21. 2. 2013
Malý poklad
87.
Tati, proč nemůže s námi Honza?
Petr pečlivě složí teplákovou soupravu. Už opět jede k rodičům, tentokrát jenom na dva týdny. Jeden týden tam bude Juliana sama, protože ho potřebuji v laboratořích. Někdy lituje, že se upsal, ale na druhou stranu by jinak neměl kde pracovat. Ještě tuhle bundu, kdyby bylo šeredně. Musí přiznat, že nemá tušení, zda tam rád odjíždí. Samozřejmě, když se zmínil, že by přivezl Honzu, tak nastalo mlčení. Bylo mu jasné, že by ho přijali, ale atmosféra by se rovnala Sibiřské zimě. Nakonec mu to vysvětlil, i když velmi váhavě. Kupodivu souhlasil. Poslední dobou se mu zdá být podrážděný. Nejdřív si ničeho nevšiml, ale když se s ním nechtěl milovat – no asi by to došlo každému. Má pocit, jako by v sobě něco dusil, ale co? Když se ho zeptal, tak jenom řekl, že v práci se děje hodně změn a musí si to nejdřív sám rozmyslet, čímž mu vzal vítr z plachet. Ovšem teď už přesně ví, jak se asi Honza cítil, když mlčel on. Mizerně.
„Tati, už zase přemýšlíš!“
„Ano. Nezdá se ti Honza divný?“ řekne klidně, protože před chvíli odešel na nákup do cukrárny. I poslední dobou jí víc sladkého a jak začal trochu cvičit, tak teď to opět úplně vynechal.
„Jo, zdá. Mívá takový divný pohled. Jako by se na mě díval a nedíval.“
„Přesně tak. Něco se děje.“
„Ale co?“ zašeptá Juliana, jako by Honza stál za nimi.
„Nevím co,“ zašeptá v odpověď. „Musíme na to přijít.“
„Honza nám to řekne,“ odpoví už normálním hlasem. „Tati, proč nemůže s námi jet?“
„Protože nemá dovolenou, ale taky asi má starosti.“
„No jo! Samé starosti. Nechci vyrůst. Pořád něco řešíte. Je to nuda. Já chci, aby s námi jel!“
„Juli, nejde to.“ Kvůli práci, kvůli rodičům. Osobně si myslí, že je to hlavně kvůli nim. Taky by nechtěl jet někam, kde není vítán.
„Jsem doma!“ uslyší ode dveří. Petr se usměje, Juliana sklouzne z postele a běží do předsíně.
„Co jsi koupil? Co?“
Petr zvedne tašku nahoru, aby na ni nemohla. Juliana skáče, ale nemůže dosáhnout. „Já chci být velká!“zaječí. „To není fér!“
„Tak se podíváme, ale je to na cestu. Zabalil jsi ty dárky, co ti dala pro tvé rodiče Jitka?“
„Neboj se, mám je na hromadě.“
„Dobře.“ Jde do kuchyně a Juliana za ním. Málem, že mu nešlape po patách, pomyslí si s úsměvem Petr. Jak jsem se jenom mohl zamilovat do někoho takového? Je to fakt, že se protiklady přitahuji? A jsou opravdu tolik odlišní? Oba touží po stejných věcech, i když u Honzy o tom pochyboval.
„Ju! Indiánek! Ty já mám ráda!“ řekne s jasným úmyslem, čí bude.
„To já moc dobře vím. Proto jeden tady a jeden si dáš cestou. Zabalím je do dózy, aby se nepoškodily.“
Petr si opět pomyslí, jak se změnil. Dřív by asi nešel pro zákusky ani nedal je do dózy. Změnil se taky? Netuší. „Za dva týdny tady budu.“
„Já vím. Bude se mi stýskat.“
„Jak se má paní Růžena? Zítra ji můžeš už navštívit, že ano?“
„Přesně tak. Bojím se toho. Moc pro mě znamenala.“ Petr k němu přistoupí a obejme ho. Honza mu vděčně ovine ruce kolem těla. Je mu smutno. „Zvládnu to. Určitě.“
„Dobře. Kdyby něco volej, kdykoliv.“
Honza se usměje. „Ještě jsi nesouhlasil s tím kalendářem. Luki je zoufalý! Estel zuří. Chce tebe! Prý si můžeš vybrat uniformu, jakou chceš.“
„Uvidíme.“
„Řekneš ano nebo se s tebou rozejdu!“ vyhrožuje.
„Opravdu?“
„Ale ne. Promiň, to ty starosti.“
Petr nachýlí hlavu na stranu. „Jaké?“
Honza se zničeně posadí na židli. „Právě že nevím. Je to jenom takový nervózní pocit. Neboj se, až něco budu vědět, tak ti řeknu. Měli byste vyjet, abyste nejeli v noci.“
„Dobře. Připojíš se?“
„Dnes ne, ale zítra určitě.“
Petr kývne. „Tak dobře. Těším se. A je mi to strašně líto.“
Honza zamrká. „Co? S paní Růženou? To nemohl nikdo vědět.“
„To taky, ale s rodiči. Musím to nějak vyřešit. Takhle to dál nejde.“ Vůbec si nevšimnou Juliany, která se zarazí a zůstane stát. Ví, že se nemá poslouchat, ale když ti dospělí taky nikdy nic neřeknou.
„Nech je být. Každý je nějaký.“
„Já vím, ale po těch letech by mohli respektovat, že jsem jiný.“
Juliana vykulí oči. Táta je jiný? Mimozemšťan? Něco jako superman? Proto je tak chytrý? Ne a ne! Není žádný ufoun. Strýček Jindřich je taky chytrý a strýček Slávek taky. Hloupost. V tom bude něco jiného.
„Nech to být.“
Petr nic neřekne. Tentokrát to tak nenechá. Žijí už spolu rok a snad jim to vyjde i dál. Nemohou ignorovat to, že je gay. Má toho dost, ale na druhou stranu, co když je ztratí? Má je rád, Juliana je má ráda. Proboha jsou to jeho rodiče!
„Opravdu nech to plavat a už jeďte. O byt se postarám.“
„Tak jo. Bude se mi stýskat,“ řekne upřímně. Políbí ho. Polibek se prohlubuje. Juliana málem, že nezatleská. Jo přesně to je ono. Miluje romantiku. Spokojeně jde k hromadě věci. Nechápe, proč toho tolik mají, ale když ty knihy potřebuje, Bumbiho taky a to oblečení taky.
„Copak?“ optá se ji Petr.
„Jen, že je toho hodně, ale když já to nutně potřebuji!“
Petr s Honzou se rozesmějí. Juli dupne nohou. „Jste zlí!“
„Nejsme. To je v pořádku. Auto to uveze. Tak jdeme to stáhnout dolů.“ Vezmou tašky. Juliana popadne batoh a Bumbiho. Sotva se nacpou do výtahu a to ještě jedna taška zůstala nahoře.
„Skočím pro ni. Máš klíče, mobil, počítač, všechno?“
„Mám, neboj se.“ Ozve se Petr s hlavou uvnitř auta. Dvířka jsou dokořán a on tam ukládá věci.
„Tak tady to je a tady jsou zákusky. Přijdou vhod.“
„To máš pravdu, strýčku,“ řekne Juliana v šortkách a tričku s nějakým geometrickým vzorem. Nedávno si Petr uvědomil, že zas o kousek povyrostla, ale taky že už tolik nemá ráda roztomilé poníky, princezny. Spíš už ji zajímají starší věci. Je to škoda, protože ty dětské obrázky se mu líbily. Vracely ho do dětství.
„Díky moc.“ Položí dózu vedle sebe. Je vedro a Honza vypadá v tom tričku a džínových šortkách sexy. Přistoupí k němu a políbí. Honza zamrká, potom se usměje. „Tak ahoj.“
„Ahoj!“ Mává jim, dokud nezmizí v zákrutu silnice. Potom vyjde nahoru. Sedne si, poslouchá bytu, ale je mu mizerně. Ozve se mobil.
„Ahoj, brácho, nechceš k nám zajet?“
„Rád.“
„Já to věděla. Určitě zíráš do prázdna.“
„Znáš mě moc dobře. Za půlhodinky jsem tam.“
Smích. Honza je rád, protože stačilo jen pár minut, aby na něj ten prázdný byt padl. Zavře okno, seběhne dolů k autu a vyrazí k sestře. Tam určitě zapomene na práci i na Petra.
Petr, který se dostal po skoro hodině z města, protože narazili na nehodu, která je zdržela, se mrkne na Julianu, která se sluchátky na uších si něco hraje. Tak zuřivě mačká knoflíky, že je málem nevrazí do útrob PSP3. Obrátí zpět pozornost k silnici. Pustí si melodii a přemýšlí, jak moc se to mohlo změnit v Honzově práci, když je paní Růžena upoutaná na lůžko. Zajímalo by ho, co se tam děje. Určitě ta jeho nevrlost nějak souvisí s prací. Až se vrátí, tak tam zajde. Možná Pavlína mu řekne víc. Nebo Květuška. Ale nejdřív bude muset pár věcí vysvětlit rodině. Když se to tak vezme, tak se ani nemůže o něm zmínit. To je stále: Kamarád. Problém je, že to není kamarád.
Píp.
Benzín. Zakleje. Mrkne se na ukazatel, zda tu není nějaká pumpa. Doufá, že nebude muset někde zastavit a potom jít pěšky pro benzín. Půl kilometru. Záchrana pro toho nenažrance! Až budou elektromobily nebo na vodu, lepší by byl vzduch, potom si ihned jeden pořídí, i kdyby se měl zruinovat.
„Tati, mohu ven?“
„Dobře, ale opatrně.“ Zaparkuje u stojanu a vyjde ven. Samozřejmě obsluha nikde. Bude muset ho napojit sám. Nastaví to na dvacet litrů. Koutkem oka sleduje Julianu, která dorazila do obchodu. Přes rameno má taštičku, takže chce si tam něco koupit. Určitě zmrzlinu. Vrátí hadici na stojan, zavře uzávěr a jde zaplatit. Pečlivě auto zamkne, protože nedávno viděl, jak dotyčnému ukradli auto přímo od stojanu. Nechce ho rozhodně ztratit. Jde zaplatit. Vypadá to, že Juliana už nakoupila. Kupodivu je to časopis. Zavrtí hlavou. Poslední dobou u ní dost často vidí různé časopisy. Měl by se podívat, co to čte, aby to nakonec nebyl playboy. Posledně málem dostal infarkt, protože u Honzy na něj narazila. Strašně se smála jedněm prsům. Vynadal Honzovi, že se málem pohádali. Bohužel škoda byla napáchána a Juliana si ta prsa zapamatovala až moc dobře. Zaplatí a jde za Julianou, která studuje plechovky s pitím.
„Chci něco studeného.“
„Dobře a co to by mělo být?“ Určitě kola. Už sahá na dvířka, když řekne.
„Tu pomerančovou vodu.“
Petr je překvapený, ale vezme ji a zaplatí. „Co sis koupila?“
„Časopis,“ aniž dál rozvádí.
„A jaký?“ ptá se dál.
„Tebe by to, tati, stejně nezajímalo. To je pro holky.“
„Aha.“ Takže nejspíš nějaký dívčí časák, i když podle toho jak ho má srolovaný, tak je dost luxusní a hlavně tlustý. Dívčí časopisy jsou v obalu s nějakou cetkou, jsou tenké a hodně barevné. Hlavně, když to není playboy. Vlastně to by ji neprodali – doufá.
Posadí se a vyjedou. K večeru zaparkují před známými vraty.
„Tati, mami!“ křikne, ale to už jdou ze zahrady.
„Petře“ Juliano!“
„Ahoj mami, tati.“
„Ahoj dědo, babi. Kde je Alík?“ oba se na sebe podívají.
„Víš, byl už hodně starý a…“ odmlčí se, protože neví, jak dál pokračovat.
„Odešel do psího ráje?“ Stojí a rozhlíží se, jako by tomu nemohla uvěřit. Petr ji obejme.
„Přesně tak.“
„Aha.“
Petr uhodne, že neví, co má dělat. Vždy tu byl, co ho zná a i jemu je smutno. Vzpomíná si, jak si ho pořídili, když odjel na výšku. Dali mu jméno Alík, i když vymýšlel samé exotické jména. „Byl tu dlouho, že jo.“
„Strašně hodně. Poslední dobou měl velké problémy vůbec vstát. I tak žil déle než je možno.“
„Byl štěně, když jste si ho pořídili. V druhém nebo třetím ročníku?“
„V posledním. Věděli jsme, že odejdeš a tak jsme si ho vzali k sobě.“
„Pravda, ale i tak jsem ho dobře poznal. Je mi to líto.“
Juliana přikývne.
„Pomohu vám vybalit a nestůj na té silnici a zajeď dovnitř.“
„Už máte připravené pokoje a jídlo za chvilku bude. Nevěděli jsme, kdy přijedete, tak bude jen ohřáté. Taky jsi měl dát vědět, kdy tu budete,“ vyčte mu maminka.
„To je od Jitky.“ Podá jim tašku. Neví, co tam je, ale je rád, že ji vezou.
„To nemuselo být.“
„Téta Jitka už je taková. Povídala, že máte přijet na Vánoce. Ona je dělá dost zvláštní.“
„Jaké?“ optá se s úsměvem Jaromír.
Petr zatím nosí věci do pokojů. Když se podívá na svou hromadu a na Julianinu, potom ta jeho je značně menší. Hned začne vybalovat své věci. Juliániny nechá být, protože by ječela jako divá, že se jí hrabe v oblečení.
„Petře, jídlo!“ zavolá Josefa.
„Hned jsem tam!“ křikne a uloží poslední hromádku. Kufr šoupne pod postel. Zalituje, že tu není Honza. Bylo by to daleko lepší. Vyjde ven. Samozřejmě jídlo se podává na zahradě. Koukne na vodu v bazénku. Opět napuštěný, ale vsadí se, že Juliana bude chtít jít na písák, protože ji tam bude moci dovézt, ale jakmile odjede, bude v něm den co den.
„Nechutná ti?“ optá se starostlivě jeho maminka.
„Ne, je to výborné, jenom Honza má starosti v práci.“ Hned jak začala o tom, uvědomil si, že to neměl říkat, ale nakonec to dokončil. Udělal dobře, utvrdí se. Nemůže předstírat, že neexistuje a hlídat každé slovo, co má říct a co ne, tak by to nemělo fungovat.
„Aha.“
„Paní Růženě měla tu tu…“
„Mrtvici. Ona je majitelkou salonu, kde Honza pracuje. Už jsem to říkal loni.“
„Přesně tak. Honza je trochu divnej, ale to jsou ty dospělácký věci. Mě se nikdy nic neřekne,“ stěžuje si, ale Petr dobře ví, že ví víc, než je ochotná okolí přiznat.
„To je špatný, že jo táto.“
„No jo. To jo. Co chcete dělat?“
Petr ví, že se neptá na Honzu. „To co vždy. Odpočívat.“
„Byli jsme na Maltě. Něco jsem vám přivezla!“ nadšeně poskočí Juliana. „Bylo tam úžasně. Byli jsme v takové vilce s nějakým arabským jménem. Taky tam byl jeden pár, který se o nás staral a dolů k moři vedlo dvě stě schodů. Bylo to strašné úmorné a to vedro!“ otře si čelo.
„Však vypadáte jak černoši.“
„Že jo.“
„Honza zkusil řídit jachtu, která tam byla. Málem, že nás nevyklopil, ale měla jsem na sobě vestu a taky tam byl kapitán. Bylo to úžasné.“
„Nebylo to moc drahé?“
„Ne. On nám ji půjčil jeden kamarád.“
„Armani co chodí s Kaorim, co byl za čaroděje východu. Tedy babi, kdybys viděla ten kostým a ten účes! Má černé vlasy až po pás, ale v tom kostýmu měl je vyčesané a my hráli čarodějnice ze Salemu. Barča, ona je herečkou, tak říká, že nám to šlo skvělé. Tatínek s Honzou byli v kostýmu čarodějů taky. Moc jim to slušelo a strýček Jindřich byl za zaklínače. Tak s Lukim a byli tam hadi. A potom téta Jitka rodila. Jeli jsme všichni do nemocnice. Nechtěli nás tam pustit, ale já začala ječet a hned nás tam pustili.“
Petr se usmívá, ale v duchu úpí. Podle Julianina vyprávění jde jen z párty na párty, užívá si a nic nedělá. K tomu všude vykukují sami strýčkové. Podle pohledů rodičů bude jim co mít vysvětlovat.
„Počkejte!“ Sklouzne ze židle a letí do domu.
„Petře, to…“
„To byla Jitčina párty na čarodějnice. Ona miluje slavnosti různého druhů a hlavně maškarní. V zimě byla nemocná, tak skučela, že nemůže uspořádat maškarní, ale letos určitě bude. Taky dělá Helloween a podobně.“
„A ta vila?“
„Ehm ta patří Filipemu. On je velké zvíře.“
„Aha.“
Nelíbí se jim to, ale čert to vem. Je pravda, že s Honzou se jeho svět rozšířil. Poznal nové věci, nové lidi. Vlivné, bohaté, nesmírně talentované, prostě jiný svět, ale i ty obyčejné jako zákazníky salónu, Květušku nebo kadeřnice. Dřív byl jen uzamčený ve svém světě. Práce, domov, Juliana a občas nějaká večeře s Olgou.
„Tady to je. Ta je pro tebe, babi a ta je pro tebe, dědo. Sama jsem je sbírala. Honza s tatínkem stáli a dohlíželi na mě. Celou dobu se drželi za ruce. Není krásná? A přilož si ji k uchu. Slyšíš? Tatínek povídal, že nikdo neví, proč je z nich slyšet moře, ale já si myslím, že je to tím, že byli dlouhou dobu v moři. Chtěla jsem se optat strýčka Jindřicha, ale ten jede s Lukim do Ameriky. On je modelem. Je to škoda, protože je mám moc ráda. Tati, zákusky!“
„Hned je donesu.“
„Ty nám na cestu koupil Honza, ale zapomněli jsme je sníst. Tati, jsou dobré?“ řve jak na lesy.
„Jsou.“
„Indiánek je můj!“
„Dobře, slečno.“ Vytáhne na talířek zákusky. Jeden si hned vezme a Juliana taky. Spokojeně se do nich pustí. Nakonec si dají i jeho rodiče.
„Mám tam připravenou buchtu,“ říká trochu nerudně.
„Zzkazili by se. Jasně, že tvoje jsou lepší,“ říká nadšeně Juliana. „Dám si zítra ráno na snídani a babi, upečeš bábovku?“
„Určitě.“ Ještě chvilku sedí, když Juliana zmizí. Petr vyčkává. Začnou nebo ne?
„Stýkáš se s divnými lidmi,“ začne otec, i když by čekal spíš svou maminku.
„Vůbec ne. Jsou to přátelé, které jsem poznal díky Honzovi nebo ze školy.“ I když těch je minimum. „Taky jsem narazil na Jindřicha. Pamatujete si ho?“
„Jistě. Jednou tady byl. Pořád zahrabán do hlíny. Sympatický mladík, i když zdál se mi duchem někde jinde. Co teď dělá?“
„Genetiku a odjíždí do Spojených států. Nabídli mu tam místo.“
„On žije s mužem?“ optá se opatrně matka, jako by to bylo něco škodlivého.
„Ano. Jmenuje se Lukáš a je to známý model.“
„Model?!“
To zní pohoršeně, pomyslí si.
„Jako předvádí oblečení, dělá reklamy a podobně,“ optá se Jaromír opatrně, aby se ujistil, že si rozumí.
Petr přikývne. „Taky je tváří charitativní organizace, která pomáhá dětem v dětských domovech. Sám v jednom byl umístěn, tak ví, jak se tam těžko žije. Jede s Jindrou, i když cizinu nemá rád.“
„Nikdy bych neřekl, že je…“ rozpačitě se po sobě podívají.
„To já taky ne, ale touze moc neporučíte. Miluje ho.“
„Aha a ten Filipe?“
Petr se zadumá, kdo je vlastně Filipe. „Filip? To je velké zvíře na nějakém ministerstvu. Já mu někdy s oblibou říkám Richelieu. Když je to důležité, tak u toho určitě je. Nikdo vlastně o něm nic pořádného neví.“
„Aha. On ti půjčil vilu? Proč?“
„Protože se přátelíme. Mami, tati nechte toho. Prostě teď mám spoustu přátel.“
„Sami muži.“
„Estel není muž, ale je ženou a známou fotografkou a Olga taky a Jitka je maminkou. Má krásnou dcerušku Natálku. Letos rodila a zrovna na čarodějnice. Jen litovala, že se narodila na prvního máje. Byli jsme tehdy v nemocnici. Vlastně Filipe zařídil, že jsme ji mohli vidět. Má známosti všude.“
„Tak proč nejsi s Estel nebo s někým jiným?“
„Už zase? Líbí a přitahuje mě Honza. Mám ho rád a byl bych už konečně rád, abyste se s tím smířili. Skoro dvacet let předstíráte, že jsem normální. Pro mě je to normální, ale unavuje mě, že nemohu nic říct o Honzovi. Nemohu ho sem ani přivést. Víte, jak asi mu je? Ne? Tak nad tím trochu uvažujte. Má Julianu i mě rád. Díky němu znám nejen školu a domov. Jindra žije s mužem a Filipe si taky našel přítele. Je to normální. Nejsem nenormální.“
„Ale Leontýna…“
„Byla výjimka. Chcete snad dát inzerát: Hledá se žena, které nebude vadit, že její manžel spí s muži?“ Odmlčí se.
„Nebuď takový. Jen jsme si mysleli…“
„Co?“ přeruší je prudce. „Že je to nemoc? Není, to vás ujišťuji. Že to přejde nebo je to chvilkový experiment? Není.“
„Honza je fajn,“ ozve se tichým vážným hlasem Juliana. „Maminka říkala, že tatínek si najde jako maminku muže.“
„Cože?“ ozvou se v šoku. I Petr je v šoku, ale ne nad tím, ale to, že ví, že rodiče nejsou nadšení Honzou.
„Řekla mi to, když odešla. Nechtěla jsem tomu věřit, protože jsem se bála, že přivede jinou maminku, ale Honza je strýček. Je strašně fajn. Má mě a tatínka rád. Líbají se a spí spolu. Tak to má být.“
Petr neví, jak má reagovat. Rodiče se tváří znechuceně? Netuší.
„Mám ho ráda. Jdu spát.“ Petr si pomyslí, že tohle ještě bude mít dohru.
„Jak to mohla říct dítěti?! Věděl jsi to?“
„Vůbec ne, až nedávno mi to řekla Juliana. Tedy loni. Zřejmě ji důkladně vysvětlila, co má dělat. Kdybych to věděl, zabránil bych tomu. Kvůli Julianě jsem dlouho váhal, zda mám mít s Honzou vztah. Bál jsem se co lidi, co na to ona, ale vzala to dobře. Prostě právnička,“ usměje se. Byla zvláštní, ale měl ji hodně rád.
„Víš, pro nás je to prostě nepřirozené,“ promluví nakonec otec.
„Chápu. Půjdu spát. Večeře byla výborná.“ Zvedne se a odchází. Doufal, že by se mohli obměkčit, že by mohli pouvažovat nad tím, co řekl, ale zřejmě je to zbytečné.
Píp. Zastaví se a vytáhne mobil. Honza.
„Slůňátko, dobrou noc, přestěhoval jsem se k sestře. Bez tebe a Juliany je tam strašně smutno a prázdno. Jak to jde? Počasí hezké? Miluji tě.“
„Taky tě miluji. Rodiče jsou berani. Už se těším, až tě uvidím. A nezlob Jitku, víš, že má malou.“
„Slůňátko, už jsem to zjistil. Je to hrozné, ale nejsem sám. Zrovna brečí. Dobrou noc.“
„Dobrou noc, chudáčku.“ Zaklapne mobil. Usmívá se.
„Tati, proč děda s babičkou nemají rádi Honzu?“ ozve se Juliana. Stojí v košilce s nepostradatelným Bumbim v náručí a vážně se na něj dívá. Petr si povzdechne. Jednou to přijít muselo. Zatím prostě viděla vše růžovými brýlemi. Všichni kolem ní je respektovali, nikdo neřekl špatné slovo, až na děti ve škole. Problém je, že se nesetkala s těmi druhými. Doufal, že nebude muset jí to brzy vysvětlovat, že to počká, ale i tak rok je dlouhá doba.
„Tak pojď.“ Otevře k sobě dveře. Juliana se vyhoupne na postel a posadí se zkříženýma nohama na postel.
Nemá to rád, ale musí ji to vysvětlit. Čím bude starší, tím bude se s tím setkávat víc. Netuší, jak to vezme a jak ji to vůbec řekne.
„Tak proč Honzu nemají rádi? Já věděla už loni, že je tu něco divného.“
Petr se usadí. Neví, zda ji něco horšího vykládal, ne z důvodu obtížnosti, ale z důvodu, že to ukazuje na tu horší stránku lidské povahy. „Máš ráda pohádky?“
„Moc, i když některé jsou už pro prťata. Proč?“
„V každé pohádce je princ a princezna nebo král a královna.“
„Ano.“
„Jenže nikde není princ a princ nebo princezna a princezna.“
„Nerozumím.“
„Jako pár. A dva princové měli svatbu a žili šťastně do konce věků.“ Připadám si jako slon v porcelánu. Omyl ještě hůř.
„Aha. To není.“
„Ve skutečném životě je to taky. Když se podíváš, tak tvé kamarádky nebo kamarádi mají doma maminku a tatínka. Tedy ženu a muže.“
„Ano.“
„Někteří lidi si myslí, že rodina musí mít jenom ženu a muže jako rodiče. Takové lidi jako jsem já a Honza nemají rádi. Mysli si, že jsme nemocní.“
„Ale ty nejsi nemocný. Nebo ano?“ zaváhá.
„Ne. Někteří lidé se rodí, že se jim líbí opačné pohlaví. To znamená, že některým lidem se líbí muž, i když je muž nebo žena.“
„Dvě ženy? Divné.“
„Vzpomínáš si na čarodějnice?“
„No ano Jane a Jane. Byly strašně fajn. Aha, ale proč to nesnáší? Přece je to normální a nemůžete za to.“
„To je pravda, ale oni jsou tak vychovaní, že prostě nic jiného neuznají. Je to jako by někdo řekl, že slunce zapadá na východě a nepřinutíš ho, aby věřil opak.“
„To je hlupák. Takže babička s dědou byli špatně vychování?“
Petr zaúpí. „Nebyli. Jen prostě byli vychování ve víře, že rodinu tvoří dívka a muž.“
„Aha. Ale to není pravda, tak to musí uznat, ne?“
„Víš, někteří se s tím smíří, že například jejich syn nebo dcera… Tedy to je složité vysvětlovat.“ Juliana na něj se dívá. „Prostě někteří lidé nejsou tolerantní.“
„Co nejsou?“
„Nerespektují toho druhého. Nemohou snést, že jsem jiný.“
„Tati, nejsi mimozemšťan, že ne?“
Petr na ni zírá. Vůbec nerozumí, o čem to mluví.
„Nechci být ufounka.“
Konečně pochopí, že oba mluví o něčem jiném. „Ne, nejsem mimozemšťan. Lidi, kteří jsou jiní, prostě kteří nejsou jako ostatní, tak se jim říká, že jsou jiní, divní… Viděla jsi Jindřicha?“
„Ano.“
„A tvůj první dojem?“
Juliana se zamyslí. „Byl divnej.“
„Přesně tak, protože byl špatně oblečený, roztržitý a podobně. Prostě byl jiný.“
„Aha. Ale teď už není divný.“
„Přesně tak. Protože teď nosí pěkné oblečení, je upravený. Změnil si zevnějšek, ale to že máš rád muže, nemůžeš změnit. Potom jsi dál divná.“
„Tati, to je strašně složité.“ Petr přemýšlí, jak ji to ještě jinak vysvětlit. „Tati, takže když křičel Michal ve škole, že je Ondra je buzna a teplej, tak to je nadávka a vlastně nesnáší divné lidi, kam patříš ty a Honza?“
Petr to převrací v hlavě. „Přesně tak.“ Vůbec netuší, zda to pochopila nebo ne.
„Takže děda s babičkou se nezmění a nebudou mít Honzu rádi.“
„Nejspíš ne.“
Juliana svírá Bumbiho a přemýšlí. „Takže si myslí, že jsi divnej, ale mají tě rádi, ale ignoruji to, protože se s tím nechtějí smířit?“
Petr jen kouká. Ví, že Juliana je vyspělejší než ostatní děti, ale k takové úvaze to je jak u dospělého. Jedině, že by už nad tím uvažovala dřív.
„Je to špatné. Tati, vadilo by to, kdybych měla ráda holku?“
„Ne. Pro mě je důležité, abys našla někoho, kdo by tě měl moc rád a ty jeho. Jestli to bude chlapec nebo dívka, je mi to jedno.“
„Aha. Oni nejsou rádi, když tě má Honza rád?“
„Spíš se nedokážou smířit, že jsem trochu jiný.“
„To není pravda. Nejsi jiný. Nejsi.“ Obejme ho a brečí. Petr vlastně tomu celému rozhovoru vůbec nerozumí, ale hladí ji po zádech a nechá ji brečet.
„Jsou zlí,“ zamumlá, až Petra z toho zamrazí. Teď, aby ji vysvětloval, že nejsou zlí, jen prostě tvrdohlaví. Povzdechne si, ale tak aby to nevycítila. Dál ji drží v náručí a přemýšlí, proč svět musí být tak složitý.
Honza zamračeně vezme časopis. Týden starý. To je tak na jedno. Venku je šeredně, aspoň to, protože by hezké počasí nevydržel. Petr ráno volal a povídal, že je hezky, ale tady je hnusně. Jako jemu je mizerně. Kolikrát se to dá říct s obměnami?
„Máš tu zákaznici.“
„Ano.“ Nikdo si na novou recepční nezvykl. Má dlouhé nohy, blond vlasy, vyvinutá prsa – Pavlína jen na to zírala a mozek brouka. Jediné co umí, tak zvednout telefon a nic víc. Květušku, protože nebyla dost atraktivní, propustili. Nechápala to. Pracovala v salonu déle, než on tu je. Petrovi to ani neříkal, protože má pro ni slabost, ale jakmile tu přijde, zjistí to. Když odcházela, rozloučila se s nimi - bylo to doslova na minutu. Seděla na židli a brečela jak želva. Nikdo netušil, co má dělat. Potom uviděli blondýnu zavěšenou do nového majitele salonu a bylo všem jasné. Jen doufá, že Květuška něco najde. Už rozhodil sítě, zda by někdo něco měl, ale doba je těžká. Taky se nemůže kvůli zádům moc namáhat. Je to hnusný. Stejně jako počasí.
„Honzíčku!“ uslyší a usměje se. Aspoň, že se tu nestřídají zákaznici. „Prosím tě, co je to za nestvůru za stolkem?“ optá se nahlas. Honza si pomyslí, že to vystihla dokonale.
„Nová posila.“
„Ježíš. Já se lekla, když jsem ji viděla. Měla jsem pocit, že jsem na maškarním. Květuška byla taková příjemná paní. Ráda jsem si s ní popovídala, uměla uvařit přesně čajík, jaký jsem měla ráda. Umí vařit čaj?“ optá se, aniž si bere servítky, zda to slyší nebo ne. Jenže je zákazník, který platí, tak si to může dovolit. Oni ne.
Honza si pomyslí, že ten závěs netlumí absolutně nic. Takže pokud není hluchá, musí to slyšet. „Určitě umí.“
„V to doufám, jinak si budu muset hledat nový salón. A jak se má Růženka?“
Honza strne. Včera tam byl a bylo mu do breku. Starali se o ni dobře, ale už to nebyla ona. Nic nenosil, protože se to nemůže, ale vyprávěl, co se děje v salonu. O Petrovi a Julianě. Určitě ho slyšela. Jediné co zůstalo stejné, byly oči. Byl rád. Zkusil odchytit doktora, ale nic nechtěl říct, tak zkusí to přes své známé.
„Vy to nevíte?“
„Co jako?“
„Měla mrtvici. Je v nemocnici. Úplně ochrnula.“
„Cože?“ posadí se a najednou vypadá na svůj věk. „Růžena? Ježíš? Netušila jsem to. Bože! Co s ní bude? Byla jsem její první zákaznici, když si salon otevřela. To byla jenom přední část. Víte, že stříhala a dobře?“
Honza přikývne.
„Od té doby nikde jinde jsem nebyla. Zůstala jsem jí věrná po celou dobu. Vzpomínám si, jak mi vás představila. Byla jsem trochu skeptická, ale nakonec jsem moc spokojená. Honzo…“
„Copak?“
Žena ztiší hlas. „Až odtud půjdete, jdu s vámi.“ Odkašle si a zvýší hlas. „Tak mě hezky sestřihejte.“
Honza jí umyje hlavu a přemýšlí o jejich slovech. Odejít? Odtud? Kam? Na staré místo nemůže, tam je to už zrušeno. Hledat nové? Kadeřníků je dost, i když on má už dobrou pověst. Jistě by se někde uchytil, ale kde?
„Výborně mladíku. Příště řekněte té silikonové stvůře, že vyžaduji čaj.“
Honza nakoukne dovnitř. Pousměje se, když si všimne, že dýško, které dávala Květušce, cože někdy byla i padesátka, tentokrát není. „Slečno, příště, prosím, čaj. Děkuji.“ Vyjde ven. Honza ihned spustí závěs. Dveře cinknou a on uvidí Pavlínu.
„Co tu děláš?“
Ta sklepe deštník. „Šéf nás chtěl vidět. Volal mi. Přítel byl nevrlý, protože nerad jezdí v dešti, tak jsem musela autobusem. Otřesná zkušenost.“ Svlékne si kabát, pověsí si. Zamračí se na časopisy, stejně jako on. „Hele, víš, o co jde?“
„Nemám ani páru.“
„Honzo, Pavlíno, pojďte za mnou.“ Nesnášejí, když ji tyká, ale je to šéf. Oba jdou za vysokým blonďatým mužem v kvádru. Nejistě na sebe se podívají. Hned jak se vrátil z dovolené, se jim s milým úsměvem představil, ale popravdě dobrý pocit z něj nemá nikdo. Později si sedli s Pavlínou do pizzerie a proprali ho. Myslel by si, že se jí bude líbit, ale jen nakrčila nos a prohlásila, že je to frajer s vymytým mozkem. Vyhazov Květušky jen to dokazoval.
„Jsem rád, že jsme se tu sešli. Musím říct, že moje teta byla, co se týče financí velmi laxní. Jak víte je krize, a vše se zvyšuje.“
Honza se mrkne na Pavlínu ona na něj. Začínají chápat, kam míří.
„Bohužel mám pro vás špatnou zprávu a to, že vám musím zvýšit pronajmutí míst.“
„Na kolik?“
„Dušičko.“
„Tady.“ Každému dá obálku. Honza to neotevírá.
„Taky tenhle měsíc upravujeme ceník. Naše služby jsou žádané a podle mě chceme za to málo. Jsme luxusním kadeřnictvím, ne aby si tady chodil kdokoliv.“
Honza to otevře. Diví se, že nikdo ani necekl, ale spíš se vzpamatovávají z šoku. Zatím platili ani málo ani hodně. Žili si spokojeně. Měli tušit, že se to změní.
„Honzo, mohu na slovíčko?“
„Jistě.“ Obálku schová, ale v hlavě mu víří počty. Kéž by tu byl Petr. Ten by to vypočítal mihnutím oka.
„Slyšel jsem od Adély, že se k ní špatně chováte.“
„Cože?“
„Prý nedělá čaj a je to nestvůra. Nepřeji si to. Jste tu všichni jeden kolektiv, ne?“
Honza otevře pusu. „Ale to řekla madam Nováková. Je to starší stálá zákaznice.“
„Měl jste ji useknout!“
„Omlouvám se, ale paní Růžena nám vždy říkala, že zákazník je náš pán. Co kdyby přestal chodit? Co jsem tu, tak chodí pravidelně měsíc co měsíc někdy i víc. Někdy jen tak si umýt hlavu nebo popovídat.“
„S tím povídáním je taky konec. To nejde.“
„Počkejte, to nejde. Kadeřník a klient si vždy povídají. Někdy jsme chodící vrby.“
„To je mi jedno. Co se týče časopisů, probral jsem to. Je tu jich moc a dokonce playboy. Ten jsem zrušil.“
V tom se ozve Pavlína. „Pánové to měli rádi. Někteří chodí jen kvůli němu.“
„Mají chodit sem kvůli stříhání, ne kvůli časopisu. Tím končím. Děkuji všem za pozornost. Adélko, nepůjdete se mnou na oběd?“
„Ráda, pane šéf.“ Ze svého místa vypne hruď, natočí židli, aby předvedla štíhlé dlouhé nohy, a pohodí vlasy, až se rozevlají.
Honza počká, až se za nimi zavřou dveře. „Co tomu říkáš?“
Pavlína se na něj dívá. „To je moc, Honzo a zrovna jsme chtěli s Markem koupit byt. Nechtěli jsme být už u rodičů ani v podnájmu. Máme něco našetřeno, ale s tímhle na to můžeme zapomenout.“
Honza se podívá na svou částku. Co má dělat? Kassandra je jeho domovem. S tou částkou vyjde, ale co to ostatní? Sedí, když cinkne zvonek. Pavlína se usměje.
„Dobrý den, pane Masný.“
„Zlatíčko jsem rád, že jste tu. Tak mě trochu ostříhejte a taky oholte.“
„Jsem ráda, že jste byl spokojený a umýt hlavu nechcete?“
„Rád. Od vás si nechám líbit vše.“
Honza zasune obálku do bundy. Bude muset hodně uvažovat, ale nevidí východisko. Snad na něco přijde Petr.
