8. 3. 2013
Malý poklad
89.
Tati, Honza u nás bude bydlet?
Cinknutí nad kadeřnictvím upozorní Honzu, že přišel zákazník. Nikdy nepochopil celý systém i to, proč má dva vchody. K tomu tenhle je dost zvláštní, protože zákazník by jimi mohl uprchnout, jak někdy si říká. Tvář se mu rozjasní, když vidí Květušku, ale vzápětí se zachmuří, protože je viditelně pohublá a její dobrá nálada je pryč.
„Ahoj, Květuško. Posaď se. Přišla ses ostříhat?“
„Víš, že na to teď nemám. Snažím se ušetřit, co se dá. Aspoň díky tobě mám nějakou práci,“ povzdechne se. Posadí se ke stolku, kde leží dva časopisy a noviny. Smutně se na to podívá. Dřív jich tu bylo spousta a zvlášť jeden pro pány.
„Tak a teď nakloňte hlavu. Děkuji,“ usmívá se a kolem zákaznice provádí čarovný tanec. Květuška se usmívá, když ji vyfoukává vlasy. „Nebojte se, uvidíte, že to bude ono, co jste chtěla.“ Dá si na ruce gel a jemně se dotkne konečků, potom upraví ofinu. „Tak co?“
„Výborné?“ řekne. „Líbí se mi to. Doporučila mi vás moje kolegyně. Prý budu spokojená, i když si dost zaplatím.“
„Jsem rád, že jste spokojená.“ Trochu zaváhá, ale potom vytáhne z kapsičky vizitku. „Budu zde končit, jestli byste měla zájem ke mně dál chodit, kde to bude levněji.“ Podá ji rozpačitě. Rozdává je už týden těm, kteří k němu už chodí dlouho, ale stále si ještě na to nezvykl. Jeho byt je jeden velký chaos a jeho ušetřené peníze viditelně z konta mizí.
Žena ji vezme, zastrčí do peněženky. Potom vezme kabelu s věcmi a jde zaplatit. Petr jen doufá, že to nedá Janě, která nahradila blondýnku Anetu. Je černovláska, ovšem taky má vyvinuté vnady a dlouhé nohy v ultrakrátkých šatech nebo sukni.
„Chceš se osamostatnit?“ optá se klidně Květuška.
Honza si k ní posadí. „Ano. Nejde to. Zvedli tu ceny nejen nám, ale i za služby. Ale nechme toho. Jak se máš?“
„Jde to a to díky tobě, ale chtěla bych tě o něco požádat.“ Žmoulá v ruce ucho kabelky.
„Copak?“ připadá mu nervózní, ale taky smutná.
„Byla jsem za Růženkou. Je v LDNce.“
„Cože? Ona není doma? Jak je to možné?“
Květuška popotáhne a Honza jí podá kapesník. Chvilku ho žmoulá, ale nakonec ho použije. „Je to hrůza. Nepoznávám ji. Zřejmě ji tam šoupnul, protože je nemohoucí. Přitom má dost peněz, aby jí mohl zaplatit soukromou ošetřovatelku. Jednou říkala, že by raději zemřela, než aby tam skončila.“
„Ježíš! To je parchant.“
Květuška přikývne. „Mohl bys tam zajít? Vím, že je to těžké, ale myslím, že by tě ráda viděla. Nemůže nic dělat, ale já si myslím, že vnímá očima, jestli tomu rozumíš.“
„Jo vím,“ povzdechne si. „Zajdu tam.“ Růženě hodně toho dluží, ale nerozumí, jak mohl ji dát do LDN.
„Díky moc. Půjdu.“ Rozhlédne se po salónu. „Necítím se tu dobře. Tolik se toho zhoršilo a řekla bych, že ne k lepšímu.“ Potom se usměje. „Nechceš někoho na přivýdělek?“
Honza si povzdechne. Neví, jak ji to říct. „Nevím, jak budu první měsíce vycházet. Vůbec netuším, zda se dokážu uživit, natož abych bral ještě někoho jiného.“
Květuška přikývne. Vstane. „Půjde ti to, ale dej pozor, aby dotyčný nezjistil, co děláš.“
Honza přikývne. Když odejde, chvilku jen sedí, protože se mu nechce jít za ostatními. Vzpomíná si, jak dřív to bylo jiné. Teď je to takové strohé, podezíravé a holky zepředu si víc hledí svého. Zvedne hlavu, jak se ozve zvonek.
„Ahoj!“
„Ahoj.“ Ještě ji to neřekl, i když si myslí, že něco tuší. Je nejvyšší čas. „Pavli, máš na chvilku?“
„Jasně. Povídej.“
Honza přerovná dva časopisy. „Chci odtud odejít.“
Pavlína zkamení a její tvář se protáhne. „Kruci, tušila jsem to. Byl bys blbej, kdybys tu zůstal. Kam chceš jít? Máš už něco?“ Sedí s nohama od sebe, i když je v sukni, lehce nachýlená. Tmavé vlasy svázané do uzlu a na nose sklouzlé sluneční brýle.
„Ostatní mě přemluvili, abych ze svého bytu udělal kadeřnictví.“
„Závidím ti. Já tady musím zůstat, a kdo ví, kdo přijde na tvé místo. Šéf už něco tuší?“
„Ne.“
„Tak mu to neříkej.“ Povzdechne si a zvrátí hlavu. Studuje strop. „Takže odcházíš.“
Honza přikývne. „Nechtěla bys dělat se mnou?“
Pavlína ji rychle vrátí do původní polohy. „Jak to myslíš?“
„Já vím, že to není nic moc, ale doufám, že se uživím i při starých cenách, co jsme tu měli. Jedno místo moje, druhé tvoje.“
Pavlína zírá.
„Byl by to risk. Vůbec netuším, zdá to zvládnu nebo ne. Zda mi tam přijdou lidi nebo taky ne. Všichni do mě hučí, že bych ti to měl nabídnout.“
„A ty?“
„Mně by to nevadilo. Stříháš dobře a snad vycházíme, ne?“ Motám se v tom jak slon v porcelánu, pomyslí si znechuceně.
„Jo to jo. Je to risk,“ zamumlá. „Mohu ti to dát vědět zítra? Potřebuju si to promyslet. Není to jednoduché, protože pokud se to nepovede, jsem na dlažbě.“
„V klidu,“ řekne ulehčeně, že to vzala.
„Končíš?“
„Ne. Ještě dvě hodiny,“ řekne s kyselým výrazem. Dřív touhle dobou už dávno zmizel.
Telefon. Zvedne ho. Jitka? Zasténá. „Co je?“
„Snad neruším svého bratříčka. Já se tady honím, málem, že si neuženu angínu a ty mě zdravíš takto? Jakou chceš pohovku? Červenou nebo čokoládovou?“
Honza se podívá na Pavlínu. „Pohovku? Jakou pohovku?“
„Bože, ťunťo, no přece, aby si mohli kam sednout! Nebo snad budou sedět na tvých koulích? Chce to nějakou úroveň!“
„To jo, ale pohovka?“
„Víš, co kašlu na tebe. Hano, ta čokoládová b…“
„Jitko!“
„Pohovka?“ optá se tázavě Pavlínka, když dovnitř vejde hřmotný zákazník. Bez všeho složí mohutnou kostru v židli u umyvadla a rozváže si culík.
„Bude to?“
„A jako co, pane?“ optá se Pavlína.
„No, jsem v kadeřnictví, nebo ne? Tak mi je umyjte a potom trochu ostříhejte.“
„Jasně.“ Mrkne na Honzu, který ho účastně pozoruje. „Hned se do toho dáme.“ Zpoza závěsu vejde mladá holčina. Rozhlédne se a tichým hlasem řekne. „Víte, potřebuju ostříhat.“
„Zde si můžete odložit. Prosím.“ Postaví se za umyvadlo. Už dlouho spolu nestříhali. Pavlína zuřivě přemýšlí, zda má Honzovu nabídku využít nebo ne.
Petr téhož dne zazvoní u Jindřichova domu. Je to krásný dům, i když okolí vypadá zanedbaně, ale moc dobře ví, že je tu nainstalováno nejmodernější sledovací zařízení. Sám je osobně vybíral a kódoval, tak snad by mělo být v pořádku.
„Kdo je to?“
Petr odolá říct listonoš. „Petr.“
„Pojď dál!“ ozve se bzukot a on vejde dovnitř. Zajímalo by ho, kde je, ale to už ho vidí, jak vychází ze skleníku. Kromě starých kalhot nic na sobě nemá. Spěchá k němu po kamenné cestičce.
„Ahoj.“
„Ahoj. Luki je pryč, ale za chvilku přijde.“ Vede ho dozadu, kde Lukáš udělal malou houpačku tak pro dva. Sednou si na ní a kochají se krásnou zahradou. „Jak se máš?“
„Jde to, jen nevím, jak řeknu Julianě, že se k nám přestěhuje Honza. Uvažuji, zda to není ukvapené rozhodnutí.“
„Nemyslím. Když se tam necítí dobře, tak má odejít. Chceš džus?“ Poopraví si slepené brýle. Petr ho s úsměvem pozoruje, protože se optá, ale nečeká odpověď. Někam se žene. Za chvilku ho vidí balancovat s tácem v ruce, když škobrtne a padá. Petr se zvedne, ale nic z toho zachránit nedokáže.
„Nechápu to. Včera jsme to donesl v pohodě. Nic, přinesu jiný.“
„Nemusíš!“ ale to už je pryč. Petr se zvedne, aby uklidil střepy, protože by dokázal do nich šlápnout. V práci se chová úplně jinak a s nejjemnějšími nástroji zachází bravurně a tady se překotí s tácem. Opravdu se nezměnil i přes celou Lukášovou snahu, za což je rád.
„Tak tady to máš. Chci ti poděkovat, že budeš hlídat dům a Liana rychle pochopila, že má lovit myši a nic jiného. Chytrá holka.“
„Opravdu je loví?“
„Jako ďas. Ten její zvyk je dávat na předložku je roztomilý. Jen Lukáš to nesnáší. Minule do nich šlápnul.“
Petr se rozesměje.
„Málem ji zaškrtil. Nechce se mi tam a chce se mi tam.“ Zadívá se na okolí.
„Pojede tam i Lukáš. Nebudeš sám.“
Jindra se rozzáří. „To je jediný rozumný klad. Musíš mi psát, co Juliana. Nainstaloval jsem k ní kameru. Snímá každý její pohyb. Nechce se mi věřit, že by nepodléhala přírodním zákonům. Nic věčně kvést nemůže.“
„To ne.“ Přikývne Petr s džusem v ruce. Spokojeně se pohupuji sem a tam. „Jak je na tom Luki?“
Jindřich se zamyšleně zadívá na rybníček. Mohl by tam nainstalovat takové to klepadlo, co jedno viděl v japonské zahradě. Jo bambus. Jede pryč, tak nic nebude dávat.
„Jak je na tom Lukáš?“ optá se opět trpělivě Petr.
„Co? Jo Lukáš? Jo asi fajn, proč se ptáš?“
„Jen, že nemá cizinu.“
„Má rád mě,“ řekne tak samolibě, že by ho Petr nejraději zabil. „Bude fajn. Jen Juliana mi dělá starosti.“
Petr si pomyslí, že starosti by mu měl dělat Lukáš. Jenže Jindřich je Jindřich. Někdy možná je praštěný, samolibý, nafoukaný a bezcitný, ale má dobré srdce, což v dnešní době zní divně. Lukáše má opravdu rád. „Už jsi mu řekl, že ho miluješ?“ optá se, i když ví, že by si tím mohl na svou hlavu přivolat bouři.
Jindřich si sundá brýle a začne je čisti. „Špinavé,“ prohodí. Zamžourá na Petra. „Měl bys toho nechat. On to ví. To stačí.“
Petr si povzdechne. Je rád, že mu nevynadal, ale ta jeho tvrdohlavost ohledně Lukiho je neskutečná. „Kdy jedeš? Máš už letenku?“
„Posledního srpna. Do té doby Lukáš říká, že vše stihneme i nafotit ten kalendář. Do laboratoři už moc nechodím, tak mám spoustu volného času. Vůbec netuším, co s tebou vzít a co ne.“
„Luki ti poradí,“ utěšuje ho. On by taky nevěděl, co zabalit na skoro… Jak dlouho? Na nekonečno? Všechno si tam bude moci koupit. „Vezmi jen to nejnutnější. Určitě si tam vše koupíš.“
„To jo. Bude mi chybět moje knihovna, i když jsem už uvažoval, že bych ji tam přestěhoval. Lukáš říká, že jsou firmy, které se na to specializují.“
„Opravdu? Slyším poprvé, ale máš toho tam hodně.“ To by byly tak asi čtyři nakláďáky.
„To je fakt. No něco bych tu nechal, ale… málem bych zapomněl.“ Odejde a vrátí se s tlustým fasciklem. Položí mu to do klína.
„Co to je?“ optá se podezřívavě Petr.
„To? Ehm sepsal jsem ti, jak máš zacházet s každou rostlinkou.“
Petr namátkově otevře fascikl. Přelétne očima, co a jak má dělat. „Problém je, že nevím, jak která kytka vypadá, tak si ji nebudu umět přiřadit.“
„Ty to nevíš?!“
„Nevím!“ řekne podrážděně. „Nejsem botanik, jsem matematik.“
„Ech, na to jsem zapomněl.“ Vezme mu fascikl. Petr se ho rád vzdá. „Já ti tam dodělám obrázky rostlinek,“ navrhne sebejistě. „Tímto způsobem každou rozeznáš,“ řekne spokojeně, jako by vyřešil světový mír.
Kruci! To nechce. Chce tu jenom přijít, podívat se a popřípadě něco zalít. „Tak dobře, ale znáš mě. Nevyznám se v tom.“
„Jasně,“ zabručí Jindra. „Prý je tam stále počasí a jsou tam krásné květiny. Doufám, že ten domek bude se zahradou.“
„Určitě. Každý dům má zahrádku ne? Tedy kromě panelových.“
„Jojo. Povídal Lukáš, že se nechceš fotit. Měl bys.“
Petr si povzdechne. Člověk by řekl, že někdo kdo byl navržen na Nobelovu cenu, tak bude mít soudnost, ale to ne. Vůbec mu nerozumí a měl by. „Podívej se. Učím na vysoké škole, málem že mě loni nevyhodili. Nemohu si dovolit další skandál, ale souhlasil jsem. Lukáš ti nic neřekl?“
„To je úžasné! Asi v tom shonu na to zapomněl. Jsem tomu rád a to Estel povídala, že bys mohl mít na hlavě helmu, ale kdo by se díval na chlapa, který by měl zabalenou hlavu?“
Petr vyprskne smíchy.
„Je tu něco k smíchu? Ahoj, lásko.“ Jindra přistoupí k Jindřichovi a políbí ho na tvář. „Obsadil jsi mi místečko. Šel jsem na ambasádu. Člověk stále musí mít pro vstup do Spojených státu, povolení. V dnešní době!“ přitáhne si židličku a položí ruku na Jindrovu nohu.
Petr přemýšlí, jak to, že je Jindra ten nahoře.
„A dobrý?“
„Jo dobrý. Můžeme odletět. Jsem rád, že jsi souhlasil. Víš o tom, že Petr dal souhlas k focení? Estel povídala, že to bude úžasné. Možná že to bude poslední focení, tak chci, aby bylo nejlepší.“
„Proč?“ optá se rychle Jindra.
„Ze Států se těžko něco vyřizuje a budu tam zaneprázdněn.“
„Máš už nějakou práci?“
„Něco se najde. I kdyby to bylo focení katalogů. Jsem poměrně známý,“ řekne bez obalu. „Petře, rádi bychom, no kdybys, víš co,“ souká ze sebe.
Petr chce odmítnout, ale vzpomene si na minulé focení. Bylo to skvělé a on vypadal na té fotce opravdu dobře. Určitě retuš. „Tak dobře, ale když řeknu ne, tak to bude ne.“
„Hurá!“ Lukáš ho spontánně obejme. „Díky moc. Dokonce i Armani a Kaoru to slíbili. Vlastně všichni, i když jeden váhá, ale to je moje starost. Jsem rád, že aspoň jedna starost je pryč.“
Jindra ho láskyplně pohladí. Petr se usměje. Možná má Jindra pravdu, ale on rád slyší - miluji tě. A pak vždy se nějaká práce najde. „Uživil bych se jako model?“ optá se najednou.
Lukáš překvapeně k němu zvedne hlavu. „Jistě. Mužští modelové mají štěstí, že u nich věk nehraje takovou roli, ba někdy je to právě naopak, což je výhoda. Jestli chceš tak Estel ti udělá pár fotek a já je zanesu do agentury.“
„Ne, ne. To jen jsem se tak ptal. Tak já půjdu.“ Najednou si připadá mezi nimi trapně.
„Jasně, ahoj a díky moc.“
Petr odejde a Lukáš s Jindrou osamí. Lukáš ihned si přesedne k němu na houpačku. Někdy nemůže uvěřit, že k němu patří. Je chytrý, slavný a k tomu krásný. Přitulí se k němu. V jeho náručí, i když je to podivné má jistotu, jakou s nikým nepoznal. Přitom se skoro neumí obléct.
„Zatraceně, pořád padají.“
„Máš nové brýle,“ broukne nezřetelně. Nechce se mu odjíždět, ale chápe, že taková nabídka se neodmítá. Mohl by vynalézt nebo objevit něco opravdu revolučního. Ve vědě se nevyzná, ale ví, že pracuje na něčem důležitém. Nechápe, jak tehdy mohli se dát dohromady.
„Miluji tě,“ řekne. Někdy na ta slova čeká, ale nikdy nic nepřišlo. Doufá, že jednou mu to řekne.
„Já vím. Děkuji.“ Jindra Lukáše políbí na rty. Byl blázen, když neviděl, co má před očima. Jenže se bojí, že ho opustí. Má strach mu říct totéž, protože pak zůstane sám, i když má práci, objevy, Julianu, pak je stejně sám.
Lukáše to krátce zamrzí, ale potom se usměje. „Víš, co? Měli bychom udělat seznam, co si sebou vezmeme.“
Jindra si vzpomene na Petrova slova. „Co nejméně.“
„Rozkaz. Jsi si jistý?“
„Jo. Když tak tam nakoupíme. Mám lepší nápad, jak ten čas strávit.“
„Nemusíš do práce?“
„Tak přijdu později. Jsi důležitější.“
Lukáš se usměje, chytí ho kolem krku. „Tady?“
„Pamatuješ, jak jsme dopadli minule?“ Políbí ho na krk.
„Tentokrát budeme opatrnější,“ ujistí ho vehementně Jindra. Lukáš se zvedne a rychle se svlékne. Už dřív zjistil, že sem není vidět. Jako by ten dům i majitele krylo kouzlo. I Jindřich se svlékne. Když odloží brýle, na chvilku je dezorientovaný, ale vzpamatuje se, když ucítí ruku, která ho hladí. Nahý se posadí na houpačku, která se trochu zhoupne.
„Jsi krásný.“
„Blbost,“ zabručí rozpačitě. Tyhle řečičky nemá rád. Nikdy neví, jak na ně má reagovat. Místo toho se dotkne teplé pokožky svého milence. Opět žasne nad sebou, nad ním, nad svými těly, co dokážou. Miluje se ho dotýkat. Takovou slast se svou bývalou nepocítil.
Lukáš se mu posadí na nahá stehna, aby se jejich vzrušená pohlaví o sebe třela. Nakloní se a políbí ho na rty. Vklouzne dovnitř, jako do přístavu, který se mu spásně otevírá po dlouhé plavbě. Dotýká se ho, tře se o něj a zvyšuje prožitek z milování.
Jindrovy ruce jsou na jeho zádech, ale brzy sevřou zadek, aby se k němu přitiskl co nejtěsněji. Nohama se zapírá o zem, aby se houpačka nehnula. Lukáš se odsune, aby lépe viděl na klíny. Vezme je oba do ruky a tře je o sebe. Zasténá slasti.
„To je ono.“
Vykřikne, když vyvrcholí. Sklouzne z houpačky, klekne si a vezme ho do úst. Jindra se drží houpačky a s hlavou zvrácenou do zadu o ničem nepřemýšlí. Tělo mu strne, když vyvrcholí, ale vzápětí zmalátní. Zamžourá na Lukáše, který jeho semeno polyká. Pohladí ho po vlasech a vytane mu Petrova otázka: Miluješ ho? Neví to, ale nedokázal by si svůj život bez něj představit.
Lukáš si položí hlavu do jeho klína. „Vidíš, nespadli jsme.“
„Jenom proto, že jsem ji držel. Nechceš vstát?“
Lukáš přikývne. Posadí se vedle Jindřicha. Obejme ho a potom přitáhne slabounkou deku. Zahalí je do ní. Dívají se na zahradu, když Jindra vyletí a rozeběhne se nahý domů. Lukáš si z toho nic nedělá. Nejspíš si na něco vzpomněl. To potom jde všechno stranou. Lehne si na houpačku. Moc toho nevidí, ale je mu to jedno. Přes tvář mu přeletí chmura. Balení, odlet do Ameriky. Nemá rád cizinu, ale nedokáže si představit, že ho tam nechá na pospas těm úchylákům. Potřebuje stát pevně na zemi. Nějakou práci si tam vždy najde, ale popravdě zamiloval si tenhle dům. Chtěl se optat Jindry, zda by s ním mohl bydlet. Z jeho bytu se stala spíš přestupní stanice. Teď to ovšem padne.
Vstane a jde do domů.
Tak tady to je, pomyslí si Honza, když se zadívá na dva čtyřpatrové domy ve tvaru dvojitého L a zahradou. Celý pozemek je oplocený. Aspoň, že jí vybral slušné místo, i když kdo ví. Vejde dovnitř skleněnými dveřmi. Přivitá ho stařecký pach, dezinfekce a léky. Obrátí se mu žaludek, ale jde dál. Rozpačitě se zastaví, protože netuší kam dál.
„Potřebujete něco?“ optá se ho starší plnoštíhlá žena. V rukou nese nějaký tácek.
„Paní Růžena, ona je tu po mrtvici,“ vysvětluje.
Žena se usměje. „Pojďte. Naštěstí máme tu jenom jednu Růženu, takže to bude nejspíš ona. Copak ji chcete?“ zeptá se zvědavě.
„Jen ji vidět.“
„Bude ráda. Moc návštěv tu nemáme.“
„Chápu.“
„Tak tady to je. Dveře číslo pět.“ Honza přikývne, vejde dovnitř a rozhlédne se. Hned zpozoruje postavu na vozíčku u okna. Přistoupí k ní. Děs! To snad není ona, napadne ho, když vidí splíchlé vlasy bez lesku, bez přelivu. Obejde ji.
„Dobrý den.“ Nic. Pohladí ji po ruce, ale v očích se mu zdá, že zahlédne poznání. Mimoděk natáhne ruku k vlasům. Vždy je měla krásné, ale teď… Napřímí se a jde. Rozzlobený vyjde ven. Tak takhle to nejde. Otevře kufr auta a sevře rty ještě víc. Potom odhodlaně vezme kufr se svým náčiním a další, kde má barvy a různé pomůcky.
„Zapomněl jste něco?“ optá se ho stejná pečovatelka.
„Ne. Víte…“ zarazí se, protože netuší, zda může nebo ne. „Chci paní Růženě udělat hlavu.“
Žena vykulí oči. „Udělat hlavu?“
„Ano. Vlasy. Půjde to? Pomůžete mi? Víte, když jsem u ní začínal v salonu, tak jsem ji stříhal každý měsíc. Potom jsem za ní chodil domů. Má je krásné a vždycky se snažila mít je upravené, chápete mě?“
„Myslím, že ano, ale je to zbytečné.“ Divný chlap a ty kufry… Aby to nebyl nějaký podvodník nebo zloděj.
„Není. Aspoň na chvilku. Já přijdu opět. Salon byl pro ni životem. Jednou vzpomínala, jak za války stříhala německé paničky stejně jako po večerech sousedky zadarmo.“
Žena váhavě přikývne. „Tak půjdeme ne?“ Honza s kufrem vkročí do místnosti. Poklekne před paní Růženu. „Umyji vám hlavu, a jakou barvu byste chtěla? Modrou? Co fialkovou? Taky ne? Stačí mrknout. Stříbřitou?“
Mrk.
„To je pokrok. Jdeme na to.“ Umyji ji společně hlavu. Žena se dívá na to, jak ji dělá vlasy, zatímco paní Růžena nechybně sedí na vozíčku.
„Jak se jmenujete?“
„Honza Strašný a vy?“ Potom sáhne do kapsičky a podá jí navštívenku. „Od příštího měsíce stříhám na této adrese. Kdybyste chtěla malou změnu, přijďte.“
„Karolína Nováková. Pomáhám tu. Jste moc šikovný.“
„Snažím se, ale jenom díky paní Růženě jsem jel do Paříže a umím to, co umím. Svým způsobem mě učila. Tak co tomu říkáte?“
„Nádhera! Počkejte, sice se to nesmí, ale něco přinesu.“ Rychle odspěchá a vrátí se zrcadlem. „Bojíme se, že by mohli je rozbít nebo tak. Někteří sice nemůžou chodit, ale máme tu případy, které naopak jsou čilí, ale nechápou nic.“ Nastaví zrcadlo před paní Růženu. „Její oči úplně září.“
„Musím poděkovat a přijdu zase,“ odhodlá se. „Moc děkuji za pomoc.“
„Líbí se vám to? Ne?“ zasměje se. „Mám tam někde chybu? Tady?“ Upraví ji pramínek vlasů. Mrk.
„To je úplně zázrak.“
„Kdepak, jen neměla důvod komunikovat. Je trochu tvrdohlavá. Mám přijít zas?“
Mrk.
„Souhlasí. Musím běžet, ale přijdu a nejspíš přivedu ukázat Petra. Nikdy ho neviděla a Julianu taky.“
Mrk.
Honza se usměje, schová nástroje.
„Tohle nebylo levné,“ řekne na chodbě Karolína.
Honza pokrčí rameny. „Kdybych měl vše počítat na peníze, nejsem nikým a nemám nic. Ještě jednou děkuji a přijďte. Uvidíte, nikdo vás nepozná.“ Rozloučí se s Karolínou a jde k autu. Schová kufr a jen se usadí na místo řidiče. Je unavený, jak dlouho už ne, ale kolem srdce má pěkný pocit. Rozjede se k domovu. Měli by to konečně říct Julianě. Netuší sice jak, ale budou muset. Jeho byt je v permanentní rekonstrukci a Jitka úplně ožila. Vzpomíná si, jak mu brečela na rameni, že už nemůže mít děti. Nakonec se jí to povedlo, ale doktoři po porodu provedli vyšetření a řekli, že už další ne, ale osobně si myslí, že je konečně spokojená. Malou má sebou a běhá po obchodech. Jak zvládá tři děti, dům, Slávka a rekonstrukci nechápe. To co mu navrhla, vypadá úžasně, ale čokoládovou pohovku považuje za zbytečnost.
Vytočí číslo.
„Ahoj slůně…“ začne, když se ozve smích.
„Tatínek se sprchuje,“ říká mu hlásek. „Proč říkáš tatínkovi slůně?“ Honza je rudý jak rajče. Kruci nebude ji to vysvětlovat. Naprosto se to nehodí pro dětské uši.
„Protože je velký,“ napadne ho spásná myšlenka.
„Aha. To je pravda. Chceš ho k telefonu?“
„Ne. Vyřiď, že jedu do svého bytu za Jitkou a vrátím se trochu později.“
„Vyřídím! Ale přijď před animaxem. Tatínek mi nemůže číst titulky, protože má něco důležitého na práci a já všechny nestihám.“
„Dobře, přijedu. Pa, cácorko.“
„Pusu!“ mlask. Usmívá se, když se vrací. Potom zatočí a jede skoro do středu města. Bude to tady stačit? Co na to sousedi? Může se to vůbec? Ale na úřadě nic neříkali, tak snad to půjde. K čertu! Když nad ním může být právnická firma, tak proč ne kadeřnictví?
„Jitko?!“ zvolá ve dveřích.
„Kuchyň. Už jsi ji viděl?“ Honza vejde dovnitř a stočí zrak mimo, protože zrovna sedí na židli a přidržuje si Natálku u prsu.
„Neodvracej hlavu. Kdysi i …“
„Fajn. Jdu se podívat,“ řekne rozpačitě. Jitka ho s úsměvem pozoruje. Honza vejde do bývalého obýváku, který spojili s dalším. Tady bude zrcadlo. Tam další, jestli si někdy někoho sežene. S někým dalším bylo by to lehčí a nejlépe by byla Pavlína. Snad se to rozjede. Už tu byli malíři a byt je vymalován příjemných hnědých oranžových barvách. Ví, že Jitka sem chce dát ještě ostře zelenou na oživení. Zadívá se na pohovku. Zbytečně zabírá místo. Potom si do ní sedne. Pohodlná. Zrak mu padne na nevybalenou krabici.
„To je konferenční stolek. Tady bude komoda na ručníky. Na to dostaneš dáreček, uvidíš sám. Budeš nadšený.“
„Jitko, to muselo…“
Rozesměje se. „Hlupáčku. Mám to za ceny, o kterých se smrtelníkům může zdát. Zapomínáš, že jsem architektka. Znám kde koho. Mám ji za čtvrtinu ceny jen proto, že byla vystavená.“
„Ty vole!“
„Nebuď před ní sprostý. Zítra podnikneme honbu za poklady.“ Zvedne prst. „Neboli za výzdobou.“
Honza vstane a jemně ji objeme. „Nemusíš pospíchat.“
Jitka se zamračí. „Mám pocit, že musím. Už jste to řekli Julianě?“
„Dnes. Netušíme, jak se zachová.“
„Vezme to dobře, uvidíš. Hlavně to řekněte, tak jak to má být.“ Píp. Jitka se mrkne na telefon. „Musím běžet. Ahoj a nezapomeň zamknout.“ Honza osamí uprostřed svého bytu. Bude to tu parádní, až s tím skončí, ale taky jeho úspory budou na dně, ale stejně se chtěl osamostatnit. Jestli krachne, bude muset si najít nějaké místo, ale zvládne to.
Zastaví se před domovem, kde poslední dobou stále víc času trávil než u sebe. Jeho domov a zároveň není. Co když Juliana nebude o tom chtít slyšet? A co když to Petr navrhl jen tak? Položí hlavu na volant. Tohle nezvládne. Přetře si spánky a raději se vydá do bytu.
„Jsem tu.“
„Ahoj. Něco se stalo?“
Honza zavrtí hlavou. „Ne, jsem unavený. Byl jsem za Růženkou. Je v LDNence. Udělal jsem jí hlavu.“ Praští sebou na pohovku. Pootevře jedno oko. „Něco tu voní.“
„Játra.“
„Ty nemám rád.“
„Tak si vezmeš chleba,“ řekne nemilosrdně Petr.
„Cože?“
„Nebudu kvůli tomu vyvářet jak blázen. Zvedni se a pojď mi pomoct.
„Kde je Juliana?“
Petr se zamračí. „Volá s Katkou od mažoretek. Teď jsou prázdniny, tak nemají schůzky, ale něco si domlouvají. Jen doufám, že to nebude zase nějaké přespání. Nemám to rád.“
„Já jo. Můžeme… Au!“
„Brambůrky jsou k televizi a tloustne se po nich. Dej si rýži.“
„Suchou?“
„Ne. S játry. Nebo si na ně můžeš něco udělat.“
„Ahoj, Honzo! Tati už to bude. Krásně to voní, že jo? Já miluji játra, ale tatínek mi je moc často nedělá.“ Honza si tiše povzdechne. Bude je muset snést nebo si udělat ten chleba. Je unavený. Tak vůbec netuší, zda má začít o stěhování nebo ne, protože Petr se tváří jak sfinga. Kdy je to vhodné? Přece jenom není to jeho dům a Juliana je jeho. Má nějaká práva? Kruci, aby se v tom čert vyznal.
„Vezmu si chleba.“
„Dneska jsi nějaký divný. Nemáš rád játra?“
„Nemám, sluníčko.“ Odhodlá se. Petr se nanejvýš rozzlobí, ale navrhl to on. „Petře, nechtěl bys něco Julianě říct?“
Juliana ihned zpozorní. Petr se k němu otočí. Tohle mu dělá starost nebo něco jiného? Přesto vypadá dost nejistě. Proč? Zamračí se. Honza ihned couvne.
„Nic. Jen jsem…“
„Co je ti? Když jsi to nakousl, tak to dokonči. Juliano, přemýšleli jsme o tom, že by se tu Honza nastěhoval.“
Juliana vykulí oči. „Nastěhoval? Jako na pořád?“ upřesňuje. „To tu bude bydlet?“
„Přesně tak. Co tomu říkáš?“ pokračuje Petr. Honza jen zírá.
„Tedy! Jóóó!“ zavřeští. „To bude paráda!“
Honza si oddechne. Vůbec si neuvědomil, jak byl napjatý. Usmívá se. Možná, že by přece jen si ty játra dal. Petr ho potměšile pozoruje. Vypadá, jako by mu spadl kámen ze srdce. Udělá mu chleba ve vajíčku se šunkou. Všichni si pochutnají. Značně později, Honza mu sundá brýle.
„Bál jsem se, že to nepřijme.“
„To já ne. Půjdeme spát. Sice mám prázdniny, ale už to není co dřív. Mít volno celé dva měsíce nebylo špatné.“
„Nemusíš být v laboratořích. Nestačí ti jen příjem z učení?“
Petr se k němu otočí. „Já vím, ale musím napsat tu práci. Je to něco jako povinnost. Raději mě polib.“ Honza mu to ihned splní.
„Líbí se?“ optá se Honza svého zákazníka. Doufá, že ano. Je už u něj poněkolikáté a snad by se mohla stát jeho zákazníkem napořád. Pavlína se po něm otočí. I ona má v křesle muže.
„V pořádku. Co jsem dlužný?“ Nadzvednutí obočí. Honza mu přisune vizitku. „Od příštího měsíce. Jestli by se vám sem nechtělo….“ Nadzvednutí obočí ještě víc, ale vizitka mizí v peněžence.
„Jdete někam jinam?“ optá se muž v křesle u Pavlíny. „Vy taky slečno?“
„Já?“ kdyby to tak věděla. Probírala to s Markem, ale moc vážně její starosti si nebral. Za to ona to bere. Pracovat takhle se ji moc nelíbí, ale ty peníze potřebuji. „Ani nevím.“
„Jestli budete odcházet, dejte mi vědět. Půjdu za vámi na kraj světa!“ usmívá se. Honza ví, že to nemyslí vážně, že jen tak flirtuje, ale možná by za ní přišel kvůli účesu. Kdo ví.
Najednou dovnitř vstoupí vysoký světlovlasý muž v dokonalém obleku. Honza strne. I Pavlína.
„Tak jsem slyšel, že chcete odejít,“ spustí, přestože je tam klient.
Honza polkne. Je to dřív než čekal. „Ano.“
„Výborně. Myslím, že můžete jít.“
„Hned?!“ užasne.
„Ano. Hned. Své věci si můžete vzít a jít.“ Pavlína na to zírá s otevřenou pusou. Půjde nebo ne? Mají přece zaplaceno do konce měsíce. Chybí ještě týden a kousek.
„To přece nejde! Má zaplaceno do konce měsíce!“ ozve se Pavlína.
„Nelíbí se vám něco, slečno Pavlíno?“
„Ne to ne!“ zakoktá. Je ji divně při představě, že tu Honza nebude. Dělají spolu už dlouho a znají se dost dobře.
„Tak mlčte. Na co čekáte?“
„Mohu tu být dokonce měsíce,“ řekne tvrdohlavě Honza.
„Ne, nemůžete. Pro hrubé pracovní porušení můžete odejít ihned. Chcete to hnát přes soud?“ Honza už málem kývne, ale potom si uvědomí, že i kdyby vyhrál, tak náklady jsou šílené.
„Ok, jdu.“ Sbalí si pár věcí, které tu má, sundá plakáty, které tu pověsil pro potěchu oka. Rozloučí se s místem, kde skoro trávil víc času než doma.
„Tak se měj, Pavli.“ Ta přikývne. Jejich šéf počká, dokud nezmizí ve dveřích. Potom odejde. Pavlína si skousne rty, pak vyběhne ven, Dveře nechá otevřené.
„Dej mi pár vizitek!“ poručí mu nervózně.
Honza ohromeně jí je podá. Potom se optá. „Jdeš do toho se mnou?“
Pavlína pokrčí rameny. „Co já vím? Měj se. Nejdete se ostříhat?“
„Já?“ řekne ohromeně muž.
„Přesně tak. Potřebujete nový účes.“ Chytí ho pod paží a zářivě se usměje. Honza se usměje, ale potom zvážní. Vytáhne mobil a vytočí Petrovo číslo.
„Ahoj, tak jsem bez práce,“ řekne smutně. Je mu mizerně a v tu chvílí by nejraději řval a brečel dohromady, ale moc dobře ví, že nic nezmůže.
