31. 1. 2013
Malý poklad
83.
Tati, kam Jindra odjíždí?
Do velké vzdušné ložnice pronikne ranní zpěv ptáků. Postava se otočí a zašátrá vedle sebe. Potom si uvědomí, že tam nikdo není. Otočí se nazpět. Podívá se z okna. Opět horko, i když podle zpráv by mohlo zapršet. Jeho zahrada by to potřebovala jako sůl. Posadí se. Vyklouzne z postele a bosky přejde do koupelny, která je hned vedle ložnice. Osprchuje se, vezme na sebe poničené tričko a jde do zahrady. Tolik práce, ale odpočine si u toho a pak do práce pojede až později.
Zazvoní telefon. Jindra se k němu vrhne. „Luki?“ optá se spíš ze zvyku, protože k němu málokdo volá a pak tohle číslo zná jen pár osob.
„Ahoj, myšáčku.“
„Přestaň mi tak říkat,“ řekne s úsměvem a posadí se do velkého proutěného křesla. Dívá se na malý potůček, který tu vybudoval.
„Proč? Sedne k tobě. Moc se mi po tobě stýská.“
„Mě taky,“ řekne automaticky, ale pak si uvědomí, že je to pravda. „Jak jde focení?“
„Zítra přiletím.“
„To je dobře. Co kdybychom… vlastně ne,“ zarazí se. „Jo představ si, že jsem dostal padesát tisíc dolarů. Investujeme to do Juliany.“
„A nechceš umořit trochu dluh za dům?“ optá se váhavě.
„Ehm, ne. Jsou to peníze mimo, tak je použiju na výzkum. Včera Petr zuřil.“
„Proč? On a zuřil?“
„Přišel domů unavený a nečekala ho večeře.“ Zasměje se. „Byl rozpálený do běla.“ Raději by říkal jiné věci, ale Luki je rád informován. „A Juli má jedničky.“
„To je skvělé a co ty?“
„Já?“ prohrábne si vlasy a prsty se mu zadrhnou. Uvědomí si, že se nejspíš zapomněl v koupelně učesat. „Zapomněl jsem se učesat.“
„Jsi beznadějný. Kdy jdeš do práce?“
„Odpoledne. Budu tam i v noci. Chci se vyspat a odpočinout.“
„Už nespíš. Zkusím ti později zavolat. Počkej, raději ti nadiktuju, co si máš vzít. Jaké bude počasí?“
Počasí sleduji jen kvůli němu, pomyslí si Jindra a nakloní se, aby utrhl odkvetlý květ. Žmoulá ho v prstech. „Hezky, ale odpoledne se má zatáhnout.“
„Dobře. Tak si vezmi plátěné tenisky, nebude ti tolik vedro a v práci se to snese. Stejně si tam boty převlékneš. Potom si vezmi ty hnědé plátěné kalhoty. Na džíny asi bude moc vedro. K tomu ten bílý svetr. Ne, ten tlustý měkoučký, ale ten tenký, co vypadá jako tričko a kdybys ho měl špinavý, tak si k tomu vezmi tričko s krátkým rukávem a na to nějakou lehkou bundu nebo to sako, co jsem ti koupil, dobře?“
Jindra se usmívá. „To víš, že ano a díky moc.“
„Prosím tě. Miluji tě.“
Jindra se odmlčí. „Máš rád Ameriku?“ optá se.
„Moc ne. Mám raději Česko. Proč se ptáš?“
„Jen tak. V práci jsou velké změny. Sedím na zahradě a dívám se na potůček. Co bys říkal, kdybychom do něj koupili kapříky. Takové ti co chovají Japonci. Mohli bychom z nich vyšlechtit něco zajímavého.“
„Proč ne, ale nepatří spíš do rybníčku? Budou se v tekoucí vodě dobře cítit?“
Jindru to zarazí. „Nevím. Zjistím to.“
„Jedl jsi už?“
„Eh no…“
„Tak mazej do kuchyně něco sníst. Víš, že snídaně je důležitá. Z ní získáš energii na celý den“
„No jo,“ zabručí. „Nepeskuj mě. Nejsem malej.“
„Ale chováš se tak. Někdo se o tebe musí starat a já to dělám rád.“ A nejen to, pomyslí si Lukáš. Miluje toho potřeštěného vědce už do začátku. Někdy mu připadá úplně bezmocný a někdy ho tak překvapí. Jako ten únos nebo jak pomohl Petrovi. Většinou se to ale projevuje vůči některým jiným osobám. Vzpomíná si, že se ho tehdy dokonce on sám, ze své iniciativy ptal, jaký oblek bude lepší.
„Já vím, ale najíst se ještě umím.“
„Dobře dobře. Pusu, budu muset jít. Představ si, že postavili podzimní kulisy kvůli focení. To mohli rovnou udělat v ateliéru nebo upravit v počítačích.“
„To by tolik nestálo,“ řekne zkušeně. „Tak běž a dávej na sebe pozor.“
„Jasně! Pusu, myšáčku.“ Telefon utichne. Jindra vstane a nakopne se do prstu. „Sakra!“ načež vrazí do druhé proutěné židle. Uvědomí si, že jde do kuchyně. „Nikam nejdu!“ zavrčí a vrátí se ke svým kytkám. Nejdřív je zalít, potom přejde ke skleníku. Jako vždy prvně jde k Julianě a zkontroluje je, když se mu rozšíří oči. Popadne telefon a vytočí Petrovo číslo.
„Ahoj, děje se něco?“
„Juliana, bude mít další poupě,“ řekne rozechvělé.
„To je třetí ne? Gratuluji. To chce oslavit.“
„To ano. Zítra přijede Luki. Nechcete si s námi někam vyrazit?“
Petr si vzpomene, že o něčem podobném i mluvil Honza. „Proč ne? Rádi půjdeme a komu ji chceš dát?“
„Ehm netuším. Napadá tě něco?“
Petrovi se zvlní rty. „Vím. Pamatuješ při focení na Armaniho takový španělský typ a Kaoriho, asiata?“
„Ehm ne.“
Petr zaúpí. „Byli na čarodějnicích za ty východní čaroděje.“
„Ehm promiň, ale nevzpomínám si. Zapovídal jsem se s tím hádětem ehm, jak se jmenoval? Nene! Není to zvláštní jméno?“
Petr si přetře spánky. Dělá to naschvál? Pochybuje. Vedle své geniality je strašně prostoduchý. Snad proto ho má rád. Žádná faleš nic takového. Řekne rovnou, co si myslí. Asi výsada génia. „Ne, jeho had se jmenoval Nene.“ Dosud má z něj noční můry a cokoliv na něj spadne, tak si myslí, že je to anakonda. „On se jmenoval Mirek. Miroslav.“
„No jo! Já to popletl. Přece víš, jak jsem na tom se jmény. No tak dobře.“
Petr se usměje. Armani, moje malá odměna za rektora.
„Bude se k ní chovat dobře?“ optá se váhavě.
„Neboj, bude se mít, jako v ráji. Pamatuješ si přece na ten velký dům se zahradou, kam jste mě unesli.“
„No jistě! Měl tam vzácnou australskou dřevinu Vollemii vznešenou. Byl jsem uchvácen. Kde to vzal je divné, protože už by měla být vyhynulá, ale má i tam další skvosty. Myslíš, že by mi dovolil si jeho zahradu prohlédnout?“
„Samozřejmě. Kaori, který se o ni stará, jistě tě provede.“
„Budu nadšený. Taky jsem zahlédl pajehličník přeslenitý. Vypadala ale nově. Uvidím. Díky moc. Nemohu se dočkat, až Juli rozkvete.“
„Myslíš, že tu ještě budeš?“
Jindra se zarazí. Jeho ruce se něžně přestanou dotýkat listů orchideje. „Jak to myslíš?“
„No, jestli už nebudeš v Americe.“
„Prosím tě!“ odpoví se smíchem. „Do toho je daleko! A nikdo za mnou nepřišel. Někdo zvoní?“ Zvedne udiveně hlavu. „To bude asi pošta. Už zase s něčím otravují. Hele, zavolám později. Je to nádhera. Další Juliana. Ježíš, aby náhodou neutrhl zvonek!“ Ticho. Schová mobil do kapsy a jde ven.
„Dobrý den!“ mává na něj pošťačka. „Máte tu dopis!“
„Tak ho dejte sem. Jej, nějaké balíčky!“ vykřikne, když vidí pošťácké auto zastavovat o kus dál. „Dejte to sem. Katastrální? Co ti chtějí?“
„To nevím, ale mám to do každého domu v celé ulici.“
„Aha, tak děkuji. Ježíš, co tam dělá?“ vyjekne, když vidí, jak jde do autu, vrací se do auta, vytahuje balík, potom jde k té ženské, ta někam jde. Pošťačka se zazubí a jde dál.
„Mankote, ještě tady!“ Vrátí se s celým balíkem dopisů a časopisů, které mu vloží do ruky. Potom odběhne nazpět k vozíčku.
Jindra se dívá na časopisy, potom na auto. Kruci, to nemůže sem konečně přijet? Udiveně sleduje, jak ho míjí. To jako nic nemá? Otočí se a jde, když zaslechne auto. Tak přece! Poskočí a vrhne se ke vrátkům. Zklamaně se podívá na velké černé auto. Koho to sem čerti nesou?
„Dobrý den.“
„Dobrý den, vy jste kdo?“
Muž v dokonalém obleku, jako by právě vyšlo z čistírny, překvapeně se na něj podívá. Vypadá ještě hůř než včera. Neučesané vlasy, umazané potrhané tričko a to co má na nohou se dá sotva nazvat kalhotami. Je to něco beztvarého bezbarvého a odstřiženého ke kolenům.
„Jayden Jacob Weese IV.“
„Aha. No jo, ehm a co chcete?“
Jayden si pomyslí, že to bude těžký oříšek.
„Právě mi nepřivezli žádný balík. Zmetci!“ dodá šťavnatě v češtině.
Jaydenovi ihned dojde, že to asi byla nadávka. „Jsem zástupce ředitele, vzpomínáte si. Z Ameriky.“
„Vy jste mi dal ty peníze. Pojďte dál. Dáte si něco? Mám hlad jak vlk. Luki mi říkal, že si mám dát něco k jídlu, ale znáte to. Není čas. Posaďte se. Hned něco donesu.“
Jayden se posadí do proutěného křesla. Po chvilce se uvolní. Nádherná zahrada. Začíná chápat jeho oblečení.
„Tak tady máte.“ Strčí mu do ruky talíř s míchanými vajíčky a houskou. „Snad vám bude chutnat. Luki se mě je snažil naučit, ale znáte to. Nemám na to buňky. Líbí se vám?“
„Je nádherná.“
„Souhlasím. Je to moje láska. Přemýšlím, že do potůčku nasadím japonské kapříky, ale musím zjistit, zda snášejí tekoucí vodu. Aspoň Luki mi to říkal. Housky jsou včerejší, ale nestihl jsem nakoupit a Luki není doma.“
Jaydena svrbí jazyk se optat, kdo je Luki. Podle slečny Korkovské nikoho nemá, ale jak se v každé větě objeví jméno Luki, tak asi má. To by byla velká překážka v jeho cíli.
„Co vlastně potřebujete? Tedy já měl hlad,“ řekne bezprostředně.
Jayden se usměje. Půjde ho zlomit, jen najít tu správnou páku. Je to potrhlý vědec, kterému je potřeba zamávat řádným vybavením a tím, že si může dělat, co chce.
„Jak se stavíte k sexuálním kytkám?“ vybalí na něj rovnou Jindra.
Jayden skoro vytřeští oči. „Sexuálním kytkám?“
„Přesně. Jsou to kytky, a když si k nim čuchnete, tak se vzrušíte. Máte rekci.“
„Aha.“ Proč mu to vykládá?
Jindra na něj zvědavě kouká. „Mám nápad, jak takovou kytku vyrobit.“
„A k čemu? Máme přece řadu podpůrných látek ve formě tabletek. Myslím, že tudy se ubírá vývoj. K čemu květina, kterou musíte mít doma a nemůžete ji použít kdekoliv. Nápad k ničemu.“
„Aha.“
Jayden si odkašle. „Už jste uvažoval o té nabídce, pane Kaváne?“
„Říkejte mi Jindřich. Jaké nabídce?“
Jayden sevře ruce na proutěném křesílku. To snad nemyslí vážně? Nabídka, jaká se nemusí opakovat a on ji odmítne. Tedy neodmítl, on ji naprosto ignoroval. Žádný americký vědec by se toho neodvážil.
„Chcete si to tu prohlédnout?“ nabídne mu.
„Jistě,“ řekne ještě v odeznívajícím šoku. Jindra ho provádí zahradou.
„Mám štěstí, že je velká, nesnesl bych, kdyby byla malá. Dům se dědí po generace. Už moje matka byla nadšenou botaničkou a naučila mě vše potřebné. Podívejte se na tohle. Musel jsem pro ni upravit místo, ale daří se jí tu. Míčovka kulkonosná, latinsky Pilularia globulifera a vyžebral jsem si ji na přírodovědecké fakultě, ale s doktorkou si dopisuju, tak mi svěřila semínka.“ Jindra něžně vezme do ruky listy kapradiny. „A to je moje hlouba, skleník.“ Otevře dveře. Oba dva pohltí teplo a vlhko. „Mám tu vzácné rostliny, ale tohle je moje pýcha. Nikde jinde na světě neexistuje.“
„Orchidej? Nová?“ Kytky ho nijak nezajímají, ale co je nové originální, to ano, protože to nikdo jiný nemá.
„Ano. Jmenuje se Juliana Kavan.“
„Aha.“
„Juliana je po dceři mého přítele Petra Komárka. Je geniální fyzik a matematik. Kdyby ho nepohltila rodina, byl by už dávno někde jinde. No jo, ale takhle je spokojený. On mi dělal ten program k mému poslednímu výzkumu v oboru genetiky.“
„On?“
„Ano. Pracuje pro nás jako informatik. Je to spíš jeho koníček, ale svůj počítač má lépe zabezpečený než NASA,“ zachechtá se, když si vybaví, jak si na to stěžoval Honza.
„Víte, chtěl bych vám nabídnout místo u nás v Americe. Jistě víte, že zde je pobočka pro střední Evropu.“
„Petr povídal, že přijdete. Proč ne? Taková nabídka se neodmítá, že ano?“
„To ne,“ potvrdí.
„Amerika. Jistě lepší vybavení.“
„Určitě. Jakékoliv budete chtít.“
„Více kolegů. Některé jsem poznal už při minulé návštěvě. Velmi sympatičtí. Dalo se s nimi povídat.“
„Ano. Dostane jakékoliv spolupracovníky, které budete potřebovat.“
„Skvělý.“
Bylo to lehčí, než si myslel. Stačilo zamávat slovem Amerika, lepší vybavení a je jeho. Je rád, že tu nemusí pobývat déle. „Tak co kdybychom to zítra podepsali?“
„Zítra mám volno, omlouvám se, ale pozítří určitě.“
„Výborně budu s vámi počítat.“ Podá mu ruku. Jindra ho vyprovodí k brance. Dívá se, jak odjíždí. Amerika! Neomezené výdaje, lepší podmínky, lepší laboratoře! Sen! K tomu se vrací Luki, to je druhý sen. Rozkvete další Juliana, hádá tak do tří dnů, další sen. Dnešní den je dnem splněných tužeb, ale pomalu bude muset vyrazit. Vůbec nic nestihl udělat ve skleníku a to jenom proto, že ho zdržel ten někdo. Má moc dlouhé jméno. Přesto se ještě jednou podívá na Julianu. Rozkošná, usoudí po chvilce zírání. Jde do ložnice, otevře znechuceně šatník. To mu vždy pokazí náladu. Co to říkal, že si má na sebe vzít? Už ví. Bílý svetr. Zírá na hebounký svetr. Podle jeho úsudku mu bude horko, ale když to Luki povídal do telefonu, zařídí se podle něj. Pak vedle položí džíny, ještě vezme sako. Nechápe, proč mu diktoval takové divné věci. Nakonec si sundá svetr, protože v něm by se uvařil. Zítra řekne Lukášovi něco peprného, ale až potom co si někam spolu vyrazí. No jo ještě s Petrem a Honzou. Udělá poznámku do záznamníku s dodatkem o objednání restaurace.
Vezme si ještě brýle. Venku si přejede hlavu a uvědomí si, že se ještě neučesal, tak se vrátí a přečeše se. Sváže si je gumičkou jako obvykle. Za chvilku už sedí v autě, které směřuje k laboratořím. Přemýšlí o tom, co všechno se bude muset zařídit.
„Ahoj, Josefe!“
„Zdravím. Jak je? Kartu, prosím. Prej vás chtějí odvést.“
„Cože? Ach ano.“
„No a budete souhlasit? Já bych souhlasil, ale na druhou stranu, ciziny mám plné zuby. Doma je nejlíp, to mi věřte.“
Jindra se usměje. „Už za mnou byl. Myslím, že odejdu a kde jste všude byl?“
„Ale Afrika, trochu Asie, hodně jižní Amerika.“
„Na jihu? Máte rád teplíčko, co?“
Josef se usměje. „Jak říkáte, doktore. Teplíčko to je dobré na kosti. Profesor už je tady.“
„Díky moc.“ Zajede na své místo. Za chvilku už je ve své kanceláři, kde se převleče. Podívá se na harmonogram, jen tak pro jistotu, ale ten má v hlavě. Vyjde ven, kde narazí na pár kolegů, kteří ho pozdraví, ale jinak si ničeho nevšímá. Jde za Petrem. Projede kartu a vstoupí.
„Ahoj. Jak to jde?“
„Stihnu to,“ řekne klidně. Narovná se a protáhne ruce, až mu zapraskají klouby. „Co ty? Už jsem slyšel, že jsi to vzal. Co na to Lukáš?“
„Coby? Ještě nic neví.“
„To ses ho neptal? Přece spolu žijete,“ řekne tiše, když se ujistí, že Sára i Karel mají sluchátka na uších.
„Eh zítra se vrací. Půjdete taky, že?“
„Jistě. Chceš dneska odvézt nebo máš tu auto?“
„Mám ho a díky moc. Postará se mi o dům?“ Petr nevěřícně otevře pusu, pak se rozzlobí. Je úplně mimo a ještě k tomu nemožně oblečen. Potřebuje chůvu. Ještě první dny byl docela dobře oblečen, ale čím je déle Lukáš pryč, tím je to horší. Úplně ignoruje, jak má vypadat. A vůbec je to jeho věc, že vypadá jako šašek. Honza měl pravdu, že Lukiho potřebuje.
„A co Juliana?“
„Vezmu si ji sebou.“
„Cože? Oni souhlasili s výzkumem?“
„Samozřejmě, že ne. Už jsem se optal, ale zdá se, že všichni touží po tabletkách, po kterých to můžeš dělat všude. Jako králíci, blbci,“ uleví si.
„V tom máš pravdu,“ přikývne Petr v plášti, zpod kterého vykukuje letní jemně proužkovaná košile.
„Nic běžím. Na zítra si beru volno. Nevíš, kde bych měl zamluvit restauraci?“
„Hm, nevím. Zkus nějakou. Výběr nechám na tobě.“
Jindra se zatváří jako by ho bolel zub. „Tak já to zkusím.“ Vyjde ven. Petr se usměje, skloní se k monitoru, z něhož se čísla odrazí v brýlích.
Jindra příliš nepospíchá. Ta věc, kterou jde dělat, potřebuje klid. Vleze, svlékne se a vezme na sebe ochrannou kombinézu. Vstoupí dál, kde je dezinfikován. Přistoupí k rukavicím a navleče si je. Odtud nesmí nic uniknout. Ponoří se do práce, když má to hotovo, ustane, potom se podívá na velké hodiny. Tři hodiny. To je dost. Vyvlékne je a jde pryč. Vyčerpaně se posadí na lavičku.
„Máš toho dost,“ prohodí k němu ženský hlas v stejné kombinéze.
„To jo,“ přikývne kolegyni, takové bezvýrazné myšce, ale se zlatými nervy a rukama.
„Prý odcházíš.“
„Jo.“
„To nám zkrouhnou příspěvek.“
„Proč by měli?“ nechápe, když mu to dojde. „Ehm no …“
„Nic si z toho nedělej, my to tu přežijeme a něco takového nesmíš prošvihnout. Měl bys jet domů nebo ještě něco máš?“
„Mám,“ usměje se. „Ale nejdřív si dojdu na jídlo nebo tu chcípnu hlady a nikam nepojedu,“ řekne nevybíravě. U jídla zvedne telefon. Měl by se ještě podívat na dva projekty, ale popravdě jen by tam strašil své kolegy, jak je jednou slyšel šuškat. Najednou nemá co dělat. Udiveně se kolem rozhlédne. Lidi ho míjejí, nikdo se nezastaví. Jako by byl vzduch. Půjde za Petrem, ale ten tam není.
„Už šel. Povídal, že to už má, ale prý na vyzkoušení, prozkoušení, doladění potřebuje čistou hlavu,“ řekne Karel, který zrovna zvedl hlavu od svého monitoru.
„Jasně, díky moc.“ Objedná na zítra stůl a pojede domů. Zavolá své šéfové, že odjíždí. Udiví ho, že mu dává volno. Co se to zatraceně děje?
„Tak brzy doktore?“
„Jo. Nějak mě tu už nikdo nechce.“
„To víte, už to všichni vědí, že odcházíte. Někteří vám to mají za zlé, ale většinou to chápou a závidí.“
„Není co. Budu muset makat stejně jako tady.“
„No jo ale v Americe, ne v nějakém mrňavém státečku. Tak tady a všechno v pořádku. Držte se.“
„Díky moc.“ Za hodinku už je doma. Uvědomí si, že je tu pusto, tak jde do skleníku, kde si pustí pomalou hudbu. Nemá rád ty hřmotné věci, které rvou uši. Decentní jemná klasika pomáhá i květinám. Ponoří se do stříhání, roubení, přesazování, kontroly sazeniček, vlhkosti, vzduchu. Vše v pořádku, řekne si k večeru. Posadí se do křesílka, sedí a přemýšlí, že je tu smutno, když tu není Luki. Josef má pravdu. Amerika není Česko, ale tam nebude mít své květinky, nebude mít Lukáše, ale za to může konečně kvalitně pracovat. Vstane. Neví, co dělat, proto vyjede do města. Prochází se po obchodech, ale je to takové prázdné, když narazí na restauraci ve stylu sci fi. Líbí se mu tu. Vejde dovnitř, kde ho přivitá pěkná znělka.
„Dobrý den, přejete si?“
Není tu ani narváno. „Na zítra stůl pro čtyři. Je to možné?“
„Jistě a jméno a hodina?“
„Jindřich Kaván. Na sedmou.“
Mladý muž v podivné kombinéze si ho zapíše do knihy. „Děkujeme za návštěvu.“ Dveře opět cinknou, rozhlédne se, pro jistotu si zapíše jméno restaurace. Zapamatuje si místo, kde to vlastně objednal, ale taky si uvědomí si, že už je tma. Odjede domů, vysprchuje se. Vezeme knihu, že bude číst, což se mu k jeho údivu podaří a odloží ji až k ránu. Zajímavá vize budoucnosti, ale nanotechnologie je vůbec zajímavý obor. Je to vlastně spojení matematiky a genetiky. Jenom kéž by to už bylo možné uvést do praxe. Jistě už drobné projekty jsou, ale použitelné výsledky zatím nic moc.
Probudí ho mobil, tak po něm něčím mrští. Potom zvedne hlavu. Lukáš!
„Luki?“
„Ahoj, jsem na letišti, za chvilku budu odlétat. Přijedeš pro mě?“ zazní nesmělé do sluchátka.
„Jistě. Kdy?“ poznamená si čas.
„Díky moc.“
Bude tam. Řekne mu to a bude to. Potom se uvidí, ale určitě to Luki pochopí. Vezme na sebe džíny, protože v noci sprchlo a počasí není nijak slibné. Zapomněl se podívat, jaké bude, ale co. Sáhne po brýlích, když si všimne izolepy. Odloží je a vezme pouzdro s novými. Naloží si je. Nechá si rozpuštěné vlasy. Zamračí se na sebe. Proč si dává tolik záležet na vzhledu. Stejně je nedůležitý, ale nechá to být.
Za hodinu a půl je na letišti. Zaplatí parkovné a v mekáči si koupí nějaké jídlo. Pozoruje tabuli, kdy přistane, ale pořád nic. Konečně přistál. V dnešní době je to skoro zázrak, že je tu načas. Jde k východu, ale potom zůstane na kraji. Uvědomí si, že mu srdce prudčeji bije. Dveře se otevřou. Zklamání, že to není on. Další a další, ale Luki nikde. Pomalu se to vypáazdňuje. Už chce mu zavolat, když se dveře otevřou a v nich Lukáš. Ten se rozhlédne a jde k Jindrovi, který se zářivě usměje.
Vypadá nádherně, pomyslí si navzájem. Hltají se, jako by se neviděli sto let a ne jenom čtrnáct dní. „Ahoj,“ řekne mazlivě Jindra, který ho obejme. Vdechuje jeho vůní. Je přesně to co celou dobu hledal. Objímá štíhlé tělo, které v noci mu chybí. „Chyběl jsi mně.“
„Mě taky. Půjdeme?“
„Jistě.“ Vezme mu tašku, Lukáš kufr. Prohlédne si, potom se rozesměje.
„Copak?“
„Nechápu, jak můžeš být tak neupravený.“ Zastrčí pramínek vlasů za ucho, upraví límeček košile, zastrčí košili do kalhot. „Lepší.“
„Za to ty jsi jak ze škatulky.“ Dojdou k autu a za chvilku už v něm sedí, když se rozprší.
„Celou dobu tam nepršelo,“ zabručí nezřetelně. Na křižovatce Jindru políbí.
„U nás taky ne, až dnes v noci. Jinak byly pařáky. Večer půjdeme do restaurace s Honzou a Petrem. Nevadí ti to?“
„Kdepak. Vůbec ne, i když jsem si myslel, že bychom mohli být zalezlí doma.“
„Tak to zruším. Vypadáš unaveně.“
„Poslední den se toho hodně nafotilo a stát pod větrem několik hodin, to je tak na chřipku, ale co by člověk pro peníze a fotku na přední obálku neudělal, že?“
„Cože? Budeš na obálce?“ Vybaví si, že mu Luki povídal, jak je to exkluzívní.
Lukáš přikývne. „Budu. Co u tebe nového.“
„Taky mám velkou novinku. Juliana bude kvést číslo tři. Petr povídal, abych ho dal nějakému ar něco no ten, co má velký dům se zahradou, kde roste…“
„Stop. Myslíš Armaniho a Kaoriho. Dobrý nápad.“
„Díky, ale je to Petrův nápad. Taky jede na dovolenou.“
„Nepojedeme taky? Někde bych mohl nějaký týden vyškrábnout.“
Jindra se zamyslí. Dovolenou neměl ani si nepamatuje. „Proč ne, ale mám jednu velkou novinku.“
„Jakou?“ optá se Luki, vezme ho za volnou ruku a políbí ho na hřbet.
Jindra sebou cukne. „Nabídli mi práci v Americe.“
„Cože? Na jak dlouho?“ Lukáš ji nepustí, jenom pevně sevře.
„Nevím. Je to nabídka…“
„Která se neodmítá,“ řekne tiše a pustí ji. Ruce si dá do klína. Dívá se na ně. On sám měl několik nabídek a musel dělat těžká rozhodnutí, kterou vzít, kterou odmítnout. Patřilo i to, že opustil kdysi dávno jednoho svého přítele. Dobře si rozuměli, ale byla to nabídka, která přichází jednou za život. Vrací se mu to?
Jindra se na něj podívá. Vypadá vážně, ale nediví se mu. „Můžeš odjet se mnou. Přece…“
„Odešel jsem z Itálie, protože jsem už tam to nemohl vydržet. Cizina není pro mě.“ Pustí ho, protože nic jiného dělat nemůže. „Kdy odjíždíš?“
„Ještě nevím, Luki.“
„Nech mě. Promiň, ale…“ Co má říct? Že se to pokouší strávit? Má jet za ním? Mohl by tam vydržet? Miluje ho? Ale miluje ho i Jindra? Nikdy mu to neřekl. Opře se o sedadlo. Zatraceně, takhle si návrat domů nepředstavoval. Spíš úplně jinak. Chápe, co to znamená. Jistě vyšší plat, lepší zázemí a neví, co ještě. Různé benefity bývají samozřejmostí, ale on by ho neměl u sebe. Co teď?
„Pojedeš tam, to je jasné.“
Jindra na něj se podívá. „Opravdu?“
„Ano. Taky jsem se takhle kdysi rozhodl.“ Později dokonce toho i litoval, ale to je vedlejší. Nemůže mu překážet.
Jindra se usměje. Pomalu zatočí do jejich ulice. Zastaví před domem, protože za chvilku stejně pojedou. Lukáš si uvědomí, že ho nezavezl do jeho bytu, ale k sobě, jako by ho nic jiného nenapadlo. Až odjede, tak bude bydlet u sebe. „Co Juliana?“
„Beru si ji sebou.“
„I tu naší?“ zeptá se zatajeným dechem. Vzpomíná si, jak řádil i smál se, když to prasklo, ale později se pro něj stala nějakým způsobem synonymem toho, že jsou spolu.
„Musím. Vezmu je všechny.“
„I Petrovu?“ Tak to je definitivní konec. Jestli si dělal naděje, že by mohl zůstat, tak tímhle je definitivně konec. „Budeš tam pokračovat ve výzkumu?“
„Ano. Nenechám to jen tak. Sice nemám to povoleno, ale jistě si tam nějaký skleník dám udělat. K tomu je tam stálé počasí celý rok, což je naprosto úžasné.“
„Aha.“ Doma vybalí, špinavé věci dá do koše. Původně myslel, že se budou milovat, ale po tomhle oznámení nemá vůbec chuť. Spíš naopak. Jde do zahrady, kde ho určitě najde. Jindra nehybně sedí a zírá na potůček, který nedávno vystavěl. Lukáš se posadí do druhého křesílka.
„Je tu krásně.“
„Je tu nádherně,“ přikývne Jindra. „Napij se. Udělal jsem tvůj oblíbený čaj. Dneska je to docela vhodné,“ řekne, když se dívá, jak kapky deště dopadají na hladinu. Plesk plesk, dělají. I květiny jsou tím zářivější.
„Pomohu ti sbalit. Co chceš udělat s domem?“
Jindra se zarazí. „Chtěl jsem, abys mi ho pohlídal,“ řekne tiše.
„Promiň, ale ne. Jsem pořád v tahu a květinám nerozumím.“ Jindra přikývne, i když popravdě odmítnutí nečekal, ale co má dělat? Někoho najde. Dá inzerát do novin. Nebo se optá Jitky, zdá nezná někoho vhodného.
„Půjdu se osprchovat… Na kolikátou jsi zamluvil stůl? Ví to Petr s Honzou?“
„Asi ne,“ řekne rozpačitě. S obdivem sleduje, jak si přikládá k uchu telefon. „Petře, ahoj! Cesta? Úmorná, ne díky. V kolik hodin?“
„Na sedmou. Kde?“
Jindra zrudne.
„Aha. No přijeďte k nám, já to zatím zjistím.“
„Jasně. Díky a těším se.“ Zavře telefon a schová ho. Mlčky odejde. Jindra se shrbí. Cítí, že Lukáš je úplně jiný. Myslel, že dnešní den, vůbec bude jiný. Zvedne se a jde za ním. Otevře dveře, když se na něj vyvalí pára. Nechá otevřené dveře. Vzduch se hned pročistí. Podívá se na štíhlé tělo ve vaně.
„Zavři, a buď jdi ven, nebo dovnitř.“
„Mohu se přidat?“
Lukáš se na něj podívá, potom se přesune na druhou stranu. Touha si nedá poručit. Touží po něm hned, jak ho uviděl. I na focení si na něj vzpomněl. Jindra shodí oděv a ukáže svalnaté tělo, které by se hodilo spíš k sportovci než k vědci.
„Nikdy jsem nepochopil, jak to děláš, že máš takovou postavu.“
„Zahradou a mizernou životosprávou,“ usměje se. Vklouzne k němu do náruče jako do kolébky. Lukáš ho obejme kolem těla a ruce spočinou v klíně. Políbí ho na krk.
„Možná.“ Prsty jemně přejíždějí po těla, až skončí na údu. Laskají ho, až Jindra vyvrcholí. Lenivě spočívá v Lukiho náručí, ale myšlenky mu chaoticky skáčou z jednoho předmětu na druhý.
„Hezké.“ Vymaní se mu z náruče a podívá se na něj. Zřetelně je vidět, že je vzrušený, ale nic nedělá. „Teď já.“ Vklouzne rukama pod vodu. „Není to ono. Postav se!“ přikáže mu. Lukáš se postaví. „Nikdy bych si nemyslel, že něčím takovým budu okouzlen.“
„Proč?“
„Sám nevím. To vše byl jen experiment. Když ses to dozvěděl, smál ses. Vůbec ti nevadilo, že jsem tě využil. Nebo ano?“ tázavě k němu zvedne hlavu.
„Popravdě trochu ano, ale byl jsem rád, že s tebou mohu být. Jsem rád, že jsem mohl být s tebou tu celou dobu.“
Jindra sklopí hlavu a vezme ho do úst. Lukáš si povzdechne, zajede mu rukou do vlasů. Je mu skvělé, i když je mu smutno, že to skončilo. Zasténá, jak vyvrcholí, skloní se a umyje mu tvář, potom ho políbí. „Vykoupeme se společně, ne?“
„Co jiného hodlám dělat ve vaně,“ řekne se smíchem. Uvelebí se opět do jeho náruče. Miluje tuhle pohodu. „Povídej, jaké bylo focení?“
Lukáš začne vyprávět, co celých čtrnáct dní dělali. „Přivezl jsem ti nějakou rostlinku, alwe netuším co to je.“
„To říkáš až teď? Kde je?“
Lukáš se usměje. Věděl, že ničím lepším by mu neudělal radost. „V kufru, ale neboj se, nic se tomu nestalo. Je to důkladně zabalené.“
„Určitě? Je to křehká věc. Tak když to vydrželo celý let, snad to počká pár minut,“ ustoupí. „Děkuji moc.“
„Prosím tě. Chtěl jsem ti přivézt něco pěkného.“
„A co to je?“
„Ehm něco latinského,“ usměje se nejistě. „Oni mi to řekli, ale nezapamatoval jsem si. A ten jejich finský název byl ještě horší.“
„Jasně. Těším se, co to bude. Kolik je?“
„Ještě chvilku máme času, ale jdeme se umýt. Vstávej.“ Oba vstanou a důkladně se umyji.
Bude mi to scházet, pomyslí si Lukáš. Na chvilku strne s houbou na Jindrových zádech. Odjede s ním. I v Americe si najde práci, ale jen když bude Jindra chtít. Jinak ne. Možná ho v tom novém životě ani nechce. Co když ho nemiluje?
Ta otázka ho provází i v autě, u kterého stěrače bojují s přívalem deště. Za nimi jede Honza s Petrem. V klidu zaparkuji a vyjdou do deště.
„Tak tady je to super!“ prohlásí spokojeně Petr, který sem rád chodí. S Honzou pod jedním deštníkem přeběhnou ke dveřím.
„Vítejte!“
„Star trek nová generace, že jo?“ vykřikne Petr, který si zvědavě prohlíží kombinézu. „Nádherné.“
„Vítejte, pan Komárku. Rádi vás opět vidíme.“
„Máme tu rezervaci na Jindřicha Kavána.“
„Samozřejmě, pojďte dál.“ Vedou je do soukromého malého salónku s hypermoderními židlemi. Podají jídelníčky ve formě tři D plastu. „No tedy! Novinka!“
„Ano. Natočte to takhle a objeví se název. Otočíte trochu jinak a řekne vám co to je. Mír s vámi.“
„I s vámi!“ zazubí se a roztáhne prsty do V. Ostatní se na něj dívají.
„Jsi fakt cvok!“
„Jsem matematik a fyzik. Co chcete a tohle bude, pánové, je budoucnost. Tak oslavíme Jindrův přestup, ne?“
„Jasně.“ Všichni se po sobě rozpačitě podívají, ale objednají si pití a jídlo. Petr po chvilce vstane a jde na toaletu, když za ním jde i Lukáš.
„Jak ti je?“ optá se starostlivě Petr.
„Mizerně, ale už jsem se rozhodl, že pojedu za ním.“
Petr přestane si mýt ruce.
„Ale nevím, jestli mě miluje. Nikdy mi to neřekl. Mám tady spoustu povinnosti a nemyslím tím modela. Je pravdou, že to mohu řídit odkudkoliv.“
„Jasně. Víš, nedávno měl na sobě ty staré rozlámané brýle. Ptám se, kde má ty tvoje a on řekl, že když tu nejsi, nemá cenu je nosit.“ Usměje se.
„Miluje mě, že?“
„Já si myslím, že ano, ale pochybuji, že to z něj někdy dostaneš. Budete mi tu chybět.“
„Ty mě taky.“ Obejme ho. Petrovi je divně, když ho takhle objímá, protože většinou ho objímá jen Honza. „No takový je život. Zvyknu si tam.“
Petr přikývne. Co má jiného dělat. Lukáš odejde, ale Petr ještě zůstane. Přemýšlí, co se to s jeho přáteli děje, ale přeje jim to. Už chce odejít, když tam vejde Jindra.
„Hele, já ti nevím.“
„Co nevíš?“ zasténá. To má za to, že chodí na záchod.
„Miluje mě?“
„Jako Lukáš? Co blázníš, Nosí tě na rukou. Ježíš taková pitomá otázka. Jistěže tě miluje. Už jsem ti to říkal několikrát,“ vyjede na něj trochu prudčeji. „To spíš, jestli ty ho miluješ!“
„No jo, ale když on dnes tak klidně prohlásí, že mě nechá. Jen tak, chápeš. Ani se mě nesnažil přemlouvat. Dokonce řekl, že mi zabalí.“
„No bodejť. Vždyť to nedokážeš. Co jiného má dělat?“
„Ehm nevím.“
„Chce jet s tebou!“ vyletí to z něj. „Sakra.“
„Cože?“
„No jo. Chce být s tebou.“
„Ale on nesnáší cizinu. Tedy bydlet tam. Sám mi to říkal!“
On si to pamatuje? To je věc. „Hele, já jen říkám, co mi říkal. Jdu nebo si Honza pomyslí, že to s někým dělám na záchodě.“ Jindra za ním zůstane koukat. Co jako dělat na záchodě? Chce s ním odjet. Usměje se. Blázínek. Vždyť říkal, že nesnáší cizinu a kvůli němu by byl ochoten se přestěhovat takovou dálku. K tomu umí mizerně anglicky. Miluje ho. Je mu krásně.
„Tak na Ameriku!“ řekne Petr, který objednal zatím šampaňské.
Jindra se podívá na Lukáše, který se usmívá. „Na Ameriku!“ zopakuje celý šťastný.
