11. 11. 2012
Malý poklad
75.
Honzo, chci, aby tatínek byl jako dřív!
Honza podupává nohama pod stolem v kavárně U čtyř prstů. Je nervózní, protože Petr je úplně mimo. Dnes si koupil další láhev. Tohle není možné. I Juliana je mimo. Nechápe, co se děje, ale neodváží se ho rušit. Ani se nediví, protože když na něj někdo promluví, je jak podrážděná kobra.
Kde vězí? Copak si neuvědomují, jak je to důležité?
„Ještě něco?“
„Ne děkuji nebo vlastně ještě jedno espreso.“ Je ochoten tu čekat do skonání světa, protože je v koncích.
„Jistě.“
Honza se zahledí ke dveřím kavárny. Do prdele začíná být nakrknutý. Vytáhne mobil, aby zavolal Jindrovi, kde je. Ani nestihne ho odblokovat, když se otevřou dveře a dovnitř vpluje… Honza se v šoku postaví, až se křesílko nebezpečně zakymácí. Sleduje příchozí, kteří suverénně jako mafie, si to k němu míří.
„Doprčic, co vy tady?“ podívá se na každého. Najednou v koutku kavárny je plno. Armani zdvihne ruku.
„Slečno, nerušte nás, ano.“
„Ji… jistě,“ vykoktá, protože takovou přehlídku nádherných chlapů nikdy neviděla, když nepočítá časopisy. Netuší, na koho se má dřív dívat.
„Co tady ta banda dělá?“ obrátí se k Jindrovi, který se culí jak blbeček. Po jeho levici sedí Lukáš oblečený jak z módního magazínu, po pravici Armani a vedle něj způsobně nenápadně Kaoru, který ovšem vyčnívá jak věž uprostřed pouště. Chtě nechtě přitahuje pohledy všech, kteří nejsou slepí.
„Tak jsem si říkal, že potřebuješ pomoc. Billy se zdrží, ale měl by tu už být. Tak teď povídej, co potřebuješ. Víc hlav víc ví, víš.“
„Já tě přizabiju!“
„Přes mou mrtvolu,“ namítne Lukáš. „Nejdřív já, potom on.“
Honza v duchu zaúpí. Je mít fajn přátelé, ale diskrétní. Jindra rozhodně diskrétní není. Vědět to, tak to rovnou zavolá do televize.
„A propo ten rektor, víte, co vyhrožoval Petrovi, se dlouho neohřeje. Je mi líto, že jsem mohl v tom něco udělat až teď, ale znáte to…“ Armani pokrčí rameny, jako by to bylo normální.
„Neznám!“ zavrčí Honza. Má jim vyprávět, co se stalo? Co když to někomu řeknou? Nechce, aby ho Petr přizabil, i když může to být horší? Sotva.
„Bože, vybal to!“ zaúpí Lukáš, který už to dál nevydrží. „Kvůli tobě jsem přesunul jednu schůzku s redaktorem.“
„No jo. Začalo to…“
„Počkej, přece jenom něco objednám, to bude na dlouhou chvíli,“ řekne Armani, který mezitím si vzal nápojový lístek. Servírka se objeví, jako by byla za rohem. A tak s ním je to vždy, pomyslí si nevrle Honza. Nechápe, jak to dělá, že všichni dělají, jak on píská.
„Přejete si?“
„Jistě. Je to na mě.“
Jindra si hned objedná, ostatní taky, Když se objeví Billy. Přitáhne si židličku, posadí se. Servírka jen zírá, kde se tu vzal.
„Ještě pro mě. Turka k tomu jahodový dort. Potřebuji potravu pro mozek. Tak co se děje? Víte, že jsem měl stát u druhé jamky a Karol mi podávat hůl? Místo toho ji podává někomu jinému. S tím chlapcem se dobře povídá. Co se stalo? Jindra něco mluvil o tom, že Petr začal pít? To mu není podobné.“
Honza se opře. Ratanové křesílko trochu zaprotestuje. „Tak když tady vás všechny mám, tak myslím, že nemám moc na výběr.“
„Děkuji. Ještě počkej. Tohle by se mělo mluvit v soukromí.“
V jakém soukromí, Billy? Ten chlap je fascinující, ale někdy by ho zaškrtil. Má pitomý humor. Jak uprostřed kavárny mohou mít soukromí? Půlka kavárny na ně zírá, druhá půlka ne a to jen proto, že odchází. Ještě chvilku a bude tu fronta na autogramy.
„Můžeš mluvit. Víte, mají tu výbornou kávu. Povídá se, že majitel sám na to dohlíží.“
„Jako v dalších padesáti kaváren, nebo kde.“
„Nejlepší si je dojet na kávu do Říma,“ přisadí si Armani, jako by to bylo normální.
„To bych musel mít tvé finance.“
Armani se zakření. „Nechutná ti?“ obrátí se ke své hospodyni.
„Nejsem dítě?“ řekne škrobeně.
„Ale já vím, drahoušku,“ ujistí ho. Honza cítí, jak s ostatními valí bulvy. Kaoru rudý jako rak, se zvedne a zmizí. „Těžko si zvyká, ale to se spraví. Nechápu, že mu to ještě vadí. Tak myslím…“
„Nechci nic říkat, ale nemusíš ho přivádět do rozpaků.“
„Rád ho někdy škádlím.“ Když si vzpomene, co mu prováděl, tak to je jenom neškodná malá pomstička. „Tak povídej, Honzo, nebo jim tu vyjíme zásoby.“
„Rád bych, kdybyste mě pustili ke slovu.“
Jindra pokrčí rameny. On osobně je zvědavý, co se stalo.
„To jsem rád. Takže jsme byli na maturitním plese, a jestli mě někdo přeruší, může jít. Tam to vše začalo. Doprovodil jsem ho. Potom jedna studentka ho požádala, aby s ní zatancoval na předtančení. Musím říct, že tango v jeho podání bylo úžasné.“
„A písnička?“
„Zorro. Znáte tu scénu, kdy ona tančí jako ďábel a Banderas je krásný jako bůh.“
„Já neznám, ale to nevadí. Dovedu si živě představit, že to bylo úžasné a jak znám uvidíme to na youtube, takže pošli potom odkaz.“
„Taky ten film neznám,“ zabručí Jindra.
„Tak se můžeme na něj podívat, místo nějakého dokumentárního snímku,“ navrhne jiskřivě Lukáš.
Honza vyprskne smíchy, když si představí, jak Lukáš se dívá na pořád o kytičkách. „Do půlnoci bylo vše Ok. Vyhráli jsme nějaké ceny. Potom šel na záchod a vrátil se naprosto změněný.“
Všichni dumají. „Ufouni,“ pronese Kaoru, který se mezitím vrátil.
„Znásilnili ho tam,“ řekne Biily. „Asi dost ošklivě. Možná jich bylo víc.“
Všichni se na něj ošklivě podívají.
Billy rozhodí ruce. „No co. Kdybyste věděli, co se děje na záchodech, tak byste se přestali divit. Je to někdy hrůza a děs. Stoprocentně znásilnění.“
„Taky mě to napadlo, ale řekl, že ne.“
„Vážně? Možná to nechtěl si jenom přiznat. O něčem takovém se těžko povídá.“
„Ne je v pořádku. Ehm nebyl…,“ dojde mu řeč. „Zraněn.“
„Jo tak, tak to jo.“
„Jenže i když to je násilí, nemusel být zraněn viditelně. Možná má…“
„Nemá!“ zavyje Honza. To měl tedy nápad. Za chvilku budou přesvědčení, že Petr zastřelil Kennedyho.
„Dobře, co dělal potom?“
„Celou noc surfoval po netu.“
„Bingo!“ zvolá nadšeně Lukáš. „Stačí se mrknout do počítače a… hej, co je?“ podiví se jejich kamenným obličejům. „Určitě si prohlížel věci, které souvisely s tím, co se mu stalo, nebo ne?“
„Určitě ano, ale zřejmě jsi nikdy neslyšel o Petrově počítači.“
„Ehm co s ním je? Má ho snad z NASA?“ diví se jejich pohřebným výrazům.
Billy se nadechne. „Když byl tehdy obžalován, tak samozřejmě první po co jdou, jsou počítače. Policejní odborník se do toho počítače nemohl dostat. Celý den se zkoušel do něj probourat. Nakonec museli za Petrem, aby k počítači dal heslo.“ Škodolibě se usměje. „Bajt, to je přezdívka toho poldy, byl z toho špatný. Myslím, že je ještě teď, protože jak ho vidím, vždy se mě optá, jak se má ten Komárek. Do jeho počítače by se tak vlámal za tisíc let při dnešní technice.“
„Co je na tom zvláštního, že si pamatuje jméno?“ podiví se Kaoru.
„Jen to, že si pamatuje cokoliv z oblastí počítačů, ale obviněným říká zásadně pan X a paní Y. To heslo je třicet dvou místné. Co, ale považoval za podraz, to bylo to, že tam dal proměnnou.“
„To je?“ stále nechápe Lukáš.
„Je to neznámá, která se mění. Dejme tomu že do hesla zabuduješ datum. Kostra hesla se nemění, ale proměnná se mění, takže pokaždé je heslo jiné.“
„Ježíš, je cvok nebo co?“
Jindra s Billym pokrčí rameny. „Není. Má tam citlivé údaje, které se musí chránit. Naše šéfka první, co se zajímala, tak to bylo jak ho má zabezpečený. Ona je maniak do bezpečnosti. Byla eho přístupem k heslům velmi spokojená. Vlastně se v tom rochnila jak prase v bahně. Občas nám to předhodí.“
„Ježíš, žiju ve světě paranoiků. Takže v tom případě se dostat do jeho počítače padá.“
„Přesně tak. Opít ho to je blbé.“
„Proč?“
„Sice In vino veritas, ale zvadne dřív, než stačí cokoliv vymektat. K tomu mluví nesrozumitelně.“
„Mohu obstarat drogy!“ Jindra zalomí nadšeně klouby. Kaoru s Armanim sebou trhnou, protože to loupnutí ani jeden nesnáší. „To bychom ho snadno…“
„Fajn.“ Přeruší je Honza, který dosud seděl docela klidně. „A jak ho do něj chcete vpravit?“
„No…“
„Přesně. Nevíte.“
„Já mám nápad,“ řekne Kaoru. Všichni se k němu obrátí. „Uneseme ho.“
„Cože?“
„Podle paragrafu o…“ spustí automaticky Billy.
„Nech toho. Jak to myslíš?“ optá se ho živě Jindra.
„No uneseme, svážeme… Tak se to normálně dělá. Opravdu. A potom to z něj vymáčkneme.“
„To je trestné.“
„Budeme mít kukly?“ navrhne nadšeně Jindra.
„Jindro, to je trestné.“
„Cože? Ale ne. Je to pro dobro kamaráda. Nebo chcete, aby se Petr uchlastal k smrti? Já ne. Mám ho rád, a jestli se o tom dozví Domina, udělá mi ze života peklo. Má u nás rozdělané projekty. Víte, co to je naštvaná šéfová? Ne? Nechtějte.“
„Co když nás zažaluje?“
Billy si povzdechne. „Co mám na to říct. Je to šílenost.“
„Mám menší dodávku,“ řekne Jindra. „To víte - zahrada. Pohodlně se tam vejde. Co dál? Kdo do toho jde?“
Honza se podívá na ostatní. Popravdě jiný nápad nemá. Julianu odveze k Jitce.
„Kam?“ optá se Lukáš. „Ježíš, vy jste blázni. Jestli to Petrovi dojde, stáhne z nás osobně kůži. Hlavně musíme najít místo, kam ho dáme a umučíme.“ Zašklebí se.
„Obstarám drogy. Nějaké doma mám,“ řekne spokojeně Jindra. „Je to v rámci výzkumu.“
Billy zaúpí. „Nechci nic vědět, nechci nic slyšet. Zbláznili jste se?!“ vyjede na ně z ničeho nic. „Tohle zavání kriminálem!“
„Nevadí. Mně se nic nestane. Jindrovi taky ne. Jedině tady Lukášovi a Honzovi.“
„Hej, proč ne Kaorovi nebo Jindrovi nebo tobě. To není fér!“
„Hele, podívej se. Kaoru patří ke mně. Mě obvinit tak jde pár hlav dolů. Jindra je zas významný vědec. Toho nikdo do lapáku nedá, protože jeho šéfová by ho nejspíš odvezla do jiné laboratoře, kde by makal a odpykával si tu zpupnost. Nejslabším článkem je Honza a ty. Honzu by nemusel obvinit, jelikož spolu spí. Billy je právník. Ten se z toho dostane, protože najde nějakou kličku. A ty no co říct?“
„Jasně, jsem budižkničemu,“ řekne kysele Lukáš.
„Filipe, to jsi přehnal. Petr nikoho neobviní. Jakmile mu dojde, že jsme udělali správnou věc, tak bude v pohodě,“ vmísí se do toho Kaoru.
„Když si myslíte? Mě někdo unést a potom mučit, tak budu nasranej hodně dlouho.“ Bill zuřivě míchá kávu. „Je fakt na tom blbě?“
„Hodně. Dělá totální pitomosti. Taky někam odjel, ale vrátil se v ještě horším stavu. Nerozumím tomu, hlavně proto, že mi slíbil, že kdyby se něco dělo, tak mi řekne.“
„No jo, to bys mohl chtít slunce z nebe.“
„Co tím chceš říct?“ Honza se naježí na Lukášova slova.
„Vlastně ani nevím. Fajn dodávku máme. Teď je otázka, kam ho dáme? Mohl bych ho dát k sobě do zahradního domku, ale je přecpaný.“ Jindra zavrtí hlavou, že to nepůjde.
„Filipe, co k nám?“ ozve se tiše Kaoru, který to celé spískal.
„No jo. Mám hezkou útulnou kůlničku. Dal jsem si ji nedávno postavit.“
„Výborně. Teď už zbývá naplánovat únos. Billy nemusíš tu být.“
„Raději budu. Kdo vás potom z toho průseru bude tahat?“ řekne kysele. „Někdo se zdravým rozumem tu musí být.“
„Já bych navrhoval, aby nás do Petrova bytu pustil Honza. Odneseme ho v něčem do dodávky. Já budu řídit, protože svého miláčka nikomu jinému nesvěřím.“
„Budu tě navigovat,“ nabídne se rád Armani. „Kaoru pomůžeš Lukášovi a Honzovi. Tak hotovo, kdy může akce proběhnout? Máte čas? Je neděle,“ připomene jim tu skutečnost. „Jen tak mimochodem už jsem se nudil. Únos v mém životě opravdu chybí.“
„Vražda.“
Všichni ztichnou. Tak nějak se na Armaniho pochybovačně podívají. Ten se na ně drze podívá. „Tak jdeme. Za dvě hodiny před Petrovým domem.“ Aniž by cokoliv udělal, opět se u něj objeví servírka. Zaplatí a s Kaorem v patách jde z kavárny.
„Ach bože, já ho nesnáším, stejně jako obdivuji,“ povzdechne si Honza. O únosu vůbe nepřemýšlel, ale jestli to pomůže, spojí se i s ďáblem. Zadívá se na Jindru s jeho plavou krásou. Nevinný šílený vědátor. Možná někdo by si takto ďábla představoval.
„Taky jdeme. Musíme to stihnout. Luki jdeme. Když si myslím, že bychom…“
„Má nezřízený apettit. Ahoj,“ vysvětlí i nevysvětlí co tou větou Jindra mínil.
Billy se podívá na Honzu. „Nechci nic říkat, ale tohle není rozumné.“
Honza se zamračí. „Udělám cokoliv, abych ho z toho dostal, chápeš?“
Billy zakloní hlavu, studuje strop. „Jo. Jdeme.“ Zvedne se, vezme si kabát. „Tohle jsi nečekal, že?“
„Ani náhodou. Ta vše může Juliana, protože ta navrhla, abychom strýčkovi Jindrovi zavolali. Neměl jsem ji poslechnout.“
„Super holka. Nic, měj se. Bože, únos! Víš, že jsem tohle ještě ve svých případech neměl?“
Honza se zaškaredí. „Jestli teď řekneš, že se budeš muset podívat co na to zákon, pošlu tě k šípku.“
Billy se usměje. „Jasně. Jo jen mě tak napadlo…“ odmlčí se, zda se Honza nechá nachytat.
„Co?“
„Jen to, že od té doby, co tě zná, jeho život je jeden velký chaos. Když se podívám, tak toho zažil víc než za svých čtyřicet let předtím.“
„Co tím jako chceš říct? Že ho přivádím do maléru?“
„Ou to ne. Znásilnění, obtěžování, Juliana… Ahoj.“ Spěšně vypadne, protože podle Honzova vzhledu ho z chodníku vynese zuby přímo pod jedoucí auto. Nerad by skončil v nemocnici, protože chce tuhle bandu vidět coby únosce. Když se to tak vezme, bude sranda. Trochu zavánějící kriminálem, ale co! Život je krátký. Telefon. Karol? Usměje se.
„Ahoj, tak jak to jde?“
„Dokončil chvála bohu. I slon by se lépe trefil, ale nemám rád tyhle krytá hřiště. Už aby bylo jaro. Jak to dopadlo?“
Billy nakrátko zauvažuje, že ba si zajeli na nějaké hřiště, kde je teplo, ale zavrhne to. Karol má školu a musí ji dokončit. „Chtějí… Dobře. Tak povídej, jaké to bylo.“ Usmívá se, když dává přístroj do handsfeeru. Má toho kluka rád.
Honza zavrčí vzteky. Nakonec za vše může on. To je blbost, protože tentokrát je v tom nevinně. Podívá se na hodinky. Ani si nevšiml a uběhlo patnáct minut. Musí domu pro Juli, potom ji odvézt k Jitce. Vysvětlit ji to. Ach bože, má ji to říkat? Každým dnem může porodit. Raději ne. Jenže když to neřekne, tak mu to bude do smrti vyčítat.
„Juli?“ ozve se tiše doma.
„Honzo!“ skočí mu do náručí, i když jej velká.
Má strach, ale já taky. Kdyby byl Petr opilec nebo špatný táta, nebo neví co, ale ta proměna je k zešílení. Kdyby si věřil, tak by to z něj pomalu vytloukl, ale v tom si nevěří vůbec. Popravdě nedává šanci ani tomu plánu, ale lepší něco zkusit, než jen sedět doma a pozorovat ho jak se mění v monstrum.
„Pojedeš k tetě Jitce, ano?“
„Na jak dlouho? Ne! Nenechám tatínka samotného.“
„Poslouchej Juli. Tatínkovi se něco stalo. Chceme s Jindrou něco zkusit, ale musím ho odvézt a nemůžeš tu být sama. Může to dlouho trvat.“
„Aha. Pojedete daleko?“
„Nepříliš, ale nevím, jak dlouho to bude trvat.“
„A bude stejný jako předtím?“ optá se.
„Určitě.“ Doufá, protože nic jiného dělat nemůže. Kéž by šlo jen říct: Petře vrať se a je to. Takhle život nefunguje. Doufá, že se to do večera dozví.
„Tak dobře.“ Odběhne do pokoje, kde si do batůžku připraví různé věci. Potom otevře dveře a jde do šeré pracovny. Obvykle tu je světlo, ale teď tu vládne skoro tma. Pohladí tatínka po vlasech, potom uteče. Honza se na něj mrkne. Nevypadá, že by se vzbudil a někam odešel. Vypadá to, že únos proběhne snadněni, než čekal.
Podívá se na hodinky. Má nejvyšší čas. Juliana je celou dobu strašně zamkla, až i jemu je z toho úzko.
„Neboj se, bude v pořádku.“
„Já vím. Strýčku Honzo, neumře, že ne?!“
„Ale to víš, že ne! Je zdravý jako řípa?“ uklidňuje ji, ale zatrne to v něm. Ale kdyby byl nemocný, nedozvěděl by se to na záchodě. Taky by mu řekl, že jde na vyšetření. Nebo neřekl? Čert, aby se v něm vyznal!
„Terry, Berry, vy divoši, pusťte nás nebo z vás udělám klobásy!“
„Takhle se chováš k mým miláčkům?“
„Juli, ahoj!“ zvolá Dominik, který vykoukne z okna.
„Ahoj!“ zamává mu.
„Běž.“ Počká, až zmizí v domě.
„Proč jsi tady? Víš, že musíš být na sebe opatrná. Slávek doma není, že?“
„Jak jsi to poznal?“ zakření se jeho sestra. Jemně ji obejme.
„Protože by tě nepustil ven.“
„Hele nemám lepru. Jsem jenom těhotná. Není to nějaká nemoc, ale kde je Petr? Co se stalo?“
„Jsi jasnovidka, co? Jdeme do chodby. Nachladit se můžeš raz dva.“ Jdou dovnitř domu. Honzu ovane teplo. „Petrovi se něco stalo.“
„Jo to vím. Co?“
„Nevím. Nechce mi to říct. Zavolal jsem Jindrovi…“
„Kristvo noho, to je ten pravý. Co vymyslel?“
„On ne. Kaoru,“ hlesne.
Ta udiveně nadzvedne obočí. Kaoru? „Dělej. Stejně bych se to dozvěděla.“
Honza váhá. „Nevíme, jak z něho dostat pravdu, tak jsme se rozhodli ho unést.“ O mučení, drogách ji nic neřekne.
„A mučit, co?! A Jindra vezme nějaké drogy. Kdo v tom jede?“
„Jak to víš?“ podiví se.
„Protože vás chlapy dobře znám. Je to debilní, ale v Petrově případě se nic nedá dělat. Ráda bych tam byla s vámi. Nezapomeň mi zavolat, jak to dopadlo. Zatraceně a já jsem těhotná. To vážně není fér. Hele, co Michálka?“
„Pěkné.“
„Mazej, stejně mě nevnímáš.“
Honza ji políbí na tvář. Jitka se za ním ještě chvilku dívá. Nejspíš zavolá Slávkovi, co se děje, ale blbost, počká to, až bude doma. Petra by někdo měl opravdu za to přetáhnout přes hlavu. Nemusí to vykládat každému na potkání, ale svému příteli by měl rozhodně.
Jedna část hotová, pomyslí si Honza, když řídí auto směrem k jejich domovu. Teď přijde druhá. Potom přijde na to, jak z něj vydolovat pravdu. Nemá tušení jak na to. Co by měl udělat? Jak vlastně takové mučení vypadá? A drogy? S tím nebude souhlasit, i když důvěřuje Jindrovým znalostem, tak stejně je to nebezpečné.
„Ahoj!“
„Ty vole, co to máte?“ ujede mu. Honza si prohlíží Lukiho a Jindru. Oba jsou v černém od hlavy k patě.
„Oblečení, co by? Když už se na to chystáme, tak stylově. Přece nebudeme žabařit a pak je to jediná příležitost v životě spáchat kriminální čin a k tomu únos. No řekni, kolikrát se to za život normálnímu smrtelníkovi podaří. Hele, dívej se!“ rychle si přes hlavu přetáhne punčochu.
„Brr. Hnusné. Z toho budu mít noční můru. Armani.“ Přijme hovor.
„Honza.“
„Přichystáno, co vy?“ ozve se stručné.
„Ehm…“
„Rychle, co kdyby to někdo mohl vyslídit?“
Chce říct, že to nikdo neví, ale raději nic neřekne.„Jo přichystaní.“
„Do hodiny u nás nebo mizíme.“ Cvak.
Honza se dívá na mobil. Ježíš, berou to vážně nebo si hrají? Podívá se na ty dva. Ne, nebylo moudré zavolat Jindrovi. Příště Juli neposlechne.
„Jdeme!“ Oba v černém jdou před vlekoucím se Honzou. Ten otevře dveře. Ve výtahu si navlečou černé kulky.
„Musí to být?“ optá se nervózně. Přátelský Jindra, hezký Luki najednou zmizeli a místo nich tu stojí zakuklenci jak z televize. Jde z nich děs. Potkat je v noci, vezme nohy na ramena nebo se počůrá strachy.
„Jistě. Luki, svedeš vykopnout dveře?“
Moc se dívají na detektivky. „Prr! Dveře ne! Mám klíče! Hele, děláte si srandu nebo co?“
„Ani nápad!“ ujistí ho Jindra. „Ale tak se to dělá, že jo, Luki. Viděl jsem to v televizi.“
„No jo. Tak otevírej. Kazíš nám zábavu.“
„Hele, to není zábava!“ syčí při otevírání dveří.
„Jistěže není. Je to únos. Kde je? Pracovna. No fuj!“ Zvolá, když se dostane do pracovny. „Je to horší než jsem si myslel. Luki, jdeme na to!“ Lukáš vytáhne kus provazu, sváže mu ruce. Druhým nohy. Honza jen to pozoruje. Zastavit ty dva prostě nejde. Je to, jako by chtěl odtlačit horu.
„Utáhl jsi to dobře?“
„Jo. Máš ten pytel?“
„Tady!“ Honza v šoku pozoruje, jak mu přetahují černý látkový pytel přes hlavu.
„Počkat! To nebylo domluvené!“
„Hele, je to únos ne? Všem obětem se zavážou oči. Stuhu doma nemám. Jdeme, bráško.“ Popadnou ho za nohy. Honza pochopí, že mu připadla úloha vrátného.
To ne! Zlý sen! Jak to vysvětlí sousedům, jestli nějakého potká? Nervózně se kolem sebe rozhlíží. Klika jako hrom, když nakládají Petra dozadu dodávky. Musí být totálně na mol, když se nevzbudil.
„Jsme tady!“ ozve se tiše za nimi.
Honza se otočí a uskočí na dveře, načež vyjekne. Jestli ti dva byli děsivý, pak Kaoru vypadá jak čínský zabiják. „Hlídal jsem, aby byl čistý vzduch,“ klidně řekne. „Jednu paní jsem odvrátil do jiné ulice. Nechceme, aby to někdo viděl, že?“
„Přesně tak. Jdu dopředu. Vy ho zatím hlídejte, aby se nevzbudil. Je svázaný?“ optá se Armani, taky celý v černém. Honza si jenom pomyslí, že si to nejspíš naplánovali už od včera, protože není možné, aby byli tak připravení, pokud tedy to nedělají den co den. U Armaniho by to věřil, ale Jindra s Lukim?
„Jasně.“
Dveře modré dodávky se zabouchnou. Všichni se ocitnou ve tmě.
„Zatraceně má někdo baterku?“ V tom se rozsvítí zabudovaná světla.
„Stačí to?“
„Jo a stáhni si tu kuklu!“ zavrčí Honza. Sedí na zemi a dívá se na nechybné tělo. Najednou se zazmítá.
„Probouzí se?“
„Co já vím? Počkej… Jo. Do prdele!“ Trojice pozoruje. „A kurva!“ vyrazí ze sebe sprostě.
„Co je?“ optá se tiše Kaoru.
„Petr. Jak se probudí z opice, hlavu má čistou, jak jednodenní mimino.“
„Tím chceš říct co?“
„Že nebude opilý.“
„Eeeee? Jako vážně? On nemá celodenní opici?“ podiví se.
„Nemá,“ řekne smutně Honza. „Teď by se nám šikla.
„Kde to jsem?!“ ozvou se přidušená slova. Všichni tři se na něj zvědavě podívají. Kaoru si odkašle.
„Únos.“
„Cože? Chcete výkupné?“ Podiví se Petr. Opět sebou škubne, ale všechno drží jak má.
„Informace,“ zabručí nezřetelně Lukáš. Honza si pomyslí, že je to pravděpodobné. Petr se nehýbe.
„Nemám žádné informace. Jsem jenom učitel na výšce. Nic víc.“
„Ale pracuješ v laboratořích.“
„Nic neřeknu.“
Honza poklesne na duchu, protože tenhle tón zná, ale to už dodávka zpomaluje a zastaví. Čekají, potom se rozjedou. Nakonec zastaví. Zadní dveře se otevřou. V nich se objeví Jindra s Armanim. Oba dva zakuklení, že asi sotva dýchají. Vyvlečou Petra. Ten se zazmítá, ale není to mu nic platné.
Kaoru už drží otevřené dveře. Honza se zastaví, až do něj Kaoru s Lukim vrazí.
„Hejbni sebou.“
„Co to má být?“ Místnost má jednu velkou postel, což by nevadilo, ale kromě toho je na zdi slušná zásoba bičíků, pout, nějakého pytle a dalších pomůcek.
Armani s zatváří pobaveně. Sundá jeden bičík a pleskne se jim o kalhoty. „To? Mučírna! Neříkej, že se nedíváš na porna. Je to přesná kopie jedné z komnat paní Dominy. Připoutejte ho!“
Honza se kousne do jazyka, aby nevyskočil a nezabránil tomu.
„Co chcete vědět?“ optá se vystrašený Petr. V duchu si pomyslí na Julianu, ale nemůže si vzpomenout, jak a kde ho dostali. „Co je s Julianou?“
„Je v pořádku,“ zašeptá Kaoru. Petr se otočí za tím hlasem.
„Co chcete?“ zaútočí.
„Malou informaci.“
„O čem? O laboratořích? Nic nevím. Dělám tam jen programy. O to vám jde?“
„Ne. Zajímá nás ples.“
„Cože?“
Honza se postaví vedle Petra. Zatraceně.
„Jo. Co se tam stalo?“
Petr si připomene návštěvu doktorky a injekční stříkačku. Zamkne se do sebe. „Nechte mě být.“ Všichni se po sobě podívají. Doufali, že bude stačit jenom únos k tomu, aby jim to řekl. Nechápou, proč zarytě mlčí.
Prásk! Vedle postavy dopadne bičík. Honza se zamračí, když po něm Kaoru hodí něco černého. Udiveně se dívá na kuklu. Natáhne si ji. Armani mu naznačí, aby se odklidil z Petrova zorného úhlu. Stáhne mu pytel.
„Co?“ Před očima má bič.
Prásk!
Honza sebou trhne.
„Tak co se tam stalo? Mám nejen bičíky. Provazy, žhavý vosk… drogy…“
„Ne!“ zařve. „Proč?“
„To je naše věc, chlapečku.“
„Nic. Nic se nestalo.“ Nic jim po tom není, myslí si. Nic se stát nemůže, když zařve bolestí, jak mu přes stehno práskne bičík. Honza se vrhne k Armanimu, když je Kaorim zadržen.
„Myslím to vážně. Co se tam stalo?“
„Nevím, co… Zbláznili jste se.“
„Kdepak. Podej mi rozpálený vosk.“
„Hele, dost!“
„Honzo?“ zvolá šokovaný Petr, který se zamračí, když vidí ho v kukle.
„Do prdele, prozradilo se to! Nevadí.“ Sundá Petrovi pytel z hlavy. „Ahoj.“
„Co to vyvádíte,“ optá se úplně střízlivý Petr. „Honzo, co to má znamenat?“
Luki s Kaorim ho položí na postel. Nejdřív mu připoutají ruce, potom nohy.
„A můžeme začít!“ Armani obdivně přejede nataženou postavu.
„Nemůžeme tohle vynechat a přejít k věci? Jako například proč tu jsem?“ optá se Petr. Nemůže tomu uvěřit, co se to tu děje. A nejvíc provinilou tvář má Honza. Takže za to může.
„Chci vědět, co ti je a nechtěl jsi mi to říct. Do tvého počítače není nikdo schopný se vloupat. Můžeš mi říct, co se tam stalo?“
„Teď už to z něj nevymáčkneme.“
„Mám tu drogy. Bude zpívat vysoké C,“ zajásá Jindra, že i přece na něj dojde.
„Nechte toho. Petře pro mě je to důležité. Dal jsi mi slib, že když se něco stane, řekneš mi to. Jsme partnery nebo nejsme?“ všichni do toho přikyvují hlavami. „Nejde to, abys mě najednou odmrštil. Možná je to otřepané, ale ve dvou se to lépe táhne.“
„Ne. Pusť mě a odvez mě za Julianou. Kde je?“
„U Jitky.“
Dveře se otevřou. „Ahoj.“
„Billy?! Co tu děláš?“
„Já? Popravdě nevím. Jen jsem si říkal, že na ty potřeštěnce musí někdo dohlédnout. Jak jsem tak slyšel, tak udělali dobře. Honza má pravdu a měl bys mu to říct. V dobrém i ve zlém se říká u oltáře nebo ne?“ Všichni mlčí, dívají se na Petra. „Felipe, pěkně zařízeno. Tvoje nebo to pronajímáš hostům?“
„Hej, co si o mě myslíš? Nejsem žádný pasák. Ovšem mám doma různé hosty. Občas se rádi pobaví.“ Pokrčí rameny. „Nevěřil bys, kolik to stálo. Skoro tolik, co přestavba.“
„Můžete se zamknout?!“ zařve Honza, kterému rupnou z toho nervy. „Vypadněte!“
„Klidně, Honzo, jen jednu maličkost. Zkus na něj, co mu vadí. Hodně vadí,“ poradí mu Billy. Pořád se rozhlíží po mučírně. Fantastické.
Honza na něj zírá, potom na Petra. Vyrazí ven. „Hej, jak jsi to myslel?“ zavleče ho od skupinky, aby nic neslyšeli.
„Jak? Jednoduše. Někomu vadí bolest. Tak ji stupňuj, až poleví. Někomu jinému vadí něco jiného. Nějaká fobie. V závěru se zhroutí a řekne ti i jméno své prabáby.“
„Nechci…“
„Jo? Tak jak to z něj chceš dostat? Je neoholený, špinavý… Petr jak ho znám někam zmizel. Tak se snaž. Opravdu nápad to nebyl špatný. Takhle se ti může bránit jen slovně, ale to snad zvládneš nebo snad potřebuješ na to návod?“ optá se posměšně. Honza natáhne ruce po Billyho krku, ale nakonec je spustí. Otočí se a jde nazpět. Dveře prásknou.
„Hej, stály mě majlant!“ zakřičí za ním Armani. „Co myslíte, povede se mu to?“
„Já doufám, že ano.“ Všichni čekají, protože i když je zima, nikomu se nechce dovnitř. Všichni jsou zvědaví, co se to vlastně stalo.
Honza vejde dovnitř. Pevně se postaví v nohou postele. Bolí ho, když ho tady vidí, ale co mohli jiného dělat? „Hned jak mi to řekneš, pustíme tě.“
„Neřeknu, nic se nestalo. Zítra mám přednášky.“
„Jsi nemocný, omluvíme tě. Kaoru se o tebe rád postará. Snad zmoudříš. Sakra, tak řekni to!“
„Nic se nestalo.“
Honza si k němu přisedne. „Juliana si o tebe dělá starost. Já taky. Jsi neoholený a páchneš alkoholem. To nejsi vůbec ty. Bylo všechno fajn do doby, než jsi přišel z toho záchodu. Do počítače se ti neumíme nabourat.“
„Díky bohu za to. Rozvaž mě.“
„Ne. Až mi řekneš, co se stalo.“ Položí mu ruku na hruď, když si všimne, jak cukne. Fobie? Tak to Billy říkal. Ten se v tom musí vyznat. I kdyby ho měl nenávidět… Sklouzne rukou dolu, ale přitom pozoruje jeho tvář. Všimne si záblesku děsu, ale potom je opět vyrovnaný. Tudy vede cesta. Počkat! Nechtěl sex, dokonce ani ústy. Že by s tím to souviselo? Začne mu rozepínat poklopec.
„Co to děláš?“
„Co by? Pohrát si trochu. Chybí mi sex,“ řekne tvrdě, i když je mu na zblití. „Tak si to vezmu.“
„To ne!“ netuší, zda v inkubační době se může nakazit nebo ne, ale riskovat to nechce. „Nech toho!“ zařve. Honza pochopí, že je na správné cestě. Vytáhne ho ven. Potom si stáhne kalhoty.
„Co to… ne! Kurva ne!“
„Jo. Osedlám si tě a je mi to fuk, co říkáš. Chci tě mít v sobě.“
„Nedělej to!“
„Udělám!“ vyhoupne se na postel, která se zhoupne. Do ruky vezme Petrovo pohlaví, které sice není vzrušené, ale chce si ho tam vážně zastrčit.
Petr vyděšeně zírá, co Honza provádí. „Mám asi Aids!“ Honza strne, pomalu zvedne k němu hlavu.
„Cože?“ Posadí se v jeho nohou.
„Bodl jsem se do stříkačky. Na záchodě.“ Po tvářích se mu koulejí slzy. „Proč? Jen jsem chtěl vzít novou roli papíru. Došel. Tak teď to víš.“
„Jo vím.“ Tak tohle nečekal ani ve snu. „Proč jsi mi to neřekl? Proč?“
„Já… promiň.“
„Ne! Žádné promiň. To je nezodpovědnost a bezohlednost.“ Sleze z něj a obleče se. „Testy?“
„Musím čekat tři týdny.“
„Ježíši Maria. Proto ses dal na chlast?“
„Jo, dal. Je to moje věc.“ Honza ho upraví, potom otevře dveře. Vsadí se, že tam čekají. Taky že jo. Armani kouří a Lukáš taky. Všichni se k němu otočí.
„Tak co?“
„Pojďte dál.“
„Honzo, neříkej to!“
„Jo řeknu to. Mají právo to vědět. Petr se bodl nejspíš do infikované stříkačky na toaletách. Myslí si, že má HIV.“
„Tři týdny inkubační doba. Co se stalo s injekční stříkačkou?“ optá se Jindra. Petr je překvapený, že se tváří vážně.
„Je asi v kapse kabátu. Nenávidím tě!“
„Já vím a je mi to jedno. Jedu pro ni.“ Jindra přikývne. Jde k posteli a rozváže ho. „Hezky tu zůstaneš. Kaoru, máš něco k jídlu?“
„Hned přinesu. Je mi to líto.“
Petr odvrátí hlavu. Nebýt toho podrazáka, nikdo by se nic nedozvěděl. Všichni sedí a čekají na návrat jak Kaoriho, tak Honzy.
Malý poklad - 76. Tati, vrátíš se?
