Shounen - ai povídky

Poslední dny

„Máme všechno?“ spiklenecky pošeptá Vašek Martinovi.

„Máme!“ zvedne obě ruce do vzduchu. V jedné ruce se mu houpe plechovka s barvou a ve druhé drží dva štětce. „Můžeme začít tvořit.“

„Picasso, jdeme na to!“ Oba vezmou štětce a začnou kreslit. Oblouk a oči, úsměv a paprsky a pak začnou pilně psát.

„Hotovo!“ pyšně oba řeknou a vztyčí zároveň vítězně prst. Nedaleko nich se činí inženýři. Vytvářejí jiný klikyhák - pravděpodobně buď vláček, nebo chemický vzoreček. Oba poodstoupí s rukama v bok.

„Martine, nejhezčí slunce jaké jsem kdy viděl!“ Oba se pyšně zahledí na slunce a jeho paprsky, ze kterých jdou jména a mezi nimi dvě jména. Martin a Vašek s titulem magistr, i když v jiných oborech.

„Můžeš mi říct, proč jsme se tak dřeli? Mohli jsme vypadnout za tři čtyři roky.“

„Protože, jak jsi jednou v tom kolotoči, nechce se ti ven.“

„Myslíš, že je to kvůli tomu?“

„Možná, ale tohle je náš poslední rok a máme titul.“

„Pche!“ odfrkne si Martin. „Kam jedeš na prázdniny?“

„Nevím. Chtěl bych jet do Anglie, ale sám nevím.“

„Máš ukončený obor filologie, ne. Vezmou tě kdekoliv.“

„Jo, proto jsem to protáhl. Možná tak trochu i kvůli Hastingsovi.“

Oba stojí v bezměsíční noci a dívají se na své slunce. Povzdechnou si. Za tři čtyři roky déšť, slunce, sníh a nohy dalších studentů smyjí jejich slunce. Nikdo si nebude pamatovat, že do té školy chodili.

„Kvůli komu?“ Vaška zezadu obejmou ruce a on ucítí polibek.

„Jacku! Lekl jsem se.“

„Kdo je Hastings?“

Martin spiklenecky mrkne na Vaška. Je na čase sdělit mu jedno z největších tajemství. Vašek pochopí a přikývne. „Chceš říct Suchar Hastings. No jeden učitel z Anglie.“

„Božíčku to musí být starý a šedivý.“

„Právě naopak. Byl tak hezký, že se jeden student vsadil, že ho dostane.“

„A jak to skončilo?“

„Jak? Martine, jak to skončilo?“

„Jak? No student si dojel pro svého učitele až do té Anglie a ze Suchara Hastingse se stal jen Hastings.“

„To mi připomíná… Neříkejte, že to jsem já!“ řekne rozčileně, ale pobaveně se usmívá.

„Možná. Copak já vím? Co budete dělat, pane profesore, a dokončil jste tu publikaci?“

„Ještě úpravy, které dokončím v Anglii a co budeš dělat teď po skončení školy?“

„Já?“ Zesmutní. S Míšou už nechodí a posledně ho viděl s vysokým hnědovlasým klukem. Něčemu se smál a byl šťastný. Málem, že nevylítl. Jenže on nemůže tak snadno zapomenout na roky, které s ním žil. „Prázdniny a hned na to do práce. Tatínek povídal, že mi něco sehnal.“

„Je mi to líto!“ Vašek mu položí ruku na paži.

„Neboj, to přejde. Chce to jen čas.“

„Dobře a jedeš někam?“

„Jet někam? Ne. Jen k babičce. Budu válet šunky. Pořídila si bazén. Tedy taťka babičce pořídil vestavěný bazén. Prý když jsou tak levné a vytočil si padesát procent slevy.“

„Závidím ti.“

„Copak ti nestačí moře?“

Vašek s sebou trhne. Myslel, že je konec. „Mohu jet k Rivii?“

Jack se odtáhne, jak mu začíná docházet, co má Vašek na mysli. „Počkej, ty jsi plánoval nejet? Zbláznil ses?“

„No plánoval,“ řekne nesměle Vašek.

„Jo a to jako mám Rivii čelit sám? Vždyť ze mě udělá párátka, pokud přijedu sám. Martine, není hloupý?“

Ale Martin mlčí. Chápe Vaška až moc dobře. Studentské lásky většinou končí rozchodem. Skončí rok, škola a každý jde svou cestou. Nezřídka je to kvůli práci nebo kvůli rodině i kvůli prázdninám. Všechno se to tak nějak smíchá. Ještě poslední den si slibují, jak se budou vídat a pak se rozletí do světa. V příštích letech se uvidí na odborných seminářích, školách, popřípadě se potkávají kvůli tomu, že ti šťastnější pracují ve stejných oborech a ti méně šťastní se nepotkají nikdy. Jedině kdy se vidí, jsou srazy a těch je poskrovnu.

„Co je s vámi?“ otáže se přímo Jack.

Martin s plechovkou a štětkami vykročí od Univerzitní knihovny pryč.

„Studentské lásky málokdy přetrvají poslední prázdniny.“

„Takže ses chtěl se mnou rozejít?“

Vašek sklopí hlavou a kopne do neviditelného kamínku. „Ano.“

Jack se nadechne a pohlédne na vzdalujícího se Martina. Začne chápat a posmutní. „Ale my se nemusíme loučit.“

„Nemusíme? Podívej se. I když pojedu na prázdniny, tak co tam? Jen protáhneme svoji agónii. Takhle se rozloučíme, budeme si psát a potom se rozejdeme.“

„Tak to nemusí být.“

„Ale tak to bývá. Nebuď slepý, Jacku.“

„Ty mě nemáš rád, že mě chceš chodit přes palubu? Nebo sis našel někoho jiného?“

„Blbče!“ procedí mezi zuby Vašek a rozeběhne se. Dohoní Martina, který už je pěkný kus vepředu. Jack zůstane stát u slunce, které namalovali na chodník před svou Alma mater.

Jack za ním hledí a neví, jak reagovat. Opravdu to měl v úmyslu nebo ne? Je pravda, že jejich milování se stálo více násilným, takovým jako by zoufalým. Měl tendenci se ho pořád dotýkat. Je to tím, že naplánoval odchod nebo čím? Proč ho už nechce vidět?

Od odjezdu Payneho si rozuměli, čím dál víc. Tak proč? Odchází pomalu z místa, kde po sobě aspoň zanechali nějakou stopu. Zítra bude s Vaškem na ceremonii, která oficiálně ukončí Vaškova studia a potom by chtěl odletět. Pokládal za samozřejmost, že Vašek poletí s ním. Jenže jak je vidět, byly to jednostranné plány.

„Chceš ho opustit?“

„Co mám jako dělat? Být jeho vydržovaným milencem po zbytek života, dokud by se mě nenabažil?“

„Můžeš pracovat přece v Anglii. Jack ti pomůže, na to dám krk.“

„Jakou tomu dáváš naději? Kolik procent? A pak dívat se, jak si najde někoho jiného?“ optá se drsně Vašek.

Martin sklopí hlavu a přemýšlí. „O nic moc velkou než, co jsem spočítal u mě a Míši. Viděl jsem ho s jiným klukem. Měl dlouhé tričko.“ Zasměje se. „Zvykl jsem si na ta krátká trika. Vzrušovaly mě, ale nikdy jsem mu to neřekl. Kruci, chybí mi.“

„Mně bude taky.“

„Co chceš dělat?“

„Musím si najít práci, hned. Sice jsem myslel, že pojedu na dovolenou, jenže pozvánku jsem nedostal a cpát se bez ní nehodlám.“

Martin zavrtí hlavou. „Býval jsi průbojnější.“

„Já vím. Asi stárnu.“ Zavrtí zoufale hlavou. „Nevidím budoucnost ani pro jednoho z nás. Co bys ty dělal?“

„Já? Chtěl bych vrátit čas.“

„Proč?“ optá se zvědavě a zastaví se.

„Protože jsem idiot a ten čas, co jsem sám, jsem mohl strávit s Míšou. Možná bychom se rozešli, ale neměl jsem se vzdávat… Počkej! Kam běžíš?“

„Kam? Za Hastingsem a díky!“ zamává mu. Martin pokrčí rameny a vydá se do prázdného pokoje na kolejích. Byt kde byl šťastný, opustil. „Kruci!“ zakleje a vyhodí plechovku i štětce do popelnice.

„Jacku! Počkej!“

Jack s klíčem ve dveřích se otočí. Vašek? Myslel, že dnes půjde někam pařit.

Vašek se před ním zastaví a s rukama opřenýma o stehna dýchá. „Uff jsi rychlej.“ Zářivě se usměje.

„Neměl jsi být někde na večírku?“

„Kdepak. Náš večírek bylo malování sluníčka. Myslíš, že mě Rivie snese?“

Co se asi stalo? Zvedne hlavu a zahledí se ke kolejím. Martin mu musel asi něco říct a on by rád věděl co. „Myslím, že ano.“

„Paráda!“ vytáhne se na špičky a políbí ho. „Co kdybychom to oslavili spolu?“

„Koupelí?“ Jack navrhne nadšeně i trochu nejistě. Už se rozloučil s Vaškem a z ničeho nic taková proměna.

Vašek přimhouří oči. „Dobrý začátek a pak si dám víno nebo máme šampaňské?“ Obejme ho a sjede rukama na hýždě. „Mám chuť ho z tebe pít!“

Jackovi se zadrhne dech. Bože ten je provokatér. Rychle otevře dveře a vtáhne ho do výtahu.

„Děláme rámus,“ snaživě podotkne Vašek a strhává z Jacka košili. Dotkne se ho rukama a přejíždí svaly, pohladí citlivá místečka.

„To je fuk!“ zamumlá mu do úst a vášnivě ho líbá. Neptá se proč najednou taková změna. Rozhodně nechce, aby si to rozmyslel a tak kuje železo, dokud je žhavé a pak, něco se v jeho dotecích změnilo. Už nejsou takové zoufalé skoro prosebné. Jsou chtivé, toužebné a rozhodně chtějí jen to jediné. Má radost, a když výtah cinkne, vykopne skoro dveře a vypotácí se na chodbu.

„Sodoma Gomora!“ vydechne pan Novák s očima navrch. Nemůže spát a tak jde se svou fenkou Rozálkou na procházku. Že je jedenáct hodin ani jednomu nevadí.

„Dobrý den, pane Novák!“ pozdraví Jack a šátrá po klíčích. „Je tam teplo.“

„Sodoma Gomora!“ zavrčí pan Novák a vejde do výtahu. „Vidělas ty dva, Rozálko. Že se nestydí, nestydové.“

„Haf!“ odpoví mu Rozálka a hledí na něho velkýma hnědýma oddanýma očima.

„Tak koupel?“ zamumlá Vašek.

„Šampaňské?“

„Kašlu na to!“ Vašek ho přitiskne k stěně.

„Dnes jsi nějak dobyvačný.“ poznamená Jack.

Vašek zrudne. „Vadí ti to? Chceš, abych byl úplně pasivní?“

„Až potom. Tedy pokud se na něco ještě vzmůžu.“

„Neboj se staroušku, pomohu ti, jak budu umět.“

„Mladíku, ještě do starého železa nepatřím.“

„Opravdu? Tak to mi musíš dokázat.“

Jack okázale zavrčí a pak rychle svlékne sebe i Vaška. Popadne ho do náruče a jde s ním do ložnice. „Vidíš, nejsem až zas tak starý.“ Hodí ho na postel, až zaskřípe a prohlíží si ho. Vašek se pod jeho pohledem protáhne a vystaví. Má rád tu chvilku, kdy si ho přivřenýma očima prohlíží, než se na něho vrhne jako na nějakou vzácnou chuťovku. Připadá si sexy a žádoucí.

Jack položí jedno koleno na postel. „Uvidíš, ty štěně, co to je mě dráždit.“

„To chci vidět, stařešino. Nepotřebuješ k tomu pomůcku? Nevím, jestli to ještě ve svém věku zvládneš.“ Jemně ho provokuje

„Potřebuji jen tebe!“ Položí se na něj a Vašek zašátrá pod polštářem. Nejdřív mu to připadalo hloupé se mazat gelem, ale jednou nechtěně zjistil, že je to nutnost. Podá gel Jackovi. Ten ho odloží vedle a roztáhne mu nohy. Uvelebí se mezi nimi a položí ruce na hruď. Prohlíží si ho a laská. Ruce i pohled kloužou níž a níž.

„Nádhera,“ vyjádří poklonu údu, který před ním stojí a vezme ho do úst. Vašek zamručí slastí. Miluje, když ho Jack hýčká a nechá ho klesat a stoupat do propasti vášně a potom v jediné vteřině vybuchne v oslepujícím záblesku. Vznáší se někde v prostoru a jenom vnímá tu beztížnou chvilku a potom se vrací nazpět. Nechce se mu a rád by tam zůstal navždy.

„Trápíš mě!“ dostane ze sebe.

„Hm,“ zamručí Jack a pokračuje. Rád se věnuje Vaškovi a dělá mu nesmírně dobře, když poslouchá jeho steny i jakou má moc ho vzrušit. Je to skoro tak nádherné jako jeho vlastní rozkoš. Pohlédne do obličeje stažené rozkoší a hladí ho rukou. Skloní se k němu a v hlavě má jen myšlenku na to, aby se měl Vašek nádherně.

Vašek má doslova vymeteno v hlavě ze slasti, kterou mu působí Jack. Odtáhne ho od sebe a vášnivě ho políbí a pak se přetočí na čtyři. Chce ho mít v sobě.

Jack na nic nečeká, rychle vymáčkne gel na ruku a potře si pyj a pak i Vaška. Pronikne namazaným prstem a pak ho nahradí údem. Zasténá, když do něho hladce vklouzne. Chytne ho za boky a pomalu se v něm pohybuje.

Vašek vklouzne rukou pod tělo a začne se hladit. Chce, chce už to skončit, chce pokračovat, chce se uspokojit.

„Já sám!“ zašeptá mu Jack a stiskne Vaškovu ruku.

„Udělej mě!“

„Tak proč jsi mě nenechal pokračovat?“

„Nevím, prosím!“ zašeptá a klečí. Oči zavřené, vychutnávající si jak do něho Jack proniká. Víc, chce toho víc. Chce, aby to trvalo věčně. Tu slast z laskání i pohybu skoro nevydrží, ale miluje to, chce to. „Já už…!“ nedořekne a prohne se.

Jack mu přejíždí ochabující úd a Vašek se po chvilce zklidní a ostře si začíná uvědomovat pokrývky, kolena a v sobě Jacka. Zabručí. „Pokračuj!“

Jack nic nevnímá a pak ho vytáhne a rychlými pohyby se udělá. Zasténá a zavře oči. Oddechuje a pak otevře oči. Nic se mu nechce. Je naprosto spokojený. Natáhne se pro ručník a otře je.

Vašek si lehne, doslova se rozvalí. „Bože, to byla jízda!“ zamumlá.

Jack pracně vytáhne zpod Vaškova těla pokrývku a přikryje je. Zívne si.

„Jízda?“ a obejme ho. Vašek se k němu přitulí. Tohle má z celé procedury, to je děsné slovo, nejraději.

„Hm no ano. Jízda. Nepřipadá ti to někdy jako jízda? Jak vklouzáváš a když mě hladíš sem a tam sem a tam.“

„Červenáš se.“

„Proč bych nemohl?“ zavrčí rozpačitě Vašek a pak se ušklíbne. „Nikdy jsem nepředpokládal, že mi to někdy někdo bude dělat do zadku.“

Jack se rozesměje. Prostě někdy Vaška nechápe. Jednou je jak upejpavá panenka a hned na to skoro vulgární.

„Nesměj se!“ lehounce ho bouchne Vašek. „Je to náhodou zázrak, že jsme ještě spolu.“

„Proč? A pak, nemusíme to dělat pokaždé, jak to chceš ty.“

„Jako já? Co tím chceš říct?“

Jack se uculí, když vidí obrys jeho nadzvednuté hlavy a v příšeří se dívá do jeho obličeje. „Pokaždé si vybereš polohu, jakou chceš ty a pak se můžeme jen hladit, třít nebo dělat mezi stehny. Nemusím být v tobě.“

 „Já vím, ale,“ zrudne a lehne si na Jackovu hruď. Dýchne na pokožku a pohladí místečko. „Já to mám tak rád, ale vynasnažím se ti splnit i ty ostatní věcí.“

Jack se usměje a pohladí Vaška po zádech.

„Víš, že to miluji? Nejvíc ze všeho. To jak se mě dotýkáš, hladíš, věnuješ mi pozornost. Cítím se dobře a žádoucně. Myslím si potom, že po mně ještě toužíš, že jsem ti ještě nezevšedněl.“

„Blázínku!“ zamumlá Jack. Popravdě nikdy to moc nedělal, ale Vašek ho to tak nějak naučil a zjistil, že se mu to líbí. „Přece víš, že mě vzrušuješ.“

„To jsem rád. Někdy pochybuji, víš. Na kolejích je spoustu hezkých kluků a mohl by sis vybrat někoho, jak se to říká – nedotčeného.“

„Pitomečku!“ řekne něžně. Bože, o tomhle neměl tušení, že se Vaškovi honí takové pitomosti hlavou. Někoho nedotčeného a zaučovat ho? A pak, že se lidi neobjevují. On má pořád pocit, že na Vaškovi je něco nového. Například teď.

„Nejsem pitomeček. Mám někdy strach a co?“ zavrčí rozpačitě. Poslouchá tep Jackova srdce a cítí jeho teplo na svém těle a je mu dobře. Tohle by se dalo přirovnat k ráji.

„Ale jsi a potom, já bych se spíš měl obávat, ne ty.“

„Nechápu,“ nadzvedne se a políbí ho na rty.

„Jsem už přece jen v letech, výdrž prachmizerná a mohl by sis najít někoho mladšího, hezčího,“ řekne lehce výsměšně, ale srdce skáče jako na horské dráze.

Vašek mu zaťuká na čelo a pak přiloží ruku. „Horečku to nemá. Ono se to zbláznilo.“

Jack se usmívá a drží ho v objetí. Vašek skoro na něm leží, ale jemu to nevadí.

„Ono to špatně předpokládá. Ono se to potřebuje léčit. Zavoláme mu pana doktora.“

„Už přestaň!“ se smíchem utne Vaškovo povídání Jack.

„Dobře!“ uculí se Vašek a sleze z něho. Zívne. „Měli bychom, pane profesore, spát nebo zítra budu vypadat, že jsem po flámu.“

„U tebe ani nic jiného nečekají,“ zabručí pobaveně Jack, ale cítí, že je taky unavený.

„Měl bych se konečně usadit, že?“

„U všech bohů, jen to ne.“ Nedovede si to představit.

„Neboj, tak hrozné to asi nebude a pak musím zůstat fit a odhánět konkurenci. Promiň, ale jdu spát. Teplo.“ Zavrtá se blíž k Jackovi. Spokojeně se usmívá s myšlenkou, že ho vzrušuje.

Jack ho políbí do vlasů a zavře oči. Vašek je ustrašený blázínek. Spíš on má obavu, že si jednou najde někoho přitažlivějšího a mladšího a odejde. Povzdechne si. Jenže on by to nikdy Vaškovi nepřiznal.

Dzzz.

„Vypni ten krám!“

„Jak chceš.“

Ticho.

O hodinu později.

„Ježíši Maria!“ Vašek vyskočí a rozhlédne se. „Sakra!“ Sakra!“ kleje a snaží se navléci do černého obleku. Z vázy popadne květiny.

„Počkej, zavážu ti to.“ Vašek mačká kytku v ruce a netrpělivě čeká, až mu Jack zaváže uzel na kravatě.

„Stihneš to.“

„Jo budu zdrhat jako fretka!“ zařve na něho z chodby a třískne dveřmi.

Jack se podrbe v klíně a přemýšlí, co teď. Umýt, najíst a snad stihne konec ceremonie a potom mají zamluvený stůl v restauraci U Lva.

Sprcha, rohlík od včera namazaný sýrem a horký čaj. Podívá se na hodinky. Půlhodinka a možná to stihne. Vezme zabalený dárek a jde.

V prostoru univerzity pozdraví pár studentů a jde do auly. Konec. Nu což, nevadí. Budou fotografie a on si zamluvil ještě jednu sadu navíc. Taky video. Pozoruje Vaškovu hlavu v davu. Tak dokončil školu.

Vašek na sobě ucítí pohled a zvedne hlavu. Baví se zrovna s Martinem. Bezstarostně mu zamává a Jack přikývne a pak si povšimne postavy v koutě. Míša? Tváří se smutně a tak nějak… udělá krok, když Míša zvedne hlavu a rychle odejde. Co se děje?

„Míšo!“ ale ten se neotočí a zmizí jako pára nad hrncem.

„Co je?“

Jack se otočí k Vaškovi. „Viděl jsem Míšu a všechno nejlepší. Nevěděl jsem, co koupit a snad ti pár let vydrží.“ Podá mu malou krabičku.

„To jsi nemusel,“ a hned roztrhne obal. Vytáhne elegantní hodinky.

„Jsou do vody, ehm, to víš zátoka a ty tvoje hodinky…“ koktá Jack.

„Ono se to nesluší, ale díky!“ a bouřlivě ho obejme. 

Někteří se ušklíbnou, ale Vašek si z toho nic nedělá. Někteří rodiče jsou evidentně v šoku.

Vašek ihned stáhne staré a nasadí nové. Zálibně si je prohlédne a pak se nakloní a vlepí mu na tvář polibek.

„Nestydo!“ zavrčí Jack, ale je podivně spokojený, že se k němu konečně začal hlásit. Zajímalo by ho, proč zrovna teď a ještě k tomu v přítomnosti tolika lidí.

Vašek si z toho nic nedělá.

„Martine!“ a bouřlivě ho obejme.

„Ahoj to je můj taťka s mamkou a ségra. To je profesor H... Jack Lengley a Vašek Koucký, můj kamarád.“

„Dobrý den!“ ozve se jak Jack, tak Vašek. Maminka popadne Vaška a táhne ho pryč. Všichni na ně zírají.

„Ty víš o Míšovi a Martinovi?“ Začne, když jsou z doslechu.

„Vím.“

„Pak, můžeš mi říct, proč se rozešli?“

Vašek se pozastaví. „Já si myslím, že no… Martin si vypočítal, že jim to nevyjde a tak dal Míšovi kopačky.“

„Pitomec!“

Vašek jen vyhekne. Pitomec?

„Vůl a blbec stejně jako jeho otec. Hele, Vašku, ty jsi jeho nejlepší kamarád. Vím to. Matka ví vše.“

„No snad ano.“

„Nikdy bych si to nepomyslela, ale mám k tobě jednu velkou prosbu.“

„Jakou?“

Jack se znepokojeně dívá, jak Vašek kroutí hlavou, potom váhavé přikývnutí. Pohlédne na sestru Martina a na Martina.

„Vidím ji tak poprvé,“ začne Martinova sestra a vytřeští oči údivem, když vidí maminku, která nadšeně objímá Vaška. Pohlédne na otce. A kruci, ten jeho pohled. Zas něco naplánoval, nebo plánuje, nebo bude plánovat. Vracejí se. Podivné. Maminka je hned nějak spokojenější.

„Tak a co máte v plánu?“ Obrátí se k nim Martinův tatínek.

„Oběd U Lva,“ prozradí Vašek.

„Nechcete se přidat?“ nabídne jim Jack a Vašek jen kouká.

„Pokud bude místo,“ ale to už Jack poodejde a vytočí číslo. Začne mluvit rychle anglicky a pak zvolní tempo.

„Je zázrak, co dokáže angličtina,“ zamumlá a otočí se k nim. „Můžeme jít.“

Všichni vyrazí vpřed.

„Ty, co chtěla po tobě moje mamka?“

„Co chtěla? Maličkost, a pokud to bude v mých silách, zařídím to. Nevím jak, ale pokusím se o to.“

„Vašku?!“ zavrčí Martin.

„Jak se to chováš!“ přistane mu plácnutí od dost menší mamky. „Nevrč tu a chovej se slušně. Nevychovala jsem opici, ale člověka. Tedy doufám.“

Vašek ho v duchu polituje. On nic takového nezažil, i když od babičky občas dostal taky pohlavek nebo na zadek, ale to jen na začátku, kdy dost vyváděl. Posmutní, když si na ni vzpomene. Kéž by tady ještě byla a mohla ho vidět u promoce.

„Je ti něco?“

„Jen je mi líto, že se toho nedožila babička.“

„Určitě to vidí.“ A kupodivu mu to ani nepřipadá jako klišé.

„Díky. Jen kvůli ní jsem začal chodit na vysokou školu. Řekla doslova, že mám na víc než se vyučit zedníkem. Asi na ni budu dost často vzpomínat.“

„Na tom není nic špatného.“ Dotkne se ho Jack. Vašek sevře jeho ruku do své. Je rád, že aspoň někdo přišel na jeho promoci a nemusel být sám.

O dva dny později je odbavuje usměvavá letuška na Ruzyňském letišti. Za hodinu je nástup.“

„Děkujeme.“ Oba vezmou zavazadla do letadla a jdou k celnici. Vašek vyhodí láhev vody a projdou.  Před celnicí se otočí nazpět a hledí na dav.

„Vašku?“ Optá se ustaraně Jack. Poslední dva dny jako by to ani nebyl Vašek. Když do této malé republiky přijížděl, vůbec netušil, co si bude na konci pobytu odvážet. Pousměje se.

„Nic jen…Mám pocit, jako bych odjížděl navždy.“ Zavrtí hlavou a pohlédne na Jacka. „To je pitomost, že. Já se sem vrátím.“

Jack nic neřekne. On doufá, že sem se už nevrátí. Chce, aby s ním zůstal, ale chce totéž i Vašek? Neví, jak se optat a nutit ho násilím taky nemá cenu a pak je tu Rivie. Pořád mu vrtá hlavou to Nás a její plán. Jaký plán? Co má za lubem? Stará paní, když si něco umane, jde přes mrtvoly. Zdá se být křehká jako motýlek, ale ve skutečnosti je z ocele. Možná za to tak trochu může její rodina a jeho prababička. Nikdy ji nepoznal, ale z vyprávění ví, že nebyla zrovna příkladem ženy, která s sebou nechá mávat a babička je po ní. Spíš ostatní se nechají od ní manipulovat.

Když jdou k bráně, objeví novinový stánek a Jack se nadšeně vrhne k novinám.

„Vždyť je dostaneš zdarma v letadle,“ zabručí Vašek. „Víš, kolik stojí?“

„Jenže já si ty novinky chci přečíst hned teď a nesýčkuj. Už se mi stýskalo.“ Nakoupí čtvery různé noviny a s nimi v podpaží jdou k bráně. Posadí se až u skleněné stěny a Vašek kouká ven na dráhy. Po chvilce zapne mp3 a poslouchá hudbu, zatímco Jack dychtivě pročítá noviny. Odkládá jedny za druhými a pak zavře poslední. Pohlédne na Vaška, který vypadá, že podřimuje.

„Letadlo do Londýna…“

„Vašku.“

„Je čas?“

„Ano.“

„Pak vzhůru prázdniny a po prázdninách si musím hledat práci. Nejspíš zkusím něco s angličtinou. Docela mi jde, ne?“

„Jistě. Rozhodně lépe než mně čeština.“

Vašek se rozesměje. Ta věta z jeho úst zní tak strašně cize.

„Nesměj se, nebo ti dám špatnou známku.“

„Pozdě, pane profesore. Měl jste mi ji dát hned na začátku. Tak potřetí v Anglii. Myslíš, že Rivii nebudu vadit?“ Má strach a neví proč.

Jack ví, že se nechce cpát někam, kde není vítán nebo pozván. „Určitě bude nadšena. Přijede pro nás na letiště, a kdybys nepřijel, vyčítala by mi to do konce života. Myslím, že když jsi jí tehdy pomohl s nákupem, že se do tebe zamilovala.“

„Myslíš, že by si mě vzala?“

„Skočila by po tom.“ Zamrazí ho, když si vzpomene na Riviiny pokusy ho oženit. Proč ho vlastně chce tak mermomocí dostat do chomoutu?

Podá letenku a pas letušce, přijme nazpět lístek a projde dál. Počká na Vaška. Sedí hned vedle něho.

Plán  - Co když ho chce oženit s Vaškem? Ne, to je pitomost, i když u ní člověk nikdy neví a co Vašek?  Hm, oženit se s Vaškem? Ohromen se usadí do křesla a zapne pásy.

„Jacku, je ti něco? Bojíš se létat?“ Nikdy s Jackem neletěl.

„Ne, to ne.“ zadívá se na starostlivou Vaškovu tvář. On s ním navždy. Mít na ruce prstýnek a on by měl stejný. Poposedne si, když si uvědomí podivný cit, který se šíří celým tělem.

„Já jen, že vypadáš divně a mám snad někde skvrnu, nebo proč se na mě tak díváš?“ Vašek si poposedne, vykloní se do uličky, podívá se do kapsy u sedadla, nakonec vytáhne časopis a listuje v něm.

Jack ohromeně sleduje jeho zvědavost. Jako by letěl poprvé. 

„Nic. Jen přemýšlím nad tím, že letíme spolu poprvé.“

„To ano. Jacku, myslíš, že se jí ten porcelánový šálek bude líbit?“

„Určitě. Už jsem ti to říkal.“

„No jo, ale přece jenom. Dobře, budu ti věřit. A vidíš, ani jsem ti to neřekl. V listopadu se musím odstěhovat. Paní majitelka se vrací domů. Něco tak pěkného budu shánět těžko.“

„Ano.“ Začíná ho tím zlobit. Kde jako on má místo? A má vůbec nějaké?

„Vašku a kde mám místo já?“

Vašek se schoulí, hraje si s pásem a upřeně ho pozoruje, potom zvedne hlavu a zářivě se usměje. Co má říct, že má strach, že se bojí budoucnosti bez něho, ale zároveň jí nevidí s ním?

Mám strach z toho jeho úsměvu.

„Omlouvám se, já… už poletíme, ne.“

Jack si povzdechne. Tohle se musí nějak vyřešit, nebo byl jen dočasnou milostnou zkušeností Vašíka? Co když sázka pokračovala? Co když celou dobu byl jen předmětem sázky. Kruci, nesnáší tyhle pochyby. Ten prstýnek by vše vyřešil, uvědomí si z ničeho nic. Takže jeho plán přes prázdniny bude spočívat v tom, že se bude snažit uhnat Vaška do chomoutu a něco mu říká, že to bude těžší než Riviiny snahy ho uhnat k manželství. Dostane prstýnek, pochyby zmizí a on bude moci klidně žít. To chce přípitek.

Když rozvážejí nápoje, řekne sobě i Vaškovi o víno.

„Víno?“ optá se udiveně Vašek. „Něco slavíme?“

Jack je rozlije do plastikových skleniček. „Na nás, na prázdniny?“ řekne a pohlédne na něj vášnivým pohledem.

Vašek zrudne a napije se. „Na prázdniny a“ a vesele se ušklíbne, „na Pašeráckou zátoku.“

„Na Pašeráckou zátoku,“ zopakuje Jack. Napije se.

„Těším se jak malej. Oblíbil jsem si penzion a prostředí i městečko. Bude mi moc chybět.“

Ale nebude, Vašku, nebude. Ještě to říct nějak šikovně Rivii, že se bude ženit. No na svatbu bude reagovat nadšeně, to ví. Horší je, jestli přijme Vaška. Má ho sice ráda, ale coby, ehm, manžela manželku? Ježíš - druha. To bude lepší. No, nemusí ho přijmout. Babičku zvládne rychleji. U ní začne. Mohl by se oženit proti její vůli a je to. Nebude mu diktovat.

„Tak proč tam nezůstaneš navždy? Dnes je to snazší než v minulosti.“ Začne s Vaškem hned. Bude tvrdým oříškem.

„Cože?“ dostane ze sebe Vašek. „Myslíš, jako žít mimo Čechy?“

„Ano. Nikoho tam nemáš, jen kamarády a známé a anglicky umíš díky mně perfektně, tak proč ne?“

„Už mě to napadlo také, že bych mohl pracovat v zahraničí. Víš, Londýn, Paříž nebo podobně. Najít nějakou mezinárodní firmu.“

Mluvím o městečku, trumbero, ne o Londýně! V duchu zaúpí. Bože, je tak natvrdlý, nebo to dělá? Jenže podle jeho výrazu, nikoliv.

„Torquey a Exeter je docela velké město a má univerzitu.“

„Ještě se rozhodnu, ale ten nápad není tak špatný a měl bych i větší plat. Nebo Nový Zéland, Kanada a Spojené státy!“ Začne vypočítávat, kde všude by se mohl uchytit.

Jack málem skřípe zuby a vyje. Ten malý mizera. Musí přece vědět, oč mu jde. Nebo, ohromeně si začne přiznávat, to neví.

„Rozhodně ti v rozhodování pomohu a Rivie taky.“ Bude mi muset pomoci, protože sám to nezvládnu, pokud mu neřeknu jasně, co chci. Jenže to by se taky mohl sebrat a ztratit někde v Austrálii. Nechce svého budoucího druha nahánět někde po posledním kontinentě.

„Jsem rád, že mohu u vás být, Jacku. Nevím, jak poděkovat.“

„Mám tě moc rád.“

No ano, ale takhle to říct v letadle, kde je poslouchá dobrá polovina lidí a k tomu letuška… Proč zrovna teď?

„Proč ses ke mně nechtěl hlásit předtím.“ Všimne si, jak se ho dotýká a teprve teď si uvědomí Vaškovu ruku na své.

Vašek se začervená. „No, učil jsi a nechtěl jsem, aby vznikly řeči. Ono něco se prosáklo, ale hlídal jsem, aby nic nikdo důkladně nevěděl. Lidi nejsou moc hodní, i když najdou se výjimky. Víš, nechtěl jsem, aby si mysleli, že tě ovlivňuji a pak bys z toho měl problémy, že jsi se mnou a drby dovedou být nepříjemné.“

Tak tohle ho nenapadlo. Tak Vašek ho chránil. Ví moc dobře, že měl určitý vliv na škole. Neví sice jaký a proč, ale byl velmi oblíbený. „Děkuji.“

Vašek zrudne ještě víc a raději se zahledí z okénka. Zahledí se na modrou oblohu a potom se otočí k Jackovi. Usměje se, až si na vedlejším sedadle povzdechne jedna holka. „To já jsem rád, že jsi se mnou. Moc rád.“ Rád by ho políbil, ale neodváží se a tak mu pohladí ruku. Neví, co bude dělat po prázdninách, ale bude mu chybět skoro tak moc jako Martinovi Míša. „Trochu si lehnu. To balení nebylo snadné a netušil jsem, kolik jsi toho za ty roky nasbíral.“

„Lehni si.“ Vašek sklopí sedadlo a položí hlavu na opěradlo. Za chvilku Jack zaslechne spokojené oddechování a hlavu na svém rameně. Zavře oči a začne formulovat věty, jak své rozhodnutí naservírovat babičce Rivii.

„Vstávej!“ Vašek nezřetelně něco zabručí a protáhne se. Zívne na celé kolo a otevře oči. Pohlédne do tváře Jacka. Musím, pokusím se s ním zůstat co nejdéle. Každý den si užít, jako by měl být poslední. Nechci to vzdát jako Martin. Každá minuta, hodina může být poslední a já ji nechci promarnit.

„Dobrý večer.“

„Přistáváme.“

„Jsem rozlámaný. V letadle se mizerně spí.“

„Zjistil jsi to brzy.“ Vašek narovná sedadlo a za patnáct minut přistávají. Hlášení o počasí ignoruje a pozoruje přistávání.

Vystoupit z letadla, zavazadla, jedno jeho, tři Jackova. Jdou k východu.

Tam je babiččin šofér. Jdou k muži, který prkenně drží ceduli. J. Lengley. „Dobrý večer.“

„Pane Lengley, paní Rivie vás očekává v autě. Prosím, pojďte za mnou.“ Rozpačitě se zadívá na zavazadla.

„Veďte nás.“ Jdou za řidičem na parkoviště k většímu černému autu. Dveře se otevřou a vystoupí Rivie.

„Rivie.“

„Jacku, konečně. To mizerné letadlo mělo zpoždění. Vašku pojď sem.“

„Dobrý den, paní Rivie.“

„Rivie. Já tě to nenaučím. Je mi líto babičky.“

„Byla moc ráda z těch dopisů, děkuji.“

„Tak nasedneme a musíme pár důležitých věcí probrat.“ Naloží zavazadla. „Není jich nějak málo?“

„Ještě něco přijde poštou- nedůležité věci.“

Rivie se zamračí. „Neptám se na tvé věci.“

„To mi na prázdniny stačí,“řekne Vašek.

 Rivie pohlédne na Jacka. „Hlupáku.“ Suše řekne a nasouká se do auta.

Vašek udiveně pozoruje Jacka. Vůbec se neozval. Podivné.

„Všechno až doma a zítra. Jsem unavená.“ Opře si hlavu o opěrku a zavře oči.

Auto tiše vrní a jedou setmělou krajinou. V autě je ticho a nikdo nemluví. Vašek drží Jackovu ruku a šťastně se usmívá. Rivie je ráda, že přijel. Neví, jak vypadá zbytek Anglie, ale tohle je naprosto okouzlující krajina. Zvedne Jackovu ruku a políbí ji na hřbet.

Je šťastný a on je z toho tolik rád. Tak nějak má mír v duši. Nedá se nic dělat Jacku. Na každého to jednou přijde a pak mohl ho potkat horší osud než je Vašek. Nakloní se k němu a pošeptá. „Miluji tě. Vždy budu.“

Vašek neví, co říct. „Já tebe taky miluji.“

„Tak proč?“

„Myslím, že se bojím,“ šeptá. Rivie nejspíš usnula. „Víš, je to jako v pohádce. Jenže místo princezny najdu prince a bojím se, že je to jen pohádka. Ve skutečnosti se tohle neděje. Bojím se, že jednou se probudím a všechno zmizí a ta…“

„Chceš tomu předejít.“

„Přesně tak. Nechci potom zmateně bloudit a ptát se, kde je chyba, proč se to stalo a kde jsi. Proč tu nejsi se mnou, a já budu hledat náhradu.“  Křivě se pousměje. „Pokoušet se hledat.“

„Co když se pleteš? Co když se neprobudíš nikdy?“

„Jenže to není reálné.“

„Realita. Dobře si rozumíme a nejen v posteli, tak proč to chceš ukončit? Počkáš s tím rozhodnutím? Aspoň o tom uvažuj. Moc toho nechci. Dva měsíce.“

Rivie je pečlivě poslouchá. Aha tak v tomto je problém. Tak mizerný problém. Jednoduše není žádný problém, ale je ráda, že nemusí Vaška Jackovi cpát proti jeho vůli. Už loni se rozhodla o tom, že Vašek je pro Jacka dokonalý. Trochu ho vyvádí z klidu a vnáší do jeho života pestrost a to on potřebuje. Nepotřebuje stereotypnost, jenže najít někoho, kdo by zas nebyl úplně potřeštěný a k tomu nechodil v růžových košilích, nesnáší ty typy, je těžké. Chvilku uvažovala o Paynem, ale moc se česal a fintil. Jack věčně na něho čekal a to ho vyvádělo z míry, i když to nedával na sobě znát. Ne, Vašek je zatím nejlepším kandidátem a pak, lidi ho mají rádi. Nevadí jim.

„Já, dobře. Uvážím to.“

Jack si ho přitáhne a políbí. „Víc nechci. Chybělo mi to,“ zašeptá mu do úst.

„Mně taky.“

Ti dva jsou naprosto tupí. Jenže ona už zrovna není nejmladší a má taky nějaké svoje požadavky.

„Jsme na místě,“ ozve se hlas šoféra.

„Rivie.“

„Já to vím!“ Opře se o hůlku a vystoupí.

„Vašku, zítra ráno tě chci vidět u sebe, potom Jacka a potom vypadnete do zátoky. Nezapomeňte se stavit u Alberta a dobrou noc.“

„Dobrou noc!“ Trojmo se ozve.

„Tvoje babička měla být generálem, ale do zátoky se těším a na Jitřenku taky.“

„Hlavně tam budeme sami. Pojedeme zrána a nehneme se odtamtud až do večera,“šeptá mu do ucha.

„Pane Lengley, prosím za mnou.“ Vedle nich tiše jako duch stane Marie. Oba zrudnou pod jejím nezúčastněným pohledem a vykročí za ní s kufry v rukou. Podívají se na sebe a pak stanou, aniž si čehokoliv všimnou ve velkém pokoji pro dva.

„Marie… Už tu není.“

„Jacku, proč mám pocit, že jsem tu ten pokoj nikdy neviděl?“

„Protože tu nikdy nebyl. Všechno je nové a pro nás.“ Babička má plán a zajímalo by ho jaký. Se svatbou bude souhlasit a podle toho pokoje, který je pro dva s manželskou postelí, zřejmě už ví, koho si vezme a nějak začíná tušit, že to věděla na rozdíl od něho už od začátku.

Svalí se na postel a rozesměje se.

Vašek nechápe, co je tu k smíchu, ale hupne vedle něho, až se postel trochu prohne. „Je to od ní hezké, že nám dala udělat pokoj, ale nemyslíš, že trochu zbytečné? Na jedny prázdniny je to moc.“

„V tom je víc, Vašku a nepřemýšlej o tom. Ono se to nezdá, ale babička si může dovolit hodně.“ Stáhne si ho k sobě, dál nevysvětluje a začne ho líbat.

„Jsem unavený.“ Jack pohlédne na vedlejší dveře. Pustí Vaška z náruče a jde ke druhým dveřím. Tiše hvízdne. Babička Rivie se zbláznila. Musí si být zatraceně jistá, že oba svolí.

„Tedy - to je koupelna!“  Bílá s vínovými doplňky. Velká vana a v rohu sprchový kout. Doslova ho svrbí, aby do něj zalezl a pustil si horkou sprchu.

„To tedy je.“ Zamyšleně se dívá na sprchu.

„Osprchujeme se a pak jdeme spát a ráno naklušeme s raportem k Rivii.“

„Jacku,“ začne o pět minut později Vašek. Stojí pod sprchou a mydlí se. „Proč mám divné tušení, že to vše není jen tak?“

„Uvidíme zítra.“ A jak zná babičku, nebude si brát servítky. Přednese se samozřejmostí, co chce ona a ne to, co chce okolí. A jeho už od otevření dveří toho pokoje zajímá, co to je a nakolik se to bude shodovat s jeho plány.

Rozhodně další den bude ve znamení bitev. 

Den_ve_znamení_bitev