15. 3. 2013
Malý poklad
90.
Tati, a je tu opět focení.
Honza vezme krabici z auta. Celý jeho majetek. Jitce ani neměl odvahu zavolat, protože vlastně se stydí, že nemá práci. Petr je určitě doma, ale vůbec se mu tam nechce jít. K tomu je zítra focení, potom rozlučka s Lukim a Jindrou. Jak jim všem má říct, že ho vyhodili? Jak se na něj budou dívat? I když vlastně všichni už to vědí. Dřív nebo později by odešel. Ale odešel by on a ne, že by ho vyhodili. Takové trapné.
„Budeš tu dlouho stát?“ ozve se u něj tichý Petrův hlas. Bez úsměvu ho obejme. „To bude dobrý. To je všechno?“
„Jo. Tedy kromě plakátů. Ty jsem taky sundal. Jsou moje. Pavlína si vzala nějaké vizitky.“ Odmlčí se. „Vyhodil mě jak malého kluka pro hrubé porušení kázně. Vím, že jsem ty vizitky neměl dávat, ale kruci zaplatil jsem si místo do konce měsíce!“
„Zavoláme Billyho.“
„Nech to plavat. Ten týden nestojí za ty tahanice. Ať se jimi zadáví, zmetek. Promiň. Proč tu jsi?“
„Vyhlížel jsem tě a když jsem viděl, jak tu dobrých pět minut stojíš, tak jsem si pro tebe došel. Jdeme nahoru. Volala Jitka kvůli pohovce. Nevíš, co to znamená?“
„Nic. Jen to, že si ji nebudu moci dovolit.“
Petr mu vezme krabici. A to mu ještě neřekl, že má pro něj do kadeřnictví dárek, který prokonzultoval s Jitkou. Jestli to zjisti, vynadá mu, ale popravdě Jitka tvrdila, že to potřebuje jako sůl. Jen doufá, že se nepletla. „Ale budeš moci a víš co? Soustřeď se teď na tu přestavbu. Budeš mít na to hodně času, tak to udělej důkladně,“ řekne s úsměvem. „Nebudeš v noci tak unavený,“ dořekne, aby mu zvedl náladu.
„To je pravda. No jo, to je jedno. Zítra máme focení.“
„Já vím. Prosím tě, můžeš mi říct, co zase Estela vymyslela? Měli jsme v jejím ateliéru předvádět uniformy. Jsem rád, že je to naposled. Necítím se dobře, když mě fotí.“
„Mě je to zase líto.“ Přimhouří oči, protože podle něj vypadá na fotkách luxusně jen ho polít čokoládou a dát si ho kdykoliv během dne. „Uděláš mi zase pod stromeček kalendář? Prosím, prosím. Nějaký sexy. Za to, že jsem dostal padáka.“
„Uvidíme.“ Už si to plánuje, i když popravdě nemá tušení jaký. Vždyť ho má. Nedávno se díval na kalendáře na netu, ale nic se mu nelíbí. Popravdě neměl mu ten první dávat. Jenže za druhé měl by ho z krku, což je velké plus. Taky by mu udělal obrovskou radost, cože je další plus. Asi jako by on dostal nejmodernější tablet.
Honza mu dá ve výtahu pusu. „A mohu u toho být? Mám pár nápadů, jak to zpestřit.“
Petr se na něj podívá. Nápadů? Potom mu to dojde. „Hele, porno nebudeme vyrábět. Ještě uvidím, zda ti něco vůbec dám. Mám pocit, že si nic nezasloužíš.“
„Dobře mlčím. Teď nebudu moci spát, tak budu zvědavý,“ říká s úsměvem. Petr je rád, že mu spravil náladu. I když kdo ví na jak dlouho. Podívá se na hodiny. Je čas oběda. Bude muset něco dobrého ukuchtit. Jeho maminka prohlašovala, že láska vede žaludkem, tak to může vyzkoušet. Juli někde běhá venku, ale jakmile se jí ozve žaludek, bude tu co by dup.
„Udělám španělský ptáčky, co ty na to?“
„Raději bych něco jiného.“
„Že tě to ještě nepřešlo,“ podotkne.
„To? Nikdy? Musel bych být mrtvý.“ Petr otevře dveře do bytu. Honza si uvnitř přejede tvář. „Jsem nějak unavený.“
Petr položí krabici na zem, zadívá se na ni. „Běž si na chvilku lehnout.“ Vypadá vyčerpaně a ustaraně, i přes myšlenky na sex.
„Nemohu se jen tak povalovat!“ brání se.
„Proč ne?“ Vezme ho za násilím za ruku a táhne do ložnice. „Okamžitě si lehneš. Potřebuješ to jak sůl. Poslední dny jsi tam byl déle, než jsi musel. Svlékni se.“
„Nechceš to udělat ty?“
„Honzo.“
„Promiň, hned to bude.“ Sundá si kalhoty a přikryje se dekou. Uvědomí si, že Petr měl pravdu. Je unavený. Ten zatím zatáhne žaluzie, aby do pokoje nepronikalo slunce. „Spi.“
„Dobře.“ Zavře oči. Cítí, že se ho zmocňuje malátnost. Obrátí se do lepší polohy, vystrčí jednu nohu a usne ani netuší jak. Petr spokojeně dojde do kuchyně. Tak a je to a nebude se mu aspoň plést do vaření. Ale stejně, takhle ho vyhodit! Copak se to dělá? Ale v jednom má pravdu, dohadování by se táhlo na dlouho. Naklepe vepřové plátky, protože hovězí nemá. Dá vařit vajíčko, vezme pikantní klobásky, které nakrájí na tenké plátky. Zaslechne klapnutí. Rychle vyjde z kuchyně.
„Juli, Honza spí.“
Juli, která už chce mrštit taškou, ji způsobně položí. „Je nemocný?“ zašeptá.
„Ne. Jen unavený.“
„Dobře. Pustím si televizi potichu,“ řekne. Petr se usměje.
„Jak bylo?“
„Byli jsme s Katkou na výstavě.“
„Jen vy samy dvě? Víš, že nikam…“
„Ale ne, s její babičkou, i když dobře nechodí, tak tam seděla a dívala se. S nikým cizím jsme nemluvily. Promiň, že jsem ti to neřekla, ale rozhodlo se to na poslední chvíli. Byly to panenky, tak jsme se bavily.“
„To je moc dobře, ale příště zavolej. Může se stát ledacos a dělám španělské ptáčky.“
„Fajn, budou rychle? Mám hlad.“
„Chvilku snad to vydržíš.“
„No jo. Tak já si vezmu…“
„Jogurt. Víc ne. Nebo ovoce.“
Juliana se zatváří otráveně. „Tak jo.“ Vezme banán a jde si sednout k televizi. Petr jde vařit. Zabalí do plátků vajíčka, klobásku a okurku. Za chvilku už se dusí. Přemýšlí, zda by rychle stihl něco připravit sladkého, ale nakonec to vzdá. Možná odpoledne, i když by mohli si někam vyrazit. Počkat, zarazí se a jde pro diář. Otevře ho. Musí do laboratoře, takže plán, jak Honzu rozptýlit, padá. Zachmuří se.
„Tati, stalo se něco?“
„Ne, jen večer tu nebudu. Jen asi na dvě hodinky, déle ne.“
„Dobře. Hezky to voní. Už to bude? A bude to s knedlíkem nebo s rýží?“
„Musíš mít velký hlad. S knedlíky. Zítra budeš u tety Jitky.“
„Tati a nemohu jet s tebou? Budu hodná jako myška.“
Petr se pousměje. „Tak jako loni? Ne. Je mi líto, ale nejde to.“
„Ach jo. Tak jo.“ Petr vyzkouší ptáčky. Měkké. Dá ohřát knedlík, když zauvažuje, zda má Honzu probudit nebo ne. Nakonec ho nechá spát. Naobědvají se a Petr jde pracovat na počítači. Juliana zaleze do pokoje. Po hodině se Petr protáhne, vyjde na balkon. Je tak krásně, že by si mohli udělat piknik.
„Proč jsi mě nechal spát?“ ozve se za ním.
„Potřeboval jsi to. Za hodinku jedu do laboratoří. Udělám ti jídlo. Jak je?“ otočí se k němu. Je rozcuchaný, rozespalý, vůbec ne hezký, ale je to jako úder na solar. Miluje ho. Honza zívne.
„Lepší. Musíš tam jet?“
Petr se kolem něj prosmýkne. Nandá na talíř dva ptáčky, do igelitu vloží čtyři houskové knedlíky. Mikrovlnka začne hučet.
„Bohužel ano. Měl bych uklidit.“
„Jednou se na to vykašli nebo víš co? Uklidím to tu.“ Posadí se za stůl a opět si zívne. „Nemáš tam něco k pití?“ Petr před něj postaví láhev piva. „Ááá!“ vydechne mohutně Honza. „Paráda. Tak tohle mi chybělo.“
Petr si nedopustí rejpnutí. „Mlíčko, ne?“
„Hej, nech toho. To není moc fér. Vypadá to dobře,“ řekne, když se zadívá na jídlo. „Těšíš se na zítra? Já jo. Prý se bude fotit venku.“
„Hm. Moc ne, ale když jsem to slíbil, tak to dodržím. Jen se bojím, že se to nějak odrazí na mé práci.“
„Pořád můžeš dělat v laboratořích, ne? Vsadím se, že Domina tě vezme všemi deseti. Mňam, dobré. Ta omáčka je trochu divná.“
„Je v ní okurka. Já vím, ale nechci se vzdávat učení. Baví mě.“
„Já vím. Ale práci budeš mít, to je důležité.“ Sevře příbor. On se o tu svou bojí. Kdyby nebyla ta pitomá krize, potom by to bylo jedno, ale musí si na sebe vydělat a nemůže se spoléhat na Jitku nebo Petra. Moc dobře ví, že má peněz dost, ale o to nejde.
„Myslím, že tu svou budeš mít taky. Jsi moc šikovný. Budu muset odjet. Než tam dojedu, bude to akorát.“ Políbí ho na rty. „A sněz všechno. Jo myslím, že volala Jitka, ale nebral jsem to.“
„Jasně.“ Ukrojí si další kousek. Je to opravdu moc dobré, řekne si. Když dojí, ukáže se ve dveřích Petrova hlava.
„Tak padám. Ahoj.“
„Ahoj.“ Někdy pochybuje, že žije s géniem. Jak může se chovat tak normálně? Když pomine jeho vášeň pro pořádek, zabezpečení počítače, tak je to docela normální chlap. Kdyby nebyl tak hezký, řekl by obyčejný chlápek. Nikdo by nehádal, že je gay nebo s dvěma školami.
„Je ti už lépe?“ Na židličku vedle něj se sesune Juliana.
„Jo je.“ Je to zvláštní tu s ní být, pomyslí si. Je moc hezká se svými blond vlasy, hnědýma očima a veselou povahou. Nikdo by neřekl, že je chytrá. Jaký otec taková dcera. Zní to divně.
„Je ti něco?“
„Ne. Přemýšlím, co budeme dělat.“
Juliana se na něj podívá. „Co kdybychom jeli k Jitce?“ navrhne trochu nesměle.
„Dobrý nápad. Jdeme balit.“ Juliana vyskočí, až skoro povalí židli. Za chvilku už jsou v autě a míří k Jitčině domů. Juliana sotva odpoví na Jitčin pozdrav, doběhne k bazénu, svlékne se a skočí do něj, až to šplouchne.
„Paráda!“ zakřičí nadšeně.
„Proč jsi volala?“ optá se Jitky.
„Jen tak. Skoro to mám hotovo. Co ty? Vypadáš odpočinutě.“
„Dneska jsem dostal padáka.“ Jitka se zastaví, položí mu soucitně ruku na rameno. „Stejně jsem to chtěl udělat, ale i tak mě to sebralo. Petr mě uložil a vyspal jsem se z toho. Možná je to tak lepší. Jen se bojím, že nikdo ke mně nepřijde.“
„Neblázni! Jsi skvělý kadeřník! Nechávám se u tebe stříhat už od šestnácti. Budeš mít plno. Trochu sebevědomí, bratříčku. Kdo byl v Paříži? V dnešní době? No ty! Vážně nechápu, jak můžeš mít tak nízké sebevědomí.“
„Asi jako Petr o svém vzhledu. Díky moc.“
„Jasně, vyberu si to u tebe. Jsem zvědavá na nový kalendář.“
Honza přikývne. To on taky, protože Estel s Lukim se tváří tajemněji než sfinga a to je co říct, protože ten vždy vykecá i to co neví.
„Zítra přivezte Juli a zavolej Petrovi. Zvu vás na večeři.“
„Jitko, to nejde. Nemůžeme tě…“
„Už jsi jako Petr. Dřív jsi přišel a bylo to. Dneska děláš takové drahoty kvůli pitomému jídlu. Je výhodnější uvařit toho víc.“
Honza se usměje, vezme ji kolem ramen. „Jak se má Natálka?“ optá se, i když dobře ví, že si vyslouží hodinový projev, jak se Natálka usmála, jak se překulila a jak jí nebo prdí. Kašle na to. Je šťastný, že má tak skvělou rodinu. Jitku, Slávka, kluky a teď i Petra s Juli.
Druhý den ráno se loučí s Julianou a Jitkou.
„Tak snad brzy tu budete ne?“
„Jasně.“
„Pozdravujte Armaniho s Kaorim a toho Anděla! Že je bezkonkurenční!“ křikne za nimi.
„Anděla?“
„Tím myslí Vaška,“ řekne Honza, který řídí. Vyjedou. Za deset minut parkuji před Esteliným ateliérem. Hned u dveří stejně jako loni uvidí Filipa a Vaška. Rozhlédnou se, protože nevidí Kaoriho. Že by odmítl?
„Ahoj.“
„Ahoj. Tak po roce opět, co?“ začne Vašek.
Honza nechápe, že stále vypadá jako nějaký řecký polobůh. Opravdu krásnějšího chlapa snad v životě neviděl. „Přesně tak. Nevíte, co má Estel za lubem? Mně se nic nepodařilo, jak z ní tak z Lukiho, vytáhnout.
„Netušíme, ale usmívá se hůř než kobra,“ pronese Filip neutrálně. „Takže můžeme být připravení i na popravu. Jdu dovnitř, abych věděl, po čem její duše zatoužila.“
„Vašku, mohu ti tak říkat?“
„Jistě, co potřebuješ?“ optá se Petra, který vedle něj fascinovaně jde. Uvědomí si, že se mu dívá na krk, kde má kolárek.
Ten váhá. „Jak to, že to dovolí? To neprasklo, že se necháváš fotit ehm nahý?“
„Není to normální, to je pravda, ale když se to tak vezmu, tak mám štěstí. Na semináři jsem měl kamaráda, který byl velmi ctižádostivý. Je rozhodně výš než já obyčejný kněz. Tak trochu drží nade mnou ruku, ale hlavně ono je dost jiných malérů a nějak lidi si nedokážou představit, že jsem to já. Myslím, že lidé na faře by mi odpřisáhli alibi, i kdybych vraždil. Dělám si legraci.“ Zvážní. „Myslím, že tohle,“ dotkne se kolárku, „a tohle,“ ukáže rukou na ateliér, „nikdo nedá dohromady a když ano, tak přejdu někam jinam. Uznám svou chybu, budu se kát a bude to.“
„To je tak snadné?“
„Ne, to nebude vůbec snadné, protože v tom případě opustím vše, proč tohle dělám. Půjdeme.“
„Baví tě to?“
Vašek se zastaví. „Ano, ale ještě víc mě těší úsměv na tváři bližního, zvláště děti.“ Petr v duchu přikývne. Má pravdu. Uvnitř se rozhlédne. Raolu na něj kývne. Je tu Jindra, Luki, Honza, vzadu postává Kaoru. Že by se s Filipem poškorpili? Kdo ví. Dvě tváře nezná a tu další si nezapamatoval.
„Jsem ráda, se po roce opět scházíme. Mám pro vás novinku. Jistě dneska nikam nikdo nespěchá,“ začne nenápadně Estel s cigaretou v ruce.
„Já ano,“ ihned spustí Armani.
„Filipe, ty bys spěchal, i kdybys byl v hibernaci. Nepočítá se.“
„Za pokus to stálo, ne?“ pokrčí rameny.
„Všichni máte volno.“ Petra z toho zamrazí. To znamená, že se něco chystá. „A já jsem si myslel, že letos nafotíme uniformy. Pánové, uniformy nebudou!“
„Jak nebudou?!“ vykřikne Raoul. „Moje přítelkyně to očekává!“
Estel na něj upře oči. „V tom případě bude zklamaná, ovšem ti co tento kalendář čekají, nebudou. Jedeme na jachtu.“ S nezbytnou cigaretou zírá na užaslé tváře dotyčných. „Můj známý nám dokonce i poskytl svou novou jachtu, takže se snažte.“
„To si děláš prdel! Kam, že to jedeme?“
„Na přehradu. Tak ven. Autobus už tam čeká.“
„Počkej, to nejde,“ ozve se někdo zezadu, ale kdo, to Petr není schopen určit.
Estel ztvrdnou rysy, popotáhne, vyfoukne kouř. „Bude mít to úspěch. Máte volno, máte. Kdo se nechce zúčastnit, může jít.“ Ukáže rukou na dveře. „Ovšem Luki vám může říct, že předešlé kalendáře byly vyprodány během chvilky. Žádný se nemusel zlevňovat a je po nich poptávka.“ Popotáhne. „Tak jak?“ Zmáčkne cigaretu a jde ven.
„S tím jsem nepočítal.“
Raoul se šourá ke dveřím. „No, tak já jdu. Bylo by horší, kdybych se vrátil bez kalendáře.“ Filip se zasměje a kupodivu to spraví náladu i Petrovi.
„Musím zavolat Jitce,“ vysvětlí s telefonem v ruce.
„Jdeš?“
„Jistě. Slíbil jsem to. Svoje sliby dodržuji, i když někteří ne. Měla nám to říct dřív.“ Honza ho chytí za ruku.
„To měla, ale já jsem už stejně pasé, tak půjdu.“ Jindra se k nim připojí. Nakonec vyjdou všichni. „Aspoň, že je ta jachta luxusní,“ podotkne Filip.
„Brýle, pane.“
„Děkuji. Kaoru, jdeme.“
Petr za nimi se dívá. Filip o jeden krok napřed, Kaoru za ním jak poslušný pes. „Já ten jejich vztah nechápu,“ zavrtí nechápavě hlavou.
Jindra se na nimi zamyšleně dívá. „Já asi jo. Luki, jdeme.“ Petr s otevřenou pusou je sleduje. Honza se uchichtne a zavelí. „Petře, jdeme!“
„Tak tohle nezkoušej.“
„Dobře. Už mlčím.“ V autobuse se posadí hned za řidičem. Za sebou mají Raoula, který se dívá ven. Potom zaměří pohled na Petra.
„Já se na tu uniformu tak těšil.“
Petrovi to dojde. „Víc než přítelkyně?“
Raoul se zářivě usměje a přetře si rozpačitě tvář. „Jo. Jako kluk jsem si rád hrál s vojáčky. A viděl jsem snad každý válečný film, který dávali. Viděli jste Džentlmena v podání Richarda Gere. S tou jeho bílou uniformou vypadal luxusně. Tak jsem doufal, achjo. Je po srandě.“
„Vzpomínám se. Nebo Banderas ve Philadelphii. Byl k sežrání.“
„Přesně tak a to nemluvím o dalších. Prostě uniforma to je snad sen každého kluka.“
„Moje ne,“ ozve se tichý hlas souseda, který sedí vedle Raoula. „Pavel, těší mě. Já to měl doma. Můj otec je voják z povolání.“
„Nebude mu vadit, že tu jsi?“
„Jakou má hodnost?“
„Plukovník,“ pokrčí rameny. „Pořád se kolem nás motali vojáci. Byl na uniformu hrdý. Nijak jsme se nadšeně na nabídku netvářili, ale Lukáš byl přesvědčivý a chtěl jsem si to zkusit. Mohu se optat, co děláte? Já studuji historii – vojenskou,“ dodá už se smíchem. Petr se zasměje, protože mu to přijde jako dobrý vtip.
„To je dobrý. Dělám v laboratořích a učím na vysoké. Honza je kadeřník. Filip je úředník. Vedle něj sedí jeho hospodyně.“ Tichý hvizd. „Tamten zlatovlasý bůh je kněz. Vašek. Raoul a tamten je účetní.“
„Umím se představit sám. Jo a Luki je model, toho znáš. A Jindřich je laureát Nobelové ceny,“ představí mu ostatní účastníky Estelovy a Lukiho šarády.
„Ehm, cože?“ vytřeští oči.
„Zapomněl jsi říct, že učíš matiku a fyziku a je génius. On s Jindřichem jsou jak dvojčata. Jak jde o výzkum, neznají bratra,“ vysvětlí trochu sžíravě Honza, ale koutky mu cukají. Vždy strašně rád se s Petrem předvádí. Prostě nemůže odolat výrazu, kdy jim to dojde.
„Ježíš. Neřekl bych.“
„Musel jsi to vykecat?“
„No co, rád se pochlubím svým dokonalým přítelem.“
Petr zvedne oči nahoru nad Honzovou pitomosti. „Nemluvte na něj, je divný. Jako malý se praštil do hlavy.“
„Blbost. Jak tě Luki naverboval?“ raději se optá.
„V kantýně. Seděl jsem, když najednou si přisedl a optal se, zda jsem neuvažoval o modelingu. Víte, jak jsem se cítil?“
„Perfektně,“ řeknou všichni unisono.
„Jo, tak to bylo se mnou. Vysmál jsem se mu, ale byl jak štěnice.“
„To je celý Luki,“ řekne nábožně Raoul. „Přesvědčil by i papeže, kdyby byl hezký.“
„Myslím, že by kardinálové to nedovolil,“ nakloní se k nim Vašek s jiskřičkami v očích.
Pavlův pohled padne na kolárek. „Ježíši.“ Oni mluvili pravdu!
„Bůh buď pochválen a jeho jméno obzvlášť. Synu, nepotřebuješ se vyzpovídat?“ Všichni se začnou smát, jen Pavel je rudý až za ušima. „Každého tíží na duši nějaký hřích, který mě můžeš svěřit. Jsem pod přísahou a jen mé uši to uslyší.“
„Začínám o tom, otče Václave, uvažovat,“ najednou se ušklíbne Pavel.
„Synu, jsem ti kdykoliv k dispozici.“ Petr chápe, že je to řečeno v legraci, ale ví taky, že kdyby potřeboval, tak může za ním přijít. Estel zatím vzadu kouří jako továrna. Honza poznamená, že je nervózní.
„To je vždycky, když fotí,“ vzpomene si na minulé vánoce, kdy se nechal od ní fotit. „Ona pak na to zapomene. Problém je, že fotí neustále.“
„To je pravda. Co asi vymyslela? S jachtou? Nejsem tím nadšený,“ říká Honza. Petr udiveně na něj se podívá.
„Proč? Nebýt tebe, tak tu nejsem.“
„To je pravda, ale někdy toho chce moc.“ Rozhlédne se kolem sebe. „Možná to dělá proto, že je to poslední kalendář?“
„Počkej, jak to?“ ozve se Raoul a nakloní se k nim. „Jak poslední? Víte, co to dá udržet tuhle postavu? Nemakám jen, abych ji ukazoval ve fitku nebo přítelkyní!“ rozhořčí se.
„To vím, až moc dobře,“ řekne procítěně Petr.
„Lukáš s Jindřichem se stěhují do Států. Myslí si, že nebude mít čas dál tohle dělat.“
„To ne!“
„No jo.“
Na Vaška a Raoula padne tíha. Focení pro ně byl malý svátek během roku.„To by bylo špatné,“ hlesnou.
„Pánové, jsme tady. Nejdřív vám řeknu, co vás čeká. La viva pirates!“ Všichni jsou zticha. „Nadšení trochu, pánové.“
„To znamená, že v rámci Karibiku nás může svléknout z kůže,“ poznamená suše Filip, čímž vyjádří myšlenky jich všech.
„No tak, pánové, nežijeme v puritánské době. Máte co ukázat, tak ukažte, abychom my méně šťastní,“ přitom se poklepe po plnoštíhlé postavě, „měli se na co dívat. Takže vysedat. A máte štěstí, že je léto. Buďte rádi, že nefotím zimní… Není to špatný nápad.“
„To odmítám. Nemám rád zimu,“ odmítne Filip vehementně. Kaoru ihned přisvědčí.
„No jo, ale zrovna bys dobře vypadal. Jen v kožichu ve vysokých botách…“
„Jdeme nebo nás k tomu donutí. Estel jsme tady.“ Kateřina ji zatahá za oděv, což je volná halena s legínami. Ta na ni upře zrak.
„No jo,“ zabručí a vyhodí otevřenými dveřmi cigaretu. Petr si pomyslí, že chudák řidič bude muset celou dobu větrat. Vysedne a za ní ostatní. Vypadá to na soukromé naprosto tiché místo, ovšem až na jedno. Na modré ploše se houpe překrásná jachta vystřižená jak z Riviéry.
„Poklona Estel. S tímhle se budeme fotit?“ optá se Honza. Ta cesta uplynula tak rychle, že si ani nevšimli, že jsou u Slapské přehrady.
„Přesně tak. Mám ji zapůjčenou, takže žádný škrábanec. Jdeme!“ Zamíří k luxusní chatě skryté mezi stromy. Vytáhne klíče a otevře dveře. Vejdou dovnitř. Uznale se dívají na interiér. Nic přepychového, ale všichni se vsadí, že to dřevo stálo víc než skoro chata samotná.
„Tak, teď vám to objasním. Tady v klobouku,“ vezme černý cylindr, „jsou papírky s úlohami, kdo bude kdo. Je tu kapitán, stejně jako kuchař nebo plavčík. Samozřejmě je tu i potápěč!“
„Počkat! Na pirátské lodi nebyli potápěči!“ namítne jeden z nových přírůstků.
Estel se zamračí. „Tady bude. Dost. Takže tahejte.“
„Já chci být kapitánem!“ zatouží Raoul. Hrábne dovnitř. Rozbalí papírek. „Jupí, kapitán!“
„Jak malej,“ řekne Petr a sáhne dovnitř. Rozbalí a povzdechne si.
„Co tam máš?“
„Kuchař.“ Honza dostane záchvat smíchu. Než stihne sáhnout dovnitř, už vytahuje papírek Jindřich a Luki.
„Potápěč.“
„Dělostřelec?“ řekne rozpačitě Jindřich. Konečně sáhne i Honza.
Zvědavě otevře papírek. „První důstojník. To jde, ne?“ usměje se. „Jen by mě zajímala, jak pasuje ta jachta s piráty.“
„Budete moderními piráty a mám toho dost. Kateřino, vezmi je někam nebo se z nich zcvoknu. Jdu připravit věci k focení.“ Odchází a celou dobu si něco nesrozumitelného brblá pod nosem.
„My jsme ji fakt dopálili,“ řekne spokojeně Armani. „Jsem plavčík. Kaoru?“
„Lodní lékař.“
„Ty jo, sexy!“ usoudí. „Co asi takoví piráti mají na sobě. Nejspíš moc ne.“ Vilným pohledem spočine na Kaorim, který s kamennou tváří se na něj zadívá.
„Fakt jim nerozumím.“ Jdou za Kateřinou. Užasle se dívají na dva velké kufry, nějaké věci na stěnách.
„Kapitán!“ Raoul se ihned přihlásí. Katka mu vrazí do ruky nějaké oblečení. „Doktor!“ přihlásí se Kaoru a tak všichni postupně odcházejí s věcmi.
„Co myslíte, párty bude?“ optá se Honza, když se souká do vysokých bot. Na konci dupne a mávne šavli.
„Už jste?“
„Jo.“
„Tak jdeme! Společné foto!“ oznámí jim Eva. Vyjdou ven. Cítí se trochu nezvyklé.
„Proč mám jenom pocit, že se k tomu se to vůbec nehodí?“ Petr si pomyslí to samé, ale popravdě je mu to jedno. Vypadá dost divně, když si vezme špinavou zástěru a kalhoty. K tomu je na boso. Nejlépe vypadá kapitán. Nechápe, proč…
„Tak dost! To nejde! Vypadáte jak snůška pouličních psů. To opravdu nejde.“ Estel se na ně dívá, potom se rozzáří. „Mám to.“ vytáhne mobil. „Indi, prosím tě jsi tu ještě? No kde? Na slapské? Jo? Super, prosím tě můžeš dovézt svou kolekci? Ne! Zatraceně, vyslechni mě!“ Chodí sem a tam a piráti ji pozorují, jak rázuje.
„Co se ji na tom nelíbí?“ řekne zálibně Raoul ve vyšívaném plášti. Nakrucuje se všemi směry.
„Asi proto, že to prostě k sobě nepatří,“ řekne Luki. „Fakt, myslel jsem, že to bude vypadat sexy, ale v téhle přírodě s touhle jachtou to vypadá spíš děsivě.“ Povzdechne si jak tajfun, ale tvář je ztrápená. Dát je dohromady trvalo a najednou je celý kalendář ohrožen.
„Jo přesně. Hele propagace zdarma. Není to fér? Cože? To jako si myslíš, že nemám hezké chlapy? Urážíš mě, Indi. Mám ty nejhezčí chlapy z republiky. Jestli chceš se podívat, klidně přijeď. Jo počkej, vysvětlím ti, jak se sem dostaneš.“
„Zdá se, že piráti z Karibiku po česku nebudou. Díky bohu! Jdu ty hadry shodit. Nikdy jsem nechtěl být Deepem. Kaoru, za mnou!“ zavelí Armani.
„Taky bych chtěl mít takovou hospodyni,“ zatouží Pavel.
„To bys musel být v jiné kategorii, než jsi.“
„Kdo je to?“
Petr se pousměje. „On? Kardinál Richelieu a Mazarini v jedné osobě. Jdu je dát pryč. Co myslíš, bude ten kuchařský obleček slušivější?“
„Nejlépe, kdybys neměl na sobě nic.“ Pavel na ně zůstane civět, potom mu to dojde. Rozhlédne se kolem sebe. Kolik tu asi je teplejch? pomyslí si. Neměl se nechat k tomu ukecat. I ten Raoul je divný, ale povídal něco o přítelkyní. Zajdou dovnitř, když uslyší auto. Vyhlédnou ven.
„Už jsou tady.“
„Kapitán ke mně!“
„Jako nahý?“ zaječí Raoul.
„Nemáš nic, co bych neviděla! Tak co Indi?“ optá se návrháře. Ten vykulí oči. Raoul má pocit, že se propadne pod zem.
„To je…“
„No, klidně to řekni. Nejlepší co jsi viděl za posledních deset let a to není vše!“
„K čemu tu jsme? K focení nebo k obdivování?“ optá se kysele Jindra.
„Omlouvám se. Tak co vytáhneš ty svoje hadry?“ Estel dupe nohou, že div se zem nepropadne.
„Jo. Marcelo, Davide, Járo, vytáhněte všechno, co máme! Fofrem!“
„Rozkaz šéfe!“ Raoul zaskřípe zuby a jde nazpět. „Jako nějaký chovný býk,“ mumlá si pro sebe. Ostatní se na něj soustrastně podívají, rádi, že volba nepadla na ně.
„Ber to tak, že nemusíš být v těch hadrech,“ snaží se ho uklidnit Vašek.
„No jo, to je zacházení jak na otrokářské lodi. Měl jsem ten kostým rád. To jen vaše byly hnusné! Takhle mě ponížit! Bába jedná!“ uleví si.
„Mrcha.“ „Kráva!“ ozývá se ze všech stran. Petr se baví, protože takto ji častuje, ale jenom v duchu. Na druhé straně mohla z nich udělat otroky a to by bylo horší. Ještě štěstí, že je to poslední ročník, protože za Římana by jít chtěl. Zadívá se na Armaniho. Málem, že si Kaoriho nedá jako předkrm. Jde k němu. „Vy jste se poškorpili?“ optá se zvědavě.
„Ne. Chce mi odjet. Snažím se ho přemluvit, že jsem zlatý důl. Poprvé v životě se mi to nedaří,“ zasykne vztekle.
„No a nejsi?“
„Podle něj ne. Sakra, koho chce víc, nějakého ropného šejka? To fakt nejde. Nenarodil jsem se do královské rodiny!“ Z tváře mu spadne maska a objeví se únava a zranitelnost. „Nějak jsem se stal na něm závislý.“
„Tak jeď s ním.“
„Cože? V téhle době? Nemohu.“
„Kdo říká na rok?“
„Zavez ho a odvez ho,“ skoro luskne prsty Jindra, který se do toho vmísí.
„Nejsi ďáblův advokát?“ vyhrkne nevěřícně Petr.
„Kapitán!“ Raoul ve spodním prádle nakoukne do vedlejší místnosti. Vypadá to v pořádku. Za chvilku se vrátí. Elegantní modré sáčko se zlatými doplňky, bílé kalhoty, na hlavě čepice. „Jak vypadám?“
„No božsky.“
„Za to utrpení chovného býka to stálo.“ Postupně se shromáždí venku. Všichni jsou spokojení, protože jsou to docela normální věci.
„Paráda,“ mlaskne muž s bradkou, v brýlích se silnou černou obroučkou a vlasy sčesanými, aby zakryla pleš. „Vždy jsem věděl, že jsi jednička, ale nikdy jsem netušil jaká,“ pochválí ji výběr otrokářského materiálu.
„Tak pánové, jdeme na to. Vašku postav se vedle Kaoriho. Přesně tak. To bude ono. Petře vedle Honzy. Jindro, prosím tě vedle Raoula. Ano dokonale. Ještě trochu světla. Výborně,“ mumlá si pro sebe.
Přírodou se ozve. Cvak, cvak. Trpělivě stojí, dokud nepřestane.
„Hotovo. Jdeme zvlášť.“ Ďábelsky se usměje.
„Je to tady, nezdá se vám to taky?“ prohodí Armani. Indi to zvědavě pozoruje. Je zvědavým, co chce dělat.
„Přesun na jachtu. První kapitán.“
„Sakra, nemám dalekohled. No, myslím, že nemusím ho mít,“ když vidí, jak sáčko je sundáno. Udiveně sleduje, jak je stáhnuto triko a sako opět dáno, ovšem ehm, tedy, tohle vypadá zajímavě. Musí se optat, co to vlastně vyrábí. Začne počítat postavy. Dvanáct. Pánský kalendář? Nikdy neslyšel, že by se tu něco takového prodávalo? Cizina? Je to možné, ale potom by znamenalo, že se jeho věci rozšíří i do dalších zemí. V duchu zamne rukama. Perfektní. To se mu líbí.
Raoul klidně stojí opřený o kormidlo, dívá se do dálky, na hlavě má čepicí s dýnkem. Vůbec mu nevadí, že má na sobě jen nízko stažené kalhoty a přes ramena přehozeno sáčko, který odhaluje perfektní hrudník. Zvedne k očím ruku.
„Perfektní. Chvilku. Cvak. Další.“
„Kde je tu kuchyň?“ optá se Petr. Chce to mít to za sebou.
„Dole. Jdeme. Ne tak ne! Zařve, až se Petr poleká. Vezmi ten nůž. To triko dolů, zástěru nedbale kolem boků, ehm víš, co stáhni si to a nech jenom tu zástěru. Petra to mimoděk vzruší.
„To ne.“
„Dělej.“
„Ne.“
„Ježíš Mária. Honzo, udělej něco s tím puritánem nebo mě švihne. Cigaretu.“ Natáhne ruku, ale potom ji zmačká. „Neboj, bude jenom vidět zadek.“
„To snad stačí ne?“
„Ne.“
„Co se děje?“ optá se Honza.
„Řekni Petrovi, aby se svlékl, chci, aby se ke mně postavil zády. Bude to vypadat perfektně.“
„Ehm… musím říct něco Jindrovi a Lukimu. Sorry, Estel.“
Oba dva se dívají na sebe. „Ok, vezmi si nějaké prádlo, ale zbytek dolů. Uvidíš, jak to bude dokonalý. Máš super postavu. I nahoře by ti ji mohli závidět.“
Petr si nechá jen bílé boxerky, když ucítí ruku, jak mu je stahuje. Rozzuřeně chce se otočit. „Jestli mě vyhodí, budeš mi hledat práci.“
„Už ji máš. Tak se postav.“ Petr poslušně dělá, co chce. Stát nahý s nožem před klínem odmítl. PO focení se vyškrábe na palubu. „Další!“ zařve Estel nahoru.
„Jdu na to,“ řekne Vašek, který vyfasoval rybáře. Lenivě si posadí na stoličku s prutem.
„Aspoň s tebou se nemusím hádat,“ prohodí sžíravě k Petru. Vašek se zvednutou nohou je celý nahý, kromě klobouku a holínek. Petr už ulehčeně pozoruje ostatní. Nakonec si lehne na palubu, kde nepřekáží a nechá se hýčkat sluncem. Otevře oči, když ucítí polibek. Nad ním se sklání Honza.
„Nech toho. Všichni to vidí.“
„Nikomu to nevadí. Není tu krásně? Taková menší dovolená u moře.“
„Vždyť jsme tam byli.“
„Já myslím navždy!“ řekne. Petr se nadzvedne, protože si vedle něj lehne. Zaúpí, protože je bez ničeho a vystavuje svou postavu. Vedle něj si lehne Luki, taky nahý.
„Co si na sebe něco vzít?“
„Tak chlapci lehněte si vedle sebe a chci jednu fotku. Nebojte, bude moje soukromá.“ Všichni se smíchem si lehnou. Petr nakonec si sundá taky boxerky.
Cvak!
„Jestli ta fotka někde bude, tak tě zastřelím.“
„Nebojte, nebude. Tak díky za spolupráci. Byli jste všichni skvělí. Potom je pošlu ke schválení, jako vždy.“
„Dobře. Odvezeš nás, nebo budeme muset pěšky?“
Petr se podívá nahoru. Slunce se pěkně naklání. Den je konce. Nakonec to nebylo tak špatné. Sejde s ostatními z jachty.
„Bylo to pěkné. Trochu je mi líto, že je to poslední focení.“
„To je pravda.“ Podívá se na ostatní. Proč jim to vlastně nevadí? Takové jednání, to je… Jenže on nakonec taky udělal a sundal si věci. Jednou se mu to vymstí a jak to myslela, že už má práci? Samé hádanky. Zadívá se ne Estel, která sedí úplně vepředu. Vypadá to, že je spokojená sama se sebou, protože od výjezdu je poprvé bez cigarety.
„Nikdy nevím, proč nakonec udělám, co chce,“ řekne Raoul. „Jak se ti to Pavle líbilo?“
„Čekal jsem něco jiného. Něco formálnějšího. Ono se to opravdu prodá?“
„Všechno a my z toho nic nemáme.“
„To, ale není spravedlivé.“
Raoul se na něj přísně podívá. „To je na děti, na charitu. Ti potřebují skutečnou pomoc.“
„Ti chuligáni?“
Vašek se na něj podívá. „Ještě tak před třemi roky jsi byl stejný. Lidé se mění. Důvody mohou být různé, ale tohle jde potřebným nemocným a domovům.“
„Prostředky skutečně jdou tam, kde je to potřeba. Luki na to dohlíží, vím to, protože mu v tom pomáhám.“
„Vedeš účetnictví?“ optá se Raoula.
„Ne, to ne, ale kontroluji to. Požádal mě o to. Taky občas se mrknu na jednotlivé žádosti. Loni jsem zamítl čtyři. Nejvíc jde na děti otce Václava. Je to dobrý domov. Každý se tu nějak podílí na této věci.“
„Jo to je pravda,“ řekne Honza. „Za chvilku jsme v Praze a dojedeme pro Julianu. Hele, nezdá se ti, že se Armani se svou hospodyni dohodl?“
Petr vytočí hlavu, aby na ně viděl. Podle Armaniho hlavy u Kaoriho vypadá, že ano. „Asi ano. Jsem rád, že je to za námi a čeká nás práce. Nenávidím začátek školního roku.“ Zasténání ho pobaví. On sice má ještě prázdniny, ale musí myslet na to a taky ho volá laboratoř. Ucítí Honzovu ruku a sevře ji. Všechno bude v pořádku.
Malý poklad - 91. Petr, Honza, rozlučka.
