17. 11. 2012
Malý poklad
76.
Tati, vrátíš se?
Atmosféra ve srubu plném pomůcek k sadomasochismu houstne. Ani pomůcky nepřispívají k pohodě. Petr dosud leží svázaný jako kuře, protože nikdo ho nechce osvobodit, protože netuší, jak se zachová.
„Zažaluji vás.“
„Můžeš,“ ujistí ho Billy, který se opírá o stěnu, protože na zemi sedět nechce a na posteli už vůbec ne. „Ale myslím, že to bude zbytečné.“
„Jak to?“ nese se z různých úst, včetně Petra.
„Jednoduše. Přemýšlel jsem. My všichni jsme u Armaniho hráli poker.“ Všem se rozšíří úsměv od ucha k uchu, jak to pochopí. „Pochybuji, že by některý chtěl jít sedět nebo ostatní prásknout.“
„Já určitě ne!“ ozve se jednohlasně. „Kde vězí?“
„Nemůže najít kabát,“ řekne klidně ode dveří Kaoru. „Prosím, tady to je. Omlouvám se, ale pro pití hned dojdu. Bude káva, takže jestli si chce dát někdo čaj…“
„Já si ho dám!“ ozve se z postele Petr. „Vězeň má právo na jídlo. Je to v Ženevské smlouvě.“
„Jsi mučený, ty na nic nemají nárok, protože o nich Ženeva neví. Nic nebude, dokud se nevrátí Honza. Díky, Kaoru. Můžeš jít.“
Opět sledují jeho odchod. „Tedy, to bylo něco. Já chci taky sluhu,“ prohlásí Jindra fascinovaně. Luki se zaškaredí.
„Pozdě. Je můj,“ řekne Armani, když se zakousne do lososové jednohubky. „Bohužel ho nedám.“
„Jasně, taky bych ho nedal,“ řekne Billy a sáhne pro další chlebíček. Vedle jsou vidličky a nějaké masové koule. „Jen nechápu, že to vše dal dohromady za tak krátkou dobu.“
Armani pokrčí rameny. „Z toho si nic nedělej. To jsem dodnes taky nepochopil.“ Petr se závistivě dívá na ostatní. Taky by si dal, ale nějak pochybuje, že by dostal. To má být trest za to, že nic neřekl? Ale šíleně se mu ulevilo. Jenže co bude dál? Je rád, že to Honza ví, i když určitě bude dozvuk toho, že mu to neřekl, ale co jiného měl dělat? Říct mu to? Styděl se, ale taky nechtěl, aby si dělal starosti. I tak si dělá starosti on.
„Ham!“ Lukáš bez ostychu nese chlebíček k Jindrovým ústům. „Za Lukiho.“ Ostatní na to zírají.
„Není to trochu infantilní?“
Jindra přestane se zajímat o jídlo a obrátí se k Armanimu. „Jestli jsi to nezkusil, zamkni se na sto západů. Lukáši další.“
„Jasně.“ Zašklebí se rozverně.
„Co s tím přestat? Mám hlad.“
„No jo, co s tím? Neukousneš nám prsty?“
„Blbci! Nejsem kanibal.“
Billy se slituje a vezme jeden hermelínový chlebíček, které si přivlastnil pro sebe. Nese mu to k puse a cítí se docela trapně. Zbytek ho pobaveně sleduje.
„Neříkej mi ham.“
„Neboj se.“ Billymu najednou zajiskří v očích. „Ham!“ řekne těsně předtím, než si ukousne. Místnosti zazní sytý smích.
„Pití. Kdo chce kávu?“
„Všichni kromě Petra.“ Kaoru připraví do porcelánových hrníčků kávu. Petrovi dá napít čaje. „Kdybyste něco chtěl, hned si řeknete.“
„Děkuji. Konečně dobrá duše, která se umí postarat.“
„Děkuji, pane…“
„Petře,“ hlesne.
„Omlouvám se, občas se zapomenu.“ Chvilku je slyšet jen zvuky konzumace. Ihned se atmosféra zlepšila, ale jakmile bylo dojedeno, opět zhoustla čekáním.
„Kdy…“
„Mám ji!“ dovnitř jako velká povodeň vrazí Honza. „Tedy já se dřu jako kůň a vy si tu děláte piknik. Na!“ vrazí Jindrovi kus papíru do ruky. Jindra si otře ruce a rozbalí ji.
„Dobrá zpráva a blbá zpráva.“
„Cože?“
„Je to inzulínová injekční stříkačka. Dokonce je popsaná. Vypadá to na, že byla koupena k tomu účelu. Dotyčného bych asi zabil, že ji nechává povalovat, ale bohužel z toho nepoznáme, zda je infikována, ale na devadesát devět procent není. Musela by to být náhoda, aby dotyčný mel cukrovku i aids, což ale možné je, i když by to zjistili snad při nejbližším vyšetření. Tedy pokud by to hledali.“
„Inzulínová? Neznám, kdo by z mé bývalé třídy bral inzulín. Tyhle věci se musí třídnímu hlásit. Měl jsem tam dva astmatiky. Jednomu jsem jednou dokonce podával inhalátor. Ošklivý pohled,“ zamumlá při vzpomínce na dusícího se studenta.
„Mohl to být některý z hostů.“
„Tak máš dvě možnosti.“
„Jaké?“ optá se Petr dychtivě. „Rozvažte už mě, do prdele.“ Tak nějak se mu ulevilo, že nejde o drogy.
Honza ho rozváže. Petr, i když pouta byla měkoučká, si zamne zápěstími. Ihned si vezme rajčatový chlebíček s proscciuttem, protože by jinak na všech musel spáchat vraždu.
„Půjdeš za ředitelkou a ta jednoduše vyhlásí, kdo ví o někom, kdo by mohl zanechat stříkačku na záchodě. Ten dotyčný by se ozval a zjistili bychom, zda je nakažený. Druhá možnost je ta, že si počkáš.“
„Obě jsou naprosto…“
Billy přikývne. „Já vím, ale nevidím jinou cestu, protože podle Jindrova výrazu hádám, že nejde zjistit, zda je infikována nebo ne.“
„To jsi uhodl, doktore. Omlouvám se, ale opravdu to nejde. Vir přebývá v hostinějším prostředí, než je tohle.“
Honza v duchu zaúpí. Jindra je prostě beran v porcelánu.
„Ale v dnešní době se s tím dá slušně žít. S léky může i přes dvacet let, to mu bude šedesát…“
„Blbče!“ vykřikne Honza.
„Hej, nenadávej mu. Jen nastínil situaci,“ zastane se svého Jindry oddaně Lukáš.
„Zvrhl ses,“ řekne Honza na adresu Lukáše. „Co uděláš?“
Petr o tom přemýšlí. Tak nějak se mu ulevilo, že je inzulínová. „Víte, nevím, zda chci, aby to ředitelka vyhlašovala přes interkom.“
„No jo, ale chceš tak dlouho čekat?“ ozve se bezmyšlenkovitě Honza.
Petr se na něj podívá. „Nechceš být bez sexu co?“
Plesk! Honza se rozmáchne a jednu mu důkladně ubalí, až je vidět červený otisk. Všechny zaskočí, že to udělal. Jediné co je napadne, je to, že si to pořádně posral. Petr si tam přiloží ruku. Pálí to jako čert, ale vzpamatuje ho to.
„Omlouvám se.“
Honza je ticho, takže každému dojde, že omluva nebyla přijata. Docela ho chápou. Nejspíš by to udělali taky.
„Tak co uděláš?“ prolomí ticho Billy, který takových facek viděl nespočetně. „Máš dvě možnosti.“
„Půjdu za ředitelkou a vysvětlím ji to. Dáš mi tu stříkačku?“
„Jasně. Tady.“ Jindra mu ji ochotně podá. Petr ji přijme. Najednou neví, co s ní má dělat, protože nemá, kam ji dát. Honza ji vezme a schová.
„Tak a je to vyřízené.“
„Jo skvělý! Bylo to parádní!“ zvolá nadšeně Armani, čímž Petrovi připomene celý únos, ale vrhnout se sám proti celé smečce, tak zas moc blbý není. Za chvilku by ho opět svázali jako kuře.
Honza chvilku přemýšlí. „Jitka vás všechny zve na čarodějnice u nás na zahradě.“
„Cože? Přijdu! Já taky. Počítej s námi. Jdu objednat kostýmy nebo to bude bez nich?“ zasypou ho otázkami i odpověďmi.
Honza se ušklíbne, ale v duši má těžko. „S kostýmy, přátelé. Jsou vítání čarodějové i čarodějnice. Čím lepší kostým bude, tím Jitka bude nadšenější.“
„Mohu sebou vzít Karola?“ optá se Billy.
„Určitě, ale prosím ne celou ulici. Pozvánka je limitována, jelikož zahrada není fotbalový stadion. Pokud chcete něco přinést k jídlu, přineste. Pro děti jsou udělané různé hry. Oheň bude jeden velký.“
„Těším se. Musím říct, že na Halloween vzpomínám ještě dnes. Božské. Jitka to prostě umí.“
Petr mlčí. Má divný pocit. Tentokrát to přepískl, protože Honza se chová, jako by tu nebyl, ale Honza s tím únosem to taky přehnal, hned si to obhájí.
Billy si v duchu povzdechne, že je kobnec srandy, i když Petr se tváří, že tak, že to dohru jistě bude mít. „Loučím se a těším se na párty. Ahoj a mějte se tu.“
„Taky půjdeme, ne?“
„Jo.“ Jindra s Lukášem se zvednou. Oblečou se a vypadnou ven do studeného počasí.
Kaoru se podívá na Armaniho. Ten se ušklíbne, podívá se kolem sebe. „Můžete tu být, jak dlouho chcete. Kdybyste něco poškodili, tak mě nebo Kaorimu to řekněte a propo Honzo, já bych na něm použil všechno, co tu najdeš. Někdo tak blbý se fakt málokdy rodí. Kaoru, jdeme.“
„Omlouváme se,“ pronese Kaoru s hlubokou úklonu, aniž si všímá, že Armani ho tahá pryč z domku.
Honza mlčí. „Proč jsi mi to neřekl? Proč? Zatraceně, nedůvěřuješ mi nebo co?“ Nejdřív vyřídí tohle. Potom to druhé, které ho pálí uvnitř daleko víc než to první.
„Promiň, ale byl jsem zmatený, ale taky jsem nechtěl, aby ses trápil. Taky bys mi měl říct, co tohle mělo znamenat!“
„Tohle?! To je snad jasné!“ zaútočí. Nechtěl jsem se to dozvědět, až bys ležel márnici nebo se zhroutil na ulici! Nebo se uchlastal k smrti! I Juliana si dělal starosti. Kdybych viděl, jinou možnost udělám to, ale ty jsi mi na výběr moc nedal. Jako jsem co? Host v tvém domě nebo co? Víš, kolik starosti jsi nám tím udělal? Netušíš co? Víš co? Nejdřív si to zameť u sebe, potom můžeš to vymetat někomu cizímu na dvorku.“
Petr zčervená. Neví, co na to říct.
„Jak by ti bylo, kdyby se mi tohle stalo a nic ti neřekl? Vadilo by ti to, že?“
„Vadilo.“
„Nemá to cenu.“
Petr ho chytí za ruku. „Promiň, ale byl jsem mimo. Chtěl jsem jenom, abys… Sám nevím. Nemám ve zvyku se s čímkoliv hned svěřovat. Je to moje chyba, ale taky jsi mohl počkat, až budu připravený ti to říct. Není to lehké přijmout, že bys mohl být nakažený a ještě k tomu to někomu říct, i když je to nejbližší ti člověk.“
„Kurva práce, ale tady šlo o život! Ne o nějaký nákup nebo dárek pod stromeček! Dovedeš to rozlišit? Mohli jsme něco vymyslet. Byl jsi u doktora? Jo byl. On to ví a já ne. Žiju s tebou, spím s tebou a nemám na to právo? Běž k čertu!“ Rozčileně vstane. Postaví se před něj. Petr na něj bezmocně hledí. Neví, jak tohle napravit.
Honza se postaví čelem ke zdi, aby na něj neviděl. Prohlíží si nějakou exotickou pomůcku, o které jen mže hádat k čemu má sloužit. „Víš, nejhorší není to, že jsi mi to neřekl, ale to, že si myslíš, že bych to udělal kvůli sexu.“
Petr se schoulí. „Nemyslel jsem to tak. Prostě to ze mě vylítlo.“
„No právě. Většinou je to pravda. Nejde mi o sex, i když podle mě je důležitý. Jsem s tebou kvůli tobě, ne kvůli sexu. Jak dlouho ti to mám opakovat? Šíleně mě to unavuje. Pořád ti něco dokazovat, stále ti vysvětlovat, že tě miluji.“
„Já…“ Najednou mu to celé připadá trapný. Copak tohle omluva spraví? „Miluji tě.“
Honza se k němu posadí. „Já tebe taky, ale co je platné, když… K čertu, vyděsil jsi mě. Julianu, mě všechny okolo. Nediv se, že jsme tak jednali. Nevěděl jsem co dělat, co se stalo.“
„Nechtěl jsem. Už jsem ti říkal, že prostě se s každou prkotinou nesvěřuji.“
„To není prkotina. Hodíme se k sobě vůbec? Máš mě vůbec rád nebo to jen tak říkáš? Nejsem nějaká mašina na sex.“ Někdy si říká, jaké to o něm má mínění. Opravdu jen v něm vidí to, že je s ním kvůli jeho velkému klacku?
„To ne! Já prostě… Nevím co říct,“ hlesne, protože skutečně neví.
„To já taky. Chceš se mnou vůbec žít nebo mít jen sex?“
„Ne to ne! Já chci s tebou žít. Vždyť jsem se tak dl…“
Honza se zvedne. „Tak se podle toho chovej, protože já se rozhodl, ale zdá se, že ty ne. Až si to srovnáš v hlavě, přijď za mnou.“ Vyjde ven. Jde za Armanim a Kaorim. Ten, když ho zahlédne, čeká ho ve dveřích.
„Pane Armani…“
„Kaoru, neříkej, že mu říkáš i v posteli pane,“ vyjede na něj trochu prudčeji Honza. Hned si uvědomí, že přestřelil. „Promiň.“
„Pane, to není vtipné. Jsem jak sluhou a hospodyní. Musím si nějak vydělávat.“
„Tak jak je? Kaoru své povinnosti velmi řádně rozlišuje. Děkuji ti. Můžeš jít,“ propustí ho Armani, ale sleduje pečlivě každý jeho krok.
„Já se z vás picnu.“ Jde za Armanim do přepychového salónku, kde se usadí do křesílek potažených látkou. Honza si pomyslí, že něco takového viděl snad jen na zámcích a ty obrazy. Prostě luxus. Buď to člověk přijme, nebo odmítne.
„Tak co?“
„Nic moc. Řekl jsem mu, ať se rozhodne, zda chce se mnou chodit nebo ne.“
„Tomu se nedivím, i když na druhou stranu ho chápu. Taky bych nic neřekl.“
„Nejde o to, ale to je jedno.“
„Malé občerstvení, pane.“
„Ježíš!“ vyhrkne Honza. „Co to je?“
„Jen mísa s ovocem. Pan Felipe ji velmi rád. Lehké, ale člověk si na tom pochutná. Taky je tu káva, kdybyste chtěli. Mohu někomu nalít?“
„Není nad to mít prachy.“
„Těžce vydřené. Kaoru, Petr ještě nepřišel?“
„Ne, pane Felipe. Mám pro něj dojít?“
Armani si povzdechne. „Raději ano nebo si tam ještě něco udělá.“ Karou přikývne, tiše za sebou zavře dveře. Ihned vyrazí za Petrem, který sedí na posteli a má v hlavě prázdno. Ani, neví, o čem by měl přemýšlet.
„H… Kaoru. Něco tu potřebuješ?“
„Ne. Felipe si dělá starosti, že byste si mohl něco udělat.“
„Armani?“ Proč ne Honza? Ten by mohl, ale vlastně proč by měl mít obavy? Vždyť mu dal najevo, že mu na něm nezáleží. „Tak dobře. Nechci to tu zacákat krví.“ Kaoru si pomyslí své. „Co si o tom myslíš?“
„Měl jsi mu to říct, ale na druhou stranu jsi ho chtěl chránit, ale Honza to tak nebude vidět. Bude si myslet, že jsi mu chtěl lhát. Málokdo se podívá na to i z druhé strany a hned se přiznám, že ten únos byl můj nápad. Bylo to nejefektivnější, co mě napadlo.“
„Tak to pěkně děkuji. Nechápu, proč ty tomu rozumíš a Honaz ne.“
„To jo, ale měl jsi brát v úvahu Honzu. Má tě rád, pak myslí trochu jednostranně. Když se o někoho bojíš, děláš divné věci. Promiň.“
„Prosím tě. Asi máš pravdu, ale tohle všechno si mohl odpustit.“
Kaoru se usměje. Oni dva budou časem v pořádku, ale on s Armanim, to je jiná. Odvede ho za Honzou s Felipem, kteří v družném hovoru na ty dva čekají.
„Půjdeme a díky moc za přístřešek. Co by asi řekli novináři o tvém výstřelku?“
Armani se usměje. „Klidně. Pochybuji, že dostanou povolení k prohlídce. Tak zatím.“
Petr chce zavolat taxík, když se ozve Armani.
„Kaoru můžeš je odvézt?“
„Ano, pane. Prosím, půjdete se mnou?“ Udělá úklonu. Honza s Petrem se na sebe podívají.
„Zmizte už. Jdu si lehnout.“ Odejde. Oba dva zamíří za Kaorim, který je dovede k velkému černému autu. Usadí je dozadu.
„Tomu se říká prostor!“ vykřikne nadšeně Honza, který se pohodlně rozvalí. „Chci mít taky takové!“
„Pokud máš milion, pak klidně,“ prohodí s úsměvem Kaoru. „Promiňte.“
„Kaoru, nemusíš.“
„Díky. Občas je to obtížné, ale snad to zvládám.“ Vyjede. Venku počká, až se otevře brána. Za chvilku už jsou na cestě. Petr se dotkne Honzovy ruky, ale ten ji vůbec nesevře. Kouká se přes tmavá okénka ven a pozoruje lidi, kteří jsou tam venku. Řeší taky podobný problém? Možná ano, ale možná i jiné. Co by měl udělat?
Petr posmutní. Co má jako dělat? Plazit se před ním? Ne to nebude, protože má pocit, že nic špatného neudělal. Až by uplynulo trochu času, sám by mu to řekl. Nemusel hned ho unášet.
„Prosím tě, mohl bys zajet k Jitce, sestře Honzy.“
„Vím, kdo je paní Jitka. Moc milá dáma s velkým smysle pro fiestu. Jsem u ní moc rád a na čarodějnice se velmi těším. Moc děkuji za pozvání.“
„Proč tam chceš jet?! Chceš se mě zbavit?“ vyjede Honza.
Petr zavrtí hlavou. „Ne. Pro Julianu. Říkal jsi, že je u Jitky nebo není?“
„Jistěže je. Za co mě máš? Moc se bála, Petře. Já taky.“ Stáhne ruku.
„Musím přiznat, že se už moc těším na čarodějnickou párty. Ještě jsem na žádné nebyl. Je velká?“ optá se, aby trochu rozproudil řeč.
„Je velká. Bude se vařit svařák a grog, bude se tančit. Hodně jídla, pití a samozřejmě imaginární slet, ale v autech. Bude tam okolo dvaceti lidi možná trochu víc. Bára chce udělat s dětmi nějaké představení. Bude to poprvé, tak jsem strašně zvědavý, o čem to bude. Ale jak ji znám tak to bude o strašidlech, čarodějnicích apod. necháme se překvapit, co ty na to?“
„Určitě. Juliana bude taky v tom účinkovat?“
„Jistěže. Určitě do ní už to hustí. Proč se ptáš? I kdybychom spolu už nic neměli, Jitka tě neodhodí jako roztrhanou ponožku.“
„Tak jsem to nemyslel. Chtěl jsem se jen optat kvůli kostýmu. Nějaký určitě bude muset mít.“
„Aha. Promiň, ale jsem trošku napružený.“
„Promiň.“ Pohladí ho po hřbetu ruky.
„Taky se omlouvám. Už jsme tady. Chceš pro ni skočit ty?“
„Rád bych,“ přikývne Petr. Vyjde za aut. Dvířka se za nimi se zavřou.
„Víš, nevzdával bych to. Ve vztahu je důležité i zapomenout,“ řekne Kaoru s pohledem upřeným do zrcátka.
„Možná, ale už mi to udělal podruhé.“
„Pak je to těžké. Buď ho přijmout takového jaký je, nebo nejít do toho vůbec.“
Honza se zamyslí. „Ty jsi to udělal?“
Kaoru se zadívá do zrcátka. „To právě nevím.“ Oba se odmlčí.
„Tati!“
„Juli!“
„Tedy ty vypadáš jak bezdomovec!“ prohlásí nemilosrdně. „A taky páchneš jako žumpa. Tati bude hrát v divadle. Jen maličkém ale mohu?“
„Jistě. Musíš jenom říct, jaký chceš kostým. Honza mi to už to řekl.“
„Jupí. Tati, už jsi zdravý! Moc jsem se bála, že umřeš jako maminka, ale Honza mi řekl, že ne. Bylo to opravdu strašné!“ schová se mu do náruče.
„Ahoj.“
„Jitko! Díky za pohlídání cácorky. Nezlobila?“
„Jako každé dítě. Od toho jsou dětmi, aby si to mohly dovolit. Potom už nebudou moci zlobit, že jo?“
Juliana místo Petra horlivě přikývne. „Přesně tak. Já se rozloučím s Bárou a řeknu, že souhlasíš.“ Odběhne. Petr s Jitkou osamí. Odněkud se ozve vřískot, že by se za něj nemuseli stydět indiáni.
„Nezmáhají tě?“
„Někdy, ale Bára je šikovně zvládá. Raději mi řekni, co jsi to vyváděl?“
Petr zmlkne.
„Honza mi to stejně řekne.“
„Na plese jsem se nedopatřením bodl… Juli, máš všechno?“
„Ano. Této Jitko, moc děkuji za vše. Bylo to tu super. Moc se těším na párty. Musím se toho hodně naučit.“
Jitka ji zčechrá vlásky. Večer zavolá Honzovi, aby zjistila co a jak. Ti dva jsou opravdu beznadějní, ale přitom tvoří skvělý pár. Skvělé se doplňují. Petr vnáší do Honzova života pořádek a Honza trochu chaosu. Bylo by opravdu škoda, kdyby se rozešli, ale taky mají oba silné povahy a neumí dělat kompromisy a o tom vztahy jsou. Oba dva, usoudí s pohledem, jak odjíždějí v luxusním autě.
„Dobrou noc,“ řekne Petr Julianě, která k němu přijde a dá mu pusu.
„Vypadáš o hodně lépe. Být Honzou, tak tě nechci pusinkovat,“ řekne rozpustile. „Dobrou noc, Honzo.“
Oba dva se za ní dívají. Petr zaváhá, potom si odkašle. „Jestli tu nechceš zůstat, ale…“
„Chceš mě opět urazit? Raději mlč.“
„Jen jsem chtěl říct…“ odmlčí se. Má pravdu. Asi by ho opět urazil. „Nejsem moc šikovný.“
„Ne, to nejsi.“ Co má dělat? Zůstat nebo ne? „Zítra nemohu vyzvednout Juli.“
„Já vím. Bylo to pěkné, že jo.“
„Co?“
„Ples. Vůbec jsme se o něm nebavili. Líbilo se ti to? Byl jsi na nějakém?“
„Líbilo. Vypadal jsi úžasně a záviděl jsem ji. No co. Proč jsi vlastně nepokračoval v tančení? Jde ti to.“
„Leontýna nechtěla. Taky v té době už byla těhotná.“
„A co jiná partnerka? Neříkej, že nabídky nebyly. Je rozhodně více tanečnic než tanečníků. Tedy podle mě,“ vyzvídá.
„Byly, to neříkám. Instruktorka do mě hodně dlouho hučela, že bych měl pokračovat, ale popravdě skloubit tréninky, učení, nešlo to. K tomu těhotenství. Trochu toho moc. Vzdal jsem to. Jsem rád, že se ti to líbilo. Bylo mi trochu smutno, že jsem je k maturitě nedovedl.“
„Chápu. Markéta se ptá, zda by mohli dát video na youtube.“
„Proč ne? Moc děkuji.“
„Za co?“ nechápe Honza.
„Za to, že jsi mě odtamtud odvezl.“
„Fakt se rozzlobím. Udělal bys to taky, tak neděkuj. Jsi fakt slůně,“ řekne bezmocně.
„Já vím,“ usměje se, „ale poděkovat mohu ne? Jdu pod sprchu a potom půjdeme spát?“ optá se úzkostně.
Honza zvažuje. Co má udělat, když se Petr k němu nachýlí a dá mu pusu. „Zůstanu.“
Petr přikývne, vstane a jde do koupelny. Honza osamí. Vůbec netuší, proč svolil, že zůstane. Bude jen trpět, protože je fakt, že by se chtěl milovat. Možná má v tom Petr pravdu, že je na sex. Ale rozhodně by kvůli tomu ho nehnal k ředitelce, aby mohl s ním rychleji spát. Taky chce vědět, zda je zdravý. Musí to být šílené nevědět, zda je smrtelně nemocný nebo ne. A to zažívá podruhé. Nikdy se ho na smrt Leontýny neptal, ale podle toho co mu občas uklouzne, nebyla jednoduchá. Jaká smrt je jednoduchá?
„Jestli chceš jít, můžeš se osprchovat.“
Honza hltá jeho polonahé tělo, protože má na sobě dlouhé kalhoty čokoládové barvy, které nádherně obepínají jeho zadek.
„Jaké to bylo, když byla nemocná?“
Petr se posadí. „Šílené. Když to oznámili, nechtěli jsme věřit, ale výsledky byly správné. Dělali jsme je dvakrát. Potom přišel strach. Leontýna neměla ráda nemocnice, ale kvůli Julianě tam šla. Moc ji toho nezbývalo. Chodil jsem za ní každý den, když tam byla. Občas ji pustili, ale opět a opět se tam vracela. Juliana nemocnici zná jako svoje boty a já taky. Nemáme rádi pach, který tam vládne.“
„Dezinfekci?“
„Ne. Smrti, strachu, úzkosti, bolestí. Ke konci byla hodně na práškách, později už ji při životě jen udržovaly kapačky a silné narkotika. Celou dobu jsme si říkali, že to zvládne, ale zároveň jsme se připravovali, že tu nebude. Nejhůř to nesla Juliana, která někdy odmítala tam chodit. Nakonec vždy šla, ale vůbec nedokážu si představit, co to pro ni znamenalo. Vzal jsem ji potom k dětskému psychologovi. Po jedné hodině sezení o něm prohlásila, že je to pitomec a tím to končilo. Někdy mám pocit, že se s tím srovnala, někdy zase ne. I já se těžko srovnávám s její smrti. Taky jsem si říkal, že nikoho nebudu mít a podívej se za jak krátko po její smrti jsem…“
„Nech toho. Vyčítáš si to?“
„Ne to ne, ale někdy si říkám, že jsem měl počkat, nevím sám. Už se stalo, ale nelituji toho, to mi věř.“
Díky bohu, pomyslí si, protože měl pocit, že po něm přešla smrt, když s tím začal.
„Leontýně by ses líbil.“
„Všechno jsi ji říkal?“ optá se.
„Ne. Všechno ne, i když někdy mám pocit, že pár věcí věděla. Půjdu spát. Chci odvést Julianu do školy a zajít za ředitelkou. Doufám, že mi pomůže. Musím říct, že mě uklidnilo to, že není feťácká.“
„To se ti nedivím. Osprchuji se a přijdu za tebou. Myslím, že si koupím nějaké kalhoty.“
„Cože?“
„Pyžamo.“
„Aha. Proč?“ Honza spí buď nahý, nebo v pohodlných šortkách.
„Jen tak.“ Osprchuje se. Muselo to být opravdu strašné, přestože Petrův hlas byl takový plochý jako bez citu, ale možná právě proto. Zvládnout to, ale co se stane, když bude nemocný? Co když se nakazil? Jak to zvládne on? Otřese se, když si uvědomí, že možná právě Petr nechtěl, aby zažíval to co on.
„Blbost! Je zdravý!“ říká si, když si mydlí tělo. „Bude v pořádku a hotovo. Černé myšlenky jsou zakázány.“ Utře se a potom jde do ložnice. Je rozsvícená lampička a Petr se zdá už usnul. Vklouzne pod pokrývku a zhasne lampičku. Ložnice se ponoří do ticha. Vedle sebe ucítí šustění a potom kolem sebe ruce.
„Díky.“
Honza ho pohladí po vlasech a potom je políbí. Z ničeho nic si uvědomí, že se tělo v jeho náručí chvěje. Pláče? Pohladí ho a přitiskne ho k sobě.
Brečím, uvědomí si Petr, který se schoulil do Honzovy náruče. Je v ní krásně, pomyslí si ještě. Je tolik rád, že neodešel, že to nakonec ví a nešel domů, ale zůstal u něj. Je rád, že mlčí a nic neříká. Asi slova by nezvládl, ale není šťastný, že to s ním bude muset vydržet. Nakonec popotáhne. Cítí nesmírnou únavu z celé situace, z alkoholu, prostě ze všeho.
„Honzo?“
„Co je?“
„Víš… Napadlo mě, nechceš jít, když se ten člověk neobjeví, se mnou k doktorce? Na testy.“
Musí se bát. Já bych se bál, co uslyším a začínám se bát, co bude, jestli je opravdu infikován. Zvládnu to stejně jako ve Philadelphii nebo ne? „Půjdu.“
„Díky moc. Jsem rád, že tam bude, ať to dopadne jakkoliv.“
„Spí.“ Petr zavře oči a usne. Nechce se mu uvažovat, co bude, když je nakažený.
Honza ho pohladí. Půjde tam s ním. Určitě, i kdyby měl si vzít dovolenou, ale věří, že se nic nestane. Něžně ho pohladí po zádech. Je rád, že zůstal.
„Juliano, nejsi oblečená za málo?“
„Ale tati, nejsem. To se nosí a pak už je skoro teplo.“
„No právě teplo.“ Co má dělat, když vidí tenké tričko, sukénku hodící se spíš na léto a polobotky. Je pravda, že je tepleji než před měsícem, ale není ještě teplo. Co když nastydne?
„Nemám čas se převléknout.“ Je ráda, že tatínek se vrátil, ale některé věci by si mohl odpustit. Stejně tomu, co se nosí, nerozumí.
„Dělej, zas kvůli tobě nestihneme.“
„Mladá dámo, co být trochu zdvořilejší? Stihneme to. Chceš dát na zadek?“ Petr se zlobí, protože co začala chodit do druhé třídy, stala se drzejší. Jako by to ani nebyla Juli.
„Tak dobře.“
„Děkuji,“ řekne sarkasticky. Honza ještě spí, tak ho nechá být. Odvede Julianu před školu, kde se připojí k Věře a Marušce. Zamává jí, ale už je ponořená do vášnivé diskuze. Podívá se na hodinky. Za deset minut osm. Rychlým krokem dorazí k autu. Starou známou cestou se dostane ke škole. Je už ticho, jak všichni zmizeli v útrobách školy. Je rád, že nikoho nepotkává. Jde do druhého patra k ředitelně, kde zdvořile zaklepe.
„Dobrý den.“
„Dobrý den, pane Komárku,“ přivitá ho ředitelka. „Co potřebujete? Posaďte se. Kávu?“
Petr se posadí do křesla u malého konferenčního stolku. „Ne děkuji. Mám tu jistou delikátní věc. Vím, že chci trochu moc, ale něco potřebuji.“
„Tak povídejte.“
Petr sáhne do kapsy a položí na stůl papír s injekční stříkačkou. „Na plese se mi stala nepříjemná nehoda. Na záchodě jsem se bodl do injekční stříkačky. Přítel mi řekl, že je inzulínová. Potřebuji najít dotyčného, kvůli tomu, zda je zdravý.“
„Nějak nerozumím.“
„Trochu se bojím, že by mohl mít HIV nebo žloutenku. Nechápu, proč položil stříkačku, kde se mohl kdokoliv zranit. Musel to být někdo z plesu. Šlo by to?“
Ředitelka váhá. „Mohu to zkusit, ale bylo tam hodně lidi. Nejen ze školy, ale i rodiče, jejich přátelé, ale chápu, že to není lehké a testy jak předpokládám, nejdou udělat.“
„Na něco ano, ale zrovna na HIV ne.“
„Jistě. Pokusím se o to.“
„Moc děkuji. Jsem vám zavázán. Ani nevíte, jak se mi ulehčilo, když jsem zjistil, že je inzulínová.“
„Chápu. Necháte mi ji tu?“
„Ano. Ještě jednou děkuji.“
„Není za co. Nashledanou.“ Petr vyjde do nevlídného počasí, ale tentokrát je mu to jedno. Zamíří si to přímo na univerzitu, když zazvoní telefon. Honza.
„Ahoj.“
„Chybíš mi slůně,“ mohutné zívnutí. „Kde jsi?“
„Jedu do školy. Ředitelka byla chápává a vyšla mi vstříc. Uvidíme, zda se dotyčný najde. Je ale fajn, že můžeme vyloučit drogy.“
„Nechci kazit iluzi, ale chlapů tam bylo dost. Jdu spát. Ať se daří.“
Petr zahne ke škole. Je mu lépe, ale tam někde uvnitř v něm stále přetrvává hrůza z toho, že bude pozitivní. Říká se, že nejhorší je čekání. Moc tomu nevěřil, ale dotyčný asi věděl své.
„Dobrý den, pane profesore.“
Někteří jsou stále zdvořilí, i když se znají. „Dobrý den, Karole. Jak pokračuje práce?“
„Dobře, akorát mi vybouchla kamarádka, co mi dělá češtinu. Musím někoho sehnat.“
„Dobře. Držím palce.“ Rozloučí se a Petr jde do Kumbálu. S Honzou to zvládne. Musí, protože nechce o něj přijít.
