Shounen - ai povídky

Sedm nocí

Neděle

Michal se postaví doprostřed pokoje a spokojeně se zahledí na Martina. Konečně přišel a sehnal vše pro to, aby si užil svoji výhru. Trvalo mu to, ale rozhodně ten týden bude stát za to. Nechce mít otroka, který přinese, odnese, udělá. Kdepak on bude rafinovanější a udělá si z Martínka otroka na noc. Bude plnit všechny jeho úkoly a on ví přesně, co by to mělo být. Dnes začnou.

„Martínku?“ jemně zapřede a přistoupí k Martinovi, který sedí na pohovce, na kolenou notebook a něco píše.

„Hm, promiň, ale nemám čas.“

Míša si toho nevšímá a usedne vedle něho. „Je čas!“

„Na co?“ a dál se dívá do Wikipedie.

„Na moji výhru sázky. Pamatuješ se snad na ní nebo jsi už zapomněl?“

Martinovi to konečně dojde do mozku a odtrhne oči do monitoru. Popravdě zapomněl nebo spíš to vytěsnil z paměti a doufal, že se to neuskuteční. Takže Míšánek na to nezapomněl. Himml hergot jak z toho ven? Nechce hrát otroka. Ta role mu nesluší. Poškrábe se ve vlasech. „Jistěže nezapomněl. Chceš něco donést?“ Nanejvýš bude lítat jako hadr na holi.

„Ale to nemusíš, víš, rozhodl jsem se, že nebudeš dělat celý den otroka, jistě týden ano.“

Martin si oddechne. Aspoň něco. „Takže?“ nadhodí.

„Jen v noci. Víš doma v teploučku postýlky.“

Sexuální otrok? Eh nemá představu, co asi s ním Míša bude dělat. „Aha. To znamená pouta bičíky a podobně?“ opatrně naznačí. Tohle asi nesnese.

„Ale kdepak! Za co mě máš? Dnes začínáme a já mám pro tebe první úkol. Dojedeš do obchodu pro tyhle věci. Kdyby něco neměli, tak vezmeš si sebou mobil a zavoláš a budeš mi po celou dobu říkat pane.“ Samolibě se uculí a vytasí se s papírem, který rozloží.

Martin si vzpomene na seznam rodin, kdy se na Mikuláše seznámili.

„Ukaž,“ řekne zvědavě.

„Pane!“ mírně ho napomene Míša.

Martin zamrká. Huch on to myslí váženě. „Prosím, ukažte mi to, pane.“ Martin se uculí, začíná ho to bavit.

„Hodný. Tady.“

Martin převezme seznam a zkoumá ho. Jahody, malé šampaňské, šlehačka, oříšky, zmrzlina, oplatky, kaviár?? Tady mu vyletí obočí nahoru.

„Tohle jsou nadstandardní položky pro chudého studenta, pane!“ Málem jsem na to zapomněl, jak Míšu oslovovat.

„V pořádku. Tady jsou peníze a můžeš se rozjet do obchodu. Globus nebo Hypernova.“

Martin zoufale se podívá na notebook. Dnešní práce skončila. „Jen uložím práci.“

„Pane.“

„Pane.“ Tohle se mu začíná nelíbit. Co má Míša v té své hezké hlavičce? Zavře ho a s taškou vyrazí na nákup.

Mobil.

„Nemají jahody, pane.“

„Tak jiné ovoce.“

„Stačí kiwi, pane?“

„Ano.“

„Pane a mandle nebo oříšky a jaké oplatky?“

„Mandle a čokoládové oplátky a kaviár kup černý a k tomu malé tousty.“

„Ano pane.“

„Máš všechno, Martínku?“ Marin s taškou naštvaně vejde do pokoje.

„Mám. Pane.“ Dodá, když vidí, jak se Míša zamračí a po oslovení spokojeně se usměje.

„Výborně dej zmrzlinu a šlehačku do lednice a do večera máš volno. Zbytek nech na lince.“

Martin jde schovat potraviny do lednice. Do malého mrazáku vloží čokoládovou zmrzlinu. Ten nákup je strašně divný. Kdyby byl Nový rok nebo Vánoce popřípadě oslava, ale nic takového neslaví. Shodí boty a přejde k notebooku. Čeká, až se načte a pozoruje Míšu. Je úplně rozjařen. Mohl bych ho možná aspoň políbit, ale za současného stavu absolutně neví, co má dělat.

„Pane, co máte v úmyslu udělat s těmi potravinami?“

Míša vzhlédne od knihy. „Najíst se. Uvidíš sám a teď ti povoluji volno až do večera což je za,“ podívá se na hodinky „dvě hodinky. Pak ti začne služba.“

„A pane, to takhle bude každý den?“

„Ano, Martine. Ráno dám ti nějaký úkol a večer mi ukážeš, jak ses to naučil.“

„Ale,“

„Otrok neprotestuje.“

„Míšo!“

„Martine a dost. Neumíš se vůbec chovat. Jiný pán by tě potrestal výpraskem. Vstaň!“ Martin fascinovaně vstane. „Ohni se.“ Plác. „Ale já jsem hodný a příště žádné odmlouvání.“

Přes ty tepláky tu ránu ani necítil. Začíná se mu to nějakým způsobem líbit. Schválně co udělá teď. Klesne na kolena a políbí mu nárt nohy. „Omlouvám se, pane, už se to nestane.“

Míša zrudne. Kruci tohle nemusí.

„Dobře. Můžeš se zvednout.“ Martin se posadí k notebooku a usmívá se. Bože tohle bude mít do otroka a pána hodně daleko, hádá.

Míša k němu se nakloní a políbí. „Vadí ti to?“ zašeptá.

„Pane v žádném případě. Začíná mně to zajímat.“ Uvědomí si, že opravdu ho začíná zajímat, co chce s ním dělat. Co chce dělat s těmi potravinami a ty další úkoly.

„To jsem rád a až skončíš s prací do školy, vykoupeš se,“ zaslechne zašeptání a lehoučké kousnutí do lalůčku ucha. Mimoděk zasténá. Míša je ďáblík. Raději se ponoří do úkolu od Plata.

Po dvou hodinách zaklapne notebook a protáhne se. Zahledí se z okna ven. Šeří se.

„Tak vstávat lenochu a do práce.“

„Ano pane.“

Přejde do kuchyně.

„Pokrájej ovoce a dej je na misky a talířky.“ Martin všechno vykoná a dívá se na talířky a co teď. „Svlékni se.“

Martin vytřeští oči. Proboha proč?

„Jsi moc liknavý. Mám tě potrestat?“

„Ne pane!“ rychle shodí ze sebe oblečení a nahý stojí v kuchyni. Kruci co teď?

„Jsi moc hezký, otroku, ale neopovažuj si o sobě myslet zas moc. Jsi přece jen můj otrok.“

Nějak si to odporuje, ale nechť. „Ano, pane.“

Míša ho pohladí po hrudníku, sklouzne na břicho a níž. Prohlíží si ho jako byho  nikdy neviděl nahého. „Perfektní. Běž si lehnout.“

Martin odejde a Míša bleskově vytáhne dva tácy a položí na ně ty všechny talířky a misky. Přejde s prvním do pokoje a k posteli a pak se vrátí pro druhý.

„Odkryj se. Mám hlad.“

Martinovi začne docházet, co má v úmyslu. Svačinka? Tohle na otroctví nevypadá, spíš na týdenní zajímavý sexuální maraton.

„Takhle pane?!“ odhodí pokrývku a lehne si roztažený na prostěradlo.

„Přesně. Teď se nebudeš hýbat. Jsi můj stolečkem a já mám obrovský hlad.“

„Jistě pane, jak si přejete.“ Taky mám hlad.

Míša si ho prohlédne a přemýšlí, jak a kde začít. Martin, když vidí jeho hladový a soustředěný pohled by se rozesmál, ale nemůže se hnout. To čekání je šílené. Už chce, aby začal a co potom až skončí s jídlem?

Míša sáhne do misky a vezme plátek kiwi. Položí ho na bradavku, až sebou Martin trhne a cítí, jak ho chladné ovoce vzruší. Chce se podívat, ale zaslechne. „Kdepak nech to být. To tě nemusí zajímat, otroku.“

„Pane, ano.“ Další pláteček kiwi na druhou bradavku. Míša spokojeně si to prohlédne. Dokonale. Další položí na stehna. Mandle položí na břicho. Dojde do kuchyně a vezme hrníček s teplou čokoládou. Vstrčí prst. Rozehřátá.

Martin bleskově mrkne na výzdobu. Bože on tam uprostřed těch potravin docela slušně stojí. Raději nechce to vidět. Položí se nazpět, když uvidí nad sebou Míšu a prst v čokoládě?

Míša namočí prst do čokolády a nanese mu na rty a ihned mu z nich ji slíbe.
„To je dobrota. Dovoluji ti zbytek slíznout. Pomaličku.“ Martin poslechne a lehce si olízne rty. Tohle začíná vypadat jako mučení třetího stupně inkvizice.

Míša na něho hledí a pak nanese další vrstvu. Trochu ukápne na kiwi a pak prstem maluje ornamenty. Vypadá to už moc hezky a vzrušuje to jeho otroka. Výborně.

Pomaličku se svlékne v pozici, aby Martinovi nic neuniklo. I jemu začínají být tepláky poněkud těsné.

„To není rozhodně všechno otroku!“ a vezme šlehačku. Trochu nanese na bradu a slízne a pak udělá z šlehačky náhrdelník, který pomalu sní a nezapomene důkladně olíznout pokožku, která se objeví.  Pak ji protřepe a donese ji k údu.

Martin pozoruje, jak láhev šlehačky pluje dolu. On ji tam chce nastříkat. Vzpomene si, jak to viděl ve filmu. Jaké to asi bude a už cítí, jak na něho dopadá šlehačka. Zasténá.

Tak tohle vždy chtěl udělat a jazýčkem olízne šlehačku a pečlivě ji olíže do posledního kousku. Další šlehačka je dána na varlata až se sněhově pokryji. Míša se spokojeně na to zahledí a vezme mandle. Pár jich přidá na šlehačku.

„To je perfektní.“ Někam odejde a pak Martin uvidí záblesk a trhne sebou. Kruci, on si ho fotí, jak leží s roztaženýma nohama.

„Dobrou chuť, Míšo!“ řekne Míša a hbitě sní plátky ze stehen. Vezme je zuby a pak pokračuje výš. „Teď si dám šlehačku s mandlemi. Víš, jaká je to dobrota?“ nabere trochu šlehačky a nese ji k Martinovým rtům. Martin po prstě chňapne a vsaje je dovnitř. Míša zajede s ním hloub, vytáhne a pak donese ještě jednou už s dvěma prsty. „Máš rád šlehačku otroku?“

„Miluji ji, pane.“

„Dobře.“ Vezme šlehačku a přemístí se nad Martina. Postříká si úd a nabídne ho Martinovi. Ten se trochu nadzvedne a se rty od čokolády hbitě ji slíže. „Jsi výborný otrok, ale nemá se to přehánět.“ Sleze a prohlédne si stůl do čeho se má pustit dál.

Vezme oplatku a začne seškrabávat už zaschlou čokoládu z těla. Martin zasykne. Nevěřil by, že ho to škrabání takhle vzruší.

„Chceš? Nedostaneš.“ Je moje a schroupe ji. Vezme další a zamíří si to ke šlehačce. Martin málem vyletí z postele, když totéž ucítí na varlatech a pak jazýček na nich a jak  s nimi hraji. Dotýkají se ho a jemně hnětou.

„Tady poslední zbyteček.“ Míša donese oplatku s šlehačkou k ústům Martina a ten ji chroupe.

„Pane, jak dlouho?“ ten tlak se nedá snad snést.

„Teprve jsme začali.“ Ujisti ho vesele. Martin v duchu zakleje. „Snad nechceš, abych tě přivázal. Budeš tak ležet ano.“

„Ano pane. Nešlo by to, pane, rychleji?“

„To by nešlo. Jsi drzý! Počkej, bude trest.“

Už zase. Proč ho tak musí mučit. Chce uvolnění, prahne po něm, touží, aby se ho dotkl, vzal do úst a on si ulevil.

„Jak chcete, pane,“ odpoví poslušně.

Míša nic neřekne a jí mandle rozsypané po břiše. Rukou si hladí pyj. Tohle je jako sen. Vysnil si to už dávno a zdokonaloval a teď má tady ochotného otroka. Jo přesně tak. Přemístí se opět nad Martina, který se dívá přímo na Míšův penis. Ten vezme čokoládu a potře si ho. „Trochu čokolády otroku.“

„Miluji čokoládu, pane. Mohu?“ a chňapne po něm. Míša poohne bedry a zajede do Martinových úst. Pak přestane a sleze. Spokojeně se zadívá napůl snědený stůl. Skloní se a začne jíst kiwi s čokoládou nešetříc bradavky. Líže je a občas je i jemně kousne. Martin rozkoší zasténá. Teď by se mohl přemístit dolu.

Míša znepokojeně sleduje šlehačku, jak už není na údu, ale sjela dolu. Postříká ještě trochu úd  a olíže ho od ní.

Teď ještě zádíčka a bude to hotové. Příště musí zmenšit porce, ale kdy zas tohle si bude moci dovolit? „Otroku otoč se a hezky na mně vyšpul svůj zadeček. Ano to je přesně ono a plác!“ a ještě jednou. Martina štípne plácnutí a trošičku zabolí. „Teď to trochu ochladíme.“ Martin ucítí polibek a skloní hlavu. Je vzrušený a cítí cukání, jak touží po mazlení a uvolnění. Míša je nelida a pak ucítí něco hladivého na zádech. Pootočí hlavu. Kaviár. Bože s kým to vlastně chodí?

„Vidíš, že to hezky jde.“ Vezme toustičky a začne jimi kaviár seškrabávat. Martin se prohne jak je to vzrušující. „Copak nelíbí se to?“

Ten starostlivý hlas. Ať jde do háje. Chce se udělat. „Ne pane. Je to příjemné!“ spíš by klel. Jestli takhle mají vypadat i ty zbývající dny, pak může jít rovnou do pekla.

„To jsem rád.“ Míša setře poslední černé kuličky a pak jazýčkem sklouzne k rýze a začne ji laskat až k otvoru. Políbí ho a chvilku líže a pak dojde do kuchyně. Martin má chuť natáhnout ruku a přejet si úd, ale nakonec to vzdá. Zkusí to dotáhnout do konce.

„Něco hezkého pro tvůj zadeček,“ a Martin sebou trhne. Co to je a pak si vzpomene na čokoládovou tyčinku. Zrudne, když mu dojde, co tam Míša provádí. Zbláznil se, ale mlčí.

Míša si zatím kousek ukousne a olízne se. Miluje karamel. Dojí tyčinku až k otvoru a vytáhne zbytek. Odloží a pronikne prstem dovnitř. Martin zasténá. Kruci ať už tam zajede.

„Otoč se.“ Martin se svalí a Míša vezme čokoládovou zmrzlinu a hbitě ji nanese na úd. Martin zasténá, jak v něm to vyvolá chlad, rozkoš, mrazení, ale i ztvrdne víc, než to je možné.

„Co to děláš?!“

„Pane!“ připomene a vezme ho do úst. Martin zakřičí a cítí, jak se v něm snad něco roztrhlo a pak slastná úleva vypjatého těla. Spokojeně se rozvalí na prostěradle. Tohle bylo nenormální. Slastné, božské, nejlepší vyvrcholení jaké kdy zažil.

„Otroku otoč se!“ ochotně se otočí a vystaví se. Míša ho pohladí po zádech a sklouzne k zadečku a pak se nasměruje a je uvnitř. Tenhle týden si může dělat, co chce a povytáhne se. Zajede až po kořen a sevře mu boky. Ano to je přesně to co si celou dobu přál a mizí v něm a objevuje se a pak už jen se v něm pohybuje a cítí, jak jeho varlata narážejí do té rozkošné prdelky. „Jo víc, víc už budu!“ vykřikne a vytáhne úd. Nestačí se ani ho dotknout a už stříká na prohnutá záda. Míša to rozmaže po Martinové těle. Martin si lehne a oddechuje. Míša si lehne vedle něho.

„Otroku?“

„Ano pane?!“

„Umyjeme se, povlečeš postel a jdeme spát.“ Zívne si. „A otroku.“

„Pane.“

„Zítra pokračujeme.“

„Nesmírně rád, pane.“ Míša pootevře oko a vyplázne jazyk. Martin se ho zmocní a potom úst. Vklouzne dovnitř. Má stále ještě chuť.

„Moc si dovoluješ otroku, ale jsem velkorysý.“

„Děkuji ti, pane.“ Co asi vymyslí zítra, když vezme bradavku do úst a jazykem po ni zakmitá a následně ji vsaje mezi rty.

Konec neděle, pokračování v pondělí

Pondělí