Jdi na obsah Jdi na menu
 


10. 5. 2013

 

Malý poklad
 
98.
 
Petr: Jsem doma.
 
Pochmurné počasí jako by dávalo znát, že je konec podzimu, kdy sice letní barvy mizí, ale nastupuje různorodost překrásných tlumených barev. I přes odpolední hodinu je venku šero, jako by bylo ráno. Budovou se nese jemný pach dezinfekce. Tíživé ticho, které tu vládne, Petrovi už jde na nervy. Ani časté návštěvy rodičů a Petra ho nepotěší.
 Má za sebou několik měsíců ležení, rehabilitací a léčení. Na prášek se už nemůže podívat stejně na jakoukoliv pomůcku, která má mu umožnit znovu opět chodit. Doktor Brodský tvrdí, že vše se krásně zahojilo a je příkladný pacient, ale zřejmě netuší, co ho to stojí. Podle sebe hodnotí, že je mrzák.
„Tak, pane Komárku, vyskočte si na vozík a pošupajdíme.“ Sestra se rozzářeně směje. Vždy je to událost, když pacient se vrací domů, zvláště když to vypadalo několikrát hodně vážně.
„Konečně. Nemohu se dočkat, až odtud vypadnu.“
„Já vám věřím.“
Petr pomalu sleze z lůžka. Podá ruku sestře. Posadí se do vozíčku. Na kolena si přitáhne tašku, která tu zbyla. Včera Honza odnesl vše, co tu bylo. Oba čekali na to jak na boží smilování. Dneska ten den přišel.  Po skoro třech a něco měsících v nemocnici toho má dost. Už nikdy doktora nechce vidět. Ani z dálky, jenže tohle je sen, protože musí dál hodit na rehabilitace a na kontroly. Pochybuje, že se jich zbaví. Jsou jak štěnice, ale na druhé straně díky nim tady je. Nemůže na ně svalovat svou hnusnou náladu.
„My o vlku…,“ pronese rozpačitě, protože dovnitř vejde doktor Brodský.
„Tak se těšíte?“
„Moc.“
„Povezu ho.“ Sestra přikývne. Doktor vezme za rukojeti vozík a tlačí ho před sebou. „Budete si muset dávat velký pozor. Taky pravidelně…, ale o tom jsme už mluvili.“
„Ano. Rád bych vysadil, co nejdřív léky.“
„Už jsem vám řekl, ale uvidíme, jak budou pokračovat rehabilitace. Vida, kdo tam čeká.“ Petr s hřejivým úsměvem se dívá na svou rodinu. Má pocit, že tam jsou všichni včetně jeho přátel. V čele jako generál stojí Juliana s kytkou, že není za ní málem vidět.
„Tati!“ Jde k němu a položí mu kytku do klína, potom ho obejme.
„Kytka…“ zahrčí Petr, ale usilovně ji objímá.
„To je jedno.“ Juliana brečí a zároveň popotahuje.
„Děkujeme, doktore Brodský,“ poděkuje Jaromír.
„Poděkujte pa…Petrovi, ne mě. To on to zvládl, my jsme jenom tomu pomohli. Na něm ležela největší tíha uzdravení. Nebýt té komplikace se sraženinou, byl by doma dřív. Je to pašák.“
Honza zavrtí hlavou. „Nechcete přijet o víkendu na menší párty? Můžete si vzít sebou, koho chcete,“ navrhne. Je mu zavázán, protože díky němu Petr žije.
„ Tady je adresa, hlupáku,“ řekne Jitka, která doktorovi strčí do ruky pozvánku. „Bude to super, uvidíte. Halloween Petr zmeškal, ale čerty si nenecháte ujít, ne?“
„Čerty?“ podiví se, potom si vzpomene, že bude Mikuláš.
Honza zasténá. „Toho si nevšímejte. Vemte sebou děti. Budou nadšené.“
„Nechci nic slavit!“ začne rozčileně Petr. Chce mít klid. Zalézt do své postele a nehnout se z ní týden. Taky potřebuje zajít na počítač a mnoho jiných věcí. Taky jsou tu rehabilitace…
„Tebe se nikdo neptá,“ řekne Jitka. „Můžeš tam sedět a trucovat, ale všichni by rádi viděli, že existuješ. Málem mě obviňují, že si tvou existenci vymýšlím.“
„Ano! Ano! Chystáme s Bárou představení. Musíte přijít, pane doktore. Možná budu herečkou. Bára povídala, že mám fakt talent,“ spustí přesvědčivě Juliana.
„Tyhle párty jsou proslavené,“ řekne vysoký černovlasý jižanský typ. „Bude se vám to líbit.“
„Ehm no víte…“
„Když budete moci,“ řekne Petr. „Nebojte se, nikdo vás tam otravovat s nemocemi nebude. Jasně to všem řeknu, tedy kromě mě. Zřejmě vás tam chtějí pro případ, že bych zkolaboval,“ řekne suše. Všichni se nadechnou k protestu, ale potom pochopí. Usmějí se.
„Měl byste… Uvidím a děkuji.“ Vizitku schová do kapsy. Podívá se po lidech. Má takový pocit, že všichni jsou slavní, úspěšní a krásní. Jako v nějaké telenovele. Potřese hlavou. Zdání.  Ale je vidět, že všichni jsou rádi, že tu je. Najednou se ten dav rozestoupí. S údivem se dívají na vysokou ženu v perfektně padnoucím kostýmku, lodičkách na vysokém podpatku a kabátě s mnohobarevnou, ale decentní šálkou. Na perfektně upravený účes zřejmě nic nepůsobí, protože vypadá, jako by byla před minutou u kadeřnice.
„Vítejte zpět,“ řekne vedoucí laboratoři přezdívaná Domina.
„Korkovská!“
„Brodský. Dobrá práce. Díky za Komárka. Máte to u mě.“ Znechuceně se podívá po davu. Samé kytky. Sáhne do kapsy a vytáhne balíček, který strčí Petrovi do ruky. „Kdy přijdete do práce? Mám tam nějaký úkol, který potřebujeme vyřešit. Vypadáte zdravě.“
„Cože?!“ Pobouřená vlna ji úplně zalije a neškodně se odrazí. Petra to pobaví. Tak nějak je rád za tu sobeckost.
„Jak…“
„To nejde!“ vypálí Honza. Jak byl Domině vděčný, tak teď by ji zaškrtil. Takhle tahat Petra do práce. Co si o sobě myslí, nána jedna!
„Vás se neptám. Vy jste Honza Strašný, že?“
„Ano,“ přikývne. Vidí, že ostatní na ní zírají jak na mimozemšťana, což může být i pravda. Je nelidská.
„Viděla jsem vaší práci. Není špatná, objednám se u vás,“ řekne jako královna.
Honza by tu čest raději odmítl. Jestli něco zvoře, dá si ho jako přílohu k bramborům. Jak si kdy mohl myslet, že je milá? Je nechutná.
„Nastoupím, jen co vyřeším pár drobnosti. Podklady mi můžete poslat na email,“ řekne Petr. Je nadšený, že zase bude pracovat. Málem, že z nudy nezačal lézt po zdích.
„Skvělé. Brodský s tebou chci mluvit.“
Všichni se zadívají na doktora co on na ten divný příkaz. Ten se ušklíbne. „Korkovská, jak chceš. Nashledanou a pamatujte o té rehabilitaci! Jestli ji nebudete dodržovat, zapomeňte na nějaký běh.“
Honza se narovná. „Nebojte se, dohlédnu na to.“ Oba odejdou.
„Tedy, já bych ji asi něčím nejraději uzemnila. Jak si může tohle dovolit?!“ vysoptí Jitka, která se vzteky skoro třese.
„Protože to umí a ví, že se jí nic nestane. Je perfektní,“ pronese znalecky Armani. Jeho ramene se dotkne ruka asiata. Zadívá se do tváře, která s ním je už delší dobu. „Neboj se Kaori, tak jsem to nemyslel. Jestli to bude potřeba, zapracuji.“
Všichni si oddechnou, ale ten svit v očích nevěstí nic dobrého. Člověk by řekl, že se těší na souboj.
„Jistě, pane,“ přitaká Kaori nevinně.
Petr se usměje. Některé věci se nemění. „Rád bych odjel domů. Jitko, ta párty…“
„Co s ní je? Jestli si myslíš, že to dělám jen kvůli tobě, mýlíš se. Potřebuji se zabavit. Nudím se. Už dlouho žádná párty nebyla. No a bez tebe byl Halloween nuda. Chyběl nám šaman.“
Petr tak nějak o tom pochybuje, ale nechává to být. Vsadí se, že je to i kvůli němu. Dojedou i se sestrou k autu. Juliana jí pomáhá tlačit vozík. Je strašně šťastná, že tatínek bude doma. Už se nemůže dočkat, až mu všechno povypráví, ukáže fotografie, klíčenku a mnoho dalších věci.
„Tati, mami, moc děkuji…“
„Doma, ne?“ řekne s úsměvem Josefa, ale má na krajíčku.
„Kytky do kufru!“ zavelí Honza s úsměvem a otevře kufr. „Opatrně. Děkuji, děkuji, budu moci to prodávat. Nejspíš nějakou vezmu do kadeřnictví, au ségra! Co zase je.“
„Ty jsou pro Petra, ne pro tvůj salónek. Stýskalo se nám po tobě, Petře.“
„Mě taky!“ křikne z auta Petr, kam se mezitím nasoukal. Tajně doufá, že pojedou domů, ne za nimi. Má je rád, ale nemá náladu je poslouchat. Když si to tak vezme, jeho život se dělí na několik fázi. Dětství a potom by se dalo říct, že to bylo před Honzou. Před ním jediné osoby, které viděl, byli kolegové, Olga a tím to končilo. Teď tu je tolik lidi, že je to k neuvěření. I Olga s Tomášem přišli. Popotáhne.
„Co je ti? V pořádku?“ optá se Honza. Vedle něj sedí Petr, za nimi jeho rodiče a Juliana.
„Ježíš jistěže je. Jen… to je jedno. Pojeďme domů. Těším se.“
„Ložnici jsme ti vyklidili. Potřebuješ klid.“
„Díky moc.“ Bude muset vyřešit pár věcí a promluvit s rodiči, z čehož není vůbec nadšený, ale neví, zda má to cenu odkládat. Najednou se Petrovi ovinou drobné ruce kolem krku.
„Mám tě moc ráda. Stýskalo se mi a nakreslila jsem ti velký obrázek.“
„Mě po tobě taky.“ Je to pravda. Návštěvy byly fajn, ale popravdě nebylo to ono. Chyběla mu práce, každodenní starosti, i když nepochybuje, že za chvilku toho bude mít plné zuby. Pak bude nadávat, kolik toho má. Přivoní si ke kytce od Juliany, kterou jako jedinou vzal dovnitř.
„Koupila jsem ji za ušetřené peníze. Babička mi pomohla vybrat,“ slyší Julianu.
„Děkuji. Je nejhezčí ze všech.“
„Já vím!“ řekne. „Hodně stála, ale chtěla jsem mít tu největší kyticí ze všech.“
„Děkuji, sluníčko.“ Ucítí ruku na stehně. Překvapeně se na ni podívá, potom na Honzu. Chybělo mu to. Všechno. Život přece jen není tak zlý. Všimne si, že většina aut jede za nimi, takže je po klidu.
„Ehm, asi si tě chtějí užít,“ prohodí Honza. „Neboj, jak začnou příliš otravovat, vypakuji je.“
„Máš hodně přátel,“ poznamená Jaromír, který se tísní s Josefou a Julianou vzadu. Nedělá mu to na nohu dobře, ale chápe, že Petr má přednost.
„Mám. Od té doby, co jsem potkal Honzu, mám jich hodně.“ Prohrábne mu vlasy. Je to rozkoš se ho opět dotýkat. Chybělo mu to.
„Hej, kazíš mi účes a dal jsem si tolik práce!“ zlobí se naoko Honza. Zaparkuji před domem, kde bydlí. Ostatní auta obsadí další místa. Petr vystoupí s Julianinou pomocí, která nikomu nechce dovolit, aby tatínkovi pomáhal. Vesele štěbetá, jak strašně moc uklízeli a jak smejčili. Když skončí s úklidem, začne podrobně popisovat, jak Honza s babičkou dělali jídlo.
„Je ho plná lednice. Jednohubky a chlebíčky, dokonce máme dort… ou to jsem neměla říkat,“ řekne rozpačitě.
„Tedy, víte, že jsem tu prvně?“ řekne překvapená Jitka. V rukou drží koš s Natálkou.
„Opravdu? Nic jsem neslyšel,“ pošeptá Julianě. Ta je smutná.
„Já to řekla. Neměla jsem. Ach jo.“
„Mně to nevadí. Budu dělat překvapeného.“
Honza mu podá nové klíče s přívěskem slona. „Ostatní zůstalo v autě. Zůstala jen peněženka s doklady, které jsi měl v kapse,“ řekne omluvně.
„Panebože…“ Petr najednou je bílý jako stěna. Zírá na nové klíče, jako by je viděl poprvé.
„Co je?“ všichni mlčí.
„Nic, jen jsem si uvědomil, že jsem mohl být mrtvý.“ Nikdo nic neřekne. Petr roztřeseně zastrčí klíče a otevře. Vyjede nahoru, kde ho v bytě přivitá citrusová vůně. Dovnitř za ním vpadnou ostatní. Někdo zapne hudbu, další televizi. Petra posadí na pohovku. Rozpačitě se kolem sebe rozhlíží. Nic se nezměnilo, ale má takový zvláštní pocit. Někdo zatáhne záclony a žaluzie. Najednou je přítmí.
„Vítej mezi námi!“ řekne do ticha Honza. Juliana opatrně nese velký dvoupatrový dort. Položí ho na stůl, ráda že se ho zbaví, protože je těžký. Najednou se objeví plamínek a dort vzplane, jak ho osvětlí prskavky. Ozve se pískání a potlesk. Petr rozpačitě se dívá, jak vše se vrací do původního stavu. Rozhlédne se po známých věcech. Obrazy, květiny, u televize odložená Juliana, DVD, polštářek. Zamrká, jak se mu do očí tlačí slzy. V nemocnici se snažil rychle uzdravit, aby mohl odejít. Netušil, jak tyhle zdánlivě obyčejné věci mu budou chybět.
„Tati, nebreč, je ti něco?“
„Ne, jsem strašně šťastný, že jsem tady.“
„Aha, ale nemáš se smát?“
„To jsou slzy štěstí,“ řekne Josefa vlídně a pohladí ji po hlavičce.
„Je to divné. Tati, co si dáš?“ optá se s talířkem v ruce.
„Přece všechno, abych vaši práci ocenil,“ usměje se. Když si vzpomene na nemocniční stravu, tak tohle jsou hody. Nezdravé chlebíčky, jednohubky, zákusky, chipsy; věci, které neviděl snad sto let. Sáhne po chlebíčku. Juliana nedýchá.
„Jaký je? Ten jsem dělala já! Nic jsme nekupovali,“ práskne.
„Skvělý. Všem děkuji, že jste přišli.“
„Prosím tě, to je samozřejmost.“
„Máš hezký byt, Petře,“ řekne Kaoru, který stojí za sedícím Armanim. „Líbí se mi, a kdo ho navrhoval?“
„Děkuji. Navrhovala ho Leontýna.“
„Má vkus. Dokonale sladěný. Tvá maminka byla šikovná,“ přikývne Jitka. Na rukou houpe Natálku, ale brzy je ji vzata a koluje z náruče do náruče, což ji strašně baví, takže se směje od ucha k uchu. I Petr si ji pochová.
„Ano to byla.“ Juliana se pyšně rozhlíží.
Bum! „Šampaňské!“
Bzzz. Zvonek. Honza jde otevřít Pavle s Markem. „Ahoj, nesu něco dobrého, kytek…“
„Kytky!“ zařve Honza. „Zapomněli jsme je. Kdo jde se mnou dolů?“ všichni uhýbají očima. „Vy lenoši.“
„Já půjdu,“ nabídne se Juliana, i když by raději zůstala nahoře.
„Ne, Juli. Pomohu Honzovi, já.“ Nabídne se nakonec Josefa.  Sjedou dolů. Stojí ve výtahu skoro jako dva cizinci. „Asi budeme muset odjet,“ najednou začne.
„Já, myslím, že to necháme na Petrovi. Moc jste mi pomohli a jsem za to rád. Netuším, jak bych bez vaší pomoci to zvládl.“ Jen kdyby pořád neodmítali jejich vztah. Bylo by super, kdyby se změnili. Nebýt toho byla by skvělí.
„To byla samozřejmost. Je to náš syn. Má hodně přátel. Dřív jich tolik neměl.“
„Ano. Mají ho rádi.“
„I když ta jeho šéfová, ta…“
Honaz se usměje. „Domina? To je přezdívka. Ve skutečnosti se jmenuje Korkovská, ale křestní mi vypadlo. Máte pravdu, byla hrozně hrubá.“
„Ano. Jak jen může chtít, aby hned nastoupil? Musí odpočívat, léčit se.“ Honza otevře kufr auta a začne vytahovat květiny. Pokládá je do Josefiny náruče. Některá dá na střechu.
„Nevím, ale vypadá to, že Petrovi to nevadí. Možná dokonce bude už chtít trochu pracovat. V té nemocnici se strašně nudil a on je aktivní. Pořád něco dělá.“
„Musím s ním si o tom promluvit. Nebude pracovat, když měl tak vážnou nehodu. Vzpomínáte si, jak nám zavolali, že ho museli operovat kvůli sraženině? Málem, že jsem nedostala infarkt. Než začne pracovat, tak by měl se důkladně vyléčit.“
„Ano, vzpomínám. Srdce se mi zastavilo. Když řekl, že byla úspěšná, tak jsem si sedl a brečel. Půjdeme, ne?“ Honza zavře auto a vezme kytice ze střechy.
Josefa přikývne. „Jsem ráda, že to dopadlo dobře.“
„Já taky.“ Vyjedou nahoru. Honza si celou dobu uvědomuje, že budou si muset promluvit. Za celou dobu se neoptal, jak to vidí. Teď je trochu nejistý, jak to dopadne. Za ty dny si na ně zvykl, i když ho štvou.
„Taky teď musíme najít různé kbelíky, abychom to někam dali,“ povzdechne si. Obdivně spočine na exotických květinách, kdy nezná ani jméno, natož aby je viděla.
„Petr byl učitelem. Má je, nebojte se. Petře, kde jsou vázy?“
„Já je donesu!“ vykřikne Juliana. Honza se nestačí divit, kolik se jich sešlo. Pak si vzpomene, jak on nosil učitelkám na základce květiny. Vždy odcházely značně obtížené.
„Zapomněl jsem, jaké je to mít byt plný kytek. Na vysoké se spíš uplácí alkoholem,“ řekne pobaveně Petr.
„Cože?“ vykřikne pohoršeně Josefa. Ostatní se uchechtnou.
„Ehm, no ano,“ hlesne Petr. To nevěděla? Zatraceně, teď to bude mít na talíři.
„Můj syn bere úplatky. To je…“ Josefě došel dech, ale mračí s jak sto čertů.
Honza mlčí, ale když si vzpomene na ten výborný koňak, tak se musí smát. Nakoukne do obýváku. Je plný, stůl poloprázdný. Ještě, že to předpokládali. Některé chlebíčky, zákusky sešoupne dohromady a přinese nové tácy.
„Dochází víno,“ řekne hlava patřící Billymu, která nadšeně pozoruje mumraj.
„Hned bude.“ Vytáhne dvě láhve a podá mu je. Koutkem oka zmerčí Karola, který se baví s Petrem. Zřejmě o škole. Je spokojený, že vše klape jak na drátku.
 
„Tak všichni ven!“ houkne Honza o dvě hodiny později.
„Ale no tak!“ ozvou se protesty, protože všichni se dobře baví.
„Vyjedli jste všechny zásoby a víno taky.“
„Ty nějaké máš?“ zachechtá se Jitka. Vstane, podívá se na Slávka. Ten neznatelně pokrčí rameny. Co má dělat? Zakázat své choti její libůstku? To by rovnou ho mohl přejet autobus. „Tímto vás všechny zvu na čertovskou párty!“ zahaleká Jitka na celý byt.
„Cože? Už zase?“ ozve se, ale nijak rozzlobeně.
„Jaké zase?“ rozčilí se Jitka. „Je moje první a Petr se nemohl žádné zúčastnit a dokonce jsme ani nedělali v létě piknik. Tak kdo přijde?“ Ruce se ihned natáhnou. „Masky, tím chci říct zdařilé masky, jsou vítané. Pokud byste nevěděli, kde je sehnat, obraťte se na mě. Vzadu na vizitkách máte kontakt.“
„Toho bych se nebál,“ podotkne Armani. Podívá se na svůj stálý doprovod. Ten se na něj s povzdechem zadívá. Už zase má něco v plánu.
Petr si pomyslí, že se Armani musí nudit, protože jinak nechápe, proč tohle dělá. Někam chodit a dělat ze sebe někoho jiného je u muže jeho postavení, dost divné. Ovšem ten jeho pohled na Kaoriho je ještě podezřelejší. Tak nějak má předtuchu, že z něho udělá dokonalého ďábla. Ne, takového evropského, ale asijského, kterým budou všichni ohromeni. Má ho za panenku? I jejich vztah je ohromně zvláštní. Vypadají jako pán a sluha, ale sluha si dělá se svým pánem, co chce. Dívá se, jak jednotliví lidé mizí. S každým se rozloučí. Najednou je ticho a on je jenom rád.
„Jsou pryč.“
„Už jsi byl unavený,“ řekne Jaromíra.
„Ano. Díky moc. Nejspíš si konečně něco dám.“ Naloží si poslední dva chlebíčky a tři jednohubky. Juliana vedle něj spokojeně sedí.
„Mám plán tvých rehabilitací. Nebudeš muset do nemocnice, ale našel jsem něco poblíž. Jitka povídala, že mají vynikající reputaci.“
„To jsem rád. Asi bych nezvládl nikam daleko jezdit.“
„Budu tě vozit,“ řekne pevně Honza. Nedovolí, aby tam chodil nebo jezdil autobusem.
„Ale co práce?“ namítne.
„V pohodě. Neboj se. A Juliana už je velká slečna, tak to tu zvládne, že ano.“
„Ano. Podívej se, jakou krásnou klíčenku jsem dostala na klíče.“ Odběhne a přiběhne se sáčkem ve tvaru motýla. „Objednala jsem si to s Honzou na ebay. Mají tam moc pěkné věci.“
„To je opravdu krásná klíčenka.“ V duchu se nadechne a zadívá se na své rodiče. „Jsem strašně rád, že jste Honzovi pomohli.“
„Nech toho nebo se rozzlobím. Je to jasné, že jsme tady,“ řekne Jaromír, ale cítí, že se k něčemu schyluje.
Petr neví, jak se má zeptat na jejich odjezd. Je jasné, že tu teď nemohou bydlet. Jedině tak na pohovce, ale to nemohou.
„Jsme rádi, že ses uzdravil, synáčku,“ přikývne Josefa.
„Já taky, i když se trochu děsím těch rehabilitací. Nějaké jsem podstoupil už v nemocnici a všechny bolely, ale chci opět běhat. Doktor, ale řekl, že už nikdy nebudu běhat naplno. Přesto chci co nejdřív se uzdravit.“
Jaromír přikývne. „To je jasné. Máš to vše ztuhlé. Znám to s nohou, že jo mami.“
„Přesně tak. Dovezli jsme ti pár věci, takže ve sklepě máš brambory. Honza nás vzal domů. Všechno je tam v pořádku.“
„Díky moc,“ obrátí se k Honzovi. Je rád za to, ale jak začít?
„Prosím tě.“ Byla to docela zvláštní cesta a trochu taková tížívá, protože netušili, jaké to tam bude, ale aby se nestalo i něco Petrovi. Vlastně jen tam přijeli, zkontrolovali stav domů a odjeli. Mezi tím Josefa povytahovala, co se dalo, a s pomoci Jaromíra vzal dva pytle brambor. Nakonec byl rád, že může nazpět k Jitce.
„Protože teď nepřijedeš a vždy jsme ti dávali aspoň ty brambory, aby Juliana nemusela jíst tu strašnou přehnojenou zeleninu. Se zavařováním je to horší, protože jsme byli tady, tak máš tam starší skleničky.“
„Mami, tati, já si to tady mohu koupit.“
„Se samými ečkami. Pořád to slyšíme v rádiu a televizi. Kdepak domácí je nejlepší. Máš nějaké zásoby, proto pojedeme, že táto.“ Už o tom mluvili předem a dohodli se, až jakmile přijede domu, pojedou. Taky potřebuji připravit dům na zimu a Petrovi bude lepší, když tu nebudou. Nejsou z toho stavu nadšení, ale Petr by to tak asi chtěl.
„Můžete tu zůstat,“ namítne Petr. Nechce, aby vypadalo, že je vyhazuje. Je jim vděčný, ale neví, jak to bude dál kvůli Honzovi.
Jaromír se zadívá na Josefu. Honza je rád, že vyklidí pole, ale zas na druhou stranu má pocit, jako by to mělo způsobit ještě víc zlé krve.
„Pojedeme, co ty na to, táto?“
„Potřebujeme zazimovat, ale jestli něco budeš potřebovat, ihned zavoláš.“
„Tak dobře,“ svolí Petr. Je rád, že je to za ním, protože nemůže rodiče vyhodit z domů. Moc mu pomohli, a kdyby tu nebyl Honza, klidně by tu mohli zůstat, jak dlouho by chtěli. Ale v tomto případě…
„A nechcete tu zůstat aspoň na tu párty? Jitčiny sešlosti jsou proslavené,“ ozve se Honza. Petra to překvapí.
„Obávám se, že na takové věci už nejsem,“ odmítne Jaromír.
„Babi, dědo, ale musíte. Připravujeme divadlo o čertech. Budu tam hrát, no tak dědo, babi,“ škemrá Juliana.
„Tak to doufám, že to nebude jako se Salemem,“ ohradí se Petr.
„Ale ne! Bude to normální.“
„U Báry člověk nikdy neví.“
„Tak tenhle týden tu zůstaneme, aspoň uvidíme, jak na tom budeš s těmi rehabilitacemi.“
Honza přikývne. Je rád, že to tak dopadlo. „Kdo chce kávu? Udělám všem.“
„Káva. Tak po té se mi stýskalo. Myslím po té, kterou mám rád. Sestřička mi občas přinesla, ale bylo to k ničemu. Nic moc.“ Petr se zvedne, zavrávorá a Juliana mu ochotně podá hůl. Petr se o ni opře a jde za Honzou. Přitiskne se k němu.
„Máš sedět!“ řekne přísně Honza.
„Kašlu na to. Chci tu být a děkuji. Nebylo asi to snadné.“ Vdechne jeho vůní. Tolik mu chyběl.
Honza přikývne a ztiší hlas. „Nebylo. Štve mě, jak prostě nejsou schopni tě přijmout.“
Petr je překvapený. Myslel si, že bude nadávat, že ho neberou, ale on místo toho brání jeho, ale takhle to bylo vždycky.
„Vše mohlo by být jinak, kdyby tě vzali takového, jako jsi,“ pokračuje unaveně.
„Děkuji ti za ten návrh s párty.“
„Nech toho. Miluji, tě slůně.“ Otočí se a obejme Petra kolem pasu. Připadá mu tak strašně lehounký. „Zhubl jsi.“  
„V nemocnici málokdo ztloustne. Chci co nejdřív začít cvičit.“
„Víš, co ti řekl doktor.“
„Kašlu na něj. Bez cvičení budu jen starý mrzák o holi,“ řekne prudce. „Nechci to! Odmítám!“
„Bolí tě to,“ namítne Honza. „Nechci, aby tě to bolelo.“ Najednou změní téma. „Ale promiň, budu rád, když odjedou. Své obvyklé líbánky jsme zmeškali.“
Petr se zarazí. Pravda. Julianin tábor. „Nemám moc pomyšlení na sex,“ řekne opatrně.
Honza přikývne. Neřekne mu to, ale šel se zeptat doktora, jak na tom Petr je. Sáhodlouze mu vysvětloval, jaké to má účinky na jeho fyzický stav. Přidal k tomu léky. Po hodině pochopil jedno. Musí čekat. Jenže vyplatí se to, jak když byl v Paříži. „Co kdybychom zašli do divadla? Na nějakou komedii. Do baru tě zatím nepustím, je to tam nebezpečné. Někdy by mohl do tebe strčit a tak,“ vysvětlí rozpačitě.
„Velmi rád. Vybereš něco?“
„Jasně. Optáme se i tvých rodičů a Juliany, zda by nechtěli jít.“
Petr ho obejme. „Děkuji ti.“
„Hm, je to hotové.“
„Bum,“ hůl třískne do podlahy. „Ani ti nemohu pomoct,“ řekne najednou vztekle.
„Nech toho. Využívej toho. Až se zdravíš, tak takový servis nebudeš mít.“ Najednou se mu promítne před očima, jak mu nese do postele čaj nebo kávu s tácem na kterém je koláč. Bylo by to hezké, usoudí.
„Právě jsme uvažovali s Petrem, že bychom mohli zajít si do divadla. Co tomu říkáte?“ optá se všech v obývacím pokoji.
„Jako všichni?“ optá se Juliana.
„Jistě. Na nějakou komedii. Já moc dramata nemusím.“
„V divadle jsem nebyl strašně moc.“
„Nemám nic na sebe,“ namítne Jaromír. Josefa přikývne.
„Dneska se to tak nebere,“ ujistí je Honza. „I na muzikály se hodí v džínech. Nebo můžeme zajít na muzikál, ale vydržel bys to?“ napadne ho, když si vybaví tři hodiny zpěvu.
„Určitě ano. A pak je přestávka, tak to projdu. Kdybych měl potíže, jednoduše odejdu a je to.“
„Ujednáno. Tak bude to muzikál. Zítra koupím nějaké lístky.“
Petr je rád, že Honza je vůči rodičům tak vstřícný. Dobře ví, že oni nejsou příliš vstřícní. Skoro vůbec ne. Je mu z toho smutno, ale co může udělat? Nic. Byl by rád, kdyby Honzu i jeho přijali. Podívá se po Julianě. Aspoň, že ona je spokojená. „Tak ukážeš mi ten velký obrázek?“ Postaví se a pomalu se projde. Potom se opět posadí. Zvládne dokončit rehabilitace?
„Tady. To je nemocnice. To jsou ostatní a to jsem já.“
Petr se nahne nad obrázkem. Malířem nebude nikdy, řekne si nemilosrdně už poněkolikáté, ale vyjádřila, to co chtěla. Jeho jak jde zdravý z nemocnice. Sebe, Honzu a prarodiče. Dokonce poznává Jitku s Natálkou.
„A kdo je tohle?“ optá se a ukáže dvě postavy dost daleko.
„To je Jindra s Lukášem. Nemohli přijet, ale určitě by přijeli.“
„Zavoláme Jindrovi, co ty na to?“ podá mu jeho mobil. Petr ho vděčně přijme, když začne pípat. Pět sms. Usmívá se, když čte gratulace k propuštění z nemocnice. Najde Jindrovo číslo.
„Ahoj.“
„Petře! Jsi už doma?“ vyhrkne Jindra nadšeně.
„Jo jsem.“
„Tak to je prima. Tady docela to jde a hele, potřebuji, abys zařídil tohle. Honzovi nevěřím. Je to diletant. Vůbec se nevyzná. Hlavně se jedná o Julianu…
„Papír!“ zašeptá Honzovi. Ten mu ho podá. Petr se nad ním nakloní a svraští bolestí obličej. Začne rychle psát.
„Díky moc. Musím letět. Zlaté čas u nás,“ dořekne.
Petr odloží mobil. Je vyčerpaný a to je tu jen jedno odpoledne.
„Tak co?“
„Mám toho moc zařídit, jelikož podle Jindry jsi diletant.“
Honza vysoptí. „Cože? Ten mrzák jeden! A to se mu starám o dům, kočku a tu pitomou kytku.“
„Pitomá kytka?“ optá se zvědavě Josefa, která je vysazuje rok co rok.
„Ehm tím myslím Julianu.“
„Juliana je kytka?“ podiví se i Jaromír.
Juliana přinese rudě nachovou kytku. „Honza myslí tuhle. Není krásná? Tatínek ji pojmenoval po mně, protože ještě neměla jméno a je jediná na světě,“ pochlubí se. Petr se podívá na Honzu. Kdyby všichni tak věděli, že za maskou ctihodného vědce se skrývá někdo, kdo dokáže vymyslet sexuální kytku.
„Je nádherná! Mám ráda orchideje,“ řekne nadšeně Josefa, která obdivuje květ.
„Nějakou ti zase koupím,“ zabručí Jaromír.
„Tak fajn. Já teď na chvilku zmizím a pokusím se sehnat ty lístky. Nebude ti to vadit?“
„Jen běž.“ Honza vstane, podívá se nejistě na Petrovy rodiče, ale polibek si odpustí, když zaslechne Julianu.
„Pusu.“
„Cože?“
„Jdeš pryč, tak musíš tatínka políbit.“ Honza se podívá na ztuhlého Jaromíra a Josefu. „To se dělá,“ pokračuje zatvrzele.
To ji ještě nepřešlo, napadne oba dva. Vždyť už je velká, jak jim tím neustále mlátí o hlavu. „No, víš, necítím se moc dobře. Nechci Petra nakazit,“ snaží se z toho Honza vyvléct.
Lháři, ale děkuji ti, pomyslí si Petr. Honza doslova zdrhne. Juliana za ním nasupeně hledí. „Že mám pravdu, dědo, babi. Když někoho máš rád, máš mu dávat pusy. Hlavně na rozloučenou a přivítanou.“
Ti v úzkých přikývnou. Juliana se vítězoslavně rozhlédne. „Mně tatínek dá taky pusu, i když jen na chvilku a někdy to ne. Myslím, že pusa patří k zamilovanosti. Půjdeme si něco hrát?“ uzavře krátký monolog o své pravdě. „Osadnicí z Katanu. Naučím tě pravidla, tati.“ Odběhne do svého pokoje.
„Neměl bys ji kazit.“
„Cože?“ Petr sebou trhne, protože zaujatě se za ní díval. Tu hru nezná, takže něco nového.
„Líbání a tak.“
„Je to normální. S Leontýnou jsme se líbali, takže prostě vzala to hopem. Prostě když někdo někoho má rád, tak ho políbí. Vysvětlil jsem ji, že na rty se líbá někoho, koho milujete, na tvář někoho kdo je ti blízký nebo když je to zvykem v některé věci. Je šikovná a rychle to pochopila.“
„Ano, ale vy dva…“
Petr se zachmuří. „Tati, mami, já se nezměním. Jsem s Honzou šťastný.“
„Tady je! Stalo se něco?“ optá se zvědavě Juliana, která položí hru doprostřed stolu.
„Ne. Jen jsem si vzpomněl, že jsem něco zapomněl udělat.“
„Máš prázdniny, to povídal Honza. Nemáš nic dělat, jen se re… odpočívat!“
„Honza dostane za ucho,“ zasměje se Petr.
„Proč?“
„Protože povídá hlouposti.“ Juliana se zarazí, protože to nechápe, ale nechá to být. Honza říkal, aby byla hodná a moc tatínka nezlobila, což dobře chápe. Vůbec tomu celému nerozumí. Snad se mají ještě rádi! Nechce, aby to dopadlo jako teď nedávno, když se dívala v televizi, jak se tam jednomu chlapečkovi rozváděli rodiče a on skončil u dědy a babičky. Petr si nechá vysvětlit pravidla. Hrají hodinu, když uslyší zámek.
Honza! Zalije ho štěstí, že tu s ním může být. Odloží kartičku.
„Honzo! Máš?“
„Ahoj, cácorko, tak mám lístky na Zvoníka. Uff. Dalo to fušku, ale mám to. Třetí řada není vůbec špatná. Hrajete? Jsi v pořádku? Nechceš si lehnout?“
„Nedělej si o mě starost. Není mi pět,“ řekne podrážděně. Uvědomí si, že chce, aby ho políbil. Sakra, ona asi Juliana má pravdu. Stýská se mu. Zvedne se, projde ten kousek k oknu a zpět. Sezení ho tolik unavuje a unavuje ho i chůze. Kdy budu zdravý?! Kdy?!
„Promiň,“ řekne klidně Honza. Doktor mezi jinými mu i vysvětlil, že musí být trpělivý, protože je napůl cesty k uzdravení.
„Udělám večeři,“ nabídne se Josefa.
„Nemám hlad, jdu spát.“ Jde do ložnice a pečlivě za sebou zamkne. Juliana nechápavě se dívá.
„Je trochu protivný, protože je nemocný. Nikdo nechce být nemocný, rozumíš? Ty jsi taky protivná, když tě něco bolí, že?“
Juliana žmoulá kartičku, ale potom přikývne. „Bude takový často? Maminka byla, vzpomínám si na to. Nechápala jsem to. Odháněla mě od sebe a já s ní chtěla být. Tatínek říkal, že má velké bolesti, ale já jsem tomu nerozuměla.“
Honza si pomyslí, že on nerozumí tomu ani teď.
„Udělám kuře s hranolky aspoň pro nás tři. Možná dostane hlad později a kuře se nezkazí.“
„Kdy jdeme do toho divadla?“ optá se Juliana, která pomalu uklízí hru. Je ráda, že se tatínkovi líbila.
„Zítra. Těšíš se?“
„Já moc! Bude to prima. S tatínkem chodíme dost často. Někdy se přidá i Honza.“ Honza se zvedne a jde do ložnice. Překvapí ho, když ho vidí sedět oblečeného na posteli.
„Co chceš?“ vyštěkne Petr.
Honza nic neřekne, klekne si k němu a políbí trochu nešikovně na rty. „Promiň.“
„Za co?“
„Za to, že jsem nenašel odvahu to udělat před tvými rodiči. Miluji tě.“ Obejme ho. Dýchá s ním. Přivře oči. Petr ho překvapeně pohladí po vlasech. Má opět jinou barvu, pomyslí si. Usměje se, protože je doma. Konečně.
 
„Bylo to pěkné, co říkáte? Co kdybychom si zašli někde posedět? Do cukrárny na kávu?“ navrhne Petr s hůlkou v ruce po skončení muzikálu. Honza mu dělá cestu, ale i tak má strach, aby do něj nikdo nevrazil.
„Proč ne. Musím přiznat, že to nebylo špatné.“
„Mně se nejvíc líbili ty andělé.“
„Opravdu?“
Juliana přikývne. „A taky ten cikán. Zpíval dokonale. Tak nějak mě vždy probral, ale bylo to super. A ty pěkné kostýmy.“
„Bylo to pěkné.“ Honza donese kabáty, které rozdělí.
Vyjdou ven do chladného odpoledne. „Rád bych zašel na staroměstské, ale bude tam narváno. Nechci riskovat.“
„To je i bez toho. Zajdeme do Ovocenky. Jsou tam výborné věci.“ Pomalým krokem jdou po Václaváku nahoru. Honza v tmě se k němu přitiskne a provlékne ruku pod loktem. „Víš, co se mi nejvíc líbilo?“
„Co?“ je mu takhle hezky a v tomhle chumlu si toho, kdo všimne a pak když si všimnou hůlky…
„Zadků těch tanečníku. Jak hezky po nich splývala látka. Nebylo to úžasně?“
Petr se rozesměje. Juliana i prarodiče se otočí. Juliana se usměje. Mají se rádi, to je dobře. Už se těší na dortíky, které si dá.
„Jsi nenapravitelný, víš o tom?“
Honza udělá veselou grimasu. „Já? Jsem svatý. Bylo to pěkné, ale těším se, až spolu zase budeme spát. Je zajímavé, jak člověku chybí ten druhý, když si zvykne.“
„Cha, tak proto jsi mi dneska donesl kávu s koláčem do postele?“ popíchne Honzu Petr.
Honza zavrtí hlavou. „Ne, to ne. Jen si pomyslel, že by to bylo hezké. Juli, co tam zase máš? Neměla by se dívat po hadrech než po knihách?“
„Lepší kniha než nějaké oblečení. Omyl, mám pocit, že nás chce oškubat na čímkoliv.“
„Tak jí něco koupíme, co ty na to?“ optá se Josefa svého muže.
„Ani náhodou. Má toho doma dost.“ Dorazí k cukrárně. Honza najde volné místo a všechny tam posadí. Ohlédne se, jak tam sedí. Zahřeje ho to u srdce.
„Tak co to bude?“
„Takže…“
„Já chci dva tvarohové,“ zatahá ho Juliana. Honza si povzdechne. Když tak jeden zabalí sebou.
 
Lidé postávají na nástupišti a netrpělivě vyhlížejí Košičana. Někteří se dívají před sebe apaticky, někteří vzrušeně, to podle toho, jak daleko jedou.
„Nechcete tu ještě zůstat?“ optá se Petr.
„Ne, musíme se postarat o dům. A už jsi zdravý a máš Julianu.“
Honzu, taky, ale neřekne to. Nechce se hádat před odjezdem.
„Máte všechno? Lístky?“
„Neboj se. Dávej na sebe pozor a do práce se nehrň. Taky tě očekáváme na Vánoce, i když si říkám, že bych občas mohla přijet.“
To né! Zařve v duchu Honza. Najednou nástupiště ožije. Najednou je tu hluku, že člověku to rve uši.
„Budeme rádi.“
„Teď jen najít místenkový. Slečno, kde jsou naše sedadla?“ Když vidí ten dav, jsou rádi, že je Petr přemluvil, aby si zamluvili místa.
„Tenhle.“ Ukáže jim na zelený vagón. Všichni tam zamíří. Mávání, pusy a poslední slova. Zamávají a potom vlak odjede. Honzovi povolí rysy. Je mu tak nějak lehčeji, když tu nejsou. Konečně začnou, tam, kde skončili.
„Jsi v pořádku?“
„Jsem. Půjdeme domů, ne?“
„Přesně tak domů.“ Honza si to slovo vychutnává. Je to za nimi. Je strašně rád, ale potom si připomene Vánoce a stále ještě nevyřešenou otázku jich obou. Budou si muset promluvit, ale až se Petr uzdraví. Včera povídal něco o tom, že by chtěl se vrátit do práce, ale podle něj je to ještě brzy. 
„Poradil sis skvěle. Díky moc za vše.“
„Přece jsem…,“ Honza se zarazí. Přítel? Druh? Takové divné formulace. Hlavně prázdné. „Tvým druhem.“
Petr se na něj podívá. Ano je. Je šťastný, že ho má. Nebýt jeho, mohlo by to vše být daleko horší.
„Škoda, že tvý rodiče nezůstali na párty,“ řekne tiše Honza.
„To je fakt, ale tatínek povídal, že to natočí a potom se všichni na Vánoce podíváme.“
Já ne. Nebudu tam. Zamrazí ho z té myšlenky. Nebudu s Petrem. Budu doma s Jitkou. Nebudu povídat, jaké to bylo, jak Juliana se opět přejedla.
„Nasedat!“ řekne vesele, ale v hlavě má zmatek z myšlenek. „Pojedeme domů a Juli, připoutej se.“
„Já vím!“
 Honza vyjede. „Kdy si sedneš za volant?“ optá se Petra.
Petr se pomalu k němu otočí. „Netuším. Nevím. Dneska ne.“ Honza přikývne. Nevadí mu dělat taxíkáře, ale jednou nebude moci a Petr potřebuje auto. Tolik starosti, tolik věci k řešení. Život není jednoduchý, pomyslí si oba společně.