25. 11. 2012
Malý poklad
77.
Tati, Honzo, přípravy jsou velmi důležité.
Týden zoufalství a krásných noci, kdy ho Honza objímá. Čerpá z něj odvahu žít, ale někdy ho přepadnou noční můry. Potom si někam vyjede a napije se. Snaží se, aby to Honza nepoznal, ale spíš má pocit, že to ví. Ředitelka mu ze školy ještě nezavolala. Povídala, že to řekla ve třídách, ale nikdo se k stříkačce nepřihlásil. Prý zdůrazňovala potřebu zjistit jméno, ale spousta studentů je nemocná. Vždyť to znáte, zakončila svou oblíbenou větou.
Jo zná, ale jí nejde o krk jako jemu.
Otevře poštovní schránku. Vypadne z ní obálka a pár letáků. Ty ihned vyhodí do krabice, kterou sem dal nějaký dobrák, aby se letáky neválely po celé chodbě. Potom si prohlédne obálku. Čekal z ciziny časopis, který mu pravidelně chodí, ale zřejmě pošta má zpoždění. Jak nepřijde příští měsíc… Doktorka Müllerová. Zub…
„Do prdele!“ Uleví si. Úplně na to zapomněl a Juliana, jasně proč by se hlásila na zubní prohlídku? Nemá ráda zubařku jako každý normální člověk. Kdy je nový termín? Zítra? To nemůže! Co teď? Kdy to bylo posláno? Před dvěma týdny. To znamená, že nevybíral schránku. Honzu toho to nenapadne a Juliana kolem profrčí jen, aby byla co nejdříve u televize nebo knihy. A on…
„Inzulínová injekce, ale…“ Noční můra v podobě krátkého bodnutí. Stále nemůže uvěřit, že se mu to stalo. Hlídá si každé kýchnutí a občas vidí podezřívavý Honzův pohled, když se vysmrká. Už to chce mít za sebou. K tomu se blíží čarodějnice. Juliana jezdí pravidelně na schůzky s Barčou a zbytkem děcek. Nacvičují si nějaké představení a on už se předem bojí, co to bude, protože z pokoje se ozývají věty typu: Ne! Prosím ne! Jsem nevinná! Když to slyšel poprvé málem, že nedostal infarkt. I Honza se otočil ke dveřím a to je co říct, protože ho tyhle věci nechávají nevzrušeného.
Jenže co s pozvánkou? Ignorovat ji?
„Co tu stojíš? Ukaž?“ Dovnitř vejde Honza v dobré náladě. Oblečený do černé kožené bundy, džínů, černých bot a s náušnicí v uchu – Kdy si ji dal udělat? – vypadá jako nějaký motorkář. Sundává si rukavice. Modré oči se smějí. Polibek na tvář je jako pohlazení, že se ho nebojí dotýkat. „Pozvánka?“
„K zubařce. Na zítra. Zapomněl jsem vybírat schránku a ty to nikdy neuděláš!“ rupnou mu nervy.
Honza se po něm udiveně podívá. Je nabroušený jako žiletka. „Hej, nemám klíče! Mám to dolovat zuby? Co je ti?“
Petr zrudne. Honza má pravdu. „Promiň. Jsem naštvaný.“
„Kvůli tomu? Prosím tě.“ Vytrhne mu to a hodí do krabice na letáky. „Hotovo!“
„Co to děláš?!“ vyloví to nazpátek. „Je to k zubařce!“ řekne zamračeně s tónem jako by to byla pozvánka k prezidentovi.
„A?!“
Petr po něm podezřívavě se podívá. „Neříkej mi, že nechodíš na pravidelné půlroční prohlídky.“
Honza už chce říct, že na to zapomíná, ale spolkne to, protože by zřejmě dostal přednášku na téma prevence ústní dutiny. „Samozřejmě, že chodím.“
„Tak vidíš. Nemám čas a sama nemůže jít. Co kdyby měla kaz nebo něco horšího.“
„Co může být horšího?“ Natáhne ruku a vyhladí mu vrásku na čele.
„Zubní rovnátka,“ řekne tak pochmurně, že Honza na něj zůstane civět. Potom se rozesměje.
„Nesměj se. Nebo vytrhnutí zubu. Brr. Nebudeme tu stát.“ Nahne se k němu a políbí.
Honza už chce navrhnout, že si skočí do postele, když si vzpomene na stav, který momentálně je. Zakleje. Nic nebude. Mohli by se spolu udělat, ale kruci to je jako objednat si steak a dostat zeleninu. Nic lákavého, ale i tak nebude riskovat. Petr by stejně odmítl jakýkoliv návrh. I tak je rád, že mu dovolí polibek. Ve výtahu Petr zamračeně otáčí pozvánkou. Jak to udělat, aby tam byla?
Honza ho pro změnu pozoruje. Vypadá, jako by na vše zapomněl a snažil se vyřešit nějaký složitý matematický výraz. „Víš co?“
„Hm.“
„Myslíš, že bych mohl s ní jít tam já?“
„Eh… Cože? Vždyť pracuješ.“
„Zavolám Pavlíně, zda by si to se mnou nevyměnila, ale mohu ji doprovodit?“
„Budu velmi rád. Ani nevíš, jak by se mi ulevilo. Ale nabude to Páje vadit?“ stará se o Honzovu kolegyni v práci.
„Kdepak. I tak ji pořád něco měním. Jednou může ona.“
Cink.
Vystoupí a jdou do bytu.
„Máš hlad?“ optá se ho, když si sundají kabáty.
„A Juliana je kde?“ optá se Honza, který si všimne podivného ticha.
„Jitka volala, že ji Barča potřebuje. Dělá mi starost. Měla by mít klid, ne takhle se hnát.“
„Sestra? Ech, bylo to tak pokaždé. Jediný kdo z ní šílel, bylo okolí a zvlášť Slávek. Nemůže pochopit, že je to normální stav a ona je v tom období trochu energičtější. Ona tomu tak říká. A co u vás?“
Petr se usměje. „Totéž. Jakmile jsme se to dověděli, nechal bych ji posadit doma a aby nehnula prstem. Prakticky do osmého měsíce pracovala. I potom často visela na telefonu. Vzpomínám si, jak se Juliana narodila. Spali jsme, tedy já spal,“ upřesní s úsměvem.
Honzovi je divně, když to poslouchá. Nedovede si představit, že v jejich posteli byla nějaká ženská, k tomu těhotná.
„Leontýna mi to později vyprávěla. Měla termín až za tři týdny. Nemohla spát, ale nechtěla mi přidělávat starosti, tak jednoduše chodila po bytě, uklidila pár věcí, napila se, prý i něco snědla, došla na záchod a pořád chodila. Pak jsem se nějak vzbudil. Zavolali jsme do nemocnice. Víš, co řekli? Že po telefonu neordinuji. Zabil bych je. Leontýna pořád říkala, že to nic není, ale naložil jsem ji od auta a odvezl jsem ji i s taškou do nemocnice. Zlobila se na mě, že to zbytečně taháme, že má jen trochu křeče. Chacha. Podívali se na ní a než jsem stihl říct bú, byla na porodním sále.“
„Jaké to bylo?“
„Nebyl jsem s ní, takže nevím. Sestřička mi řekla, že vše proběhlo v pořádku.“
„Proč ne?“ Honza je udivený. „Právě u tebe bych řekl, že budeš u toho chtít být.“
„Ano. Dokonce jsem absolvoval kurz, ale Leontýna to nechtěla. Poslechl jsem ji. No a za pět hodin jsem měl v náručí malý řvoucí uzlíček. Na ceduli se skvělo Juliana.“
„Tedy!“
„Úžasný pocit. Tak chceš něco k jídlu?“
„Ne, díky. Měl bych na něco chuť, ale…“
Petr zavrtí hlavou a odejde. Honza za ním. Obejme ho a políbí na šíji. „Promiň.“
„Nic. Už to bude ne?“
„Jo. Neozvala se?“
„Neozvala se. A díky. Je zvláštní, jak po téhle situaci člověk touží a když nastane, nic z toho není.“
„Nechápu.“
Petr se k němu přitiskne. „Být s tebou sám. Moci se milovat, aniž by tu byl někdo třetí. Jdu pracovat, nevadí ti to?“
„Ne. Zajedu… Mám to. Zajedu pro kostýmy.“
„Zapomněl jsem na ně. Co si na sebe vezmeme?“ Jde do ložnice, kde se převlékne do tmavošedých tepláků. Honza hltá jeho rozkošnou postavu. „A víš co? Půjdu si zaběhat a zacvičit. To mohu.“
„Ty s tím cvičením.“
„Jsem starší pán, Honzo a pak, chceš mít tu chlapa s pivním pupkem?“
Honza si vzpomene na svaly, které se vlní, na ploché břicho, pevný zadek. Miluje jeho tělo. „No jo, nechci,“ zabručí.
„Tak nekdákej. Jdeme.“ Oba vyrazí jinými směry. Petr se kousek za domem u zábradlí rozcvičí. Uvidí ženu, která je už opravdu štíhlá. Zamává na ní, ona na něj a usmějí se. Potom vyrazí do nedalekého parku. Dělá si starosti, co se stane s lesními cestičkami, po kterých běhá, protože nedaleko viděl ceduli s výstavbou rodinných domku. Kdysi dávno uvažovali o domu, ale potom to zavrhli. Peníze by na něj měli, ale starat se o něj to je jiné, ale když se to tak vezme, tak Jitčin dům je skoro jako jeho. Je zvědavý, jaké jméno vybrala Jitka se Slávkem. Posledně to byla Andulka, ale myslí si, že dlouho nezůstane. Nikomu se moc nelíbilo.
„Zdravím.“ Pozdraví dalšího běžkáře, kterého stejně jako tu ženu potkává dost často, aby později zjistil, že se zná s Jitkou, protože ji renovoval dům.
„Ahoj, Jardo. Jak se vede?“
Ten si otře tvář. „To víš, je zima, trochu hubeněji, ale už máme pár zakázek. V létě nebudu vědět, kde mi hlava stojí. Jdeš k Jitce na Čaroděj párty?“
„Jdu. Už jsem dostal osobní pozvánku v podobě netopýra.“
Oba se na sebe usmějí. „Jo to bylo úžasné. Ta plavovlasá kočka v tom kostýmu byla úžasná.“
„Kočka? U mě se stavil batman s pozvánkou ve tvaru netopýra!“
Oba se na sebe podívají, potom se začnou chechtat. „Hele, myslíš, že u ženských se stavil chlap v batmanovském mini oblečku?“
„Sto procentně. Možná proto jsou její párty tak vyhledávané. Bereš sebou něco?“
„Jasně, že beru. Už jsem to hlásil Jitce.“
„To se musí? Honza zas nic neřekne.“
„Jo. Aby věděla, co bude mít a co ne. Obstaral jsem pořádný soudek piva.“
„To si dám. Budu muset taky něco vykouzlit. Co čokoládový kotel?“ Rád dělá čokoládu.
Jarda se po něm mrkne. „Budeš oblíbený.“
„Udělám to.“ A aspoň nebude jen myslet na svůj problém.
Oba se odmlčí a chvilku běží vedle sebe, když Jarda promluví. „Tak se loučím. Hele, těším se. Jo a díky za tu zakázku. Vyšla.“
„Není zač. Měj se.“ S úsměvem běží dál ke svým třem oblíbeným lavičkám, kde se rozcvičí. Nedaleko i přes chladné počasí cvičí někdo nějaké pomalé cvičení. Pokukuje po něm. Vypadá to nádherně, ale on potřebuje se udržet v kondici. Tohle na kondici moc nevypadá.
„Ahoj!“
Otočí se, ale nikoho známého nepoznává. Nějaký kluk s holkou běží k tomu muži pod stromem.
„Zpoždění.“ Postaví se za něj a začnou cvičit podle něj. Petr se zalíbením na ně hledí. Vypadá to tak uklidňujícím dojmem. Paráda. Skončí s rozcvičkou a daleko pomalejším tempem běž nazpátek. Kdyby nebylo toho nešťastného stínu, potom by vše bylo dokonale. Proč nemohou věci jít jednoduše, posteskne si.
Doma jde cvičit na podložku. Večer musí opět do práce. Je lepší pracovat, než být doma, trápit se, ale nejdřív počká na Juli.
„Jsem doma! Mám je!“
Petr křikne: „Za chvilku. Ještě dvacet.“ Dovnitř vejde Honza s oblečením. Chvilku se dívá, jak se mu vlní biceps. V podbřišku ho zalechtá touha. Obdivně ho sleduje.
„Máš na mě rušivý vliv,“ řekne a zpocený k němu přijde.
„A ty zas škodlivý,“ opáčí. Musí uznat, že prostě se je na co dívat a kalendář, který dostal k Vánocům, to jenom dokazuje. „Zkus si ho.“ Podá mu ramínko s neprůhledným pytlem. Petr to převezme.
„Jenom doufám, že v tom nejsou sexistické oblečky.“
„Hej…“
„Znám Jitku.“ Honza se zasměje. „Ty vole, ona se zbláznila.“
„Co je?“
„Půjdeme za bandu HP.“
„HP?“ podiví se a shrne pytel ze svého ramínka. „Ehm to je… Co?“
Honza skoro vytřeští oči. „Ty fakt nevíš, co Je Harry Potter?“
„Ne, nevím,“ řekne podrážděně. Ten oblek je normální, až na nějaký hábit s odznakem na prsou a vysokým kloboukem. Kravata má příšernou barvu.
„To je k neuvěření! Žiješ na zemi nebo ve vesmíru?“
„Sklapni. Co to je?“
„Hit posledních deseti let nebo kolik. Je to o malém chlapci, který zabil zlého chlápka a odjel do školy čar. Tam jsou různé dobrodružství kouzla…“
„Zní to fádně,“ shrne jedním slovem. Potom se optá Juliany, co to je, protože v Honzově podání to nezní na to, že by bylo hitem číslo jedna na knižním trhu.
„No jo, ona taková černá díra je lepší, co?“
„Jo je. Tak si to zkusím.“
Najednou se ozve telefon. Honza ho zvedne. „Halo? Cože? Špatné? My nejdeme za HP?“
„Hawlett packard? Ne! Co tím, sakra myslíte?“
Petr se rozesměje. Honza po něm šlehne pohledem. Mizera. „Ano, rozhodně. Stavím se tam.“ Vypne hovor. „Nejdeme za HP. Takže mi to můžeš vrátit.“
„Je to tiskárna.“
„Ach jo. Měl jsem vědět, že to ten kluk, co jedním okem vejral do počítače, to poplete. Dej to sem. Jedu pryč!“ řekne naštvaně. Vytrhne mu šaty i obal a nacpe to do toho igelitu. Odkluše. Petr se může popadnout za břicho. To je super. Opravdu se musí Juliany optat, co je Harry Potter. Určitě to bude vědět. Osprchuje se.
„Jsem tu. Chytej!“ chodí po Petrovi opět ramínko s pytlem. „Osobně jsem si zkontroloval, zda nepřebírám kostým Star treku.“
„Hej to je skvělý seriál.“
„Tušil jsem to. Co tomu říkáš?“
Petr vytáhne dlouhý háv, k tomu čepici. „Je to pořád stejné. Trochu fádní na Čaroděj párty.“
„Co tím myslíš?“
„Že by to chtělo něco úžasného.“
„Hele, to je obyčejná půjčovna. Chceš si snad ušít?“
Petr se ušklíbne. „Ne. Půjčím si to od někoho, s kým jsem se nedávno seznámil.“
Honza zpozorní. „Jako s kým?“
„Pamatuješ ty dva s toho Ama nebo Damu?“
„Jo a co?“
„Jen, to, že mají určitě přístup k různým zajímavým věcem.
„Jdu to vrátit,“ obrátí o sto osmdesát stupňů a zmizí jako dým. Petr osamí. Dívá se oknem do tmavého dne. Ani si nevšiml, že se setmělo. Obejde ho mráz, jak mu vyvstane před očima, co se vše může stát. Rychle rozsvítí, ale cítí se nepříjemně.
„Jak ještě dlouho?“ zašeptá, ale dobře to ví. Ještě tři týdny. Má co dělat, aby za doktorkou neběžel a nedal se znovu vyšetřit. Uslyší klapnutí, ale není schopen se hnout. Potom zaslechne Julianin hlas, který něco povídá. To ho vzpamatuje. Nedávno mu řekla, že se o něj moc bála. Nesmí dát najevo, že je něco v nepořádku. S úsměvem se k nim otočí.
„Ahoj.“
„Ahoj, tati. Bude to celé úžasné, ale nesmím nic prozradit.“
„Opravdu nic, ani maličko? Zlechtáme ji!“ chytí ji a opatrně hodí na pohovku. Juliana vypískne. Honza ji chytí za ruce.
„Nechte toho, to lechtá!“ křičí, zatímco k tomu piští, vřeští a do toho se kroutí jak žížala.
„Tak dost. Tak co řekneš nám to? Nebo tě budeme mučit.“
„Neřeknu!“ nakrčí nosík, už klidnější. Honza ji uvolní. „Tati, nemám hlad.“
„Dobře, ale nechceš aspoň jogurt?“
„Dostala jídlo u Jitky,“ řekne za ní Honza.
„Aha. Tak udělám něco pro nás dva.“ Políbí ho.
„Pusa! Pusa!“ zavřeští Juliana, vyplázne jazyk a zmizí v pokoji.
„Co se stalo?“ optá se ho Honza.
„Nic. Přece víš. Občas to tak nějak vyplave. Snažím se s tím žít.“
„Nic ti není.“ Posadí se na pohovku a poklepe na ní. Druhou rukou přitáhne měkký polštář. Petr si vedle něj sedne. Prohlíží si ho. Je moc hezký a dnes mu sluší. I ty vlasy, které má skoro bílé jako by byl děda. Když to vezme, za tu jejich celou dobu si je vyměnil snad desetkrát. On má stále stejné. I ty pramínky. „Chceš masáž?“
„Uděláš?“ Petr se rozzáří. Hned si sedne na zem na polštář. Předkloní hlavu a čeká. Když se ho dotknou Honzovy ruce, projede jim chvění, mrazení a potom se nadechne. Jako by jeho ruce všechna strašidla odplavily. „Málokdy tě přemluvím. Díky moc. Och to je slast!“ zavzdychá.
„Omez ty vzdechy, jo.“
„Copak?“
„Nehejbej se laskavě a mlč jo. A uvolní se. To proto, že jakmile tě začnu masírovat, dostávám choutky na něco jiného.“
Petr se usměje do skrčených nohou. „To víš, těžko ti odolávám. Au to bolí.“
„Máš tam zatuchlinu jako Karpaty,“ řekne suše.
„Jej, Honzo, co to děláš?“ ozve se u nich.
„Říká se tomu masáž a uvolňuje svaly, aby člověku bylo hezky.“
„Přesně tak,“ potvrdí Petr. „Zítra půjdeš s Honzou k zubařce, rozumíš. Nechci nic slyšet. Nepřipomněla jsi mi první návštěvu.“
„Tak dobře. Musím?“
„Musíš. Zavolal jsi Pavlíně? Souhlasí?“
„Jo, souhlasí. Dokonce ji to vyhovuje,“ potvrdí mu. „Tak co lepší? Jak vůbec bylo ve škole?“
„Fajn!“ řekne jeden hluboký hlas a druhý jemnější, ale se stejnou intonací.
„Nejdřív já, tati. Dostala jsem jedničku za matematiky a dvojku z kreslení. Nejde mi to. V plavání jsem nejlepší. Zítra jedeme a budeme mít neoficiální závody. Ty oficiální budou na konci výcviku a dostaneme diplom. Moc se těším. Víš, že některé děti neuměly plavat? Dostaly rukávky a učili se splývat. Učitelka povídala, že je důležité, abychom uměli plavat.“
„To je pravda. Jsi moc šikovná.“
„Já vím. Jdu pro suši.“
„Uličnice.“
„Jo a co ty?“ Lehni si a dej mi nohy.
„Naučím se to taky, protože to je ještě lepší než záda.“ Lehne si a dá mi do klína nohu. Zavrtí prsty a zasměje se, když mu sundává ponožku. Honza ho polechtá, když vyhekne, jak na něj dopadne Julianino tělo.
„Au! Dolů!“ zařve. Juliana zmizí jako blesk. Petr si tře postižené partie, zatímco se mu Honza bezostyšně posmívá. Vezeme mu do teplých dlaní druhou nohu. Petr si pomyslí, že byl blázen, když mu to neřekl, ale dokonce i pár věcí neřekl Leontýně. Možná je to tím, že nikdy neměl tu potřebu nebo že je jedináček. Když ho v noci drží v objetí, zapomíná na to, co se mu stalo. Pozoruje tetování na ruce. Vlní se, jak mu hněte nohy.
„Co kdybych si udělal tetování?“
„Cože?“ Honza zvedne do nohy oči. „Tetování?“ Sklouzne mu po těle. Má je nádherné a věděl by, kam by je umístil.
„Ale ne, kašli na to. Honzo, víš, chtěl jsem se už delší dobu optat, ale jel bys o prázdninách k moři? V červenci například. V srpnu musím k rodičům.“ Tady se u toho zamračí. Co se týče Honzy, stále prostě dělají, že neexistuje. Má pocit, že to už nezmění.
„Na dovolenou? Jasně pojedu nadšeně. Kam?“ Rodiče vynechá. Petr přemýšlí, zda se na ně zlobí nebo ne. Jestli jim to vydrží, přestěhuje se k němu a co potom? Budou pořád stále zarytě tvrdit, že se nic neděje? Jistě mohli by mít dovolenou oddělenou. Když se to tak vezme, nebylo by to špatné.
„A pošleš Juli opět na tábor?“ zeptá se s tak průhledným kukučem, že se Petr rozesměje.
„Pošlu, ale posledně přinesla, že jedou na školu v přírodě.“
„Zlatá škola.“
„Vydřidušská škola,“ opáčí.
„Týden sexu. Žhavého…“ zmlkne, když vidí Petrův pohled. „Neříkej, že… Ne! To ne! Jako vážně. Ona v té době. Stěhují se k Jitce. Zatraceně, nemohli to posunout o den déle?“
„Honzo…“
„Fajn. Vím, mám držet půst. Oh, promiň, nedošlo mi to.“ Vůbec neuvažoval, jak se cítí. Dá mu omluvou pusu na nárt.
„Tedy!“ zvolá Juli s očima navrch. „Pojedeme k moři a na tábor? Žhavý sex…,“ zachichtá se. Petr probodne Honzu vražedným pohledem. Pak, že nemá být zkažená. „To bude jako na těch dvdýčkách, že jo.“
„DVD?“ oba zpozorní. Honza přestane hníst nohu.
„OU. Nic. Já jdu. Musím trénovat.“ Oba se na sebe podívají.
„To je tvoje vina!“ vybuchnou zároveň.
„Hele, tvoje!“
„Ne, tvoje. Já měl samá nevinná DVD. To ty jsi sem natahal ty zpustlé hříšné…“
„Sexy…“
Petr zaskřípe zuby. „A já že škola! Houby! Doma!“ Svalí se na zem a po čtyřech jde k DVD, které jsou nedaleko. Petr zálibně pozoruje jeho zadek. Juliana na táboře. Sex všude možně. Hodně sexu, ale hlavně bezstarostného, že na ně vlítne malá čertice. I když podle jejího pohledu už dávno ví, jak to chodí. Vytahá DVD proklínajíc, že je tu nechal. Potom najde krabici, do které to nahází a schová, jak nejvýš může. Honza ho pobaveně sleduje.
„Hotovo.“
„Hezky,“ prohodí s úsměvem od ucha k uchu. Neřekne, že trochu pozdě na taková opatření. Ještě by se víc rozčilil. Petr by ho nejraději zabil, ale místo toho jde do kuchyně něco udělat k jídlu. Vzteky krájí zeleninu. Pomstychtivě připravuje salát, přestože ví, že by si Honza dal raději kus masa. Když už je hotový, slituje se a přidá do něj tuňáka. Na konci na něj se dívá.
„Pomsta, Brute?“ optá se Honza při pohledu na salát.
„Sklapni!“ ujedou mu opět nervy. „Já obviňuji školu a zatím doma… Tady máš a jez!“ Vrazí mu do ruky misku. Vezme připravené příbory, skleničky. Honza vezme ubrousky a skleničky. Poslušně jde za naštvaným Petrem. Pak se mu rozšíří na obličeji úsměv. Pořád lepší, než když přemýšlí o té stříkačce. Stejně podle něj z toho nic nebude, i když nikdo neví, ale co potom? Jitka mu řekla, že nemá o tom přemýšlet, že má o tom přemýšlet, až se to stane, ale jak to provést?
V obývacím pokoji už sedí Juliana s ovladačem v ruce. Právě zapíná animax. Zaúpí. Že ji kdy dovolil se na to dívat.
„Dobrou chuť.“
„Díky moc.“
„DVD jsem schoval.“
„Ano, táti Tam stejně nebylo nic zajímavého. Jen spousta hezkých kluků.“
Petr málem, že nezlomí o zuby vidličku. Nadechne se. „Ty jsi některá viděla?“
„Ano, prosím! Ale to jsem byla menší. Maminka mi řekla, že jsou to vaše DVD. To ty obrázky co přinesl Karel do školy, byly daleko horší!“ ujistí ho. „Učitelka ho zabavila a měl poznámku. A teď ticho.“
Petr si na to jasně vzpomíná. Na třídní schůzce se o tom mluvilo. Nějaký kluk přinesl tatínkova playboye nebo podobný časopis do školy. Ale jak ho viděla Juli? I když asi je jasné, že se pochlubil před celou třídou. Pro učitelku to musel být malý infarkt. Jasně jim tehdy zakázala nechat povalovat volně časopisy s nevhodným obsahem. Taky jeden otec – výjimečně – se zvedl a klidně řekl, že to není věc ani školy ani učitelky, takže může ji to být jedno, co kdo doma nechá válet. Ta se nedala a řekla, že v tom případě bude to řešit s ředitelkou jako poznámku a při opakování i sníženou známkou z chování a že podle ní na to mají ještě děti čas, než aby si prohlíželi pornografické snímky. Na to se jiný dotyčný ozval, že má doma na záchodě Miss červenec Playmate a jestli to má taky sundat. Ta odpověděla, že je jedno co má doma, hlavně to nesmí nosit dítko školou povinné do školy. Tím to uzavřela.
Najedí se, dodívají se na animax. Později si pustí Nebezpečná rychlost jedničku. Oba se napjatě na to dívají. Po skončení si Petr povzdechne. „Líbí se mi.“
Honza ho šťouchne. „Jsi zadaný, nepokukuj po něm.“
„Líbit se mi snad může ne?“
„Jasně, že jo!“ Zvrátí hlavu, studuje strop s lustrem. „Nechce se mi hnout. Jsem strašně líný. V kolik, že jdu s Julianou na tu prohlídku?“
„Půl deváté. Vidíš, musím napsat omluvenku.“ Rychle ji napíše. „Tak, tady je. Potom ji zavedeš do školy. Nechce se ti?“
„Raději bych dělal něco jiného.“ Zaváhá, potom si ho důkladně prohlédne. „Petře, příště řekneš mi to?“
„Co jako?“
„Když se něco tak vážného stane.“
Petr váhá. „Já nevím, promiň.“
Nic lepšího z něj stejně nevydoluji, ale nechce, aby to bylo takhle pořád. Nakonec se zvedne a jde do ložnice. Petr už sedí na posteli a připravuje budík. Dívá se, jak nastavuje hodinu, kdy je má probudit. Je to nezvyklé, už snad jen proto, že je s ním nejdéle. „Nejsem s tebou jenom kvůli sexu.“
Petr zrudne, vklouzne do pokrývek. „Pojď spát.“
„Opravdu ne.“ Přes mlčenlivého sluhu si přehodí oblečení. „Miluji tě, slůňátko.“
Petr zauvažuje, zda mu někdy to řekne jako první. „Taky tě miluji.“ Jako celý týden se k němu přitiskne a obejme. Už nebrečí, ale tíživý smutek na duši je v tuhle chvílí nejhorší a on ho dovede zmírnit. Když takhle leží, objevuje se jako černý přízrak, že může zemřít. Potom ho sevře ještě víc. Nakonec vždy usne, ale někdy to trvá i hodinu.
„Dobrou noc.“
„Dobrou noc.“ Uvědomí si, že neví jak mu říkat. Drahoušku? Sluníčko? Zlatíčko? Vše zní tak pitomě. Při myšlenkách na přezdívku usne.
Vzzz.
Petr natáhne ruku a zmáčkne budík. Vypotácí se z postele. „Vstávej!“ zatřese tělem vedle sebe. To akorát něco zamručí a převalí se na druhou stranu. Povzdechne si a jde do kuchyně. Připraví kávu, ale nejdřív… Jde do koupelny. Po cestě se podrbe v rozkroku. Je vzrušený. Je možná nakažený, ale dál funguje. Jistá útěcha, ale dost bídná. Umyje se, tím se probere. Jde k Julianě do ložnice, probudí ji. Potom jde k Honzovi, kterým důkladně zaklepe.
„Už jdu. Minutu.“
„Tak dobře.“ V kuchyni udělá snídani. Když se nikdo neobjeví, zadumá se jaké má štěstí. Jde za Honzou, z kterého stáhne pokrývku. „Vstávat!“ zařve. Připadá si jako tyran, jako pitomec, jako… někdo, kdo budí ze spánku jiné. „Vstávat!“zatřese Honzou opět důkladně. Nakonec se zvedne. Usoudí, že už je vyhráno. Jde z a Julianou.
„Bolí mě bříško.“
„Ano, jak každé ráno. Vstávat, jdeš k doktorce. Honza má omluvenku a nic na mě neplatí, dámo. Takže mazej být z postele, než řeknu švec!“
„Musím?“ ozve se zakňourání.
Petr je z toho unavený. „Jo. Fofrem. Nemám náladu ti domlouvat, dámo.“ Posadí se a jí, aniž by na ně čekal. Když dojí, teprve se ukážou, usoudí, že koupelnu zvládli, ale šourají se jak stařečci v posledním tažení. I to jejich nimrání ve snídani ho rozčiluje a vůbec neví proč. Připraví snídaní, každému dá velký pomeranč.
„Obléct se!“
„Jsme dospělí, že Juliano?“
„Ano, Honzo. Klidně můžeš jet.“
„No jo. Dobře. Ježíš, víš, kde je poliklinika?“
„Ne.“
„Na pozvánce… Vezmeš si moje auto. Má GPS.“
„Dobře.“
„Lepší bude navádění. V budově se musíš nějak vyznat. Není velká. Tady máte svačiny. Myslím, že to je vše. Musím běžet. Je nějaká schůzka nebo co.“ Nesnáší to, ale musí tam být. Taky dneska musí být v laboratořích.
„Jo nevím, kdy přijdu, protože musím do laboratoře.“ Tolik starosti. „Julianu stihnu vyzvednout. Jestli večer bys mohl zajet k Jitce. Máš mažoretky?“ posledně jim odpadly kvůli nemoci vedoucí.
„Ano, prosííím,“ řekne nadšeně, až se oba usmějí. Petr je rád, že konečně našla něco, co ji baví. Mohla by u toho zůstat delší dobu než je jenom rok.
„Dobře. Stihneme to.
Honza počká, až odejde. „Je jako generál.“
„Taky si to říkám občas, ale je moc hodný,“ brání svého tatínka. „Jenom má toho moc a je učitelem.“
Honza se usměje. „Já vím, cácorko. Tak se oblečeme a zajdeme k té paní doktorce.“ Udělá znechucenou pantomimu, až se Juliana rozesměje.
„Rozkaz, pane kapitáne!“ Se smíchem utíká do pokoje. Petr naslouchá jejímu smíchu. Honza je úplný kouzelník.
„Jak jsi ji dokázala rozesmát?“ zajímá se hned, jak přijde.
„Udělal jsem škleb,“ prozradí a hned předvede jaký. Petr se usměje. Vypadá strašně. Honza padne v světle hnědých kalhotách k nohám svého pokladu a zvedne ruku. „Ó má lásko, prosím, nedocházej!“ přiloží si ruku k srdci.
„Nech toho.“
„Proč?“ Zvedne se, vyhekne. „Stárnu!“ řekne se smíchem. Petr mu hodí oblečení.
„Nestihneš, upozorní ho. Máš všechno? Omluvenku? Svačinu?“
„Vše, generále. Já jsem kapitán.“ Petr ho ale neposlouchá. Podívá se na hodinky. Stihne na univerzitu tak akorát. Dá mu rychlou pusu, potom Julianě a zmizí.
Honza si prohrábne vlasy. „Sakra a je fuč. Je tu nějak prázdno.“
„Půjdeme už?“ ozve se hlásek Juliany v modré džínové sukni, v hnědě světlých punčocháčích a tričku s dlouhým rukávem, na kterém je Minnie s Micky Mousem. V světlých vláscích má zatknutou sponku. Vážně se na něj dívá.
„Hned. Jen si vezmu svetr. Kde jen může být?“
„Jaký hledáš?“ optá se zvýšeným zájem.
„Hnědý, takový…“
„Ten je v praní,“ poinformuje ho. „Tatínek k němu přičichl a řekl, že smrdí jak týden staré fusekle.“
„Do…“
Juliana se andělsky usměje.
„Nic. Vezmu si něco jiného.“ Nakonec si vezme upnutý černý rolák. Na krk si dá velký stříbrný kříž.
„Jak vypadám, slečno?“
Juliana si ho zájmem prohlédne. „Jako upír. Sexy.“
Honza zavrtí hlavou. „Kde tohle bereš?“
„V časopisech pro mládež a taky na netu. Upír má být hezký, v černém, bledý a sexy. To psali. Splňuješ všechny podmínky. Tatínek taky, ale ten se k tomu nevhodně strojí. Máme nejvyšší čas.“ O pět minut už sedí v bílém opplu. Honza spustí navigací.
„Asi si to taky pořídím,“ zamumlá na konci cesty, když zaparkují před menší tři patrovou budovou. Juliana vyleze z auta, ale tašku se svačinou nechá na sedadle. Vyjdou po schodech nahoru do čekárny. Posadí se do židliček a rozhlížejí se kolem. Mlčí.
Najednou se otevřou dveře a vyjde sestřička.
„Juliano, a vy jste…“
„Jmenuji se Honza Strašný a doprovázím Julianu. Petr nemohl, víte.“
„Já si říkala, co se děje. Je tak úzkostlivý a vždy přijde přesně. Tak pojďte dál.“ Z vedlejší místnosti se ozve vrtačka. Juliana sebou cukne. Honza je rád, že to není on, kdo je na té prohlídce. Zubaře nesnáší. Mrkne se na Julianu, která nejdřív sedí trochu ztuha, ale teď spočinula zrakem na časopisech. Vytáhne mobil. Nejspíš si ho trochu promaže, když má čas. Začne se věnovat mobilu a vůbec Julianu nesleduje.
Už opět doktor. Byla tak ráda, že tatínek na to zapomněl, ale jak vidno všechno člověka jednou dostihne. Podívá se na Honzu. V tom svetru vypadá úžasně. Trhne sebou, když uslyší vzlyk. Nechce se jí tam. Ještě ji nevrtali, ale předpokládá, že jednou budou a Honza nic. Oči jí sklouznou na stolek, kde jsou časopisy. Znuděně je přejíždí, když najednou zpozorní. Vytáhne číslo, kde je krásná nevěsta a vedle ní stejně světlovlasá dívka jako ona. Možná je i stejně stará jako ona, ale hlavně má krásné šaty. Otevře ho. Ohromeně se dívá na nádherné šaty. Vypadají jako princezny. Taky jednou je bude mít a svatbu bude mít na zámku, jako tady. Jenže to je daleko. Listuje, když se zarazí, přitáhne si ho k obličeji a zírá. Dveře se otevřou a v nich sestřička.
„Máš něco zajímavého? Svatby? Tvůj tatínek se bude ženit?“
„Ne, prosím!“ Vykloní se a nakoukne do místnosti. Je tam nějaký pán a drží si tvář. Zkřiví se jí tvář.
„To bude dobrý.“
„Ano, prosím.“ Sestřička vyjde ven, ale nikdo tam není, tak zase zmizí. Juliana se podívá na Honzu, který si nevšímavě dál prohlíží něco v mobilu.
Trh!
Stránka zmizí pod tričkem. Juliana rychle časopis zavře a schová ho úplně dospod. Nevinně se dívá na trpaslíky a Sněhurku, které visí na zdi. Přemýšlí, jak nenápadně stránku přemístit na lepší místo, když se opět objeví sestřička.
„Tak pojď. Máš kartáček?“
„Jej, já zapomněla.“
„To nevadí, ale příště si ho přines, ano?“
„Dobře.“
„Co mám dělat?“ optá se Honza, aniž by tušil, co Juliana udělala.
„Jen tu seďte,“ řekne sestřička. Juliana s vědomím vytrhnuté stránky si sedne do křesla. Ruku si přitiskne na břicho, aby nebyla vidět. Má pocit viny, ale nemohla to nechat být.
„Tak vidíš, máš je v pořádku.“
„To je konec?“ podiví se. Měla takovou starost o stránku, že vůbec nic nevnímala.
„Samozřejmě. Pane Strašný, Juliana je v pořádku.“
„To jsem rád. Měla obavy. Vidíš, že je všechno v pořádku. Děkujeme.“ Zcuchá Julianiny vlasy. Ta uhne. Hlavně aby nezjistil její úlovek. V autě nenápadně ji vytáhne a přestěhuje mezi učebnicemi. Později to rozebere s Věrou a Maruškou.
„Ahoj!“ Honza ani nestihne vysednout z auta, aby ji řekl ahoj. Udiveně ji sleduje, jak běží ke kamarádkám, které jsou zrovna na nádvoří. Nejspíš velká přestávka, usoudí.
„Podívejte se, co mám!“ Rozloží to na lavici mimo stranou ostatních.
„A?“ nechápou ji obě kamarádky.
„Tyhle šaty chci mít.“
„No jo a kam si je vezmeš?“
Juliana pečlivě složí papírek. „To je moje starost. Hele, zvonění. Jdeme.“ Usadí se na židli a upře zrak na učitelku. Na zubařku už zapomněla, ale na obrázek dívky v bílých šatech, ne.
