8. 2. 2013
Malý poklad
85.
Tati, na Maltě je horko.
Petr vystoupí z auta. Za ním Juliana oblečená do šortek, slaměného kloboučku, na kterém trvala a tričku s ponym. Na zádech má světlé modrý batoh. Vzhlédne k obloze. Za nimi se vysouká Honza v dlouhých plátěných kalhotách.
„Díky moc, Slávku.“
„Není, za co. Nazpátek vás zase odvezu, tak si to užijte.“
„Jasně. Pozdravuj Jitku.“ Petr zatím vytahuje kufry. Juliana si hned vezme svůj. Neustoupila a musel mít nutně svůj. Hned si na něj nalepila značku zákaz jízdy na kole. Petr se smál, ale nechal ji být. Vsadí se, že na Maltu nedorazí ani náhodou.
„Neboj, budu. Mažu nebo mě vyhodí,“ řekne žertovně a vyjede. Petr vezme svůj. Přes rameno má cestovní tašku s notebookem a dalšími věcmi. Vyrazí k posuvným dveřím, které je pohltí. Honza zívne. V tak nekřesťanskou hodinu by nevyhodil z postele ani psa. Obdivuje elán těch dvou.
„Tati, kam máme jít?“
„To se musíš podívat na tuhle velkou černou tabuli. Vidíš, jak tam naskakují různá města? To jsou destinace, kam letadla odtud letí.“
„Je jich hodně,“ řekne s úctou.
„Jsou ještě větší letiště.“
„Vážně?“ Juliana zvedne hlavu k Honzovi. „Která?“
„Franfurkt nebo Londýn, Paříž, New York a další. Četl jsem, že tam každou minutu vzlétá a přistává jedno letadlo.“
„A to nemohou spadnout? Tedy jako se srazit, když je jich tolik.“
„Nemohou. Tak a teď si na té tabuli najdeš Maltu, hodinu a let, kterým letíme. Máš to?“
„Ehm ne. Moc tam nevidím,“ řekne zkroušeně.
„Je to desátý řádek a je tam napsáno gate 121-123.“
„Mám to! A co je to gejt?“
„Gate je brána. Tou nás odbaví, abychom mohli letět. Jdeme.“ Zamíří si to k odbavení. Už z dálky vidí docela slušnou frontu.
„Tati, podívej se! Je tu mekáč,“ zvolá radostně Juliana. „Mám hlad!“
„Jedla jsi doma. Hlad nemůžeš mít.“
„Mám tak velký hlad, že bych snědla vlka. Strýček Honza má taky určitě hlad, že jo.“
Honza se usměje. „No…“
„Máš a máš! Vidíš, tati. Musíme zajít k mekáčovi na hranolky.“
Petr se zařadí a vytáhne z tašky dokumenty. „Honza nemá hlad, jen ti nechce říct ne. Teď buď ticho.“
Juliana zmlkne, posadí se na svůj kufr a rozhlíží se kolem sebe. „Honzo, proč tamti pánové spí na sedačkách? To jsou bezdomovci?“ Půlka fronty se na ni podívá.
Petr slabě zrůžoví. Honza si k ní klekne. „To jsou cestující, kterým například uletěl let, nebo byli strašně unavení.“
„Aha. To je strašné. Nechci takhle dopadnout.“
„To já taky ne, ale když je špatné počasí, tak se to může stát.“ Juliana se podívá ven, ale počasí je pěkné. Honza s Petrem se na sebe usmějí, popostrčí nohou kufry. „Jde to pomalu, že jo.“
„Jako vždycky,“ pokrčí neutrálně rameny Petr.
„Hej, jako kdybys cestoval dvakrát týdně.“
„To zas ne. Tak Jindra s Lukášem odjíždějí v polovině září.“ Oba trochu posmutní. Budou jim chybět. „Budou mi chybět,“ řekne nahlas Petr.
„Tati proč Lukáš s Jindrou odjíždějí? Bude mi po nich smutno, zvláště po strýčkovi Jindrovi. Je strašně legrační. Tedy byl.“
„Dostal práci v Americe. V laboratořích.“
„Je strašně chytrý,“ povzdechne si. „Chci být taky tak chytrá. Chci něco vynalézt a bude se to jmenovat po mně.“
Petr se usměje, vezme zavazadlo a nese ho k přepážce. Usměje se na slečnu. „Třikrát let.“ Podá ji dva pasy. Juliana ji důležitě podá svůj.
„To je můj pas,“ neopomene zdůraznit.
„Jistě. Chcete dohromady nebo zvlášť?“
„Dohromady.“
„Tady je hodina nástupu a tady číslo brány.“ Podá jim lístky s přilepenými tikety od kufrů.
„Děkujeme.“ Juliana se dívá na pás, který odváží jejich zavazadla. „Tati a nemohou mi ho ztratit?“ řekne pěkně nahlas.
„Ale to víš, že se neztratí.“
Honza se jen ušklíbne. O chvilku později mu zašeptá. „Proč lžeš? Měl jsi ji říct, že některé kufry skončí v Austrálii.“
„Nech toho. Ještě by si na ten pás vlezla a nechala se odbavit s kufrem. Kam jdeme?“
Honza se usměje, vezme ho pod paží. „Hádám, že nás ta malá cácorka vede přímo do mekáče.“
„Bude ji špatně,“ prorokuje Petr.
„Jsou prázdniny. Vypadáš k nakousnutí. Nemohu se dočkat, až budeme sami dva a nikdo nás nebude otravovat.“
„Zapomínáš na Julianu. Nemám pocit, že otravuje.“
Honza se usměje. „Víš, jak to myslím. Ale je fakt, ale je to šikovná holka. Dokonce si zabalila anglický slovník.“ Dojdou do mekáče, kde nakoupí různé věci. Colu ihned vypijí. Honza se všemu směje, kdežto Petr je trochu mrzutý. Jak zná Julianu, tak to bude katastrofa.
„Nejvyšší čas,“ když se dívá na zpola snědené jídlo.
„Já už nemůžu,“ prohlásí Juli.
„Ale, opravdu? Myslím, že jsi jasně říkala, že máš hlad jako vlk.“
„V takových chvílích taťku nesnáším,“ zabručí Juliana k Honzovi.
„Slečinko, taky tě nesnáším.“
Juliana na něj upře pohled.
Honza sedí jako pěna. Tak tahle dovolená hezky začíná. Ucucává colu brčkem. Nechápe, že ji Petr povolil to nakoupit. Sleduje ty dva. Jsou si strašně podobní. Dva tvrdohlaví berani. Jen doufá, že to celé přežije. Povzdechne si a mrkne se na hodinky. Měli by jít nebo to nestihnou. Prohlédne si Petra. Vypadá úžasně v džínech a bílém tričku. Proč musí tak dobře vypadat? Podívá se na sebe. Posledně, když byl u Jitky, tak do něho zase ryla, že tolik jí a bude tlustý jako prase. Jenže je to tím, že upekla koláčky. Copak se jim dá odolat? Probíhalo to asi tak. Živě si to pamatuje, protože jak spustí, těžko člověk na to zapomene, tedy ne hned.
„Zase se cpeš, tlouštíku.“
„Je to dobré.“
„Díky moc. Vypadáš jako bys měl kolem těla pneumatiku.“
„Co?“
„Jo, stává se z tebe tlustý páprda. Být na Petrově místě, najdu si někoho jiného. Hele, znám jednu dobrou dietoložku. Možná bys mohl dát dolů dva kila.“
„Počkej. To jako že jsem tlustý?“
„K tomu pomalé vedení. Tlustý a blbý. Chudák Petr.“
Musela mít špatnou náladu, ale nevypadala na to.
„Co na tobě vidí, bůh ví. Jo, už vím. Je to sex. No aspoň něco ses naučil.“
„Ségra, nejsem tlustý a Petrovi nevadí, že nemám vysokou.“
„Nemáš ani střední, tak mlč. Ovšem to není na závadu. Závada je to, že se z tebe stává třesoucí rozplizlý dědek, kterého bych se nedotkla ani násadou od koštěte.“
„Ségra!“
„Dyť je to pravda. Kdybych tě praštila, tak se zarazím o sádlo. Odhaduji, že na pánvi by zůstalo tak deset kila, což by mi ušetřilo…“
„Dost!“
Jitka na něj pohlédla. „Bojler - ne to je už padesáti litrový bojler. Raději se sebou něco dělej. Nechci tě vidět v plavkách, protože bych se nejspíš osypala.“
Jo tak to bylo. Od té doby její slova mu leží v žaludku jako šutr. Co má jako dělat? Běhat? Nesnáší to. Deset minut a píchá ho tohle a tohle, potom dochází dech a zastaví. Povzdechne si. Přece vypadá dobře. Pravda, ne tak jako Petr, ale to vypadá jako málokdo. Což mu připomíná, že asi se bude se muset pustit do diety doopravdy.
„Takže až příště řeknu, že ne, tak ne.“
„Měla jsem hlad! Nebudeš přece mučit své dítě hladem! Je to protiv…“ zasekne se a zatváří vztekle.
„Protiústavní,“ dořekne Petr.
„Jo! Přesně tak!“
Honza si povzdechne. Co je to popadlo? „Tak je vyhodíme!“
„Ne!“ ozve se společné.
Honza se zatváří překvapeně. „Ale co s tím jako chcete dělat?“
Juliana se tváří neutrálně. Petr začne uklízet. „Vezmeme do letadla. Cesta je dlouhá a mimochodem, pochybuji, že v letadle dostaneme jídlo. Slečno, příště to sníš a žádné ne. Jídlo je drahé.“
„Tak si je koupím sama.“
„Tak si je kup. Jdeme nebo to nestihneme a nebuď naštvaná. Víš, že mám pravdu.“
Honza tomu všemu nechápe. Jdou k celnici. Juliana se vleče za nimi. Petr nese dvě tašky od mekáče. „Tak mi připomnělo, že Lukáš chce ještě před odjezdem stihnout kalendář. Neřekl to přímo, ale počítá s tím, že my dva tam budeme figurovat.“
„Cože? To už je opět rok?“
„Jo.“ Postaví se za skupinku Japonců, kteří trpělivě čekají, až na ně dojde řada. Petr přemýšlí o tom, zda má se nechat vyfotit nebo ne.
„Tentokrát budou uniformy. To lidi budou žrát. Chce sehnat všechny možné uniformy. Samozřejmě atraktivní. Už mi povídal, že Jindra do toho jde. Co ty? Měl jsi minule problémy. Luki to chápe, takže pokud nebudeš chtít, tak ne.“
„Tak to nechal na tobě, abys mě přesvědčil.“
„To nebudu. Je to na tobě, ale upřímně rád bych kdybys do toho šel.“
„Fotky? Kalendář, tati to musíš!“ zvolá nahlas Juli.
„Juli, prosím tě, nech toho.“ Podá oba dva pasy. Juliana podá svůj. Jdou dál. Petr vezme láhev a vyhodí je.
„Nevím. Je to riziko. Už tu nebude Jindra, aby mě z toho vysekal.“ Chce jít do toho, ale co zaměstnání, i když má ještě jedno v laboratořích, tak to neznamená, že by s ním chtěla praštit. Sice by se mohl v laboratořích uchytit nastálo, ale mít Dominu za šéfovou dokonce života? Brr. Podívá se na Honzu. „Tak dobře. Jdu do toho.“
Honza se usměje. „Díky moc.“
„Lukáš by měl poděkovat.“ Odloží si všechno na plastový tác. „Juli musíš si vše kovové sundat. I pásek.“
„Ale… Musím?“
„Ostatní to taky dělají. Podívej se.“
„Tak jo.“ Nemotorně ho začne sundávat. Připraví se a za chvilku už jsou v prostorách letiště. Honza vytáhne mobil a volá Lukášovi.
„Moc děkuje. Prý jestli chceš, můžeš mít sexy bílou uniformu leteckých sil Spojených států amerických. Jako Richard Gere nebo Antonio Banderas.“
„Zamlouvám si ji,“ ušklíbne se. „A ty? Budou všechny vojenské?“
„Určitě. Estela uniformy žere, přestože mlela něco o historických.“
Petr se rozesměje na celé kolo. „Juli, vrať se!“ zvolá v dobrém rozmaru. Stále se usmívá na celé kolo. Míří k bráně pro Maltu. „Jen jsem si tě představil v brnění.“
„Sakra!“
„Jo. Kupující by toho moc neviděli, tedy pokud bys neměl jen části zbroje. Jako například přilbu a meč!“ Rozesměje se ještě víc.
„Navrhnu ji to a ty si to na sebe můžeš naložit. Už to přesně vidím, jak jsi oblečený do toho železa a kouká ti jen…“ stočí zrak k jeho klínu.
„Jsi maniak,“
„Perverzák. Klidně to řekni. Ježíš málem bych zapomněl.“ Zaloví v kapsičce a vytáhne plastový tubus. Jeden prášek hned spolkne jen tak bez vody.
„Co to děláš? Juli, nech ty hračky na pokoji!“
„Tati, ale ten slon je skoro stejně jako Bumbi. Bumbi říká, že by chtěl kamaráda.“
„A já říkám, že Bumbi je dost velký na to, aby neměl kamaráda.“
„Tedy, tati, s tebou není žádná legrace.“
„Opravdu? Můžeme se vrátit.“
Juliana našpulí, potom se usměje. „Budeš v kalendáři?“
„Souhlasil jsem,“ přikývne. Pozoruje, jak běží k dalšímu obchodu.
„Ona celou dobu to jen zkoušela? To bych nevydržel. Co jednu přiložit?“ navrhne. Kolem něj projdou letušky a kapitánem v čele. „Já se snad picnu! To je… To je…“
„Kapitán. Ano. Máš ještě nějaký jiný nápad? A nemohu, protože by tu nejspíš pár lidi volalo sociálku. Nechme toho. Co to bylo za prášek?“
Honza se pousměje. „Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že snáším dobře letadla? Byl to omyl.“
Petr přikývne. „Pamatuji. Povídal jsi, že už nikdy nenastoupíš do letadla.“
„To sice ne, ale zjistil jsem, že ho snáším špatně. Jen nevím proč. Tak jsem si vzal prášek na spaní. Jitka povídala, že je spolehlivý. Celou cestu jednoduše prospím!“
„Dám na tebe pozor.“
„S tím počítám.“
„Cestující letu…“
„To je náš.“ Vydají se k odbavení. Za patnáct minut už cpou příruční kufříky nahoru. Juliana samozřejmě obsadila okénko. Že se chce dívat ven. Honza se posadí na kraj a Petr doprostřed. Netrpělivě čeká na vzlétnutí. I když zná vše kolem toho, tak je stejně fascinující jak se tak těžký stoj dokáže vznést. Lidský pokrok je neuvěřitelný.
„Jitka neměla pravdu. Nefunguje to.“
„Tady máš sáček!“ řekne nemilosrdně.
„Tati, tati jaké to bude?“
„Uvidíš sama. Každý to prožívá jinak.“ Mrkne na Honzu, který vypadá, že každou chvíli uteče. Zničehonic zívne. Petr ohromeně sleduje jak tělo vláční, sklouzává dolů a nebýt pásu, nejspíš by se složil pod sedačku. Letadlo couvne a jedou na dráhu, ale ani to ho neprobudí. Spí jak dřevo. Petr si uvědomí, že i Juli se na Honzu překvapeně dívá.
„Tati, co je Honzovi?“
„Nemá rád letadla, tak usnul, aby to zaspal.“
„Aha. Spí legračně.“ Petr se na něj podívá. Má otevřená ústa a slabě oddechuje - no spíš funí. Usměje se. Letadlo vzlétne. Petr si vytáhne časopis a začte se do něj. Juliana je přitisknutá na okénko, aby viděla, jak vzlétne. „Jupí!“ když najednou uvidí, že se odlepili od země. „Mám strach.“
„To bude dobré.“ Bum. Petr udiveně si uvědomí váhu na rameni. Podívá se vedle. Neodkáže pochopit, jak si mohl takhle vykroutit krku. Vždyť to snad ani nejde. Narovná ji. Opět se začte do časopisu. Po chvilce další bum. Podívá se na kolena, kde má Julinu. Pohodlně se uvelebila, a jelikož je menší, nějak se dokázala stěsnat do toho malého prostoru. Po chvilce na jeho rameni skončí i Honzova hlava. Povzdechne si.
„Slečno, prosím vás kávu.“ Potřebuje se posilnit. Opatrně rozbalí jídlo z mekáče. Uždibuje je. Nic z toho nedostanou. Měli být vzhůru.
„Děkujeme, že jste cestovali se společnosti Lufthansa…“
„Tati?“ozve se rozespalé Juli.
„Už jsme na místě!“
Juliana se probere a posadí se. Vykoukne z okénka, ale moc toho nevidí, protože jsou v mracích.
„Pane, prosím vás, můžete…“ Petr letušku pochopí. Zatřese Honzou, ale ten dál spí jako neviňátko. Omluvně se podívá na letušku.
„Postarám se. Omlouvám se, ale nesnáší létání. Chtěl to zaspat.“
„Chápu.“ Petr přemýšlí, co s tím. Bude ho muset po dosednutí nějak probudit. Příště si žádný prášek nevezme.
„Tati, Honza stále spí. Co budeme dělat?“
„Já vím, sluníčko. Nějak ho musíme probudit.“ Problém je, že nemá páru jak. Být to doma, vezme studenou vodu a zkusí to, ale tady?
„Slečno, studenou vodu, ale hodně nebo led nemáte?“
Ta chápavě pohlédne. Přikývne a za chvilku už nese ve skleničce kostky ledu. Petr pochopí, že to museli mít pro první třídu. Chvála za to. Jestli ho to neprobudí, bude konec. Vyčká, až dosednou. Za chvilku zastaví. Lidé kolem začnou se zvedat. Petr Honzovu hlavu nachýlí a za košili vloží studenou kostku. Zneklidněně sleduje jho reakci. Tak hodí všechno a přimáčkne ho k sedadlu.
„Eh!“ zahrčí Honza.
„Super, jsem na Maltě! Pokus se neusnout.“
„Cože?“
„Juli, prosím tě, postarej se o zavazadla, ano?“
„Ano, tati.“ Pečlivě vezme do náruče obě tašky. Petr se usměje, když vidí, že se pod nimi ztrácí, tak tu svoji ji vezme. I tak toho má dost.
„Nespí!“ Netuší, kolikrát to řekl. Nebýt těch kostek ledu… Rozloučí se s posádkou a vede ho k nejbližší kavárně. Objedná silnou kávu. Když mu donesou v malé skleničce je v šoku, ale donutí ho to vypít. Pozoruje ho, zatímco Juli se zvědavě kolem sebe rozhlíží.
„Tati, je tu šílené vedro. A sluníčko?“ dodá po chvilce. „Ne ne, je více světla?“ zvedne k němu oči.
„Máš pravdu. Je více, protože…“
„Petře?“
„Nazpátek žádný prášek. Jsi v pořádku?“
„Nejsem. Kde jsou kufry?“
„Díky tobě bůhví kde. Jdeme.“ Sebere všechny a vede k východu. Dojde k pásu, kde už je jeden zaměstnanec chce je vzít. Poděkuji mu. Vyjdou ven. Petr automaticky zamíří k pronajmutí auta. Sice je to malý ostrov, ale na taxíky a jiné služby se nechce spolehnout. Omámený Honza se sotva drží na nohou.
„Dobrý den, máme tu mít auto.“ Podá mu průkaz. Muž se za přepážkou usměje. Petr rychle vyřídí formality, protože se bojí, že se mu tam Honza složí a Juliana zdrhne. Za chvilku už jdou za zaměstnancem k autu. Petr doufá, že má klimatizaci, ale vše bezvadně funguje.
„Hezký pobyt. Kdybyste cokoliv potřebovali, cokoliv stalo se, obraťte se na nás. Kam vlastně jedete?“
„Je to poblíž Fort Leonardo.“
„Tam je pěkně. Blízko Sala Rock.“
„Tak nějak.“
„Pěkný pobyt.“ Petr se posadí a vyjede, když si uvědomí, že se jezdí jako v Anglii a to opačně. Zakleje.
„Co je tati? Tati, my jedeme divně.“
„Protože se jezdí jako v Anglii. Juliano, teď na mě nemluv, ano?“ přikáže ji, protože se musí soustředit. Juliana ztichne. Honza už zase podřimuje. Petr se soustředí na jízdu. Už chápe, proč jim má okamžitě volat. Zřejmě počítají s tím, že se může všelicos stát. Vůbec si nevychutnává prostředí. Po chvilce si zvykne, ale jistotu stále ještě nemá. Proklíná se. Před sebou má GPS navigaci a jen doufá, že ty proinvestované peníze do dovolené, se vyplatí. Armani jim dal pro jistotu souřadnice, za což je rád. Z jeho zmateného povídání pochopil, že je to malá vilka s přístupem do malé zátoky. To bylo asi tak vše. Víc toho neví. Měl se optat na víc věcí, ale když viděl, jak krčí rameny, vzdal to. Jen doufá, že to není barabizna. Měl si přes známého objednat satelitní snímky. Je prostě vůl, že to tahle zanedbal.
Fort Leonardo. Tak to bude už blízko. Na chvilku zastaví, vystoupí a málem se zalkne horkým vzduchem. Stojí, když uslyší Julianu, která vystoupila.
„To je vedro!“
„To je. Za chvilku tam budeme. Potřeboval jsem se soustředit, rozumíš?“
„Chápu, ale tati, proč se tu nejezdí normálně, jo Honza stále spí. Bude dlouho spát?“
„To netuším. Jezdí se stejně jako v Anglii. Tam se jezdí taky vlevo.“
Juliana nakrčí nosík. „To jsou prdlouši.“
Petr se usměje. „Tak jedeme. Ať jsme tam do večera.“ Za chvilku už jede kamenitou cestou lemovanou polouschlými keři. Některé kupodivu kvetou. Občas zahlédne borovici a jiným jehličnanům. Zastaví před tepanou bránou. Složí hlavu na volant a přemýšlí o malé vilce alias barabizně. To co vidí je pěkná bílá vilka v arabském stylu. Jako z pohádky. Kde do prdele Armani k něčemu takovému přišel? Vyjde s klíči ven. Už chápe, proč jsou tak divné, ale že to není střeženo? A je tu správně? S tlukoucím srdcem zasune klíč. Brána jako kouzlem povolí a odsune se. Vjede dovnitř. Zajede k sloupořadí.
„Tati, to je jako z Tisíce a jedné noci.“
Petr přikývne. To tedy je. Vystoupí, Honzu nechají být. Nejdřív si prohlédnou okolí. Nic moc. Potom jdou k moři. V úžasu se zastaví nad strmými stěnami. Dole je opravdu malá zátoka, na které se pohupuje loď. O té nic neříkal. Je tam snad cizí? Jak se tam dostanou? Nejsou horolezci! Bude muset vyzkoušet klíč od dveří. Jdou k nim. Jsou staré dřevěné s rytými obrazci květin. Zmáčkne ozdobnou kliku, když si uvědomí, že je ve tvaru falusu. Nechá to být. Dveře povolí. Klíče souhlasí, souřadnice souhlasí, tak musí být na správném místě. Vejdou dovnitř. Je tu trochu šero, ale krásně. Rozhlíží se kolem. Armani musel udělat dost velkou službu, že tohle získal. Nebo koupil, aby zakryl daňový únik? Rozhodně je tu krásně, ale nejdřív musí zjistit, jak se dostat k vodě. Zkusí otevřít dveře napravo. Kuchyň. Schody vedou nahoru. Ale otevře pod tím. Obývací pokoj, zřejmě. Zkusí ty k moři. Jídelna s terasou.
„Fantastické!“ vydechne. „Juli, líbí se ti tu?“
„Nádhera. Moc se mi líbí, ale jak půjdeme k moři?“ Jde k terase, když si všimne za květinami schody. Jde k nim. „Tati, tati, podívej se!“ mává rukama. Petr jde k ní.
„No tedy! Kolik jich asi je?“
„Hodně.“ Dívají se na zábradlí se schody, které vedou dolů. Je jich dost, ale co! Malá zátoka se srázy poskytuje opravdu soukromí. Líbí se mu tu. Přiloží si ruku k očím. Moře, slunce.
„Jdeme vybalit.“
„Ano!“ Rozeběhne se přes terasu dovnitř, zatímco Petr ještě obdivuje stolek s židlemi. Je vidět, že je vše uklízeno, přestože tu nikdo nežije. Jednu židli postaví ke stolu, druhou. Budou tu snídat i večeřet. Musí taky zajet na nákup. Jídlo sebou nevezli. Vyjdou nahoru. Juliana si vezme menší pokoj a Petr si vezme velkou ložnici. Dívá se na pokoj, na záclony, které jemně se pohybují, protože otevřel okna s okenicemi. Teď sem dostat Honzu. Potom s Julianou zajedou někam do vesnice pro to nejnutnější.
„Halo!“ ozve se zezdola. V Petrovi hrkne, když zaslechne cizí hlas. Jde dolů na terasu, kde uvidí mladíka v klobouku, slunečních brýlích. Na sobě má šortky s tričkem v modré pruhy.
„Dobrý den. Klíče pasovaly,“ brání se. „To je vaše?“
„Ne, kdepak. Majitel to prodal. Nádhera, že jo?“
„Jistě.“
„Vy jste majitelem?“
„Ne. Jsme tu na dovolené.“
Muž se rozpačitě poškrábe na tváři. Pak se zářivě usměje. „A neznáte, kdy přijede. Víte, my se tu s rodiči o tu vilku starali. Jestli chcete, za malý poplatek vám dovezeme jídlo, uklidíme a já mohu vás vzít na moře.“
Petr se na něj překvapeně zadívá. Vyjížďka na moře? To je jeho sen. „A kolik?“
„Jak dlouho tu budete?“
„Dva týdny.“
„Sto euro a jídlo je v ceně. Potraviny. Na týden.“
„To je hodně.“
Muž pokrčí rameny.
„Na celou dobu.“ V tom zazvoní mobil. Petr překvapeně ho zvedne. Armani?
„Ahoj.“
„Tak jaké to tam je?“
„Ty jsi tu fakt nikdy nebyl?“
„Za co mě máš? Výhodná koupě. Má tam být loď, záliv, taky nějaký starší pár co se o to stará, ale nemám na ně číslo. Nějak si poradíš, než je získám. Majitel to musel prodat. Myslím, že toho bude litovat, i když má jiné nemovitosti. Tak líbí?“
„Mohu příští rok sem přijet opět? Jo, udělej tu výtah! A pláž je kamenitá!“
„Zatraceně, no co se dá dělat. Jsem rád, že jsi spokojený.“
„My jsme rádi. Hele, je tu nějaký chlápek a chce peníze za služby.“
„Dej mi ho.“ Petr podá překvapenému muži telefon. Po chvilce zavrtí hlavou. Jak to Armani dělá? Ten chlápek se doslova scvrkává.
„Omlouvám se,“ hlesne s napřaženým telefonem.
Petr přikývne. „Jo, díky moc,“ řekne Armanimu.
„No jo. Hlavně nic neznič.“ Zavěsí. Petr se podívá na muže. Zatracený chlap. Ten se na něj rozpačitě dívá.
„Tu vyjížďku bereme, klidně za ni něco dám. Ostatní je prý v ceně. Mohl byste mi pomoct s přítelem nahoru? Spí.“
„Jistě.“ Dovlečou Honzu, který spí andělským spánkem do ložnice. Petr ho nechá ležet na přikrývce.
„Je tu krásně.“
„Ano to je. Jsme rádi, že vila byla konečně prodána.“
„To ji nikdo nechtěl?“ optá se udiveně. Mít možnost a mít peníze, skočí po tom jako ryba po háčku a nebude mu vadit, když se přitom zraní.
„Cena a majitel. Omlouvám se, ale to víte.“
Krize. „Chápu. Mohli bychom už dneska dostat něco k večeři? Staráte se o to, ne?“
„Snažíme se. Musím přiznat, že je tu připraveno jenom proto, že začala sezóna. Mojí rodiče budou nadšeni, že tu jste. Připraví vám nějakou místní specialitu. Já zítra dovezu potraviny. Voda se čerpá ze studně.“
„Rozumím. Těch schodů je kolik?“ optá se.
Mladík se rozesměje. „Jenom stovka. Jinak mé jméno je Alexandr.“
„Děkuji. Juliano!“
„Krásné jméno!“ řekne nadšeně. „Naše.“ Petr se usměje. Ve dveřích se objeví Juliana.
„Chtěl jsi něco, tati?“
„Co sejít na pláž a prozkoumat to?“
„Hurá! Ano!“
„Dá se tu někde sbírat mušle?“ optá se. Dívá se za mizející Julianou, když si vybaví, že ani netuší, kde má plavky. Někde v kufru, ale voda je tak lákává, že prostě neodolají.
„Dá, ale je to asi kilometr odtud. Je to takové skalisko, ale jsou tam nejhezčí mušle. Jinak dá se tu skvělé potápět. Bratránek rád zapůjčí věci, protože ve vile nejsou. Zatímco budete dole, řeknu svým rodičům, že jste tady. Připraví všechno, pokud vám to nebude vadit.“
„Nebude. Jmenuji se Petr, Julianu znáte a ten spáč je Jan.“
Mladík přikývne a zmizí. Petr se dívá za jeho opálenýma nohama. Vypadá skvělé a Honza to jistě ocení. Jen doufá, že nezapomene, že je tu s ním.
„Tati už jsem hotova!“ Petr se otočí. Na rozdíl od něj je už převlečená do plavek.
„Hned to bude.“ Otevře svůj kufr, vytáhne plavky. Letos se moc nestihl opálit, tak to napraví zde. Potom vytáhne krém. Všichni co potkal, mu povídali, že bez krému se tu nedá žít, tak ať si ho vezme slušnou zásobu. Měli pravdu. Má pocit, že mu horký vzduch doslova sedře kůži. Vezeme taky dvě velké osušky. Na nohu solidní boty. Juliana ho už čeká na terase s ručníkem přes záda. Pomalu scházejí dolů. Jsou tam tak rychle, že si to skoro ani neuvědomí.
„Tati, on tu není písek.“
Petr se poškrábá po hlavě. „Já vím, budeme si stěžovat u Armaniho, co tomu říkáš?“
„Určitě. Tati, může se tu koupat bez plavek?“
Petr vzhlédne na horu. K čertu kdo by tady slídil? Jedině ten mladík, ale toho vždy může odstranit. Podívá se na oblázky. Nemusí to být špatné. „Myslím, že můžeš. Buď opatrná, je to moře.“
„Tati, já vím, že to není rybník!“ odsekne. Petr rozloží osušku a jde se namazat. Juliana zatím vleze dovnitř. Petr je rád, že je tu klidná prakticky průzračná voda. Musí přiznat, že Armani dobře koupil a písek by se sem mohl navézt. Lehne si, potom ale si taky stáhne plavky. Pohodí je vedle sebe. Po chvilce si uvědomí, že ty kameny vůbec nejsou špatné a krásně prohřívají tělo.
„Tati, obrátit se. Namažeš mě?“
„Jistě.“ Posadí se a namaže jí záda. Zbytek nechá na Julianě, ale hlídá ji, aby nevynechala ani jedno místo. V noci by sem mohli zajít s Honzou. Jaké to asi je milovat se při měsíci ve vodě. Kruci, nádhera. Tohle přesně potřeboval. Vypadnout ode všeho, užít si, odpočinout si. Nevidět nějaký čas ani školu, ani laboratoř. Zajímalo by ho, zda je tu nějaké připojení, ale možná ano, protože na domě si všiml antény. V obývacím pokoji je LCD televize větší než má on, prostě opravdový luxus. Přetočí se na záda, potom zpět. Nakonec se malátně zvedne a jde do vody. Ty kameny nejsou příliš pohodlné, ale jakmile je ve vodě, přestanou mu vadit. Ponoří se do ní. Je teplá a slaná, přesně jak si to pamatuje. Plave skoro k otevřenému moři. Po cestě mine loďku. Má chuť se na ni vyšplhat. Povšimne se jména Arrisa. Zajímalo by ho co to je. Kdo ví. Pak si vzpomene na Julianu. Rychle doplave nazpět. Po cestě má dojem, že se mu něco otřelo o nohy, ale ignoruje to. Vyleze z vody a vynadá si, protože tam nikdo není. Je snad nahoře? Kašle na vše a vyběhne schody jak je.
„Juliano!“ zakřičí v domě.
„Pane…“
„Ježíš!“ Petr se obrátí k cizí ženě. Ihned si uvědomí, jak vypadá. Zrudne. „Promiňte!“ vyběhne do ložnice, kde rychle vezme šortky.
„Tati, volal jsi mě?“ Juliana v lehkých šatech s kusem melounu se na něj dívá. „Chtěl jsi něco?“
„Ne, jenom jsem se lekl, že tě snědla velká medúza.“
„Aha. No nudila jsem se, tak jsem šla nahoru.“
„Petře?“
„Honzo, už jsi vzhůru?“
„Káva, sprcha! Jsem grogy. Kde to jsme?“ mumlá. Protírá si oči a zívá na celé kolo.
„Ve vilce u Armaniho. Už je dost pozdě, že?“
„Za chvilku bude jídlo,“ řekne rychle Juli. „Mluví pomalu, tak ji občas rozumím, ale ne vše. Dala mi meloun.“ Petr seběhne dolů.
„Dobrý den. Omlouvám se. Jmenuji se Petr Komárek. Myslíte, že by se našla káva?“
„Zanesu vám na terasu. Muž už to tam připravil. Všichni tam rádi jedí,“ řekne s úsměvem. Petr přikývne. „Za chvilku přinesu jídlo. Stačí říct, co chcete a co ne.“
„Určitě řeknu. Dneska jsou takové zmatky,“ řekne omluvně. „Jsme rádi, že jsme dorazili na správné místo.“
„Musíte zajet do Vallety a dalších míst,“ zaslechne ode dveří. Petr se otočí. Tedy takhle vypadá nějak mořský vlk. Dlouhé vousy, dýmka, třičtvrťáky a sandály na nohou. Bez trička jen s čapkou na hlavě.
„Určitě zajedeme. Teď lituji, že tu jsme na tak krátko.“
Oba dva přikývnou. „Jestli něco budete chtít, ozvěte se.“
„Jistě. Děkujeme moc. Krásně to voní. Co to bude?“
„Směs ryb,“ řekne žena. „Jmenuji se Melina a můj muž Alexandros.“
„Petr, Juliana a Jan.“
„Těší nás. Jestli můžete mě tu nechat…“ naznačí, aby vypadli. Petr odejde. Když už nehledá Julianu, hned si všimne, že jsou tu květiny, taky venku je slunečník, židle, ubrusy, vyvětráno. Posadí se na židli. Vedle něj se usadí Honza.
„Je tu krásně. Až škoda odjíždět.“ Mohutně si zívne.
„To je a já většinu toho prospal. Už se těším na vodu. Tak mě napadlo, že bychom mohli…“
„Sejít večer na pláž a dívat se na měsíc.“
V Honzovi zabublá smích, potom se rozesměje. „Přesně tak.“
„Snesu vám tam lehátka,“ ozve se za nimi. Honza se otočí a jeho oči sklouznou po opáleném mladém těle. V ruce drží zřejmě lehátka.
„Budeme rádi. Ať ti nevypadnou z důlku,“ upozorní ho česky.
„No jo, ale ta prdelka, kruci je hezkej,“ ocení ho. Petr si povzdechne. Jako vždy. Prostě zůstane tím, kým je. Předělat ho je jako přenést horu holýma rukama.
„Nezměníš se, že jo.“
„Jen tak oceňuji. Nikdo se ti nemůže vyrovnat.“
„Blbost.“ Musí říct, že ho trochu to trápí. Jednou bude starý a co potom?
Honza na něj se podívá. „Nepřemýšlej o tom.“
Petr sebou trhne, když se vedle nich posadí Juliana. Podívá se na hodinky. Skoro devět. Tak takhle se tu jí. Za chvilku už je prostřeno a oni jedí rybu, i když Juliana nad tím ohrnula nos a řekla, že když to není filé, že nebude jíst. Tak ji řekl, že může zůstat o hladu, ať to zkusí. Nakonec až na mušle to celé snědla. Na závěr si dali meloun.
„Tati, jdu spát. Ještě tu budeš?“
„Ještě chvilku. Je tu nádherně.“
„Dobrou noc. Zítra vám přivezeme potraviny.“
„Děkujeme.“ Petr s Honzou jsou ticho, dokud neuslyší, že zaklapnou dveře.
„Musíme toho hodně stihnout. Uděláme plán, protože chtěl bych se podívat do Vallety, tak na nějaké hrady. Taky na tržnici. Musíme nakoupit dárky, udělat si aspoň jeden výlet na moři a chtěl bych zkusit se potápět. Prý jejich bratranec má na to zařízení.“
Honza se usmívá. „Já zas chci odpočívat.“ Podívá se na břicho. Možná měla pravdu. Ten faldík by mohl jít pryč, ale běhat nebo cvičit? Co dieta?
„Nechceš jít dolů? Jsou tam ještě osušky a vsadím se, že voda bude teplá jako polévka.“ Vstane a zamíří ke schůdkům. Honza se za ním vydá.
„Jedině, když nebudeš mít plavky.“
„Ani náhodou. Budu je mít.“ Honza se ušklíbne. Spálí je, zahrabe, prostě je zlikviduje. Kdyby tu byli sami…
„Pěkný, ale ty šutry a lehátka nevypadají zrovna bytelně.“
„Kameny jsou bytelné.“ Honza si všimne plavek. Tázavě se podívá na Petra, ale ten už stojí nahý ve vodě. „Co koukáš?“ ten na nic nečeká, rychle ze sebe všechno sundá a připojí se k Petrovi, který začne plavat, ale potom se vrátí.
„Je teplá.“
„To je.“ Petr k němu přistoupí, ovine mu kolem krku ruce a hladově políbí. Honza je překvapený, protože málokdy přebírá takhle zřetelně iniciativu. Honzovy ruce mu sklouznou na zadek a pevně sevřou.
„Mám to chuť udělat přímo tady.“
Petr se do něj odpoutá a vyjde ven. Úd zřetelně trčí z jeho hnízdečka. Honza k němu přijde, klesne před něj a vezme ho do úst. Zasténají. Petr přimhouřeně se dívá na vodní hladinu, kterou stříbří měsíc. Vnímá teplo úst a jeho ruce na těle, když vyvrcholí. Honza se zvedne. Petr ho obejme, ale potom si před něj klekne a vezme mu ho do úst.
„Chci tě mít v zadku.“
„Ne.“
„Proč ne?“ Líně se rozvalují na osuškách. Kameny, které v průběhu dne do sebe nasály teplo, je teď zahřívají.
„Protože tu nic nemám a nebudu ho do tebe rvát jako bych tě chtěl znásilnit.“
„Ach jo, tak dobře.“ Pohladí ho po zadku, potom sklouzne rty na záda, níž. Přejede rýhu a olízne ho kolem dírky.
„Nech toho.“
„Jsem vzrušený a pak jsem daleko menší.“
Petr mlčí, ale sevře se v něm touhou po jeho těle. Když do něj pomalu pronikne, povzdechne si. Honza ho do něj pomalu zasouvá a vysouvá. Vychutnává si to.
„Líbí se mi to.“
„Nežvaň,“ zamumlá nezřetelně. Všemi póry těla vnímá jak v něm je. Kdysi si myslel, že prostě anální sex je bolestivý, ošklivý, ale s Honzou dostal opravdu zvláštní rozměry.
Honza vykřikne. „Udělal jsem se do tebe. Vadí?“
„To jako co mám říct, když už je po všem?“ zavrtí se, až Honza z něj vyklouzne, obrátí se a vezme do ruky pohlaví. Začne si ho třít. Honza nic nedělá, jen se dívá, jak se jeho milenec ukájí.
„Mám?“
„Ne.“
Honza nic neřekne, ale dotkne se ho. Jemňoučce, jako vánek. Petra to vzruší. Možná tím, že ho pozoruje nebo ho neposlechl. Líbí se mu to tak. Vyvrcholí. Otevře oči, když uvidí nad sebou Honzovu hlavu. Políbí se.
„Chci tu být noc co noc.“
Petr lenivě přikývne. „Proč ne a co postel?“
„Jaká postel?“ ozve se smíchem Honza. Vběhne do vody a myje se. Petr ho následuje. Obejme ho a lenivě se líbají.
