15. 2. 2013
Malý poklad
86.
Tati, nechci odjet.
Petr se dívá na moře, nechá se ovívat slabým vánkem a celou bytosti vnímá slanost moře. Včera byla pořádná bouřka a Juliana neznala nic lepšího než se k nim vetřít. Klepala se jak ratlík, když jim říkala, jak se strašně bojí. Povzdechne si a vykloní se nad zábradlí. Je na pláži a snaží se najít mušle. Prej tam musí být, prohlásila. Jako by si nemohla na to vzpomenout první den, ale poslední.
„Co budeme dělat? Je poslední den.“
Honza spolkne sousto a zadumá se. „Nechce se mi odtud. Chtěl bych být natolik bohatý, abych si to tu mohl koupit a neodejít.“
„Pochybuji, že Armani by ti to odprodal, ale máš pravdu. Nikam se mi nechce.“
„Přesně. Proto by se na dovolenou nemělo jezdit.“
„Tati, tati, nejsou tam žádné, ale já je chci! Prosím, prosím, že je někde koupíme,“ zaškemrá a posadí se ke stolu.
„Ty si je nechceš nasbírat? Básnila jsi o tom celou dobu,“ ale k ničemu se neměla.
„Ale jo, ale žádné tu nejsou,“ řekne s povzdechem a vezme si kus melounu. „Co budeme dělat?“
„Všude jsme už byli. Na hradě, v chrámech, na vyjížďce. Ta byla úžasná. Co kdybychom si to zopakovali?“
„Proč ne?“
„Já chci mušle,“ ozve se tvrdohlavě Juliana, které šťáva z melounu teče po bradě.
Petr svraští obočí. Osobně by si rád vyjel na lodi, ale měl by respektovat její přání. Moc jich neměla. V tom si vzpomene. „Proč ne? Alex mi povídal o pláži, kde je hodně mušli, ale musíš si vzít pevnou obuv.“
„Hurá!“ mrskne nedojedený kus na stůl a běží nahoru.
„Slečno, meloun!“ zařve za ní rozzlobeně. Házet jídlem nebude.
„Později!“
„Tak už program máme, ne?“ ozve se Honza s úsměvem.
„Přesně a já doufal v projížďku. Škoda, že tu loď neumím řídit.“
„Fakt ne? Ty něco neumíš?“ popíchne ho.
„Ale ano umím,“ smete mu úsměv ze rtů. „Bohužel musím mít oprávnění k řízení lodi a zkoušky na kapitána, které samozřejmě nemám.“
„To jenom abys mohl řídit tu malou lodičku?“
„Bingo, ty vysušená tresko. Zajímalo by mě, zda se to dá udělat i u nás.“
„To je blbost!“ ozve se polonahý Honza, který má na sobě jen šortky. „Přece každý rybář nemůže mít kapitánské zkoušky!“
„To nevím, ale podle mě to musí mít každá loď, která může vyjet na širé moře. Tím nemyslím u břehu, ale opravdu na širé moře.“
„Hele, nechci s tebou na Krétu. Jen kousek na moře.“
„Ne a Alexe nechci brát sebou.“
Honza se rozesměje. „Žárlíš, protože je hezčí a mladší.“
„Sklapni. Nežárlím,“ odsekne Petr, ale při slově mladší ho popíchne. Vypadá dobře, ale není už nejmladší. Je o dost starší než Honza. Nakonec jejich vztah se rozpadne na tom, že je moc starý. Do háje, copak se celou dobu bude jen honit za přízraky? Dělá to Honza taky? Má pochybnosti nebo ne? Nejspíš zajde za psychologem. Možná mu poradí.
„Tak pojedeme nebo ne?“
„Půjdeme. Prý je to nedaleko.“
„Tak dobře.“ Petr se na ni podívá. Alexe a hlavně jeho rodiče úplně uchvátila. Mají ji strašně rádi, a když zjistili, že miluje melouny, mají je každý den a různé odrůdy. Dokonce se naučila v maltštině slovo děkuji. Je tu opravdu krásně.
Vyjdou ven a zamíří do leva. Jdou stále po okraji útesu. Jsou nádherné, divoké, ale taky nebezpečné, jak se jednou přesvědčil, když si stoupnul moc na kraj a půda se začala drolit. Uskočil tak rychle, že potom jen stál a zíral. Srdce muselo mít tep na dvoustovce.
„Je to ještě daleko?“
Petrovi se nechce přiznat, že nemá páru. „Blízko.“
„Lháři,“ řekne tlumeně Honza. Juliana, která pobíhala vepředu, k nim přijde a chytí je za ruce.
„Houpy!“ říká a pověsí se jim na ruce. Petr se usměje.
„Jsi už moc těžká.“
„To není pravda. Jsem lehká jak pírko!“ zaškemrá.
Petr se podívá na Honzu. „Raz dva tři teď!“ vymrští ruce a Juliana se zhoupne.
„Jupí! Ještě! Budu letcem!“
Petr se rozesměje, ale to už Honza odpočítává. „…tři, teď!“ Petr v poslední chvíli zvedne ruku. Juliana se zhoupne. Petr se cítí šťastný, když takhle jdou. Přízraky se vytratily a jsou tu jenom oni tři a krajina.
„Tam. To musí být ono!“ ukáže směrem dopředu. Juliana se jich pustí a utíká směrem k pobřeží. „Dávej pozor!“ ale odezvy se nedočká. Petr chytí Honzu za ruku a jdou za Juli. Ta už opatrně slézá dolů.
„Tati, podívej se!“ Petr s nepříjemným pocitem se dívá, jak balancuje na kamenech, zatímco mu ukazuje něco v ruce.
„Krása!“
„Nebojíš se?“
Petr pokrčí rameny. „Bojím se, ale co mám dělat? Zakázat ji a uvěznit doma? To nemohu. Nikdy ji neochráním před vším, i kdybych si to strašně přál.“
Honza s přikývnutím ho obejme kolem pasu. Dívají se, jak Juliana opatrně šplhá po kamenech. Co chvilku něco křičí a zvedne v ruce. „Je šťastná.“
„Já taky.“
Honza se na něj zadívá, když někoho vycítí. Ohlédne se.
„Fotografie?“
Oba se otočí a zírají na cizince. „Krásné fotografie z dovolené.“
Petr se rozzlobí, ale Honza mu zmáčkne pas. „Ukažte?“ Starší muž se usměje a rozloží je do vějíře. Oba překvapeně se dívají na sebe a Julianu, která je ve vzduchu. Potom jak běží a mává na ně s mušlí v ruce. Taky oni dva, jak jdou, drží se za ruce, potom se objímají kolem pasu. Celkem asi deset fotek.
„Jak…“
„Kolik?“ optá se Honza a tím překvapí Petra, který už chtěl dotyčného seřvat.
„Třicet euro. Sleva kvůli slečně.“
„Tolik?“
„Tady.“
„Děkuji.“
„Umíš nějak dobře anglicky.“
„Prosím tě. To je bylo jasné a díky a kolik umí říct snad každý. Nejsou krásné? Škoda, že neměl filmy. Bude nám to muset stačit.“ Nadšeně si je prohlíží. Sice nějaké fotografie udělali, ale aby byli takhle pohromadě, to nemají.
„Tati, tati, podívej se… Je, Honzo co to máš?“
„Fotografie,“ řekne a ukáže.
„Juj to jsem já! Uděláme si fotoalbum a já se na ně budu dívat. Sluší ti to tati. Podívejte se, co mám.“ Klekne si na písek se suchou trávou a rozloží své poklady. Oba si přidřepnou. „Ta je taková placatá, ale velká a tahle má narůžovělou barvu a tyhle spirálovité se mi strašně líbí. Nejsou nádherné?“
„Jsou,“ přisvědčí Petr. Potom vezme jednu zahnutou a přiloží ji k uchu. „Poslouchej.“
Juliana chvilku se zatváří zmateně, ale potom se její obličej změní v užaslý.
„To je jako… jako moře! Tati, jak je to možné?“
„To nevím. Nad tím se bádá strašně dlouho, ale ještě vědci nepřišli na to, proč je slyšet zvuk moře. Líbí se ti to?“
„Jo a moc. Vezmu to do školy a ukážu Věře a Marušce. Krásný. Půjdeme?“
„Jistě.“ Pomohou ji je uložit do sáčku a vrací se do vily Anwaar, což podle Meliny je v překladu sluneční paprsky. Rozhodně je tu překrásně. Musí požádat Armaniho, zda příští rok by jim ji opět nepůjčil. Docela mu závidí, že si sem může jezdit, kdy bude chtít.
„Juli, chtěla bys sem příští rok přijet opět?“
Honza se na něj udiveně zahledí, ale Juliana nadšeně zavýskne. „Jasně, že jo. Hurá!“
„Fakt chceš?“
„Jistě, ale bojím se, že Armani tu bude mít úplně plno.“
„Hm.“ Juliana je pozorně poslouchá. Takže tohle je vila Armaniho? Hm, kdy ho asi uvidí, mudruje. Chce tu přijet znovu a strýček Armani je hezký, zajímavý, chytrý, i když někdy z něho jde hrůza. Dojdou nazpět do vily.
„Tati, ukážu tetě mušličky, ano?“
„Jistě. Mám hlad.“
„A to jsme neprovozovali sex,“ zašeptá mu do ucha Honza lišácky.
„Kušuj. Sluší ti to.“
Honza si ho mlsně prohlédne. „Tobě taky.“ Petrovi se zdvihne sebevědomí.
„Tati, pojď sem!“ ozve se z kuchyně. Petr tam přijde.
„Dobrý den, paní Melino. Ryby? Ty já miluji. Myslím, že se mi bude po nich stýskat,“ prohodí, zatímco se dívá, jak je připravuje.
„Nemáte tam ryby?“ optá se udiveně. Nějak si bez ryb nedokáže představit život. Podle ní jsou ryby všude.
„Máme, ale zmražené. Nejsou tak dobré jako tady tyhle. Tak co chceš juliano?“
„Tati, paní Melina mi chce něco říct, ale je to na mě moc složité,“ přizná nerada.
„Jen jsem chtěla říct, že ty mušle musíte doma převařit. Bude to smrdět. Ony jsou moc špinavé a smradlavé. Převézt v sáčku.“
„Aha. Děkujeme. To jsem netušil.“ Melina se usměje.
„Co říkala?“ Juliana ho tahá za ruku a dožaduje se pozornosti.
„Až přijedeme domu, musíme je převařit, protože jsou špinavé.“
„Aha. V pořádku.“ Opatrně posbírá mušličky a odejde.
„Prosím vás, mohla byste připravit rybu i na večer? Taky bych chtěl, jestli by šlo udělat na zítra nějakou svačinu. V letadle asi nám nic moc nedají a let je dlouhý.“
„V pořádku. Něco připravím. Byli jste spokojeni?“
„Ano. Požádám Filipa, abychom sem mohli přijet příští rok opět. Zamiloval jsem se tu. Ty projížďky na lodi, moře, krajina a lidi i krásné památky a málem bych zapomněl, skvělá kuchyně.“
„Budeme jenom rádi, když sem přijedete. Anwaar by neměla být opuštěná. Juliana je skvělá holčička.“
Vůbec se nezmíní, že nemá ženu, že je tu s Honzou. „Někdy hodně zlobí.“
„Jako každé dítě,“ usměje se.
„Děkuji moc.“ Jde na terasu. Uvědomí si, že je to jejich poslední den. Tolik by ještě chtěl udělat, ale nejspíš půjde na pláž. Za těch čtrnáct dní si zvykl na kamenitou pláž. Všichni tři vypadají jako černochové. No skoro, protože Honza je z nich nejsvětlejší. Usadí se do křesílka. Líbilo by se mu takhle tu žít, ale nic nedělat to by nemohl. Co by měl tady asi tak dělat?
„Dívat se se mnou a nic nedělat. Až přijedeme domů, utopíme se v povinnostech.“ Honza se vedle něj posadí a Petr si uvědomí, že má mokré vlasy ze sprchy. Vypadá přitažlivě. Nikdy by neřekl, že bude mít tak atraktivního přítele. Spíš počítal s občasnými schůzkami, ale trvalejším vztahem nikdy. A to jen díky vším. Osud je zvláštní.
„Čteš mi myšlenky?“
„Ne, jen sis to řekl asi sám pro sebe. Je tu krásně. Juliana se dívá na nějaký film a všude se rozléhá příjemná vůně pečících se ryby. Musíme je mít opět? Co kus masa?“
Petr se usměje. „Ryby jsou zdravé a večer budou taky. Až přijedeme domů, můžeš dostat přechemizované kuře tolikrát, kolik jen budeš chtít.“
„Zatraceně, nebuď takový.“
„Jaký?“
„Nevím sám. Těším se na tábor.“
„Musíme navštívit rodiče. Nemohu k nim nejet,“ konstatuje Petr, který si povšiml, že tento mezník prázdnin vynechal. Vůbec neví, jak to zařídit. Kdyby jenom jeho rodiče nebyli tak tvrdohlaví. Užili by si tam písáku a spoustu zábavy a maminka skvěle vaří. Určitě by nežehral, že mají opět rybu.
„Já vím. Nepojedu,“ rozhodne se v okamžik.
Petr mlčí.
„Vadí ti to? Já…“
„Ne. Musím se přiznat, že jsem přemýšlel, jak to navrhnout, ale chtěl bych, kdybys přijel aspoň na jeden víkend.“ V duchu si vybaví písák. „V některý kdy bude opravdu pěkně, abychom mohli jet na písák.“
Honza se usměje. I on měl to na mysli, a když si vybaví ten rozkošný den, tak hned by se tam rozjel.„Přijedu a Vánoce?“
Petr sebou trhne. „Budu tam muset zajet, omlouvám se. Tohle nejde vynechat, i když přemýšlím, že bych je pozval k nám. Jitčiny vánoce by nejspíš na ně udělaly dojem. Co myslíš?“
„Určitě. Mohou bydlet u Jitky nebo u mě. Myslím, že by to bylo pěkné. Už to vidím přesně. Jo udělej to. Proč vlastně se k tomu tak staví?“
„Nevím sám. Prostě to jednoduše zazdili. Nemám odvahu se jich zeptat. Možná že ani nechci slyšet pravdu. Mám je rád a…“
„Nech to být. Ono se to prolomí.“
„Ryba!“ Na velkém tácu je naskládána nějaká ryba, kolem jsou citronové kolečka. V ošatce je nakrájen teplý místní chleba.
„Děkujeme, paní Meline.“
„Hlavně aby vám chutnalo. Juliano!“ zavolá do domů. Oba dva se usměji při nezaměnitelném přízvuku. Za chvilku uslyší kroky a na terasu vlítne udýchaná Juliana. Posadí se na své místo.
„Děkujeme.“
„Nádobí nechte. Večer zase přijdu. Nashledanou.“ Nechá je o samotě. Všichni tři se pustí do jídla. Povídají si, když Juliana začne.
„Honzo, musíme navštívit opět ten hrad a písák.“
„Určitě.“
„Taky bychom se mohli vypravit na houby a chci ti toho spoustu ukázat. Máš dost dovolené?“
„Pojedu tam na víkend, tak si toho moc neplánuj.“
„Ty nemáš dovolenou? Věra povídala, že její rodiče mají dvacet dní dovolené. To ti ještě chybí čtrnáct dní. To bys mohl si vzít dovolenou, ne?“ vypočítavá. Petr s Honzou ji ohromeně pozoruji. „Samozřejmě budeš bydlet s námi. Taky si něco ugrilujeme. Rád griluješ?“
„Juli, víš, Honza nemůže tam přijet.“
„Proč?“ dožaduje se tvrdohlavě pravdy. Cítí, že se jí něco tají, ale netuší co.
„Protože mám moc práce.“
„Aha.“ Na to nemůže nic říct, ale stejně je tu něco divného. „Půjdu dolu na pláž nebo já vím, co uděláme!“ nadšeně vykřikne.
„Copak?“ optají se shovívavě.
„Uděláme si siestu.“
Oba se na sebe podívají. Nápad to není zlý. „Dobře na hodinu.“
„Hurá!“ vykřikne nadšeně. Hned vyletí nahoru do svého pokoje. Petr se na ni s úsměvem zahledí. I když je velká, stejně si ráda pospí, což nechápe po kom má, protože jak on tak Leontýna byli ranní ptáčata. Občas si rád pospí taky, ale jen o víkendu.
„Tak co půjdeme nebo sejdeme dolu na pláž?“
„Nahoru do ložnice, kde budeme provádět hříšné věci. A vůbec dole i pod slunečníkem je vedro.“
„Jaké věci?“ ozve se za nimi. „Co je hříšné? To jsou špatné věci?“ vyzvídá Juliana, která seběhla dolů, aniž by si toho všimli.
Petra málem klátí infarkt. Jak tohle vysvětlit devítileté holce? „To znamená, že dospělí by neměli chodit přes poledne spát.“
„Ale děda chodí. Nebo Melina s Alexem taky. Tak to nemůže být špatné, no ne?“
Petr zaskřípe zuby. Sakra, proč nemůže být méně zvídavá nebo ještě lepší hluchá, načež vzápětí si vynadá. Když Leontýna umírala, jasně ji slíbil, že ji vše vysvětlí, oč ho požádá. „Víš, dospělí, když jsou spolu, pak dělají ještě jiné věci, než jenom spí.“
„Aha. Mají sex.“ Přitaká Juliana. „To je špatné?“
Honza má co dělat, aby udržel vážnou tvář. Podle Petrova vzhledu ho nejspíš sklátí za chvíli infarkt.
„Ne, sluníčko. To špatné není. Dospělí to dělají.“
„To já vím! Potom vznikají holčičky a kluci. To jsi mi říkal.“
„Přesně tak, ale taky se milujeme pro potěšení. A někdy se tomu řekne hříšné, což je jiné slovo pro něco moc hezkého.“
Honza se zakucká. Tak jestli to někdy Juliana použije, tak to bude konec.
„Tak to jo. Já si jen vezmu pití a jdu.“ Zmizí, jak pára nad hrncem, když Honzova hlava praští o stůl a řve smíchy. „Tak hříšné je hezké, co?“
„Zavři se,“ řekne oblíbenou větu od Karola, kterou několikrát slyšel a jež moc nechápal. „Jak bys to ty vysvětlil, génie!“
„Nijak asi, ale vidět tě, jak se u toho tváříš, to stálo za to. Promiň, ale kdy bys ses viděl. Bylo to jako bys celou dobu kousal hodně kyselý citron.“
„Zastávám názor, stejně jako Leontýna, že je lepší, když se to dozví doma, než někde na ulici,“ řekne upjatě. „Potom to můžou být často zkreslené nebo nepravdivé informace.“
„Jo, jako že hříšný je krásný, co?“ opět se rozesměje. Utře si oči od slzí.
Petr naštvaně vstane, sesbírá nádobí, které se chystá odnést do kuchyně.
„Promiň, budu hodný.“
„Honzo, tobě se to řekne, ale někdy se zamyslí nad tím, co se učí doma, co se dozvědí z televize, na netu nebo od kamarádů. Jsem rád, že se mě zeptá. Lepší, že se optá mě než potom nějakou linku důvěry nebo cizího člověka. I když někdy člověk by měl být rád i za to. Nechci, aby se něco stalo a špatně skončilo. Juliana je naštěstí silná a nenechá si nic líbit, ale jsou tu oběti.“ Tiše odejde. Honzovi při tom zamrzl smích v tváři a vážně se dívá na modrou oblohu a moře. Petr má pravdu, ale nemusel mu to sakra říkat. Ví to. Vstane, vezme zbytek věci a jde za Petrem. „Promiň, máš pravdu.“
„Jo, já vím. Omlouvám se, že jsem byl takový, ale pro mě takové věci vysvětlovat devítileté holce taky není příjemné.“
„Já bych se tomu vyhnul.“
„Hodně rodičů se tomu vyhýbá a nechává to na škole nebo si myslí, že času je dost, že jejich miláček o tom nemá ani tušen, což je blbost. Myslí si, že uděláme za nich práci a potom se diví, když se něco stane, tak to svalují na nás. Je to těžké. Nebo ještě horší je, když škola to nezvládne a není to ani v jejich silách a pak má třináctiletá holka mimino. Tohle je špatné.“
„Dobrá, já vím, omlouvám se. Půjdeme to zaspat tou krásnou věcí.“
Petr si povzdechne, protože mu to připomene znásilnění a pár dalších věcí, které na školách zažil. Je rád, že Juliana se ptá, i když je takhle malá. „Promiň, ale nemám na to nějak náladu. Půjdu si zaběhat.“
„S plným žaludkem?“ zapochybuje.
„Mně to nevadí a ryba je lehká.“ Vezme z botníku ručník, sluneční brýle a vyrazí ven. Místní si už zvykli na turistu co ráno nebo v úpalu běhá.
Honza se za ním dívá. Ani mu nenabídl, aby šel s ním. Jde do ložnice, ale nejdřív nakoukne k Julianě. Spí, což je moc dobře. Petr má pravdu. Neví, co by dělal, kdyby se jí něco stalo. Musí se optat Jitky, jak řeší tyhle otázky. Má nějak tušení, že i na něj jednou to dopadne. Lehne si, ale jen tak civí do stropu. Potom si sáhne na břicho. Natáhne hlavu, aby na sebe viděl. Kritickým okem se na ně dívá. Je dobré ne, potom zkusí udělat leh sed. Dobrý. Druhý desátý a potom si lehne. Na tváří spíš nic neříkající výraz. Usne a nevšimne si, že Petr si vedle něj lehne.
Bum! Juliana mezi ně vpadne.
„Hele dělali jste ty hříšné věci?“ V puse má lízátko a směje se na celé kolo.
„Eh? Co? Vypadni!“ zařve Petr. Potom se posadí. Hlava se mu točí a v ústech má sucho. „Jsem totálně grogy. Už vím, proč nedržím žádnou siestu.“ Chytí se za hlavu. Juliana ho účastně pozoruje.
„To bude dobrý. Chceš donést něco k pití?“
„Díky. Honzo?“
„Dobrý. Tak přemýšlím, že začnu něco dělat.“
„Klidně,“ mávne nad tím Petr, aniž si pořádně uvědomí, co říká. „Je mi hnusně. Díky sluníčko.“ Na jeden doraz vypije velkou sklenici vody. Pocítí se lépe, ale mozek je stejně na kaši. Chvilku jen tak sedí. Juliana vedle něj starostlivě sedí.
„Jsi v pořádku?“ optá se. Vypadá… pomačkaně, nakonec vyřeší tatínkův stav.
„Jo za chvilku.“ Přetře si obličej, když si uvědomí, že trocha vody pomůže. Dojde do koupelny, která je v modrozelených barvách moře a omyje se. Pomohlo to. Potom se podívá na hodinky. Šest? A celý den je pryč.
„Celý den pryč,“ řekne to stejný Honza.
„Já vím. Co někam vyrazit?“
„Já chci být tady. Jdu k vodě,“ prohlásí Juliana.
„Špatný nápad to není,“ přitaká Honza. Užijeme si to ještě, dokud to jde.“ Petr přikývne. Sejdou dolů a jsou tam, až do západu slunce. Petrovi je líto, že musí odtud odjet. Musí umluvit Armaniho, aby sem mohl opět přijet. Žít na tak pěkném místě by se mu líbilo.
„Paní Melina!“ zvolá najednou Juliana. Zamává jí v odpověď. Zřejmě ji to uklidní, protože zmizí z terasy. Petr s Honzou vezmou všechny věci, složí lehátka, která sem donesli.
„To tu nechte!“ ozve se ze schodů Alex v námořnické čepici. „Ono tu neprší a já to později vynesu.“
„Děkujeme.“ Takže vezmou jenom věci, které jim patří a jdou šplhat schody. Petr přemýšlí, kolikrát po nich vystoupil. Je mu smutno z toho, že se musí rozloučit s tímhle pěkným místem, ale vůbec se vším. Jenže bez práce nejsou koláče. Cítí, že je mrzutý, ale co má dělat? Řvát nepomůže a doma ho čekají povinnosti. To je přesně ono. Povinnosti. Proto se mu nechce odjet.
„Dobrý večer, krásně to voní. Půjdeme balit.“
„Děkuji. Čerstvá ryba na olivovém oleji je prostě pochoutka. Až to bude, zavolám vás.“
Petr vyjde nahoru. „Juli, Honzo, nerad to říkám, ale musíme jít balit.“
„Musíme?“ povzdechne si Juliana.
„Bohužel ano. Nic nezapomeň, nikdo to za námi nepošle.“
„Já vím, tati.“ Vytáhnou tašky.
„Krucinál, je mi svinsky. Vůbec se mi nechce odjet.“
„Mě taky ne, ale musíme jet. Máme povinnosti.“
„Nesnáším to slovo. Mělo by zmizet z povrchu zemského. Tak jdeme na to.“ PO chvilce balení stojí, pozoruje kufr. Otočí se na Petra, který úhledně balí. „Čím to je, že těch věcí mám víc než při odjezdu?“ zamumlá. Drbe se ve vlasech a zírá na plný kufr a na hromádku věci vedle kufru.
„Dárky suvenýry, zbytečnosti. U mě je to stejné.“ Zamává láhvi vína, které neodolal. „Dvacet kilo je maximální povolený limit.“
„Já vím!“
„Jídlo!“
„Poslední večeře,“ řekne mrzutě Petr.
„Bingo. Geniálně vyjádřeno.“ Sejdou dolu a posadí se ke stolu na terase. Obdivuji výhled na moře, vnímají vzduch a vůní jídla, pohodu, která tu vládne. Honza se zvedne a odejde. Za chvilku se vrátí s košíkem, který koupili na trhu. Přidali tam ještě dvě láhve vína. Už se rozhodl, že jim příště, pokud bude nějaké, něco přiveze z domova.
„To je pro vás za skvělé víno a něco pro manžela s Alexem.“
„Ale to nemohu.“
„Prosím.“
„V tom případě děkuji a doufám, že zase přijedete.“
„Určitě. Bylo tu nádherně,“ říká Petr, protože Honzovo výrazivo na to nestačí.
Juliana ji obejme kolem kyprého pasu. „Grazzi.“ Melina ji pohladí po vlasech a usměje se. Potom odejde i s košíkem v rukou.
„Snad se jí líbil,“ zamumlá Honza.
„Určitě ano.“ Pomalu dojedí a u červeného vína sedí, mlčí nebo si povídají. I Juliana nemluví dokonce o tom, co bude. Petr se usmívá, občas pohladí Honzovu ruku. Je to idylka, povzdechne si. Zítra, bohužel, začíná realita.
Petr se podívá na mokrou Ruzyňskou přistávací dráhu. Po sluníčku ani památky. Jasně na netu našel, jaké bude počasí, ale doufal, že přehánějí. Měli pravdu. Zamračeno s občasnými srážkami.
„No fuj, to je hnus.“
„Tati, je mi zima!“ postěžuje si Juliana.
„Jakmile se dostaneme ke kufrům, něco si na sebe vezmeš.“ V duchu si vynadá. Měl na to myslet dřív a ne až teď. „Voláš Slávkovi?“
„Jo. Už je na cestě. Za pět minut bude na letišti.“
„Nestihneme to.“
„Ale jo. Než přejede všechny křižovatky, okruhy, zácpy, tak to bude patnáct minut. „Podívá se ven a zaškaredí se. „Příšerné počasí.“
„Máš pravdu. „Juli máš všechno? Nezapomněla sis nic?“ Julia zamává malým letadýlkem, které dostala jako dárek. Letěli jinou společnosti, tak měli i jídlo, ale má tušení, že co pro ně Melina připravila, tak se bude hodit. Hned u dopravního pásu, otevřou kufr a vyndají mikinu, jak pro sebe, tak pro Julianu. Nakonec měli přes váhu, ale odvezli si všechno. Juliana ji na sebe ihned natáhne. Šťastně se usměje.
„Teplo,“ řekne tak šťastně, že se všichni okolo usmějí. S kufry jdou ven. Rozhlédnou se, kde je Slávek.
„Dělejte!“ uslyší povědomý hlas. Zamíří si to k němu. „Tedy vypadáte jako černoši. „Rychle končí mi limit.“ Vede je k autu. Rychle nahází kufry do auta a už vyjedou.
„Krucinál, jen fous. Jak bylo?“ ptá se, ale obličeje mu napovídají všechno.
Telefon. Honza ho udiveně vezme. Měl ho vypnutý, takže nepřijímal zprávy. „Pavlína,“ vysvětlí. Slávek s Petrem zmlknou.
„Ahoj, co…“
„Paní Růžena, zatraceně jak to říct?“
„Co se stalo?“
„Mrtvice. Je v nemocnici.“
Honza nehnut sedí, dívá se před sebe. V hlavě mu to celé víří.
„Hej, jsi tam? Jsi tam? Honzo!“ volá Pavlína.
„Honza polkne.“
„Kde?“
„V motolské. Je z nejhoršího venku, ale ochrnula. Úplně.“
„Návštěvy jsou povoleny?“ optá se hluše. Před sebou vidí starší dámu, která k němu přišla. Posadila se jako dáma, potom se na něj podívala a s jiskřičkami v očích prohlásila.
„Tak mladej, ukaž co v tobě je.“ Umyl ji vlasy, ostřihal. Dlouho si jeho práci prohlížela. „Chcete lepší místo?“
„Ano.“
Vytáhla navštívenku a podala mu ji. „Zítra ve dvě hodiny v salonu Kassandra. Ujde to, ale potřebujete ještě něco víc a já to vás naučím!“ Zvedla se, aniž by zaplatila a odkráčela. Zůstala mu pouze navštívenka. Tehdy ještě netušil, co za salón to je a kdo je paní Růžena. Druhý den se to dozvěděl. Od té doby je jejím osobním kadeřníkem.
„To…“
„Jo, přesně tak. Nemůžu stále tomu uvěřit. Je to strašné. Co s námi bude?“
„Coby? Pojede se dál, jako by tam byla. Když si vzpomenu, jaká byla. I na vozíčku stále vitální, jiskřivá jako šampaňské. Mám ji rád.“
„Jo přesně tak. Jen jsem chtěla, abys to věděl. Jo, zatím nikoho kromě rodiny k ní nepustí.“
„Jasně díky moc.“
„Jen jsem chtěla, abys to věděl,“ řekne tiše a zavěsí. Slávek mu konejšivě sevře ruku. Moc dobře ví o paní Růženě, i jak ho vzala do práce.
Petr, který sedí vzadu, se nakloní do mezery mezi sedadly. „Stalo se něco?“
„Paní Růžena, dostala mrtvici a je úplně ochrnuta.“
„Ježíš, to je mi líto.“ Neznal ji, ale Honza o ní dost často mluvil.
„Kdo je to?“ optá se zvědavě Juliana.
„Jedna starší paní, která mě přivedla do salónu. Díky ní jsem jel do Paříže. Je neskutečná. Nechce se mi věřit, že ochrnula. Ona byla už dřív na vozíčku, ale jinak v pořádku. Nechápu to.“
„To je mi moc líto,“ řekne Juliana. Honza sedí a smutně se kouká ven. Co teď bude dělat? Byla tu pro ně vždycky. Opora, prostě nedokáže si představit, co teď budou dělat. Jak to půjde dál, ale určitě nějak to půjde. Zatraceně! Zakleje.
Petr ho nechá svým myšlenkám a Slávkovi vypráví o místě. Ten se zájmem poslouchá o bílé víle se sloupořadím, o dvou stech schodech, o kamenité pláži i manželích, kteří to tam vedou. Juliana do toho se vmíchává se svými postřehy a nadšením. Málem, že si nevleze dopředu. Petr občas se mrkne na Honzu, ale vypadá jen přešlé. Zřejmě si takhle návrat nepředstavoval. Ještě do práce kupoval sladkosti, že jim nadělí. Teď je to špatné.
„Díky moc za odvoz,“ řekne.
Slávek přikývne a odváží Honzu do jeho bytu.
„Tak půjdeme.“
„Je mi to líto. Honza je moc smutný. Musel ji mít velmi rád,“ řekne zamyšleně.
Petr přikývne. Pohladí ji po vláscích. Smrt Leontýny ji hodně změnila. Je daleko vnímavější. Jenže co s Honzou? Proč byl tak přešlý? Musel ji mít moc rád, ale možná je v tom něco i jiného. Ale co? No to se uvidí. Zatím musí vybalit a vyprat věci, protože tam pral jen jednou a to ještě z nutnosti. Otevře byt. Povzdechne si. Větrat!
