14. 4. 2013
Malý poklad
94.
Petře, bojuji, ale vyhrávám…?
Řidiče taxíku nikdy nechtěl dělat, ale jsou to Julianini rodiče. Jsou tu přesně vzato už týden a on doufá, že Petr se probudí a řekne jim, že vše zvládne. Podle něj to perfektně zvládá. Jenže… To je právě to.
Mobil.
„Za chvilku přijdeme.“
„Jistě.“
Tím právě to, myslel tohle. Ignorují ho a berou ho jako přítele spíš kamaráda, který je zavolal k synovu lůžku. Neberou ho jako partnera. K čemu mu to je, že mu potom řeknou co a jak, když jednoduše ho sebou nevezmou a doktor se s ním bavit nechce. Dokonce i Juliana si vybojovala, že tam půjde, ale kdyby si řekla o měsíc, taky by jí ho dali. Takže pokaždé sedí v kavárně a utrácí peníze, aby zajedl hořkou pachuť prohry. Jako teď. Chtěl by ho tolik vidět. Juliana byla nadšena, protože říkala, že je mu vidět špička nosu. Smál se, ale toužil, aby to viděl taky. Ale nemůže. Bude muset to nějak obejít. Včera na to zaangažoval všechny, které zná včetně Jitky, Slávka, Armaniho, dokonce Estelu. Snad někdo bude toho doktora znát. Dominy se bojí, ale kdyby nebylo zbytí, půjde za ní. Horší je, že se bojí, že zatím to jenom bylo takové oťukávání, že přijde opravdová bitva. Zasmuší se ještě víc.
„A ještě tenhle!“
Honza se zamračí, protože si uvědomí, že jasný hlas dítěte patří Julianě. Vstane a jde k pultu. Stojí u zákusku a vybírá si snad už pátý.
„To je pro nás?“
„Ahoj, Honzo. Ne, pro mě!“ řekne klidně, přičemž dobře ví, že nesmí.
„Ano? A nebude tě bolet břicho jako minule?“ Minule povolil. Tehdy pochopil, proč Petr trval na jednom maximálně dvou zákuscích.
„Nebude.“
„Ne. Jeden zákusek a dost.“
„Máme na to a kupujeme to my,“ vloží se do toho Josefa. „Jen ho tam dejte.“
Prodavačka se rozpačitě na ně zadívá.
„Myslím, že jeden zákusek jí stačí.“
„To je pro nás.“
Honza se odmlčí. Dobře ví, že to není pravda. Až dojedou domu, bude muset zasáhnout a to zítra jedou do ZOO. To nevydrží. Přemýšlí, že řekne Jitce, zda by nechtěla Natálce ukázat svět zvířat. Snad se dá ukecat, protože už týden si k ní každý večer zajede na skleničku.
„Tak půjdeme.“
„Jak se má Petr?“ optá se. „Byl bych rád, kdybyste mě sebou tam příště taky vzali.“
„Bohužel to nejde. Nejste příbuzný.“
Petr zaskřípe zuby. „Ale pokud mě vezmete sebou, potom povolí.“ Ví, že ano, ale to yb chtělo krapet dobré vůle, ale oni nechtějí.
„Můžeme to zkusit,“ nakonec řekne Jaromír, ale Honza pozná, že není tím nadšený a dělá to jen ze slušnosti.
„Ano! Dědo, babi, chci, aby Honza viděl tatínka. Podle pana doktora už se pomalu uzdravuje. Dokonce přemýšlí, že ho probudí ze spánku. Nechápu, že někdo tak dlouho může spát.“
Honza se usměje. „Někteří takhle spí i roky.“
„Fakt? Jak to?“
„Například jsou v kómatu a nemohou ho probudit. Podle některých vědců například ani nechtějí.“
„To je divné. Najdu si to na netu.“
„Určitě to tam najedeš. Tak šup dozadu a připoutej se.“
„Proč?!“ protáhne. „Nemusím. Jedeme krátce.“
„Slečno, připoutej se nebo budu zlý. Může se ti něco stát. Podívej se na tatínka.“ Natáhne se a připoutá se. Juliana se zatváří zkroušeně. Nakonec se připoutá, i když jenom proto, že pozná, že Honza nevyjede bez toho.
„Nemusel jste ji to říkat takovým tónem.“
„Jinak to nepochopí a Juliana je moc chytrá holčička. Dobře, ví, že bezpečnost je nade vše. Mám pravdu?“
„Máš. Promiň mi to.“
„Tak pojedeme. Něco uděláme k obědu.“
„Uvařím.“
„To nemusíte. Jednou to udělám já,“ řekne odhodlaně. Musí jim dokázat, že se dokáže o Julianu i Petra postarat. Že není nějaký příživník bez diplomu. Někdy si vzpomene, jaký to byl jednoduchý život, než potkal Petra, ale zas na druhou stranu toho tolik získal.
Jaromír předběhne svou ženu. „Tak dobře. My si zatím vyjdeme na procházku. Nechceš jít s námi?“ Juliana už málem kývne, když zavrtí hlavou, protože v hlavě ji straší, že by tatínek mohl spát ještě déle. „Chci se podívat na to kóma.“
„Tak dobře.“
Honza přemýšlí, zda s ním nechtějí zůstat v jednom bytě nebo proč jdou na procházku. Něco kují, ale co? Nechápe, proč nemohou prostě vzít, že s Petrem žije.
„Tak jsem tu.“ Má rád ten byt, ale poslední dobou je to jinak.
„Tak my jdeme. Za hodinku přijdeme.“
„Jistě.“
Juliana se postaví s indiánkem v ruce. „Co chceš vařit, když to neumíš?“ řekne zpříma. Honza se zatvrdí.
„Mladá dámo, indiánek je zákusek a dostaneš ho až po obědě. Dobře víš, že Petr nechce, abys tolik jedla sladkého. Nejen že ztloustneš jako já, ale taky je to špatné na zuby a bude ti špatně. Jen si vzpomeň, jak jsi zvracela. Co jsi u toho říkala?“
„Nic?“
„Už nikdy více! Jasně si vzpomínám, jak jsi to říkala, dokonce několikrát. Takže ho dojíš a zbytek necháš na pokoji pro ostatní.“
„Jsou moje.“
„Nejsi lakomá, tak proč? A uděláme španělské ptáčky.“
„Co je to?“ zvědavě se nakloní.
„To je plněné maso.“ Včera se to naučil od Jitky. Knedlík přivezl od ní, protože na ten fakt nemá, ale nechápe, proč by nemohl být kupovaný.
„No to jsem zvědavá,“ prohodí. Odejde a vrátí se s knihou, kterou si dá na jídelní stůl.
Já taky, pomyslí si. Vytáhne vepřové plátky. Jitka povídala, že by měly být hovězí, ale prej to nevadí a budou rychleji. Vytáhne vajíčka a nechá je vařit. Má osm plátků, tak snad to zvládne. Jelikož jich včera zabalil dvanáct pod pečlivým Jitčiným dohledem, snad je zkrotí. Vezme paličku a už klepe. Juliana překvapeně zvedne hlavu.
„Dobrá kniha?“ optá se, když se podívá na hodinky, zda už vajíčka jsou.
„Jistě. Špatné nečtu. Vybírám si. Honzo, proč tě děda s babičkou nechtějí vzít k doktorovi?“
„Netuším. Možná si myslí, že nejsem pro Petra dost dobrý.“
Juliana otevře pusu. „Cože?“
Honza se zalekne. Neřekl moc? Nechce poštvat Julianu proti prarodičům. Jak ji jenom vysvětlit tuhle složitou věc?
„Vysvětli. Proč nejsi dost dobrý? Tatínek tě má rád. Líbáte se. Když se lidé mají rádi, nelíbají se, ale křičí na sebe.“
A nejen to. „Jde o to, že každý rodič si myslí, že jeho syn nebo dcera by mohli mít – najít někoho lepšího. Například s akademickým titulem nebo bohatšího, hezčího, chytřejšího.“
„Ale ty jsi hezký, chytrý. Jsi bohatý?“
Honza se rozesměje a stáhne vajíčka z plynu. Dá je pod studenou vodu a připraví si pánev, olej, koření. „No bohatý ne, ale chudý taky ne. Asi jako tatínek.“
„Aha. To tedy nechápu.“
„No vidíš. Já taky ne. Mám Petra moc rád,“ ujistí ji. „A tebe taky.“
„To je mi líto. Já jim to řeknu,“ nabídne se.
„Ne.“ Je toho víc a on nechce, aby předstírali, že ho mají rádi, zatímco by byli studení jako psí čumák. Něco ani on nepochopí. Jako proč nechtějí uznat, že mají syna, který je gay. Proč to tak ignorují? Ptát se jich nebude. Když to nezlomil Petr, on teprve ne.
„Jde ti to.“
„Díky moc.“ Nakrájí na plátky kyselou okurku. Naskládá je a zaváže niti. Pyšně se dívá na válečky. Nejsou jako z obchodu, ale je to jeho první jídlo. Potom je hodí na pánev s olejem, který důkladně rozpálí. Musí je osmahnout a potom podlít a podusit.
„Honzo, to teta Jitka?“
Honza ji zcuchá vlásky. „Jak jsi to poznala?“
Ta vyplázne jazyk. „Poznala, ale voní to hezky.“
„Doufám, že i bude chutnat.“ Vytáhne knedlík a nakrájí na plátky. Má je vložit kam? Zamračí se. Juli si toho všimne.
„Tatínek je dával do sáčku a pak do mikrovlnky.“
Sakra, ta holka ví víc než on. Příště bude muset Petra sledovat pozorněji.„Máš pravdu. Díky moc. Jsi chytrá holka. Ale ohřejme je až později. „Kolik máme času?“
„Půlhodinu.“
„Tak mi něco přečti.“
„Jé… dobře.“ Začne číst, zatímco Honza poslouchá. Ulehčeně se dívá, jak jsou hezky dozlatova opečené. Tak a teď podlít a dusit. Podlije a přikryje pokličkou. Hotovo. Potom jenom dodělat omáčku a je to hotovo. I když možná by se k tomu spíš hodila rýže? Zaváhá.
„Honzo?“
„Chvilku. Jen zavolám Jitce.“ Netrpělivě čeká, až ho zvedne.
„Co je?“
„Hele, k těm ptáčkům jde lépe knedlík nebo rýže?“
„Většinou se dělá s rýží…“ udiveně se podívá na telefon, potom se usměje. V náručí drží Natálku. „Tak broučku, tvůj strýček se fakt snaží. Budeme mu držet prstíčky, co ty na to?“ Zívnutí ji ujistí, že brzy bude spát.
„Rýže? Děda s babičkou nemají rádi rýži,“ práskne mu nadšeně.
„Opravdu?“ Ta holka snad řekne i to co neví.
„Jasně. Nejraději brambory nebo knedlíky. Potom kolínka a nakonec rýži.“
„Tak dobře a co ty?“
Juliana se zamyslí. „To je fuk. Mám číst?“
„Jasně.“ Odkryje zvědavě pokličku a převrátí je.
„Tedy voní to náramně. Ukaž.“ Nakloní se nad hrnec a studuje dotyčné jídlo. „Dobře to vypadá.“
„Snad jen to nebude tvrdé.“
Juliana ho studuje. „Měl jsi nechat uvařit babičku.“
Jo vím, ale chci jim dokázat, že prostě nejsem budižkničemu bez diplomu, pomyslí si. Julianě se to řekne, ale on by rád s nimi dobře vycházel.
„Už jsme tady!“
Petr jde do předsíně a zkamení, když vidí známé plastové obaly.
„Něco jsme koupili.“
Juliana rozpačitě se zadívá na prarodiče a Honzu. Ten neví, co má dělat. Copak jsou opravdu tak… On je tak špatný? Myslí si, že snad Petr si vybral… Neví, co dělat. „Juli, můžeš jít do svého pokoje,“ řekne klidně, ale uvnitř se třese vzteky.
„Promiň,“ řekne a zmizí jako pára nad hrncem.
Honza se nadechne, sotva se zavřou dveře Julianina pokoje. „Mně si můžete urážet, jak chcete, ale proč urážíte svého vlastního syna, nechápu. Taky nerozumím, proč nepřijmete jeho orientaci. Je pravdou, že nejsem nijak dobrý kuchař a dřív jsem nevařil, ale snažím se. Nemuseli jste jeho i mě urážet tím, že přinesete jídlo z restaurace. Miluji Petra a on mě. Měli byste aspoň něco respektovat. Jsem velmi rád, že jste tady, že mi pomáháte s Julianou, protože musím vydělávat. Nevydělávám tolik jako Petr, ani nejsem tak chytrý, ale tohle je moc.“ Otočí se, dojde do kuchyně a vypne sporák. Smutně koukne na ptáčky. Potom nakoukne k Julianě. Petrovy rodiče úplně ignoruje. „Juli jedu pracovat. Buď hodná a v deset hodin do postele. Je to jasné!“
„Ano,“ řeklne pokorně. Něco moc špatného se stalo, pomyslí si.
„Nashledanou.“ Vypadne, protože by se nejspíš rozbrečel. Tolik snahy a k ničemu.
„Já ti říkala, že to nemáme dělat,“ vytkne svému muži Josefa.
Jaromír se zamračí. „Není vhodný a stejně by si měl najít nějakou ženu.“
„Neděláme chybu?“
Juliana za dveřmi zmateně poslouchá. „Novou maminku? Proč? Má strýčka. Maminka ji říkala, že nebude mít novou maminku, ale strýčka. Nerozumí tomu, a proč Honza odešel? Dal si s tím jídlem tolik práce! A krásně voní, tak určitě bude dobré.
„Ne,“ řekne tvrdě Jaromír. „Má Julianu, tak může mít i další.“
„Dobře.“ Sundá si kabát. „Ale odešel. Co s tím jídlem?“
„Juli si jistě dá raději svíčkovou než nějaký ten blevajz.“
Juliana se zamračí a po špičkách odejde do postele, kde si přetáhne pokrývku přes hlavu. Přemýšlí o tom, co slyšela.
„Snaží se.“
„Může se snažit, jak chce. Není jejím otcem, ani příbuzným. Nemá, co nám mluvit do její výchovy. To může jen Petr.“
„To máš pravdu,“ přikývne Josefa. „Juli, oběd!“
„Áno! Hned!“zazní z jejího pokoje. Veselá se na ně usměje. „Už se těším na ptáčky!“
„Ptáčky?“ podiví se Josefa.
„Ano. Dívala jsem se, jak je dělal. Povídal, že budou lepší a rychleji udělané z vepřového. Hovězí je tak tvrdé,“ řekne, aniž dá najevo, že ví o svíčkové v polystyrenových obalech, kterou zbožňuje. „A uvnitř jsou vajíčka a okurka. Ty já ráda. Poradila jsem, aby dal k tomu knedlík, že rýži nemáte rádi. A knedlík je od Jitky. Strašně dobře vaří a peče dorty. Pokaždé, když tam přijedu, je tam nějaká buchta nebo dort.“
Josefa se jde podívat do kuchyně. Stáhne pokličku, vezme lžíci a ochutná. Překvapeně se podívá na výsledek.
„Ehm…“
„Jenom přidat trochu soli.“
„Dáme si svíčkovou.“
„Svíčková? Já chci ptáčka. Nikdy jsem je nejedla,“ lže, ale když si Honza s tím dal takovou práci, tak je ochutná.
Josefa s Jaromírem se zarazí, ale to už Juliana připravuje stůl. „Určitě se povedly. Když si vzpomenu, že neuměl udělat smaženici…“
Josefa se podívá na svého manžela. Smaženice a španělský ptáček… „Často vaří?“
„Dřív ne, ale jak tu začal bydlet, tak občas jo, ale taťka umí lépe vařit, i když taky někdy to přepískne. To se potom nedá jíst a voláme pizzerii nebo čínu. Tu já ráda.“ Vezme sáček s knedlíkem a vloží do mikrovlnky. Chvilku se na to dívá, potom přikývne a dá na tři minuty. „Hotovo.“ Naloží si dva knedlíky na talíř a jednoho ptáčka. S talířem jde opatrně ke stolu.
„Ty nebudeš svíčkovou? Máš ji ráda.“
„Ne. Honza se moc snažil. Vždy se ptá, jak mi to chutnalo. Chci mu říct, že to bylo dobré,“ řekne umanutě.
„Aha.“ Nandají na talíře svíčkovou a v tichosti jedí.
„Jitko…“
„Psss, malá spí. Počkej.“ Honza slyší nějaký šumot a tiché klapnutí. „Tak co je? Nepovedly se?“
„Netuším.“
Jitka se zastaví. „Jak netušíš? Nechápu.“
„Odešel jsem.“
„Co se stalo?“ Jitka udělá krok k židli. Má pocit, že ji bude potřebovat.
„Udělal jsem je a přidal jsem i strouhané okurky, kupodivu nechutnalo to špatně.“ Jitka pokývá hlavou. Vzpomíná si, že mu to říkala. „Jenže potom přišli domů a sebou přinesli jídlo.“
„Cože?!“
„Probudíš Natálku. Jo, přivezli svíčkovou. Utekl jsem jak malý kluk. Nezvládl jsem to. Myslím, že je to marná věc.“
Jitka uvažuje. Je načase se na ně podívat. „Zítra jdete do ZOO, že jo.“
Honza v autě přikývne. Ví, že by neměl volat za jízdy, ale potřebuje se vypovídat, slyšet přátelský hlas. „Jo. Chtěl jsem tě poprosit, zda bys šla s kluky, ale nemohu to po tobě chtít. Nejsou špatní, ale hrozně umanutí a nevím už, co mám udělat.“
„No šla bych, ale víš co. Na večeři je přivezeš ke mně. Klidně řekni, že jsem přítelkyně… Něco nakecej. Já jim ukážu. Tohle… Já fakt nemám slov. Zajímalo by mě, zda se povedly. A co Juliana?“
„Poslal jsem ji do pokoje, než jsem jim něco řekl pěkně od plic, ale myslím, že to na ně nezapůsobilo. Chudák. Ptala se, proč mě nemají rádi. Něco jsem ji napovídal, ale je strašně chytrá.“
„Já jim nerozumím.“
„Já taky ne, ale víš, že takoví lidé existují. Hele, budu končit.“
„Jasně a Honzo, nevzdávej to. Petr s Juli za to stojí ne?“
Honza si povzdechne. „Jo a díky, Jiťu.“ Zavěsí. Musí to dokázat. Julia s Petrem za to stojí. Možná, že nejdřív mu šlo fakt o sex, ale nějak se to pozměnilo. Teď je nejdůležitější vyhrát nad nimi a kašle na vše. Byl to podraz. Snad si je aspoň dala Juliana.
„Ježíš! Vypadáš jako smrtka!“ přivitá ho Pavlína. Monokl už se barví do žluté, takže to tolik není vidět. Pavlína si ho před odchodem šikovně maskuje make-upem. Ovšem jinak z něho nestydatě těží.
„Květuško, ahoj. Jak to jde?“
„Do konce měsíce plno, ale ještě mám dost práce. Budu muset jít.“
„Plno? Vážně?“ zaraduje se, že aspoň zde to funguje, jak má.
„No már místeček tam máte, kdyby něco, ale mohu to zaplnit. Lidi dobře slyší na dobrou cenu,“ usměje se a zamne si rukama. Honza si pomyslí, že takovou ji ještě neviděl. Ožila a je jiná. „Dojdu za Růženkou.“
„Zajdu za ní, ale kdy, to netuším. Jak se má?“
„Pořád stejně… Někdo jde.“
„Tak ahoj.“
„Ahoj, Honzíku, Pavlínko,“ ozve se zezdola. Ani jeden nemohou ten hlas poznat.
„Ten je pro tebe nebo pro mě? Neškodilo by mít tam kameru, ale to by u nájemníků sotva prošlo,“ řekne, aniž si uvědomí, že muž dole poslouchá.
„Vykloň se z okna,“ poradí mu suše, až se zákazník, který byl doteď zticha, rozesměje.
O půlhodinky později se Pavlína optá svého stálého zákazníka Davida. „Líbí?“
„Perfektně.“ Muž si pohladí vlasy, prohlédne v zrcadle. „Perfektní, Pavlínko, jako vždy. Dokonce sem mám to blíž, ale kvůli vám bych jel na kraj světa,“ polichotí. Ta se usměje, vybere peníze. Dýško hodí do krabičky.
„Líbí se ti tu? Je vše OK?“
„Perfektní.“ Posadí se do židle místo zákazníka. „Jsem ráda, že jsem odešla. Je to lepší být sám pro sebe.“
„Chceš odejít?“
„Jednou ano.“
„Jenom ne tenhle týden.“
Pavlína se usměje. „Potřebuješ turka jako řemen.“ Jde udělat kávu. Za chvilku se po celé místnosti rozlije vůně. Honza upije. Přesně to potřeboval, aniž to tušil. Je to paráda. Zazvoní mobil. Jindra? Proč volá? Potom mu dojde, že neví, že Petr je v nemocnici.
„Ahoj.“
„Kde je Petr?“
No jo, ještě to neví. „V nemocnici na kapačkách. Je v k…“
„Do prdele! Kurva!“
Honza udiveně pohlédne na telefon. Fakt ho asi všichni mají rádi. Na rozdíl od něho. „Autonehoda.“
„Je v pořádku?“
„Ne, není.“
„Aha. Kde je?“
„V motolské.“ Připadá si jak u výslechu.
„Zavolej Domině, ať se o něj postará. Musí být vzteky bez sebe. Hele, je to na tobě. Musíš se postarat o Julianu o dům, kočku a já nevím, co ještě. Bože, já se snad vrátím!“
„To zvládnu!“ kasá se, ale je v něm malá dušička. Copak on ví, co má dělat?
„Jestli ji najdu povadlou, nedej bože uschlou, potom můžeš si kopat hrob, je to jasné. Luki, musím to mít na sobě?“
Honza slyší vzdálené: „Jo.“
„Dobře. Tak jo. Až bude něco nového, zavolej. Vše je v háji. Já se zblázním. Luki, nech mě! Jdu volat Domině.“
Tam to musí vypadat zajímavě, usoudí Honza, ale podle hlasu je Jindra v pořádném šoku.
„Měj se. Je tu nějaká praštěná konference. Jen se řeční… Ježíš, ne!“ Najednou se telefon odmlčí. Honza se podívá na hrnek a napije se. Zavolá Domině. Zasáhne. Zná lidi a na rozdíl od něj jde přes mrtvoly.
Pavlína ho pozoruje. Chudák. Je na toho moc, ale pomoci mu nemůže. Najednou dovnitř vstoupí vysoký muž. Rukou si uhlazuje nakrátko ostříhané vlasy.
„Marku!“
„Ahoj, kotě. Ahoj, Honzo.“ Ten se na něj mrzutě zadívá, jak objímá Pavlínu a ta se k němu tiskne. Potom si vzpomena na toho hajzlíka z kadeřnictví, co ji napadl. Říct mu to, je v base, protože by toho chudáka sešrotoval do krychličky. Zřejmě nepostřehl, že Pavlínin kluk je docela vazba, co by se nádherně vyjímala v motorkářském gangu Hell angels, nebo tak nějak. Je fakt, že tu motorku má. Je blázen. Zvonek. Odloží kávu.
„Tak běž.“
„Nechceš, abych tu zůstala?“
„Ne, to je dobrý.“ Je rád, že odejdou a nebude muset o ničem přemýšlet, než o stříhání, česání, barvení a dokola. Konec, si právě řekne a posadí se do křesla. Podívá se na hodiny. Šest hodin. V tuhle dobu odjížděl do bytu a společně večeřeli. Mluvili o nezajímavých věcech. Dnes nepojede. Vezme telefon a se sevřeným žaludkem zavolá Domině.
„Korkovská!“
Už ten tón by člověka dovedl zmrazit. „U telefonu Honza Strašný. Volal jsem vám ohledně Petra, ale měla jste obsazeno.“
„Ano, vzpomínám si. Petr je mimo nebezpečí, pokud nevznikne infekce, ale proč mi voláte?“
Honzovi se uleví. Je mimo nebezpečí. Tak to je zpráva, která vyváží vše na světě. „Chtěl bych vás požádat, zda byste mi mohla zařídit přístup k Petrovi.“
Ticho. „Dneska jsem u něj byla, proč vy ne? Jarka mi povídal, že jeho rodiče u něj byli. Nevzali vás sebou? Proč?“
„Nevycházíme spolu a neuznává, že jsem gay a bez titulu.“ Což je smutná pravda a jemu je pitomě žádat o pomoc cizího člověka, ale udělá vše, aby ho viděl.
Ticho. „Zítra se u něj hlaste.“
„Děkuji.“ Vzápětí si uvědomí, že mluví do hluchého telefonu. Ruka s mobilem mu klesne do klína. Rozpláče se, potom popotáhne. „Kruci, jsi na měkko,“ zabručí, ale je tak šťastný jako nikdy předtím. Měl ji zavolat hned a není tak strašná, jak se o ní vykládá. Zajede za Jitkou. Zavře kadeřnictví a seběhne dolů. Je unavený, ale taky má hlad jak vlk a u Jitky se nebude muset dívat na kysele obličeje.
„Dědo, babi, kde je Honza?“
Oba se na sebe rozpačitě podívají. „Zřejmě ještě je v práci, tak se najíme.
„Dobře. Nevypadal naštvaně a to on umí,“ informuje je. „Zítra půjdeme tak za tatínkem?“
„V neděli. Nechceš do ZOO?“
„Chci, ale taky chci vidět tatínka.“
Oba se na sebe podívají. Netuší, jak to mají udělat, a Honza nepřišel. Co teď?
„Já mu zavolám!“ najednou vykřikne Juliana a běží pro svůj růžový telefon. Najde Honzovo číslo. Otráveně poslouchá věty o nízkém kreditu. „Ahoj, zavoláš mi? Mám nízký kredit.“
„Zítra ti ho dobiju,“ odpoví hned. Vytočí číslo nazpátek. „Musíš mi říct, kdyby ti něco chybělo. Je to jasné?“
„Ano, prosím. Bude brzy škola, tedy za tři týdny. Budeme muset jít nakupovat. Strejdo Honzo, myslíš, že tatínek už bude zdravý?“
„Bojím se, že ne.“
„Aha a půjdeme zítra do ZOO?“
„Určitě.“
„Ale já bych chtěla vidět tatínka.“
Honza přemýšlí. Stejně zítra má se hlásit u doktora Brodského. Zlatá Domina. „Tak dobře. Ráno pojedeme za tatínkem, odpoledne do ZOO a najíme se někde venku v restauraci, dobře? A večer nás zve Jitka na parádní večeři. Co ty na to?“
„Parádní plán,“ řekne uznale. „Teta Jitka něco upeče?“ V duchu se olízne.
„Něco speciálního určitě, ale prý to má být překvapení.“
„Tak se už těším. Jo, ty ptáčky byly moc dobré. Dala jsem si je s knedlíkem, ale trochu jsem si osolila.“
Neměl čas je dochutit.
„Co s nimi mám udělat?“ pokračuje Juliana dál. „Jsi v práci? Je tam Pája?“
„Pája odešla, jsem u sestry a co kdybys je dala do mrazáku, když ti tak chutnaly? Někdy si je můžeme dát.“ Až Petr bude zdravý a jeho rodiče odjedou.
„Fajn! Už je tam hážu!“
„Nezapomeň, že v deset je večerka.“
Juliana ztichne, potom se podívá na prarodiče. „Dobře v deset jdu spát.“
„Ok. Tak velkou pusu a pochutnej si.“
„Pozdravuj tetu Jitku a nejlépe by byl čokoládový dort s banány,“ hned se dožaduje své oblíbené dobrůtky.
„Krtkův dort?“
„Jóóó!“ zvolá nadšeně. „Přesně ten. Pusu.“ Honza schová mobil a potom zahlédne benzínku. Stočí k ní. Za chvilku stojí u kasy a platí kredit tři sta korun. Snad ji to bude stačit, zauvažuje. U Juliany zazní Píp.
„Někdo ti volá.“
„To je sms!“ vezme do jedné ruky mobil a vykřikne: „Juj!“
„Copak?“
„Honza mi dobil kredit a dal mi tam tři sta korun. Tedy tolik peněz. To je fakt hodný. Potom zavolám Kátě, zda se už vrátila od druhé babičky.“
„Jistě. Chceš dobít?“
„Co? Ne! Tatínek říká, že mi dvě stě korun na měsíc stačí. Honza to asi neví. Musím mu to říct nebo ne. A zítra půjdeme ráno do nemocnice a odpoledne do ZOO. Moc se těším a na oběd zajdeme do restaurace,“ informuje je. „Večer Jitka nám uvaří. To je Honzova sestra. Má dva velké psy. Teddyho a Berryho. Stýská se mi po Alíkovi,“ přizná. „Taky má dva kluky a Natálku, ale ta je mimino, tak s ní není žádná legrace.“
„Už byl starý,“ řekne Josefa.
„Já vím, ale i tak.“ Zadívá se na židli, kde sedává Honza. Měl by tu být. Potom se zadívá na prarodiče. Proč ho nemají rádi? „Honza má peníze a je hezký.“
Oba dva vytřeští oči. „Cože?“
„Nic. Jdu se dívat na televizi.“ Vstane ze židle a jde do obýváku.
„Co ji to popadlo?“
„Co já vím? To víš, dorůstá do pubertálního věku, ale nelíbí se mi, že Petr ho sem nastěhoval. Dává tím jen špatný příklad. Co kdyby si našla holku? Otřesné. Opravdu musíme to s Petrem probrat.“
„Může si dělat, co chce.“
„Já vím, ale dělá mi to starost. Je ještě mladá a vůbec nechápe, co se děje.“
Juliana zatím kouká na dokument o neobvyklých svatbách. Rozřechtá se, když vidí snoubence v plavkách a kněze taky.
„Co se děje?“
„Ale někdo se oddává pod vodou.“
„Ukaž? Ale to je v angličtině.“
Juli přikývne. „Já vím. Tatínek povídal, že si takto rychle zvyknu na přízvuk a odposlouchám si jazyk a slovíčka. Moc tomu nerozumím, ale je to legrační a jeden pár se bral nahý!“
„Tedy! To se nemá.“
„Aha. Mně to přišlo zajímavý. Hele, to je někde v horách. Nemám ráda výšky. Tedy já budu mít svatbu… mám to! V balonu! A musí být stejně chytrý a hezký jako tatínek nebo Honza. Nikoho jiného nechci!“
„To my taky ne.“ Posadí se vedle Juliany. Znejistí, když uvidí svatbu dvou dívek.
Juliana překvapeně řekne. „Juj, ony se mohou vzít i dvě holky?“
Oba se ošijí. „Nechceš si pustit pohádku?“ Juli mávne rukou, aby byli zticha.
„Poslouchám. A mohou se vzít dva muži?“
Josefa rychle řekne. „To netušíme.“
Juliana přikývne a přepne kanál, jako by o to ztratila zájem. „To je Amax, tedy animax. Mám ráda kreslené pohádky, ale někdy nestíhám titulky.“
Prarodiče se dívají na kanál, kde pobíhají postavy s příliš velkýma očima.
„To mi ukázal Honza. Super kanál, fakt,“ ujistí je. Později v deset se zvedne a jde spát. „Honza mi to řekl,“ odpoví na návrh, že by mohla zůstat vzhůru delší dobu.
„Je v jejich životě. Bydlí tu. Dneska jsem našla…, ale co budeme dělat?“
„Nejspíš nic, ale Juliana, to je něco jiného. Musíme Petrovi domluvit. Sice mluví o svatbě, ale je ještě malá. Musí mít ten správný příklad.“
„Teď ho necháš na pokoji a víš, jak posledně byl naštvaný, že Honza nemohl přijet. Dokonce na nás křičel a odjel dřív.“
„Já vím. Nechápu, že si nemůže najít ženu. Co si dělá ve volném čase… Ale je profesorem na Univerzitě. Pracuje pro známou firmu a dokonce bude publikovat. Tohle ohrožuje jeho budoucnost.“
„Měli jsme ho od toho odradit dřív,“ řekne Josefa.
„Já vím.“ Oba se na sebe podívají trochu nešťastně. Byli tak šťastni, když se objevila Leontýna, ale teď vše začíná na novo a to jenom proto, že potkal toho kadeřníka.
„Dobrý den,“ pozdraví Honza ve dveřích.
„Ahoj, Honzo. Tedy tobě to sekne.“
„Děkuji, tobě taky.“ Juliana se nakroutí. Dneska si vzala modré šaty na ramínkách, bílý svetřík a bílé balerínky s modrými kytičkami. K tomu z maminčiných věcí vzala modrou plážovou tašku. „Vypadáš jako super modelka.“
„Díky moc. Myslíš, že se tatínkovi budu líbit?“
„Určitě,“ přisvědčí. „Jedli jste už?“
„Ano.“
„Tak půjdeme.“ Za čtyřicet pět minut zaparkují před nemocnici. Rovnou jdou k budově, kde leží Petr. Pod doprovodem doktora jdou ho navštívit.
„Ehm…“
Honzovi hned dojde, co chtějí. „Doktor Brodský chce mě vidět.“
Jaromír s Josefou zůstanou stát, ale potom jdou za Honzou, který kráčí kupředu jako býk. Udiveně se po sobě dívají.
„Vítejte. Pan Jan Strašný?“ optá se doktor Brodský, který předstírá, že ho nezná. „Paní Korkovská mi vysvětlila celou situaci. Jsem stejného názoru jako ona, že blízcí lidé mu pomohou v rychlejším uzdravení. Nechápu, proč jste nepřišel dřív, ale jsem rád, že jste se objevil. Později vám řeknu, co od vás očekávám.“
„Ano. Jistě. Cokoliv.“
„Nebojte se, darovat krev nebudete muset,“ zasměje se. Vyjde ven. Skupinka za ním. „Počítejte s tím, že bude dlouhou dobu v rehabilitaci. Počítám s tím, že v nemocnici tak měsíc a půl než se mu vše zahojí. Potom se bude muset rozhýbat. Zdá se, že ale páteř je v pořádku. Aspoň snímky nic neukazují. Nejvíc toho zjistíme, až se probudí, což bychom byli, kdyby bylo co nejdřív. Obličej dopadl dobře. Nejhůř mi dělá problémy pánev. Musím přiznat, že airbagy dovedly dobrou práci. Tohle mělo skončit smrti. Zde. Pět minut víc nic. Roušky, pláště. Jste zdraví? Nikdo není nemocný?“
„Nejsem!“ prohlásí Juliana se zdviženou rukou. Doktor se usměje. Juliana v plášti vypadá dost utopeně, ale zřejmě ji to nevadí. Vejde jako první.
„Pane doktore, děkuji.“
„Paní Korkovské nelze říct Ne, jestli tomu rozumíte. Mohu se jen tak zeptat, jak jste k ní přišel?“
„Petr pro ni pracuje.“
„To mi zapomněla říct. Běžte. Á ještě něco. Rád bych, abyste později chodil co nejčastěji. Jestli jsem dobře pochopil, žijete s ním.“
„Ano.“
„Na vás přijde největší dřina. Rehabilitace bude náročná a nebude to procházka růžovým sadem. Jedeno dopoledne nebo odpoledne, jak vám bude vyhovovat, věnují jenom vám. Vysvětlím vám, co vás čeká. Musíte se na to připravit.“
„Nevadí. Hlavně, že žije. Mám ho moc rád.“
„Výborně. Přijďte v pondělí odpoledne kolem páté. Vyhovovalo by vám to?“
„Ještě jednou děkuji. Přijdu.“ Domluví si to s Pájou.
„Člověk Korkovské to je něco jako VIP, chápete. Jak řekla: Chci ho mít co nejdřív u sebe.“
Honza se nadme pýchou.
„V tom případě, jde všechno stranou, ale zas ne za každou cenu. To chápe i ona.“
Honza přikývne a vejde dovnitř. Jde k posteli a sevře jeho ruku. Doktor napjatě zírá na přístroje. Potěší ho, když vidí neznatelnou reakci. To přesně chtěl. Uzdraví se. Přetře si oči. Je unavený. Pojede domů.
„Konec návštěvy.“
„Brzy přijdu. Miluji tě slůně,“ řekne potichounku. Doktor se zarazí, protože odezva je výraznější. Zřejmě mu něco řekl, na co má pan Komárek silnou vazbu. Skvělé, protože se bál, že ho z toho nedostanou. Nechce se probudit z umělého spánku a dostával strach, že to nepůjde, přestože ho v něm přestali udržovat. Měl se probudit, ale nic. Teď se to povede.
„Zítra můžete přijít taky. Zvláště, vy pane Strašný.“
Juliana se uchichtne.
„Přestaň se smát,“ šťouchne do ni Honza.
„Jen ji nechte. Tady moc smíchu neslyšíme. Rád vás znovu uvidím.“ Všichni vyjdou ven, Honza šťastný jak blecha. Přisahal, že sevřel jeho ruku, ale spíš je to zbožné přání. Podívá se na Petrovy rodiče. Jsou zaraženi a řekl by, že i trochu naštvaní.
„Kdo je paní Korkovská?“
„Jeho nadřízená. Nechápu, ale včera mi zavolala, že chce se mnou doktor mluvit. Vůbec nechápu, kde na mě vzala číslo, ale jsem rád, že jsem ho viděl. K tomu mi řekla, že se uzdraví. Samé dobré zprávy. To chce menší oslavu a v ZOO si dáme dobrý oběd.“
„Áno, prosím! Tatínek říkal, že mě tu nenechá samou. Slíbil to,“ prohlásí Juliana spokojeně.
„Tak nasedáme! Čeká nás ZOO.“ Spokojeně se posadí do auta. Připne se. „Juli, bezpečnostní pás.“
„Ano.“ připne se a vyjedou. „Nebude vám vadit hudba?“ Pustí své oblíbené rádio. Je mi fajn, prozpěvuje si. Necítil se tak už týden a něco. Přesněji řečeno od té nehody.
„Měla jsi pravdu. Jako vždy.“
„To jsem ráda. Dostaň ho z toho, Jarku.“
„Rozumím.“
„Výborně. Určitě nějak ti to vynahradím.“
„Nebude nutné, jen dodrž slib.“
„Já vždy sliby plním, to bys měl vědět“ ozve se a nastane ticho. Doktor Brodský odloží telefon. To znamená, že by mohli mít nové vybavení a jako první testovat ty obvazy, co vymyslel doktor Jindřich Kaván. Moc by jim to pomohlo. Zakroutí krkem, až v něm lupne. Měl by jet domů. Má pocit, že ženu a děti neviděl sto let. Zvedne se, odloží plášť a vyjde na chodbu. Odpoví na pozdravy sestřiček. U vrchní sestry vydá příkaz, že kdyby nastala nějaká změna u Petra Komárka, mají kdykoliv volat. Slunce ho překvapí, že si zacloní oči. Mohli by si udělat výlet. Nebyl nikde, ani si nepamatuje. Usměje se na sestru a pozdraví kolegu. Možná ZOO by nebylo špatné, usoudí, když zahlédne malou veverku, jak nebojácně skáče po asfaltu.
Malý poklad - 95. Petře, ZOO, večeře... Nevadí ti to?
