Jdi na obsah Jdi na menu

Poslední rok

9. 3. 2009

Námluvy a sázky

 

Poslední rok

 

„Mělo by být šeredně a ne hezky,“ řekne dutým hlasem Vašek v černém obleku s kytkou barevných chrysantén vypadajících jako něžné kopretiny.

Jack ho drží za loket a jde tiše vedle něho. Před ním stejně oblečení lidé a ještě před nimi černý vůz. Nemá rád pohřby, ale Vašíkovu babičku si velmi oblíbil. Trochu mu připomínala Rivii. Teď je tu s Vaškem. Vašek mu řekl jenhodně málo z toho, co se mu stalo v minulosti a nikdy víc. Říkal, že nechce vzpomínat na zlé časy a on to přání respektoval. Teď by chtěl vědět víc.

Má pocit, že ho teď potřebuje mnohem víc než kdy jindy. Vzpomíná si na poslední návštěvu u jeho babičky. Upekla buchtu a byla moc milá. Když odcházeli a Vašek se někam vytratil, zastavila si ho a optala se, jestli ho bude chránit. Bylo to podivné a on přikývl. Všiml si, že se jí ulevilo. Možná na to čekala. Jako by mu před očima zestárla a přitom z ní vyzařovala taková radost a úleva. Tehdy nevěděl, co si myslet.

Zastavují u brány a Vašek jde zvednout rakev.

„Děkuji ti.“

Jack se rozhlédne kolem sebe. V duchu si odfrkne, když si všimne pohledů. Některé nechápavé a některé až moc chápavé a nesouhlasné a mezitím záblesk nechuti i nenávisti. Začíná rozumět, že to nebude jednoduché. Ne s touto rodinou. Ví jen, že je Vašek nemá rád. A že ho nikdo po té nehodě nechtěl vzít k sobě.

Dojde k místu odpočinku. Stane až za všemi, když k němu přijde Vašek a postaví se vedle něho.

„Proč tam nejsi!?“

„Nepatřím k její rodině,“ řekne tlumeně.

Jack mlčí. Nerozumí tomu, ale nechce se teď ptát. Vašek ho chytne za ruku a stiskne. „Děkuji ti.“ Jack se k němu otočí. Proč pořád děkuje? Nechápe to a pak si všimne slz. Uvědomuje si je nebo ne? Vytáhne bílý kapesník a strčí mu ho do ruky.

„Děkuji.“

„Nechť odpočívá v pokoji.“ Všichni hodí hrst země a položí květiny. Vašek vezme hlínu a přidá i zeminu ze zahrádky. Hodí je a pak položí květiny na hrob. „Promiň babi, ale čas jiřin není. Ten teprve přijde.“ Vstane a otočí se. Vzpomene si na kapesník a vysmrká se. Víčka tlačí pevně k sobě. Schová ho do kapsy a potom mu ztvrdnou rysy. Zvedne k Jackovi hlavu. „Teď to začne.“

„Co?“

„Uvidíš!“ odpoví se smutnou tváří, ale odhodláním. Nadechne se a sevře víc Jackovu ruku. „Prosím budeš tu při mně? Oni mě nemají rádi a budou o tobě…“ zardí se „…říkat nehezké věci, i když se možná uhlídají.“

„Samozřejmě, že tu s tebou budu.“

„Díky. Teď zpět k babičce.“ Vracejí se stejnou cestou. Vašek se ještě jednou otočí k hřbitovu, který je obezděn bělostnou zídkou a mohutnými cypřiši. Zdobená brána je otevřená. Povzdechne si. „Měl jsem ji strašně rád. Víš, jsem rád, že jsem jí to stihl říct. Měla tě ráda.“

„Já vím.“

Přijdou domů, kde už každého čeká pohoštění. Vašek se usadí v koutě na židličce s jídlem v ruce a rozhlíží se. Pozoruje babiččinu rodinu a vidí jejich znechucené pohledy a některé i nevěřícné, co tady ještě dělá, ale nikdo nic neříká. Ví, co chtějí a on jim to nedopřeje. Jsou to všichni… Dnes ne, ale ani babička je neměla ráda.

Uvědomuje si přítomnost Jacka. Ví, jak se někteří na něho dívají. Hele, zazobanej chlápek z ciziny. Určitě ten kluk jede po jeho prachách a dává si za to platit. Že se nestydí a k tomu s chlapem! Jemu je to jedno. Zdraví sousedy, kteří mu jako jediní vyjadřují opravdu upřímnou soustrast. Až to skončí staví se za těmi, kteří nemohli přijít, ale kteří určitě dojdou k babiččinu hrobu a položí tam květiny ze svých zahrádek. Babička za ně bude raději, než za ty okázalé věnce a kytice od rodiny, které jen dokazují, kolik za ně kdo utratil. Sevře rty, když zpozoruje, že k němu přichází Pavel, syn babičky a s ním jeho mladší sestra Simona. Postaví se před něj.

Vašek na ně pohlédne. Všichni, co jsou v místnosti, znají znění závěti a sousedi odešli. Zůstala jen rodina. Postaví se a odloží talířek.

„Tady nezůstaneš, to ti je snad jasné. Sbal si věci a vypadni! Jirko!“ Simonin manžel - advokát, který sepisoval závěť, k ní nakluše.

Jack zalapá po dechu.

Vašek stojí a jako by slyšel babičku. „Mám tě nejraději z nich všech, víš, ale dům ti nemohu dát. Ten bude jejich.“

Tehdy jen řekl. „K čertu s domem, ty jsi dům.“ Pohladila ho svojí hřejivou vrásčitou rukou, která ho konejšila, když mu něco bylo nebo byl nemocný.

„Závěť jasně praví, že dům a vše, co v něm se nalézá v den smrti, patří Pavlovi Macháčkovi a Simoně Jánské.“

„Víš, co to znamená?“

„Ano. Mám se vypakovat!“ řekne tvrdě.

„Přesně.“

„Mám zabaleno. Jen si vezmu věci a odjedu.“

„Přece ho nemůžete tak vyhodit?!“ chladně jim oznámí Jack. „Žil tu se svojí babičkou velmi dlouho. Patří k rodině.“ Ví, že je to zbytečné. Vašek automaticky překládá. Trochu i škodolibě.

„Nemusíš překládat, co říká ten zasranej buzík!“ vyjede naštvaně Pavel. Vašek se v duchu ušklíbne. Jo, ty zrovna tak něčemu rozumíš.

„Myslím, že správný název pro někoho, jako jsem já, je homosexuál!“ Ti mírnější z rodiny se zardí pod klidným ledovým tónem. Všichni pochopí, že ten cizinec umí přece jen trochu česky. Vašek pyšně pohlédne na Jacka.

„Je to fuk, jak se vám říká. Jste teplej a nemáte tu co dělat! A ty taky ne, tak padej a nezacláněj tu. Nebýt babičky, ani na tebe nesáhneme.“

„Budu jen rád, když vypadnu. Babička mi to říkala. Jacku, pomůžeš mi?“

„Jistě.“ Jdou k pokoji, ve kterém od svých třinácti let bydlel.

„Není tu sbírka!“ všichni zaslechnou Romanu, dceru Simony a Jirky Jánského.

„Jak, není?!“ vykřikne Pavel se Simonou. „Dívala ses pořádně?!“

„Není. Je tam prázdno! To on ji sebral!“ Ukáže na Vaška prstem.

Všichni se otočí k Vaškovi.

Pavel k němu přijde a zatřese jím. „Kde jsou?!“

„Jako co?!“ Předstírá nevinného. Ví moc dobře, o čem Romanka mluví.

„Nedělej nevinného!“ a Vašek se chytí za tvář do Simoniny facky.

Napřímí se. „Nevím, kde jsou.“

„Jdu volat policii. Ta sbírka má hodnotu nejméně půl milionu!“ Vašek zachytí zalapaní těch, kteří to netušili a brali sbírku jen jako sbírku starého porcelánu.

„Nikam nevolej. Má je určitě ve svých věcech. Chtěl nám je odvézt před nosem.“ Chytí Vaška za paži a vleče ho do jeho pokoje, kde uprostřed stojí kufr a taška.

Jack ho drží za ramena a Vašek se klidně dívá na to, jak jsou otevřeny a věci opatrně rozdělány a prohlédnuty.

Nic. Cítí vlny vzteku.

„Kde jsou?“

„Nevím. Vím jen, že babička je asi před půl rokem balila. Tedy já balil a pak nevím, co se  s nimi stalo. Babička mi nic neřekla a já se neptal.“ Není to tak docela pravda, protože mu spiklenecky oznámila, že její sbírku pejsků nikdo z těch hamounů nedostane. „Jen se sem přijíždějí dívat, kdy dostanou barák a pozemek, víš. Nehodlám tuhle sbírku dát do jejich chamtivých rukou.“ Neptal se na nic.

„Ten počítač tu zůstane, slyšíš a nemysli si, že je to konec.“

Věděl to. Přejde k malé tašce a vytáhne papíry. „Ten počítač jsem si koupil za své peníze, které jsem dostal z matčiny a otcovy pojistky a které jsem si vydělal. Jestli na něj sáhnete, obviním vás z odcizení majetku.“

„Simono,“ položí ji její manžel ruku na paži. 

„Dobře, ale já se důkladně podivám, co si odvážíš! Nemysli si, že sebereš věci, které ti nepatří. Takové ptáčky až moc dobře známe.“

Jack zaskřípe zuby. „Snad vidíte, že tam není nic, než jeho osobní věci!“

„Řekni tomu svému milenci, aby držel hubu!“

„Jacku, můžeš vzít počítač, prosím tě. Zvládnu je.“ Přitiskne se k němu. Zaslechne Romanin znechucený výlev. Jack přejde k monitoru a vezme ho.

„Slečno Romano, prosím můžete se uhnout,“ řekne perfektní angličtinou a usměje se. Vašek ví až moc dobře, co ten úsměv dokáže se studentkami. Klidně by si svlékly podprsenky, kdyby v tu chvíli chtěl.

Romana se skoro nábožným úsměvem uhne.

„Káčo pitomá, nestůj tam a pomoz!“ Romana se odlepí ode dveří a jde prohlížet jeho hadříky. Zrudne, když jako první vezme spodní prádlo.

Vašek se shýbne k věcem a začne je znovu balit. Taška, kufr, hotovo. Rozhlédne se po veselém pokoji. Jednou přijel na víkend a babička otevřela dveře a on jen vydechl údivem. „Všechno nejlepší! Mladej Novák mi to vymaloval. Žertoval, jestli jsem si pořídila nového a mladého milence.“

Jack zatím vezme skříň od počítače a k tomu další příslušenství. Zahlédne krabice s knihami a učebnicemi. Ty snad nechají proboha na pokoji.

Nenechali. Musí přiznat, že takovou rodinku nemá ani on a to je už co říct, protože rodiče se k němu nehlásí od doby, co se dozvěděli o jeho sexuální orientaci a jen ho tolerují. Neboli umřít hladem ho nenechali. Ale tihle by toho byli schopni. Romana vypadá sice dospěle, ale myšlení se někam schovalo a je chamtivější než rodiče. Zajímalo by ho, jestli taková byla celá rodina, nebo jen tenhle výkvět.

Vašek dobalí a Jack pozoruje jejich zklamané tváře, že nic nenašli. Dobře jim tak, pomyslí si škodolibě a vezme krabici se dvěma květinami.

„Opatrně s nimi.“

„Neboj, ponesu je jako tebe.“

„Tak toho se bojím,“ ale Jack zahlédne v očích úsměv. Je moc rád, protože už si myslel, že tihle ho odrovnali.

Všichni ho vyprovodí až ke dveřím. Vašek doufá, že je už neuvidí. „Sbohem.“

„Tímto to neskončilo a ta sbírka se najde.“

„Klidně, ale já ji nemám a pak byla babiččiným soukromým majetkem. Nepatřila k domu, a pokud vím jasně, vaše je jenom to, co bylo v domě v den její smrti.“

Jack se v duchu pobaveně uchechtne, když spatří jejich ohromené výrazy.

„Čí byl nápad to takhle formulovat?“ optá se Jack, když jsou z doslechu.

„Určitě Pepy Nováka. Studuje práva. Babička za ním zašla, ale nic mi k tomu neřekla.“ Zastaví se, když zpozoruje kulhajícího napůl plešatého pána s brýlemi, který se opírá o ozdobnou hůl.

„Vašku.“

„Pane Preclíku.“

„Upřímnou soustrast. Tvoje babička byla skvělá osoba. Bude se mi po ní stýskat.“

„Já vím. Mně taky. Potřebujete něco?“ Vaškovi změknou rysy. Konečně se uvolnil.

„Mohl bys ke mně zajít?“ Nepatrně pohlédne k domu, kde na zápraží stojí ještě Simona.

„Jacku, počkej tu.“

Snad nenechala ty sošky u pana Preclíka? To by ji bylo podobné. Pomalu jde vedle pana Preclíka, který těžce napadá na levou nohu. Vašek si vzpomene, jak mu babička povídala o operaci kolene, která se nepovedla, tak jak by měla.

Pan Preclík za sebou zavře dveře a vede ho do nepoužívaného pokoje. Vašek zahlédne krabice. Tázavě se na něho podívá.

„Tvoje babička asi tušila, že odejde a nechala ti zabalit pár věcí. Nechtěla to nechávat doma a tak to uložila ke mně. Byla už dlouho nemocná.“

„Nic mi neřekla. Jak… Nerozumím tomu.“

Pan Preclík si sedne do starého prosezeného křesla s hnědým přehozem. „Neobviňuj se. Věděl to málokdo a ona nechtěla, abys to věděl. Vždy říkala, že tu musí vydržet, dokud nebudeš s někým, kdo se o tebe postará a pak – Dal jsi ji deset let života.“

„Spíš jí je vzal,“ pronese pochmurně.

„Nečil mě. Vzal? Blbost. Dal jsi jí je. Měla pro co žít. Tohle ti nechala.“

Vašek se zvedne a otevře krabici.

„To jsou její květiny. Nějaké hlízy a semena. Prý se v tom vyznáš.“

Na podzim tohle vyjmeš a uskladníme. Není Vašku nádherná? Vyhrála jsi, babi! Opět jsi vyhrála. Vyhrály to květiny, Vašku, ne já.

„Ano vyznám se.“ Sáhne na další krabici. Babiččiny knihy a pár osobních věcí a album známek, o kterých rodina nevěděla. Patřily tatínkovi babičky. Aspoň to říkala.

„Tohle nemohu… Já, mohu to u vás nechat?“

„Jistěže a ještě tohle.“ Zvedne se a přejde ke komodě s háčkovanou dečkou. Sáhne do šuplíku a něco vytáhne. Podá mu to.

Vašek přijme žlutou knížku, na které je nápis Dětská vkladní knížka. Otevře ji a ohromí ho naspořená částka i jeho jméno na začátku.

„Mám ti říct jen jedno. Nemáš jim to dávat. Prý od ní dostali víc, než si zasloužili. Tohle je tvoje.“ Opět si sedne do křesla. „A věci ti samozřejmě tady nechám. Jen neotálej s odvozem. To víš, nejsem už nejmladší.“

„Pane Preclíku, nevíte, co se stalo s babiččinou sbírkou?“

„S těmi pejsky?“ Vašek přikývne. „Nevím, ale tady v těch krabicích nejsou. To vím jistě, ale zřejmě nechtěla, aby to dostali do svých spárů. Pánbů ví, kde jsou teď. Klidně je i mohla prodat. Hádám, že jsou vzteklí nad tím, jak je vypekla.“ Začne se chraplavě smát. „Byla obdivuhodná, na rozdíl od toho syčáka, co si vzala. Škoda, že jsem ji poznal, až když byla za něho vdaná.“

Vašek se pousměje.„Vzteklí? To je slabé slovo. Zuří.“

„Neboj, ty je zvládneš.“

„Budu muset jet a děkuji moc za pohlídání věcí.“

„Není za co a Vašíku, přijeď se někdy podívat. Člověku je tu smutno a mladí už si na starého člověka málokdy vzpomenou.“

„Přijedu se podívat.“ Mlčky odchází. Přijede se podívat už kvůli hrobu.

„V pořádku?“ Jack stojí u auta a nepokrytě se baví vzteklými pohledy Vaškovy rodiny.

„Ano. V pořádku. Kruci…“

„Až v autě,“ napomene ho Jack s úsměvem. „Nedej znát těm hyenám, nakolik tě to vzalo. Radují se,“ promlouvá k němu.

Vašek se křečovitě usměje a nasedne do auta.

Jack zařadí a vyjede. V zrcátku ještě zahlédne pohyb bílé záclony. Vašek sedí a dívá se před sebe. „Kruci, měl jsem ji moc rád. Mám ji rád… já… proč laskaví lidé musí odcházet?“

„Všichni odejdou.“ Mlčí. „Moc tomu nechápu.“

Vašek se k němu otočí a vytáhne Jackův kapesník. Cípem si otře oči a pak se důkladně vysmrká. Chvilku ho žmoulá a pak ho podá Jackovi. Ten se na něho podívá a Vašek zrudne a schová ho do kapsy. Odkašle si. „Chceš vědět, proč mě vyhodili.“

„Pokud mi to nechceš říct, nemusíš.“ Předjede dodávku. „Chtěl bych to vědět, moc.“

„Bylo mi dvanáct, když rodiče zemřeli při autonehodě. Zůstal jsem sám. Otec neměl příbuzné, a pokud ano, už dávno si ho nepamatovali. Maminka byla na tom podobně. Snažili se mi najít někoho, u koho bych mohl být. Matčini příbuzní mě nechtěli, a jelikož jsem nebyl mimino, skončil jsem v děcáku. Půl roku stačilo, abych poznal, co je to odvrácená strana života. Musel jsem se velmi rychle naučit o sebe postarat.“

Jack mlčí a obratně řídí auto.

„Život tam byl, jak bych to řekl, ne zrovna milý. Měl jsem kde spát, co na sebe a chodil jsem do školy. Zbytek chyběl. Ale i tak jsem byl rád, že aspoň někde jsem. Víš, rodiče uzavřeli pojistku, takže jsem měl nějaké peníze. Peníze a rodina nikde. Malá náplast za rodinu, ale aspoň něco.“

„To ti nikdy rodiče nenahradí a sourozence jsi neměl, proč?“

„Maminka měla těžký porod, aspoň jsem se to dozvěděl později a už nemohla mít dítě.“

„Aha.“

„Jedináček, a když jsem si myslel, že to nevydržím a snad uteču, přišla babička.“

„Jak se vlastně jmenovala? Pořád ji říkáš babička.“

Vašek se začervená. „Víš, já si tak zvykl. Prostě Jasněnka mi k ní moc nepasovalo.“

Jack pokrčí rameny a Vašek nevysvětluje. „Postavila se přede mne a prohlásila, že budu s ní bydlet. Nevěřil jsem jí o nic víc, než ostatním dospělým.“

„Odvážné.“

„Ani nevíš jak. Viděl jsem ji prvně.“ Jack se k němu překvapeně otočí. „Nevím, koho podplatila, na koho udělala dojem, ale nakonec mě svěřili do její péče. Nebyla totiž moje příbuzná. O hodně později jsem se dozvěděl, že maminka byla provdaná dvakrát. Poprvé za jejího syna. Později se rozvedla, ale pořád byly v kontaktu. Nikdy nepochopím, proč to tehdy udělala. Ujala se neznámého kluka. Doslova. Přivedla mě do domu, posadila mě ke stolu, nalila mi mléko a z talíře, který stál uprostřed stolu, odhrnula kostkovaný ubrousek. V životě jsem nejedl lepší tvarohové buchty. Prohlásila, že tohle je můj domov.“

Jack neví, co říct. „Byla…“

„Skvělá. Zachránila mě. Později mě donutila jít na vysokou. Chtěl jsem jí být blíže, ale nepovedlo se to.“

„Říkala něco o mně?“

„O tobě?“ Vašek se zamyslí. „Nic.“

„Cože?“

„Když si to tak promítám, od té doby, co jsem přijel z Anglie, neřekla nic. Samozřejmě jsem jí řekl o tom, že s tebou chodím.“

„A neřekla nic?“

„Jo. Divné.“ Zadumá se a zahledí se ven z okénka. „Nikdy jsem se jí neptal, jak se staví k homosexuálům, ale byla velmi tolerantní a ke mně se chovala stejně, jako dříve. Opravdu si nemohu vzpomenout.“ 

Jack se odmlčí stejně jako Vašek. Projíždějí krajinou a pozorují poslední ustupující příznaky zimy i to, že se hlásí jaro. Občas vykoukne zelená tráva, první květina u silnice a napučené stromy.

„Co chceš s nimi dělat?“

„Nic. Určitě mě obviní z krádeže. Znám je jako vlastní boty, ale nebudou mi moci nic dokázat.“

„Čím ta sbírka vlastně je?“

„Je to sada pejsků z porcelánu datující se okolo roku tisíc osm set. Babička ji dostala od své matky. Hrával jsem si s nimi, aniž bych tušil jejich hodnotu.“

„To musela být cenná.“

„Zřejmě ano, když tak vyvádějí. Popravdě, dokud takhle nevyjeli, netušil jsem, že je tak cenná, ale oni měli všechno přepočteno na peníze.“

„Strašné.“

„Neříkej, že ve tvé rodině je to dokonalé.“

„Naopak, ale nemyslel jsem, že mohou být horší lidé než moji, i když jak se to vezme,“ zadumá se. „Blížíme se domů.“

„Doma!“ teskně povzdechne Vašek. Domov, kam mohl odejít, ztratil a tenhle je pronajatý a Jack? Stačí, aby ho měl plné zuby, odešel od něho a ztratí dalšího člověka. Jenže takový je život a on si dobře pamatuje ta léta, kdy byl sám. Jedině kdy nebyl sám, byl s rodiči a i potom, co ho k sobě domů přivedla babička, měl strach. Strach, že odejde a ona odešla.

„Je toho na tebe moc.“

„Musím se s tím vyrovnat. Život vždy není takový, jaký si představujeme a víš co?“

„Copak?“

„Vsadím se s někým a brzy.“

„Cože?“

„Babička nesnášela chmury a smutek. Vždy když jsem plakal, nebo byl smutný, dala mi čokoládu a prý ať se koukám vzpamatovat, že svět mi hrát na ruku nebude a ať s tím něco udělám, ale nechce mě vidět, dokud nebudu zas v pořádku.“

„A?“

„No většinou jsem šel a někomu namlátil!“ zašklebí se, i když je mu smutno.

Jack nic neřekne, ale trochu tuší, jak mizerně se cítí.

„Doma.“

„Kde vlastně bydlíš?“

„V Exeteru u rodičů. Ale nebývám tam moc často. A v létě u Rivie.“

„Stejně jako já. Víš co, koupíme si víno a důkladně se opijeme.“

„Nic nekoupíme, mám ho už koupené.“

Vašek se nakloní k Jackovi, co mu zapnutý pás dovolí a políbí ho. „Jsem rád, že mi ten parchant navrhl tu sázku.“

„Přestal jsi mi psát básně.“ Zatočí a zaparkuje na volném místě. Vypne motor.

„Vadí ti to?“

„Ne.“ Vašek pozná, že trochu ano a on jich má skoro plný šuplík. Ušklíbne se a pak si vzpomene na babičku. Rád by věděl, co by řekla Jackovi. Nikdy se jí neptal a teď toho lituje.

Postupně odnosí věci nahoru.

Vašek se v bytě zastaví a rozhlédne. „Nemohu tady zůstat pořád.“

Jack k němu přijde, ovine mu ruce kolem těla a políbí na krk. „Majitelce je to jedno, ne.“

„Naštěstí, ale jednou se vrátí a já jsem rád, že ten byt mám. Jacku.“

„Copak?“ Vašek se k němu přitiskne a políbí. Jack ho zvedne do náruče a nese do postele.

Vašek ho hladí za krkem a prohlíží si jeho obličej. Je o tolik starší. Zavře oči a úžeji se k němu přitiskne. „Nebude vadit, když dnes ne.“

Jack se zarazí, otočí se a namíří si to k pohovce. Položí ho na pohovku, zhasne světlo a zapálí svíčku. Potom donese skleničky. Nalije a jednu podá Vaškovi.

„Na babičky.“

„Na ně. Kruci, chci to!“ hodí to do sebe a vrhne se na Jacka. Horečnatě ho svléká. „Nechci a chci, nevím, proč to dělám… Prosím!“ Jack pochopí a zazmatkuje. Když zahlédne krém na ruce, který ráno na desku stolu odložil. Zaslechne trhnutí a koutkem mysli si pomyslí, co to ruplo. Nakonec leží ve světle svíce se rty Vaška, které bloudí po nahém těle.

Uvědomuje si, že dnes je to jiné než jindy a on bude ten, kdo bude tišit smutek i hlad Vaška. Nanese krém na prsty a přetře si hýždě. Vašek na něho pohlédne a spojí své rty s jeho.

Jack ho obejme a nakrčí nohy. Zasykne, když do něho Vašek vstoupí.

Vašek skoro nic nevnímá kromě své touhy, smutku, které v sobě chce utišit. Chce, aby se ztratily všechny pocity, které se dostavily s dnešním dnem. Utěšuje se v těle, které miluje. Dobývá ho a zároveň žádá o odpuštění.

„Miluji tě!“ křičí uvnitř, ale mlčí a sténá rozkoší. Je vděčný za ten dar zapomenutí. Na tu jednu překrásnou chvilku zapomene, že bylo ráno, že byly květiny a vzpomínky na osobu, kterou měl rád.

Lehne si na Jacka, který ho hladí po zádech.

„Bude to dobrý, uvidíš,“ nakonec řekne.

„Já vím a děkuji, že jsi tam se mnou byl. Víš, že jsi docela pohodlná pohovka?“

„Opravdu? Ale moc pohodlně se necítím.“ Vašek se provinile zvedne a pohlédne na něho. Je to v pořádku, že se miloval nebo ne? Skloní hlavu a vezme ho do rtů. Jack si slabě vzdychne a prohrábne Vaškovy vlasy.

„Je mi lépe,“ prohlásí o hodinu později, schovaný pod dekou a se skleničkou vína. Jack ho objímá rukou.

„To jsem rád. Letos končíš viď.“

„Ano a zjišťuji, že se mi nějak do světa nechce. Bavila mě škola. Teď jen udělat závěrečnou práci a trádá do systému práce a peníze. Jak ti vůbec jde ta publikace?“

„Dobře,“ broukne trochu roztržitě Jack. Zůstal tu, i když neučil. Ráno Vašek chodil do školy a on pracoval. Na rozdíl od některých lidí mu to nejlépe myslí ráno. Odpoledne domů přišel Vašek a on mu pomáhal s úkoly, nebo si někam vyšli. O prázdninách byli u Rivie. Usměje se při vzpomínce na ty nádherné dny a přitom to začalo Vaškovým prohlášením.

„Jacku, dostal jsem nabídku od Rivie, jestli nechci pomoci v penzionu.“

„Cože?“ málem se tehdy zadusil kusem rohlíku.

„Jo. Mohu se naučit angličtinu, být u moře a k tomu si přivydělám pár korun. Jen na měsíc. Druhý musím být s babičkou. Kluci mi budou závidět.“

Popravdě moc práce neměl, dostal trochu peněz a on měl své potěšení neustále při ruce. Rivie je někdy mazaná jako deset lišek dohromady. Prokoukl ji hned. Chtěla se přesvědčit, že je pro něho ten pravý. Jenže on je v rozpuku mládí, jak by kdysi řekli a to, že uzákonili svatby gayů v Anglii, nic neznamená. Musí to Rivii nějak zamezit.

„U mě to taky jde dobře. Dokonce uvažuji, že pomohu jednomu klukovi.“

„Neměl bys to dělat.“ Už několikrát se mu ten jeho způsob vydělávání snažil rozmluvit. Jako by mluvil do zdi. Chápe, že se tím učí i pomáhá babičce, ale co je moc, to je moc.

„Já vím, jenže jemu to je stejně jedno. Jde mu jen o ten titul, o nic víc. Je to synáček pana továrníka.“

„I tak. Jak k tomu přijdou ti, co dřeli?“

„Udělám to, Jacku.“

„O co jde? O peníze?“

Vašek zavrtí hlavou a pak váhavě přikývne. „Ano. Chci mít vlastní byt. Pokud neseženu něco lukrativního, kde budu mít peněz jako šlupek… Víš, kolik stojí byt? A já se nechci tísnit v garsonce, nebo obývat pronajaté byty a pokoje.“

„Mluvíš jako ženáč.“

„Možná, ale nemám za sebou nikoho, kdo by mi pomohl.“

A co jsem já? Chce říct Jack a pak mu dojde, že Vašek mluví jen JÁ. Jako by on neexistoval. Jenže co bude, až skončí škola?

„Co chceš dělat, až skončíš školu?“

„Nejdřív si ještě užiji prázdnin. Jsou poslední a potom nevím. Budu hledat. Přinejhorším mohu překládat. Na totéž jsem se ptal kluků.“

„A?“

Vašek posmutní a upije vína. „Martin jde do Plzně a Míša, to přece víš, bude učitelovat. Předloni přestoupil na Hradeckou fakultu. Zrádce.“

„A?“

„Nechápeš.“

„Popravdě ne.“

„Rozejdou se. Martin mi to už řekl, že chce říct Míšovi, že mu dává volnost.“ Polkne s knedlíkem smutku v krku.

Jack nevěřícně sebou trhne. Míša a Martin? Pár, který chodí spolu pět let, a rozejdou se? „Já … já…“

„Já taky ne, ale jen mi to řekl, a kafe v tu chvílí bylo hořké, že vztah na dálku nemá smysl. Tohle léto prý bude poslední, ale myslím, že Martin to usekne rychleji. Má strach.“

Jack mlčí. Ty dva si oblíbil a často spolu chodili na večeře, nebo se jen pobavit. Dokonce byli v Praze.  Jenže jak to tak vypadá, i oni dva se rozejdou. Anglie je ještě dál než Plzeň. „Nedokážu si ty dva představit zvlášť.“

„A co já? Dal jsem je dohromady. Tedy skoro. Smutný den, Jacku.“

„To ano.“ Uvědomuje si, že zrovna naplánoval i jejich rozchod nebo ne. „A co my?“

Vašek odvrátí tvář. „Nemáš mě někdy dost?“

Jack natočí Vaškovu tvář k sobě. „Budu respektovat tvé přání, ale nepočítej s tím, že jen tak se vzdám a pak jsou tu i další lidi.“

„Nerozumím.“

„Uvidíš a pochopíš a pij.“

„Chceš mě opít?“ zableskne se Vaškovi v očích.

„Ne.“

„Škoda.“

„Vypadáš pak totiž příšerně a chrápeš.“

„Já nechrápu!“ ohradí se Vašek prudce. Upije. „ Dokážu ti to!“ Jack se s úsměvem dívá, jak do sebe hodí doslova skleničku vína, jako by pil vodu. A další.

„Nechrápej!“ Šťouchne do Vaška o půlnoci. I přesto, že ho to ruší, usmívá se.

Chrrr. Chrrr. Vzdá to a jde na pohovku. Blaženě se schoulí pod dekou. Konečně klid.

„Hlava, Jacku!“ Jack mu podá kávu a sklenku vody.

„Doplň si tekutiny. Vašek na něho zamžourá. Je tak dokonalý v té kravatě a v košili s krátkým rukávem. Prostě zosobnění muže.

„Kruci!“ zakleje, když si opaří jazyk a napije se studené vody. „Jdeš někam?“

„Jo, přednáška na téma stará anglická literatura. Běž spát.“

„Zapomněl jsem. Bože, ta hlava.“ Jde do postele a lehne si. Počkat, něco měl udělat, ale co?

Jack zavrtí hlavou a pohlédne na hodinky. Deset. Za půlhodinky tam má být. Vezme na sebe sako a vyjde ven. Pozdraví nějakou ženu a sjede dolů. Po cestě potká Martina, kterého pozdraví. Vypadá sklesle.

„Dobrý den.“

„Dobrý den, pr… Jacku.“

Jack se podiví. To je poprvé, co mu řekl křestním jménem. I když přestal učit, vždy ho oslovoval pane profesore.

„Martine, stalo se něco?“

„Konec školního roku se blíží, pane profesore.“

„Vašek včera byl na pohřbu své babičky.“

„Ježíši, chudák. Měl ji moc rád. Vedle toho je to moje nicotnost. Stavím se za ním.“

„Raději odpoledne. Vyspává.“

„Dobře udělal. Potřebuje to jako sůl.“

„A jak se má Míša?“ Martin se mu nezdá, a když si vzpomene, co říkal Vašík.

„Míša? Má se fajn. Jde mu to a těší se na učitelování, ale říkal, že by chtěl přednášet na vysoké škole nebo na základní škole. Nechce si prý drásat nervy se středními školami.“

„Tak to ho lituji.“

„Nerad učíte, pane profesore?“

„Jak se to vezme a jak kdy.“

Martin se trochu pousměje a pak mu zvadne úsměv. „Rozešel jsem se s ním.“

„Jsi blázen?“ řekne ostře Jack.

„Možná. Musím spěchat a děkuji.“

„Není za co!“ jen stihne říct. Kruci tolik věcí najednou. Celý rok se sype jako domeček z karet. Do pytle a pak si vzpomene na jedinou osobu, která kdy při něm stála a byla s ním. Ulehčí se mu. Když on nebude vědět, možná Rivie bude.

Dojde do přednáškového sálu, rozsvítí projektor a začne přednášet o anglické literatuře. Dokončí ji za velkého potlesku a je mu líto, že tu není Vašek.

Po přednášce a rozhovoru s některými studenty i profesory se projde do čínské restaurace, kde koupí oběd a donese ho domů. Vašek snad už bude vzhůru. Mrkne se na hodinky. Skoro dvě. Čas tak akorát na pořádnou porci zeleniny, nudlí a rozhovoru.

„Jídlo!“ zakřičí ve dveřích.

„Já slyším. Dej ho sem.“ Předkloní se a chytne se za břicho. „Umírám hlady. Nejedl jsem století.“

„Pak to je přesně to, co potřebuješ. Polévka, kuře na zelenině, rýže a k tomu ještě smažená zelenina a kachna po kantonsku.“

„Nemel a nandávej.“

Jack pobaveně pozoruje hladový výraz ve Vaškových očích. Prostře stůl.

„Potkal jsem Martina.“

„A?“

„Rozešel se s Míšou.“

„Sakra!“ odloží vidličku. „ Když se sere jedno, sere se všechno a důkladně. Promiň, jsem sprostý.“ Zvonek! Jack jde otevřít a couvne, když do bytu vpadne Simona s Pavlem, v závěsu s Romankou a Jirkou.

„Kde jsou, vy buzící!?“

Jack se rozzlobí, když ho Vašek zadrží. „Jacku, zavři dveře.“ Jack je zavře a opře se o ně.

„Co?“

„Ty víš moc dobře, na co se ptám! Kde jsou, kurva!?“

„Tady ne a Jacku, můžeš zavolat policii.“

„Simono!“ ta se uklidní pod Jirkovým dotekem.

„Chceš to hnát přes policii?“

Vašek zauvažuje. „Klidně, protože nic nezjistí. Jak jsem řekl, balil jsem je, a co se s nimi stalo, nevím. Je možné, že je babička prodala a ulila prachy někde na kajmanské konto.“

„Nedělej si legraci, ty všiváku!“

„Mám toho dost. Jste tu hosty, tak se chovejte slušně, jinak vás nechám vyhodit.“ Jack se dostává do ráže. Začíná být opravdu vzteklý. Ti dva… Chudák Vaškova babička.

„Mlč, ty… buzerante!“

Jack chladně otevře mobil.

„Tohle neskončilo.“ Vašek se zvedne.

„Můžete to prohledat a stejně nic nenajdete.“

„Zmetku. Dobře jsem tušila, že se něco takového stane. Já ji varovala, aby si takového parchanta domů nebrala, ale ona pořád Miluška a Miluška a dlužím jí to. Pche. Jen dohnala mého bratra do…“ zmlkne. „Jdeme!“

„Zajímalo by mě kam?“

„To mě taky. Pokud ti nepokazili chuť, pojď jíst. Večer se stavím za Martinem.“

„Myslím, že to potřebuje. Jestli si chcete někam vyrazit, tak běžte.“

„Spíš se opijeme. Promiň.“

„Nic se neděje. Mám vám dělat společnost?“

„Bojíš se, že se zapomenu?“ vyzývavě se nakloní nad stůl.

„Hmm,“ zamručí. Lepší vědět nebo ne? „Ne, jen chci Martina ochránit od chrápání.“

Vašek mu vztekle zaklape hůlkami před nosem. „Lžeš.“

Jack pokrčí rameny. Když se to stane, stane se to. Co má jako dělat? Zbláznit se? Nebude rád, ale kvůli tomu se s ním rozejít nehodlá.

„Lžu!“ přizná. „Ale běž. Myslím, že jedna láhev nám tu ještě zbyla. Tak si ji vezmi sebou.“

Vašek zakroutí hlavou. „Jsi neskutečný.“

 

„Rivie, jak se daří?!“

„Jacku žádné problémy nemáš, já už to všechno mám naplánované.“

„Já nic neřekl.“

„Ale to přece nevadí. Nech to na nás, ano a promiň, ale vzala jsem si před chvilkou prášky. Dobrou noc a netrap se. Všechno bude v pořádku.“

Ticho.

Nás? Nechápe to ani trochu, ale začíná se bát. Položí sluchátko a pohlédne na hodinky. Deset hodin. Dnes už Vašek domu nepřijde. Zaleze do postele a přemýšlí, proč nemůže usnout. „Chybíš mi, mizero,“ zamumlá ze spánku a otočí se na druhou stranu.

 

 

Poslední_den 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

xXxIchigoxXx - no to ne

18. 10. 2011 9:52

no tak to jsem teď opravdu nečekala!!!!! nemůžu tomu stále uvěřit dokonalý pár Míša s Martinkem se rozchazeji. jsem v šoku. nevím jestli mám plakat nebo se vztekat. zboznuju šťastne konce. i když ještě není konec. ale bude mi smutno po těch dvou jestli s polu nebudou. no nic jdu číst dál a myslím, že to mám za chvíli prelouskany. Pacek a sklanim se před tvým psaním o proti tomu jsou mě povídky naprosté nic. což mi připomíná že i já s
e budu muset dnes ponořit do své tvorby když mám chvilku čas. A ještě jednou dodávám, že máš opravdu krásné povídky!!!!!

Chiky - mno tak to je síla...

19. 5. 2011 20:32

sice mám demtní rodinu která by se i pozabíjela...ale takové vrthávání do domu tu sice bylo ale přímo tak drastické opravdu ne :D s Vaškem soucítím..není to tak dlouho co moje babča taky odešla...tu Simonu bych něčím přetáhla...nejlíp těma porcelánovejma pejskama a aby se o tu její pailici roztříštili..to by pro ní byl největší trest :D tak doufám že to bude příště trochu lepší...Míšu a Martina radši ani nebudu rozebírat : / ..co asi Rivie kuje :D ARIGATOO

akyra - ...............

10. 3. 2009 17:18

tabylo smutné rychle pokračování

Lucishka - ...

9. 3. 2009 22:10

myslela jsem, že minulá kapča je konec, ale ono to má pokráčko jipí... jen škoda, že babička umřela a že se Martin rozešel s Míšou, doufám, že se to zas urovná... pchééé ta rodina je děsná :P .... těším se na další díleček :-)

sisi/ctenar - To to to snad né?

9. 3. 2009 21:37

T onejni práááááávda...smutná já myslela že tohle je další díl rynče a on tu je Vašík pašík a ještě ktomu se snámi loučííí!Jíííí to mám neska špatnej den!!!!!

zrzka - bomba

9. 3. 2009 20:57

No tak to se ti povedlo, ale napásej další pokráčko snad to takle useknutý neskončí. Už se těšim na další pokráčko.

Sax - ^_^

9. 3. 2009 20:29

Tak jsem chtěla napsat smysluplný komentář, ale obávám se, že už nedokážu vyjádřit své reakce tak, jako když jsem to četla poprvé, protože mě to naprosto dostalo. Tenhle díl byl smutný, hodně se toho vyloženě ze dne na den změnilo, spíš zhroutilo a budoucnost na konci tohoto dílu je značně nejistá. Přesto mě tenhle díl uchvátil, prostě do toho celého cyklu perfektně zapadl, i když mě zaskočil. Ale jak se říká, vždycky není posvícení a život není jednoduchý... Můžeme jen doufat, že vše se v dobré obrátí... (uf, co jsem to zase napsala O.o - ale nemohla jsem si pomoct, tenhle díl se mi prostě moc líbil ^_^)

Mononoke - Už je to naplánované,

9. 3. 2009 20:22

dúfam, že všetci štyria skončia v penzióne... veď anglinu im Jack hádam dobre nalial do hláv...

Davida666 - :-)

9. 3. 2009 19:24

Moc se mi to líbí, jen doufám, že ten rozchod není definitivní.

Aki - Vrr

9. 3. 2009 17:52

Teď jsem tak rozzuřená! Takové parchanty v rodině jako má chudák Vašík, bych mít nechtěla.
A Míša s Martinem se rozešli?! To snad néé!!
Úžasné, jako vždy!

tess - ...

9. 3. 2009 10:18

to snad ne. Míša s Martinem se rozešli. no doufám, že u toho nezůstane. jinak. Vašíkovy babičky je mi oc líto. moc se těšim na další díl. tenhle byl krásnej.