Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. 5. 2013

 

Malý poklad
 
97.
 
Petr: Jsem rád, že vás vidím.
 
Honza se přetočí na posteli. Zacloní si oči, protože mu do nich svítí slunce. Chvilku přemýšlí, kde je a co tu dělá, ale brzy si uvědomí, že je pondělí a s ním práce a návštěva u Petra. Vymotá se z pokrývky. Osprchuje se, vyčistí zuby. Pojede do nemocnice, ale musí se stavit pro jeho rodiče. Vezme kus chleba, který mu Jitka strčila do ruky. Cestou si na něm pochutná. Před domem naloží do auta Julianu a Petrovy rodiče.
„Přál bych si, aby se už probudil,“ řekne zničehonic Honza.
„Já taky,“ přidá se Juliana, která sedí vzadu. „Honzo, kdy budu moci sedět vepředu?“
„Až ti to tatínek dovolí.“
„Taky bych rád, kdyby už byl Petr zdravý,“ přikývne Jaromír.
„Toho lumpa by měli zavřít,“ řekne rozhořčeně Josefa.
„Je mrtvý,“ pronese Honza tiše. Sice způsobil bouračku, ale smrt nikomu nepřeje.
„Mrtvý?“
Honza přikývne. „Ano. Vybuchl v autě. Podle záchranáře, který jel za nimi, ho nešlo zachránit. Ještě jsem mu nepoděkoval.“ Požádá jItku, zda by mu s tím nepomohla.
„To musíš,“ řekne Juliana.
„Ano.“ Podle Jitky, nebýt jeho, tak by tam Petr zůstal. Taky nebýt, že jeli zrovna za autem, pak by mu už nikdo nepomohl. Tolik shod. Mimoděk sevře volant. „Tak jsme tu.“ Vystoupí a všichni jdou na oddělení, kde leží.
„Komárkovi?“ osloví je sestra s úsměvem.
„Ano.“
„Doktor Brodský vás čeká.“ Honza udiveně si ji prohlédne. Na rozdíl od nich vypadá vesele, až ho to popudí.
„Dobrý den. Mám pro vás skvělou zprávu,“ spustí, sotva vejdou. Oči mu září a není tolik unavený jako vždycky.
„Probudil se?“ optá se těžce Jaromír. Juliana napjatě sevře Honzovi ruku.
„Ano. Asi hodinu poté, co jste odešel, pane Strašný. Reakce na vaše poslední slova byla neuvěřitelná, ale když se nic nedělo, tak jsem chtěl jít domů, když v tom mi zavolala sestra, že otevřel oči. Vzápětí sice usnul, ale normálním spánkem. Hned jsem vás volal, ale nezvedl jste mi to.“
„To je…“
Juliana se drží Honzy a brečí. I Honza má slzy v očích a tak zamrká. Josefa se posadí.
„To je…“
„Můžeme ho vidět?“ řekne dojatě Jaromír.
„Spí, ale samozřejmě, že můžete. Teď přijde nejnáročnější část. Musí se vyléčit. Jakmile zůstane delší dobu vzhůru, musíme ho vyzpovídat, ale musím říct, jsem velmi rád. Tohle je malý zázrak.“ Je spokojený, když vidí ve tvářích úlevu. I jemu se ulevilo.
„Já taky.“
„Já chci k tatínkovi,“ řekne Juliana.
„Tak pojďte.“ Vede je do Petrova pokoje. Juliana si otírá tváře. Honza si uvědomí, že musela žít v neustálém strachu, i když to nedávala znát. Obejme ji kolem ramen a přitiskne.
„Bude to v pořádku, uvidíš.“
„Já vím,“ špitne. Neřekne, jak se bála, že v nemocnici tatínek zůstane a jak se dívala do stropu a brečela, tak aby ji babička s dědou nezaslechli. Doufala, že ji nelžou, ale něco ji v dušičce našeptávalo, že by se tatínek už musel vzbudit. Jenže kdyby to někomu řekla, bylo by to daleko horší. Jenže teď už nemusí nic předstírat.
„Tak tady je náš hrdina. Sestro?“
„Dneska ráno se krátce vzbudil, ale opět usnul. Zřejmě má potíže s mluvením, ale to se určitě poddá,“ vysvětluje jim.
„Kruci, jsem rád,“ řekne s úlevou Honza.
„Já taky. Takže teď je to na nás. Moc děkujeme za pomoc. Všem.“ Honza se usměje. I Jaromír s Josefou stojí, dívají se na svého syna. Kolem srdce je to hřeje, i když Josefa je trochu smutná, že to nebyli oni, kdo mu nejvíc pomohl, ale nějaký cizák. Je mu vděčná, ale ne do té míry, aby ho přijala. Petr by si měl najít hezkou dívku. Až bude Petr zdravý, promluví si s ním.
„Jsem šťastná, táto.“
„Já taky. Děkujeme.“
„Ježíš, je mým… přítelem,“ hlesne Honza, když vidí jejich pohledy. Vděčni mu mohou být, ale neznamená to, že ho přijali.
Juliana k nim zvedne hlavu a zamyšleně na ně kouká, ale potom se vrátí k taťkovi. Přitiskne ke sklu pusu.
„Tak půjdeme.“
„Kdy bychom ho mohli vidět?“ optá se Jaromír. „Rádi bychom s ním mluvili.“
„Teď ne, ale jakmile to bude možné, tak ano. Hádám týden. Když si to vezmete, tak přes týden nemluvil. Musí si zvyknout a bude mít hodně vyšetření. Bude unavený. Opravdu teď to nepůjde. Až po všech vyšetřeních.“ Neřekne jim, že se obává víc o mozek než o tělo. To se uzdraví, ale pokud by byl problémy s řeči, s paměti, bylo by to horší. Tělo se dá obnovit poměrně hladce, ovšem mozek to je jedná velká záhada.
„Chápeme, ale rádi bychom se informovali o jeho stavu. Šlo by to?“ optá se Jaromír.
„Jistě. Stačí přijít,“ přikývne doktor Brodský.
„Děkujeme.“ Vyjdou ven. Honzovi připadá i sluníčko svítí víc, přestože se pomalu zatahuje. Aby se jelo k vodě, to nevidí, ale co budou dělat? On odpoledne jde do práce. Ale Juliana má prázdniny.
„Co budete odpoledne dělat?“ optá se.
„Nevíme,“ podívají se po sobě.
„Já vím. Půjdeme do kina,“ přihlásí se Juliana. „Už jsem dlouho v kině nebyla.“
„Dobře, ale nepřejez se nebo tě bude bolet břicho. Popcorn a cola ti budou stačit, je to jasné?“ nějaká menší oslava by byla vhodná. On sám si nejspíš dá velkého panáka.
„Slibuji, nepřejím se. Už nikdy.“
Honza pochybuje, ale je to jedno. Hlavně, že mají nějaký program, když si vzpomene na nákupy. Měli by vyrazit, ale teď už je pozdě.
„Zítra půjdeme nakoupit. Zvládneš udělat seznam?“ Určitě ví lépe než on, co potřebuje do školy.
„To zvládnu,“ slibuje nadšeně. Už se vidí doma, jak důležitě kontroluje věci a připravuje seznam. „Musíme domů, abych mohla začít. Dá to práce, ale budeš muset zajít na rodičák.“
„Ehm…“ Sakra, no jo. Nějak vůbec ho nenapadlo, že má nějakou školu, že má rodičovské schůzky, že je zodpovědný za její známky a musí dohlídat tolik věci. Jak to Petr zvládá, proboha! Bude muset. Petr bude pyšný, že ho má. Teď je nejdůležitější, aby ho nic nerušilo. Musí být v klidu a nerozčilovat se. Obrátí se k Julianě a jeho rodičům.
„Napadlo mě, že no měli bychom být před Petrem v pohodě,“ řekne trochu kostrbatě. „Ničím ho nezatěžovat,“ souká ze sebe.
„To je samozřejmé.“
„Ale…“
„Juli, tatínek je moc nemocný, a když jsi nemocná, chceš slyšet špatné zprávy?“
„Ne. To je jasné. Chápu. Takže nemám říkat, co stalo, ale že všechno je nakoupeno, aby si nedělal starosti?“ objasňuje mu.
Honza si uvědomuje, že mu bude lhát, ale k čertu, důležitější je Petrovo zdraví. Později si to nějak zodpoví. „Chytrá holka.“
„Jsem už velká.“
„To jsi, že ano?“ obrátí se k jejím prarodičům.
„Je. Je to naše princezna.“
„Petr ji říká malý poklad.“
„Vážně? Já jsem poklad?“ optá se udiveně Juliana, ale na tváři má úsměv.
„Jsi,“ přisvědčí.
„Petr má pravdu. Jsi,“ řeknou Petrovi rodiče.  Juliana zatleská. Dělá ji to dobře, že se o ni všichni tolik starají. Taky hlavně je fajn, že tatínek se probudil. Dneska je krásný den a odpoledne půjdou do kina.
Honza přemýšlí o zbytku dne. Práci vynechá.  Chvilku zůstane doma s Julianou, aby naplánoval zítřejší nákup. Nemá tušení, kolik to bude stát. Taky konečně může přemýšlet na věci, jako je nájem, složenky a pošta. Ještě dobře, že za něj může vyzvedávat poštu. Musí taky vyřídit tu pojišťovnu.
Mobil. Jindra? V Americe asi musí být půlnoc.
„Ahoj.“
„Ahoj, jak je Petrovi?“ ozve se Jindra. V telefonu to trochu zaprská.
„Dneska se probudil.“ Díky mě, pomyslí si pyšně. Sice je to jak z telenovely, ale k čertu, je to dobrý pocit.
„Skvělé. Zavolám hned Lukimu. Má tu nějakou přehlídku. Co myslíš, jak dlouho to bude trvat?“
„Netuším, ale doktor přepokládá, že dost dlouho. Prej teprve teď mohou udělat důkladné vyšetření. To víš, nepoznají nic, pokud jim někdo neřekne: Au, tady to bolí.“ Smích.
„Jo to jo. Prosím tě a co můj dům a Juliana?“
„Juliana se má fajn. Jde do kina… Ou, kytka,“ vyjekne. Úplně na ni zapomněl.
„Orchidej. Jo, tu myslím. Kvůli Julianě bych nevolal. Jak se má moje zlatíčko?“
Honza se zadívá na hodinky. Ještě před prací to stihne. „V pohodě,“ zalže. Doufá. Jestli ne, bude z něj stažená mrtvola.
„Tak to jsem rád. Dělá mi starosti.“ Povzdech, že by to vyvolalo vlnu tsunami. „Tak mi zavolej, až budu s ním moci mluvit.“
„Dobře. Určitě. A pozdravuj Lukiho. Jak to tam je?“ optá se rychle.
„Jak? Je to Amerika.“ Dlouho je ticho, že si myslel, že zavěsil, ale pak se najednou ozve. „Je to Amerika. Měj se.“ Honza nechápe, co se děje. Podivný ten konec, ale musí rychle do Jindrova domů a zalít tam vše, co je nutné. Ke všem starostem ještě tohle, ale Jindřich s Lukim jsou přátelé. Postará se.
 
„Doktore Brodský, pan Komárek je při vědomí.“
„Výborně. Hned jsem tam.“ Vstane a jak je, rychle skoro utíká k pokoji svého pacienta. Vstoupí dovnitř.
„Dobrý den. Vnímáte mě? Stačí jen zavřít víčka. Výborně. Jsem váš ošetřující lékař. Víte, kdo jste?“
Zavření víček.
„Skvělé. Vzpomínáte si na něco?“
Zavření víček.
„Výborně, vypadá to, že paměť nebyla poškozená. Asi si říkáte, kde jste.“
Ano.
„Jste v motolské nemocnici, kam vás odvezli. Víte proč?“
Nic.
Hm. „Měl jste nehodu.“
Petr se pokusí pohnout rty.
Doktor se snaží odhadnout, co mu chce říct. „Chcete se napít?“
Ano.
Sestra, která je u přístroje vezme brčko a sklenici s vodou. Dá mu napít. Doktor ho pozorně sleduje. Vypadá to, že s tím nemá nejmenší potíže. Aspoň něco. Na rozdíl od některých dopadl dobře. Je rád, že bude léčit jen tělo a ne mozek.
„Stačí?“ optá se.
Ano.
„Jak…“ ozve se tak tichounce, že je sotva slyšet. Petr zavře oči, jak je unavený. Všechno ho bolí, ale tak nějak otupeně. Nic není zřetelného. Všechny vjemy jsou rozmazané a je slabý jak dítě.
„Není to špatné. Nechali jsme vás delší dobu v kómatu, ale jste tu mezi námi. Teď už se to bude jen zlepšovat,“ řekne povzbudivě doktor.
„Hon…“ polkne, „Honza?“
„Ten vám hodně pomohl. Jsou tu i vaši rodiče a Juliana je taky v pořádku. Spěte. Máte bolestí?“ optá se pro jistotu. Je nadšený, jak krásně komunikuje.
Ano.
Sestra ihned přidá roztok do kapačky, která Petra vyživuje. Ten zavře oči.
„Lepší?“
„Ano,“ řekne o něco hlasitěji.
„Myslíte, že budete se zítra cítit na vyšetření?“
„Ano. Co se stalo?“ optá se s dlouhými pomlčkami. Pozvedne prsty, ale vzápětí je položí. Cítí, že se ho zmocňuje malátnost.
„Podle toho, co vím, tak do vás najel z protějšího pruhu nějaké auto. Řidič nepřežil. Za ním jela sanitka. Dostali vás, než auto vybuchlo. Měl jste obrovské štěstí.“
Petr se otřese. Na tu chvílí si vůbec nepamatuje. Doktor ho chvilku pozoruje, ale potom usoudí, že opět spí.
„Bude v pořádku, pane doktore?“ optá se úzkostně sestra.
„To kdybych věděl? Bude, určitě ano.“
Sestra přikývne, i když u těchhle zlomenin, mohou kdykoliv nastat komplikace. Chorobopis zná zpaměti. Zlomenina pánevních stydkých kostí, skřípnutý nerv, ale podařilo se to nějakým zázrakem srovnat. Značné řezné poranění a podlitiny. Zlomená noha zafixovaná. Vypadá v tom lůžku jako mumie. Podle některých jen záleží, zda ten skříplý nerv neměl nějaké následky. Je to chudák a to má tak krásnou holčičku. Zavrtí hlavou. Doktor Brodský je kapacita. Určitě ho z toho dostane, ale vidí to tak na půlroku a bůhví, zda ty zlomeniny srostou v pořádku.
Odejde a nechá ho tam samotného. Kdyby něco, přístroje dají jí okamžitě vědět.
 
Mezitím Honza dorazí do Jindrova domu. Musel klíče hledat, ale nakonec je našel. Ještě, že Petr je pořádnější než on, protože on u sebe by nic nenašel. Vstoupí dovnitř s malou dušičkou, jak dům bude vypadat. Oddechne si, když přelétnutím zjistí, že žádná kytka neumřela, ale ještě nebyl ve skleníku.
„Mňau!“
„Liano, hned dostaneš jídlo. Promiň.“ O nohy se mu otře kočička. Musí ji dát taky sterilizovat. Tolik věci. Dnes si sedne a udělá seznam, co vše má udělat. Najde granule a štědře ji nasype. Hladová kočka se do nich pustí. Potom jí dá do misky vodu, i když pochybuje, že by žízní trpěla. Otře si ruce o kalhoty. Teď skleník a Juliana. Opatrně tam vstoupí. Hned ode dveří uvidí nádherně rudou orchidej. Vzpomene si, jak málem Petr kvůli ní Jindru přizabil, ale potom se velmi snadno a rychle domluvili na testech. Vědci! Pche. Potom si připomene, že s jedním chodí. Ne, je to učitel. To je lepší. Povzdechne si a zadívá se do květináče. Sucho. Otevře bloček. Tak co je tam napsáno? Zírá, snaží se to rozluštit. Kapky? Jaké kapky? Živiny? Kde jsou? Bože… Nakonec popadne konev a jednoduše ji zalije. Tak a ať si trhnou nohou. Udělá i ten zbytek. Venku spokojeně si opráší ruce.
„Kde jsi?“ ozve se v telefonu Pája.
„Promiň, ale zaléval jsem kytky. Do dvaceti minut jsem tam.“
Na druhé straně si Pavlína povzdechne. „Tak dělej, protože potřebuji vypadnout a máš tu klienta.“
„Ok!“ Pod půlhodinu to nestihne. Zadá kód a zadívá se na dům. Tak nějak se mu bez Jindry a Lukiho zdá smutný. Po čtyřiceti minutách dojede do kadeřnictví.
„Tady máš!“ Sotva chytí klíče, už Pája sedí na motorce a odjíždí, jako by hořelo. Rychle vyjede nahoru.
„Dobrý den!“ řekne trochu vyděšeně, protože na pohovce poklimbuje starší paní.
„Jeje, dobrý den a kde je ta slečna?“
„Udělalo se jí špatně, ale nebojte se, zvládnu to. Jak dlouho už máte barvu na vlasech?“
„Já nevím.“
Honza v duchu zakleje. Bude ji muset volat, protože nechce, aby paní vypadaly vlasy. Moc by mu nepoděkovala a na odškodné nemá.
„Pavlí, zvedni, zvedni to…Nic.“
Riskne to. „Tak pojďte, smyju vám to.“ Ta půlhodiny si jen povzdechne. „Díky bohu.“ Barva chytla, paní odešla spokojená. Zavře oči a znovu si promítá, jak tam ležel. Pravda mumie je méně zabalená, ale je vzhůru a to díky němu. Ne, rodičům nebo Julianě. Je šikovný.
Zvonek.
Povzdechne si a jde otevřít.
 
„Byl bych rád, kdybyste mluvili jen o samých hezkých příjemných věcech. Nijak se nesmí rozčilit. Jestli ano, vynesu vás v zubech,“ zažertuje doktor Brodský, když je po týdnu vede k Petrovi.
„Mohu vědět, jak je na tom s páteří?“ optá se Jaromír.
„V pořádku. Tím chci říct, že cit v nohou neztratil, takže bude chodit. Měl obrovskou kliku v tom neštěstí. V tomto momentě nejhorší je ta pánev.“
„Bojíte se, že špatně sroste?“ optá se Josefa. „Měla jsem přítelkyni, co dost nešťastně upadla. Je na vozíku.“
„Pak nezbude jiná možnost než operovat, ale podle RTG a CT je to v pořádku. Ani Letournornelova projekce neukázala, že by tam něco měl.“
„Jde o zlomeninu actebula?“ optá se Honza.
„Ano. Včera jsme vzali vzorky moči, ale taky v normě. Vše se vyvíjí, jak má být.“ Zázrak v neštěstí, pomyslí si doktor.
„To jsem rád.“
„Studoval jste?“ optá se zvědavě. I Petrovi rodiče se udiveně dívají na Honzu.
„Trochu. Vy byste to neudělal?“ Pravdou je, že nemohl spát, tak se díval na to, co ho čeká. Nic příjemného a jen doufá, že nenastanou komplikace, ale doktor mu všechno jistě řekne.
Doktor se zamyslí. „Asi ano. Prosím jděte dovnitř. Už vás čeká.“ Pustí je dovnitř. Juliana se k tatínkovi vrhne.
„Ahoj, cácorko,“ řekne docela silným hlasem Petr.
„Tati, ahoj. Byli jsme v ZOO, v kině a dělali jsme různé výlety.“
„To jsem rád. Ahoj tati a mami. Jsem ráda, že vás vidím.“ Zadívá se na Honzu, který stojí v pozadí.
„Ahoj.“
„Ahoj.“ Přijde k němu a políbí na tvář. Je totálně na měkko. „Doktor to nezakázal.“
„To je dobře. Cítím se tu jako svázané kuře. Chci pryč,“ řekne Petr, ale všem je jasné, že ještě dlouho tu bude takhle ležet.
„Petře, díky bohu, že jsi v pořádku,“ řekne Josefa a vzlykne, i když si říkala, že nebude plakat.
„Mami, jak to jde?“
„Doma moc dobře. Nakoupili jsme Julianě na nový školní rok. Má všechno, tak si nemusíš dělat starosti a vše klape. Bydlíme u tebe.“
„Jak dlouho?“ Honza zdá se to zvládá, i když musí říct, že dneska vypadá nějak unaveně. „Všechno mě bolí,“ usměje se, ale pohled má zastřený a kolem úst unavenou vrásku.
„Něco přes dva týdny,“ upřesní Jaromír.
„Honzo rodičo…“
„Neboj se. Hned první den zajdu do školy a vše vysvětlím. V práci je to nahlášené, takže se neboj. Byli trochu rozčilení a v laboratořích jim chybíš. Jindra volá snad každý den.“
„Modlila jsem se, aby ses uzdravil.“
Juliana jen sedí, drží tatínka za ruku a mlčí. Pečlivě ho pozoruje. „Měl by ses oholit.“
„Ale, Juli!“ okřikne ji Josefa.
„Vypadá jak vaga něco.“ Petr se usměje, jak si nemůže vzpomenout. „Nevadí ti to, že ne?“
„Ne, jsem rád, že jsi mi to řekla. Poprosím sestřičku, aby mě příště oholila.“ Pochybuje, že to půjde, ale co by pro svou holčičku neudělal.
Juliana přikývne. „Ano, prosím. Máme spoustu fotek ze ZOO. Honza je vyvolá a přineseme ti je ukázat.“
Petr pátravě se podívá na rodiče. Vidí, že jsou šťastni, ale i on je spokojený, protože doktor mu v krátkosti řekl, jak na tom byl. Hlavně, že to přežil, ale už se nemůže dočkat, až přijde domů. Sice to za týden nebude, ale co.
Honza se zaujetím dívá na Petra. Tak nějak se bál, že…
„Juliana je v pořádku?“ optá se tiše.
„Neboj se. Zalévám ji.“
„To jsem rád. Nějak mě nepotřebujete.“
„Hlavně si odpočiň,“ řekne Josefa a pohladí ho po vlasech.
„To není pravda,“ namítne Honza. Určitě si připadá nepotřebný, ale… „Každý byl naštvaný, že nepřijdeš do práce. Moc tě potřebují, ale taky my.“ Jsou věci, které můžeš vyřešit ty, ale to mu neřekne.
„Oni si někoho najdou, uvidíš,“ namítne Petr. „Mám vás moc rád. Tati, mami, kdy odjíždíte?“
„Přemýšleli jsme, že tu zůstaneme, než se uzdravíš.“
„A váš dům? Kde bydlíte?“
„U tebe doma. Sousedé se o něj postarají,“ vysvětlí Jaromír.
„A Honza?“ vpadne svému otci do řeči.
„V kadeřnictví. Ještě to nevíš, ale Pavlína souhlasila s tím, že bude u mě pracovat a Květuška taky. Shání mi zákazníky, tak si nemohu stěžovat.“
„To je dobře. Jak je venku?“ optá se, protže nemůže ani pohnout hlavou a o oknu je to daleko.
„Hezky, ale včera pršelo. Tedy lilo jako z konve,“ řekne Juliana, aby ji nikdo nepředešel. „A Bumbi se o tebe moc bál.“
Petr pracně natáhne ruku a dotkne se světlých vlásků. Juli je šťastná, ale i všichni kolem.
„Omlouvám se, ale jsem ještě unavený.“
„Odpočiň si, slůně,“ pošeptá mu na odchodu Honza. Petr se usměje, zavře oči a usne.
„Je to normální, doktore Brodský?“ optá se váhavě Josefa. „Víte, ten spánek.“
„Určitě. Vezměte si, že tělo je ještě pod léky proti bolesti. Leží nehybně. Snažíme se je omezit, ale ještě dlouho je bude muset brát. Spánek je léčivý. Někdy tělo samo ví, co je pro něj nejlepší.“  
„Chápu. Je to můj jediný syn, doktore,“ zdůrazní Jaromír.
„Rozumím vám. Uvidíte, že se to bude lepšit.“ Vyprovodí je ven a zamračí se. Byli u něj příliš dlouho.
„Doktore, výsledky a snímky.“
Vezme z rukou sestry materiály a jde do kanceláře. Tam je rozvěsí a dívá se na snímky. Vypadají dobře, ale neví proč, nedají mu spát. Jako by tam bylo něco, co snímky neukážou. Zamračí se, posadí a stále si prohlíží je. Další testy.
„Sestro, připravte pana Komárka k dalším testům.“
„Máme ho probudit?“ optá se ho váhavě.
„Nemusíte. Zavezte ho na RTG a CT. Vyšetřete opět moč a krev.“
„Ano.“
Doktor vstane a jde na rentgenové oddělení. Chce to vidět.
„Operace,“ hlesne Brodský.
„Je tam sraženina,“ přikývne druhý. „Nechápu, jak to, že jsme si toho nevšimli dřív.“ Oba se na sebe podívají. „Zvládne to?“
„Zvládnu to já?“ řekne hořce, ale je rád, že neusnul na vavřínech.
„Budeme mu podávat léky, hlavně zkusíme heparin. Musíme ho pozorovat. Kdyby se mohl pochybovat, ale on leží. Nic nenaznačovalo, že by mohla vzniknout sraženina. Potom uvidíme. Jestliže se rozpustí fajn, pokud ne, potom zasáhneme. Vyšetření co tři hodiny.“
Oba se na sebe podívají. Vědí, jak je nebezpečná rozsáhlá trombóza.
„Nemá vysoký tlak, srážlivost je v normě…“
„Netrap se. Dobře víš, že nejsme bozi,“ ozve se tiše druhý doktor.
Doktor Brodský přikývne. „Jo, nejsme, ale oni v nás ho vidí. Jdu domů. Kdyby něco tak… Díky moc.“
„Jasně. Měj se. Taky půjdu. Mám pocit, že jsem tam nebyl týdny.“ Oba se rozejdou, ale dělají si starosti.
 
„Nemohu ti nic přinést. Vše máš zakázáno,“ řekne přísně Honza. Výjimečně si vyprosil u doktora Brodského, aby mohl přijet sám.
„V pořádku, jsem rád, že tu jsi, Honzo. Je mi hnusně. Něco pořád do mě ládujou. Napůl jsem ještě omámený.“
Honza přikývne. Vědí už o sraženině, ale Petr to neví. Nechtěli mu nic říkat, aby si nedělal starosti.
„Nejhorší je, že se nemohu hýbat. Chci domů. Nechci tu ležet a jen zírat do blba.“
„Já vím. Taky mi chybíš. Juliana za týden půjde do školy. Co myslíš, mám ji dát udělat klíče?“
„Určitě. Slíbil jsem ji to, ale první den na ni dohlédni, i když jen zpovzdálí, je to jasné? A kup nějakou pěknou klíčenku na krk.“
„Nebude ji chtít nosit,“ namítne.
„Jo, nebude, ale udělej to. Co rodiče?“
„Fajn.“ Usměje se. Jsou na mrtvém bodu mrazu. Oni ho ignorují, on se snaží jak blázen a komplex si léčí u Jitky. Někdy na ni pozoruje, že se tváří nesouhlasně, ale nakonec mu vždy nalije. Má, ale pocit, že brzy mu něco řekne.
„Lháři. Nechci, aby ses staral o Julianu sám. Pomohou ti.“
„Samozřejmě.“
„Neměl ses stěhovat. Chci domů. Je mi hnusně. Někdy mám chuť zvracet,“ říká mu Petr.
„To je z těch léků. Optám se doktora, zda mohu ti přinést notebook a pár filmů.“
Petr se zamračí. „Mám tu vše. Nic nepotřebuji. Jde mi o nehybnost. Prostě rád bych byl doma ve své posteli… Co se stalo s tím druhým?“ optá se na řidiče, který to zavinil.
„Zemřel.“
Petr mlčí, jenom sevře pokrývku.
„Ty auta vybuchly. Zřejmě nějaký zkrat, protože většinou jen zůstanou sešrotovaná. Je zázrak, že oppl to přežil. Billy sehnal dobrou právničku. Snaží se vytřískat z pojistek, co se dá.“
„Billy vždy byl maniakální, co se týče práce. Co Jindra a Luki?“ Je unavený, ale chce se dozvědět co nejvíc. Prahne po novinkách jako žíznivý po vodě.
„Ti dva? Zdá se všechno v pořádku, akorát Jindra pokaždé řekne: Je to Amerika. Co si pod tím mám jako představit, netuším. Nikdy neřekne je tu fajn nebo tak. Pořád se zajímá o Julianu a tebe. Máš mu něco udělat?“ optá se opatrně.
„Mám, ale asi hodně dlouho se k počítači nedostanu. Co Domina?“
„Zařídila mi návštěvy…“ Hlas mu odumře, když si uvědomí, co právě řekl. V duchu se proklíná.
„Rodiče ne?“ V místnosti zazní osudová věta. Honza se křečovitě usměje. Petr zavře oči. „Takhle to dál nejde.“
„Petře, nechtěl jsem. Všechno je v pořádku. Nic se neděje,“ snaží se své přeřeknutí smáznout.
„Já vím, co ti řekl doktor. Slyšeli jsme to s Julianou stokrát. Nerozrušovat pacienta, ale kašlu na to. Chci s nimi mluvit. Miluji je. Jsou to moji rodiče, ale tebe taky. Patříš do mého života stejně jako oni, Juliana. Mám je odvrhnout jen proto, že jsou jiní? To nejde.“
„Petře, prosím, až budeš zdravý.“ V duchu si sprostě nadává. Měl si dát větší pozor na jazyk.
„Asi ano. Budou vánoce.“
Honza se vyděsí. Do vánoc je tu mít? To ne! „Myslím, že tak dva měsíce si tu pobudu, potom rehabilitace.“
„Já vím. Doktor mi doporučil se naučit masáže.“ Tím snad Petrovy myšlenky odvede od rodičů i toho svého faux pas.
„Cože?“
„Vážně.“ Je rád, že mu může něco vyprávět jiného než takové smutné zprávy. „Povídá mi: Mladý muži. Chacha. Já a mladý. Měl byste se naučit masírovat. Namítám: Ale doktore, já nejsem rehabilitační sestra! On na to: To je pravda, ale taková masáž udělá dobře nejen nohám, ale například rukám nebo krku. O zádech nemluvě. Jasně, že bych mu odkývnul cokoliv. Tak jsem se zapsal do kurzu. Příští týden začínám. Jitka mi ho našla.“
„Ty jsi blázen.“
Honza je nadšený, protože vidí, že je rád. „Já vím. Taky se nemohu dočkat, až víš co…“
Petr se zasměje, protože červenajícího Honzu snad ještě neviděl. „Jsi rudý jak rajče.“
„Nejsem!“
„Měl bys s někým zajít se pobavit. Něčeho se napít.“
„Bez tebe? Ne, díky nechce se mi.“
Petr se váhavě optá: „Skutečně?“
„Jo. Až budeš moci, tak půjdeme spolu. Chceš?“
Petr přikývne. Už aby to bylo. Momentálně by šel i do pekla, jen kdyby se mohl hýbnout. „A ty se mnou na nějaké představení.“
„A vezmeme sebou i Julianu. A co tví rodiče?“ navrhne nejistě. Klidně půjde, na co jen bude chtít. Pohladí ho po tváři. Má ji oholenou, ale jsou na ni vidět drobné jizvičky od skla. Doktor povídal, že se to ztratí. Nakonec řekl, že mohou být rádi, že má v pořádku zrak. Zajímalo by ho, co si nechal pro sebe.
„Uvidíme. Je krásné si něco plánovat. Nevadí ti to, ale nejspíš tu usnu.“
„Dobře. Odejdu, jakmile usneš,“ slíbí mu.
„Tak to asi neusnu.“ Zívne. Dívá se na Honzu. Je tu den co den. S rodiči, s Julianou. Doktor Brodský mu povídal, že ho z druhé strany dostal on. Na druhé straně. Zvláštní výraz, musí přiznat, ale popravdě netuší, co se tam dělo. Poslední, na co si vzpomíná je, že předjížděl auto, zařadil se do pruhu a pak světlo. Nic víc. Nevzpomíná si na hlasy, na Honzu, na nic. Jako by v tu dobu neexistoval. Je tomu rád.
„Usneš. Zazpívám ti. Sexy sex…“
„Dost. Přitom by nikdo neusnul.“ Honza se zvedne, políbí ho na tvář. Má to dovolené, ale kdykoliv cítí, že na něj něco leze, tak se ho nedotkne a bere si i roušku. Posledně mu Petr řekl, že vypadá jak mimozemšťan. Vyjde ven. Zítra opět sem přijde a potom zase. Bude sem chodit každý den, dokud ho nepropustí nebo nezakážou.
 
Druhý den po opětovném rentgenu ho vezou do pokoje. Vedle Petra jde doktor.
„Jsem v pořádku?“
„Zatím ano. Krásně to roste. Tvář se taky hojí. Zlomenina nohy taky. Za chvilku budete svého přítele prohánět na lyžích.“
„To rád slyším. Doktore, kdy vstanu?“
„Až se vám zahojí zlomenina. Nejde o nohu, ale jde o pánev. Byla to šlupka. Je lepší ležet než být na vozíčku. Sice vím, že byste rád běhal, ale počkejte si na to. Trpělivost růže přináší.“
„Já vím, ale…“
„Berte to jako nucenou dovolenou. Oni se tam bez vás obejdou.“
„To já vím,“ řekne hořce Petr. „Jde mi spíš o rodinu. Juliana se musela vyděsit. Zemřela tu její matka.“
„Ano vím. Sdělila to celé nemocnici.“
Petr se zatváří ohromeně. „Nechápu.“
„Je to malé číslo, což chápu teď. Udělal tu takové divadlo, že by snad mě zavřeli. Chtěla vás vidět. Myslel jsem si, že je pořádný spratek. Potom mi došlo, že celou dobu hrála divadlo,“ vysvětluje první den, kdy ji uviděl.
„Já ji zastřelím.“
„Ne, nechte to být. Tehdy jsem to nevěděl. Musela být vystrašená. Ještě dobře, že máte tu rodiče.“
„Ano jsem rád. Děkuji za vše, co děláte.“ Měl už poděkovat dávno, ale nějak to odkládal.
„Je to moje práce.“ Krásná věta, pochválí sám sebe, ale na druhou stranu je to pravda. Je rád, když dostane člověka na nohy. To je potom jako dávka endorfinu přímo do srdce.
„Doktore, výsledky.“
„Vezmu je do pracovny. Nashledanou.“ V pracovně rozloží snímky. Dokonale. Zlomeniny se krásně hojí. Založí to do desek a posadí se do křesla. Zhoupne se. Vypadá, že vše jde jako po drátku.
 
Petr leží a dívá se na televizi. Má strach, aniž ví proč. Doktor ho ujišťuje, že vše jde krásně, ale vidí jen to, že je upoutaný na lůžko a nemůže se hnout. Je rád za každou návštěvu, ale popravdě si dělá starosti o Honzu, rodiče i Julianu. Nemá rád, když je odkázán na jiné a je nemohoucí. Má rád vše pod kontrolou. Taky vidí na Honzovi, že už přemýšlí o sexu, ale popravdě na to vůbec nemá chuť. Netuší, jak to spolu budou dělat a co když se to nezlepší? Nechce být na vozíčku. Chce zvednout Julianu, chce běhat a cvičit. Být opět normálním člověkem. Jedna nehoda a …
„Tak pojedeme.“
„Už zase? Zrovna v tom nejlepším.“ Dívá se na nějakou mexickou telenovelu, nebo co to je. Samé řeči o lásce, ale realita je někde jinde.
„Nebojte se. O nic nepřijdete. Jak se vynechá jeden díl, stejně se to nepozná.“ Zasměje se, protože na sesterně se dívají na totéž. „Tak chlapci do toho a sestry vám ochotně řeknou, co se dělo dál.“ Dva zřízenci vezmou postel se vším všudy a tlačí ho na rentgen.
„Co mě tu nechat?“ zkouší znovu je ukecat, aby se mohl dodívat na díl.
„Příkaz pana doktora. Jeho slovo…“
„Je posvátné. Tak dobře. Stejně je nudná.“ Nechá se sebou dělat, co chce. Honza by tím asi byl nadšený, ale on si připadá pitomě. „Kdy budou výsledky?“ optá se sestry. Možná se něco zlepšilo. Možná už mu sundají ty dlahy. I když doktor říká, že je bude mít ještě dost dlouho. Jak rychle se to asi hojí?
Sestřička mu přinese kaši. Petr se na to těší, protože je to jeho první tuhá strava po už ani neví, jak dlouho tu leží. Všechno splývá dohromady.
„Jste, sestři, tyran,“ zahořekuje.
„Já ne. Doktor,“ odpoví se smíchem. Už se chystá vzít první lžíci, když se najednou otevřou dveře a dovnitř napochodují zřízenci s doktory v bílých oblecích.
„Kam mě vezete?“ optá se vystrašeně. S lítosti se zadívá na misku s kaší. Sestra v koutě je ustrašeně pozoruje.
„Na sál!“
„Cože?“ vykřikne. „Ale… kde je doktor Brodský.“
„Tady,“ přihlásí se zachmuřeně. „Máte v oblasti pánve sraženinu. Bude nutná operace.“
„Ale beru na to léky!“ zvolá Petr. Nejraději by se jim vytrhl.
„Já vím. Proto mě to zaráží a raději to odstraníme, než to napáchá větší škody. Kdybyste se mohl pohybovat, bylo by to jiné, ale musíte být upoután na lůžko. Je možné, že tím.“ Už dva dny byl zneklidněn. Měl divnou předtuchu a tak hned jak přišly snímky, se na to podíval. Ihned zavolal Karla. Ten je pečlivě prohlédl a zaklel.
„Jak jsi o něm věděl?“
„Tušení, které bych raději neměl,“ řekne pochmurně.
Jeho protějšek přikývne. „Půjdu připravit sál. Bude to muset jít hned. A to jsem doufal, že bychom ho mohli převézt někam jinam. Vypadá to, že léky nezabraly.“
„Člověk nikdy neví. Jdeme na to. Kdo bude anesteziologem?“ optá se Karel.
„Vašek.“
„V pořádku. Je mi ho líto.“
„Horší by bylo, kdybychom na to nepřišli. Byl bych raději to odstranil pomocí léků, ale zřejmě nezafungovaly,“ potvrdí mu. Prohrábne si prošedivělé vlasy.
„Něco neovlivníme ani my. Pamatuješ, co nám říkal Kostra?“
Oba si vzpomenou na profesora na univerzitě. „Jo. Nejste bozi, jen lidé.“
 

 Malý poklad - 98. Petr, jsem doma.