21. 1. 2013
Malý poklad
82.
Tati, je ti něco?
Je tu ticho, když šla Juliana spát, pomyslí si Honza v Petrově bytě. Je v kuchyni, kde svítí jen slabé světlo. Vše je tak přízračně, pomyslí si, když se napije. Je jenom v trenýrkách, jinak nahý. Okna jsou otevřená, protože je červen a s ním přišla vedra. Zatouží po velkém kusu ledové kry, kam by se před ním schoval. Místo toho si k tváři přitiskne studenou sklenici od džusu. Odloží ji a jde do ložnice. Svítí se tam. Ode dveří se zadívá na Petra, který je opřený o velký polštář. Na očích má brýle a je něčím pohlcený. Vypadá v nich hříšně, pomyslí si. Tak profesorsky. Zasměje se v duchu. Taky že jim je.
„Co Juli?“
„Už šla spát.“
„Hm.“ Jinak nic.
Vypadá sexy. K nakousnutí. Vzruší se, když si představí je uvnitř něj. Ale takhle to s ním je od začátku jejich seznámení. „Víš, že jsme neslavili naše seznámení?“
Petr po chvilce zvedne hlavu. „Seznámení? K čemu? Myslel jsem, že se slaví až, když spolu chodí.“
Honza si povzdechne nad jeho tuposti, skočí do postele, až se prohne. „Co kdybychom někam vyrazili? Opožděně, ale přece jenom.“
„Nejde to. Mám hodně práce. Jindy.“
„No tak!“ pohladí ho po nahém hrudníku.
„Ne, nejde to a neruš.“ Otočí další stránku.
Honza se na to mrkne. Nějaké skripta nebo co. Hodně povídání a nějaký graf. Co to asi je? Posadí se do tureckého sedu, stáhne si je a začne si ho přejíždět. Petr si toho nevšimne, tak Honza ho políbí.
„Zatraceně neruš!“ vyjede rozzlobeně Petr. „Chci to dočíst.“
„Chci se milovat.“
„Tak se udělej!“ řekne nemilosrdně. Honza na něj zůstane zírat. „Sakra, člověk nemůže dělat!“ zvedne se, vezme si polštář a s očima upřenýma do knihy jde pryč. Honza ho ohromeně sleduje. V hlavě totálně vymeteno. Petr se nechce milovat? Co spolu chodí, nikdy ho neodmítl, nikdy takový nebyl. Možná je to opravdu něco důležitého. Zvedne se a jde za ním.
„Co to je?“
„To bys stejně nepochopil.“
„Možná jo!“ vyjede.
„Nepochopil a nech mě to dočíst. Je to složité!“ Honza zalapá po dechu. Teď mu doslova řekl, že je blbej. Jistě není takový génius jako on nebo Jindřich, ale blbej taky ne.
„Nejsem blbej!“
„Jistě, že ne, ale tohle je moc složité. Můžeš mě, prosím, tě nechat v klidu?“ optá se a přetočí stránku, načež začne listovat dopředu. Když to najde, spokojeně si tam udělá poznámku. Honza si vůbec nevšiml, že má v ruce tužku. Odejde do ložnice. Tam se posadí a přemýšlí, co se to děje. Jistě někdy spolu nespí, jen vedle sebe usnou, ale aby ho takhle odmrštil?
Petr zakrouží krkem. Dneska je Honza nějaký divný. Copak nechápe, že to potřebuje dodělat? K tomu v práci je to celé divné, protože Domina se usmívá, kudy chodí, což je špatná předzvěst. I kdyby nebyla špatná, tak bude neobyčejná. Skloní hlavu k článku, který dnes dostal. Byl úplně nadšený a studuje ho s přestávkami už od rána. Po třetí hodině jde spát. Posadí se na postel a zívne. Je grogy, ale nové informace by značně pomohly v laboratořích. Položí hlavu na polštář a štěstím přivře oči. Vždy si myslel, že nejlepší věc na světě je postel a stále se mu to potvrzuje. Na okamžik přetočí tvář k Honzovi. Spí. To je dobře. Zítra má hodně práce.
Honza se probudí, otočí hlavu, ale nikdo tam není. Podívá se na hodinky. Sedm. Posadí se, když si všimne složeného papíru.
Prosím tě, vyprav Julianu do školy. Svačinu má udělanou. Petr.
„Mohl aspoň napsat díky,“ zabručí. Včerejší den byl zakončen pěkně hnusně, ale jak si vybavuje, choval se mimo skoro celou dobu, co přišel domů. No jo Juliana. Vstane. Jak může tak brzy vstávat? Sice někdy taky jde na sedmou, ale většinou chodí na osmou. Záleží na zákaznicích.
„Juliano, vstávat!“
„Nechci, tati! Ještě… Kde je taťka?“ najednou je vzhůru, jak ji dojde, že na ni promluvil Honza.
„Asi už v práci. Mám tě vypravit, tak šupky dupky. Bože, to je nekřesťanská hodina.“
„Ano. Za chvilku budou prázdniny. Honzo, už máte vybranou dovolenou?“
„Ještě ne. To bude opravdu na poslední minutu.“
„Já vím last minute!“ blýskne se svou novou znalostí. „Někteří z děcek už vědí… Snídaně!“ hned se pustí do chleba.
„Chceš čaj nebo kávu?“
„Hm, bílou kávu,“ promluví s plnou pusou. „Tatínek včera něco študoval! Zajímalo by mě co.“
„No ano.“
„Ale na mě nikdy nezapomene,“ hájí ho. „I když je do toho úplně ponořený. Chramst.“
Honza si pomyslí, že na Julianu sice ne, ale jeho odpálkoval docela dost drsně. Dokonce ho ani neposlechl a neudělal se. Jak by taky mohl. Byla to jako ledová sprcha v zimě. Postaví před ní bílou kávu a před sebe taky. Odkryje ubrousek. Chleba. Pustí se do něj, i když většinou jí o hodně později. „Těšíš se na prázdniny?“
„Ano. Tatínek povídal, že na konci prázdnin opět pojedu na tábor. Ve škole nám dávali letáčky s nabídkami, ale neměl čas se podívat, ale strašně se mi líbí jezdecký. Taky je tábor od mažoretek, což by bylo fajn, protože bych mohla být s Katkou. Myslíš, že bych mohla jet na dva?“
Honza se usměje. Budou líbánky. Už se předem těší. „Musíš se optat.“
„Taky pojedeme na tři týdny na Moravu.“
Honzovi úsměv povadne. Tři týdny bez sexu.
„Už se moc těším. Pojedeš s námi?“
Honzovi je úzko. Co říct? Že Petrovi rodiče ho stále nepřijali? Ale něco říct musí, protože se na něj tak upřeně dívá, jako by věděla, co se mu honí hlavou. „Víš, asi nebudu mít tolik dovolené. Byli jsme v zimě na týden, potom v létě.“
„A jo! Já zapomněla. To je moc škoda, ale na víkendy bys mohl přijet.“
„Uvidíme, jak bude.“
„Dobře. Jej, tolik hodin! Musím mazat! Dneska to bude brnkačka!“ zvolá vesele z pokoje. Honza ještě dojídá chleba a uvažuje nad létem. Rodiče, tábor, dovolená a jsou spolu už celý rok. Neuvěřitelné a stále jsou spolu, stále ho Petr přitahuje. Měli pár neshod, ale který pár je nemá? Rozhodně se na léto těší.
„Už musíme jít!“ zvolá. Honza dopije kávu a jde se obléct. Plátěné kalhoty, tričko, které odhaluje tetování na ruce. Na nohy si nazuje tenisky.
„Jak vypadám?“ zakrouží v nových světlých modrých šatech, co si vymámila, že je nutně musí mít.
„Moc krásné, princezno. Vypadáš jak víla.“
„Jej díky moc.“ Popadne tašku na kolečkách a už se žene k výtahu. Stojí u něj a brumlá, že je pomalej jak šnek.
„Máme dost času.“
„No jo, může se stát tolik věci.“
„Máš svačinu?“ vzpomene si na Petrův vzkaz. Ihned na Julianě pozná, že nemá. Vrátí se do bytu a přinese ji.
„Tatínek mi ji vždy dává do tašky!“
„Tak bys měla to dělat ty. Svačina je důležitá.“ Taky má tam připravenou, jako by si nemohl odskočit do pekařství a něco koupit.
„Já vím!“ někdo nahoře zalomcuje dveřmi.
„Dědek, protivnej!“ zamumlá Juliana. Honza se neptá, jak to ví. Odvede ji před budovu školy. Dívá se, jak mizí za vraty. Zajímalo by ho, jak se má Petr, protože to co včera předvedl, bylo opravdu hnusné.
Petr brzy ráno přijede k laboratořím. „Zdravím, Josefe!“
„Zdravíčko, profesore! Jak to jde a co Juliana?“
„Samé jedničky.“
„To je skvělá zpráva. Tak můžete už jet. Jo, pan Jindra volal, kde ste. Mám mu oznámit, že jste tu?“
„Kdepak! Nechte to být. Za chvilku ho uvidím!“
„Jasně. Hezkej den!“ Petr si pomyslí jako tolikrát předtím, že sice může být, jak chce, ale tenhle šlachovitý stařík tu není jen tak. Vsadí se, že prožil víc než on a má stejně velký plat jako on. Co mu asi Jindra chce? Ještě se nestalo, aby ho sháněl, ale proč nezavolá na mobil? Má ho vůbec zapnutý? Zaparkuje na vyhrazeném místě a podívá se. Žádná zpráva. Dokonce ani od Honzy ne. Chybí mu ty sms zprávy, jak na začátku. Vystoupí, vezme tašku. Jde k budově, kde dělá. Jindra pracuje někde jinde, ale jako jeden z mala má kamkoliv přístup. U vchodových dveří načte kartu. Dveře se otevřou a on projde dovnitř. Tašku položí na stroj, který ji zrentgenuje. Někdy si říká, že ten chlap se u toho musí řádně nudit.
„Můžete dál, profesore Komárku.“ Nechápe, proč mu tak všichni říkají, když ten titul ještě nemá, ale popravdě snaží se ho získat.
„Děkuji.“ Vytáhne mobil. Měl by ho odevzdat, ale…
„Mobil, prosím!“
„Cože?“ nechápe. „Mám povolení od slečny…“
„Omlouváme se, ale tato výjimka zůstala zrušena.“ Tváří strážného něco přeběhne. „Platí to pro všechny.“
„Něco se stalo?“ vyzvídá, načež si uvědomí, že nic neřekne.
„Nevím, ale slečna Korkovská vám to vysvětlí. Máte za ní jít.“ Petr mu vypnutý mobil podá. Něco se muselo stát, protože ho měl hlavně kvůli Julianě, což Domina pochopila. Bude mu to muset vysvětlit, ale hlavně ten zákaz stáhnout. Nebude bez mobilu. Může se cokoliv stát, ale jestliže bude na tom trvat, pak odejde.
„Ahoj, běžím, ale potom chci s tebou mluvit.“
„Juliana?“ odhadne podle jeho lesku oči.
Jindra si posune slepené brýle na nose, takže Petr pozná, že Lukáš je stále na focení. Mimoděk zkontroluje jeho oblek a upraví mu aspoň límec. „Jo. Zatím!“ odchází s myšlenkami někde jinde. Petr si uvědomí, že jde stejným směrem jako on. To znamená do velké přepychové, ale zároveň strohé kanceláře Dominy. Jak toho výsledku dosáhla, nechápe.
Posadí se na židli. Vsadil by se, že je tu kvůli právě takovým případům jako on. Zajímalo by ho, jak dlouho bude muset čekat. Co asi chce Jindrovi?
„Dobrý den, Jindřichu.“
„Dobrý den, slečno Korkovská.“ Najednou přestane mluvit, když si všimne, že opodál sedí nějaký muž v dokonalém obleku. Vedle něj si připadá jak vandrák, ale řídil se Lukášovými pokyny, tak snad je to dobrý. Posadí se na židli. Experiment pokračuje velmi dobře. Potřebujete něco?“
„Dobrý den, doktore….“
„Ehm, dobrý den,“ pozdraví anglicky. Podívá se na svou šéfovou. Co tady dělá ten pan dokonalý oblek? Nemá je rád.
„To je pan Jayden Jacob Weese IV. Je zástupcem ředitele pro americké laboratoře,“ řekne mu zjednodušeně.
„Rád bych ocenil vaší práci pro naši společnost, ale hlavně jak se zmínila paní doktorka Korkovská jsem taky hlavním ředitelem. Vaše práce je excelentní, ale nejsem přítelem dlouhých řeči, proto bychom rádi, kdybyste přestoupil do hlavních laboratoří. Dostanete nejen větší plat, ale samozřejmosti jsou zde i různé výhody. Dům, vlastní auto, telefon patří mezi to. Samozřejmě proplácíme i cestovné do vaší země. Tak co?“ povstane, z kapsičky vytáhne šek. „To je vaše odměna za vykonanou práci. Jak vidíte, dokážeme ocenit dobré pracovníky. Tato suma je pouhá odměna. Ovšem pokud přestoupíte a já doufám, že to uděláte, potom tato cifra se ztrojnásobí na měsíc. Za každý nápad nebo výrobek, který dodáte, dostanete zvláštní prémii.“
Jindřich kouká na šek s padesáti tisíci dolary. To je strašně hodně. Mohl by za to tolik toho pořídit! Jít do Ameriky. Vždy potom toužil.
„Samozřejmě dostanete svůj vlastní tým, který bude podléhat pouze vám. Nikomu jinému se nemusíte zpovídat než mě. K tomu dostanete, cokoliv si budete přát, ovšem budeme požadovat výsledky.“
„To je samozřejmé,“ přitaká omámeně.
„Tyhle laboratoře jsou výborně vybavené, ale to co dostanete tam, se nedá srovnat. Taky stavíme nejmodernější počítačové středisko. Bude vám plně k dispozici.“
„To je prostě nádhera!“ vykřikne.
„Pro nás je to pocta, že jste si vybrali zrovna našeho pracovníka, ale musím říct, že taky budeme želet jeho odchodu. Přece jen je hlavním vedoucím značných projektů, takže musí je předat.“
„Ale jistě. S tím počítáme. Jakmile bude moci odjet, stačí zavolat. Samozřejmě náklady s přestěhováním hradíme.“
„Jistě. Tak jak se vám to líbí?“
„Tedy, to je opravdu skvělé! Nevím, co říct.“
„Stačí říct Yes!“ řekne Weese IV. Prohlíží si. Nikdy takhle oblečeného vědce neviděl. Slečna Korkovská mu povídala, že je značně potrhlý, ale má výsledky, proto ho chtějí. Potřebují příliv nové krve, ale hlavně nápadů. Vždy ho mohou šoupnout sem nazpět, ale popravdě tuší, že bude pro společnost velkým přínosem. Jen musí být opatrný, aby si to nerozmyslel. Tihle géniové jsou značně nevyzpytatelní, ale jakmile bude podpis na smlouvě, už se nevyvlékne.
„Já…“
„Určitě vám dá brzy odpověď,“ řekne za něj Domina.
„No jistě. Jistě. To je.“
Weese IV. se na ní zadívá. Kazí jeho misi? Jako zaměstnankyně společnosti ví, co se sluší a patří, ale jestli ho ztratí, její dotace budou daleko menší. Nebude moci si tolik nárokovat. Musí s ní jednat opatrně, protože je vidět, že má na toho vědce velký vliv. Nerad by ho ztratil.
„No víte, já, ehm budu muset jít. Ehm projekt víte!“ koktá a vypadne ven.
Weese se udiveně podívá na slečnu Korkovskou. „Co to bylo?“
Ta se na něj zářivě usměje. „Občas ho to popadne. Za chvilku bude normální. Dá se s tím vyjít.“ V duchu zamne rukama. To se Jindrovi povedlo. Nerada by ho ztratila, ale taky dobře ví, že nemůže jít přímo proti společnosti. Tohle je dobrá práce. Takových se v České republice počítá na jedné ruce. Ráda by šla do ciziny, ale tady je první. Tam by byla nějaká pátá - při troše štěstí.
„Chápu. Jak nejlépe bych udělal, aby to podepsal?“
Korkovská se na něj podívá. „Nabídnout mu co nejlepší možné podmínky k výzkumu.“ Místnost se ponoří do ticha.
„No problem.“
Korkovská si povzdechne. Je to zatracená věc. Vše padá na tom naprosto nevyzpytatelném chlapovi. Nesnáší je!
Jindra vyletí z kanceláře jako drak v plášti. Jeho oči se upírají na šek! Konečně pořádné finance pro Julianu. V duchu se zachechtá. Úplná paráda.
„Jindro, počkej!“
Jindra se otočí. Petr! „Máme po starostech!“
„Cože?“
„Hele, podívej se.“
Petr se podívá na šek, který se třese v rukou smějícího se Jindry. „To byla Domina tak štědrá?“
„Blbost. Sedí tam nějaký chlápek z vedení v Americe, víš! No dal mi ten šek a nabídl mi u nich místo.“
Petr otevře údivem pusu, ale rychle ji zavře. V hlavě mu zavíří, co to probůh znamená. „To znamená, že ti nabídl místo ve společnosti a ty tam pojedeš.“
„Cože? Pojedu? Kam?“
Petr zaúpí. Má pocit, že od předání šeku, neposlouchal. „Nabídl ti místo v srdci Ameriky. Lepší laboratoře, vybavení, lepší lidi.“ Hlavně než jsem já, řekne si pochmurně.
„Ehm? Jo? Aha už si vzpomínám. Něco takového mlel. Jako myslel to vážně?“
Petr by ho nejraději zabil. „Jistěže to myslel vážně! Nedal by ti šek na padesát jen tak!“
„Proč ne? Mám dobré výsledky. Bereme prémie za to normálně, tak proč by neměl dát šek za dobrou práci, ale důležité je, že konečně máme peníze na projekt Juliana. Není to skvělé?“
„To ano, ale když tam odjedeš, tak to asi nebude dobrý nápad. Pojedeš tam, ne?“
„No jasně! Prosím tě, tohle se naskytne jednou za život.“
Petr si povzdechne. Už mluví racionálně, i když jak ho zná, zajímá ho víc ten šek než nějaké stěhování. Taky neodjede hned zítra, že? Co s těmi projekty, co má rozdělané? Jsou důležité. Zajímalo by ho co na to Domina. Musí poslouchat, ale jak to zná, tak ji zkrouhnou příspěvky hned poté, co Jindra odejde. K tomu tu bude sám, pokud ho ještě bude chtít. Což je další otázka, protože ho sem protlačil Jindra. Doufá, že šéfová toho nelituje, ale přece jenom. Taky co Lukáš? Napadne ho další věc. A dům? Kdo se o to bude starat? Ale teď je na růžovém obláčku. Nechá to být.
„Hele, víš něco o mobilech? Zabavili mi ho.“
Jindra se na něj podívá přes skla. Zachmuřeně přikývne. Petr se podiví jeho proměně. „Nebyl jsi tady, ale někdo se pronesl jistá citlivá data přes mobil. I můj zabavili. Domina řádila jako fúrie. Buď rád, že ses tomu vyhnul.“
„Tak to jsem ráda. Aspoň vím, ale nemohu být bez mobilu!“
„Já nějaký dostal. Nevím, jak ty.“
„Aha.“
„Petr Komárek.“
„Uvidíme se později.“
„Jasně.“
Petr vejde k šéfově. Ihned zaregistruje chlapa, který stojí u okna. Prohlíží si drahý značkový oblek. Takže to je tan pan, který rozdává tisíce dolarů. No on potřebuje jedno! Mobil. Na zbytek kašle.
„Musím se vám, pane Komárku, omluvit za nová bezpečnostní opatření. Raději to dělám sama, než aby vám to oznámil někdo z mých podřízených.“
„Rozumím, ale pochopte i mě. Mám dceru, proto potřebuji být s ní v kontaktu. Nikdy se neví, co se může stát.“
„Rozumím. Proto jsem volila tuhle část dohody a zde je váš nový telefon. Je bez kamery, bez ničeho. Dá se použít pouze na nutné volání, rozumíte?“
„Jistě. Mohu mít svou sim kartu nebo ne?“
„Ano.“
„Děkuji. Musím přiznat, že si všechny kontakty nepamatuji.“
Domina se usměje. „To asi nikdo. Můžete jít.“
Petr vezme telefon. Hned zajde k strážným, aby si sem dal simku. Jen doufá, že tam půjde. „Nashledanou.“
„Nashledanou.“
„To je ten matematik?“
„A fyzik, i když jeho úroveň, co se týče práce na počítači, je excelentní. Velmi šikovný. Díky němu jsme vyřešili ten předchozí problém.“
„Ano vím. Zajímavý muž.“
Korkovská si pomyslí své. „To ano.“
Petr si zatím prohlíží mobil, který je jak z doby kamenné. Jde pro svou sim kartu. Zřejmě tenhle zase odevzdá. Mobil bez kamery bez ničeho. Vsadí se, že i paměť je nulová. Na sim kartu se toho moc nevejde. Zajímalo by ho, kdo byl ten špión.
„Dobrý den. Jen si vyměním kartu.“
„Samozřejmě.“ Podá mu jeho telefon. Petr vymění, když v tu chvíli pípne. Honza.
„Slůně mám tě rád. Děje se něco? H.“
Petr si pomyslí na Jindru. To bude docela hodně velká novinka. Ale něco se děje? Jak to může vědět? Zvláštní. Možná taky našel nějakou pěknou destinaci, na kterou oni nepřišli.
„Bohužel ano, ale až doma. Miluji tě. P.“
Zastrčí si ho do kapsy. Jde ke svému místu, když uvidí Jindru. Přistoupí k němu. Stále se ještě pochechtává. Má pocit, že si vůbec neuvědomuje situaci, do které se dostal.
„Tak co? Co ti chtěla?“
„Dala mi telefon. Takže se mohu spojit. Muselo to být dost ošklivé.“
„Co?“ Jindra na něj upře modré oči. Petr pozná, že vůbec netuší, o čem mluví.
„O té špionáži.“
„Jo ták! Takové blbosti. Stejně by ty informace byly k ničemu, ale na druhou stranu, mohlo by to někoho navést, že jo?“
Petr mlčí. Oba dva míří k počítačovému středisku, kde pracuje Petr. „Ten zástupce ředitele nebo co, je velké zvíře.“
„Co? Asi ano.“
„Může ti toho hodně nabídnout. Jak se rozmyslíš?“
„Jestli mi nabídne, zda chci jít?“ řekne zamyšleně Jindra.
„Přesně tak.“
„Jistěže řeknu ano. Takové nabídky se neodmítají. Víš, co mi mohou dát? Skoro neomezenou finanční základnu a hlavně vybavení. Tady je to fajn, ale omezuje to. Tam je to úplně jiné. Byl jsem tam jednou a viděl některé laboratoře. Jistěže to vezmu.“
„On o tom nemluvil?“
„Co já vím? Když bude chtít, přijde znovu,“ pokrč rameny. Petr mu vůbec nerozumí. Vždyť když odjede, k čemu mu budu ty peníze? A co Lukáš? Dům?
„Co dům?“
„Otravuješ. Nech toho. Pojď se bavit o něčem důležitém,“ řekne prudce a znechuceně. „Pořád musíš v tom rejt.“
Petr zmlkne. „Kam odjel Lukáš?“ To snad mu změní náladu.
„Ten? Je někde na severu. Fotí pro jeden časopis pánskou kolekci. Už se těším, až ho uvidím. Finsko nebo tak nějak. Jak tedy chtějí tam udělat podzim, to nechápu, ale je to jedno. Co Juliana a Honza?“
„Mají se fajn. Juliana říká, že bude mít samé jedničky, což je důkazem toho, že by měla dostat pěkný dárek. Nejlépe hru vii. Ale spíš to koupím Honzovi k narozeninám.“
„Kdy je vlastně má?“
Petr se zarazí. Kdy vlastně? „Ani nevím. Mám to někde v diáři.“ Uvědomí si, že vůbec netuší, kdy má Jindra. „A ty?“ projedou karty před vstupem do místnosti. Dveře se otevřou. Jedna žena a mladší muž zvednou hlavy.
„Ahoj.“
„Ahoj.“ Zvykl si na ně, ale jestli Jindra odejde, ztratí tu vlastně přítele. Uvažuje taky tak nebo je mu to jedno? Vůbec netuší, zda on by dokázal odejít takhle pryč. Má tu svůj život a už jen představa se přestěhovat někam jinam do republiky je zvláštní. Jiné město, jiné obchody… Tady aspoň něco zná, ale tam by bylo vše nové.
Vylepší se skleník. Taky rozšíří místo, kde je pěstuje. Nakoupí lepší techniku a víc monitorovacích kamer. Taky různé další věci, ale to bude vědět Petr. S těmi penězi by se to už mohlo hýbnout. Vydělává slušně, ale značně toho pohltil dům, protože se přestavoval kvůli otci, který ke konci už nemohl chodit. Taky se měnila střecha, skleník se předělal – není to žádná legrace. Za ty peníze, které tam vydělá, všechno splatí.
Čas, kdy tu má být, uběhne jako minuta. Když se narovná, uvědomí si dvě věci. Jindra už je dávno pryč a jeho žaludek vyje hlady. Pojede domů, kde si něco dobrého zobne. Usměje se, když ucítí vůní kávy.
„Nějak ses do toho zabral.“
„To ano, ale mám to skoro hotové. Chtěl bych to do prázdnin stihnout, abych mohl mít více volna. Juliana má letní prázdniny, bude sama doma, tak ji nechci nechávat celé dny samou.“
„To je jiné než jenom učit, že ano? Jak to vůbec stíháš?“
„Nějak musím. Výborná káva, ale mám hlad, že bych vyl!“ uslyší židli, která k němu jede. „Tohle musíš mít vždy po ruce.“ Do klína mu spadne čokoládová musli tyčinka. „Základ života všech ajťáků. Malá, energeticky výkonná a zabere minimum místa. Ideální jídlo, no ne? Chceš taky?“
„Díky držím dietu. Hele, co je pravda na tom, že Jindra odchází?“
„Zatím mi to nepotvrdil, ale snaží se ho zlanařit a divíte se?“
„To ne, ale s laboratořemi to půjde s kopce. Táhne tu většina projektů a osmdesát procent z nich je úspěšná. Jediný, který mu nepovolili, byla ta s tou sexuální kytkou, že jo?“ zasměje se. „Nebyl to špatný nápad, ale na Dominu to nezapůsobilo.“
Julianou má na jazyku, ale spolkne ji. „Vážně? Sexuální kytka?“
„Jo zuřili oba dva. Domina, že nic takového není třeba a že nebude jejich jméno figurovat někde na předních plátcích a Jindra zas, že to není pravda! To byla týdenní bitva. To jsi tu ještě nebyl, ale v té době se projekty nehýbaly. Každý čekal, jak to dopadne!“ Oba kývou hlavou do taktu. „Docela bych někdy to brala.“
„No jo šéfová je asexuální. Dělá to s projekty!“ zasměje se sám sobě Karel s tyčinkou v puse. „Prostě nepotřebuje sex. Zajímalo by mě, se co se s tím stalo, protože vyhrožoval, že to nabídne jiné společnosti, ale tady a kytky. To by fakt neprošlo. Jsme sice biologická společnost, ale genetická! Ne, nějaká pěstírna kytek.“
„Jo řvala, že si může najmout JZD, pokud chce je pěstovat nebo se odstěhovat do Nizozemí. Pak to nějak utichlo. Ale bude bídně, jestli odejde.“
„Kdo ví, zda vůbec odejde.“
„Pche! Byl by vůl, kdyby neodešel,“ řekne Karel. „Budou si ho tam chovat na zlatém podnose. Nebude tak dřít jako tady. Jo a to vybavení! Ne, takové šunky co tu máme a když něco potřebujeme, musíme psát horu hlášení a handrkovat se, že bez toho nemůžeme žít.“
„Tak proč to děláš?“
Karel zmlkne. „Protože mě to baví, nic víc. Hele, přesluhuješ nebo tě doma nikdo nečeká? Já tu jedu celou noc.“
„To je fakt! Sbohem!“ Vezme tašku a jde pryč. „Jo, díky za tyčinku a kávu.“
„Odejde,“ prohodí Sára a odšoupne židli k svému pracovišti. Karel mlčí.
„Cha, jedeš domu? Vezmeš mě? Moje auto stávkuje.“
„Tak si je dej do opravy. Nečekal jsi na mě, že ne?“
Jindra se ušklíbne. „Čekal. Spletl ses. Nikdo za mnou nepřišel.“
„Přijde,“ řekne tvrdohlavě. „To je fuk. Kdy máš narozeniny?“ optá se u strážných, když mění simku. Mobil vrátí.
„Cože? Už jsem měl 21 dubna. Proč?“
„Jen tak.“ Protočí nad jeho nechápavostí oči. „Zavezu tě domu, potom pojedu k sobě.“
„Eh, mohl bych se přidat? Mám taky hlad.“
„Jasně.“ Posadí se a vyjedou.
„Tak nashle profesore! Jo, dobrou cestu a dávejte bacha na ty magory. Jezdí jako šílenci.“
„Zítra, Josefe. Neboj se. Jestli bych nepřijel, šéfová by mě nejspíš vytáhla z márnice, abych jí něco naprogramoval.“ Josef se rozesměje, potom otevře bránu. Vyjedou. Jindra se pohodlně opře.
„Mám hlad jako vlk a co ty?“
„Jako dvojnásobný vlk. Od Karla jsem dostal tyčinku, ale bylo to jako by chtěl nakrmit tygra mrkví.“ Povzdechne si. Mrkne se na Jindru. Sedí se zavřenýma očima. „Máš špatné brýle. Jsou rozbité.“
„Já vím,“ řekne tiše. „Tamtěch je škoda, když tu není Lukáš.“ Petr se v šoku na něj podívá. Tohle je skoro vyznání lásky. Nemůže uvěřit, že to řekl.
Jindra si prohrábne medové vlasy. „Jsou mastné. Luki se vždy o to stará. Nemám na to nervy, když je pryč.“
„Jak potom chceš být v Americe?“
„Tam musím jít. Je to příležitost, jakou dostaneš jen jednou v životě. Už za mnou byli z Německa a lanařili mě. Jsem ráda, že jsem nešel. V Americe budu mít více prostředků na výzkum. Už se těším.“
Moc sebejistě to nezní, pomyslí si, ale co on ví. Není Jindrou. Nechá to na něm, protože on se musí rozhodnout, zda odejde nebo ne.
„Stále nevím, kam jet na dovolenou. Tedy vím, ale ještě ho nemám koupený a odjezd se blíží.“
„Dostal jsi to?“
„Dostal pod podmínkou, že ten program dokončím a bude funkční.“
„Jasně. To je naše Domina. První laboratoře, potom lidi. Jeď kamkoliv. Ono je to jedno, hlavně, když tam bude Juli s Honzou ne?“
Petr se podiví. Tohle by od Jindry zrovna nečekal. Někdy dokonce mluví jako empatický člověk.
„Myslím, že taky někam vyrazíme, i když Lukáš má plný rozvrh. Ještě uvidíme.“
„Jasně. Tak jsme doma. Já mám hlad!“
„Já taky!“ Za pět minut už stojí před bytem.
„Jsem doma!“
„Tati, tati! Jej strýček Jindra! Ahoj! Budu mít jedničky, už to vím. Paní učitelka mi to dneska řekla!“ řekne pyšně.
„To je skvělé. Ahoj, Honzo.“ Políbí se. Juliana se zasměje. Stále ji to ještě fascinuje.
„Co bude k jídlu?“
„Vy jste nic nejedli? Nic jste si neuvařili?“ Juli ztichne, jak ji dojde, že by se mohlo něco stát. Rychle se snaží dostat z tatínkovy náruče, což se jí podaří a zmizí jako pára nad hrncem. „To jako čekáte, až přijdu unavený z práce, abych vařil? Kruci, copak nejste trochu samostatní? Honzo?“
„Zapomněli jsme. A nevolal jsi, že...“
„Já se na to vykašlu.“
„Mohu jít,“ řekne nesměle Jindra.
„Nech to být. Jdu vařit.“ Mine Honzu, aniž by na něj pohlédl. „Sakra, abych tu vše dělal sám!“ uslyší třísknutí a potom cinkot. Oba dva se na sebe podívají. „Do prdele kurva práce! Proč?!“ Ještě je slyšet.
Honza polkne. Určitě narazil na neumyté nádobí. Nikdy by neřekl, že umí tak zuřit. Vždy byl tak klidný, že…
„Raději půjdu.“
„Nechoď, nebo se rozzuří ještě víc.“
Jindra přikývne. Způsobně se posadí v obývacím pokoji. Slyší třískání a nadávky, kdy pokaždé sebou provinile trhnou. Po chvilce se to zmírní. Bojí se byť pohnout, natož si zapnout televizi.
„Jídlo nebo to vyhodím. Juliano!“
Sousedi musí mít radost, pomyslí si Honza. No, nejspíš dneska ten včerejšek neprobere. Bude ráda, když ho nevyhodí z bytu.
„Omlouvám se,“ řekne o hodně později Honza, který ho hladí po hrudi. Lenivě se o něj tře nohou.
„Cože? Zmlkni. Chci spát. Dobrou noc.“
„Dobrou noc, slůňátko.“ Nechá to být. Vždyť se nic moc nestalo a dneska to bylo krásné, i přes to fiasko s jídlem. Možná za to mohou ty tři skleničky vína, co otevřel, ale aspoň nerozbijí věci. Miluje ho. Zatraceně moc. Příště něco uvaří a špagety byly ucházející, usne s myšlenkou na vaření.
Malý poklad - 83. Tati, kam Jindra odjiždí?
