31. 1. 2013
Malý poklad
84.
Tati, to je Liana.
Petr čeká před školní bránou. Je konec školního roku a jeho Malý poklad za chvilku vyjde z budovy se školním vysvědčením v ruce. Je mu líto, že se toho Leontýna nedožila. Jistě by tu čekala s ním. Už druhé vysvědčení, které uvidí bez ní. Zaslechne zvonek a podívá se na hodinky. Přesně. S nostalgií si vzpomene na to, jak on byl ve třídě a netrpělivě očekával vytoužené zvonění. Říkal si: Už aby to bylo. Když zazvonilo, popadl tašku a zametal ze školy pryč. Nijak ji nemiloval a ani dokonce nechtěl být učitelem. Nesnášel je. Pořád mu říkali, co má dělat. Teď se role obrátily a oni nesnášejí jeho.
Pečlivě se dívá, kdy vyjde jeho cácorka. Vida tam je. Bez školní aktovky s kabelkou přes rameno a v ruce nese desky. Dnes se pečlivě ráno učesala a ustrojila. Vše muselo perfektně ladit. Kytku gerber už koupili včera. Docela mu to na závěr roku chybí. Květiny, čokolády, i když v průběhu roku občas něco přinesou, ale spíš to považuje za úplatek. Na gymplu bylo lépe. Nese se v žlutých šatičkách jako královna. Je zvědavý, jak dlouho jí ta póza vydrží. Vida už se rozeběhla.
„Ahoj, tati!“ udýchaná stane před ním.
„Ahoj. Tak jak pak?“ Ví, co bude mít, ale zeptat se musí. Juliana zvedne do výšky ruce s deskami. Petr jasně vidí jedničky. „Tedy! Tak to je krásné!“
„Že jo. Myslíš, že by maminka měla radost?“
„Ta by výskala a určitě tě vzala do naší oblíbené cukrárny.“
Juliana se ho chytí za ruku. „Tati, ty jsi tam s maminkou chodil?“
„Ne. To ještě nebyla na světě. Ale potom jsme ji nosili zákusky, když měla chuť a pamatuješ? Moc ji chutnaly.“
„A jo. A Honza je kde?“ rozhlédne se, jako by se schovával v davu.
Petr ji pohladí po hlavičce. „Bohužel nemohl přijít.“
„Určitě je v práci. Ahoj Věro, Maru!“ zvolá, pustí Petrovu ruku a rozeběhne se k nim. Něco chvilku jim vykládá, směje se a potom se vrátí k tatínkovi. „Jenom jsem si něco ujistila na prázdniny. Tati, kdy pojede na dovolenou? Na tu Maltu?“
„Ještě nevím. Zatím nic výhodného není.“
„Aha. Já to říkala kamarádkám. Věra jede do Chorvatska. Nemůžeme jet s nimi?“ Petr si představí Věřiny rodiče a je dva. Kdepak. Chce mít klid a nechce, aby je někdo okoukával jak exoty. „Víš, určitě mají své plány a taky už koupené destinace. Možná někdy jindy.“
„Tak jo. Cukrárna. Ona je plná!“ řekne zklamaně, když pozoruje přes skleněnou výplň vnitřek. Smutně pozoruje ostatní, jak jedí.
„Tak nakoupíme do domu, co ty na to?“
„Eh, to bude nuda.“ Kopne do zdi domu. Chce jít pryč, když Petr si na něco vzpomene. „A co kdybychom si udělali piknik?“
„Piknik?“ udiveně se optá.
„Ano. Koupíme zákusky, vezmeme pití a půjdeme do parku. Můžeme si taky vzít létající talíř, co ti přinesl Honza, a mohli bychom si udělat hezký den, co ty na to?“
„Jo!“ vykřikne, že to snad musí slyšet uvnitř cukrárny. Vejdou dovnitř. Juliana málem, že nepřitiskne obličej ke sklu, jak si prohlíží zákusky.
„A jeje. Já si říkala, zda přijdete. Tak co to bude?“
„Indiánky. Tři.“
„Tři?“ podiví se Petr.
„Ano. Zavoláš Honzovi, aby za námi přijel,“ poručí. „A taky tři pařížské, dvě ořechové koule a pro mě banánek v čokoládě.“
„Nebude to stačit?“
Juliana se zamyslí. „Bude. Jdeme na piknik do parku,“ oznámí důležitě prodavačce. Petr si pomyslí, že někdy se stále ještě chová jako dítě, ale je to hezky. Měla by ji zůstat hodně dlouho. „Budeme si házet talířem.“
„To bude jistě pěkné.“ Petr zaplatí, Juliana vezme krabici. Za chvilku už jsou doma.
„Tati, už jsi volal Honzovi?“
„Hned to bude.“
„Ahoj.“
„Ahoj, slůňátko. Víš, že jakmile jsi zavolal, den je hezčí?“
Petr se usměje. Má pravdu.
„Proč voláš?“
„V kolik končíš?“
„Asi za tři hodinky, potom to vezme Pavlínka, ale večer jdu ostříhat Růženku.“
„Výborně. Co myslíš, přijel bys na piknik? V cukrárně bylo plno, tak jsem si řekl, že bychom mohli udělat něco jiného.“
Honza se usměje tak, že zákaznice zrůžoví. „Nádhera. Budu tam coby dup a víš co, přivezu pizzu, co ty na to?“
„Určitě. Budeme mít hlad jako vlk.“
„Těším se. Skvělý nápad. Víš, že bych to mohl zavolat Jitce? Určitě by v létě něco takového mohla spáchat.“
Petr zasténá. To bude megalomanský piknik. „Nečekej ode mě, že budu oblečen do romantického stylu.“
Honza se usměje. „Ale no tak, přece je pokaždé sranda.“
Petr si vzpomene na Neneho. Ten had ho ještě straší teď. „Pokud tam nebude Nene, tak klidně.“
„Co proti němu máš? Je skvělý.“
„Mirek jo, had ne,“ řekne úsečně. „Potom ti zavolám, kde budeme. Ahoj.“
„Ahoj. Pa.“
Petr zavěsí. „Zavoláno, slečno. Vezmeme jen zákusky, talíře a počkej, kam jdeš?“
„No všechno to připravit a mohli bychom použít ten koš od babičky, co jsme dostali.“
„Dobrý nápad.“ Úplně na něj zapomněl. Dala jim ho o vánocích s jídlem na cestu, což mu připomíná, že nejspíš zase svede boj o Honzu. Samozřejmě by ho mohl jako loni ubytovat v penzionu, ale je to ostuda. Dělá mu to starosti. Nerozumí, proč se rodiče tak drží představy on, žena, další vnouče. Vždyť mají Julianu. Mít ještě druhé, nejspíš si jde hodit špagát. No to ne…
„Tati, tati, nestůj tu a pojď mi pomoct,“ dožaduje se jeho pozornosti Juli. Petr se na ni trochu nepřítomně podívá. Vypadá úžasně v šortkách tričku a s kloboučkem na hlavě. Malá princezna. Později už nebude taková taková … malá. „Není ti nic?“ optá se starostlivě. V ruce drží ubrousky.
„Ne, jen jsem se zamyslel nad naší dovolenou.“
„Aha.“ Petr stáhne koš a jde ho položit do kuchyně. Zákusky dají do plastové dózy, vezmou vychlazený džus a vodu.
„Tati, měl by ses převléknout. Takhle do parku nemůžeš.“ Juliana stojí s rukama v bok a vrtí hlavou.
„Hned to bude.“ Dnes si může dělat, co chce. „A vezmi karty a talíř.“
„Dobře!“ zakřičí odněkud. Petr si dnes připadá jak zpomalený film. V ložnici se převlékne do třičvrťáku a trička s potiskem.
„Ujde. Tak už jdeme? A co Honza? Přijde?“
Paní generálka, pomyslí si vesele. „Přijde, pane generále.“
Juliana dupne, ale potom se usměje. „Budu učit jako ty. Nebudu žádným vojákem.“
Petra obejdou mrákoty, ale nic neřekne. Pořád lepší než, aby chtěla být parašutistou nebo policajtkou. „Tak jdeme.“ Zavřou za sebou. Petr nese koš a deku, Juliana hračky.
„A kdy přijde Honza?“
„Za dvě hodiny.“
„Cože? Tak dlouho? Ale tati ty zákusky se zkazí.“
„Nic se nezkazí, protože jsem je dal do dózy. Máš hlad?“ Měl vzít kus chleba nebo bagetu. Nějak mu to vypadlo.
„Ne, ale půjdeme okolo pekařství. Dala bych si koláček,“ navrhne jen tak, ráda, že taťka doma zapomněl jídlo.
„A co takhle něco zdravého?“
„Ale tati, co je zdravé, není dobré.“ Petr se rozesměje z plna plic. Vezme ji za ruku, ale ona ji vytrhne. „Jsem už velká, nemusíš mě vodit.“
No právě, pomyslí si. Je to škoda. V pekařství koupí koláček s povidly, které miluje. V pohodě dojdou do parku. Vyberou si krásný strom, kde rozloží deku a postaví koš.
„Tak co teď? Zahrajeme si s talířem a potom si dáme zákusek. Můžeme si taky zahrát karty.“
„Dobře. Je hezky, ale jsem ráda, že ta vedra polevila.“ Petr přikývne, vezme talíř a poodejde. Přimhouří oči, ale slunce ho oslňuje, tak se vrátí pro sluneční brýle. „Házím!“ hodí, tak aby dopadl k Julianě. Ta ho chytí a radostí poskočí. Hodí ho nazpět, ale nedohodí tak daleko, proto Petr zmenší mezi nimi vzdálenost.
„Chytej, cácorko!“ zvolá a hodí opět.
„Nejsem cácorka!“
„Jsi!“ křikne na ni. Juliana se rozesměje. Talíř ji mine, tak se k němu rozeběhne. Chvilku si tak hází, až Juliana se zastaví. Petr pozná, že toho má dost. Posadí se. Petr vytáhne zabalenou vodu a džus. Na talířky dá po zákusku a lžičce. Pustí se do nich. Potom si lehnou. Petr si vytáhne knihu, zatímco Juliana pozoruje zvědavě motýla, který k nim přiletěl. V tom zazvoní mobil.
„U telefonu Petr Komárek,“ představí se. S úsměvem se dívá na Julianu, která ihned zpozorní.
„Ahoj, nepoznáváš mě?“ Někdo do telefonu se zřejmě směje.
„Filipe? Ahoj.“
„Tak co jak dopadla Juliana?“
Petr se usměje. „Samé jedničky.“
„To je skvělé. Proč volám. Už máte tu dovolenou?“
Petr zpozorní. Jistěže nemají, ale proč se ptá? „Bohužel nemáme. Čekáme na poslední nabídky.“
„Už máte.“
„Ech? Cože?“
„No tedy pokud by ti nevadilo, že je to takový zapadákov, jako je Malta.“ V sluchátku zazní nějaká slova, která nerozluští. V hlavě má vymeteno, protože tam chtějí jet.
„Počkej zapadákov? Jak to víš, že tam chceme jet? Honza ti něco říkal?“
„Ne. Netušil jsem, kam se chystáte. Jen jste říkali, že chcete jet někam za sluncem.“
„A něco bližšího?“
„Počkej. Je to malá vilka, nečekej nic luxusního, s dost velkým pozemkem, který k tomu patří. Je dost v divočině, takže nevím, jak to tam funguje. Nestihl jsem tam ještě jet.“
„Tobě to jako patří?“
„Už asi jo.“
Petr si povzdechne. Nemovitost v zahraničí. To je celý Armani.
„Tak nějak jsem si říkal, že občas potřebuji vypadnout, tak jsem to koupil. Bylo to za babku, ale momentálně tam nemohu, tak jsem si vzpomněl na tebe.“
Petr přimhouří oči. Za babku? Vsadil by se, že tu krásnou vilku, dostal za hubičku jako dárek od vděčného zákazníka. Úplatky. Zřejmě by se měl vykašlat na tullamorky a brát něco většího.
„Tak co?“
„Beru, jasně, že beru. Kdy mohu jet?“
„Ehm kdy chceš. Nehodlám tohle léto to někomu pronajmout. Tedy dokud to tam nepředělám.“
„A já?“
„Ty? Ber to jako splátku.“
„Splátku?“ Něco udělal? Armani mu něco dluží? To je divné, že o tom neví. Bláznivina, ale hodí se mu to a pak, darovanému koni na zuby nehleď.
„Hele, jenom mi dejte vědět, kdy pojedete, abych mohl vám dát klíče a adresu. Bože, to je pohled.“
Petr se zamračí. „Cože?“
„Ignoruj to. Tak se měj.“ Petr ještě zaslechne Kaoru a dojde mu, co to byl za pohled. Zavrtí hlavou.
„Tati, tati, co to bylo? Kdo volal?“ Dožaduje se odpovědí zvědavá Juliana.
„Volal strýček Filip.“
„Filip?“ optá se zmateně. „Kdo to je?“
„No Filip, vzpomínáš si na něj. Byla za čínského čaroděje.“
Juliana svraští čelo, potom se usměje. „Aha, ty myslíš Kaoriho a Armaniho.“ Petr jen bezmocně přikývne. „Ti jsou moc fajn. Mám je ráda a jsou moc hodní. Tati, zákusek. Zas jsi duchem nepřítomný.“
Petr se usměje. „Máš pravdu. Přemýšlím, kdy pojedeme. To víš, není to jen tak se sbalit a jet. Jaký chceš?“
„Indiánka.“
Petr ji ho podá se lžičkou. Oba spokojeně snědí své zákusky., Potom si sednou do tureckého sedu a hrají karty. „Hurá vyhrála!“
„Máš štěstí.“ Mrkne se na hodinky a vezme mobil. Juliana ho zvědavě pozoruje.
„Ahoj, tak kdy přiklušeš bájný princi?“
„Zrovna čekám na pizzy, ale nic neříkej Julianě, je to jasné. Jak se máte?“
„Hrajeme karty, snědli jsme po zákusku a mám velkou novinu.“
„Jakou?“
„To uvidíš. Juli, kam jdeš?“
„Jen si prohlídnou kytky!“ mávne směrem k soše obklopenou kytkami.
„Tak dobře.“ Starostlivě ji pozoruje, ale nevypadá to, že by se něco dělo. Nejen oni měli nápad s piknikem, ale na lavičkách je dost starších lidi, maminek s kočárky a mladých párů. Někteří jako on sedí pod stromy. „Co jsi objednal?“
„Tuňákovou a čtyři sýry.“
„To si dáme. Mám docela hlad. Znáš ten park, kam chodím běhat.“
„Jasně.“
„Tak tam budeme. Asi tak uprostřed u sochy ženy s dítětem.“
„Ok, pokusím se to najít. Už tu je. Díky moc. Pá, slůně.“ Petr si lehne si s knihou v ruce. Čte si, poslouchá šumění stromů, bzukot hmyzů a hlasy procházejících lidi. Po chvilce ji zavře. Podívá se k soše, kde Juliana stále fascinovaně pozoruje kytky.
„Honzo! Honzo!“ zaslechne, proto otevře oči. Posadí se a rozhlédne. Usměje se, když ho vidí s Julianou, která kolem něj skáče, jak se snaží dosáhnout na pizzy. „Pizzy! Pizzy!“ volá šťastně.
„Musíš počkat. Ahoj.“
„Ahoj.“ Udělá mu místo. Honza složí krabice, nakloní se a krátce políbí na tvář. Juliana mezitím rozdělá první krabici a už kus ji bezohledně rve.
„Mňam,“ prohlásí nadšeně s plnou pusou.
„Nemluví se s plnou pusou a mohla jsi říct, že máš hlad.“ Sám si vezme trojúhelníček. Voní báječně. Za chvilku jsou prázdné krabice s okousanými okraji, které nechává Honza.
Dívají se, jak se Juliana rozvalí na dece. Po chvilce usne jak špalek.
„Tak jakou máš pro mě novinku?“
Petr pohladí Julianu po vláscích. „Armani nám nabídl chatu, kterou si koupil na Maltě.“
„Ty jo! Jako vážně?“
„Jo. Zajímalo by mě proč.“
„Asi má pocit dobročinnosti, co já vím. Ale to je tak bohatý, že si může kupovat vily v zahraničí?“
Petr přemýšlí. „Je dost bohatý, ale spíš bych řekl, že tohle bude menší úplatek.“
Ssakra, proč já nešel do politiky!“
„Protože nemáš na to žaludek a on ji nedělá. On ji v tichosti řídí. Měli jsme mu dát přezdívku Machiavelli nebo Richelieu.“
„No jo, ale není starý. Armani na něj sedne daleko víc. Víš, kdy se Lukáš s Jindrou stěhují?“
„Netuším, ale myslím, že koncem srpna. Kruci, budou mi chybět. Slíbil jsem, že mu na dům dohlédnu.“
„Ty ses zbláznil!“
„No jo já vím, ale nemohu ty kytky tam nechat a obzvláště Julianu.“
Honza zůstane s pusou dokořán. „Počkej, on si ji jako nebere sebou?“
Petr zavrtí hlavou. „Nebere. Nechá to být. Třetí Juliana rozkvetla.“
„Ty vole!“ zvolá. Petr se zaškaredí, protože to slovo nemá rád. „Tak dneska je to novinka na novince. Tak se o ten barák postaráme. Mohli bychom…“
„Ať tě nenapadne tam dělat mejdany a podobně nebo…“
„Počkej, křivdíš mi. Jen jsem chtěl využít jeho skleník k vzájemnému lepšímu sblížení.“
Petr se rozesměje. „Zní to jako setkání třetího druhu. Já myslel, že jsme dost sblížení,“ říká zalykajíc se smíchem.
„Jsi fakt ošklivý. Tak kdy pojedeme?“
„Zítra ne. Podle letenky.“
„No jo, tu nám asi neuhradí.“
Petr se opět rozesměje. „Pochybuji, ale zkusit to můžeš a co tvoje sestra ala piknik? Vsadím se, že jsi ji to hned vykvákl.“
„Bingo, Sherlocku. Už to ví. Málem, že nespolkla sluchátko. No, zastavil se jí dech, dvě minuty byla ticho a potom řekla: Brácho, ty nejsi tak blbý vůl, jak jsem si myslela. Díky.“ Poté nastalo ticho,“ vypráví. „Co ovšem chystá, netuším, ale klidně bych se vsadila, že to bude anglický piknik z Jane Austinové. Zbožňuje Pýchu a předsudek. Tedy měla ji ráda. Teď nevím. To je jedno.“
„Zahrajeme si něco? Spí rozkošně.“
„To ano. Ve spánku vypadá jak andílek, ale dneska mě dirigovala jako Leontýna, když jsme někam šli.“
„Chtěl bych ji poznat.“
Petr přikývne. „Byla skvělá, ale měla své stinné stránky, to si nemyslí, ale měl jsem ji hodně rád.“
„Je to znát. Tvrdá konkurence.“
„Zas tak velká ne. Jste jiní. Nech toho. Jdeme hrát. Co umíš?“
„Pokra?“ navrhne Honza. „Můj bejvalej mě to naučil. Dělal v kasinu krupiéra.“
„A který to byl? Pátý nebo desátý.“
Honza se na něj pátravě podívá. „Ehm netuším. Vadí ti to?“
Petr se na něj klidně podívá a zjistí, že mu to opravdu nevadí. „Ne, nevadí. Poker je na dva málo. Zahrajeme si Prší.“
„Cože? Tak jo,“ souhlasí. „Je fajn, že nic nemusím hledat. Už jsem si začal docela zoufat. Buď jsou zájezdy drahé nebo nic není. Je to divné.“
„To ano, ale je to možná tím létem a krizi.“
„Ta se pěkně dlouho táhne. Vidíme to i u nás v kadeřnictví.“
„Jak to?“
„No například stále zákaznice si místo barvení dají jen pramínky nebo něco jednoduššího a taky ubyly. Prostě je to vidět. Těžko se to vyjadřuje.“ Petr sáhne do krabice a vezme si kousek okraje pizzy. Začne ho žmoulat. Honza sklouzne k jeho klínu. „Nemohu se dočkat, až Juliana…“
„Raději mlč.“
„Tak jo. Jsem zvědavý,“ začne znovu.
Petr si povzdechne. „Ty ses dneska málo vykecal, že ano?“
„No jo, já jenom myslím, že by se mělo něco říct. Ne být ticho.“
„Tak jen mlč a hrej,“ poradí mu. „Vyhrál jsem.“ Sedí a zarputile hrají, když se Petr protáhne, otočí se za sebe a strne. „Juliano?“ Rozhlédne se kolem sebe, potom vyskočí a karty pohodí na deku. Honza okamžitě pochopí, co se stalo a vylítne taky.
„Zatracená holka!“
„Je to moje vina.“ Vytáhne mobil a chce mačkat policii.
„Počkej, možná je tu někde poblíž.“
„A co když ji někdo odvedl?“
„Já bych řekla, že se probudila, viděla nás, jak hrajeme, tak šla si dělat své věci. Přece cizího člověka bychom viděli a její jekot taky,“ snaží se ji uklidnit.
„Běž do prdele.“
„Tati! Podívej se, co mám!“ Honza s Petrem se jako na povel otočí.
„Juliano, okamžitě sem! Co tě to napadlo? Kde jsi byla? Jak to vypadáš?“ Oba dva si ji prohlížejí.
„To je Liana!“ Petr s Honzou si teprve teď uvědomí, co drží v rukou. „Jenom se zdá být nemocná, nebo nevím.“
Ti dva se dívají na kotě, které skoro leží mrtvé v rukou. Je úplně zbídačelé, vychrtlé.
„Kde jsi ho našla?“
„Tam vedle té budovy.“ Petr se podívá na starou zchátralou budovu, která už měla být dávno srovnaná se zemí. „Byla zahrabaná v takové láhvi. Nechápu, co tam dělala.“
Petr s Honzou to dobře tuší. Zřejmě nějací chuligáni si tam vylévali své mindráky.
„Tati, není krásná?“ řekne Juliana. Tvář má spokojenou, i přestože vypadá, jako by se prodírala křovím. Dokonce je poškrábána.
Petr má chuť říct, že ne, protože popravdě vidí jen hubené tělo, hlavu se zavřenýma očima, jako by byla mrtvá. Kdyby se ji nezdvihaly boky… Dokonce i barva srsti může být všelijaká, protože není vidět. Jenže co teď?
„Tati, necháme si ji. Jmenuje se Liana.“
„Ale to nejde.“
„Proč ne? Nikomu nepatří. Proč vyhazuji zvířata z domů? Četla jsem o tom na netu.“
„Protože se nemá o ni kdo starat.“
„Já se budu starat.“
Honza mlčí. Do toho se nechce montovat ani náhodou. Juliana si ji k sobě ještě víc přitiskne.
„Teď pojedeme na dovolenou. Kdo se o ni postará?“
„Teta Jitka.“
„Teta Jitka má jiné starosti, než se starat o zvířátko. Taky má dva psy, kteří by mu mohli ublížit. Na to zapomeň.“
„V tom případě nikam nepojedu. Zůstanu s ní doma sama.“
„Juli měj rozum. A co když budeš ve škole nebo někam pojedeš.“
Juliana pohladí koťátko. „Tak nikam nepojedu.“ Posadí se na deku. Vezme kus pizzy a dá ji k čumáčku.
„Nechce jíst,“ řekne utrápeně.
Petr se nediví. V tomhle stavu by tak nejedl. „Víš co? Dáme ji do útulku. Určitě si ji odtamtud vezme dobrá rodina.“
„Ale já ji chci. Nechci ji nikomu dávat!“ řekne. „Je tak maličká. Může se ji cokoliv stát.“ Petr zaúpí. „Proč nechce jíst? Já vím. Dáme ji vody. Možná má žízeň.“ Položí ji na deku a vezme láhev. Na talířek trochu nalije vody. Potom vezme kotě a přisune ho k vodě. Napjatě pozoruje, co udělá. Kotě při doteku s vodou se olízne a začne chlemtat. Juliana zatleská. „Vidíš, tati, měla žízeň.“
„No to měla.“ Jenže co teď? Evidentně potřebuje lékařskou pomoc. Nemůže jí dovolit kočku. Jen když si vezme zničené gauče a těch peněz.
„Vidíš, už je jí lépe.“ Všichni tři pozorují kotě, jak se vydává na průzkum, ale po chvilce si lehne a dívá se kolem sebe.
„Máš přece kočky v ZOO,“ připomene ji.
„No jo, ale ty si nemůžu pohladit. Tati, prosím, že si ji necháme.“
„Je nemocná,“ zkouší dál.
„Tak ji dáme k panu veterináři. Jistě se uzdraví. Podívej se, jak je maličká a krásná.“
„Juliano, není krásná. Všechno nám doma zničí, rozškrábá.“
„No a? Koupí se nové.“
„Juliano a dost. Řekl jsem ne!“
„Jsi tyran!“ řekne, popadne ji do náruče a utíká.
„Tak to ses předvedl.“
„Nechci mít doma zvíře,“ řekne prudce. „Neustoupím a konec.“ Rozeběhne se za Julianou, která po chvilce zastaví. Petr vidí, že té zbídačelé kočce něco povídá
„Juli…“
„Tati, proč nemohu mít doma zvířátko?“
„Prostě podle mě se do paneláku zvířata nehodí. Podle mě se jen omezuji. Nemyslíš, že by spíš chtěla být někde na zahradě, kde by se vyhřívala, měla svůj strom a mohla si lovit myši? V paneláku jenom spí, jí. Nemůžeš je mít na hraní. Mají své pocity.“
„Ale spousta lidi je chová doma.“
„Ano vím. Co myslíš, proč tady byla? Někdo ji našel, protože ji vyhodili z paneláku, kde už měli několik koček. Víš, není to tak snadné. Taky si vezmi, že by jí bylo smutno. Já chodím do práce, ty do školy. Jenom by tam čekala, až přijdeme. Není to trápení zvířátek?“
„No jo, ale… Tak dobře. Ale dáme ji do dobré rodiny.“
„Jistěže, ale nejdřív ji zavezme někam, kde ji vyléčí. Taky je strašně maličká. Musí dostat krmení. Vůbec netuším jaké. Musí taky k panu veterináři. Podívej se na ni. Podle mě je nemocná.“
„To jo.“ Povzdechne si. „Tak dobře.“ Jde s Petrem k dece, kde se posadí.
„Musíme to zkrátit, protože musíme ji zavézt do útulku. Tam se o ni postarají.“
Honza se usměje, když si na něco vzpomene. „Víte, mám nápad.“
„Jaký?“ optá se výhrůžně Petr.
„Jen malý a kvůli dovolené,“ řekne, ale Petr pozná, že lže. Určitě má něco za lubem, ale jasně mu vysvětlí, že kočku do bytu ne. Osobně to považuje za trápení zvířat. Jistě některé kočky nebo psi, jsou chování pro byt, ale on to nechce. Zabalí věci do koše. Juliana nese Lianu v náručí. Celou dobu ji něco brouká do špinavého kožíšku. Uklidí koš, deku a seběhnou dolů. Nejdřív ji zavezou na veterinární stanici, kde ji ošetří. Nechce ji dávat do útulků nemocnou. Když je zdravá, zajedou do útulku, na který dostali u veterináře adresu. Honza ještě koupil dva velké pytle žrádla.
„Dárek pro stanici. Určitě to tam uvítají.“ Zaparkují před domem s velkou zahradou. Zazvoní. Chvilku čekají, až jim přijede otevřít starší dáma. Podívá se na ně a hned je jí jasné.
„Dobrý den, dostali jsme vaší adresu. Víte, dneska jsme ji našli v parku.“
„Ukažte.“
„Očkovací průkaz.“
„Jmenuje se Liana,“ řekne zarytě Juliana, ale celou dobu se zvědavě rozkoukává.
„Jistě. Pojďte dál. Odněkud se přiřítí kočka, za ní další. Skok a povalí tu první. Začnou se kočkovat. Juliana to pozoruje.
„Vy si ji nechcete vzít?“
„Je mi líto, nejde to.“
„Tady jestli potřebujete.“ Honza jí podá dva velké pytle granulí.
„Děkuji, to pomůže, dejte je tam. Chudinka malá. Zřejmě ji důkladně potejrali.“
„Říkal to i doktor. Dál ji injekce a tak.“
„Jsem veterinářka, tak vím. Mám tu jak ordinaci, tak zároveň útulek.“ Dobrosrdečná tvář se jí rozzáří. „Mám ráda kočky, víte. Psům se moc nevěnuji.“ Vede je dál. Uvnitř vezme láhev s dudlíkem a kápne na čumáček. Kočka se hned olízne a za chvilku už saje. Juliana, která se k nim vrátila, se na to okouzleně dívá.
„Paní, bude v pořádku?“ optá se ustaraně.
„Ty jsi ji našla?“
„Ano,“ přikývne.
„To má velké štěstí. Díky. Už nemůžeš? Tak běž.“
Petr jí podá očkovací průkaz. „Děkujeme moc.“
„To nic. Lidi jsou zlí. Kdybyste o někom věděli, kdo chce kočku nebo kocourka, tak ho sem pošlete.“ Podá mu vizitku.
„Jistě.“
„Teď je tu plno. Budu muset dávat na ni pozor. Někdo zvoní. Doufám, že nepřináší další kotě,“ řekne s úsměvem. Všichni se podívají na koťátko, které se plahočí po podlaze, aby se vyšplhalo do pelíšku, kde se stočí a usne. „Nějakou dobu to bude trvat, než se uzdraví, ale ony jsou odolné.“
„Děkujeme moc.“ Majitelka útulku je vyvede ven.
„Dobrý den, co potřebujete?“ volá už z domovních dveří.
„Je tu veterina?“
„Jistě, co se stalo?“ Ihned se rozeběhne k vrátkům. „Tak pojďte dál. Neboj se, bude v pořádku?“ pohladí chlapce po hnědých vlasech, který vede vlčáka, co kulhá.
Děkujeme moc.“
„Není za co. Nashledanou.“
„Vidíš, je v dobrých rukou.“
„Já vím. Díky tati. Je tu tolik koček. Jej, podívej se.“ Petr s Honzou se podívají na strom. Jsou tam dvě kočky, které na sebe prskají. „Co to dělají?“
„Hrajou si.“
„Tady bude Lianě dobře, že jo?“ Smutně na ně kouká, ale dobře vidí, že jsou spokojené.
„Určitě.“
„Jsem rád, že ses do toho nemontoval,“ řekne Petr, když Honza vklouzne do postele. „Podívej se mám letenky. Za týden a půl je to přímý let. Na letišti si pronajmeme nějaké vozítko, ať se s těmi kufry netaháme. Hlavním jazykem je angličtina, tak to je super. Taky nejsou vůbec drahé, i když Juliana musí mít taky plnou. Darebáci, mohli dát nějakou slevu.“
„Těším se. Jenom doufám, že to bude tak jak nám to Armani líčil.“
„Věř mi, bude. Vsadím se, že si zjistil o tom vše, co se dá.“
„Juli byla smutná.“
Petr sklapne noťas a odloží ho na noční stolek. Navrch položí brýle a přetře si oči. „Já vím, ale nejde to, opravdu.“
„Měl bych jeden návrh.“
„Jaký?“ udrží se, aby hned nezačal s tím, že kočka do domů nesmí.
Honza ho políbí. „Jindra odjede, proč by tam nemohl mít kočku? Určitě mu to vadit nebude a ty se stejně o ten dům budeš starat ne? Juli by mohla jezdit s tebou, pomoct ti a hrát si s ní.“
Petr uvažuje. Nápad to není špatný, ale co na to Jindra a hlavně Juliana? Jenže co když se rozhodně nakonec, že ji chce doma? Nevím. Promyslím si to, dobře?“
„Tak dobře. Víš, co bych chtěl?“
Petr se usměje, protože už cítí pátravou ruku pod dekou. „Mohu hádat?“
„Ne!“ Honza prudce odhrne deku a zadívá se na úd. „Můj malý poklad,“ řekne, když ho vezme do úst. Petra zasténá slasti.
