráchu nebo ségru?“ optá se Juliana Marušky. Uklízejí si sešity a vytahují na další hodinu.
Maruška se zamyslí. „Asi ségru.“
„Proč?“ Ona by raději bráchu, protože by všem namlátil a musel by ji sloužit, protože by byl mladší. A ségra by ji brala oblečení.
„Ani nevím. Hele, můžeš mi pomoct s touto větou?“ Juliana se mrkne, vysvětlí ji to.
„Ted já bych chtěl být tak chytrá.“
Julianě to polichotí, když si vzpomene na Petra. Postaví se k jeho stolu v ruce bok. „Hele, něco jsem zaslechla.“
Ten se na ni znuděně podívá. „Vodprejskni, učitelskej mazánku.“
„Právě o tom mluvím,“ řekne mile. To, že je největší ze třídy nic neznamená. „Myslím, že tu nikdo není mazánek.“
„Vo co de, ty krávo.“
„Vole. Víš, co to je vůl?“
Petr znejistí. „Vypadni.“ Postaví se, aby dodal svým slovům váhy.
„To je býk, který nemá pinďoura.“ Otočí se a jde.
„To jako fakt?“ optá se s vykulenýma očima Maruška.
„To vím na sto procent. Tatínek mi to vysvětlil a taky řekl, že to nemám říkat doma, ve škole před dospělými a ve společnosti.“
„A kde to můžeš říkat?“
Juliana se zamyslí. „No, nejspíš takovým pitomcům jakým je náš vůl,“ řekne hlasitě, aby to slyšel Petr, a ten se rozzuří.
„Hele…“
„Petře, už zase? Juliano…“
„Jé paní učitelka. Já nic? Jen jsem říkala Marušce, že vůl je neslušné slovo a nemá se ho říkat ve společnosti. Tady Petr se z ničeho nic obrátil a bouchnul do mé lavice.“
„Bylo to tak?“
„Ano, paní učitelko,“ potvrdí ji to ostatní. Juliana se usměje.
„Dobře. Petře, příště se do lavic nebouchá.“ Juliana se posadí.
„Jak to děláš?“
„Co?“
„Ale nic.“
„Takže dnešní téma bude dělení. To jsme už brali, takže si dnes to procvičíme. Potom si dáme několik slovních úloh.“ Juliana sleduje učitelku, která se otočí k tabuli. Zase taková nuda. I když dělit se naučila až ve škole, ale s taťkou si to procvičili. A minule s Honzou. Taky neví, proč se na něj tatínek zlobil, když si hráli. Úkoly měla. Tedy neměla, ale neměli jich moc. Ráda si hraje, i když už všechny hry zná.
„Patnáct děleno třemi. Kdo ví kolik to je?“
Juliana se přihlásí. Je to jednoduché.
„Věro?“
„Pět.“
„Výborně. Správně. Dopíše výsledek. Dvacet sedm děleno třemi.“ Juliana se pokaždé přihlásí. Nakonec je vyvolána na slovní úlohu. V obchodě bylo 15 jogurtů v řadách po třech. Kolik bylo řad?
„Mám ráda matematiku,“ prohlásí o velké přestávce. „Chceš jablko?“ velkorysé podá Marušce jablko.
„Díky. Ty nechceš?“
„Nemusím. Tyhle nemám ráda. Táta na to asi zapomněl.“
„Tak díky.“ Stojí u okna a dívají se ven.
„Jak jdou mažoretky?“ optá se zvědavě Maruška s pořádným krajícem chleba.
„Jde. Je tam fajn holka. Katka se jmenuje. To vlastně nevíš. Hm.“
„Co je?“
„Nevím. Nikdo moc ji neposlouchá. Měla by na ně zařvat, ale cvičit umí to parádně. Je prostě šikovnější než já. Příští hodina je kreslení. Nesnáším to,“ zaúpí.
„Víc než tělák?“ zasměje se.
„To ne. Dneska je gymnastika.“
„Neříkej, že ses pokoušela svého otce oblafnout a nejít do školy.“
„Pokusila, ale bez úspěchu.“
„To máš blbý. Mně mamka v klidu napíše, když se mi nechce.“
„Já do školy chodím ráda.“ Vytáhne papriku z chleba a vyhodí ji do koše. „Jen ten tělocvik a k tomu kreslení. To fakt nemám ráda. Zajímalo by mě, jak se taková miminka rodí. Myslím, že se optám taťky.“
„Hm. A myslíš, že ti to řekne? Mě povídala něco o včelkách a motýlcích.“
Juliana se zatváří nechápavě. „Co mají společného s tím motýli?“
„No, to právě nevím,“ pokrčí rameny Maruška. „Ale bylo by fajn mít někoho, kdo ti všechno řekne.“
„No zas žádná sláva to není. Když dojde na vážné věci tak mi říká. To je pro dospělý. Nebo běž do pokoje. Jako bych byla malá.“ Obě dvě vážně pokývají. „Podle mě miminko vzniká tak, že se mají dva rádi, miluji se spolu a ehm potom mají dítě.“
„No jo, ale proč neměla mamka mimino už dřív? S taťkou spí pořád.“
Juliana se zatváří bezradně. „Já to zjistím,“ prohlásí odhodlaně. „Zatím jsem se o to moc nezajímala.“
„Všechno vědět nemůžeš,“ utěšuje ji. Juliana se zamračí. Nemá ráda, když něco neví.
„Hele, ty kantorská…“
„Petře, jestli řekneš krysa, potom to řeknu učitelce nebo tatínkovi, který ti namlátí. A teď odprejskni, řešíme tu důležitější věci.“ Obě sledují jeho odchod.
„Jak to děláš, že vždy odejde? Nedávno jsem viděla, jak jednu ubalil klukovi, že musel domů, protože mu tekla červená.“
Juliana pokrčí rameny. „Co já vím? Je to debil. Jdeme na to kreslení.“ Obě vykročí k třídě. Maruška je skoro o hlavu větší, Juliana blond o dost menší.
„Dnešní zadání bude velmi jednoduché. Nakreslíte, co budete dělat o jarních prázdninách.“ Juliana si povzdechne. Vodovk nesnáší a k tomu vůbec netuší, co bude dělat o prázdninách.
„Copak?“
„Prosím, já nevím, co budu dělat o prázdninách.“
Učitelka ji pohladí po vlasech. „Tak nakreslí, co bys ráda chtěla dělat.“ Třída oživne, protože i někteří další přemýšleli, co budou kreslit.
„Kde budeš?“ optá se Juliana.
„Kde by? Doma.“
Ta se mrkne na její obrázek, na kterém vznikají hory. Takže by asi ráda na hory. Chvilku přemýšlí, když si vzpomene, že dostala brusle. Od té doby byla už na nich několikrát a nedávno viděla v televizi jak bruslí. Se skoro vyplazeným jazykem začne kreslit krasobruslařku v krásných červených šatech, jak to viděla. Občas se na to zkoumavě podívá. Odněkud zaslechne: Výborně.
„Copak to bude?“
Juliana kritickým zrakem se podívá na svůj výtvor a pak na Maruščin. „ení to moc poznat, že paní učitelko?“
„Není to špatně,“ snaží se ji povzbudit.
Juliana mrzutě do výkresu dloubne štětcem, až udělá dlouhou čáru. „Je to hnusné. Měla jsem to být já na bruslích. Jak jezdím na velkém stadionu,“ dodá.
Petr se za ní uchichtne a Juliana ho málem, že nezapíchne štětcem. Příští rok si sedne někam jinam.
„Ale vůbec to není špatné.“
Juliana si pomyslí, že může si uklidňovat někoho jiného. Prostě neumí kreslit a zase bude pětka. Taťka to naštěstí nehrotí, ale ji to vadí. Pokusí se zamalovat čáru. Nakonec to vzdá.
„Lepší to nebude,“ zabručí.
„Jsi lepší v něčem jiném, snaží se ji uklidnit Maruška. Odtáhne se od výkresu. „Tak co?“
Juliana se na něj podívá. „Moc hezké. Určitě dostaneš jedničku.“
Maruška přikývne. Aspoň v něčem. „Co myslíš, mám nakreslit tu mimino?“
Juliana se zadívá na výkres. „Kdepak, to se narodí až za devět měsíců. Vím to, protože mi to povídala teta Jitka. Měla by mít mimino už tenhle nebo příští měsíc, aspoň jsem to slyšela.“
„Tedy! Fakt by mě zajímalo, jak se objevilo v maminčině břiše. Hele, mám ti pomoci?“ nabídne se.
„Díky, ale ona by to poznala,“ řekne tiše. Nakonec si povzdechne. „Taťka říká, že kreslení není důležité do života. Hlavně že se snažím.“
„Já fakt nevím, kde děláš chybu. Přitom kreslíš strašně ráda.“
„Tak ukončíme. Prosím, výkresy nechte na stole. Později si je seberu a teď půjdeme na tělocvik. Jako poslední hodinu máme angličtinu. Doufám, že úkoly máte.“
„Ještě klika, že jsem byla nemocná. Nemám ho.“
„Jak to?“
Maruška protočí oči v sloup, sebere tašku s tělocvikem. „Protože tomu vůbec nerozumím. U nás nikdo neumí cizí jazyk a popravdě nijak mě nebaví.“
„Není to lehké,“ přikývne. „Ale potom je fajn, když nějaké slovo víš. Táta povídal, že možná pojedeme k moři, ale bude to záležet na Honzovi a penězích.“
„My pojedeme do Chorvatska.“
„Nebyli jste tam minule?“
„Jo, ale táta má tam známé…“
„Hele, ledová královna co neumí udělat kotoul!“ zvolá posměšně Petr, který ji hned zatahá za vlasy. Zaskučí, protože Juliana se ožene taškou.
„Jéj!“ vykřikne teatrálně, ale oči jí svítí zlostí. Některé věci nesnáší. „Sorry, ale já tě neviděla.“
„Ty krávo!“ doběhne kluky. Juliana za ním vyplázne jazyk.
„Víš co, on tě miluje.“
Juliana se na ni otočí. „Cože? Blbost.“
„Jo. Mamka říká, že se protiklady přitahují.“ Rozdělí se do šaten. Za chvilku postávají v tělocvičně. Juliana si jen povzdechne, když vidí nářadí. Kdyby aspoň byla vybíjená, tak tam má trošičku šanci, ale v tomhle se zase předvede.
„Má tě rád.“
„Ten by mě zabil, kdyby mohl,“ opáčí ji na to Juliana, ale učitelka už je žene na značky. Rozcvička.
„Kluci dvacet kliků, dívky deset.“
Nesnáší to. K čemu ji to bude? Myslí si zuřivě, když padne na pátém kliku. Maruška vedle ní udělá o jeden víc.
„A teď dřepy. Jeden, dva… Jindro, narovnej se! Věro, až na zem. Neulejvát se. Deset. Ještě dvacet a bude to. Tak a tři kolečky kolem tělocvičny. Petr, Jindra a Tomáš mi pomohou připravit žíněnky. „Tak se hýbeme.
„Taťka každý den běhá. Ne… chá…pu,“ vyráží ze sebe Juliana. „Šp…lh,“ dostane ze sebe, když vidí u tyčí žíněnky. Kluci se činí a za chvilku jsou žíněnky.
„Jo.“
„Tak každý kotoul, potom hvězdy. Na závěr šplh.“ Zahvízdá na píšťalku, takže všichni zmlknou.
„Tak jdeme na to.“
„Hop!“
„Juliano…“
„Nejde mi to,“ přizná nešťastně. Nakonec napodruhé kotoul zvládne. V nitru je spokojená. Hvězda skončí v napůl provedení. Marcele spadne tričko, takže někteří zahvízdají. Ta rudá, jde se postavit do řady. Konce trička si strká do tepláků. Juliana se nadechne, postaví se na bok, napřáhne ruce, zavře oči. Sláva neskončila na zemi. Pyšně jde k Marušce, která ji zvládla perfektně.
„Povedla se ti.“
„Konečně, ale teď bude šplh.“
„Hele, to já taky nedokážu.“ Juliana u tyče povyskočí, chytí se, kam dosáhne a zkusí se přitáhnout. V čtvrtině ji dojdou síly. Drží se a zoufale se snaží nedívat na zem. Zkusí ještě víc, ale nejde to. Na dvou dalších šplhají kluci.
„Juli, v pořádku?“
„Ano!“ Pustí ruce. „sakra!“ zakleje, protože ji pálí dlaně.
„Ukaž?“ Učitelka ji prohlédne ruce. „Běž na záchod si je dát pod vodu. Co tě to napadlo se pouštět?“ zlobí se.
„Ale já se už tam neudržela,“ brání se nešťastně.
„Měla jsi to říct. Tak běž.“ Zahvízdá. „Konec.“
„Jak je?“ optá se účastně Maruška. „Bolí to?“
„Z toho si nic nedělej,“ řekne dobromyslně Věra, která jde za nimi. „Mně se to taky nepovedlo.“
„No jo, jenže jsi nespadla na zem jako hruška.“
Petr se smíchem kolem nich prožene.
„Blbec.“
„No jo, co naděláš,“ pokrčí rameny. „Už se těším na angličtinu.“
„Já ne,“ odpoví Maruška.
„Mně nevadí. Baví mě opakovat slovíčka, učit se a ukazovat na různé věci.“
„Tak zítra.“
„Jo měj se. Je hezký,“ řekne Maruška, když se blíží k Honzovi, který na Julianu čeká před školou. Maruška má to jen o blok dál, takže ji nikdo nedoprovází. Když dostala svůj klíč, všichni ji záviděli.
„Ahoj! Ahoj!“ loučí se s ostatními. „Ahoj, Honzo!“
„Ahoj, sluníčko. Tak jak bylo ve škole?“
„Blbě, protože jsme měli tělocvik a kreslení. To já vůbec neumím.“
„Něco chce sílu a nevadí, že neumíš kreslit. Snažíš se. Tak jedeme. Máš úkoly?“ optá se, dobře si pamětlivý Petrových příkazů ohledně úkolů. Nejdřív je udělají, potom si budou hrát. Jen kdyby se mohl dostat k Petrovu počítači, ale to heslo je nad jeho síly.
„Mám. Z angličtiny, češtiny. Taky si musím připravit pár věcí na zítra. Honzo, jak se dostane miminko do břicha?“
Honza se na ní zadívá. Co teď? „Petr ti nic neříkal?“
„Neptala jsem se, ale Maruščina maminka bude mít mimino. Vím, že se narodí za devět měsíců, protože to říkala teta Jitka. Když se ptala, jak se tam dostalo, začala ji povídat něco o motýlcích, ale my nejsme motýli.“ Zvědavě se dívá na Honzu. Vypadá značně nesvůj, pomyslí si. Ach jo, vypadá to, že se nic nedozví.
„Takové věci ti nejlépe poví tatínek,“ vykroutí se z toho.
Juliana s povzdechem se opře. „No jo, zase dospělácký věcí.“
„O to nejde. Vysedej. Jde o to, že tvůj tatínek ti to lépe vysvětlí.“
„Tak to jo. Tatínek umí věci moc hezky vysvětlovat.“ Vesele vysedne z auta. Kabát vezme do náruče, tašku nechá na zadním sedadle. Honza ji vezme. Jde za Julianou, která přešlapuje u vchodu. Cácorce to v džínech a tmavožlutém svetru sluší. K tomu má ve vlasech čelenku v podobném odstínu. Je to jejich malá princezna.
„Honzo, dělej, je mi zima!“ volá z dálky.
„Tak máš mít oblečený kabát.“
„No jo.“ Přivolá výtah. „Dělej, dělej.“
„Co je ti?“
„Ehm…“ zrudne, ale v bytě, aniž skopne boty, zapadne na záchod. Honza se usměje. Jde do kuchyně se podívat, zda jim Petr něco nenechal k jídlu. Od oběda sice neuplynulo zas tolik, ale zobl by si rád. Prohlíží si lednici, když se natáhne ruka, chytí jogurt.
„Je to dobré. Jdeme dělat úkoly?“
„Jasně.“ Juliana vypadne s jogurtem v ruce. Je fajn, že je tu Honza, protože když je doma sama, je jí smutno. Podívá se na Honzu, který s pivem si sedne na pohovku, jednu nohu divně zkroutí. Když se jejich oči střetnou, Juli uhne. Začne dělat úkoly, které už dávno zná.
„Honzo, máš tatínka rád?“
„Moc, proč se ptáš?“
„Nic jen tak. Je mi tu smutno, když nikdo není. Zeď ď nebo ť? Asi ď,“ odpoví si sama pro sebe. „Čeština hotová. Chceš to zkontrolovat?“
„Kdepak. To ti udělá Petr. Jak dnes ve škole bylo?“
Juliana pokrčí rameny. „Normálka, akorát se Petr navezl do Věry.“ Dál nic neříká. „A Linda ze čtvrťáku má nový kabát. Kostkovaný. Strašně se mi líbí a ten co mám už je mi dávno malý.“
„Tak to řekni Petrovi. Určitě ti koupí nový.“
Juliana si povzdechne nad jeho tuposti. Ti dospělí jsou opravdu někdy mimo. Kdyby ji tatínek ho chtěl koupit, vůbec se mu o tom nezmiňuje. Říct přímo to nemůže, protože taťka to nemá rád. Jako když si řekne, že chce víc. Neví, co je na tom divného. „Matematika.“
„Jasně.“
„Zítra máme prvouku. Taky začneme chodit na plavání. Musím dát podepsat papír. Nechceš mi ho podepsat?“
„Jasně, dej to sem.“
Juliana mu přinese papíry. Honza se začte.
„Něco se stalo?“
„Jo, musí to podepsat zákonný zástupce.“
„Kdo je to?“
„V tomto případě jen tatínek.“
„Aha to je škoda. Dobře a proč tatínek je tím zástupcem?“
„Protože je tvůj rodič. Já ne.“
Juliana se zastaví. „Aha a budeš?“
Honza neví co odpovědět. „Asi ne.“
„To je blbý. Já myslela, že stačí, když to podepíše dospělý. Honzo, je to strašně složitý.“
Honza mlčí. Co na to jí má říct? „Co budete brát v prvouce?“
Juliana zvedne hlavu od sešitů, kde vypočítává příklady z násobilky. „Českou republiku bereme. Je to strašně zajímavé. Například, že se skládá z Moravy, Čech a Slezska. Příští týden budeme něco vyrábět a taky číst. Paní učitelka říká, že čtu moc dobře.“
„To je fajn.“
„Jo je. Neruš jo.“
Honza s úsměvem se na ni dívá, potom zvážní. Rodič té malé cácorky. To by se museli s Petrem vzít. Vůbec o tom neuvažoval a Petr? Když se to vezme, nikdy o tom nemluvili.
„Hotovo!“ Spokojeně zaklapne sešit. Opře si bradu o ruce a pozoruje Honzu. „Nevadilo by ti, kdybych trochu cvičila s hůlkou?“
„Jistěže ne. Budu se dívat na film, jo?“
„Na ten dospělácký?“
Honza zalapá po dechu. „Ehm ne. Jak o nich víš?“
„Vím, ale neviděla jsem to. Opravdu. Jenom proč tam jsou na obrázcích sami chlapi a ne ženy?“ zvědavě se optá. O tom, že jsou nazí a co dělají, mlčí, protože to dělá tatínek s Petrem taky, ale má v tom zmatek.
„No protože…“ Petře nechceš přijít domů? „Protože to je pro muže.“
„Aha. Takže ony se točí i takové s ženami pro ženy?“
„Tak nějak.“
„To jsem netušila. Taky bude zase sběr. Asi bych měla něco donést.“
„Sběr starého papíru? Za nás to taky bylo. Teta nás vždy vybavila balíčkem svázaného papíru a šli jsme. Před školou stál velký náklaďák. Netušil jsem, že to ještě funguje.“
„Funguje,“ ujisti ho suše Juliana. „Máš nějaký?“
„Seženu. V práci máme časopisy, letáky ve schránce.“
Juliana ho radostně obejme a vlepí pusu. „Díky moc.“ Radostně odběhne do pokoje. Má to z krku. Už se bála, že zase nic neponese a učitelka na ní se bude dívat káravým pohledem. Rychle se převlékne do tepláků a vezme hůlku. Za chvilku už pochoduje, zatímco Honza s nohama pod sebou se dívá na bezpečný film. Pro jistotu vybral komedii. Ke konci oba dva sedí, chroupou brambůrky a dívají se, jak taxíkář zběsile jezdí po městě.
„Tatínek tak často nejezdí, ale jednou nás zastavila policie. Dostal pokutu.“
„Ouvej.“
„No jo, ale takhle jezdit se nemá, že jo.“
„Ne, nemá.“
„Ahoj. Máme problém!“ ozve se ode dveří Petr. V ruce tašku, notebook, v druhé papíry a dopisy.
„Jaký poklade?“
Juli se uchechtne tomu oslovení, sklouzne z pohovky a běží tatínkovi naproti. Má ráda jak voní. Dá mu pusu. „Tati, potřebuju vědět pár věcí a co je za problém?“
„Jdeš k zubaři.“
„Já nechci! Odmítám tam chodit.“
„Ale no tak. Paní doktorka je moc hodná a říká, že máš krásné zoubky. Honzo.“
Ten se zvedne, přistoupí k němu a dá mu pusu. Juliana to pozorně sleduje. „To je polibek jako když líbáš fusekle.“
Oba zkoprní. „Juliano?!“
„No co je, Vždyť je to pravda. Nechci jít k zubařce. Bude se mi dívat do pusy. Nechci.“
„Půjdeš a je to. Horší je, že nevím, kdo tam půjde.“
„Přeobjednat nejde?“ optá se Honza. Juliana si v duchu výská. Tatínek nemá čas, nikam se nepůjde.
„Jde, ale další objednání bude za dva měsíce.“
„Probůh co to je za zubařku? Moje mě bere do týdne,“ prohlásí Honza.
„Tati, to nevadí. Vůbec nic mě nebolí.“
Petr ji neposlouchá. K zubařce půjde, ať chce nebo ne. „Zajdeš s ní tam? Máš odpolední.“
„Když dáš adresu a budeš na telefonu, kdyby něco, tak jo.“ Rodiče to dělají, a když ji nemohl podepsat revers, čímž si vzpomene… „Jo, Juliana bude chodit na plavání.“
„Skvělé. Mám něco podepsat?“
„Tady!“ Juliana se přivleče. Bude muset k zubařce, což je horší než výtvarka a tělák dohromady.
„Máš hlad?“
„Ani ne, ale hned udělám večeři. Úkoly máš, princezno?“
„Ano, tati. Honza říkal, že to zkontroluješ ty. Asi neví, jak se píše tvrdé y a i,“ rýpne si.
„Vím to!“ rozčertí se. Juliana se usměje. Petr podepíše sešity, pak plavání i s předběžnou cenou za autobus. Potom se posadí s taškou na pohovce. Juliana si dokutálí velký nafukovací míč, na kterém dělá blbosti.
„Tati, jak se dostanou miminka do bříška?“
Petr pomalu otočí hlavu k Julianě. „Jak? Když se žena a muž mají velmi rádi, tak může být z toho miminko.“
„Tati, to vím taky, ale jak přesně. Honza to neví!“ vpálí nemilosrdně, protože se culí jako Petr ve třídě.
„Já to vím,“ brání se vehementně Honza. Juliana je někdy hrozná, jak dovede člověka odrovnat, pomyslí si.
„Nechtěl mi to říct.“
Petr přemýšlí, jak to vysvětlit. Potom se zvedne a donese knihu. Juliana ho nadšeně sleduje. Hned se vedle něj usadí. Podle obalu je to lékařská kniha. Honza se nad ní taky nakloní.
„Tady!“ vypískne, když uvidí břicho s průřezem a v něm mimino. „Maminka mě tady taky měla? A já taky budu mít? Tati, není moc velké?“
„Není.“
„A jak se tam dostane?“
„Víš, že je rozdíl mezi ženou a můžeme. Ženy mají prsa a…“
„Julinku.“ Zasměje se. „Kluci tomu říkají jinak.“
„Dobře. Žena má tady takovou chodbičku, vidíš?“
„Jo.“ Vážně přikývne. Je spokojená, protože Věra nechtěla věřit, že ji to tatínek řekne.
„Muž má penis, v kterém má semeno.“
„Semeno mají kytky.“
„Ano, ale je to podobné pojmenování. Jinak můžeš říct sperma. To při milování pronikne do té chodbičky a putuje k vajíčkům.“
„Vajíčka?“
„Jsou velmi malinké, víš. Tam se oplodní.“
„Co je oplodní?“
„To znamená, vidíš tohle?“
„Jej něco s ocáskem.“
„Přesně tak. Tohle pronikne do vajíčka. Vajíčka se jako by, schová a z toho pomalu vyroste miminko.“
„Tedy! Opravdu? Ano. Znáš semínka rostlinek?“
„Jo. Jen mi neříkej, že budeš mluvit o motýlích.“ Asi ne, pomyslí, když vidí nechápavý pohled.
„Když zasadíš malé semínko, tak z něj vyroste velká kytka. To je stejný princip.“
Juliana přikývne. „Tati, a proč by Maruščina maminka si ho dala vzít?“
Petr ztuhne. Sakra, tak to nechce vysvětlovat ani náhodou. Nakonec když vidí její důvěřivý pohled, začne. „Víš, některé miminka nejsou zdravá.“
„Nejsou?“
„Ne. To zjišťují doktoři, víš. Mohou být těžce nemocné, nebo například jsou různé nemoci i u ženy. Tehdy prostě se dítě nenarodí.“ Vůbec netuší, jestli dobře udělal.
„Nenarodí? Já bych se taky mohla…“
„Juli, to je opravdu výjimečné. Maruščina maminka se bojí zřejmě, že by mohlo být nemocné.“
„To nebudu ji říkat,“ prohlásí. „Nevěděla jsem, že mohou být nemocné. Je to, jako když zemřela maminka, protože byla moc nemocná.“
„Přesně tak,“ přikývne. Je rád, že to takhle dopadlo.
„Aha. Díky moc. Je to složité. Musím to důkladně vylíčit Marušce a Věře.“
„Tati a kdy mohu mít miminko?“
„Musíš být o hodně starší. Tak čtrnáct, patnáct.“
„Tak brzy?“ podiví se.
„Ano.“
„To nechci.“ Petr se usměje.
„Děkuji moc. Jo bude sběr, ale Honza donese nějaké noviny.“
„Honzo, díky.“
„Není zač. V salonu máme toho hafo, tak to budu pro Juli sbírat. Maličkost. Půjdeme jíst, ne?“ Má docela hlad a to vysvětlování bylo fakt jiné, než co mu kdysi říkali kamarádi.
„Ano, ano.“ Juliana vyskočí, vezme knihu a uklidí ji. Vezme ji do školy a vysvětli to. Bude to jistější. Spokojeně se nají. „Tati, jsou výborné.“
„To jsem rád, že ti chutná. Jak bylo ve škole?“
„Ale zase jsem se poštěkala s Petrem. Je fakt infantilní,“ pečlivě vysvětlí slovo, i když neví, zda ho použila dobře, ale tatínek ho občas říkával o svých studentech.
Honza se rozesměje, zatímco Juli zaškaredí. I Petr se usměje.
„Nesmějte se. To jsem slyšela u tatínka. Jdeme se dívat na Animax a za trest mi budete je předčítat.“ Zvedne se a jde do obýváku.
Petr s Honzou na sebe se podívají. „Je úžasná.“
„Je a krásně jsi to vysvětlil.“
„Popravdě jsem se na to připravoval už nějakou dobu. Přesně řečeno od té doby, co je Jitka těhotná. Běž za ní.“
O dvě hodiny se Juli zvedne. Ráda by šla spát později, ale nechce rušit Honzu s tatínkem. Je ráda, že se mají rádi. Jde do koupelny, ale ještě si nejde lehnout a dívá se do počítače.
„Spát nebo zítra zaspíš.“
„Já vím, tati. Dobrou noc.“ Počká, až se dveře zavřou, vklouzne pod peřinu s knihou v ruce. Vezme lampičku a rozsvítí ji…
„Mám tě.“
„Zatraceně! Tak já jdu spát!“ Odloží lampičku na stůl. Petr jí nařídí budík, potom ji políbí. Kolem krku se mu ovinou hubené ruce.
„Mám tě moc ráda a děkuji.“
„Mám tě tak rád. Dobrou noc.“
Je skvělý, pomyslí si Juliana, než usne. Zítra budou koukat, až to na ně vybalí. S úsměvem usne.
Malý poklad - 73. Tati, maturitni ples musí být úžasný, že?
