22. 3. 2013
Malý poklad
91.
Petr, Honza: Rozlučka.
Petr vzhlédne k neznámému baru. Ještě tu nikdy nebyli, ale dnes je to určeno výhradně pro ně. Povzdechne si. Na rozloučení s Jindrou a Lukášem se oblékl co nejlépe, ale má pocit, že všichni se mu smějí, protože je v obleku. Trochu se nahrbí, ale potom se narovná. Nemá se za co stydět a i když to zní divně, má rád oblek. A pak, Juliana říká, že v něm vypadá dobře, což je nejdůležitější. Podnik se jmenuje HB, což je velmi zvláštní jméno. Čekal by něco poetičtějšího. Tedy pokud ty písmena nejsou zašifrována. Výlohou, protože to se nedá jinak nazvat, je vidět celý lokál. Měli by před to sklo postavit květináče nebo závěsy. Není nadšený, když je na ně vidět. Měl by jít dovnitř, ne tu čučet jako tvrdé i. Docela jasně vidí zatím jenom Lukáše a Honzu, kteří na tu slávu připravují podnik. Jemu bude smutno. Má Jindru rád a dobře se s ním povídalo. Honzu miluje, ale je pravdou, že nemůže si s ním popovídat o vysoce odborných věcech.
„Co tu stojíš jako tvrdé i? Pojď dál. Je to náš oblíbený bar,“ pozve ho Honza, který ho zahlédl. Petr vejde do jámy lvové. V ruce drží krabičku s dárkem. Uvažoval co koupit, tak nakonec koupil digitální fotorámeček pro fotky. Neví, jestli se mu to bude hodit nebo ne, ale nechce, aby na Česko zapomněl.
„Ahoj!“ osloví celou společnost.
„Ahoj, poklade!“ ozve se u něj tak mazlivě, až Petrovi vstanou vlasy. „Tedy Honzíku! Jak jsi ho nemohl tu celou dobu sem přivést. Radunek je nadšený, i když je postaršího ražení!“
„Cože?“ Petra pokouší se infarkt. Je pravdou, že je starší, ale zas tak starý není. Vypadá dobře.
„Jak říkám, puso. Jsi trochu starší, ale ještě se udržuješ. I když ten kvádr… No, hnus!“
„Mám ho rád,“ řekne škrobeně. Nesnáší tyhle typy. Proč sem lezl?
„Ahoj, Petře. Jsem rád, že jsi přišel,“ řekne s širokým úsměvem Lukáš. Krátce ho obejme, jelikož ví, že to nesnáší.
Petr se usměje. „Taky. Pro vás dva. Maličkost, abyste na nás nezapomněli.“
„Dárek? Díky.“ Se samozřejmostí ho políbí na tvář. Honza se jen pousměje, kdežto Petr trochu ztuhne, ale potom se uvolní. „Díky moc. Jindra za chvilku přijde. Vůbec netuším, kdo všechno přijde.“
„Já doufám, že jich přijde dost, i když Luki, Honzíku, doufám, že sem přijde nějaký hezký koloušek. Víte přece, jak nemám rád vykopávky.“
Petr má toho dost. „Koloušci jsou na jedno.“
Radek se pobaveně usměje. „Ale já o tom celou dobu mluvím, pusinko. ÓÓ!“ najednou spráskne ruce, dřepne a zírá mu do rozkroku. „To je tedy něco! Honzíku, už chápu, proč se zahazuješ s tou zkamenělinou.“
„Honzo, jdu pryč!“ vypění Petr. Má toho tak akorát.
„Počkej, on si dělá legraci! No tak.“
Petr se zastaví, potom se otočí k Radkovi, který ho pobaveně a bezelstně pozoruje. „Ty sám jsi zkamenělina!“ zařve.
Radek se otočí za sebe. „Sorry, tím myslíš mě?“
„Koho jiného.“
Radek ho sjede pohledem. „Mně vynech. Mohl bys být mým tátou. Radunek, je uražený, Honzíku. Měl bys ho vyprovodit ven!“
„Ale no tak kluci. Nechte těch hádek. Je to rozlučka, tak ji nechcete pokazit, ne?“
„Dobře, ale ať se ke mně ani nepřibližuje.“ Tečou mi nervy, ale proč? Je to z jeho řeči o tom, že je starý? Bylo mi třicet sedm a necítí se špatně, ale když se podívá na Honzu, cítí, že je starý. Bojím se toho, co bude, pomyslí si.
„Pche. Nepotřebuji vidět takové dědky!“
„Radku! Neurážej ho.“
„No jo, promiň.“ Vřelé ho obejme. „Promiň, je to jenom proto, že žárlím. Chtěl bych mít Honzíka pro sebe. Nejraději dvacet čtyři hodin.“
Petr si povzdechne. Je to tu opět. „Tvůj bývalý?“
„To né!“ vykřikne Radek. „Jo já bych chtěl, ale nesneseme se v postýlce, viď.“
„No jo,“ zabručí rozpačitě Honza. Neví, jak reagovat, protože si dobře pamatuje, jak Petr se tvářil na jeho bývalé. Už i tak je oheň na střeše.
„Ale vybral jsi ho dobře a musím říct, že jeho výbava je jistě impozantní. Kolik?“
Petr zaúpí. Co s tím všichni mají? „Je to spíš na obtíž. Byl bych rád kdybyste se o mě přestali bavit nebo odejdu.“
„Dobře. Tak do práce, bando! Máme ještě spoustu co dělat. A jídlo!“ zvolá nadšeně Radek. Hrne se ke dveřím. „Ahoj, holoubkové?“
Muž nasadí znuděný obličej, který Radek ignoruje. „Nazdar, Radku. Někdo se loučí se svobodou?“ Pokyne mladíkům, kteří začnou dovnitř nosit krabice. „Dobrý den!“
„Nechcete pomoct?“
„Kdepak. Za chvilku musíme o dům dál.“ Pohledem sklouzne po přítomných, potom mu zrak uvízne na Lukášovi. Zamrká. „Nebyli jste v loňském kalendáři?“
Petr zaúpí. Ono se to snad s ním potáhne ještě do důchodu. Nechápe, jak se mohl dát přemluvit k tomu, že pózoval opět.
„Jo!“
„Super! Manželka byla z něho tak nadšena, že jsem ji slíbil, že letos ji seženu taky. Bude?“
„Bude. Určitě.“
„Tak fajn! Miloši, Luďku jdeme. Tak se mějte! Ahoj, Radku!“
„Bratránek,“ zabručí, když vyjde ven. „Nemám ho rád, ale co mám dělat, když má tak dobré ceny? Vezměte to a jdeme.“ Zavede je dozadu do malé kuchyně. „Uděláme to jako švédský stůl, co myslíš?“ optá se Lukiho.
„To bude nejlepší.“ Začnou otevírat krabice. „Nemohl to dodat i se servisem?“ optá se Lukáš. „Proč tohle musíme dělat?“
Radek se na něj zašklebí, když dovnitř vejdou kluk a holka. Je vidět, že jsou studenti a nejsou tu poprvé.
„Ahoj, milánkové, poradíte si s tím?“
„Jistě. Mirku, jdeme na to.“
„Tak kšá kšá, pusinky. Božíčku, tolik slávy a kdo je to vlastně? Znám ho?“
Honza si povzdechne. „Pochybuji.“ Posadí se k jednomu stolu a zírají, jak ti dva jsou sehraní. Jde jim to pěkně od ruky. „Víte, je to takové divné, když odjedete. Budete mi chybět. Nejspíš zavařím skype.“
Lukáš pokrčí rameny a upije ze skleničky, kterou jim mezi tím Radek donesl. „Martini s olivou. Co se dá dělat. Jindra by si vyčítal, kdyby to nevzal a má pravdu. Takových šancí moc není. Rozhodně tam bude mít lepší zázemí a já si to tak nějak bez něj nedovedu představit.“ Petr s Honzou mlčí.
„Jsme tu nějak brzy,“ prohodí Petr, aby zahnal smutnou atmosféru. „Mám hlad. Jdu si něco vzít.“ Ta tíživá atmosféra mu dává zabrat. Možná proto je tak nevrlý.
„Nandám vám na talířek, jen si řekněte, co budete chtít,“ řekne roztomile dívka. „Takco to bude?“ Petr prohlíží švédský stůl. „Trochu šunky, ten závitek, sýr, olivy a zkusím tamty kuličky.“ Dívka je aranžuje na malý talířek. Potom mu ho s úsměvem podá.
„Děkuji.“ Jde se k nim posadit. Stále mlčí, tak se pustí do jídla, když se rozletí dveře a v nich stane známá postava.
„Jindra!“ zvolají.
„Ahoj. Hele, je to tu nebo ne? Trochu jsem bloudil!“ zasměje se.
„Tys mu dnes ráno nevolal nebo jo?“
Lukáš si ho fascinovaně prohlíží. „Cože?“
Petr se zasměje. „Nic.“ Je v plášti, jako by byl v laboratořích, ve vlasech kus větve a brýle slepené pro změnu nějakou šedou páskou nebo čím. Aspoň má dobře boty, i když polobotky a džíny, moc k sobě nejdou.
„To ráno bylo úděsné. Volal jsem ti, ale nezvedal jsi. Trochu jsem pomáhal při stěhování, když jsem si vzpomněl na párty. Hned jsem vyrazil, ale cestou mi zkolaboval systém a tak jsem bloudil.“
„Organizátor mu to připomněl,“ řekne Lukáš.“ Vstane a políbí ho na tvář. „Ahoj.“
„Ahoj, Luki. No a tak jsem se sem vydal. Měl jsem si vzít taxík, ale naštěstí se našlo pár hodných lidí, co mě sem navedlo,“ řekne blaženě. „Slečno, mohl bych taky trochu jídla? Jak je?“
„Nijak? Už fajn. Dostali jsme dárečky.“
„My? Ukaž?“ Jindra se zadumá. „Moc dárků nedostáváme. Tedy, když nepočítám Lukáše, který mi vždycky něco přiveze.“
„Je úžasný!“ zašeptá Radek. „Ahoj, já jsem Radek,“ řekne a chce ho obejmout. Petr se dobře baví, protože v tu chvílí se Jindřich nakloní a vezme talířek.
„Párek? Není tu žádný. Kdo jste?“
Radek konsternovaně na něj zírá. „Radek.“
„Aha. Dobře. No tak jsem jim pomáhal. Nebýt mě… To je pěkné,“ změní hovor, když uvidí fotorámeček. „To je…“ hned ho spustí. Jako první se objeví jeho fotka s Lukášem, potom on s Petrem v laboratořích a potom dům a ještě asi deset fotografii.
„Počkej, máš tu větvičku.“
Jindra trpělivě sedí a mžourá na ostatní. „Byl jsem v zahradě.“ Lukáš mu zatím sundá gumičku a jemně vyplétá větvičku z vlasů.
Petr podle tónu pozná, že mu bude chybět a nediví se mu.
„Hotovo.“
„Jmenuji se Radek.“
Lukáš se podívá na Radka. Stojí ani se nehne. „Můžeš donést skleničku vína?“Radek se zamračí, ale jde.
„Jindřich Radka úplně rozhodil,“ řekne s úsměvem Petr, který se pustil do šunkového závitku plněného křenem. „Jako by to nebyl on,“ zašklebí se, že pro změnu on je rozčilen. Jindřich dovede rozhodit každého.
„Cože?“ posune si brýle, potom si je sundá, přeleští a ještě jednou na ně zamžourá. „Asi jsem si vzal špatné brýle,“ řekne Lukášovi.
„Nevadí, sluší ti všechny.“
Dveře se opět rozrazí a dovnitř napochoduje Billy s Karolem. „Ahoj!“
„Ahoj!“ Hned za nimi Jitka se Slávkem. Děti zřejmě zůstaly v péči tetičky. Petr ani nechce domyslet, co tam budou provádět.
„Co zavřít pusu?“ zašeptá Lukáš Radkovi, který musel nakonec dojít pro víno. „Vletí ti do ni moucha.“
„Ti všichni jako…“ zakrouží rukou.
„Ne. Billy s tím chlapcem ne.“
„Je nádherný. Myslím toho kolouška. Jsi si jistý, že není? Drží se toho staršího jako klíště.“ Lukáš si vzpomene, že se na čarodějnice o tom dohadovali taky.
„Ne. Otec a syn.“
„Incest? Božíčku! To je roztomile!“ Málem, že se nerozplyne dojetím.
Lukáš zavře oči. Bože, Radek je čím dál tím zhýralejší.
„Tak krásný páreček. Otec a syn. Jistě že nevlastní určitě. Nejsou si moc podobní. Jedině, že by mu stará zahejbala. No, nejsou krásní? Jen se podívej, jak o něj pečuje. Teď, jak mu podává talířek! Je to jasné! To jen, vy staří páprdové, nevidíte v tom lásku.“
Zbytečné cokoliv vysvětlovat, pomyslí si Lukáš, vezme skleničku s vínem a jde ke stolku.
„To… to… to…“ Radek s otevřenou pusou zírá ke dveřím. Lukáš už na odchodu se otočí.
„Filipe, Kaori, ahoj.“
„Zdravím. Dívám se, že jsme tu stará sešlost.“
Lukáš se zakření. Chudák Radek a to ještě neviděl Vaška, protože to by nejspíš dostal srdeční záchvat. „Jistě.“
„Židli, pane.“
„Nemohu tomu uvěřit. To je… je zhmotnělý sen!“ štěbetá Radunek s rukou v bok. „Ahoj, já jsem Radek. Vlastním to tu.“
„Těší mě. Jsem Kaoru. Pracuji pro pana Filipa.“
„Pracovat? Ty?“ zhrozí se. „To jako děláš? Bože, to je hanba!“ vykřikne tak nahlas, že všichni zpozorní.
„Co se probírá?“ optá se Jindra nahlas.
„Že Kaoru pracuje u Filipa,“ řekne nahlas Honza. Začíná se bavit.
„A co jako by měl dělat?“ podiví se.
„No nechat se hýčkat, obletovat!“ nadšeně vykřikuje Radunek. „Je stvořený pro lásku ne pro práci.“
Skupinka u stolu se na něj dívá jak na exota.
„Potřebuji peníze!“ pronese suše Kaoru.
Filip se na něj zvědavě podívá. Potom se smyslně usměje, že Radek zůstane na něj civět. „Uděláš pro ně cokoliv?“
Kaoru s nehybnou tváři se na něj zadívá. Radek ztichne, potom se odplíží k baru. Mrzutě pokukuje po dveřích. Ještě vstoupí Olga s Tomášem a další pár lidi. Jindra s Lukášem přijímají dárky, ale po chvilce všichni oblehnout švédský stůl. Radek nakonec získá dobrou náladu a pustí jim své oblíbené hity.
„Dáš mi na ni pozor?“ ujišťuje se ustaraný Jindřich. Petr přikývne. „Mám o ni strach.“
„Proč tolik zájmu? Je to jenom kytka.“
Jindřich žvýká sladké, potom přikývne. „Ještě, když jsem chodil se svou bývalou, no nebylo to nic,“ přizná. „Potom jsem se tím začal zabývat trochu hlouběji. Chtěl jsem, aby nám to klapalo,“ přizná se. „Proto vznikla Juliana. S ní jsem měl pocit, že je to ono.“
„Ale já myslel, že odešla, než Juliana vznikla,“ řekne zmateně.
„Ne. Myslel jsem, že pomůže, ale nepomohla. Zatímco já byl natěšený… Víš, chtěl jsem ji potěšit. Místo toho se to zhoršovalo. Nakonec odešla a já našel Lukáše.“
Zní to dost zmateně. Ten kdo nezná celou historii, asi těžko z toho něco pochopí. „Nebylo to asi lehké, že?“ Muselo ho to dost vzít, protože když se to tak vezme, je sice geniální, ale na život občas zapomíná. Tak jako musel ho jednou na kolejích vzít na jídlo, jinak by padl hladem.
„Nebylo, ale co.“
„Proto mu to nechceš říct?“
Jindra zatočí skleničkou s vínem. „Možná. Chtěl bych jednou ten projekt dotáhnout do konce.“
„Pomůžu ti s tím,“ rozhodne se. Než potkal Honzu, jeho sexuální život stál za bačkoru. Leontýna byla fajn, měl ji rád, ale teprve s Honzou cítí, že je to ono. Kolik je asi páru, u kterých to nefunguje, jak by mělo. Tady jsou všihcni v pohodě, ale i tak…
„Budu muset se rozloučit.“
„Jasně. Jitko, já…“
„Luki, snad tam nechcete zůstat navždy. Očekáváme vás na Helloween!“
„Cože?“ Lukáš vytřeští oči.
Jindra se protlačí dopředu. Přimhouří oči. „Přijedeme. Lukáši, zapiš to do kalendáře!“ poručí mu. Všichni se rozesmějí.
„Co je?“ zabručí rozpačitě, protože netuší, proč se smějí. Lukáš vezme mobil a zapíše to. Nějak pochybuje, že přijedou, ale je to takový slib, že tam nezůstanou navždy. Jitka postupně obejme Lukáše a Jindřicha.
„Mějte se kluci a uvidíme se.“ Slávek taky odejde. Petr pozoruje, jak jídlo mizí a spíš se konzumuje tvrdý alkohol.
„Jdeme na to?“
Petr zmateně se podívá na Honzu. Potom pochopí a za chvilku už vznikne malé místo, kde se rozvlní do rytmu salsy. Na konci písničky se šťastně rozesměje.
„Jdu se napít,“ křikne na Honzu.
„Kdo bude další!“ zakřičí Honza. „Taneční parket je prázdný, lidí!“ Petr jde k baru.
„Úžasně tančíte.“
Petr překvapeně se podívá po Radkovi. „Díky moc. Co vlastně znamená HB?“
„Ech? Nechápu.“
„Ta zkrátka. Co to je?“
„To? No HB.“
Petr si povzdechne. Jako by mluvil se studentem. „Ale co to znamená? Bílé Hory nebo něco jiného?“
Radek konečně pochopí. „To ne! Prostě jsem to nechal po předešlém majiteli. Není to šik, ale to nevadí. Všichni to tu tak znají a neměl jsem žádný dobrý nápad,“ přizná se s úsměvem.
„Jdeme my dva!“ Jindra ho tahá za ruku.
„Cože? Ty jsi pil?“ takhle ho nezná, a jestli pil na prázdný žaludek…
„Je sladký, tak rozkošně roztržitý,“ řekne Radek.
„To je kdo?“ optá se Petra Jindra. „Už tancují. Nejdeš?“
„Jsem Radek!“ řekne trochu podrážděně majitel baru.
„Aha. Radek. Dobře. Trochu pití. Například co tamto!“ ukáže na čirou láhev.
„Vodku?“
„Neměl jsi toho dost?“ zeptá se Petr.
„Nebuď takový. Lukáš, škyt, nepije.“ Petr se zvedne, obejme ho kolem pasu a jde s ním k Lukášovi. „Lukáši, Jindra je skoro namol. Jestli máte zítra letět, tak bys ho měl vzít domů.“ Nevybíravě mu ho strčí do náruče.
„Jasně. Tak jdeme. Přijedeš pro nás?“
„Určitě.“
„Děkuji moc.“
„Kam jdeme?“ optá se omámeně Jindra.
Lukáš ho láskyplně obejme. „Domů.“
„Tak to jo. Ahoj a díky moc!“ Petr se usměje. Jindřich nikdy moc dobře alkohol nesnášel stejně jako on. Jednou se takhle napili piva a trochu slivovice, co vzal z domova. Druhý den nebyli schopní cokoliv vnímat. Jindřich řekl, že už nikdy více a on byl o hodně opatrnější. Měli kliku, že nikdo to nefotil, protože by byli v průseru.
„Bez nich tu není, ono,“ řekne po půlhodině Honza. Dívá se na své přátelé. Baví se pohledem Billyho, který zřejmě dostal s příchodem Karola komplex kvočny. Kaoru zatím odstraňuje nejmenší překážky, které postihuji Armaniho. Zajímalo by ho, zda to skutečně dělá kvůli penězům. Rozhodně Armanimu to nevadí.
„Prosím o pozornost!“ najednou zvolá Tomáš. Všichni ztichnou. „Vím, že to tu není příliš romantické, ale Olgo, vezmeš si mě?“ poklekne před ní a vytáhne prsten.
„Ty vole!“ obdivně zvolá Honza a hvízdne do ticha. Petr je napjatý. Dloubne do Honzy, který chce hvízdat na prsty. Málem, že mu je nevrazí do krku. Olga se rozhlédne po lidech. Vidí očekávání, souhlas.
„Ano.“
„Hurá!“ zařve se jako jeden muž. Radek si utírá slzy a smrká do papírového ubrousku. Tomáš jí navleče prsten a potom ji obejme.
„Polibek! Polibek! Pusa!“ někdo zařve a všichni se rozesmějí. Tomáš se nakloní a políbí.
„Hej pořádnou!“ zařve Honza, který přestal popadat dech.
„No jo! Pořádnou!“ zařve i Petr, který ihned zkrotne, když vidí, jak se na něj upřou zraky ostatních.
„Pořádnou! Pořádnou! Pusu! Pusu!“ Tomáš se ďábelsky usměje, ohne Olgu a vášnivě políbí.
„Hurá!“
„Já snad budu brečet!“ vzlyká Radek v upnutém tričku a černých džínech se stříbrnou aplikací. Tohle ještě ve svém baru nezažil.
„Vždyť už brečíš!“
„Šampaňské pro všechny!“
„Hned to bude, milánkové!“ zakřičí Radek. „ U Radunka máme všechno!“ vytáhne šampaňské. „Jenom nevím, zda na všechny dojde vychlazené!“
Bum! Zátka letí do stropu a první skleničky jsou naplněné. „Gratuluji,“ slyší se ze všech stran. Olga přijímá gratulace stejně jako Tomáš.
„Gratuluji, takže…“
„Nech toho!“ obejme Petra. „Za vše děkuji.“
„Ježíš, zní to jako by ses loučila. Snad se neloučíme!“
„To ne. Honzo, díky. Vám oběma. Kdyby nebylo vás, tak bych Tomáše nikdy nepoznala.“ Podívá se na něj zamilovaně, on pyšně.
„Prosím tě. Petře, jdeme, to se nedá poslouchat. Nic jsme neudělali, že?“ zabručí rozpačitě Honza.
„Nic,“ přikývne důrazně. „Budu muset jít, když je mám brzy odvést na letiště. Určitě to nebude jen tak, ale jestli chceš, můžeš tu zůstat.“
„Dobře. Loučíme se a děkujeme.“
„Taky už půjdeme.“
„My se stěhujeme někam jinam,“ pronesou někteří další. Radek osamí v prázdném lokále. Posadí se na barovou stoličku. „I když dědkové, tak stejně mají šarm a jsou kouzlení.“ Zatřepe hlavou. „Radku, ty ses zbláznil! Takový koloušek je to ono!“ Hodí do sebe panák a otřese se. „Přesně tak. Pěkný mladý koloušek je přesně to, co potřebuje.“ Staří dědkové nejsou pro něj… Chjoo, ale že byli… Co?
„Zítra je odvezu. Jak to jde s kadeřnictvím?“ optá se Petr Honzy.
„Jak? Jde to. To víš začátky. Sotva jsme to dodělali. Myslím, že první měsíc budu schopen zaplatit nájem a pár věcí. Miliony vydělávat nebudu. S tím nepočítej.“
Petr se usměje. „Musíme pro Julianu. K čemu peníze, když jsou věci, které si za to nekoupíš.“
„To je fakt. Byl jsem opět za Růženou. Umyl jsem tam už dvě hlavy a jedna sestra za mnou přišla do kadeřnictví.“
„No vidíš. Bude lépe. Jsi dobrý a lidí jsou rádi, když dobře vypadají. Budou přicházet další, uvidíš.“
Honza zamyšleně se dívá na město. Je prázdné, i když ještě není půlnoc a zítra je neděle. „Všechno se tak strašně změnilo.“
„Taky jsem si to nedávno říkal. Nebýt tebe, jsem ještě na škole, kdo ví. Nemusel bych potkat Jindru, nestalo by se tolik věci.“
„Přesně tak. Juliana možná už bude spát.“
„Spát? Žertuješ? Vsadím se, že bude ponocovat, dokud nepadne.“
„Mohli bychom být sami.“
Petr se na něj zadívá. Povzdechne si. Rozumí Honzovi, až moc dobře, ale nemůže jen tak Julianu někam odložit. Moc ji chtěl a najednou má ji opomíjet?
„Blbnu. Juli je fajn. Dokonce mě přijala i domů. Jsem rád.“
„To jenom tvoje fantazie.“
„Co je s mými fantaziemi?“ optá se zvědavě.
„Co? Jen to, že ti nestačí ložnice. Jsme tu a podívej se, svítí se. Takže jsou všichni vzhůru.“
„Kromě Jitky.“
„To je samozřejmost. Má Natálku. Ta musí spát.“ K brance přiběhnou Teddy a Berry. S vyplazenými jazyky očekávají, až vstoupí. „Ti by nezadrželi ani králíka, kdyby chtěl tu něco vzít.“ Zčechrá jim srst.
Honza se zasměje. „Jo to jo.“ Vejdou dovnitř. Než zazvoní, ve dveřích stojí Slávek.
„Ahoj.“
„Olga a Tomáš se zasnoubili. Řekla ano,“ vypadne hned z Petra.
„Tedy! O hodně jsme přišli. Jdete pro Julianu?“
Oba pokývnou. Vejdou domu. Informací o zasnoubení řeknou i Jitce, která zaskuhrá, že tam měla být. Potom vejde Juliana. S povzdechem se otočí a jde si sbalit věci.
„Mohli jste ji tu nechat. Postel by se tu našla,“ řekne trochu nadurděné, že propásla tak důležitou událost.
„Promiň.“
„No jo. Určitě šla se sbalit. Bylo trochu smutno, co?“
Petr hned ví, o čem mluví.„To ano, ale nemůže to propást.“
Jitka se na něj zamyšleně zadívá. „Kdybys dostal podobnou nabídku, šel bys?“
Všichni zpozorní. Petr pokrčí rameny. „Netuším, ale pravděpodobně ano.“
„A co jako já?“ zavrčí Honza. Trochu se ho dotklo, že se rozhodl tak rychle.
„To se nestane, tak mlč.“
„Ale co kdyby…“
Petr se zachmuří. „Mám to vyjádřit mírou pravděpodobnosti?“
„Raději ne,“ zakření se Jitka. „Ale jsi si jistý.“
„Možná. Juli, půjdeme. Omlouvám se, ale zítra ráno vezu Lukáše a Jindřicha na letiště.“
„Jasně. Tak se měj. Stejně mi to mohli říct,“ zabručí, když se jí rozjasní tvář. „Udělám nějakou menší párty. Stačí grilovačka, co vy na to? Tam můžeme probrat a mohli by mi ukázat prstýnek.“
„Ano.“
„Tati, co se stalo?“
Petr se podívá na Julianu. „Teta Olga si bude brát Tomáše.“
Juliana otevře pusu a potom ji zavře. „Kdy?“
„To netuším. Dneska ji požádal o ruku.“ Juliana sklouzne z tatínka na Honzu. Přivře oči. Petr se zachmuří. Co jí je? Měla by být nadšená, ale zatím spíš vypadá, že o něčem přemýšlí.
„To bude fajn. V čem asi půjde?“
Petr se usměje a přivine si ji do náruče. „To necháme na ní, ne?“
„Ale tati, teta Olga, co se týče módy je…“
„Dost. Má svůj vlastní vkus.“ Sice má pravdu, ale nemusí to říkat. Jitka se nepokrytě směje. Honza je pozoruje. Patří k sobě a on má tak nějak pocit, že ne.
„Co je ti?“
Honza pod sestřinými slovy sebou trhne. „Nic. Nevím.“
„Dobře. Tak jeďte a dávejte na sebe pozor.“
„Jasně. Pa a děkuji moc,“ řekne upřímně Petr. V náručí drží Julianu, která je mimořádně zticha. „Slečno, nechcete slézt dolů? Jsi už těžká.“
„Nechci. Je mi tu fajn,“ zabručí. Sklouzne pohledem na Honzu, potom se zadívá na tatínka. Zamračí se.
„Co je ti?“
„Nic. Nech mě být,“ odsekne nevrle. Petr se podiví. Ty její nálady se střídají rychleji než počasí. Ono ji to zase přejde, usoudí. Za asistence Jitky a Slávka vyjdou ven. Za necelou půlhodinu, protože jim zelené přeji, zaparkují u domů. Honza si vzpomene, jak po jeho vyhazovu se stěhovali. Osobně si myslí, že jenom díky tomu, se z toho dostal tak rychle. Byly to snad tuny krabic a uskladnit to v novém domově nebylo nic jednoduchého. I Petr musel probrat věci a povídal, že vyhodil snad dvacet pytlů nepotřebných věcí. Naštěstí toho moc neměl. Většina toho tam zůstala, i když kadeřnictví je nově zařízeno, jeden pokoj zůstalna přespání. Dlouho uvažovali jak je pojmenovat. Nakonec tak nějak zůstalo divné jméno Kadeřnictví v druhém patře. Pořád se snažili to přejmenovat, ale vždy zůstávalo u toho.
Petr mu dokonce udělal krásný ceník a letáčky, které rozmístil po sídlišti. Taky rozeslal svým známým, kde ho najdou. I tak má strach, jak to zvládne. Je krize a člověk si rozmyslí, zda si koupí chleba nebo půjde si udělat hlavu. Nechce se pořád spoléhat na Petra nebo sestru.
„Stalo se něco?“
Honza zavrtí hlavou. „Ne, jen jsem si vzpomněl na stěhování a kolik bylo krabic…“
„Hodně. Hromada,“ vmísí se do toho Juliana. „Tati, oženíš se?“ Dospělí se na ni hned podívají.
„Jak jsi na to přišla?“ podiví se Petr.
„Jen se ptám. Chci spát!“ zabručí.
Oba netuší, zda mají pokračovat nebo ne. Nakonec toho nechají. Doma Juliana zaleze do svého pokoje. Když Petr k ní nakoukne, je zhasnuto. Tiše zavře dveře. Jde se posadit vedle Honzy, který se dívá na Bláznivou střelu. Přinese mu pivo a sobě víno. Oba se dívají na film a smějí se.
„Bylo to pěkné. Díky za pivo.“
„Nech toho. Musím jít spát nebo nebudu k ničemu,“ protře si oči. Honza kývne. „Taky. Brzy ráno vstávám. Mám už jednu klientku objednanou na sedmou hodinu.“
„To je brzy ne?“
„Ani ne. Občas to tak bylo. Uvažuji, že otevřu v sobotu. Škoda, že se Pavlína nenechá přemluvit.“ Telefon. Oba se na sebe podívají.
„Kdo to může být? Pavlína?“ optá se udiveně, když se podívá na displej.
„A…“ nestačí ani říct ahoj a už slyší.
„Vezmeš mě k sobě?“
Honza se zatváří udiveně, potom se podívá na hodinky. Skoro půlnoc a má pocit, že její hlas zní divně. „Co se stalo?“
„Vezmeš? Prosím?“
„Jasně. Nabídl jsem ti to.“
„Díky moc. Jsi poklad. Zítra přijdu a všechno ti vysvětlím. Díky moc,“ řekne šeptem a zavěsí.
„Co se stalo?“
„Netuším. Ještě před dvěma dny o tom nechtěla slyšet. Ale její hlas zněl divně. Něco se stalo, ale co?“
„Uvidíme. Zítra ti to řekne. Nastavit budík a spát.“
„Nic nebude?“
„Zítra. Promiň, ale jsem unavený.“
„Dobře. Taky zrovna nemám náladu.“ Rychle se umyji a zalezou do postele. Petr na své polovině zhasne.
„Dobrou noc, slůně. Miluji tě.“
Petr se usměje, otočí k němu hlavu. Je mu dobře, když tak spolu jen vedle sebe leží. Takový klid, bezpečí. Cítí se dobře, úplně jako v romantických příbězích. „Taky tě miluji.“ Zavrtá se hloub do tepla. Zívne a usne.
Druhý den ráno pobíhají z jednoho místa na druhou. Bytem se rozléhá: „Nestihnu! Sakra!“
„Ticho! Chci spát,“ ozve se ze dveří. Rozcuchaná Juliana na ně zírá.
„Promiň. Už jdeme,“ řeknou kajícně a vypadnou. Juliana zaleze do postele. Potom se podívá na hodiny. Nakonec se natáhne a vezme časopis. Zadumá se nad obrázkem s krásnou ženou v bílém a mužem. Povzdechne si a potom ho odloží.
„Pusu a ať se ti vede,“ řekne Petr. Rychle ho políbí.
„Jeď opatrně.“
„Neboj se!“ Mávne na něj a vyjede. Za dvacet minut už stojí před Jindrovým domem.
„Omlouvám se, ale stihneme to.“
„Jasně v klidu. Letí to za tři hodiny. To se tam doplazíme po čtyřech!“ smějí se. Petr jim pomůže naložit kufry. Jeden musí na zadní sedadlo.
„Máte všechno?“
„Máme, neboj se a díky za rámeček.“ Poklepe si na batoh.
Petr se nadšeně usměje. „To jsem rád, že se líbí. Snad si na nás občas vzpomenete.“
„Neboj se, vzpomeneme,“ řeknou oba najednou. Petr obezřetně vyjede. Za čtyřicet minut parkuje na letišti. Lukáš ho obejme. „Díky moc.“
„Dávej pozor na Julianu a dům.“
„Neboj, budu volat, co a jak.“
„Jasně. Ještě, že se dá pracovat po netu. Už se tam těším.“
„Mějte se!“ Petr jim usilovně mává. Všimne si, že jsou středem pohledů jiných cestujících. Nediví se. Potom se posadí za volant. S úsměvem vyjede, pak se uchechtne Jindra měl správné brýle. Možná Lukáš má pravdu a potřebuje ho. Vyjede na dálnici. Vleče se za nějakým nákladním autem. Po chvilce usoudí, že toho má plné zuby. Blikající vyjede do druhého pásu. V pohodě jede dál, když ucítí ránu. Stačí si ještě všimnout červeného auta a potom nic. Pás se mu zařízne do těla, airbagy se nafouknou a kolem lítají drobné střepinky skla. Ruce pevně svírají volant. Výpary z benzínu druhého auta necítí.
Celý provoz se zastaví, objeví se mobily, které volají záchranku.
Za autem z druhé strany se zastaví sanitka, z které vyskočí záchranáři. Běží k autům, když červené vybuchne a bílý oppl doslova odskočí. Jeden si nevšímá plamenů a vrhne se k bílému opplu, který je relativně v pohodě. Snaží se řidiče dostat ven. Nakonec povolí druhé dvířka.
„Mám ho!“ zařve na své kolegy, kteří k němu opatrně přibíhají.
„Dělejte nebo taky to bouchne! Jsi cvok! Jednou se zabiješ!“ nadávají na dotyčného, ale ten si ničeho nevšímá. Kost křupne, jak mu odlomí ruku od volantu. Vytahuje ho ven. Ještě ho chvilku vleče po asfaltu, než ho položí. Unaveně si otře čelo, ale ostatní už zkoumají, zdá žije.
„Zatím dýchá…“ ozve se verdikt jednoho z nich, ale nezní nadšeně. V dálce je slyšet hasičské a policejní vozy.
