Shounen - ai povídky

Není jídlo jako jídlo

2.

„Pod jakou podmínkou?“ dostane ze sebe přiškrceným hlasem, jak se chvěje vzteky. Proč zrovna jí se to musí stát? Chce jen v klidu pracovat a mít přítele. Potlačí zrádné slzy deroucí se do očí. Neměla sem chodit. Dala se snadno okouzlit pověstí i krásou místa. Do háje, proč?

Sergej v ní čte jako v zrcadle. Bože, je tak průhledná. Přejde k ní. „Víte, chci po vás jedno.“ Má rád adrenalinové sporty, kdy může ze sebe dostat vše, co se za určitý čas nahromadí. „Malou maličkost.“

„Ne.“

„Ještě jsem neřekl, co chci.“

Zoe sevře rty. Vždyť to ví.

„Chci po vás adresu.“

„Cože?“ zamrká. Adresu? Má ji ve složce. Sergej se usměje jejímu překvapenému výrazu. Malý roztomilý králíček. Líbí se mu i přes zjevný nevkus v oblečení.

„Ano. Adresu toho kuchaře, od kterého jste mi přinesla jídlo.“

„Mého bra…,“ zbytek slova polkne a napřímí se. Ví o kouzlu, které v sobě nesou Stuartovy sladké výtvory. Sama jim podlehla někdy ve dvou letech. Od té doby je jeho věrnou ctitelkou a nedá na něj dopustit. Ostatní z rodiny víceméně se k němu nepřiznávají. Proto možná od nich odešla. Jsou to zkostnatělí mizerní puritáni, kteří k tomu nemají rádi sladké. Stejně jako její šéf. Šéf? Co když bude chtít ji vyhodit? Začíná se jí to přemílat v hlavě. Jídlo – Stu – šéf – ona.

„Dobře, dám.“

„Výborně. Nadiktujte mi ji.“

„Za něco.“

Sergej pootevře údivem pusu, načež ji zavře. Vida, přece jen není tak ušlápnutá. Copak asi po něm bude chtít? Lištička ho prokoukla. „Nemůžete si diktovat podmínky, slečno Frey.“

„Promiňte,“ hned obrátí a její odvaha vyprchá. V ruce nervozitou žmoulá kabelu, protože neví, co udělat. „Je to na…,“ Nedělej blbost! Zaslechne v hlavě hlas Stuarta. Sakra, má pravdu. „Ne.“

„Nedáte mi ji?“

„Dám ji za to, že tu budu moci zůstat natrvalo.“

Vida. Rozumný požadavek. Vstane, aby na ní zapůsobil celou svojí osobností a postavou. „Slečno, ještě nikdo mi nic nediktoval. Dělám si, co já uznám za vhodné. Nemám rád vydírání. Takové lidi posílám za mříže.“

Zoe se začíná choulit. Je to v pytli. Teď ještě k tomu půjde za mříže. Neměla na ten konkurz chodit. Ale Stu ji přesvědčil, že prý na to má. Cha, houby na to má. Mříže… bojí se.

„Ale dobře. Budete mít tu práci, dokud sama neodejdete, spokojena?“

„Já… opravdu?“

Sergej se zamračí. „Moje slovo platí, víte. Takže abyste tady byla užitečná, budete mi tam chodit pro ty věci.“

„Ano.“ Pro věci? Divný název pro jídlo.

„Výborně. Patricie, pojďte sem,“ zmáčkne při řeči interkom a pozve si ji dovnitř.

„Ano, pane Ivanove.“

„Sepište se slečnou Feryovou smlouvu.“

Patricie pohlédne na zářící Zoe. Zajímalo by ji, co přimělo šéfa ji vzít nazpět.

„Slečno Freyová, počkejte. Jakmile sepíšete smlouvu, dojděte mi pro asi dvacet zákusků.“

„Dvacet?“ optá se udiveně, ale to ji už Patricie vystrká do své kanceláře. Usmívá se.

„Chlap vždy myslí víc na žaludek,“ pronese tiše Patricie, zatímco posadí Zoe do stejného křesla jako na začátku. „Smlouva je připravena. Jen ji podepsat.“

„Jak jste to věděla?“ optá se, ale rychle podepisuje papíry, aby si to náhodou nerozmysleli. Patricie ji přisune další.

„To je prohlášení o mlčenlivosti.“

„Samozřejmě.“ Vyvíjejí se tady hračky. Podepíše, ale ruce se jí chvějí. „Musíte se naučit předvídat Sergejovy nálady.“

„Sergej?“

 Patricie uhne očima. „Ano. Plným jménem Sergej Pavlovič Ivanov. Druhý syn majitele Toy company.“ Zoe zapomněla na vše a naslouchá. „Pište a pro vás je pan Ivanov.“

„Výborně,“ řekne spokojeně, když sepne všechny smlouvy a založí do desek. „A teď běžte pro ty zákusky. Určitě pořádá večírek.“

Zoe se ulehčí. „Myslela jsem, že to chce sníst sám.“

Patricie se rozesměje její naivitě. Dvacet zákusků nikdo nemůže sníst. „Musí to být vynikající kuchař, když dobyl srdce našeho šéfa.“

„Cukrář,“ řekne pyšně. „Je nejlepší na světě.“

Sergej zatím absolutně neslušně vylizuje z nádobí švestkovou omáčku a přemýšlí o tom, co Zoe přinese za zákusky.

„Víte co, doneste i pro mě tak tři zákusky. Je to jedno jaké. Já je nejím, ale rodina…,“ řekne s úsměvem.

Zoe zvadne, když si vzpomene na stav peněženky. Patricie si toho všimne. Proč najednou vypadá, jako by jí spadl na hlavu barák? Před chvilkou zářila štěstím a teď… Bude s ní kříž.

„Co se děje?“

Zoe zrudne. Patricie není šéf. Možná by ji mohla půjčit. „Víte, já nemám peníze, proto jsem nepřinesla jídlo.“

Patricie vytřeští oči, načež se začne nezřízeně smát. Sergej přestane jíst a zaposlouchá se. Patricie se směje tímto způsobem? To ta malá. Usměje se. Rád by věděl, o čem se baví.

„Takže takhle to vzniklo.“

„Ano. Ten cukrář je můj bratranec a chtěla jsem se ho optat, zda neví o nějaké levné, ale dobré restauraci. Nějak jsem zapomněla na čas,“ přiznává nešťastně. Křeslo, ve kterém sedí, ji doslova pohlcuje.

„Nemohu tomu uvěřit. To je jako z nějaké knihy nebo telenovely.“ Natáhne se k šuplíku, z kterého vyndá peněženku. Podá ji vysokou bankovku. „Nakupte, ale přineste paragon i za to předešlé jídlo. Vyúčtují to s finančním.“

„Děkuji,“ rozbrečí se.

Patricie zavrtí hlavou, když se jí ozve telefon. Zvedne ho. „Zoe, běž už, ano,“ řekne netrpělivě.

„Jistě.“ Vyskočí, zakopne, až se křeslo převrátí. Omluvně pohlédne na Patricii, postaví židli a vyběhne ze dveří. „Auuu!“ zaskučí a zvedne hlavu. „Jé, Leonarde, já tu zůstávám!“ vyhrkne rozzářeně.

„To jsem rád. Kam jdeš?“

Zoe se uculí. „Pro zákusky. Dvacet!“

„Pak musíš jít. Šéf je občas netrpělivý. Snaží… je pryč,“ řekne udiveně, když zahlédne červené světýlko u výtahu. Třeštidlo, ale strašně mile. Možná, že opravdu přijme pozvání na večeři. Napřímí se, když kolem něj projde známá postava. „Vítejte, pan Ivanove.“ Nečeká odpověď, protože ji nedostane.

„Patricie, kde je?“ zaslechne.

„V kanceláři, pane Ivanove.“ Vypadá pořád stejně. Nepřístupně.

„Sergeji!“

„Otče, rád tě vidím!“ Patricie odejde na chodbu, ale nejdřív za sebou zavře dveře. „Přišel jsi na kontrolu?“ řekne s úsměškem a postaví se. „Všechno je v pořádku. Finanční ti určitě podalo zprávu o stavu podniku. Proč jsi sem přišel?“

„Ano, to je v pořádku. Přišel jsem se podívat na svůj podnik. Provedeš mě tu.“

„Jak si přeješ. Dobrý den, Anatoliy.“

„Nazdárek, teplouši.“

Sergej stiskne rty a sevře ruce. V klidu se usměje ignorujíc bratrova slova. Co na tom, že on vede firmu, že vydělává pro celou rodinu. Nemá dětí a ty se v rodině počítají. Bratříček už má tři, mladší dva nemanželské, i když má ženu a jeho šoupli tady. Ne, že by nebyl rád. Miluje továrnu, ale někdy má chuť s tím seknout. Pro otce představuje už od osmnácti pouze pytel peněz. Kdyby ne, byl by dávno na ulici.  Matka už nežije, proto to snáší.

„Půjdeme?“

Otec se na něj znechuceně dívá. Kdyby nebyl mu podobný a testy DNA nedokázaly, že je opravdu jeho, nevěřil by tomu. Mít v rodině někoho takového, to je jako za trest. Aspoň, že ten budižkničemu umí vydělat peníze.

„Ano.“ Zvedne se a jde se svými syny po kancelářích. Většina tváří už nezná. Je tu až moc pěkně. „Vyhazuješ moc peněz na zařízení.“

„Nežijeme v minulém století, kdy jsme měli otroky,“ odsekne trochu prudčeji, než měl v úmyslu. „Studie zjistily, že pracovnicí jsou takhle produktivnější.“ Nic jiného na něj neplatí.

„Jsi moc drzý, Sergeji.“

V Sergejovi se sevře. Jaký bude trest za tuhle maličkou vzpouru? Proč bych vlastně nemohl odejít? Napadne ho. Pohlédne na fontánu a na bratra, který flirtuje s děvčaty na recepci.

„Tohle půjde pryč.“

„Nevím proč?“ Tohle bude bránit. Pohlédne na fontánu a na lidi kolem ní. Ano kvůli továrně, kvůli dětským snům tu zůstane. Kdyby odešel, do roka společnost zkrachuje. Ale rodině je to jedno. „Socha byla oceněna několika cenami, dalo by se říct je slavná.“

„Slavná?“

„Ano. Díky tajemství tvůrce, ještě slavnější.“

„No dobře, ale stejně by měla jít pryč.“

„Dobře.“ Zůstane tady. Než přijede na další prohlídku, možná na to zapomene.

„Dobře.“ Pyšně pohlédne na staršího syna. „Večer prý pořádáš večírek.“

„Ano. Pro pár umělců, kteří pro nás pracují.“

Ohrnutí rtů. „Buzeranti.“

Sergej nic neřekne. Nemá to cenu. Celá jeho rodina žije v minulém století, kdy měli v Rusku obrovské državy a tisíce duší pod sebou. Nebýt matky, je jeho otec nulou. Zachránila otce, dala mu tři syny. Neví, zda ji miloval nebo ne. Jen lituje, že nedokáže z rodiny odejít. Mohl by mít už dávno svou vlastní společnost. Ani nemá odvahu si najít stálého přítele, takže se potlouká ve světě luxusních klubů. Ale je to náhražka, kterou on si uvědomuje. Někdy řve bezmocí, že se nedokáže z toho kolotoče vyvléknout.

„Dobře. Už půjdu.“

Sergejovi se uleví, proto klidně otce vyprovází k autu s řidičem. Nedaleko stojí sportovní vůz červené barvy. Mimoděk si odfrkne. Další luxusní zbytečné auto za peníze, které vydělal.

„Tak se měj bratříčku.“ Do Anatoliye je zavěšená Lilian. „Odvádím si malý poklad, bratříčku. Je ti stejně k ničemu.“

Děvka, pomyslí si. Měl by se ji zbavit. Nic neřekne. Lilian se usměje, aby se přitiskla ještě víc k nejstaršímu bratrovi společnosti. Vypadá ještě lépe než její šéf.

Sergej se s nimi rozloučí, ale když vejde do budovy, vytáhne mobil. „Michel, najdi náhradu za Lilian.“

Michel, starší dáma bez jakýchkoliv škol, ale s instinktem pro lidi, se pousměje. Čekala to už dávno. Lilian přijímal ještě její předchůdce. „Samozřejmě Sergeji. V kolik začíná večírek?“

„V sedm a doufám, že tam přijdeš.“

„Neodolám, ale co jsem to slyšela za fámy, že jsi přijal a vyhodil tu holčinu? Je naprosto v pořádku. Je oddaná a naprosto poslušná. Takovou jsi pro Patricii chtěl, ne?“

„Je přesně taková, akorát má šílený vkus v oblékání.“

Smích. „Aha. To se napraví. Promluvím s ní, jestli chceš.“

„Budu rád.“ Vypne mobil a pohlédne ven do parku. Kdepak je Zoe? Vypadá to, že se tam buď zapomněla, nebo je to daleko. Mimoděk si ťuká telefonem o bradu. Chce vidět toho zázračného kuchaře. Neví proč, ale chce to. Překvapí ho to. Už dlouho za ničím takhle nešel. A jistě je zvědavý na zákusky. Patricie objednala firmu, která vše dodá na večírek, ale on chce vyzkoušet na večírku i sladkostí. Chce vědět, zda jenom jemu se zdá, že jí nebeský nektar olympských bohů.

Zoe s bankovkou v peněžence pospíchá za svým bratrancem. Srdce ji zpívá, že má práci, potkala hezkého chlapa, který ji hned nezačal ohmatávat a k tomu vypadá jako nějaký bůh. Je klidný a uvážlivý. Povzdechne si. Sen každé pořádné dívky.

Stuart bude rád za výdělek i nadšený za to, že jídlo chutnalo. Blíží se k cukrárně Nebeský mls, když si začíná uvědomovat, že vlastně Stu prodala. Jak se to mohlo stát? Vejde dovnitř, Suzie se po ní ohlédne a vyděsí se. Vypadá strašně smutně.

Zoe jí ani nepozdraví a rovnou vletí dovnitř. „Stu, já tě prodala!“ S pláčem se mu vrhne do náruče. „Jsem strašně bezcharakterní osoba,“ dostane ze sebe a popotahuje. „Vyhoď mě na ulici jako prašivého mopsla!“

Stuart se lžíci v ruce jí obejme a překvapně na ní hledí. Prodala? Co to má znamenat? „Odpustíš mi, Stu? Prosím. Já nechtěla, ale když já chci tu práci.“

Práci? Jakou práci? Vždyť má práci nebo ne? Vyvlékne se z jejího škrtícího objetí, usadí na vysokou stoličku. Přisune k ní větrníky, do kterých se Zoe automaticky pustí a přitom brečí. Vytáhne kostkovaný kapesník ze zástěry, do kterého se vysmrká.

„Budeš mě mít ještě rád?“

Stuart přitáhne k sobě marcipán a kousek vezme do ruky. „Tak povídej, co se stalo.“

„Vyhodil mě.“

„Proč?“

„Kvůli tvému jídlu. On nemá rád sladké. Vlastně má,“ polkne kus větrníku. Olízne lžičku. „Neměl, ale má už rád. No, ochutnal a má rád, ale neměl je rád a vyhodil mě.“

„Prrr!“ zarazí ji. Na tác položí malý marcipánový domeček. „Popořádku. Tak co se stalo od té doby, co jsi ode mě odešla? Jsem z toho vyprávění zmatený. Pomaličku mi řekni, co se stalo.“

„Dobře.“ Utře si stejným kapesníkem oči a ještě jednou se vysmrká. Stuarta přejde mráz po zádech, když si představí ty bacily, které od ní lezou po stole.

„Odešla jsem od tebe a velmi spěchala. To víš, zmrzlina se hned rozteče, ale viděla jsem nádhernou žlutou kabelku.“

„Zoe!?“ řekne výhružně. Vedle domečku postaví zelený marcipánový stromek.

„Jo, aha, promiň, ale byla fakt krásná.“

Zbytečné.

„Hodila by se mi k jedněm žlutým šatům. Má trošku tmavší odstín. Půjdeš se mnou se na ní podívat?“

Stuart nepřikývne. Samozřejmě, že půjde a ví to i Zoe, ale vždy se ptá. Jako by měla strach, že řekne ne. Je pravdou, že doma si Zoe, včetně sourozenců, nevšímali. Vlastně jsou takové dvě černé ovce rodiny.

„Díky, sluníčko. Donesla jsem mu to jídlo a pak uslyším řev. Ááááá!“ zařve, až se hosté otočí po řevu, který přichází z neoznačených dveří. „Zuřil, ale nedal na sobě nic dát. Takový macho typy mě vůbec neberou. Vyhodil mě na minutu.“

„To je mi líto, ale říkala jsi, že máš práci. Našla jsi mezi tím jinou?“

„Kdepak!“ zamává lžičkou, proto jí Stuart přisune marcipánovou hmotu. „Pleskne ji, když se jí chce dotknout.“ Zoe se zvedne a jde si umýt ruce. Potom opatrně vezme hmotu, z níž začne vyrábět kočičku.

„Šla jsem pryč, ale pozval mě na jídlo Leonard.“

Stuart se neptá, kdo je to Leonard. Za chvilku se to dozví.

„Je v ochrance, má skoro dva metry.“

Takže o dvacet centimetrů méně.

„Je moc hezký a uniforma mu padne jako ulitá a je moc milý a nevrhl se na mě jako hladový pes na kost.“

„Svlékni si ten příšerný kabát.“ Sám ji ho pomáhal vybírat, protože perfektně chápe, proč takový chtěla, ale pravdou je, že je otřesný. S tím kabátem je zázrak, že někoho uhnala.

„Jasně.“ Svlékne ho a zanese ke dveřím. „Seděli jsme v parku. Jo, kolem budovy je park s rybníčkem. Krmila jsem labutě. Byly tam nehezké labuťátka, ale potom vyrostou a budou krásné.“ Smutně se na sebe podívá. Zavrtí hlavou nad nemožnou postavou s velkými kozami. Kašle na to.

„Kolikrát ti mám říkat, že jsi krásná.“

„No jo. Pozvala jsem ho na večeři ke mně domu.“

„Zoe,“ vykřikne bezmocně. Kolikrát ji to má říkat, že ona nezve, ale musí počkat, až ji pozve muž? Je beznadějný případ.

„Já vím, Stu, ale co když nezavolá a nepozve mě.“ V hlase jí zazní úzkost.

Stuart odloží další stromek a udiveně na ní pohlédne. Zdá se, že se jí doopravdy líbí.

„Nemusíš hned domu. Dám ti zákusek.“ Zvedne se a vytáhne krabičku. Naskládá do něj čokoládové hvězdice s krémem uvnitř. Dal si ty formy vyrobit, ale stálo to za to. Jsou nádherné.

„Jeje, hvězdičky s chili krémem. Děkuji ti.“

„A dál?“ Copak ji v práci nebudou postrádat?

„Najednou vidím ke mně pádit Patricii. To je moje nadřízená. Vytáhle mě od Leonarda,“ v hlase ji zazní nelibost, „a táhla mě k budově. Na těch podpatcích vypadala legračně. A roztrhla si punčochy. Ty moje jsou kvalitnější.“

A tlustší, odtuší Stuart.

„Když mě přivedla k Sergeji – to je šéf – tak jídlo snědl.“

Stuart se vědoucně usměje.

„Přijal mě nazpět pod jednou podmínkou. Já tě prodala!“ Na tác položí marcipánovou kočku, aby vzala bílou hmotu na pejska.

„Jak prodala?“ Vůbec nic nechápe.

„On za to, že mě přijme, chtěl tvoji adresu a já tě za to místo prodala!“ dostane ze sebe.

Suzie venku zaujme, prodala. Ona prodala šéfa? Zamračí se, ale další návštěvník ji odvede od naslouchání.

Stuart se rozesměje.

„Ty se nezlobíš?“

„A dala jsi mu ji?“

„Nedala. Budu tady asi chodit pro zákusky. Tři chci pro Patricii a dvacet pro šéfa.“

„To je hodně.“

„A paragon k tomu.“

„Dobře. Zoe, nejsi tu už moc dlouho?“

„Co? Cože, Ježíši, tolik? On mě zabije. Víš, jak umí zuřit? Tiše, ale nebezpečně. Je strašný, ale Patricie je sice milá, ale taky strašná. Bože, dělej Stu. Rychle něco zabal.“

Stuart s úsměvem nakládá do krabičky s logem cukrárny zákusky. Zřejmě nějaká párty, proto dá hlavně ledové špičky s koňakovou náplní. Trochu alkoholu navíc se ztratí. Dá tam ještě hvězdice, švestky plněné mandlí naložené v alkoholu a jednoduché pusinky s příchutí hořké čokolády. Do menší vloží větrníčky. To nebude žádná párty. Podá ji krabičky.  Vyjde ven a napíše paragon, který ji vloží do kapsy.

„Zoe, kde je nádobí?“

„Nádobí? Já nevím. Asi u šéfa,“ řekne bezstarostně. Je ráda, že má úkol za sebou.

„Zoe já to nádobí chci! Dnes!“ zvýší nebezpečně hlas. „Víš, kolik stojí?“

„Já ho přinesu,“ špitne. Úplně zapomněla, jak je pro něj důležité. Nic ho nedokáže vytočit jako cizí člověk v kuchyni, špína v kuchyni a nedostatek nádobí. „Slibují na kočičí uši na psí duši.“

„Obráceně!“ houkne ještě vykolejený Stuart, ale vystrčí ji ven. Vezme krabičku, kterou tam nechala. Její zákusky. Dá ji to večer. Promne si oči a protáhne se. Půjde dokončit tu marcipánovou scenérií. Vejde dovnitř, vezme zelený marcipán, z kterého začne válet trávník. Nakonec přidá sem tam trsy trávy. Je to úmorná práce, ale uklidňující.

„Nádhera šéfe,“ prohodí uznale Suzie, když nakoukne dovnitř.

„Díky. Tak to dej do vitríny.“ Suzie vezme tác s domkem a zvířátky. Krása. Povzdechne si. Povedlo se mu to a ona je ráda, že může tady pracovat. Stuart je uznalý a nevadí, když musí si odskočit domu za malou.

Zoe zatím vesele kráčí s balíčky do práce. Spokojeně přemýšlí, že nakonec byl den přece jen úspěšný a ona ho zvládla a ani nepotřebovala ty pitomé příručky o asertivním chování. Zvládla to sama. K tomu všemu bude mít rande. „Jéjej zákusky?“ zasténá při pomyšlení, kam je mohla dát. Uklidní se. Jsou u Stuarta. Večer tam zajde. Je strašně ráda, že ji nevyhodil s tím, že ho prodala. Nerada to udělala, ale zřejmě to Stu pochopil, proto zítra půjdou koupit tu báječnou kabelku k těm žlutým šatům. Vlastně ne. Nepůjde. Až po výplatě. Už dlouho si nic nepořídila, když nepočítá ten otřesný usedlý kostýmek, v kterém byla na pohovoru. Necítila se v něm moc dobře, ale Stuart ji přesvědčil, že takhle snadněji získá práci. Práci získala, ale zdá se, že tu otřesnost bude muset nosit dál.

Vejde dovnitř, kde ji zastaví nějaký muž v uniformě, jakou nosí Leonard. Je moc milý, vzdychne si při myšlence na vysokého strážného. Muž, už ne tak hezký jako Leonard, má na kapse napsáno C.Cohen.

„Kam jdete?“

„K panu Ivanovu. Nesu mu jídlo.“ Raději řekne jídlo.

„Vy tu pracujete?“

„Ano a jeje já nemám vizitku. Počkejte, hned ji budu mít.“ Přejde k recepci. „Dobrý den…“

„Máte jít hned za Patricii. Už vás sháněla. Je hodně pozdě. Tady máte jmenovku.“

Zoe položí krabice na pult a podruhé si ji pracně připíchne na kabát. „Hotovo!“ řekne pyšně a ukáže na hruď. Ráchel udiveně se zahledí na podivnou postavičku. Zoe si toho nevšimne, proto vezme krabičky a zamíří si to k výtahům.

„Vidíte, pracuji tu?“ řekne ještě pyšněji tomu muži v uniformě. „Znáte Leonarda?“ optá se ho.

„Jistě.“

„Prosím pozdravujte ho od Zoe a že to dnes platí. Děkuji,“ odkráčí k výtahu.

„Chápeš tomu?“

„Ne, ale šéfovi vyřídím pozdravy. Vypadá jako nějaká špatně oblečená šestnáctka.“

„Přesně,“ přikývne souhlasně Rachel. „Dobrý den, přejete si?“ obrátí se k novému příchozímu.

Carl Cohen se dívá, jak mizí ve výtahu. Září. Kdyby ho sháněla Patricie, nejspíš by mu bylo špatně. Když někoho shání Patricie, shání ho šéf. Usměje se. Chudinka malá bude mít problémy.

„Patricie, jsem tu.“

„Zoe, odešla jsi skoro před dvěma hodinami. Neříkej, že ta cukrárna je na druhém konci města!“ povídá ji přísným hlasem.

„Omlouvám se. Už se to nestane. Že mě nevyhodí?“

„Ne. Běž už. Ty jsou moje?“ vezme krabičku, kterou opatrně rozdělá. Vypadají luxusně, pomyslí si, ale to ještě neznamená, že budou dobré. „Děkuji.“

Zoe se ulehčí. „Tady je paragon.“ Podá jí účtenku a s těžkým srdcem zaklepe. Vejde dovnitř.

„Dob… Dobrý den.“

Jako bych byl Satan, pomyslí si nevrle i pobaveně Sergej, ale nedá na sobě nic znát.

„Nesu to.“ Rychle přejde místnost a krabici skoro hodí na stůl. Stojí a neví, co má dělat. Oba dva hledí na velkou krabici. Sergej ji k sobě přisune a pohlédne na logo. „Nebeský mls?“

Zoe zrudne. V jeho rtech ten název zní skoro jako nadávka. „Je to pěkný název,“ utrousí nezřetelně.

„Já snad něco říkám?“ promluví chladně. Vezme krabici a cítí, že se mu sbíhají sliny v puse.

Jsem husa, zaúpí Zoe. Možná přece jen bude potřebovat další kurzy.

„Můžete jít. Na co čekáte?“ podiví se. „Patricie jistě pro vás má hodně úkolů. Vlastně ne. Už je po pracovní době,“ řekne tónem, že by se jim dal krájet led.

Bože, oni mě vyhodí. „Omlouvám se,“ vysekne úklonu a narovná se. „Nestane se to, přísahám vám. To je to…“

„Ano a čím to je, slečno Freyová? Nemám rád zaměstnance, kteří místo práce se někde poflakují. Tohle není holubník a já očekávám přesné plnění mých úkolu. Nebo snad cukrárna je na druhé straně města?“

„Ne to ne,“ vydechne a žmoulá pro tentokrát rukáv. Popotáhne. Kruci, proč musí všechno zkazit? Přijde pozdě, šéf ji vyhodí a k tomu ještě stojí na koberečku jako dítě. Aspoň si tak připadá.

„Běžte. Zítra v devět, proč já vysvětlují zaměstnanci jeho povinnosti?“ zamumlá sám pro sebe. „Patricie na vás čekala. Řekne vám zbytek.“

„Ano.“ Vyjde ven a tiše za sebou zavře dveře.

„Možná jsem byl moc přísný, mami, ale zaslouží si to. Nechat mě tak dlouho čekat. Jsem zvědavý, co přinesla. Ale podívám se až doma.“ Odsune krabici z dosahu zraku, ale stále ji za sebou cítí. Její obsah je…

Zhoupne se na židli a zvrátí hlavu. Musím to vědět. Zvedne sluchátko.

„Leonarde?“

„Pane Ivanove. Přejete si?“

„Můžeš mi zjistit polohu cukrárny Nebeský mls?“

„Hned to bude.“ Spojení se přeruší a on se usměje. Za chvilku tu bude mít přesné umístění cukrárny. Stačilo jen znát název. Za deset minut ťuká do desky stolu. Za dvacet minut to nevydrží. Zvedne sluchátko. „Leonarde?“

„Pane, nevím to. Omlouvám se, ale bude to trvat delší dobu. Zřejmě nějaká nová, ještě nezavedená.“

„Děkuji ti. Stačí, když to bude zítra.“ Skoro třískne sluchátkem. Když to nejde takhle, půjde to jinak. S krabicí vyjde ven. Vida, Patricie si taky něco objednala. „Patricie, je tu ještě Zoe?“

„Odešla asi před třemi minutami. Myslím, že nebude špatná, akorát má před tebou posvátnou hrůzu. Děsíš ji.“

„Tak to má být,“ zabručí spokojeně. Aspoň někdo z něj má děs.  „Taky sis je objednala?“

„Vyhlížejí luxusně. Vypadají jako větrníčky s něčím. Když jsi neodolal ty, pak ani já. Ale vzhled není všechno.“

„Já vím, ale reprezentace firmy je důležitější.“ Patricie se usměje a nechá si pomoci do kabátu. Vytáhne si vlasy zpod límce, vezme kabelku s krabičkou. Je moc chytrý, pouze ji mrzí, že zbytek rodiny není takový jako Sergej. Sjedou dolu, kde chvilku zírají na fontánu.

„Co na ní říkal tvůj otec?“

„Chtěl ji odstranit.“

„Tušila jsem. Zaměstnanci se sázejí, co jsou zač. Nechceš už jim říct pravdu?“

„Ani náhodou. Kdo vede?“

„Dvě ženy, samozřejmě. Nejméně populární představa jsou dvě víly od Leonarda. Uprostřed vedou mimozemšťané.“

„A ty se nepřipojíš?“

Patricie si odfoukne vlasy z čela. Kdysi dávno se snažil s ní žít. Po půlroce mu stvořila tuhle sochu, kterou sem před dvěma měsíci dal jako fontánu. Pochopil a ona má pravidelné zaměstnaní a vůbec ji to nevadí. „Jsem autorem, je to můj výtvor. Ne, ale přiznám se, že někdy mám chuť to všechno říct.“

„A řekneš?“

„Možná jednou. Ta malá to uhodla.“

„Vím to.“

„Sama mě tím překvapila. Jak to uhodla, nechápu. Co s ní chceš dělat?“

„Bude tu pracovat. Co by? Půjdeme. Tvoje rodina tě už určitě vyhlíží. Co Rafael?“ Jeho nástupce v Patriciině životě.

„Má se dobře, jen ta práce, ale věděla jsem, do čeho lezu.“

„Nevěděla jsi to,“ namítne.

Patricie vykouzlí na tváři úsměšek. „Nevěděla. Myslela jsem, že to zvládnu, že budu jiná než ostatní ženy doktorů. Ale nejsem. Vadí mi to.“

„Řekla jsi mu to?“

„Jo, ale pro něj je práce drogou, posedlostí. Nevím, co mám dělat.“

„Rafael je fajn chlap,“ řekne, když se zastaví u svého auta. Vedle něho parkuje Patricino větší modré auto.

„Já vím,“ tiše řekne Patricie. Pozoruje Sergeje, jak ukládá krabici na předním sedadle. Nasedne taky, ale ještě chvilku sedí. Otočí klíčkem a sevře volant. Sergej má pravdu. Netušila to, ale stále Rafaela miluje.

Sergej mrkne na hodinky. Dvě hodiny do párty. Ví, že služba, která se tím zabývá, už vše v domě přichystala. Nebude se muset o nic starat. Jen se převléci a vykoupat. Najednou si povšimne Zoe, jak přešlapuje na zástavce s ostatními lidmi a potom se odpojuje.

Dívá se na hodinky. Zastaví se. Stočí auto, aby vzápětí se za ní rozjel. Zastaví, čeká, jde dál. Možná… Pohlédne na hodinky. Snad stihne večírek. Chce vidět člověka, který ho dnes položil na lopatky. Opět popojede, opět zaparkuje. V jednu chvíli zakleje, když není volné místo. Rychle objede blok. Není tu. Ne - je tady. Opět ji následuje. Zírá do nějaké výlohy.

Konečně zaparkuje a okénkem pozoruje vývěsní štít. Tak je to tady. Není to daleko od jeho práce, ale nikdy tu nebyl. Voní to novotou. Pozoruje lidi, kteří do cukrárny přicházejí. Spíš je to něco mezi cukrárnou, posezením a kavárnou. Zajímavé. Zrak mu padne na hodiny v autě. Zakleje. Má co dělat, aby dojel domů a převlékl se. Za skřípotu pneumatik vyjede.

Včas. Vyběhne do své ložnice, otevře šatník a vstoupí tam. Něco ležérního. Košile, džíny. Stačí to. Je rád, že ze sebe shodil oblek. Má ho rád, ale být v něm celý den, je moc. Pověsí ho na místo a vzpomene si na matku. Byla bohatá, ale vedla je k pořádku. Povídala, že jako malá byla nepořádník. Vštípila to všem svým dětem kromě manžela.

Sejde dolu včas, aby přivítal Michel. Ta ho obejme. „Tak jsem tu. Nikdo tu ještě není?“ podiví se.

„Ne, tentokrát jsi první ty. Alexi, vezmeš to za mě?“

„Jistě, pane.“

Sergej přikývne a jde dovnitř v závěsu s Michele. Potom si vzpomene na sladké překvapení. „Omluvíš mě. Musím ještě něco zařídit.“

„Samozřejmě. Nespěchej,“ řekne lišácky. Sergej dojde do auta pro sladkosti. „Sáro, můžeš to dát na stůl?“

„Jistě pane,“ řekne starší žena přibližně ve věku Alexe. „Vypadá to náramně. Nebeský mls? Neznám.“

„Do dnešního dne jsem jej taky neznal.“ Jde přivítat hosty, kteří se shromáždili v hale.

„Bavte se dobře!“ řekne s úsměvem všem, ale postupně se vítá s jednotlivými lidmi. Na okamžik zatouží, aby se měl s kým o tuhle událost podělit. Získali nový kontrakt a k tomu vývojáři vymysleli novou hru, která vypadá na to, že by mohla dobýt hračkářský svět. Aspoň se tím hlubili.

Mít na chvilku koho obejmout, políbit, svěřit se mu, odpočinout si u něj, myslí si se sklenkou v ruce u okna, odkud pozoruje ostatní. Většina lidi je z podniku a otce by nejspíš trefil infarkt, kdyby to věděl. Zasmuší se, když se ho někdo dotkne.

„Michele.“

„Smutek z tebe odkapává po tunách,“ tiše řekne.

„Co ty víš? Promiň.“

„Jsem věštkyně, nevzpomínáš si?“ zasměje se a otočí se k návštěvníkům. „Teta Michele bude věštit, kdo se chce toho zúčastnit?“

Ostatní se k ní obrátí a přikývnou. Sergej se usměje, ale vzápětí zesmutní. Co by jemu věštila? Samotu? Ale on nechce znát budoucnost, i když se s ní takto setkal. Ptal se, zda je Patricie ta pravá. Začala se smát, až plakala. Nabídl ji jistější místo a ona přikývla. Později mu řekla, že nečekala takovou změnu, i když ji to karty řekly.

Kolem půlnoci se rozloučí s lidmi a zůstává sám.

„Pane, tady pro vás.“

„Sáro, vylekala jsi mě. Co to neseš? Nemám hlad.“

„Jen jsem rychle schovala, to co jste přinesl. Zaprášilo se po tom. Příště přivezte aspoň sto kusů,“ směje se, když mu podává tácek.

Sergej hledí na dobroty, po kterých natáhne ruku. Vezme něco, co vypadá jako pyramida. Zakousne se a rychle olízne. Skoro vytřeští oči a rychle to sní.

„Výborné, že.“

„To tedy ano. Tohle nedělal smrtelník.“

„Máte v plánu s tím něco udělat?“ optá se Alex, který stojí za Sárou.

Sergej vezme tácek a jde nahoru do ložnice. Otočí se k nim. „To tedy mám.“ Zmizí.

„Pán je stejný jako madam.“

„Proto mu sloužíme, lásko.“

„Nikdy není nuda, Sáro.“

„Uklidíme to a půjdeme spát. Alexi, co myslíš, přivede si pán někoho? Víš, teď začne konečně zábava.“

„Nevím, Sáro. Je mi ho líto. Je vězněm rodiny a hlavně firmy.“

„Já vím. Ráda bych ho viděla se šťastně smát. Madam si o něj dělala starost.“

„Stýská se mi po madam.“ Oba se usmějí a začnou uklízet nepořádek, který po sobě zanechali hosté.

Sergej v tmavé ložnici ochutnává zákusky a slastí mhouří oči. MLS – jak slabý výraz pro něco takového. Symfonie chutí, barev, dokonalost zrozená ve víru vášně. Rozplývá se, cítí, že chtěl by víc, omamuje mu to smysly a chtěl by víc. Chtěl by držet tu vášeň v rukou, brát si z ní do nekonečna. Zasténá vzrušení i zklamáním nad tím, že už nejsou. Snědl poslední kousek ani si nevšiml jak. Olízne si plné rty, aby ještě zachytil stopy rozkoše, kterou mu sladkost dala. Pikantní stejně jako hříšná sladkost se snoubí z hořkostí, a to vše omamuje smysly za hranice možných smyslů. Kdyby to měl nazvat, pak jedině božská dokonala chuť, která otevírá lidem hranice, které byly uzavřené jejích smyslům. Je to jako objevit něco, co je hluboko uvnitř každého a prožívat to znovu a znovu. Symfonie, která zůstává ještě dlouho poté, jen aby člověka zlákala k dalším hříchům.

„Chci ho mít!“ zašeptá i vykřičí do tiché tmavé místnosti. Nic mu nedopoví. Sedí opřený o dveře v ruce prázdný tácek. Tápavě hledá poslední drobky, nepatrné stopy po polevě, ale prsty nacházejí jen chlad tácku. Svěsí hlavu. Nádherná, ale krátká slast, kterou okusil, a která se vytratila s posledním soustem.

„Chci ji mít navždy,“ řekne pevně a zvedne se. Tácek odloží na stolek, aby potmě dotápal ke koupelně. Nechce se mu mýt zuby, aby nepřišel o poslední dozvuky dobroty. S nechutí jako poslední úkon vezme kartáček, na který nanese zubní pastu. Nenávidí se, že to musí udělat. Přemůže se a frustrovaně si vyčistí zuby. Zakleje.

„Sergeji, jak rychle se člověk může stát závislým? Zatraceně rychle.“ Odpoví si sám sobě v zrcadle. Musí mít tu vášeň. Tady doma, aby ji mohl ochutnat do sytosti. Uchopit ji a nepustit. Když nahý vklouzává pod pokrývku, přemýšlí, jestli má dostatek peněz, aby vášeň získal jen pro sebe. 

Zavře oči a v paměti si vyvolává všechny ty rozkošné pocity, které v něm zákusky vyvolaly. Vklouzne pod pokrývku a zavře oči. Dech se mu nepatrně zrychlí a pokrývka se jemně vlní pod jeho pohyby. Tiše zavrčí rozkoší, frustrací i vyvrcholením. Je unavený. Potácivě dojde do koupelny, umyje se a opět vklouzne pod pokrývku. Zívne si, natřese polštář. Cítí, že konečně může usnout. Na chvilku zaváhá, ale nařídí si budík na časnější hodinu.

V pět hodin ráno, mohutně zívající dojde do koupelny. O půlhodiny později stojí s autem před cukrárnou. Ještě tu není. Čeká a přemýšlí, co udělá, když nepřijde. Musí přijít. Musí vidět toho, kdo dokázal stvořit dokonalý mls, který ho rozezvučel až ke konečkům vlasů.

Zívne a přemýšlí, jestli by si neměl sehnat kávu.

V šest zaregistruje postavu. Napřímí se. Je to on? Rozbuší se mu srdce a cítí, že se mu začínají třást ruce. Je to on nebo ona. Je to jedno? Cítí, že ne.

On.

Nejen dokonalý mls, ale hlavně ho stvořila dokonalost sama. Je nádherný, když sleduje postavu.

Chci ho mít. Sevře volant a přemýšlí o tom, jak na něj zapůsobil.

Stuart se při otevírání cukrárny rozhlédne. Zdá se mu, že ho někdo sleduje. Mávne rukou. Vidiny, nic víc. Má před sebou hodně práce.  Od okraje chodníku se odlepí černé auto, které zmizí v pouliční temnotě stínů a světel.

3_dil - Není jídlo jako jídlo