29. 3. 2013
Malý poklad
92.
Honzo, že táta neumře!
Honza vystoupí před kavárnou. Pavlína by už tu měla být, ale nikde ji nevidí, proto se usadí u malého stolku v kavárně U čtyř prstů. Vezme si noviny, které si rozloží a objedná koláček s kávou. Nadechne se vůně, když na něj padne stín. Vzhlédne.
„Ahoj, Páji.“ Zvědavě si ji prohlíží. Moc ji to sluší, ale je vidět, že se něco stalo a ty černé brýle… Když se posadí, natáhne ruku a jemně ji odkloní brýle. Pavlína ztuhne, ale nechá ho být. Honza chvilku zírá na velkou vybarvující se modřinu. Pavlína po nich sáhne a upraví si je.
„Co se stalo?“
„Kávu?“
„Ano, prosím. Laté.“
„Vezmeš mě, prosím?“ optá se nervózně.
„Jistě. Navrhoval jsem ti to už před měsícem, ale co se stalo? Marek?“
„Ne. Musela… Je mi trapně. Promiň, ale nebudu se o tom bavit, ano. Klidně budu pracovat za polovinu.“
„To ne. Jak bylo dohodnuto.“ Pavlína má své vlastní stálé klienty. Jistě je k němu přitáhne a bude mít víc času na Petra. Rozhodně bude rád, že nebude muset tam být od rána do večera. Někdy se dokonce se nevzmohl na to, aby se u sexu pořádně odreagoval. „Jsem rád, že se připojíš. Tak trochu mi vytrhneš trn z paty.“
„To já jsem ráda. Kdy mohu nastoupit?“
Honza zaváhá. „Jak budeš chtít,“ odpoví diplomaticky. Netuší, zda by tu modřinu chtěla ukazovat. Vidí, že i ona váhá.
„Co za týden?“navrhne.
Vypadá to, že i jí došlo, že nevypadá zrovna dobře a odpovídat na zvědavé dotazy, by se nikomu nechtělo. Za týden to spreje lehkým make upem. „Tak dobře.“ Najednou ji poklesnou ramena, začnou se třást. Honza se ošije. Dívá se, jak se hrabe v kabele a vytahuje kapesníčky.
„Promiň.“
„V pořádku.“
„Bylo to… Chtěl po mě sex.“
„Cože?“
„Jo. Nedala jsem se a jednoduše no upadla jsem trochu nešikovně. Markovi jsem řekla, že jsem vrazila do dveří.“ Na tváři se objeví nejistý úsměv. „Tak se to říká, ne?“
„Jak si… Byla jsi na policii?“
„Blázníš? A být popotahována sem a tam? Ani náhodou. Dostanu se z toho. Zvládnu to. Určitě. Jen potřebuji práci. Tam už nemohu jít. Holky mi zabalí věci, slíbily to.“
Honza přikývne. Nechápe, jak se to může stát. „Měla jsi tam… Dobře. Je to na tobě.“ Zdá se, že se jí ulevilo, že to někomu řekla. Takže to je ten důvod, proč ho o to požádala.
„Budu muset jít. Víš, kde to je?“
„Najdu to. Mohla bych dnes přijet? Jen se podívat, jak to tam vypadá.“
Honza se zazubí. „Jasně. Je to tam luxusní a dokonce máme velký kávovar, dárek od Petra, kde můžeš udělat jakoukoliv kávu sobě i klientům.“ Byl z toho grogy, když dostal krabici. Hned ji začal zkoumat. Na Petrovi bylo vidět, že je rád, že se trefil. Dal mu velkou pusu a v postýlce si s ním mohl dělat, co chtěl. Jasně že toho využil po svém.
„Tedy!“
„Dekoraci zařizovala Jitka. Je to nezmar. Natálku tahala sebou, až z toho byl Slávek na infarkt. Mám tam velkou pohovku.“
„Já se mu nedivím.“
„Je to tam pěkné. Uvidíš. Nic běžím.“ Položí na stůl stovku. „Neplať.“
„Díky moc a měj se.“
„Rozbil bych mu hubu,“ řekne tiše a odejde. Pavlína zamrká, potom si utře oči, ale brýle nesundá. Honza jde a přemýšlí, proč se tohle děje. Měli by ho zavřít, až zčerná. Má to! Zavolá Petrovi, že to Pavlína vzala. Je šikovná a zvlášť s muži umí jednat. Klidně se tam vejdou dva, ale nejdřív musí tam rychle dojet a ostříhat Edit. Ochotně a ráda k němu přešla, zvlášť když řekl, že ceny nebude zvedat. Jistě za nějakou dobu bude muset, protože se vše zdvihá, ale zatím nechce. Se šťastným úsměvem dojede před kadeřnictví.
„Dobrý den.“
„Dobrý den, Honzo. Tak tady jste? Musím uznat, že to nevypadá špatně, i když tam bylo tam,“ řekne s nostalgickým úsměvem.
„Nic moc, ale snad se vám to bude líbit. Prosím, pojďte za mnou.“
„Ne, náhodou je to zajímavé stejně jako název. Kadeřnictví v druhém patře zní dobře. Musím říct, že nedaleko mi tu bydlí dcera, tak to vždy vezmu najednou. Panečku, máte to tu hezké.“
„Děkuji. Sestra mi to tu zařizovala.“ Edita si odloží kabát a slamák.
„Měl jste odtamtud už dávno odejít.“
„Myslíte? Posaďte se.“ Umyje jí hlavu a dá na vlasy barvu. Sice by ji už doporučil jemný přeliv, ale ráda vypadá jako mladice. Kdo by nechtěl zastavit čas stárnutí.
„Kávu?“
„Cappuccino, jestli máte.“
„Mám. Dárek od mého přítele,“ řekne pyšně, když vidí její pohled.
„To vás musí mít hodně rád,“ řekne laškovně. „Takový bych taky chtěla, ale nakonec vždy skončím u normálního kafe.“
„Má a já jeho taky. Tak teď se podíváme, kolik nám uběhlo času.“ Vypadá to, že má ještě dost času.
„Výborné. Někdo zvoní.“
„Nebude vám vadit, když někoho vezmu?“
„Jistěže ne. Jen si dělejte a já si něco zajímavého přečtu.“ Nasadí si brýle a vezme časopis. Pohodlně se opře do pohovky. Zatím dovnitř vejde někdo, koho by zde vůbec nečekal.
„Ahooj!“
„Radku, co tu děláš?“
„Jdu si pro novou frizúru! Radunek si našel někoho nového. Je naprosto boží, víš. Naprosto oslňující. Musíš ke mně některý den zajít, abych ti ho mohl představit. Dobrý den. Sluší vám to,“ řekne Edit. Ta na něj chvilku zírá, potom se usměje.
„Děkuji.“
„Nechceš doufám nic náročného.“
„Ale kdeže. To bych se domluvil předem. Za co mě máš?“ Houpavým krokem dojde ke křeslu a posadí se. „Trošičku přistřihnout.“
„Tak dobře a umýt vlasy nechceš?“ Zvládne se to raz dva.
„A víš co? Chci. Máš to tu hezky, i když na Radunka je to moc usedlé. Trochu živější dekorace by neškodilo.“
Honza se skoro vyděsí, protože jednou byl v jeho bytě. Myslel, že se z kakofonie těch barev zblázní. Edita ho zatím zvědavě pozoruje. Usmívá se.
„Tak co? Líbí se?“ optá se za necelou půlhodinku.
„Perfektní. Teď se mohu ukázat mezi lidi.“ Pyšně se dotkne vlasů.
„Díky, že jsi přišel.“
„Vezmu si vizitku, ale měl bys mít na druhé straně, jak se sem dostat,“ broukne. „Málem, že jsem nezabloudil.“
Honza se zarazí. To není špatný nápad. „Udělám to. Tak a teď vy. Chutnalo cappuccino?“
„Výborné,“ přisvědčí. „Dost zvláštní mladík, že?“
„To ano. Vypadá to moc dobře.“
„Děkuji. Tak zase za tři měsíce.“
„Určitě. Pozdravujte dceru.“ Vyčerpaně klesne do křesla a přejede si tvář. Potom vytáhne mobil. Zavolá Petrovi. Ten mu zdvihne náladu lépe než semtex. Vytočí číslo, ale nebere to. Zamračí se. Teď by už měl být doma, tak kde je? Možná se někde zdržel nebo nechal telefon v autě. Zavolá později.
„Stabilizován. To je tvůj mobil?“ optá se jeden ze záchranářů druhého.
„Ne, asi jeho.“
„Zajímalo by mě, jestli ho zachrání. Vypadá to dost bledě.“
„Nech toho. Ještě že jsme kolem jeli.“
„Hele, to ses musel do toho tak vrhnout? To, že od tebe Lenka odešla, ještě neznamená, že skončil život. Kolem pobíhá spousta hezkých a lepších ženských. Zase zvoní. Hele, vezmi to nebo se zblázním!“
Druhý záchranář vyhrabe mobil. „Tedy to je model!“ pronese obdivně.
Honza chce už zklamaně odložit mobil, protože se nakonec rozhodl dovolat stůj co stůj.
„Kde asi je? Že by laboratoř?“ zabrumlá, ale všechno je jak má být. Je to zvláštní, že se neozývá.
„Halo?“
Honza se zarazí, když uslyší cizí hlas. „Kdo je to?“
„U telefonu Leopold Ročeň. Jste příbuzný?“
Honza se zarazí, zadrží dech. Příbuzný? „Ano.“
„Výborně, jen nevíme, jak se jmenuje, ale měl nehodu a jedeme do motolské.“
„…musel jsi to říkat…“ slyší z dálky zřetelně.
„Aspoň budou vědět…“
„Co se stalo?“
„Omlouváme se, zavolejte si do nemocnice. Nashledanou.“
Honza omráčeně se dívá na telefon. Nehoda, motolská? Bože, co se stalo? To není možné! Petr… Musí tam jet. V hlavě má zmatek, ale nakonec ho z toho dostane zvonek. Zákazník. Co teď? Pustí ho dovnitř. Snad není to nic vážného… Musí tam jet.
„Dobrý den… Stalo se něco?“
„Prosím vás, přítel měl nehodu, mohli bychom to odložit, Bude to zdarma.“
„Jistě. Zavolám zítra,“ řekne, když vidí, jak je bledý a mimo. Honza v ruce svírá telefon, když zazvoní. Pavlína…
„Pavli, mohla bys to dneska vzít za mě?“ vyrazí ze sebe.
„Cože? No ano. Stalo se něco?“
„Petr měl nehodu. Jedu tam.“
„Jasně. Hned tam budu a jak se dostanu dovnitř?“
„Dám sousedce klíč. Díky moc.“ Zavěsí. „Moc se omlouvám. Motolská… Něco vážného… promiňte mi to.“
Sjedou dolu a Honza nasedne do auta, když si uvědomí klíč. Vyběhne nahoru do patra a zazvoní u paní Novákové. Netrpělivě podupává, když mu otevře starší žena s kočkou v náručí. Podá ji klíč a vysvětlí, že si pro něj přijde Pavlína a že jeho přítel měl nehodu. Ta přisvědčuje, ale na čele má starostlivou vrásku. Najednou řekne.
„Mladíku, být vámi nejedu. Jste rozrušený a nemusíte tam skončit oba dva. Pár chvilek nikoho nezabije, ale jedna vteřina může změnit všechno.“ Doufá, že ji poslechne.
Má pravdu, pomyslí si, ale kde tu sehnat taxíka? Jet autobusem? Dole třískne dveřmi a běží k zástavce. Za deset minut netrpělivého procházení sem a tam, se posadí do autobusu.
Pomalé, tak strašně pomalé… drmolí si v duchu. Co se asi stalo? Měl by zavolat Jitce. Co Juli? Je doma sama.
„Jitko?“
„Copak je, zrovna kojím,“ broukne.
„Petr měl nehodu.“
Ticho. „Ježíš, kde je? Je v pořádku?“
„Netuším. Nějaký záchranář mi vzal telefon. Vezou ho do motolské.“
„Jasně. Přijedeme.“
„Spíš se postarej o Julianu.“
„Jasně. Už tam letím. Určitě bude v pořádku.“
„Já vím.“ Vypne ho. Musí být v pořádku, jinak netuší, co bude dělat. Vystoupí a přesedne na 190, která ho doveze přímo před nemocnici. V autobuse se trochu uklidní, ale přesto je neklidný. V ruce mačká telefon, jako by se mu najednou ozval. Kéž by to byl špatný vtip, pomyslí si znepokojeně. Teď na vrátnici. Ještě nikdy tu nebyl, tak se moc nevyzná, ale najde to. Hned vidí okno, tak k němu jde.
„Dobrý den, před chvilkou sem přivezli Petra Komárka. Měl nehodu. Mohu vědět, kde je?“
„Podívám se“ Po chvilce se ozve. „Jo před chvilkou někoho dovezli. Nový pavilon ten modrý, komunikační uzel B.“
„Děkuji moc. Najdu to.“ Projde do nemocnice. Je velká. Nějak se mu uleví, když ji vidí stát. Zamíří k ní. Doufá, že to nebude nic vážného, ale když je na chirurgii?
Vejde dovnitř. Tak tohle vypadá jako bludiště. Smrdí to tu a všude kolem jsou lidi. Zastaví sestřičku. „Prosím vás někoho hledám, můžete mi poradit?“
„Které oddělení?“
„Netuším. Právě ho přivezli.“
„Tak to bude uzel C, druhé patro.“
„Děkuji moc.“ Udá se správným směrem. Nakonec skončí na židli a čeká. Jsou tu s ním ještě další dva lidé. Vypadají stejně jako on. Zničeně. Netuší, zda někam má jít nebo má čekat? Přijde sem někdo? Poslali ho sem? Nakonec se zvedne. Chce informace. Jakékoliv. I kdyby měl zalarmovat… Netuší koho. Přemýšlí, zda má tu někoho, kdo by mu mohl pomoct.
„Ahoj!“
„Jitko… Ty ses zbláznila!“ Vykřikne, když uvidí Julianu a Natálku. „Jak jsi to mohla udělat?“
„Nikoho jsem tak narychlo nesehnala. No co, hlídám je především já. Tak co?“
„Nic nevím., Sedím tu…“
„Je tatínek v pořádku?“ vpadne do toho Juliana.
„Určitě je.“ Ale bojí se. Přece jen ho poslali na chirurgii. Jak mohla jeho jindy rozumně uvažující sestřička udělat takovou pitomost a přivést sem Julianu?
„Tady jsem ještě nebyla,“ najednou řekne vážně.
Honza se ihned dovtípí, že tu zemřela Leontýna. Chudák malá a teď je tu Petr. Snad bude v pořádku. Dveře se otevřou…“
„Pavláskovi?“ Doktor v plášti se rozhlédne. Žena s mužem se ihned zvednou.
„Jak?“
„Stabilizovaný, víc nemohu říct.“
Ženě z úst sklouzne: „Díky bohu.“ Rozpláče se. Muž ji vezme za ramena, ale je vidět, že je taky na měkko. Usmívá se.
„Vidíš, já ti říkal, že bude v pořádku.“
„Ještě není vyhráno, ale je mladý a má tuhý kořínek.“ Doktor se usmívá. Honza zvrátí hlavu. Co Petr? Proboha chce vědět aspoň, co se stalo!
„Já to tu nevydržím!“ najednou řekne Jitka. „Jdu ven. Kdyby něco, mobil máš. Juliano?“
„Já tu zůstanu,“ odpoví umanutě.
„Prosím, pojďte za mnou.“ Chce odejít, když Honza vstane.
„Pane doktore.“
„Ano?“
„Na sále je můj bratr…“ Juliana s Jitkou se po něm otočí. „Rád bych věděl, jak na tom je.“
„Netuším. Je mi líto. Musíte počkat na ošetřujícího lékaře.“
„A ještě ho operují?“
„Nevím. Je mi líto. Prosím, pojďte za mnou,“ řeken Pavláskovým, kteří s eza ním vydají do hloubi chodeb. Honza zničeně usedne do křesla.
„Honzo, proč jsi panu doktorovi lhal?“ Jitka se zastaví, protože je zvědavá, jak si Honza poradí s Julianinou otázkou.
„Jen jsem mu neřekl pravdu.“
„To je lhaní,“ řekne s jistotou. Jitka se zakření. A máš to.
„Protože by mi jinak nic o Petrovi neřekli.“
„A proč?“
„Protože nejsem jeho příbuzný. Měli bychom zavolat jeho rodičům.“
„Zavolej, až budeš něco vědět. Jen, aby ti něco řekli.“
„Proč se asi vydávám za jeho bratra.“
Juliana je poslouchá. „Nerozumím, proč ti nic neřeknou.“
„Protože to je lékařské tajemství, které může vědět jen pacient nebo v případě ohrožení života jeho nejbližší. Což znamená rodina,“ vysvětluje Jitka.
„Aha. Honza není rodina?“
„Ne. To bych si ho musel nejdřív vzít. Jako tady Jitka Slávka.“
„To je hloupé! Nelíbí se mi to. Řeknou to mě?“
„Ne, jsi ještě dítě.“
Juliana se zakaboní. „To je tedy na hovno!“
Jitka vyprskne smíchy a Honza strne. Slyšet to Petr, nejspíš by ji udělal přednášku. „Už nikdy nebudeš mluvit sprostě.“
Jitka se přestane smát. Změnil se její bratříček. Tohle by dřív přešel a zasmál se taky. Jak vidno, rodinný život člověka opravdu změní.
„Tak jo.“
„Půjdu projít.“
Honza se zarazí nad jejím tónem. Vypadá to, že přesně ví, kam má namířeno. Chtěl by jít za ni, ale chce vědět, co se děje. Jenže to mu může být ukradeno. Sakra, jak dlouho už tam je? Začíná se bát. Kdyby to bylo něco lehkého, už by dávno byl ze sálu pryč, ale ještě tam je. Co když je to opravdu něco vážného? Co bude dělat? Telefon.
„Prosím tě, u které sousedky jsou ty klíče?“
Mrkne se na hodinky. Je tu teprve dvě hodiny.
„Zvonila jsem snad všude,“ pokračuje Pavlína.
„U Novákové.“
„Ok. Jak se má Petr?“
„Ještě je na sále. Začínám se bát,“ řekne tlumeně. Podívá se po Julianě. Sedí jak přilepená a dívá se na dveře. Chudák. Začíná být nervózní a to ji nikdy takhle neviděl.
„Bude to dobrý. Tam jsou dobří doktoři. Běžím.“
„Počkej!“
„Co je?“
„Nedělá Marek u záchranářů?“
„Dělal. Pokusím se něco zjistit.“
„Díky moc.“ Zavěsí a jde k oknu. Pochmurnost místa ho ubijí. Co má dělat? Nesnáší čekání. To Juliana to snáší daleko lépe než on, i když podle toho jak sedí, tak i ona není zrovna klidně. Juliana k němu vzhlédne. V očích má slzy.
„Honzo, já se bojím.“
„Neboj se, bude v pořádku. Chceš něco k pití? K Jídlu?“ Juliana zavrtí hlavou a utře si tváře.
„To bude dobrý.“
Pohladí ji po světlých vlasech. Musí být. Juliana sedí s rukama v pěst. Nemá ráda nemocnice. Jen vědět, co se stalo. Obejme Honzu a tiše brečí.
„Jsem zpátky. Představuji ti Leopolda.“
„Leo… Nevolal jste mi?“
Unavený záchranář pokrčí rameny. „Volal jste vy. Já jen zvedl telefon.“
„Děkuji, že jste to zvedl. Takže jste u toho byl. Co se stalo? Vůbec nic nevíme. Už tu sedím tři hodiny a nikdo nic neřekne.“
„Vy jste ten brácha? Nó, vůbec se mu nepodobáte.“
„Nevlastní.“
„Jó tak. No havárka. Červené vyjelo ze svého pruhu. Jeli jsme za ním. Tedy ob auto. Naštěstí prázdné. Naprásklo do toho bílého, až to zadunělo. Měli by tam být svodidla. No zastavili jsme. To červené auto vybuchlo.“
„Mě bude blbě!“ Jitka si drží před ústy ruku.
„A Petr?“
„To je ten zachráněný? Toho jsme vytáhli včas. Opel je fajn auto.“
„Jak na tom byl?“
Leopold zaváhá. „Stabilizovaný, ale tedy nejspíš ne moc dobře.“ Píp. Píp... „Sorry, ale musím jít. Čekají mě.“
„Aspoň víme, co se stalo.“ Jitka se podívá na Julianu.
„Bude v pořádku. Tatínek, když je kupoval, tak říkal, že je to dobré auto. On dal moc na bezpečí.“
„Já vím, sluníčko. Bude v pořádku.“ Nenápadně se podívá na hodinky. Tři hodiny a něco. Podívá se na Natálku, kterou drží v rukou. Neměla ji sebou brát, ale kam by ji dala. Její malá princezna. Kdyby zůstala sama… Otřese se.
„Zkusím někoho vyburcovat. Zavolám Armanimu. Mám číslo.“
„Armani je mocný. Udělej to!“ Honza by se usmál, protože ten její tón je stejný jako Petrův, když je podrážděn.
„Co je?“ ozve se. „Rychle. Musím jít.“
„Petr je v motolské. Zraněný. Zjistí, kdo by nám mohl dát nějaké informace.“
„Ježíš. Jo, zkusím.“ Honza zavrtí hlavou, jak rychle mu položil telefon.
„Má práci. Zřejmě dost důležitou, protože jeho hlas zněl unaveně a trochu nervózně. Doufám, že nemá problémy. Zatraceně, proč ke mně nechodí nějaký doktor?!“
„To je špatné.“ Juliana vstane, začne přecházet.
„Je obdivuhodně klidná, co? Já tu pochoduji,“ řekne Jitka, která s nakonec posadí.
„Já taky, ale vezmi si, že Leontýna umírala přes půl roku možné déle. Musela tu být skoro den co den. Netuším, zda chtěla nebo ji to řekli, ale spíš chtěla být s maminkou. Určitě je zvyklá čekat.“
„Neumře. Nedovolím to!“ najednou skoro před nimi křičí Juli. „Nebo budu…“ zmlkne. Oba se na ni účastně dívají. „Nechci k dědečkovi a babičce. Chci tatínka. Neumře, že jo?“
„Neumře.“ Prokleje se, protože už je tam tři hodiny a půl a ven nevyšel nikdo. Proč?! Je to vážné? Dostali ho u auta včas? Podle toho záchranáře ano. Zapomněl mu poděkovat. Nebýt jeho, tak mohl být Petr mrtvý. Bože, co tam dělají? To nemohou říct slovo?
„Honzo, taťka bude v pořádku. Nenechal by mě tu. Slíbil mi to.“
„Já vím, zlatíčko.“ Ale jsou i jiné věci, jako ochrnutí, nebo ani neví co.
Vstoupí sestra, rozhlédne se. „Náhodou Komárkovi tu nejsou?“
„Já. Já!“ Řeknou společně s Julianou.
Sestřička si je prohlédne. „Pojďte za mnou.“ Jdou za ní. Netuší, kam je vede, ale doufají, že k Petrovi. Ne, nějaké dveře. Zaťukání a vejdou dovnitř.
„Vy jste jeho příbuzní? Jsem doktor Brodský a jsem jeho zatím ošetřujícím lékařem. Prosím, posaďte se.“
„Bratr,“ zamumlá.
„Dcera,“ řekne přímo Juliana. „Je to vážné?“
Doktor zatěká z dospělého na dítě, které se samozřejmostí se posadí do křesla. „Víte, tohle není pro dětské uši.“
„Je to můj táta. Samozřejmě, že chci to slyšet a je mi deset. Už jsem velká,“ vypálí přímo.
„Nechte ji tu.“
„Tak dobře. Stav pana Komárka je stabilizovaný, ale má několikanásobně fraktury, nejhůř v oblasti pánve. Taky jeho obličej nevypadá moc dobře, ale menší kosmetická úprava a správná životospráva udělá své.“
„Jistě. Ochrnutí?“
„Netušíme. Pacient je v kómatu.“
„Můžeme za ním?“
„Bohužel návštěvy jsou zakázány.“
Juliana nedůvěřivě ho poslouchá. Něco se jí nezdá. Určitě ji něco tají.
„Určitě počítejte s tím, že bude dlouhodobě nemocen a bude docházet na rehabilitaci.“
„Chci ho vidět,“ ozve se Juliana zarytě.
„Bohužel není to možné.“ Potom sklouzne pohledem na oba dva. „Mohl bych vědět vaše skutečné jméno?“
„Jsem jeho přítel.“
„Je to rodina,“ ozve se zamračená Juliana.
„Pak bohužel je mi líto, ale musíte odejít.“ Juliana zaváhá, potom se jí zablýskne v očích. „Chápu vás, ale informace podáváme pouze rodinným příslušníkům.“
Honza zatne zuby. Nejraději by tomu přemoudřelému doktorovi jednu vrazil. Napadne ho, že by ho vydíral, ale bylo by to slovo proti slovu. Nemůže. Armani určitě něco udělá. „Juli, jdeme.“
„Ne.“
„Juliano.“
Ta zaváhá, potom přikývne.
„Doprovodím vás. Je mi to velmi líto, ale určitě vás potěší, že opravdu z nejhoršího je venku.“
„Doufáte v to. Nevíte to jistě,“ ihned ho odhadne Honza.
„Jak jsem řekl,“ opáčí starší muž. Juiana poslušně cupitá vedle starších mužů a rozhlíží se. Najednou se spokojeně usměje.
„Já chci vidět tatínka!“ dupne nohou.
„Na oddělení nesmí děti.“
Juliana zkrabatí obličeje a zařve na celou chodbu, která je plná lidí. „Já chci vidět tatínka! Hned teď!“ začne dupat nohama jako posedlá.
„Ale. „
„Juli, přestaň!“ zakřičí Honza, který netuší, co se děje.
„Já chci vidět tatínka! On umírá!“ zařve na celou chodbu. Někteří lidé se zastaví, podívají se na sebe. Soustrastně si začnou povídat. „Já chci vidět tatínka!“
„Půjdeme!“ Honza ji vezme za ruku a táhne. Juliana zarytě drží, až Honza zjistí, že ji prostě nemůže utáhnout. Najednou je volný a zvrávorá. Juliana se posadí a řve na celé kolo.
„Já chci tatínka. On umírá! Nechtějí, abych ho viděla! Já chci tatínka!“ Informuje všechny kolem.
Doktor bezradně se rozhlédne kolem. Ty obličeje nevěstí nic dobrého.
„Já chci tatínka. On měl nehodu! Umírá! Búúúúúúú!“ řve jak na lesy.
„Juliano, zvedni se z podlahy nebo ti nasekám!“
„Já chci tatínka. On je zlý!“ ukazuje střídavě na doktora a Honzu. Ten konečně pochopí. Neuvěřitelné.
„Zemřela ji tu matka na leukémii.“ Ihned poinformuje doktora i ostatní. Soustrastné mumlání zesílí.
„Pan Komárek rozhodně neumírá,“ namítne doktor.
„Umírá! Oni mi to nechtějí říct. Já to vím! Búúú já … …….. tatínka!“ řve jak pominutá a kope nohama jak šílená.
„Ehm vezměte ji tam. Bude klidná, uvidíte,“ zašeptá doktorovi.
„Ale to nejde! Sestro!“
„Ano doktore?“
„Něco na uklidnění.“
„No to snad nemyslíte vážně!“ vloží se do toho korpulentní dáma. Juliana na chvilku zmlkne a potom se rozeřve na novo.
„Já chci vidět tat…tínka!“ přeskočí ji hlas, jak křičí. „Já chci tatínka!“ schoulí se na zem a brečí. „Ona mi tu zemřela maminka. Taky nic neřekli. Já chci vidět tatínka!“
„Tady.“
„Tak to jen přes mou mrtvolu, sestro. Nechte to dítě, proboha. Má už jenom otce.“
Honza zuřivě přikyvuje. Nechápe jak je to možné, že ji všichni jdou na ruku.
„Nebo o tom napíšu do novin! Jsem redaktorka z Lidových novin. Určitě lidi bude zajímat, jak se tu chováte k dětem.“
„Ehm no víte, tak dobře, ale jen vidět a na minutu.“
Juliana, která špicovala uši, zafňuká a utírá si obličej. „Mohu vidět tatínka? Prosím. Děkuji.“
„Už bude dobře a tatínek neumře,“ slibuje ji starší žena. Dav se pomalu začíná rozcházet. Doktor se usměje, ale potom zvadne, když vidí Julianin pohled, který slibuje: Já to udělám klidně desetkrát.
„Vyhráli jste. Jdeme.“ Honza popadne Julianu za ruku. Ještě v životě nic takového nezažil. Styděl se a nevěděl, co má dělat, ale využil toho. Vede je dál a pokyne sestrám, které se zvědavě na to dívají.
„Vidíš je živý. Bože, ty jsi číslo.“
Juliana se podívá na zahalenou postavu. Není nic vidět. „Proč není vidět obličej?“ optá se tiše.
Doktor ji vezme za ruku a vede ven. „Protože má ho pořezaný a potlučený. V masce se mu rychleji zahojí. Jsou to takové speciální obvazy, které rychleji hojí rány, víš.“
„Aha. Děkuji vám.“
„Dobře, ale potřebuji mluvit s někým s příbuzných. Má někoho?“
„Dědečka a babičku, ale žijou na Moravě. Chcete jejich číslo?“
„Budu rád.“
„Já jim taky zavolám. Nechtěl jsem volat, dokud nebudu aspoň vědět, co se stalo. Nejsou nejmladší a nemuseli by to vdržet.“
„Chápu vás, ale prosím takové scény už ne.“
„Ano, pane doktore.“ Ten se na ni nejistě podívá, ale Juliana se usmívá jak sluníčko. Drží se Honzy za ruku a poslušně cupitá. „Tady je!“ Najednou mu strká telefon před obličej. „Dostala jsem ho loni od tatínka pod stromeček. Že bude zdravý, že jo, pane doktore?“
„Určitě.“ Opíše si ho.
„Děkuji ještě jednou.“
„Jitko, kde jsi?“
„Před budovou té strašárny. Ježíš, nesnáším nemocnice. Mám tu auto.“
„Cože? Ty jsi řídila … Slávek tě zabije.“
„Nezabije,“ vloží se do toho spokojená Juliana. „Strýček ji má moc rád.“
„To já vím, ty rozumbrado, a buď ticho.“
„Klídek, nazpět pojedeš ty. Končím.“ Honza vezme Julianu za ruku. Ten obličej a k tomu pánev, kosti… Bude muset oznámit v práci, že nenastoupí. Tolik starosti a ještě k tomu s firmou. To je konec. Co teď? K tomu ho nebude moci hodně dlouho vidět a co rodiče? Určitě budou chtít za ním přijet, i když Petr povídal, že k němu nejezdí. K tomu ho nemají rádi.
„Tak co?“
„Viděli jsme ho. Je celý zavázaný. Tatínek se určitě uzdraví,“ pronese najisto Juliana, ale i tak má slabý hlas a ustarané oči.
„Pánev, kostí, prý pořezaný obličej.“
„Neměl airbagy?“
„Určitě měl. Víc mi nechtěl říct. Zjistil, že nejsem příbuzný. Jak to nevím.“ Jitka se podívá na Julianu. To je jasné jak facka. Ani jeden shodný rys, jenže vysvětluj to bratříčkovi. „Zastřelit toho bastarda!“
„Zavolej rodičům.“
„Máš pravdu.“ Musí jim to říct. Posadí se na lavičku. Petr mu kdysi dal číslo, tak toho využije.
„U telefonu Komárkovi.“
„Dobrý den, u telefonu Honza Strašný. Já, Petr měl nehodu. Je v Motolské nemocnici a stabilizovaný.“
Ticho. Honza čeká. Ví, že tohle strávit není tak jednoduché.
„Jedeme.“
„Budu vás čekat na nádraží.“
„Dobře. Zavolám, v kolik přijedeme. Jak je na tom Juliana?“ optá se na druhé straně Petrův tatínek.
„Zatím se drží. Vydupala si, že ho mohla vidět. Mě moc toho nechtěli říct. Asi vám budou volat taky.“
„Jistě. Děkujeme za zprávu.“
„Mám hlad,“ pronese najednou Juliana.
Honza si uvědomí, že taky nic nejedl. Hlavně, že je v pořádku, pomyslí si. Zavře oči. Uvědomí si napětí, které ho ovládalo. Ucítí Jitčinu ruku a přitiskne se k ní. „Díky moc.“
„Pojedeme se najíst. Co salon?“
„Pavlína to vzala.“
„Skvělé. Tak jdeme. I Natálka by se měla najíst.“
„Honzo, děda s babičkou budou bydlet u nás?“
„Jistě.“ Potom si uvědomí, že tam bude on. Co teď? Zadívá se na Jitku, která pokrčí rameny. Tohel si její bratříček bude muset vyřídit sám.
„Možná se to mezi vámi urovná.“
„Pochybuji.“
Telefon. „Komárek. Můžete nás vyzvednout zítra v osm? Pojedeme posledním vlakem.“
„Samozřejmě.“
„Už nám volali. Děkuji.“ Ticho. Honza si pomyslí, že příští týden bude zatraceně těžký. Taky netuší, jak dlouho tu zůstanou. Je škoda, že prostě není příbuzný. Ucítí Julianinu ruku a sevře ji. Musí se o ni postarat. Podívá se na Jitku. Nejspíš si myslí to co on. Čeká je velký boj. Potom se podívá do hnědých Petrových očí. Na čí stranu se přikloní? Jeho nebo prarodičů?
