17. 5. 2013
Malý poklad
99.
Petr, Honza, Juli: Rozhodnutí
Honza se zahledí směrem k oknu. Je pošmourno, dalo by se říct opravdu hnusně. Zadívá se na Petra, který pomalu cvičí. Dneska už mu řekne, že ho neodveze. Takhle to dál nejde. Nebo by možná měl jít k psychologovi. Pořád odmítá řídit. Má podvědomě strach? Jasně si vybavuje, že řekl, že si na nic nevzpomíná. Tak proč? Najednou po něm zatouží. Od té doby, co přišel, neměli spolu nic. Nenaléhá na něj, protože ví, jak na tom je, ale doktor povídal, že může. Sklouzne z pohovky a políbí ho na rty.
„Co to děláš?“ optá se Petr. Přestane cvičit. Udiveně na Honzu zírá.
„Co asi tak?“
„Nevím.“
„Chci se milovat. Juli tu není, mám odpoledne. Je to přece normální ne? Toužím po svém malém pokladu,“ zašeptá mu do ucha.
„Já…“
Honza na nic nečeká a sundá mu tepláky, vklouzne rukou do boxerek. Pohladí ho. Petr zavře oči. V mysli mu vytane, že necítí naprosto nic. Vyleká ho to, protože se cítí tak nějak prázdně. Najednou mu vyskočí myšlenka, ať už toho nechá. „Honzo, nech toho.“
„Proč?“
Petr se mu vykroutí zpod rukou. „Nejde to. Vždyť jsem ti to říkal. Prášky.“ Ví, že to není pravda, protože už je dávno nebere, ale prostě nemá chuť.
„Ještě je bereš?“
„Jo,“ zalže. V duchu se zastydí, ale neví, jak z toho ven.
„Ach jo. Měl by ses optat na to doktora, zda je to normální. Dneska tě nebudu moci odvézt,“ začne z jiného soudku.
Petr se na něj zadívá. Proč? „Nemůžeš? Jak to?“
„Mám klientku,“ zalže.
Petr se obleče a posadí. Zatraceně co teď? „Půjdu pěšky.“
Honza si povzdechne. Měl to tušit, že ihned vymyslí, jak nejet. „Petře, víš, že to tak dál nejde? Nemůžeš pořád auto odmítat. Máš ho nové, sám jsi ho vybíral. Byl jsem u toho. Celou dobu jsi mi říkal, jak je potřebuješ. Po Vánocích nastupuješ na školu.“ Petr na něj nehybně hledí. Honzu to znervózní, ale pokračuje dál. „Jak chceš tam dojíždět? A co ke svým rodičům? Jak odjedeš na Vánoce? Nebo snad nepojedeš? Neměl bys ses poptat někoho a například zajít za někým pro radu?“ navrhne opatrně. Netuší, jak zareaguje na jeho návrh.
„Myslíš jako psychologa?“
„Například. Jistě někoho znáš.“
Petr mlčí, až ho to znepokojí. „Jen si dělám starosti, ale měl bys ses nad tím zamyslet. Raději půjdu.“ Zvedne se. Napůl očekává, že ho Petr zadrží, ale ten sedí v stále stejné pozici. Zneklidní ho to ještě víc, ale netuší, co má dál dělat. Ve výtahu otevře mobil a vyhledá číslo doktora Brodského. Napjatě čeká, zda mu to vezme. Drží to dost dlouho a až u auta se ozve. „Doktor Brodský.“
„Dobrý den. Nevím, zda si mě pamatujete. Jmenuji se Honza Strašný a Petr Komárek byl u vás na oddělení. Ošetřoval jste ho.“
„Jistě, že si vzpomínám. Jak na tom je?“
Honza si povzdechne. Ulehčil mu to. Posadí se do auta, aby nebyl venku v zimě. „Popravdě fyzicky dobře, ale odmítá řídit auto.“
„Hm, psychologa. Je to dost normální. Člověk má strach, že se mu něco stane. Má už nové? Stejné?“
„Ano.“
„Chyba. Mělo se koupit jiné. Tohle v něm bude vyvolávat pocit, že opět sedí v tamtom. No nedá se nic dělat a ještě něco?“
Honza zrudne, i když ví, že nemůže ho vidět. „No ano, ehm nevím, ale jde o milování.“
„Tak to asi bude horší.“
„Horší? Nerozumím.“
„Protože v tom vám neporadím. Omlouvám se. Zřejmě nechce. Prášky ovšem měl už přestat brát.“
„Dnes mi řekl, že ještě bere.“
„Nějaké ano, ale v tomto směru je v pořádku. Kontroloval jsem to. Zřejmě chyba je někde jinde. Měli byste to probrat a taky měl by zajít k někomu. Podívejte se, stačí kdokoliv, pokud odmítá profesionální pomoc. Jakýkoliv empatický člověk, který ho jen bude poslouchat a on si to dá dohromady.“ Honzu ihned napadne Jitka, ale jak Petra k ní dostat? Bude muset to nějak zařídit. Nejspíš dneska večer za ní zajede.
Petr sedí na koberci a v uších mu pořád zní: Měl by sis najít psychologa? Copak on ho potřebuje? Koupil si dokonce nové auto. Má ho, tak co Honzovi straší ve věži? Nikoho nepotřebuje. Zvládne to sám. Vstane, vyhekne, jak se mu zatočí hlava. „Ještě nejsem fit,“ zamumlá pro sebe jako omluvu. Jenže za chvilku budou Vánoce. Honza má pravdu nebo by měl zůstat doma? Není ještě zdravý, namítne, ale ví, že to jenom předstírá. K čertu se vším!
Nakonec se zvedne a jde do kuchyně. Juliana se vrátí ze školy, a jak ji zná, bude mít hlad. Mohl by udělat palačinkový dort s tvarohem. Ten mají všichni rádi. Nasmaží kopec palačinek, vytáhne tvaroh. Žloutky trochu cukru, mléka. Akorát, když oblízne lžíci. Ztuhne, protože se mu vybaví dnešní debakl s Honzovým návrhem.
„Sakra!“ zavrčí. Prášky už nebere, ale chuť na sex nemá, spíš ho Honza tím otravuje a dneska jak si moc přál, aby přestal. Takový nikdy nebyl. Má rád milování. Dělá mu to starosti. Co když to bude trvalé?
„Blbost.“
„Tak se poraď s psychologem,“ zazní mu v hlavě nekompromisní hlas.
„Ne! Nepotřebuji to.“
„Potřebuješ.“
„Nepotřebuji!“ zařve, až se sám vyleká. Zavře oči. „Jdu vařit.“ Vyndá kuře, které upeče, k tomu nastrouhá hranolky. Zbude ještě na večer. Od té nehody trochu pohubl a nějak nemůže přibrat. Nejspíš si odvykl jíst, ale to je to nejmenší. Doktorka říkala, že je to normální, že i ty prášky na to mají vliv. Po dovaření oběda jde si lehnout. V posteli vklouzne pod pokrývku. Přejíždí si ho s myšlenkou na pořádný sex, ale nic. Povzdechne si, ale mezi obočím má vrásku. Snad se to zlepší. Usne.
Dveře klapnou a dovnitř vstoupí Juliana. Když zjistí, že nikdo není v obýváku, nakoukne do ložnice. Nechá tatínka spát. Zajde do kuchyně, vytáhne sušenky, které si vezme sebou do pokoje. Tam pohodí tašku. Posadí se k psacímu stolu a uvažuje, zatímco chroupe jednu sušenku za druhou. Nakonec se natáhne pro časopis, který otevře. Vytáhne list, který je v něm založený. Její první úlovek. Musím začít jednat, rozhodne se, ale jak? Zadumá se, nakonec to odloží a vezme učebnici. Udělá úkoly a potom bude mít volno. Do té doby tatínek se probudí a potom si spolu budou hrát, než odjede na rehabilitaci.
Petr zamžourá. Uvažuje proč tu je. K tomu má příšernou žízeň. Podívá se na hodinky. Pět hodin. Juliana! Vyskočí, když zvolní, protože se mu zatočí hlava. Nesnáší, když mu je mizerně. Vejde do obýváku.
„Ahoj, tati. Spal jsi, tak jsem tě nechala,“ vysvětlí Juliana u tiše puštěné televize.
„Hodná. Chceš jíst? Víš, že bys neměla… Ty brambůrky odlož do skříňky. Hned!“
„Já věděla, že je mám sníst rychleji, ale byly dobré,“ řekne bez lítosti.
„Nebudeš potom jíst.“
„Tati, neměl bys pomalu se chystat na tu rehabilitaci? Je ti dobře?“ optá se starostlivě.
„Přestaň se starat!“ vyjede, protože ho bolí hlava. „Promiň, není mi moc dobře.“
„Chceš sklenici vody?“
„Dobrý nápad, děkuji.“ Juliana nechá pořad pořadem a jde do kuchyně. Petr se posadí a zadívá se na nějakou módní přehlídku. Pak si uvědomí, že jsou to svatební šaty. Na co se ta holka dívá? „Co to je?“
„To? Módní přehlídka svatebních šatů. Hned to přepnu.“ Zmáčkne a skočí to na animované postavičky.
„To už to dávají celý den?“ Potom si uvědomí, že je to angličtina. „Rozumíš tomu?“ Pochopí, že celou dobu byl soustředěn jen sám na sebe a kromě občasného úklidu a vaření se o nic nestaral. Zastydí se.
„Trochu, ale říkal jsi, že když to budu poslouchat, tak si na ni víc zvyknu, tak hodinu denně se dívám na programy v angličtině. Nebaví mě to. Vůbec tomu nerozumím, ty jo?“
„Ano,“ přikývne. „Neboj se, naučíš se to taky.“ Pohladí ji po vláscích. „Promiň.“
„Za co?“ nechápe Juli.
„To nic,“ řekne. Musí se konečně dostat z toho začarovaného kruhu. „Jak bylo ve škole?“
Juliana nakrčí nosík. „Budu ráda, když nebudu mít ve škole ani hudební výchovu ani kreslení. Jsou to nepodstatné věci.“
„A není to proto, že ti nejdou?“ opáčí Petr.
Juliana se začervená a poposedne. „Nejspíš jo. Tati, máš něco proti svatbám?“
Petr si vybaví svou. Byla pěkná. „Ne, nemám. Proč se ptáš?“
„Jen tak. Jsou tam krásné šaty, viď,“ pokračuje dál.
„To ano, protože nevěsta musí být jako princezna, takže se taky tak obleče.“ Dokonce tomu trendu podlehla jindy střízlivá Leontýna. Smála se, že v nich vypadá jako šlehačka, ale jemu nikdy už krásnější nepřipadala. Snad jedině když nosila Julianu, ale to bylo jiná.
„Maminka vypadala jako princezna a ty jako princ,“ řekne nadšeně Juliana.
„Asi ano, to víš i muž se snaží vypadat co nejlépe, je to prostě velká sláva. Kolik je? Tolik? Budu muset jít.“
„Ty nejedeš?“ optá se udiveně. „No jo, Honza tu není. Tati, proč vlastně neřídíš? Ten nový vůz se mi strašně líbí. Mám modrou ráda.“
„Ehm, protože se na to necítím.“ Znejistí pod Julianiným pohledem.
„Aha. Tak dobře. Já si tu budu hrát a až se vrátíš, dáme si večeři? Co bude?“ optá se zájmem, ale v duchu přemýšlí, že jakmile taťka odejde, vrhne se na brambůrky.
„Kuře a hranolky.“
„Tak dobře a dávej na sebe pozor,“ řekne starostlivě ve dveřích. „Měl bys jet autem. Budeš tam rychleji.“
„Procházka mi udělá dobře.“ Vezme klíče a sejde dolů. Tam se zastaví a otočí se k modrému autu, které tu stojí. Měl by ho vytáhnout, ale bojí se, že opět skončí v nemocnici. Z té jízdy si vše pamatuje jen k té nehodě, potom už nic víc, ale vyvolává v něm mrazení. Rád by za volant usedl, ale nemá odvahu. Zítra to zkusí, ale teď ne. Odvrátí se od něj a vykročí k rehabilitačnímu středisku.
„Ahoj, Pavlínko, Květuško.“
„Ahoj. Já už půjdu, musím ještě něco nakoupit. Máš plno.“ Květa na Honzu udiveně pohlédne. Vypadá ustaraně.
„Díky tobě.“ Ukloní se jí.
„Prosím tě. Je to jenom malá pomsta tomu chcípákovi, co mě vyměnil za mladší. Mějte se. Ahoj.“
„Krvežíznivá Květuška,“ prohodí Pavlína s kávou v ruce. Je rozvalená na gauči a odpočívá.
„A divíš se? Kdybych ho mohla vykastrovat, udělala bych to. Káva? Co je ti?“ optá se udiveně.
„Ale celkem nic. Petr nechce se posadit za volant. Nevadilo by mi ho vozit, ale prostě bude muset.“
„Tak k psychoušovi. Jednoho znám. Je docela dobrá,“ navrhne mu.
Honza zavrtí hlavou. „Odmítá. Bojím se o něj. Volal jsem už doktorovi, ale promiň.“
„V pohodě,“ řekne Pavlína a podá mu šálek kávy. „Přece víš, že jsem ti víc zavázána, než bych mohla splatit.“
„Prosím tě. Jsem rád, že to tady jde. Myslel jsem, že budu mít problémy, ale nakonec to vyšlo. Dokonce se mi daří vše platit a ještě mi zbude na chleba.“
Pavlína ho chvíli pozoruje. Za chvilku pro ni přijede Marek. „Proč se vy dva nevezmete?“
Honza zvedne hlavu a zamrká. „Cože?“
„No, proč se nevezmete? Jak se tomu říká? Registrované partnerství? Klape vám, jste už spolu docela dlouho a zažili snad víc než já s Markem a vše vyřešili. K tomu máte Julianu, a kdyby se Petrovi něco stalo, pak bys ses o ni mohl starat. Rozhodně bych to zvážila.“
Honza ji s údivem naslouchá. Tohle by čekal tak od Jitky, ne od Pavlíny. „No jo, ale… Nevím,“ nakonec hlesne.
„Já bych o tom přemýšlela. Až vyřešíme bydlení, taky uvažuji o svatbě, dítěti a no co s tím souvisí. Jen nevím, jak na tom je Marek, a bojím se optat. Možná se nebude chtít ženit, ale máma chce velkou svatbu. Opravdu nevím. I když mám ho ráda, tak bych nemusela svatbu, ale mamka by se s tím těžko smiřovala. Uvidíme,“ zamumlá nakonec.
„Taky netuším, co by na to řekl. Už jednou byl ženatý. Zatím to nechám plavat.“ Co když se ty problémy s nehodou nakupí? Co když ho vyhodí z bytu? Co když… Zatřese hlavou a dopije kávu. Je to celé blbost.
„Nic jdu a ty o tom přemýšlej.“ Zapípá mobil. Pavlíne se rozzáří obličej. „Hele, budu chtít nový účes.“
„Cože?“
„Zítra ti řeknu. Měj se. Papa a kdybys chtěl to číslo na tu doktorku, zavolej.“ Sebere kabát, kabelu a zmizí. Za chvilku se ozve zvonek. Pustí klienta nahoru. „Dobrý den,“ pozdraví mladíka. Je vůbec objednaný? Řekne si, když vidí nervózní pohled. Ovšem ty vlasy jsou děsivé.
Vzít se? Kde to vůbec vzala?
Petr se otočí zpět k autu. Klíčky má u sebe. Mohl by okamžitě vyjet. Dojde k němu. Je to jiný model než měl předtím, ale hleděl na bezpečnost. Má nasednout nebo dojít pěšky? Cítí, jak ubíhají minuty a on se ne a ne rozhodnout. Má jít pěšky nebo autem? S klíči od auta váhá, ale nakonec zapne automatické otevírání. Otevře dvířka. Nadechne se novoty. Seděli v něm jen krátce. Zaváhá. Má jet autem nebo pěšky? Ještě to stihne pěšky. Zavře auto a světlo zhasne. Zavře ho a vyrazí rychlým krokem pryč.
Autem by to bylo pohodlnější, našeptává mu jeho druhé já, které chce jet autem. „Ne. Necítím se na to. Jsem nemocný,“ odmítá ho. „Co kdyby se něco stalo?“
„To ti může na hlavu i spadnout květináč,“ zabrumlá nespokojeně. Vrátí se k autu a nadává si za svou nerozhodnost. Nikdy takový nebyl. Posadí se, uchopí volant, ale klíčky má položeny vedle na sedadle. Srdce mu buší. Ví, že si nepamatuje tu nehodu, ale tělo asi ano. Možná měl Honza pravdu a měl by se s někým poradit, ale s kým? Nezná nikoho, i když by to asi problém nebyl někoho najít. Zavře dvířka. Má jet nebo jít pěšky?
Sekundy ubíhají a on stále zírá do tmy přes přední sklo.
Jet nebo jít?
Chvějící rukou zasune klíček do zapalování. Polkne, když se auto rozsvítí. Ještě pevněji sevře volant.
„Pojedu s Honzou.“
„Výmluva. Jeď, zbabělče.“
„Nejsem zbabělec, jen nechci, aby Juliana zůstala sama.“
„A co Honza? Jeď!“
„Ne! Poprvé pojedu s Honzou.“
„Nemáš čas!“ podívá se na hodinky na palubce. Má pravdu. Jedině může tam dojet autem nebo taxíkem. Zavolá si ho. S úlevou vytáhne mobil. Konečně řešení. Proč ho to nenapadlo dřív.
„City taxi.“
„Potřebuji… Promiňte je to omyl.“ Zavěsí, potom odhodlaně vloží opět klíček do zapalování. Pomalu vyjede. Má nutkání zavřít oči a všechno v něm splašeně bije. Chce jít pryč, ale mozek se snaží ovládnout nutkání zastavit a zdrhnout. Dojede na první rušnou křižovatku. Váhá, zatímco auta projíždějí sem a tam, když uslyší troubení. Uvědomí si, že blokuje cestu a vyjede s potem na čele. Uleví se mu, když se zařadí za další auto.
„Zvládl jsem to,“ řekne si třesoucí hlasem. „Vyjel jsem, dojedu tam. Není to nic hrozného.“ Neuvědomuje si, jak je napjatý a jak doslova škrtí volant. Zabočí do ulice, kde je rehabilitace. Hodiny ukazují za deset minut šest. Stihne to. Zaparkuje na parkovišti. Když vypne auto, chvilku sedí. Uvědomuje si totální slabost celého těla. Jako by právě překonal vysokou horu. Na druhé straně je rád, že to dokázal, i když popravdě má tušení, že už nebude tak bezstarostným řidičem jako byl. Vystoupí, opře se o auto, potom je pohladí.
„Díky bohu!“ pogratuluje svému neviditelnému strážci andělu, protože určitě nějakého měl.
„Jdete pozdě,“ přivitá ho rehabilitační sestra.
„Jel jsem autem,“ přizná se nerad a provinile. „Trvalo mi to hodně dlouho.“
„V tom případě gratuluji. Tady máte, za odměnu.“ Podá mu s úsměvem bonbon. Petr ho sevře. Sakra, odměna za to, že jel v autě? To je fakt na tom tak blbě?
„Děkuji. Hned se připravím.“
„Nespěchejte,“ řekne vlídně. „Snězte si ho, pomůže vám.“ Petr přikývne. Má pocit, že má z nohou rosol a z hlavy břečku, ale uvnitř je šťastný, že to dokázal. Ještě se vrátit, pomyslí si mrazením, ale to už zvládne.
Honza dokončí účes a klesne na pohovku. Květuš se zbláznila, protože lidi mu tu chodí jak na promenádě. Sotva dodělá jednu hlavu, už má tu druhou. Žádný odpočinek. Seřve ji, ale popravdě ty peníze potřebuje. Takže nejspíš bude držet jazyk za zuby. Zajímalo by ho, zda Pavlína byla v stejném kole. Nejspíš ne. Zajede za Jitkou a potom k Petrovi. Zachmuří se, protože si připomene dnešní ráno. Co má s tím udělat, ale snad Jitka poradí. Vstane, nechápajíc co tu ještě dělá, když by měl být na cestě. Zhasne, zamkne a vypadne ven. Za chvilku už zvoní u Jitčina domů. Petr teď má rehabilitaci. Je zvědavý, jak pokračuje. Určitě domů přijde pozdě, takže…
„Ahoj,“ obejme Jitku.
„Co se stalo?“
Honza si povzdechne. Opět co potřebuje. Jako by nepřišel jen proto, že je jeho jediná sestra. Bohužel poslední dobrou opravdu sem chodí jen proto, že něco potřebuje. „Mohu si s tebou promluvit?“
„Jistěže,“ řekne překvapená Jitka. „Pojď dál. Slávek je opět na služební cestě, kluci hrajou nějaké videohry a nesejdou dolů, dokud je nezavolám.“ Vede ho do kuchyně, kde je střed domů. Dá mu na talířek buchtu a někam odběhne. Za chvilku se vrátí s Natálkou, kterou drží a houpe. „Tak povídej.“
Honza zrozpačití. Má nebo ne? Jitka trpělivě čeká. „Bojí se nasednout do auta.“
„To je logické, dej mu čas.“
„Kolik? Za chvilku budou Vánoce. Má jet k rodičům a mě tam nechtějí.“
„Optal ses?“
„Ne, vím to. Některé člověk prostě… ví. Netuším, jak ho k tomu donutit. Když jede se mnou, je všechno v pořádku, ale jinak ne.“
„Má nové auto, ne?“
Honza přikývne. „Jo, kupovali jsme je. Dalo by se říct, že to byl jeho nápad. Vyhledal si nejbezpečnější auto na trhu a koupil je. Značka stejná, což doktor řekl, že to nebyl dobrý nápad, ale to jsem si neuvědomil.“
„Tak to je dobře, ale nechce do něj usednout. Potřebuje psychologa. Nechodí k žádnému?“
„Ne.“
„Měl by. Po takovém nehodě je to normální, ale jak tak hádám, máš v hlavě ještě něco víc, než jen tohle.“
Honza se ošije.„Jo, ale netuším, jak to říct.“
„Tak to vybal. Snesu všechno,“ zářivě se usměje, ale oči jsou klidné.
„Uch sex.“
Jitka nadzvedne obočí. To nečekala. „Co s ním je?“
„Nechce.“
Jitka se zarazí. „Co prášky, nemohou za to ony? Nedivím se, kdyby jedl ta svinstva.“
„Nejspíš jo. Dělám z komára velblouda. Promiň, ale jsem tak trochu sám na prášky.“
Jitka ho studuje. „Potřebuješ vypadnout a to hned.“
„Cože? Zbláznila ses? Mám firmu, nemohu jen tak odejít. Musím vydělávat.“
„Ježíš, myslím na víkend. Odpočinout si, hodit vše za hlavu. Jet někam na chalupu a Petra nechat na pospas osudu. Možná si uvědomí, že takhle dál nemůže. Nebo máš jiný nápad? Sedíš tu na pokraji zhroucení. Ještě chvilku a je z tebe hromádka rozklepaného masa. Nechci za tebou chodit do Bohnic. Natálce to nesvědčí,“ vyrukuje najednou s dítětem.
Honza se zamračí. Ségra je nebezpečný vyděrač. „Hele, nemohla bys s Petrem promluvit?“
„Já?“ V hlase jí zazní úžas.
„Jo. Doktor Brodský povídal, že když ne psycholog, stačí kdokoliv jiný a no někdo jiný mě nenapadl. Uděláš to pro mě? Prosím,“ zaškemrá.
„Ty ses zbláznil. Potřebuje odbornou pomoc ne nějaké kecy!“
„Prosím! Můžeš si pod stromeček cokoliv přát. Ehm co mě nezruinuje,“ rychle obrátí.
„Cokoliv?“
„Jo.“
Jitka přemýšlí. Je blázen, ale uvažuje o tom. „Zkusím to, ale když to nepomůže tak musíš ho přesvědčit o odborné pomoci, je to jasné?“
„Jasné. Díky moc. Letím domů.“ Políbí ji, sebere kabát a vypadne. Jitka si povzdechne. Ti dva jsou případ, ale popravdě, který není.
Honza dojede domu. Zadumaně chvilku hledí nahoru k oknům, které jasně svítí. I to jejich je osvětlené. Je to hřejivý pocit, když ví, že ho tam někdo čeká. Vyjede nahoru. „Ahoj,“ pozdraví Julianu, která je opět u televize.
„Ahoj, tatínek se ještě nevrátil.“
„Šel pěšky, tak možná mu to bude déle trvat.“
„Už mám hlad a nechci jíst jenom brambůrky,“ postěžuje si.
„Tak víš, co? Uvaříme. Překvapíme Petra a nebudeme muset čekat, až top uvaří.“
„Už je uvařeno, stačí jen udělat hranolky,“ prozradí, „ale bylo by fajn, kdybys je udělal. Zkoušela jsem taťku volat, ale nebral to.“
„To je divné.“ Rehabilitace mu už skončila. Podle toho co povídal, tak pokračuje úspěšně a sestra je s ním spokojená. Je rád, protože moc dobře ví, jak se cítí bezmocně. Je to na něm vidět. Musí nějak dokázat, aby přiznal, že potřebuje pomoc. „Zavolám mu,“ rozhodne se najednou.
„Tady!“ Juliana mu podává mobil. Honza ho vezme a zavolá. Nezvedá, ale proč? „Nejspíš vybitá baterie.“
„To ne, taťka si na to dává pozor,“ odporuje mu.
„Jednou nedal. Nic se neděje. Nebo víš co, dojedu pro něj. Vím, kudy půjde, nemohu ho minout.“
„Super! Já pohlídám hranolky.“
„Nic si neudělej nebo by mě Petr přizabil.“
„Neboj se, jsem velká a budu tě bránit,“ slibuje horlivě. Honza se pousměje, sundá zástěru a odejde. Vyjede, ale nikoho po cestě nevidí. Dojede ke středisku. Tam už je zavřeno. Kde může být? Tohle není normální. Vytočí Julianino číslo.
„Juli, je Petr už doma?“
„Ne, ještě ne a hranolky za chvilku budou. Stalo se něco, nemůžeš ho najít?“
„Nejspíš jsem ho po cestě někde minul.“ Moc tomu nevěří. „Za chvilku tam bude, uvidíš. Nedělej si starosti.“ Juliana si na druhé straně pomyslí, že když to dospělí říkají, tak jsou problémy. Zneklidněně pohlédne na hranolky. Budou hnusné, jestli se brzy nevrátí. Hlavně, aby se nic taťkovi nestalo.
„Tak jo.“ Odloží mobil. Ustaraně naslouchá zvukům, jestli už výtah nejede, ale nic.
Petr znepokojeně projede ještě jednou trasu a vrátí se k středisku. Vystoupí a důkladně se rozhlédne, potom ho upoutá auto. To je přece Petrovo! Rozeběhne se k němu.
„Petře!“ zařve a zaťuká na okénko, které se vzápětí stáhne.
„Ahoj.“
„Co to děláš?“
„Kruci, jsme slabý jak moucha a mobil je vyplivnutý.“
„Báli jsme se. Proč jsi jel?“ neví, jestli řvát nebo ho políbit.
„Nejsi rád?“ řekne odměřeně Petr. „Zvládl jsem to, ale cvičení bylo trochu namáhavější a nejsem si jistý, zda zvládnu odjet. Trochu se bojím, aby se něco nestalo.“
„Odvezu tě.“
„Ne!“ řekne prudce Petr. „Nechci. Zvládnu to sám.“
„Nejdřív jsi umíněný, že nepojedeš a teď naopak.“ Ve skutečnosti je rád, že ho našel. „Počkej, jen zavolám Julianě.“ Rychlé ji zavolá a oznámí, že našel jejího tatínka. Juliana si oddechla a rychle stahuje hranolky.
„Honzo, hranolky už jsou.“
„Hned tam budeme. Zatím je osol a připrav stůl, dobře.“
„Sedni si a já pojedu. Kdyby něco…“ Petr se rozpačitě zadívá na volant.
„Tak dobře. Budu tě hlídat.“ Petrovi se ulehčí. Honza se posadí, připoutá se pásem. „Miluji tě, slůně.“
„I přestože nechci s tebou nic mít?“
Honzu bůhví proč zamrazí. „To je těmi prášky. Spraví se. Doktor Brodský povídal, že jsi v pořádku. Pojedeme. Juliana už má udělané hranolky. Je velká, Petře. Sama to řekla a je dost rozumná, aby si neuškvařila ruku.“ Doufá v to, protože jinak z něj bude vykuchaná mrtvola. Petr se pomalu rozjede. Honza ho poočku sleduje. Je u toho jako panák, ale jede. Na křižovatce mu položí ruku na stehno. Petr si ničeho nevšimne.
„Šlo ti to krásně,“ ujistí ho na konci cesty.
„Lháři, šlo mi to hrozně,“ odpoví. „Ale jel jsem. Zvyknu si, ale ten strach asi zůstane navždy. Půjdeme nebo ty hranolky nebudou k jídlu.“
Honza se k němu nakloní a políbí na rty. „Za odměnu a půjdeme.“ Vyjedou nahoru, kde na ně už čeká rozzlobená Juliana.
„Kde jste? Já se tu s tím dělám a vy nikde. Ke stolu!“ ukáže rukou do obýváku.
„Celá Leontýna,“ pošeptá Petr Honzovi do ucha. „Přesně takhle podupávala nohou, když jsem se zpozdil.“
„Vypadám jako maminka?“ najednou se ozve Juli.
Petr přikývne. „Ano.“
„Jupí! Už se nezlobím.“ Oba zasednou k připravenému stolu.
„Je to trochu studené. Ohřeju to. Tati, to kuře je moc dobré. Trochu jsem si zobla, jak jsem tu čekala.“ Po večeři hrajou osadníky, když zazvoní telefon.
Petr ho zvedne. „Rodiče,“ řekne s pohledem na telefon.
„Ahoj, mami, tati. Jak se máte?“ spustí bez úvodu.
„Copak my, ale jak je u vás?“
Honza s Julianou bezostyšně naslouchají. Petr kroutí očima a dělá miny. „Dobře. Právě hrajeme Osadníky. Jinak dneska jsem jel autem?“
„Hurá!“ zařve Juliana a vzápětí se ozve v telefonu. „To je skvělé.“
„Ano, sám jsem rád.“
„Tak to bys mohl přijet k nám na Vánoce.“
Už je to tady, pomyslí si Honza s povzdechem.
„Víte, že chci ho strávit s Juli a Honzou, ale přijeli bychom dvacátého pátého. Honza by mě přivezl.“
Ten se zarazí a přestane pošťuchovat Julianu, která se dusí smíchy.
„Honza? Můžeš přijet sám s Julianou.“
Petr se zarazí. „Ne. Na tak dlouhou cestu se prostě necítím.“
„Zvládneš to,“ přesvědčuje se Jaromír.
„Nezvládnu.“ Petr se dívá před sebe s kamenným výrazem. Ví, že tak dlouhá cesta bez Honzy nepůjde. Ne, že by se bál, ale prostě to fyzicky nezvládne. I tak tam vždy přijel unavený. Je to sice jen pár hodin, ale nechce zastavovat co půlhodinu. Jen jak dneska ho to vyčerpalo. „Nemusím vůbec přijet,“ řekne nakonec.
„Honzo, co se děje?“ tahá ho Juliana za rukáv, ale ten se dívá do Petrových očí. Má pocit, že se tu jedná o celém jejich životě.
„Bude to tak lepší, věřte mi. Nejsem ještě fit.“
„Dobře, ale ubytuje se jinde.“
„Ne,“ opáčí. Je mu to jedno, zda ho Juli s Honzou poslouchají nebo ne.
„Co se děje?“ dožaduje se pozornosti Juliana, která tomu celému nerozumí.
„Myslím, že nepřijedu,“ řekne po chvilce Petr, když se nedočká odpovědi. Juliana má toho dost. Vstane a sebere tatínkovi telefon. Petr s úžasem se na ni dívá.
„Ahoj, babi a dědo. Jak se máte? My fajn. Těším se na Vánoce.“
„Ahoj, Juli. Máme tě moc rádi.“
Juli se podívá na tatínka a Honzu. „Už se moc těšíme, až přijedeme. Tatínek dneska řídil, ale byl úplně schvácený.“
Jaromír se odmlčí. „Do Vánoc je dlouhá doba.“
„To ano. Honza pojede s námi.“
Ticho. Petr, který konečně se vzpamatoval z drzostí své dcerky, se stáhne.
„Bude bydlet s taťkou. Už se moc těším, až tě s babičkou uvidím. Chtěla bych svíčkovou.“
„No, víš on Honza…“
Juliana se zadívá na Honzu. Ten se otřese, jak mu její pohled připomíná Petra. „Buď přijede, nebo nepřijedu já. Mám tě, dědo, moc ráda. Pusu. Dám ti taťku.“ Podá zkamenělému tatínkovi telefon. Spokojeně se posadí ke hře, ale je jí smutno. Vůbec nerozumí, proč nechtějí, aby u nich Honza bydlel. Vždyť se s tatínkem mají moc rádi. Musí se na to někoho optat. Nejlepší bude teta Jitka.
„Tati, jsi tam? Omlouvám se. Nevím, co ji to popadlo.“ Je mu jedno, že ho slyší. Juli se zamračí.
„Zavolám ti později, dobře?“ odpoví Jaromír v šoku.
„Jak chceš.“ Odloží telefon. Obrátí se k Juli. „Nemůžeš být…“
„Proč děda s babičkou nechtějí, aby tam Honza bydlel? Chci to vědět,“ přeruší ho rozzlobeně. Teta Jitka je daleko a ona chce to vědět hned!
Petr mlčí. Neví, co má říct, ale jednou to asi přijít muselo, pomyslí si. I tak je strašně hodná, že je bránila. „Jde o to, že žít s mužem není obvyklé.“
„Nerozumím. Je to špatné?“
„Ne není,“ vmísí se do toho Honza, než Petr stihne cokoliv říct. „Ale dřív se to velmi odsuzovalo.“
„Proč?“
„Z mnoha důvodů.“
„Jakých?“
Oba se na sebe podívají. „Například historických, církevních. Prostě předsudky, že dva lidé mají tvořit pár a ten pár je muž a žena.“
„Aha. Proč tedy spolu jste, když se to nemá?“
„Nejde o to, že se to nemá. Je to zažité. Proto mají ostatní děti maminky a tatínky. Když jsou dva tatínkové, nemohou mít děti.“
„Jasně. A proč sis nenašel nějakou paní?“
„Protože jsem se zamiloval do Honzy.“
„Jasně. To jo, ale tedy proč nechtějí Honzu? Tedy jako na Vánoce,“ vysvětluje. „Oni chtějí, abys měl nějakou cizí paní?“ pochopí.
„Přesně tak.“
„Ale maminka říkala, že nebudeš mít paní. Maminka má vždy pravdu,“ řekne umíněně.
„Ano, maminka má vždy pravdu. Ale to neznamená, že budeš na moje rodiče tak zlá.“
Juliana se zamračí. „Nejsem zlá. Nechci tam jet bez Honzy a bez tebe. Jsme rodina. Maminka to říkala. Jsme rodina, ne? Rodina patří k sobě, že jo?“
„Jsme,“ potvrdí ji to Petr. Juliana má pravdu.
Honza je na měkko. Tak oni tři jsou rodina. Neuvěřitelné.
„Pak je to jasné. Rodina má být spolu.“ Juliana vezme telefon a zavolá. Zvedne ji to Josefa. „Ahoj babi, já se omlouvám, že jsem byla tak zlá. Ne, kdepak. Je mi fajn. Přijedu, jasně, ale babi my jsme rodina. Táta já a Honza a ti mají být na Vánoce spolu. To mi říkala maminka a tatínek taky. Není to tak?“
Tak to je argument, že by ho nevyvrátila ani inkvizice, pomyslí si Petr. Je zvědavý, jak na tuhle skutečnost jeho rodiče zareagují. Je to jeho malá rozumbrada, pomyslí si.
„Já vím. Mám tě moc ráda. Pozdravuj dědu. Pusu.“ Mlask. „Omluvila jsem se. Jdeme to dohrát?“
„Určitě. Juli?“
„Ano?“
„Víš, hodně lidi zastává názor, že spolu dva muži nebo dvě ženy nemají žít.“ Možná je za malá na tohle, ale čím bude starší, tím tomu bude lépe rozumět.
„Jsou hloupí. Maminka říkala něco jiného. Jdeme hrát.“ Petr se podívá na Honzu a ten na něj, ale skloní se ke hře. O hodinu později dostanou pusu a Juliana jde spát. Honza se posadí k Petrovi. Tiše si pustí televizi.
„Ta to tedy vyřešila, že jo? Víš, ale má pravdu. Rodina má být spolu.“
Petr přikývne. „Jo. To byl tedy argument. Zítra zavolám rodičům, ale bez tebe nemůžu jet. Je to příliš daleko.“
„To je jasné. Jsem strašně unavený. Jitka by s tebou chtěla mluvit.“
„O čem?“ zpozorní Petr.
„Ehm, no ona ti to řekne. Mám tě moc rád.“ Obejme ho a přitulí se. Petr ho překvapeně obejme. „Dostala mě s tou rodinou. Je to skvělé, že mě do ní taky zahrnula.“
„Mě taky. Nikdy jsem tak neuvažoval. Má co nás učit, že?“
„Hlavně tvé rodiče, promiň. Zívám jak medvěd v zimě. Byl jsi dneska skvělý, slůně. Miluji tě.“ Petr se usměje a pohladí Honzu po zádech. Ten přivře oči. Jenom kdyby se tak ještě vyřešil ten druhý problém, bylo by to skvělé.
