1. 3. 2013
Malý poklad
88.
Petr, Honza: Co uděláme?
Honza zaparkuje před domem, který se mu stal domovem. Nikdy by si to nepomyslel, že se to stane. Za chvilku sem přijede Petr. Bude to s ním muset probrat. Adélka, jak ji roztomile říká nový šéf, je nenápadně terorizuje svou hloupostí. Jak se říká: I houpací kůň má víc inteligence.
Květuška se přišla rozloučit, ale byla celá přepadlá. Dokonce ani nešla dovnitř, ale pozvala je do pizzerie. Byl rád, že ji mohl dát telefon na člověka, který pracuje v divadle a dohodil ji práci uvaděčky. Není to nijak skvěle placené, ale aspoň něco. Málem se rozbrečela. Povídala, že ji chybí do důchodu dva roky a je na pracáku. Šance něco sehnat prý je nulová a dávají to tam znát.
Dali si velké pizzy, ale nálada byla tak pochmurná, že se brzy rozloučili. Je rád, že se vrací Petr. Když doma začal počítat, tak mu vyšlo, že by musel být mimo sobot skoro tam od rána do večera. Jistě mohl by tam být méně, ale zas by měl míň peněz. Jitce nic neřekl, protože nechce, aby si dělala starosti. I tak má plné ruce s malou.
Vystoupí, zavře dvířka a jde nahoru. Už chce otevřít, když ani neví, proč se otočí. Srdce mu poskočí, když uvidí známé auto. Petr. Jde k němu.
„Ahoj. Číhal jsi na mě?“
Honza ho obejme. „Možná. Pojď dál. Ježíš co to máš?“
„Maminka se rozhodla, že když dělám dvě cesty a mám skoro prázdný kufr, tak mi nabalí nějaké věci. Že toho mají dost.“ Honza zírá na přepravky s různými skleničkami. „Zkoušel jsi už někdy říct své matce, že nechceš jídlo?“ obhajuje se.
Honza se usměje. „Mně stačí Jitka. Nejspíš by na mě zavolala doktory, co mi je, kdybych odmítl jídlo. Věří v ně jak v pána boha. Tak jdeme na to.“ Vezmou část nákladu a jdou nahoru. Složí to a jdou ještě jednou. Petr zamkne auto a vyjedou opět nahoru.
„Teď to všechno uklidíme. Dobře, že máme mrazák prázdný. Co je to?“ zavrčí, když vidí různé sáčky a krabičky.
„Jitka,“ řekne se smíchem. Uvědomí si, že skoro se čtrnáct dní nesmál.
„Krucinál, co teď?“ Odhodlaně vypne hruď. „Jdeme to tam narvat! Musí se to tam vejít.“
„Kup si mrazák jako Jitka,“ radí mu Honza, když podává balíčky z termotašek. Ten se na něj kysele podívá, protože to už mu radila maminka. „A jako chceš ho dát kam? Do ložnice?“
„To ne, ale možná dělají nějaké menší. Možná by to stálo za úvahu. Co je to?“
„Není to popsané?“
„Není.“ Zkusmo přičichne. „Nic necítím.“
„Tak to sníme k večeři. Dej to na talíř. Další!“ natáhne ruku. Otočí se, když neucítí váhu. Překvapí ho Honzův vážný obličej.
„Jsem rád, že jsi tu.“
Ruka klesne. „Já taky. Děje se něco? S prací?“ Když se připojili, byl nemluvný a někdy mu poslal sms, že se nepřipojí, že nemá náladu.
„Dalo by se říct. Doděláme to. Bylo by škoda to vyhodit.“ Petr začne to cpát. „Je to hotovo?“
„Kupodivu jo. To se bude hodně dlouho likvidovat.“
„Ani ne, věř mi. Díky za byt.“ Vyndá domácí víno. Otevře je a nalije do skleniček. „Jdeme na to.“ Přejdou do obýváku. Petr otevře dveře na balkon a zkontroluje Julianu, která září, jako by chtěla říct, že je nesmrtelná. Když si to tak vezme… Odkvetla někdy?
„Honzo, odkvetla někdy Juliana?“
„Co? Cože? Netuším. Můžeš se věnovat na chvilku mně? Zapomeň na tu zatracenou kytku!“ zařve, protože Petr se nehýbe a fascinovaně na ní zírá. „Sex může být později!“
Petr se otočí. „Omlouvám se.“
„Konečně.“ Na jeden zátah vypije skleničku. Petr ho pozoruje. To je opravdu nezvyklé.
„Takže?“
„Víš, že paní Růžena je v nemocnici.“
„Jo. Má to něco společného s naší situací?“
Honza přikývne. „S mojí.“
„S naší.“ Začíná chápat, jak to tehdy Honza viděl. Kdyby se mu svěřil, bylo by jiné. Seděli by u skleničky vína a přemýšleli, jak Karin zlikvidovat. Netrápil by se tím sám.
„Tak dobře. Jde o to, že byla opravdu fajn zaměstnavatel. Měli jsme dost volno. Taky i nájmy nebyly tak drahé.“
„Nájmy?“
Honza vidí, že nechápe. „Dalo by se říct, že to místo se zrcadlem skříněmi a vším je pronajaté. Měsíčně za to místo platíme určitou částku. Co nám zbude, je naše. Musím říct, že jsem měl tam pěkný plat, plus nějaká ta dýška – no žil jsem si dobře. Ovšem paní Růžena je ochrnutá a převzal to po ní synovec. Dokonce jsem si ověřoval, zda je to její synovec. Je. Čert ho vem. Zvedl nám nejen nájem, ale i ceny. Prej jsme luxusní kadeřnictví.“
„A nejste?“
„No, jak se to vezme. Ne, úplně. Jsme nějaký ten zlatý střed, ale lepší,“ zdůrazní. „Ani levné, ani drahé, ale mámě skvělé lidí, co tomu rozumí. Se špatným účesem tě odtamtud nenecháme odejít.“
„Aha. Netušil jsem to. Takže co?“
„Abych si zachoval stejný standart, musel bych pracovat od nevidět do nevidět. Nebo mohl bych to nechat a mít nižší příjem.“
„To je blbý.“
„To není vše.“
„Co?“
„Vyhodili Květušku.“
„Cože? Měla dva roky do důchodu! Je to normální? Ta žena měla v malíčku všechna telefonní čísla. Jednou dokonce upomínala zákaznici, že je nejvyšší čas k vám zajít. Mile, ale nekompromisně.“
„Jako fakt?“
„Jo. Sháněla vám kšefty.“
Honza zírá. „To jsem netušil. No trochu jsem zapracoval a našel jsem ji zatím místo uvaděčky, ale není to nijak excelentně placené. Taky nemůže na záda.“
Petr přikývne. „Poptám se taky.“
„Díky. To víš, co mi povídala, do důchodu se hlavně započítávají poslední dva roky nebo tak nějak.“
„Jo. Je mi strašně líto. Byla opravdu skvělá.“
„Jo. No, místo ni přišla dlouhonohá blondýna, co zahřívá šéfův pelíšek. Bohužel IQ zapomněla někde v silikonových implantátech. Chlapi jsou nadšeni, dokud neotevře pusu. Potom jejich nadšení se krapet zchladí.“
„Chápu. Brnká vám na nervy.“
„Mně s Pavlínou. Ostatní jakž takž to vzali. Naštěstí jsem od ní oddělení, ale k čertu!“
„Netušil jsem, že je to tak špatný.“
„No jo. Ono to možná vidíme černěji než to je.“
„A co se osamostatnit?“ optá se Petr se stále stejnou skleničkou, zatímco láhev už je skoro prázdná.
„Uvažoval jsem o tom. Problém je, že stále ještě splácím byt. Taky jsem ho renovoval. K tomu není snadné získat dobré místo. Musí se zaplatit nájem aspoň tři měsíce dopředu, pokud budu mít štěstí. Vybavení, barvy, fény a tyhle věci. Něco jsem si už odložil, ale stále je to ještě málo. Nechci začít podnikat s dluhy na krku.“
„Tomu chápu a sestra…“
„Ne. Nechci od nikoho nic. Je to jen další závazek a co kdyby se mi něco stalo? Sestra by mi půjčila, ale nechci ji do toho zatáhnout.“
„Tak ti půjčím já.“
„To to už vůbec ne! Na to zapomeň. Možná jsem staromódní, ale ne.“
„Spíš rozumný. Tak co chceš dělat? Najít si místo jinde?“
„Nevím,“ řekne sklesle. „Byl jsem v Kassandře, co si pamatují.“ Křivě se usměje. Tak dlouho sice ne, ale je můj druhý domov. Jsem tam dokonce víc doma, než u sebe.“
„Jasně.“ Netuší, jak Honzovi pomoc. „Nevím, jak ti pomoct.“
„To je v pořádku. Jsem rád, že jsem to mohl konečně říct. Už když jsem slyšel, že Růžena je po mrtvici, měl jsem špatný pocit, ale nevěděl jsem, že to bude až tak špatné.“
Oba sedí na pohovce, docela rozpačitě a přemýšlí o tom. Petr si prohrábne vlasy. „Cítím se…“
„No jo,“ zabručí Honza. „Nějak to překlepu a za nějaký rok se osamostatním. Začnu sázet.“
„Statistika, že něco ve sportce vyhraješ je… Nesměj se. To je statisticky dokázáno.“
„Já si dělám legraci, ale je fajn, že mi to neschvaluješ. Co kdybych prohrál i košili, kterou na sobě mám? Co dneska jdeš dělat?“
„Je pondělí. Podívám se po bytě, uklidím tu, vyperu povlečení,“ zdůrazní, „a večer půjdu do laboratoří.“
„Fajn. Jak ses rozhodl s těmi fotkami?“
„Škoda, že to není placené.“
„Gigola nebo něco podobného, nebudu dělat!“
Petr zírá, potom se rozesměje. „Hele, nic jsem ti nemyslel. Ani ti to nenavrhuju.“
„Myslíš, že bych si tím vydělal dost?“
„Ani korunu.“
„E?“
„Jo. Nikam bych tě nepustil. Nevím. Nechce se mi do toho. Nevím, jaký nový rektor je. Taky by mi to mohlo připravit vážné problémy.“
Honza přikývne. „Řeknu to Lukimu. Nebude nadšený. Odjíždějí hned po fotografování. Bude mi chybět.“ Udiveně se dívá na Petra, který vezme mobil. Vytáčí číslo.
„Ahoj, Jindřichu.“
„Ahoj. Přijedeš a kde vůbec jsi?“
„Já? Doma? Hele, prosím tě, odkvétá ta Juliana?“ Ticho.
„Měla by,“ zazní dost nejistě.
„Já jen, že jsem snad ještě ji neviděl bez květu.“ Upřeně zírá na červenou květinu. „Rád bych věděl, odkud ji vlastně máš.“
„Jižní Amerika? Snad.“
„Jindro!“
„No počkej, nevím. Přišla mi balíčkem. Tak jsem ji vypěstoval. Vlastně přišel mi takový mix.“
„Od koho?!“
„Víš, kolik takových zásilek dostávám měsíčně? Popovídáme si o tom ve sborce, OK. Jde sem Domina. Kruci…“ ještě zaslechne.
„Co se děje?“
Petr se podívá na Honzu. „Nevím, ale kytka by měla odkvétat a rozkvétat. Juliana tu pořád je. Stejná. Jako by byla umělá, ale není.“
„No a? Smrk je taky pořád zelený.“
Petr na něj hledí a netuší, jestli to myslí vážně nebo ne. „Viděl jsi už věčný výrobek: Stále ostrý nůž?“
„Ne.“
„Přesně a pak i smrk má svůj cyklus. Například roste. I jehličí se mu mění. Nejspíš jsi nebyl nikdy v lese, protože i jehličí je kolem stromů.“
„Tráva. Počkej, něco věčně zeleného existuje.“
„Jistěže existuje, ale v konečné fázi, vždy to roste. Juliana ne. Je stále stejná. Jako by vyrostla a zůstala a možná jednou zemře i s květem.“
„Co to nechat na Jindrovi?“
„Asi ano. Promiň, ale je na to něco fascinujícího.“
Honzovi je jasné, že dneska to v laborce důkladně proberou. „Co kdybychom si někam vyrazili?“
Petr se usměje. „Co, kdybychom zůstali doma?“ přisune se k němu.
Honzovy oči se rozšíří, potom se usměje. „Nemám moc náladu, ale uvidíme, jestli ho dokážeš vyburcovat k činnosti.“
„To za chvilku zjistíme, ne?“ Pohladí ho přes šortky a pevně sevře. Políbí ho na rty. Honza povolí a pohltí se. Zasténají, jak jimi projede touha. Petr rozepne zip, až vykouknou… „Na ostro?“
„Je léto. Nepřemýšlej o tom.“
„Kvůli mně?“ jazykem polaská vykukující pohlaví.
„To zrovna,“ řekne, ale oči se přivřou slastí. Nadzvedne se, aby mu je pomohl sundat. Dívá se dolů, jak ho bere od úst. Rukou přitlačí jeho hlavu k svému klínu. Bože to je slast, pomyslí si. Petr ho vezme celého do úst. Rukou podebere koule, které v poklidu odpočívají. Když se podívá na Honzu, tak zjistí, že se mu to líbí, ale i jeho vzrušuje ta moc, kterou má a to, že je úplně mimo. Když hezky stojí, rychle ze sebe vše sundá.
„Počkej, neblázní.“ Petr zaváhá, ale potom dojde do ložnice a přinese kondom. Nasadí mu ho a neopomene polaskat koule. Potom si ho přitiskne ke konečníku.
„Otoč se.“
Petr se poslušně otočí a vypne k němu zadeček. Honza ho láskyplně pohladí a sjede k dírce. Políbí ho a jazykem, zanechávající mokrou stezku se dostane k otvoru. Olízne ho. Nanese sliny a ještě. Prstem krouží a mačká kolem vstupu. Potom jedním prstem vklouzne dovnitř. Vytáhne ho a opět do něj vjede. Petr zasténá.
„To už stačí.“
„Ne!“ přidá druhý prst a roztáhne ho. „Já to mám rád, ale tebe to bude bolet.“
Petr mlčí, protože má pravdu. Nechápe, jak může…
„Hoň si.“ Petr poslušně vezme svůj ocas do ruky a přejíždí si ho. Velmi rychle nabude svého největšího vzrušení.
„Stejně má těch třicet.“
„Nemá. Neblázní. Ani by se do tebe nevešel.“
„Chceš ho mít v prdelce?“
„Jo.“ otočí se a posadí se. Trochu to zabolí, ale Honza ho dobře připravil. Zavrtí se, aby ho do sebe dostal ještě víc. Nadzvedne se. Honza ho objem kolem zadku a prsty laskají jejích spojení, což Petra ještě víc vzrušuje, ale brzy Honzovu pozornost přitáhne jeho vzrušený penis a koule, které do něho narážejí, jak se nadzvedává. Vezme je do ruky a fascinovaně si je prohlíží.
Petr dosedne a zůstává tak.
„Nemůžeš dál?“
Petr ho místo toho krkolomně políbí. „Jen si tě vychutnávám. Dneska ráno jsem nic nejedl a no… Chtěl jsem, abys ve mně byl.“
„Já po tobě taky toužil. Bože ty koule, ten ocas. Je nádherný. Že mi opět dáš kalendář?“
„Cože?“
„K Vánocům. Nový, prosím. Vždy když se na něj dívám, tak si představuji, jak si mě bereš, jak ho do mě vrážíš a stříkáš.“ Rukama ho začne laskat, až skoro drsně, ale nemůže se nabažit jeho velikosti. Cítí, že už brzy bude.
Petr se místo toho pohne a skoro vyklouzne. Cítí, že už bude, proto prudce dosedne, až se mu zatmí před očima. Cítí, že zvěně stříká. Je mu fajn, ale ještě stále cítí Honzův vzrušený úd.
„A já to chtěl spolknout,“ řekne trochu zklamaně, když si olízne ruku. Potom se začne věnovat Petrovi, který na něm jezdí jak na koni. Sem a tam. Honza ho hladí, kam dosáhne, když vykřikne, donutí Petra sednout a nic nedělat. Zrychleně dýchá a cítí bušící srdce. Petr ho hladí a zůstává tak. Otevře oči. „Jako by mi bylo sedmnáct.“
„To jsi určitě nedělal na pohovce doma.“
„Kupodivu jo, ale u svého kamaráda.“ Lenivě ho pohladí. Petr vstane a jde do koupelny. Přinese ručník a očistí Honzu. Potom si vedle něj lehne.
„Malá pohovka,“ zívne.
„Spáči,“ bouchne do něj spokojený Honza. „To bylo úžasné.“
„Ano, to bylo. Nikam se mi nechce,“ zavrtá se do Honzovy náruče.
„Je fajn, že tu Juliana není. Nejsi moc takhle agresivní.“
„To je tím, že jsem byl bez sexu,“ vysvětlí.
„Mě to bylo fuk,“ řekne klidně, protože s těmi starostmi by sex to poslední, nač myslel. Mobil? „Nech ho být,“ řekne Petrovi, který šátrá po šortkách, aby ho vzal.
„Lukáši?“
„Ahoj. Jsi doma? Hele, chtěl jsem se tě optat, zdá se budeš fotit. Prosím tě je to pro dobro dětských domovů. Estela povídala, že chce tě vidět v manšaftu. Tak co? Řekni, že ano. Klidně můžeš být v uniformě od hlavy k patě. Ani jedinej knoflíček rozepnutý.“
„Jo, ale ti ostatní je budou mít.“
„Ale ty ne. Hele, víš jaké to je v děcáku? Hnusný. Všichni řekli ano.“
Petr nadzvedne překvapeně obočí. „I Jindra a Armani? Kaori taky a kněz taky?“
„Jo. Chybíš jen ty.“
Uff. Co teď?
„Armani povídal, že jestli tě budou chtít vyhodit z místa, tak tě udělá rektorem,“ vytáhne svůj největší trumf.
„To ne!“ Počkat, že by přece jen měl prsty v tom odstranění bývalého rektora? Bylo by to možné? „On dal vyhodit bývalého rektora?“ Tomu se jinak nedá říct.
„Jo. To jsi nevěděl?“
„Ne.“
„Tak co?“
Petr se podívá na Honzu, který nahradil jeho ruce svýma a teď se mazlí.
„Prosím, prosím.“
„Tak jo.“
„Hurá! Promiň, jdu volat Estel. Bude nadšená. Jo, povídala něco, že má skvělé místo, kde by ses krásně vyjímal. Maličkost a ona bude mít radost.“
Petr zaúpí. Ženské ukecané. „O nic.“
„Jasně. Díky a měj se.“ Ticho. Petr odloží telefon a přidá se. Lenivě přejíždí rozkošné tělo.
„Potřebuji cvičit.“
„To ano.“ Když vidí jeho ublížený výraz, usměje se. „Mám ti lhát a říct, že jsi dokonalý?“ Honza přikývne. „Jsi perfektní, ale tady, tady a tady,“ jemně ho štípne na příslušných místech, „by to mohlo být lepší.“ Políbí ho, až jim dochází vzduch.
„Nerad cvičím, ale budu muset. Jitka začala s tím, že mám kolem pasu pneumatiku. Mobil? Proč nás nenechají v klidu? Počkej, nech ho…“
„Co když je to důležité?“
Vyštráchá mobil z hromady oblečení. Podá ho Honzovi. „Pavlína.“
Ten ho vezme. „Ahoj, Pavli? Ty brečíš?“
„Šéf si mě pozval na oběd.“
Honaz se zarazí. Kvůli tomu brečí? „To snad není tak špatný ne?“
„Ale ne. Je pryč. Navrhl mě, zda bych nechtěla se s ním vídat.“
„Počkej a co Marek?“
„Nezajímalo ho a já potřebuji ty prachy. Co když mě vyrazí?“
„Zatraceně! To…“
„Utekla jsem. Nevím, co mám dělat.“ Honza sevře rty a odstrčí Petrovu ruku. Ten pochopí, že se stalo něco vážného. „Jeď k Jitce. Máš adresu?“
„Jo.“
„Zvládneš to?“
„Jo zvládnu.“
„Přijedu tam. Něco vymyslíme.“
„Honzo, díky.“ Telefon oněmí.
„Hajzl! Hajzl kurevský!“ začne hrubě nadávat. Petr nikdy ho tak neslyšel. Občas mu ulítlo sprosté slovo, ale zas takhle? „Jedu k Jitce. Pojedeš se mnou?“
„Jo. Odvezu tě a potom pojedu do laboratoře, ale měl bych být coby dup zpět. Najdu tě u Jitky.“ Zajímalo by ho, co se stalo, ale jistě mu to později řekne.
„Jo.“ Začne sbírat oblečení a třídit. Petr se obleče. Sejdou dolu a vyjedou. V autě mu Honza vysvětlí co se Páje stalo. Je vzteky bez sebe, když si vybaví i Adélu. Jak to mohl vůbec navrhnout? Jistě Pája je hezká holka, ale na rozdíl od té bloncky má v hlavě rozum. Petr přemýšlí o tom, že tušil, že není vše, jak má být, ale zas takhle? To snad ne. Copak se tohle musí dít? Nemůže člověk jednoduše proplout životem, aniž by se něco stalo? Proč oni? Je pravda, že setkání s Honzou se mu vše změnilo. Ale neměnil by ho. Leontýna byla fajn, ale po její smrti, tak nějak život začal být jednotvárný? Špatné slovo, prostě jen tak žil. I když někdy toho vzrušení je až moc.
„Jitko!“
„Ahoj, prosím tě, co se to děje? V kostce. Pavlína mi tam sedí a brečí. Říká, že není žádná děvka!“
„V kostce. Růžena měla mrtvici a salon převzal její bratranec. To je fuk. Vyhodil Květuš a zvýšil nám za pronájem, ale i ceny. Prý jsme luxusní kadeřnictví, tak se nebudeme zahazovat s nějakými obyčejnými lidmi.“
„Měl jsi mi to říct dřív.“
„Vyvrbilo se to prakticky až teď. Dřív to byly jen tak drobné neurčité narážky, jestli víš. Dalo se to vydržet a čekal jsem na Petra, abych s ním to celé probral, ale obtěžovat Pavlínu, to fakt přehnal.“
„To ano. Jdeme na poradu. Podívejte se, není rozkošná?“ Petr už dávno visí na malé.
„Mohu?“
„Jasně. Tobě ji svěřím.“ Podá mu Natálku.
Petr si ji vezme. Usměje se na velká kukadla.
„Má ženské geny,“ zavrtí nechápavě Honza, který když se usměje na Natálku, tak začne natahovat.
„Blbost, rodičovské,“ opraví ho Jitka, když se dívá, jak se usmívá na malou. „Neuvěřitelné, ona se směje a mě to trvá, než se zazubí.“
„Něco se stalo?“
„Ale celý den zlobí. Nevím proč, ani pořádně nechce jíst.“
„Hm, to může být celá řada…“
„Dost! Nechci slyšet dítě a jeho potřeby. Musíme vyřešit tohle,“ překazí jim další rozhovor Honza. Všichni jdou k domu. Od bazénu je slyšet kluky.
„Jak to kluci berou?“
„Jako velkou panenku, s kterou si nemohou hrát, ale později to bude lépe a aspoň tolik nezvlčí.“
„Honzo! Díky bohu! Co mám dělat?!“
„Něco vymyslíme, uvidíš.“
„Nemohu opustit to místo. Těžko jsem ho získala, ale s těmi penězi a jít jinam? Není to jednoduché a na osamostatnění prostě nemám. Chtěli jsme si pořídit byt. Byla jsem tak ráda, že Marek se konečně rozhoupal a začal plánovat společnou budoucnost. Tak nějak jsem v to nepočítala a najednou tohle.“
„Měl by dostat přes držku!“ zabručí Jitka. Petr se cele věnuje Natálce. Jitka mimoděk zavrtí hlavou. Takhle mateřsky zaměřeného chlapa snad ještě neviděla. On fakt děti miluje, ale vypadá to, že i opačně, protože najednou je úplné zlatíčko a to dneska nevěděla, co s ní je.
„Ty nemáš na osamostatnění?“ optá se ho váhavě Pája.
„Nemám. Byt přestavba… nekradu. Vyjdu s tím, co mám. Mám sice dluh, ale mořím ho.“
Jitka se usměje. „Jasně. Petře nemáš nějaký nápad?“
„Vůbec žádný, ale jedu do laboratoří, snad něco vymyslíme s Jindrou.“
„Jasně. Tak mi ji dej nebo tam neodjedeš.“ Vezme mu dítě z náruče.
„Bylo mi líto, že jsme nemohli mít druhé dítě,“ řekne s lítosti.
„Chtěl bys?“
„Určitě. Omlouvám se a jdu. Ahoj. Ahoj Natálko,“ usměje se a ona mu to oplatí.
„Musíš ho přivést častěji,“ broukne k bráchovi. „Tak a co teď? Armani tentokrát prostě tu nezapůsobí. Je to podnikatel.“
„Budu muset odejít. Děvku ze sebe nenechám dělat,“ popotáhne a pořádně se vysmrká.
Jitka přemýšlí. „Jedině mu najít novou ochotnou hračku do postele.“ Pavlína s Honzou se zatváří skepticky. „No co? Pár takových kačen znám.“ Oba vyprsknou smíchy i přes vážnost situace a Natálka se silně rozbrečí.
„Zavolejte Petra!“ zavřeští, protože má pocit, že se jí hlava rozskočí. Honza místo toho vezme Pavlínu za ruku a vede ji k bazénu. Lehnou si na lehátka a vnímají poklid večer.
„Zdrhla jsem odtamtud. Měla bych tam být, ale nikoho jsem objednaného neměla, tak jsem si vzala volno. Nemohla jsem tam déle být. Je slizkej.“
Honza přikývne. To má pravdu. Slizoun.
Petr zatím dojede k bráně.
„Tak jak bylo, profesore?“
„Josefe, náramně. Dovolená úplný poklad a u rodičů počasí až na pár přeháněk taky parádní. Juliana tam ještě zůstala. Tak co, ještě mi platí vstup?“
„Samozřejmě. Tak jeďte.“ Zaparkuje na vyhrazeném místě. Sotva vejde dovnitř, už ho chytá Jindra ve svém obvyklém bílém plášti.
„Už mě odepsali, ti supi,“ zuřivě mu šeptá do ucha.
Petr si ho prohlédne od shora dolů. Je upravený, čistý a obroučky má normální. To znamená, že Lukáš je doma. „Nediv se, když opouštíš palubu, tak jednoduše s tebou nepočítají. Hele, mě spíš zajímá Juliana. Jak to s ní je? Neříkej, že je to stále kvetoucí rostlina.“
„Neměla by. Jistě jsou takové květiny. Některé orchideje, sotva shodí květ, už mají další. Nebudeme tu stát jak nějací mamlúci.“ Jdou do salónku, který je spíš upravený jako knihovna, kuřárna, na pokec. Moc lidi tu nebývá, ale je to nejútulnější místo, kde se dá pobývat. Všude jinde člověk musí dodržovat předpisy.
„Jak jsi na to přišel?“
„Náhodou. Otevírám dveře od balkonu a najednou mě napadlo, že co jsme ji dostali, tak pořád kvete. Není to přirozené. Jak jsi ji vlastně vyšlechtil?“
„Dostal jsem mix rostlinek, popravdě nevím od koho. Ihned jsem je zasadil. Vzpomínám si, že dokonce u nich nebyly popisky.“
„Jindro, uvědomuješ si to? Co kdyby to bylo něco nebezpečného? To přijímáš od každého neoznačené věci?“
Ten na něj zírá. „Jo a proč ne? Taky občas něco pošlu známým bez popisku. Někdy je to legrace, jako záměr no a někdy čistě na to zapomenu. Vzpomínám si, že jednou jsem zapomněl napsat adresu na balíček. Byl na Nový Zéland. Slečna ho za přepážkou nechtěla ho bez té adresy vzít. Ani nevím, zda tehdy došel.“
Petr zaúpí. Vědci! Jsou jak malé děti.
„Všiml jsem si vůně. Další měla zvláštní pach. Zkusil jsem je zkombinovat. To jsem ještě tehdy byl s bejvalkou. Nesnášela moje hrabání v zemině. Prej, že je to pro bezdomovce ne pro vědce. Hlupačka. Lukášovi to nevadí, dokonce mi pomáhá.“
„Tak jsi šťastný.“
Jindra se zamyslí, potom se mu pevně zadívá do očí. „Jo.“
„To jsem rád. Bál jsem se, že ti život s mužem nebude vyhovovat.“
Jindra se pohodlně opře. „Spíš tady jde o osobu, s kterou žiješ, ne o pohlaví. Rozhodně ji dál sleduj. Já nebudu moci. Chci podrobné raporty. Taky musím poděkovat za dům. Luki to říkal. Taky díky.“
„Prosím tě.“ V tom si na něco vzpomene. „Hele, mohli bychom mít u tebe kočku?“
„Kočku?“ optá se udiveně.
„Jo, našli jsme ji na pokraji smrti. Je teď v útulku, ale rádi bychom ji vzali zpátky, tedy Juliana. Ehm jmenuje se Liana.“
„Ale jo klidně, ale nesmí rozhrabávat hlínu v květináčích. Mohla by lovit. Je lovec?“
„Netuším, ale zřejmě ano.“
„Tak jo. Jestli najdu jeden škrábanec, kde nemá být, vyhodím ji. Nechce se mi tam.“
Petr na něj zírá. „Vždycky se můžeš vrátit, no ne?“
Jindra přikývne, jako by na to přišel právě teď. „To je fakt. Snad tu nějaké místo seženu.“ Petr se v duchu usměje. Nějaké místo. Brali by ho všude všemi deseti. Jestli se o něj by nepřetahovali, pak by byli blbí.
„Určitě.“
Jindra si ho prohlédne od shora dolů. „To mi řekni, proč tvoje genialita na tobě není vidět.“
Petr se prohlédne. „Výchovou?“
„Možná. Běž nebo Domina bude řádit. Já už mám volno.“
„Neznáš řešení na situaci, kdy Honza musí odejít z práce, ale nemůžeš se osamostatnit?“
Jindra na něj se dívá. „Popřemýšlím.“
„Díky. Měj se.“ Dveře se automaticky otevřou. Jindra za ním se dívá. Nemá co na práci, protože projekty pomalu jsou z něho přesunovány na další lidi. Nudí se. Tak Juliana neodkvétá. Proč si to neuvědomil? Nebo je tu něco jiného? Něčeho, čeho si nevšimli? V rostlinné říši je mnoho věci mezi nebem a zemi. Jako květiny, co vykvetou jen jednou v roce a to ještě přes noc a potom mizí. Proč by to nemohlo být opačně? Evoluce, Darwine? Napoví mu hlásek. Jenže Juliana je kombinace dvou kytek I tak je s podivem, že byly kompatibilní.
„Máš jít k Domině.“
Opět. Zvedne se a poděkuje kolegovi za vzkaz. Jde, když si vzpomene na problém, který mu předestřel Petr. Neřešitelný. Vypadá to, že tam chybí finance.
„Ano? Potřebujete něco?“
„Jen jsem se chtěla optat, jak pokračují přípravy.“
„Dobře. Všechny projekty jsou pomalu přesunuty. Doufám, že budou v pořádku.“
Domina v dokonale padnoucím modrém kostýmku s broží na klopě ho pozoruje. Je škoda, že odchází, ale jedině blázen by si nechal ujít takovou možnost. Jindřich je vše možné, ale blázen není, i když někdy se to zdá. „Určitě budou.“
„Ano. Děkuji za tu možnost.“
„To já ne. To vy sám. Budete mít tam vše. Co jsem slyšela, tak dokonce tam dostanete dům. Leckdo by vám takové možnosti záviděl. Nebudete za nic muset platit.“
Jindra přikývne. Potom se rozzáří. „Mám to!“
Domina překvapeně se na něj podívá.
„Omlouvám se, musím jít. Právě jsem přišel na řešení.“ Vyletí ze dveří, aniž by se rozloučil. Žena se posadí do křesla. Bude jim tu všem chybět a začínají si to uvědomovat. Nejen jeho mozek, ale ta vitalita, potřeštěnost a neúnavnost. Už teď pociťuje všeobecnou skleslost. Než se vzpamatují, bude to nějakou dobu trvat.
„Petře mám to!“ vrazí do informační místnosti.
„Co?“ nechápe Petr.
„No přece to řešení. Musí odejít někam, kde nebude platit nájem.“
Petr si povzdechne. „No jo, ale kam?“
„To si už vyřeš sám. Ahoj!“ zmizí jako pára nad hrncem.
„Bože, bude mi chybět,“ pronese Karel, s kterým zkoumá jednu počítačovou záhadu. Mělo by to fungovat, ale z nějakého důvodu nefunguje. „Co to mělo znamenat?“
„Netuším,“ pokrčí Petr rameny. O tři hodiny později si vyzvedává mobil. Je rád, že to vyřešili a jen doufá, že už další psí kusy nebude dělat. Projede kolem Josefa, který mu pokyne. O necelou hodinu později parkuje před Jitčiným domem. Pohladí Terryho a Berryho, když si vzpomene na Jindrova slova. Tam, kde nebude muset platit. Jenže platit se musí všude. I domov. Zarazí se. Potom se zastaví a přemýšlí. Najednou jde k bazénu. Musí si to důkladně promyslet, protože takový krok to je něco, co se řekne a nemůže odvolat. Bude to mít dopad pro všechny.
„Co tu tvrdneš?“ optá se Slávek, který vyšel ven.
„Ale přemýšlím.“
„Dokonce i ty?“
„Nech toho. Víš, co se děje u Honzy v práci?“
„Děje se to den co den,“ vezme to krajně filozoficky. „Nic neobvyklého. Dotýká se to nás jenom proto, že se to týká Honzy.“
Petr přikývne. Má pravdu. Pod rukou se mu objeví chlupatá hlava, kterou začne hladit.
„Máš snad řešení?“
„Možná ano. Jindra mě to navedl. Otázka zda to půjde.“
Slávek přemýšlí. „Týká se to tebe a Juliany.“
„Ano.“
Slávek přikývne. „Tak to si rozmyslí dobře.“
„Jednou do toho šlápnout se musí, ne?“ Zvedne se a Slávek s ním. Jdou do domu a rovnou do kuchyně, kde Jitka vaří, Natálka se vrtí v přenosné postýlce a Honza uzobává něco z talířku.
„Mám řešení.“
„Cože?“ Jitka překvapeně zvedne hlavu. Před hodinou odtud odešla Pavlína a oni ještě přemýšlí a počítají, zda by to nějak nešlo.
„Jo.“ odkašle si. „Co kdybys u mě bydlel a ten svůj byt proměnil v kadeřnický salon? Nemusel bys platit nájem… Ehm, já vím blbost, ale…“
„Ne, to ne!“ řeknou překvapeně. Natálka se zavrtí, vztáhne ruce.
Jitka pohoupe Natálku. „To by šlo. Koupil bys jenom zařízení. Na to peníze by ti vyšly. Nájem bys platil, ale protože je tvůj, tak v tom by se nic neměnilo. Musel bys vydržet v salonu ještě nějaký pátek. Rozdal bys kontakty. Vsadím se, že někteří zákaznici by za tebou šli.“
„To by šlo. Petře, tobě by nevadilo, kdybych se k tobě přestěhoval?“
„Už jsem o tom uvažoval, ale tohle jen to urychlilo. Držet dva byty je pracné. Otázka zda je to v dobrém místě, zda budeš mít dost zákaznic a zdá se to dá nějak přestavět. Tedy zařídit nábytkem a já nevím čím ještě.“
„Mohl bys vzít Pavlínu do party. Takhle bys tam nemusel být celý den,“ ozve se Slávek. „Když jí dáš rozumnou cenu, určitě to vezme.“
„Měla by to blíž domů,“ zabručí. V hlavě si to převrací.
„Já ti to tam zařídím. Nudím se, Slávku,“ řekne nadšeným i omluvným tónem Jitka.
„Tak dobře, ale dáš na sebe pozor.“
„Rozkaz! Je to rozhodnuto.“ Všichni se na sebe spokojeně podívají, jen Honza se dívá skepticky. Oni mají vše jasno, ale popravdě ani jeden nemá tušení, co to je. On ji nemá. Tohle je obrovský hazard, ale půjde do toho, protože nic jiného mu nezbývá. S tím panákem, co by šéfem, dál nechce být. Má takový pocit, že dojde i na něho. Sice ne sexuálně, ale on by si něco našel.
