15. 1. 2013
Malý poklad
81.
Tati, svět je velký.
Petr vystoupí z auta. Je už krásně slunečno, že dokonce shodil sako, takže má na sobě decentní košili v proužky s výraznější kravatou, na které trvala Juliana. Zabouchne dvířka a přeběhne ulici k stojánku. Vezme z něj pár brožur a letáků. Potom rychle přeběhne nazpět. Je rád, že poblíž není policajt, protože by jinak dostal pokutu mastnější než bramborák v hospodě. Brožury pohodí vedle sebe na sedadlo, kde leží větší i menší brožurky. Je skoro konec května a musí přiznat, že život nemůže být báječnější. Když si vezme, kolik se toho událo, potom byl to dobrý rok. Dokonce i na univerzitě to klape. Jeho kolega docent Černý dokonce povídal, že zaslechl zvěsti, že Karin zmizí, což by byla to paráda. V laboratořích se taky daří, takže si může dovolit opravdu luxusní dovolenou.
Vecpe se za nějaké černé monstrům, které tu taky čeká na své dítko. Nevysedá, jen se předkloní a pozoruje děti, které vycházejí ze školy. Už předem volal Julianě, že přijede. Příští rok půjde do školy sama. Bude to zvláštní, ale nemůže pro ni jezdit a odvádět do školy až do konce základky. Už i tak se někdy čertí, že musí s ním chodit. Uvidí Julianu v lehkém svetru, jak se rozhlíží. Vystoupí.
„Juliano!“ zvolá silně.
Ta se rozhlédne, a když ho uvidí, tak se k němu rozeběhne, až za ní poskakuje taška. „Ahoj!“ Hodí tašku dozadu a souká se na sedadlo. „Jej, tati co to máš?“
„Katalogy a brožury na dovolenou. Nechceš jet k moři?“
„Tedy, fakt pojedeme?“
„Samozřejmě. Jenom musíme vybrat destinaci.“
„Destinaci? Co to je? To je blbec!“ zařve zničehonic. Petr souhlasí, protože sotva stačili vycouvat, už se tam dere červené auto s ženskou za volantem. „Kráva!“ když pozná, že je to ženská.“
„Juliano, nenadává se.“
„I když mám pravdu?“
Co na to říct? „Víš, dá se to vyjádřit slušněji.“
„Káča s vymytými svodidly!“ pronese s gustem. „Tak co je to destinace?“
Petr má co dělat, aby se nerozřechtal. Kde to bere? „Destinace je místo určení. Takže dejme tomu, že teď je destinaci náš byt.“
„Chápu! Tak kam pojedeme? Svět je velký,“ informuje ho, jako by to sám nevěděl.
„Nevím!“ podívá se do zrcátka, v kterém vidí, jak listuje nějakým katalogem.
„Kréta. Zvláštní jméno a tohle je Rhodos a Malta. Co znamenají ty hvězdičky u hotelů? Pojedeme do hotelu?“
„Nejspíš ano. Nebo možná do bungalovu. Uvidíme, co se nám bude líbit. Hvězdičky znamenají kvalitu hotelů.“
„Já už vím. Čím méně tím lepší!“
„Kdepak. To není jako u nás známkování. Je to opačně. Čím více hvězdiček, tím je lepší a dražší. Nejvíc hvězdiček může být šest, ale to má jen málo hotelů a taky jsou strašně drahé.“
„Aha. Costa brava.“ Vysloví to jako C.
„Ve španělštině se vyslovuje to jako K,“ poučí ji. Mrkne se do zrcátka, jak nakrabatí nos. Začíná si myslet, že ví všechno nejlepší. Mrsk a brožura letí do kouta auta.
„Nuda. Nepůjdeme si hrát nebo do cukrárny? A kam to jedeme?“
„Pro Honzu. Rozbilo se mu auto, víš, tak je v opravě.“
„A co bude dělat?“
„Vždy ho odvezu do salónu, víš.“
„Aha. Tati, musíme jet na tu dovolenou?“ optá se značně nejistě.
Petr nadzvedne obočí. „Proč? Nechceš? Byla jsi nadšená.“
„No jo, já vím, ale ehm nic.“ Petr se na ní podívá, ale nedoluje to z ní. Bůhví co ji přeletělo přes nos. Zaparkuje, že skoro čumákem je na přechodu. Pečlivě změří vzdálenost od bíle linie k jeho předku. Projde to? Tady dost často chytají. Nanejvýš bude muset Honza nějak zapůsobit na své známé. Snad mezi nimi je i nějaký polda. Vejdou do kadeřnictví z druhé strany. Vzpomene si, jak sem šel v noci s Julianou, která byla rozespalá a drbala se ve vlasech. Připadá mu to strašně dávno. Vlastně budou spolu skoro rok. Utíká to.
Honza vzhlédne ke dveřím, kdo to přišel.
„Ahoj! Sedněte si!“ pokyne jim ke stejné pohovce, na které seděl poprvé. „Jak to jde?“
„Super, Honzo. Dostala jsem jedničku.“
„A co kreslení?“ optá se smíchem.
„To není fér!“ zanaříká. „Nejde mi to. Ještě dobře, že kreslení nebude věčně. Dělali jsme s vodovkami. Je to ještě horší než tempery, ale tužka je fajn. Jej pizza, to je tvoje?“ optá se.
„Dejte si. Omlouvám se, moje rodina,“ vysvětlí směrem k zákaznici, kterou má v křesle.
Dáma si prohlédne muže s dívkou. „Bratr?“
„Strýček!“ ujistí ji Juliana. „Hele, je tuňáková a cibuli tu já nerada. Mohu ji odložit? Budu pak nafouklá jak buben!“
„Můžeš.
„Aha. Hezká holčička.“
Juliana se nafoukne. „Honzo, kam pojedeme na dovolenou?“
„Copak já vím? Předkloňte se trochu. Jinak to nejde.“ Nasadí difuzér na fén a přiloží k vlasům.
„Co to je?“ optá se Juliana, která s pizzou v ruce přistoupila k zrcadlu.
„To je difuzér a udělá paní krásné vlny. Podívej se. Hotovo.“
„Krásné.“ Juliana s pizzou spolkne i to, že vypadá jak ovce.
„To ještě uvidíš.“ Honza si nanese na ruce gel a jemně se dotkne vlasů.
„Tedy! To chci taky!“ vykřikne údivem, protože Honza zformuje vlnky do perfektního účesu. „Tati, tati, to je moc pěkné.“
Paní se podívá do zrcadla, přejede si tvář. Je vidět, že je navýsost spokojena. „Skvělý.“ Honza už vypisuje účtenku, když paní vytáhne peněženku a položí dvacetikorunu na stolek. Juliana to pozoruje.
„Děkuji.“ Odejde za závěs ke Květušce.
„Ahoj.“ Přistoupí k Petrovi a políbí ho na tvář.
„Jím. Chyběl jsi mi. Juliano, polož to.“
„Proč ti to dávala?“ optá se. „Přece platí tetě Květě, ne?“
„Tomu se říká spropitné nebo všimne. Zákazník tak vyjadřuje spokojenost s tvou prací. Většinou se dává například v restauracích, kavárnách, ale můžeš dát kdekoliv, kde oceníš, že ti něco dají navíc, kde jsi spokojená.“
„Už chápu. Tatínek taky dává drobné. Stejně je to ale divné.“
Oba se usmějí. Juliana přeletí ke stolku s časopisy, kde se začne hrabat. „Hele, nový hanbatý časopis!“ zamává a potom ho pustí. „Jej!“ Oba se dívají, jak nový Playboy se válí na zemi. Petr ho sebere a uloží ho vysoko na skříňku. Omluvně se podívá na Honzu, který se kření. „Co to máš? Svatby?“
„Nejsou krásné?“ píchne do družičky s černými vlasy.
„Jsou. Na svatbě každá nevěsta vypadá nádherně.“
„Jako maminka?“
„Ano.“ Juliana si povzdechne, potom stočí zrak na ženicha, potom na taťku a na Honzu. Zadumá se. Petra nějak obejde z jejího pohledu mráz. Potom to pustí z hlavy, protože otočí list časopisu. Pořád lepší, než kdyby se dívala na nahotinky v Playboyi.
„Jak dlouho tu ještě budeš?“
„Asi hodinku. Za chvilku mám poslední hlavu. Jenom stříhání, tak by to mělo být rychle. Copak to máš?“ Ode dveří cinkne, jak do nich někdo vejde. Dovnitř vejde Jindra, který si je překvapeně přeměří.
„Ahoj.“
Petrův pohled ulpí na dvou rozdílných ponožkách, přestože jsou hnědé, jsou jiné. To oblečení je prostě nakřivo, divné, prostě je to jasné. „Lukáš ti dnes nevolal?“
Honza se na něj překvapeně podívá.
„Ehm cože? Jo ták. Volal asi, ale zapomněl jsem dobít baterky u mobilu. Hele, hned jsem zpátky!“ Za chvilku se vrátí s počítačem, který připojí Pavlíně ke stolu, kde většinou je fén. Juliana tiše louská časopis o svatbách.
„Je pryč?“
„Co? Kdo?“ optá se zmateně. Pod sakem se mu rýsuji svaly v tričku s dlouhým rukávem.
„Lukáš.“
„Jo, má nějaké focení. Proč?“
Petr ho sjede pohledem. Nesrovnaná kapsa, rozdílné páry ponožky. Chodící katastrofa. „Jen tak.“ U dveří se opět rozezní zvonek a objeví se dívka s dlouhými vlasy. Všichni se na ní podívají. Dívka znejistí.
„Slečna Milá?“
„Ano.“ Narovná se v ramenech. „Chci to dát dolů.“
Honza k ní přistoupí. „Jsou to krásné vlasy. Bylo by…“
„Já vím, ale chci je dát dolů.“
„Dobře a máte vybraný účes? Kroutí se vám, když je ostříhám?“
„Cože? Já nevím. Vlastně nemám. Víte co? Něco s tím udělejte.“
Honza si povzdechne. Posadí ji k zrcadlu, Potom podebere vlasy. „Takhle na ramena nebo úplně nakrátko? Máte krásný tvar hlavy, klidně bych dal i něco jako Halle Berry.“ Vlasy stáhne dozadu. Dívka na to zírá.
„Já nevím. Víte, mám už jich dost a vadí mi.“
„Přítel nebude nadšený.“
V očích se objeví rozhodnost.
„Nebudete toho litovat?“
„Ne. Ostříháte mě?“ ozve se trochu rázně.
„Jistě.“ Jindra s Petrem sledují to divadlo, když Juliana k ní přitančí.
„Já měla taky dlouhé vlasy, ale teď mám mikádo jako maminka. Strýček Honza je moc šikovný. Dokonce byl v Paříži,“ informuje ji. Petr s Jindrou se usmějí jejímu nadšení., ale za chvilku se začnou věnovat výsledkům v počítači.
„Hele, podívej se. To jsou výsledky z čarodějnic. Byl to naprostý úspěch. Podívej se, dokonce to působilo i na heterosexuální páry.“
„No jo, ale to by chtělo vyzkoušet, kdy není nějaká párty, víš? V té době se hodně konzumuje alkohol. Lidi jsou odvázání.“
„To ano, ale s tím těžko něco uděláme. Jestli to dáme do éteru, tak je konec.“
„Jak jde klonování?“ obrátí list Petr.
„Výborně. Mám další čtyři Juliany, ale zatím nerozkvetlé.“
„Výborně. Kdyby to šlo dělat masově, byla by to pro spousta lidi úleva. Ale podívej se na tuhle křivku.“ Pohne myši a zobrazí křivku, která je značně jiná než u mužských párů.
Honza to jedním okem sleduje a v duchu soptí. Oni tam snad instalovali ještě nějaké kamery a snímače. Zabít ty dva je málo. Jak jde o vědu, jde vše stranou. A co trochu úcty k těm co tam byli? Až budou doma, vytřese z Petra všechny zuby. I když Jitka s tím souhlasila, tak přece jenom měla mít víc rozumu, než ti dva.
„Vidíš. Kytka působí na muže velmi efektivně, ale na ženské protějšky ne. Spíš bych řekl, že je u nich pokles.“
„Myslíš? Já ti nevím. V tom případě by to chtělo pár měření s ženou, ale kde to vzít?“
Honza se k nim otočí, s prsty v dlouhých vlasech. „Doufám, že nehodláš Lukiho pustit k vodě a něco si začít s nějakou ženskou?“ Dívka málem vyvrátí hlavu zvědavosti. Honza zaúpí, když vidí Jindrův kalkulující pohled. Určitě dokud to neřekl, tak ho to nenapadlo.
„Ne. Jistěže neudělal,“ překvapí oba. Petr by vsadil všechny své úspory, že by to udělal. „Nemám nějak chuť si do postele zvát nějakou ženskou. Jsou tak ehm…,“ zarazí se, protože neví, jak dál. „Pořád něco chtějí,“ skončí své přemýšlení. „Co Jitka?“
„Zapomeň na to!“ Dívka sebou trhne. „Omlouvám se, ale nebudeš z ní dělat pokusného králíka!“
„V pořádku. To je nějaký experiment?“ optá se zvědavě dívka.
„Ano. Jitka je moje sestra. Nemyslím, že by na to teď měla čas.“
„Jasně, jasně. Tak co s tím?“ oba se zahledí na vzorce. Juliana se vrátila k časopisu. Kromě šustění stránek, tekoucí vody a rádia, není nic slyšet.
„Strýčku Jindro, byl jsi někde v cizině?“
„Jindra na ni upře zrak.“
„Ano byl.“
„A kde? My hledáme dovolenou.“
Jindra se poškrábá ve vlasech. „Víš, já byl jen na sjezdech, konferencích a tak.“
„Tys neměl dovolenou?“ podiví se a přisune si židli.
„Měl, ale většinou jsem doma,“ prozradí ji, ale část jeho mozku vnímá grafy.
„Měl bys jet se strýčkem Lukim. Tati, možná nám poradí strýček Lukáš! Určitě byl na hodně krásných místech.“
„Tak Hotovo. Tudy, ano.“ Honza vezme černou pelerínu. Sundá ručník, který pověsí na háček. Rozloží vlasy na pelerínu. Vezme hřeben a začne je česat. Škoda takové krásy, ale na druhou stranu, pokud je neumí nosit, tak je to k ničemu. Taky těch starostí s takovými vlasy! Možná je to lepší. „Zkrátím je vám na ramena a uvidíte, dobře. Když se nebude líbit, potom zkrátíme víc. Jak říkám stříhat se dá pořád, prodlužovat je to horší a dražší.“
„Děláte prodlužování vlasů?“
„Já bych se svých nevzdal za nic,“ prohodí nepřítomně Jindřich.
„Luki by tě zabil. Miluje je,“ prohodí Petr s očima upřenýma do počítače. „Chce to lépe prostudovat, taky by chtělo zjistit aspoň jeden pár, který je hetero. Jestli Juliana působí špatně na ženskou složku a lépe na mužskou, potom je to k ničemu a nemůže použít je na heterosexuální páry.“
„To je fakt. Jedeš dneska do laborek?“ optá se.
„Jo jedu asi tak za tři hodinky.“
„Super. Budu tam!“
„To je znásilnění!“ ozve se u dveří. „Zažaluji vás!“ Všichni se k nim vyjeveně podívají.
„Ahoj, Pavlínko. Co se děje?“
„Můj stolek! Moje zástrčka! Oni ji znásilnili.“
Petr s Jindrou se na sebe nechápavě podívají.
„Ale no tak, Pavli, jenom se připojili. Už jdou pryč, že jo kluci?“ Očima naznačuje, aby vypadli, jak nejrychleji svedou.
„Ale ještě jsme neskončili!“ namítne Jindra.
„Jdeme. Ukážeš mi to v laboratořích,“ řekne Petr, kterému to dojde daleko rychleji. Rychle uloží vše, co tam je a vypne ho. „Omlouváme se, Pavlínko.“
„To je dobrý, ale když si představím, že na mém stole se rozvaluje počítač, je mi mizerně.“
„Pročpak?“
„To je tím mým. Pořád hraje nějaké síťovky. Už mám toho plné zuby.“
„Nebyl motorkář?“
„To byl před půlrokem. Že já vždy přijdu na nějakého maniaka! Prostě nemohu narazit na slušného chlapa, který by neměl nějakou neřest.“
„Tatínek žádnou nemá,“ poinformuje ji Juliana.
„Tatínek je gay, to je dost velká neřest!“ opáčí prudce, pak sklapne, protože Juliana zkrabatí obličej.
„To není! Není! Není!“ dupne nohou.
„To víš, že ne, jen prostě ho nemohu mít.“
„Cože? Ty bys chtěla tatínka?“
„To víš, že jo. Jenže protože má rád strýčka Honzu, tak nemohu ho mít, víš.“ Petr si oddechne. Docela slušně ten debakl zvládla.
„Aha. To je jasné, že ho nemůžeš mít. Tatínek má rád jenom Honzu. Jdu si číst. Je tu nuda. Tati, kdy půjdeme domů? Chci se podívat na film a taky udělat úkoly,“ dodá rychle, aby si nemyslel, že chce jenom vidět film.
„Hned jak tady slečnu dostřihám. Tak co si myslíte?“ vezme do rukou vlasy na ramena.
Dívka se nachýlí, jako by neviděla. „Víte co, dejte to dolů úplně.“
Honza přikývne, vezme pramen mezi prsty a je to. Jindra zatím stojí, jak neví, co má dělat.
„Jdeme ven!“ Petr ho vytáhne k autu, když vidí policajta, jak dřepí u jeho vozu. Oblije ho studený pot při představě pokuty. Rychle si to k němu namíří. „Dobrý den.“
„Dobrý den. Víte, že to je milimetr?“
„Má dobré oko,“ prohodí za ním Jindra. „Taky je matikář.“ Petr zaúpí. Jestli teď vytáhne pokutový blok, je namazaný a to jen kvůli Jindrovi. Opravdu slon v porcelánu je jemnější.
Policista se na něj podívá. Odkašle si. „Pro tentokrát.“ Odejde.
„Málem jsem dostal infarkt.“
„Tak bys ji zaplatil a je to. Uvidíme se v laboratořích. Hele, co Havaj? Jednou jsem tam byl. Je tam moc pěkně.“
„Miliony nevydělávám!“
„Tak něco blíž. Ahoj.“
„Ahoj. Havaj, to zrovna!“ I když vydělává pěkně, musí pořád myslet na to, že by se něco stalo a zůstal by bez místa nebo stala se nehoda a co potom Juliana? To jsou taky dost velké výdaje. Četl, že dítě přijde rodiče na dva miliony. Děsivé! Ale chtěl to, tak musí jí zajistit, aby měla všechno, co potřebuje. Když například bude chytrá, tak takové studium ve Velké Británii nebo někde jinde je drahé. On tu možnost neměl, ale moc by chtěl studovat mimo. Taky jeho autíčko je už pomalu na odpis. Ještě tak tři roky a chtělo by to nové. Už má taky skoro deset let. Mohl by jezdit pořád tím, ale čím starší auto tím je méně bezpečné, ale taky víc pohltí opravy. Pořád samé peníze, ale na dovolenou pojede, i kdyby čert na koze jezdil. Taky jsou tu rodiče. Měl by k nim jet na tři týdny. Nechce to ošidit, ale když s nimi posledně mluvil, tak pořád si vedou svou. Jako by se zasekli nebo co. Nerozumí tomu.
Vejde dovnitř kadeřnictví, kde ho přivitá směs různých přípravků.
„Tak co?“ Dívka, u které vynikl dlouhý krk a velké oči, natáčí hlavu různými směry. Má je úplně nakrátko jako Halle Berry. Co si vzpomíná, tak i stejný krásný tmavohnědý odstín.
„Hezké. Děkuji moc.“ Honza vypíše účtenku. Juliana s časopisem pozorně sleduje scénu. Dívka odchází s účtenkou, když se ozve Juliana.
„Honzo, proč ti nedala spropitné? Není spokojená? Nevypadala tak!“ Honza a Petr zrudnou do krvava. Pavlína je zaražená. Dívka se otočí taky celá rudá.
„Omlouvám se…“
„To nic. Já jsem ji dnes vysvětloval o spropitném v restauraci.“
„Aha.“ Zmizí za závěsem, kam ji Honza nasměruje.
„Strýčku Honzo, ona není spokojená? Proč? Krásně jsi ji ostříhal!“
„Někteří lidé nedávají spropitné z principu, nebo na to nemají nebo nejsou opravdu spokojení.“
„Nebo někteří nejsou naučení je dávat, víš, nebo je jim to trapné.“
„Aha. Já budu,“ prohlásí. „Jdeme domů?“
„Půjdeme.“ Mobil. Petr to zvedne, zatímco se dívá na Honzu, který uklízí své pracoviště.
„Zdravím, jak se vede?“
„Filipe?“ Udiveně se podívá na Honzu. Ten se narovná. Co mu asi chce, pomyslí si. „Co potřebuješ?“
„Nic. Celkem nic.“
„Tak proč voláš?“ Petr se posadí vedle Juliany. Zamračí se. Stále stejný časopis už hodinu. Tomu se říká vytrvalost. „Nevíš o nějaké destinaci v zahraničí na dovolenou? Kde je pěkně?“
„Jedete na dovolenou? Možná. Ahoj.“ Petr udiveně se na něj podívá. Potom ho schová do koženého pouzdra.
„Tak co ti chtěl?“
„Řekl bych, že jen pokecat, ale potom, co jsem se ho optal na dovolenou, tak se stáhl. Nechápu tomu. Už jsi hotový?“
„Jo. Auto bude pozítří. Prý se tam musí něco vyměnit, ale co, to jsem si nezapamatoval. Mohli bychom zavolat i Slávkovi s Jitkou, zda by o něčem nevěděli.“ Vyjdou ven. Juliana za nimi vyběhne. „Tati, já chci zmrzlinu.“
„Máme doma.“
„Tak jo.“ Usadí se dozadu na sedadlo. Honza vklouzne dopředu. Popadne časopis, který předtím odhodila. „Co Egypt?“
„V létě? Přes mou mrtvolu,“ zareaguje Honza.
„Proč?“
„Protože je to na jihu a bude tam šílené vedro. Myslím, že tak středomoří bude to perfektní. Nebo Chorvatsko?“
Petr sevře rty. „Mám trochu peněz, chtěl bych něco luxusnějšího. Někam, kde nepotkám svého známého nebo studenta.“
„Ty můžeš potkat všude.“ Otevře jeden z katalogů, které odklidil. „Thajsko?“
„Za kolik?“
„Uf raději ne. Asi vybereme něco méně exotického. Mallorca. Včera mi jedna zákaznice povídala, že je tam nádherně. Nebo Kanáry. Prý Španělsko je nám vstřícné. Nechci jet do nějakého puritánské země. Sice platíme, ale znáš jak to je.“
„To je pravda. Doma si je důkladně prohlédneme. Pomůžeš nám, Juli?“
„Áno!“ nadšeně vyjekne. „Budu hlídat, aby měl hotel pět hvězdiček!“
„Stačí čtyři, sluníčko. Tak jsme doma. Má někdo hlad?“
„Já mám hlad na zmrzlinu. Hodně velkou.“
„Co ty?“
„Taky bych si dal. Na konec května je nebývalé horko. Vsadím se, že červenec a srpen budou studené.“ Vystoupí, Honza vezme Julianě tašku a Petr svoji aktovku a brožury. Už se na dovolenou těší. Musí dnes to vyjednat s Dominou, ale podle něj to nebude problém. Škola už taky skončí. Byl to jeho první rok, ale úspěšný. Karol to udělal a jeho práce byla opravdu vynikající. Chybí ještě závěrečná slavnost. Měl by se podívat na talár, protože bude tam figurovat taky. Je to zvláštní nekončit posledního června. V létě se zúčastní jednoho programu, ale bude to na dálku, takže nebude muset nikam jet. Ony ty laboratoře mu dávají zabrat.
Doma všichni ze sebe shodí oblečení, jenom Petr jde do kuchyně. Vytáhne ozdobné skleněné gondoly, které jednou Leontýna přivezla z Německa. Vždy v nich servírovala zmrzlinu. Vytáhne čokoládovou a vanilkovou. Každému dá čtyři kopečky. Potom vezme šlehačku, nastříká kopce a ozdobí to vaflem. Dřív si takových věcí nevšímal, ale co se oženil, tak po její smrti zjistil, že tyhle pitomosti mu chybí.
„Tedy to vypadá luxusně!“ zvolá Honza, který vyšel ze sprchy. „Mňam! Juli, zmrzlina!“ Juli jen v tričku a volných šortkách vyletí z pokoje jak tornádo.
„Jej. Jako když to dělala maminka,“ přitáhne si nafukovací židli a posadí se. Vezme do ruky gondolu. „Jednou mi udělala to i s ohňostrojem. Jako tehdy v té čínské restauraci, vzpomínáš si?“
„Ano.“ Vůbec si to nevybavuje, ale Juli věří. Sedí, pochutnávají si na zmrzlině. Jenom je slyšet cinkáni lžiček o sklo.
„Jsem plný. Tak půjdeme na to vybírání, ne?“
V Petrově se něco zadrhne. „Já se nejdřív osprchuji a převleču, pokud vám to nevadí!“ Posbírá gondoly a jde do kuchyně.
„Tatínek je naštvaný, to on umí,“ pokývá moudře Juliana hlavičkou.
„Ale proč?“
Juli pokrčí rameny. „Občas něco…“
„Klidně to můžete říkat nahlas!“ řekne Petr. Cítí se, jak se v něm vzmáhá zlost, ale ovládne se. Taky jim nemusel dělat zmrzlinu. Má taky nárok na určité věci! Zamračeně vyjde z ložnice, podívá se na Juli s Honzou. Jsou zaražení. Dobře jim tak! Přesto cítí, že ho zlost neopouští. Bude muset uklidit, protože o víkendu to nestihl udělat. Ještě že začínají prázdniny, protože jinak byt by vypadal jak po nájezdu Čingischána. Vůbec nechápe, proč najednou je tak podrážděný a přitom se vůbec nic nestalo. Den začal hezky, pokračoval taky pěkně a teď prostě tohle. Taky musí vybrat tu destinaci. Uvědomí si, že se mu do toho moc nechce. Nesnáší vybírat, nesnáší se rozhodovat. Co když se rozhodne špatně a z rajského místa bude peklo? Bude to na něm. Zamračeně se osprchuje, vezme na sebe šortky s tričkem. Zatraceně, proč někam musí jet? Nemohou zůstat tady na chatě? Pak si uvědomí, že je to jeho nápad.
„Nechcete zůstat tady v Čechách? Mohli bychom jet na chalupu.“
Honza zaváhá. „Jestli chceš, můžeme.“
„Tati, ale já chci k moři. Slíbil jsi to! Chci vidět nějakou tu divnou zemi.“
Tak je rozhodnuto. Naštvaně vezme časopis a prolistuje. Dělají se mu mžitky před očima, kolik je tam zájezdů a to má v ruce jeden katalog. A těch hotelů! Výletů! Zemí! Musí jít na to logicky. Juliana zatím listuje časopisem, prohlíží si obrázky. Honza má otevřený nějaký leták, kde zkoumá nabídku.
„Je toho hodně,“ postěžuje si mu Juliana.
„Přesně. Víte co? Nejdřív se rozhodneme, kam chceme jet. Juli, přines atlas.“
„Ok!“ zvolá nadšeně, všeho nechá a vyběhne k svému pokoji. Za chvilku už jde v náručí s těžkým atlasem, který práskne doprostřed stolu s nabídkami.
„Knihami se nehází.“
„Je těžký,“ smete Petrovy námitky Juli. Otevře ho. „Takže kam? Tolik zemi, kam bychom mohli jet. Co tady?“ zabodne prst do Brazílie.
„Co trochu blíž, sluníčko?“ Například tady?“ Petr vybere Řecko.
„Ale tati, to je až moc blízko.“
„Havaj.“
„To je kde?“
Honza ukáže na ostrovy poblíž Ameriky.
„Není to nějak malé?“
„Jsou to ostrovy, ale je tam nádherně. Říkají, že je to poslední ráj na zemi.“
„Ráj na zemi je postel,“ řekne suše Petr s vidinou, jak se tu dvě hodiny domlouvají na zemi. „Bude to Evropa!“
„Tak jo. Evropa je tady, strýčku Honzo!“ Juli položí roztáhnutou ruku na barevnou skvrnu v atlase. Prsty se dotýkají afriky.
„Tak jo. Já bych chtěl na jih, co vy na to? Sever mě nijak neláká, ani nějaká poznávací cesta.“
„Mě zas jo,“ řekne Petr. „Rád bych se podíval do Francie do údolí Loiry nebo na skotské hrady a zámky.“
„Chci k moři,“ ozve se kategoricky Juliana.
Petr si povzdechne. Dva proti jednomu, je silná palba i na něj. „Tak dobře.“ Přemýšlí, jak získat oboje. Poznávací cestu i moře. Pak by to mohly být ostrovy. Zrak mu spočine na Maltě. Templáři! Jako malý kluk o nich rád četl. „Co Malta?“
„Spíš Mallorca nebo Kanárské ostrovy?“
„Kanáry? To znám! Proč se jmenuji po ptácích?“
„To nevím,“ řekne Petr, „ale můžeme to zjistit. Nebude tam moc horko, když je to tak na jih?“
„Ale to má být!“ zvolají oba současně, jak Juli tak Honza.
„Už se těším, až budu plavat!“
Petr se na ni podívá. „Ale v moři je to jiné než na písáku,“ upozorní ji.
„To nevadí. Ty hotely mají bazény. Budu plavat tam!“ prohlásí sebejistě. Oba se rozesmějí. Juliana se zatváří uraženě, ale po chvilce ji to přejde. „Takže kam?!“
„Já opravdu nevím, ale musí to mít klimatizaci. Rád bych, aby bylo v ceně zahrnutý výlet na lodi a taky i nějaké jiné a bral bych to aspoň na čtrnáct dní. Nechce se mi tam jet na osm nebo sedm dní.“
„To je pravda. Člověk přiletí, a aby už balil si saky paky. Nic si neužije. Tak dobře, dáme delší, ale bude to dražší.“
„To je jedno,“ řekne Petr. „Když už jedeme, tak abychom tam skutečně byli.“ Všichni se zahledí na časopisy. „Tak jdeme na to!“
„Bulharsko?“ přelouská Juliana.“
„Ne!“
„Co Korsika?“
„Taky ne. Chtěl bych na Maltu, Krétu nebo Kanáry.“
„Kanáry!“ vykřikne nadšeně Juliana.
„Tak pojedeme na Kanáry, ale musím říct, že Malta by mě taky lákala. Tam žili templáři, že jo?“ optá se Honza.
„Co jsou templáři?“ optá se Juliana zvědavě.
„Templáři byl rytířský řád v době středověku. Kdysi dávno. Bránili poutníky na cestách.“
„Joj. To museli být stateční. Nedávno jsem viděla rytíře na obrázku. Tati, a šlo by je vidět ve skutečnosti?“
„Myslím, že ano. Až bude nějaká středověká slavnost, tak se půjdeme na ně podívat, dobře?“
„Hurá! Ano! Ano! Tak Malta!“
„Jen pokud tam bude hezké prostředí. Chtělo by se někoho optat, jak to tam vypadá,“ zhladí jejich nadšení Honza, i když přikyvuje hlavou, že by to šlo.
„Tak je vybráno! Hledejme Maltu a obrázky z ní!“ řekne s úsměvem Petr už v lepší náladě. Oni dva mohou být u bazénu, zatímco on může si procestovat všechna důležitá místa, i když historii nemá v lásce. Aby se někde válel u moře, na to moc není. Taky si tam vezme noťas. Mohl by trochu pracovat. Poslední dobou mají skvělé výsledky, což se nejzřetelněji projevuje na Domině, která je prohání ještě víc. Na tváři má takový tajemný úsměv. Ovšem i přes její bezpečnostní politiku, občas někomu něco uklouzne. Uvidí se.
„Co tohle?“
Honza ukáže na menší, podle cestovky, rodinný hotel. „Je tu klid, krásná pláž…“
„Kde je bazén?“ ozve se Juliana, která málem do brožury nestrčí hlavu.
„Ehm no…“
„Tohle!“ rozevře velký plakát, na kterém je velká moderní budova, ale hlavně je tam modrá, až zrak přechází. Do bazénu by se snad vešla celá škola.
„No víš, bude tam hodně lidi,“ řekne opatrně Petr. Nechce se tísnit s několika stovkami lidi. Honza si pomyslí, že v žádném případě! Ještě by mu snědli Petra. Je jeho. Juliana se nejistě podívá nejdřív na tatínka potom na Honzu. Vypadají normálně, ale něco ji říká, že nejsou nadšení.
„Co takhle last minute?“ napadne Honzu.
„Co je last? Minute je minuta. Co to je?“ dožaduje se odpovědí Juliana.
„To je zájezd na poslední chvílí. Bývá jich dost a taky jsou o hodně levnější.“
Juliana se zamračí, brožura letí pod stůl. „Tak jo. Jdeme si hrát. Tati, já chci k Vánocům wii. Budeme si s tím hrát všichni,“ hned obhajuje svůj nápad. „A taky se u toho pohybujeme.“
Petr se na ní podívá. „Slečno, Vánoce jsou za půl roku. Na to je ještě dost času.“
Juliana svěsí ramena. Honza zatím srovnává katalogy. Jednou si k tomu sednou bez cácorky a něco hezkého vyberou. Potom ji řeknou, že je to last minute. „Wii? To je super věcička.“
Petr začne počítat, kdy má Honza narozeniny. Mohl by mu koupit to wii, ale ještě se podívá, kolik to stojí. Určitě to nebude nic levného, ale kdyby mohli si k tomu sednout všichni, nebylo by to špatné. On sám si občas rád zahraje. Pomáhá to proti stresu a člověk zapomene na to, že má nějaké starosti.
„Tati, já mám hlad!“
„Dobře. Kdo chce jídlo?“ U toho prohlížení mu vyhládlo.
„Seď, dnes vařím já.“ Petr se v šoku posadí. Honza vytáhne mobil a vytočí číslo. Když to Petr pochopí, hystericky se zasměje. A on doufal, že bude vařit. Je blázen. Utře si slzy a poslouchá objednávku z pizzerie. Samozřejmě, že se Juliana tváří nadšeně. A kdo by se netvářil, ale co s tím jídlem, co má tam nachystáno? Bude muset vydržet do zítřka. Popravdě dneska si tu pizzu zaslouží.
