Shounen - ai povídky

Není jídlo jako jídlo

3.

Stuart otevře cukrárnu, rozsvítí a sundá si kabát. Je tu zima, ale za chvilku bude mu teplo. Jde se převléknout do malého kamrlíku, který je tu pro něj a Suzie, která přijde až za pět hodin. Do té doby musí toho hodně stihnout.

Telefon. Hmm, kdo může volat? Zvedne ho, aniž se podívá, kdo je volajícím. „Cukrárna u Nebe…“

„Stu!!“

„Zoe, Ježíši, to jsi ty? Proč voláš tak brzy?“ podiví se s pohledem na hodinky. Není ještě šest. Zívne.

„Stu, mám velký problém!“ Na druhém konci se snaží Zoe předstírat klid, ale v hlase ji zní panika. „Já asi umřu!“

„Klídek. Vyprávěj.“

„No…“

„Prosím, běž k aktuálnímu problému,“ uvědomí si ihned Stuart, že by mu mohla vyprávět, jakou má zrovna podprsenku.

„Tak dobře. Nevím, co na sebe!“ vykřikne, až Stuart odtáhne sluchátko od ucha. Drží ho krapet dál, aby nepřišel o bubínky. „Mám se slušně obléci! Nevím co!“ Do hlasu začíná viditelně pronikat hysterie.

Stuart otráveně přemýšlí, že mu dává zabrat. „Vezmi si to, co na pohovor!“

„Co?“

„Neslyšíš POHOVOR?“ zařve do sluchátka.

Zoe nadskočí a rozhlédne se po nepořádku, který nadělala. Pro jistotu se vzbudila o hodinu dřív, aby našla něco vhodného, ale všechno ji připadá obnošené a prostě málo usedlé.  Dojde ji slovo pohovor. No jo, vždyť má pravdu. S němým sluchátkem se začne prohrabávat ve skříni.

„Sakra… kde… ne…sakra….óo to jsem hledala… Dárek Richi??… Ne, tady taky ne. Proboha. JO, mám!“

Stuart zaslechne vítězoslavný výkřik. Uleví se mu.

„Je to pomačkané.“

Zaúpí. „Máš snad žehličku.“

„To je fakt. Stu?“

„Co je, kočičko?“

„Mám tě ráda. Pusus.“ V sluchátku se ozve mlaskavý zvuk a ticho.

Stuart si uvědomí klid, který se kolem rozprostře. Blaženě přemýšlí, že by to mohlo být tak vždy. Protřepe si uši a zaváže kolem pasu sněhobílou zástěru. U dveří koukne na to, co má přijít. V sedm by se tu měli objevit se zásobami. Do osmi má co dělat. Rozhlédne se po bílo chromovém království. Nadme se. Jeho sen se uskutečnil. Dřel jako blb a mnohokrát na téže cestě zakopl, ale vstal a teď je vlastním pánem. Nikdo ho neomezuje. Ani jeho partner, ani rodina a ani ten hajzlík Robert, s kterým šel do obchodu. Vyšel z toho relativně dobře, i když bude hodně dlouho platit. Ale stojí to za to.

Místnosti se rozezvučí otevírání lednice a prohlížení, co tam má. V hlavě už dávno má sestavený seznam dortů, zákusků a dalších sladkostí, které bude dělat. Na oběd bude Rýžový nákyp se švestkami a meruňkami s kopečkem vanilkové zmrzliny.

Usmívá se, zatímco láskyplně přemýšlí o jídle. Nic už ho neodvrátí z této cesty. Navzdory všem vyhraje. Nikdo nebude říkat, že je budižkničemu. Nikdo ho nepodvede.

Osmá hodina a on přijal všechny objednávky, uložil je a upekl objednané dorty. Až vychládnou, ozdobí je. Teď si na deset minut odpočine, vypije si kávu s kopečkem šlehačky a bude odpočívat. Vstane, podívá se na trouby, které jedou na plné pecky. Brouká si oblíbenou irskou melodii, kterou slyšel o víkendu v klubu. Rád si tam zajde na skleničku a poslouchá skupiny i jednotlivé zpěváky. Nikdo ho tam neotravuje a jako stálý zákazník má vždy svůj stůl.

Posadí se do křesílka, na kterém se rád houpe. Natáhne ruku pro kafíčko, když se dveře rozletí a on spadne. Zaječí, jak se bouchne o kachličky. Zaskučí bolestí.

„Stu! Není ti nic?“ Hledí do Zojiných vyděšených modrých očí.

Zakrákorá a odkašle si. „Dobrý?“ snaží se uklidnit sebe i jí, ale má pocit, že srdce se mu valí někde u lednice. Postaví křesílko na místo a zahledí se na kafíčko. Přežilo. „Co tady děláš?“ Prohlédne si ji. Vypadá… načež se začne nezřízeně smát.

Zoe ztuhne a narovná se. „Co je?“

„To oblečení,“ utírá si slzy.

Zoe se prohlédne. Vždyť je v pořádku. Je to přesně to, co měla na sobě na tom pohovoru. Pravda má vínové punčochy, ale tamty - obyčejné tenké hnědé - nemohla najít. Taky vzala jinou blůzičku. Lesklejší. „Je to stejné, co jsem měla minule,“ řekne uraženě. „Nechápu, co se ti na něm nelíbí. Je usedlé, nemoderní a cítím se v tom jak sardinka v plechovce, kterou postříkali rajčatovým protlakem, aby lépe vypadala,“ ohrne nos.

„Víš, počkej.“ Jde do kumbálu, odkud přinese krabičku se Suziinými punčochami. Prokleje ho, ale nechť. „Tady máš a sundej je a co ty boty?!“

„Já tušila, že se ti nebudou líbit, ale riskla jsem to,“ vytočí nohu, aby lépe viděl. Boty s tlustou podrážkou ve vínovo šedé barvě. „Nejsou chic?“

„Nejsou do podniku,“ odpoví tvrdě. „Dolu!“

„Jsi zlý,“ zabručí, ale dělá přesně, co ji řekl. Pracně natáhne na sebe punčochy. „Tak co?“ otočí se dokola na černých botách s nízkým podpatkem, které měla schované v objemné zelené tašce.

„Perfektní.“

„Vážně?“ vykulí oči a sáhne si na krk, kde má velké barvené korále. „I tohle?“

„Ty jsou dokonale, ale příště trochu usedlejší halenku, ano zlatíčko.“

Zoe se zarazí a svěsí hlavu. Pozoruje špičku bot. „Víš Stu, já ti nevím, ale já se fakt cítím jak v konzervě.“

„Chceš práci?“

„Jo!“

„Tak trp a teď padej.“ Otevřenými dveřmi vyjde do cukrárny, kde je rozsvíceno. Zoe vyjde za ním, když ho obejme a políbí.

„Jsi ten nejhodnější mužský pod sluncem a víš, co?“

„Copak?“ otáže se ve zlé předtuše.

Zoe se zavrtí a zrudne. „Včera u mě byl L E O N A R D!“ hláskuje důrazně jméno.

„A?“ Posadí se a Zoe se mu usadí bez rozpaků na stehnech. „Kdo je to?“ Ví dobře, ale…

„Jak to, že to nevíš?“ pronese smutně.

„Já vím,“ uculí se. „To je ten tvůj krásný strážný. Tak povídej.“

Zoe vypne hruď. „Pozvala jsem ho na večeři a zůstal u mě až do rána.“ Klidně pronese.

„Fajn a můžeš zas vydechnout.“

Zoe se zasměje, ale její poprsí krapet poleví. „Nejsi… Pohoršený?“

„Zoe,“ setřese ji z nohou. „ Je to tvůj život. Ne můj. Svoje už jsem ti kdysi dávno řekl.“

„Hmm, ale vidím ti to na očích. Moc rychle, že ano. Někdo by řekl, že jsem kurva.“

„Kušuj! Takhle nemluv.“

Zoe zamrká a potom se zářivě usměje. Stuart vycítí smutek. „Půjdu a děkuji ti.“ Povytáhne se a vlepí mu polibek na tvář. „Jsi moc hodný,“ zašeptá, načež uteče.

Stuartovi je mizerně. Chudák holka. Proč jenom musí nést tuhle tíhu. Snad ten Leonard to přijme. Má moc velké srdce pro tenhle svinský svět. Ale on, i když se snaží, nemůže ji ochránit. Sám se nabral a má na něm pár šrámů, ale na rozdíl od něj, ona znovu a znovu se pokouší a pořád dělá stejnou chybu. Zmizí v kuchyni, jinak by ji asi zadržel.

Skřípot s dlouhou stopou namáhaných pneumatik. Sergej si opře hlavu o volant. Uvědomí si, že za ním nikdo nejel. Je rád. Stojí uprostřed vozovky a uvědomuje si svou šílenost. Od chvíle, kdy ho zahlédl se mu zdá, že uběhla věčnost.

„Možná, že ano.“ Natáhne ruku k zapalování a spustí ruku. Najednou je unavený. Unavený věčně se zalíbit rodině, věčně bojovat s konkurenty, popohánět lidi. Odpočinout si.

Syndrom vyhoření? Zavrtí hlavou. Má rád práci, ale zdá se, že je čas jít o dům dál. Nebo snad ne? Kolem projede auto a lízne ho rozsvícenými světly. Hledí za červenýma očima auta. Měl by jet. Uvědomí si, že do prázdného domu se mu nechce a do práce je ještě brzy, ale nic jiného mu nezbude.

Obrátí auto i přes dopravní značení i to, že může dostat pokutu.

Chce ho vidět. Aspoň na chvilku. Pohled na něj v něm vyvolal divné emoce, které chce zažít znovu. Spíš byl vyhaslý uvnitř. Poslední dobou si uvědomuje prázdnotu svého mizerného života. Toho, že nemá nikoho, s kým by se dělil o maličkosti. Vzpomene si na matku, které pyšně ukazoval vysvědčení. I otec byl nadšen, dokud nezjistil jeho orientaci.

Co by asi říkala, že nemá rád ženy? Zavrhla by ho jako rodina? Využila by ho? On doufá, že ne, ale do lidského srdce nikdo nevidí. Ani do matčina ne.

Únava.

Sedí a hledí před sebe. Zaparkuje skoro na stejném místě, jako předtím. Soustředí se na malou cukrárnu.

Jak to asi vypadá uvnitř? Stroze nebo je to tam načiněné jak domeček Barbie? Starobylost nebo moderní lehký plastový design? Něco jiného? A on - jaké má oči? Vlasy, úsměv. Rád by věděl o svém pamlsku všechno.

Pamlsku.

Začne se smát. Nikdy nikoho neoslovil takovým jménem ani zdrobnělinou. Možná kdysi dávno, když chodil s jedním klukem. Svraští čelo, protože se snaží vzpomenout na jméno. Zatřepe hlavou a udiveně přemýšlí, proč si ho nepamatuje. Vždyť je to jenom deset let, co s ním chodil! Nebo snad víc?

Hledí na siluetu, která se občas mihne zataženým oknem. Povzdechne si. Moci vyjít z auta, vejít, obejmou a pomilovat uprostřed sladké vůně pečicích dortů a zákusků. Položil by si ho na nějaký ten stůl a jemně do něho pronikl.

Blázen. Letmo zaregistruje ženu v podivném kabátě, ale nevšímá si jí. Nějaká procházející ženská. Nebaví ho. Počkat! Narovná se a málem se přilepí na přední sklo. Ta žena vešla do cukrárny. Kdo je to? Manželka, přítelkyně? Nebo možná jen náhodně jdoucí? Blbost. Servírka? V tuhle hodinu? Pomocnice?  Ano bude to pomocnice. Nebo snad… ne, hloupost. Kdo by si zval do práce v tuto dobu prostitutku? To snad ne, ale co, když jeho Pamlsek… Ne, a když ano, přivede ho na tu správnou stranu.

Sevře pevně volant, až mu zbělají klouby na rukou. Přesně to udělá. Zná start a cíl taky. Vyhraje, protože je zvyklý vítězit. Nemůže prohrát.

Uvolní se a na rtech mu pohrává úsměv, když zapípá telefon a on na něj pohlédne. Bratr. Ztuhne nechutí. Rád by telefon odsunul a nechal ho zvonit. Rodina. Vůbec ji nevzal v potaz. Zamračí se a mimoděk si skousne ret. Přemýšlí nad tím problémem, proto si nevšímá cukrárny, kde se rozsvítilo světlo a je teď jasně osvětlena. Co má udělat? Má se vzdát, jako se vzdal tehdy? Vlastně ne, vždy vyhrával, uvědomí si prázdnotou mezi povinností a tužbou srdce. Nechal se ovládat nesmyslnými rodinnými příkazy. Má se vzbouřit? Zahodit vše na čem pracoval?

Sklouzne k mobilu. Natáhne ruku, uchopí ho, načež mu mobil vypadne. Hmátne po klice a skoro se vysouká z vozu, když si uvědomí, co provádí. Zaleze. Kašle na bratra a jeho problémy. Jednou ať si je vyřeší sám. Teď je horší situace, když sleduje dva stíny, jak se k sobě mají a teď dokonce mu sedá na klín a bože, ne. Nemůže to snést. Praští do volantu a ztichlou ranní ulici se ozve pronikavý zvuk klaksonu.

Líbá ho. To nemůže být pravda. To nemůže… odchází. Bude ji sledovat a … Zoe? Vyvrátí hlavu dozadu a hledí za ní. To byla Zoe? Ona je jeho milenkou? K čertu, co má dělat?

Vyhodit? Ponechat? Vyhodit? Ponechat? Vyhodit?

Světla zhaslo, stín muže je opět v kuchyni.

Mobil.

Má chuť ho prohodit okénkem sportovního auta. Nakonec zvítězí povinnost. „Co je?“

„Doprdele, ty parchante, kde jsi?“

„Jak kde jsem? V autě.“

„Přijeď hned na okrsek.“

„Už zase?“ Unaveně zavře oči. „Který.“

„Pátý. Musím končit. Ti zkur…,“ přerušení. Povzdechne si a teskně se zadívá na cukrárnu. Nebeský mls, kde pracuje jeho Pamlsek. Vyrazí směrem k pátému okrsku. Zná je všechny v celém městě. Povzdechne si. Co to asi bude tentokrát?

Dojede před stanici, kde zaparkuje na volném místě. Nemá rád policejní auta a policajty taky ne. Příliš je s nimi v kontaktu a přitom by nemusel. Jistě má nějakou tu pokutu za rychlost nebo špatné parkování, ale nikdy ho nechytli za drogy, opilství nebo další přestupky. Když se to vezme kolem a kolem u bratříčka chybí pouze jediná věc. Napadení a vražda. Z té vraždy…

„Dobrý den. Jdu za Bryanem Vesty.“

Muž za pultem zpozorní a zvedne hlavu. Přejede pohledem perfektní oblek a usměje se. Už ví, kdo to je.

„Hned to bude.“ Zvedne sluchátko a vytočí číslo.

„Pane, je tu pan Ivanov. Mám… Jistě.“

„Dveře číslo tři sta dva.“

„Děkuji.“ Vyjde do třetího patra. Ruch na stanici nevnímá. Je mu to celkem jedno. Takových pohledů už viděl a taky uvidí, pomyslí si hořce. V třetím patře před dveřmi s nápisem, kdo tam sídlí, zaťuká, vejde a pozdraví Julii, sekretářku šéfa policejní stanice.

„Vypadáte nádherně.“

„Za to váš bratr ne.“

Sergej se zachmuří. „Co zas provedl?“

Julie se zamyslí. Zajímalo by jí, proč kapitán s tímhle chlápkem si jdou tak na ruku. Co je spojuje? „Kapitán vám to řekne.“

Sergej se usměje. Pro Julii vždy Bryan zůstane kapitánem. Otevře dveře a zavře je.

„Ahoj.“

„Sergeji, vítej. Tentokrát to přepískl.“

„Co provedl?“

„Nebude to tak jednoduché. Napadení.“

Sergej zaúpí. Tohle ještě scházelo. Přetře si tvář a usedne do křesla. „Půjde to?“

„Jo půjde, protože má kliku, ale radím ti, dávej na něj větší pozor. Trestní rejstřík má dlouhý jako týden. Vždy se to ututlá, ale jednou to nepůjde.“

„Já vím.“ Zadívá se na vysokého muže s mírně prošedivělými vlasy. Seznámili se v jednom klubu. Poznal, kdo to je. Od té doby ho využívá, když potřebuje pomoci. Bryan chodí do klubu stejně jako on za rozptýlením. Jeho problémem je, že má manželku s dvěma dětmi. Tak si jdou na ruku. Oba dva mlčí, proč chodí do toho klubu. Jednu chvílí přemýšleli, že by mohli spolu vytvořit svazek, ale v posteli jim to neklape.

„Tentokrát má kliku, že napadl chlápka, kterého delší dobu hledáme,“ usměje se. „Kluci byli překvapeni a šťastní jako blechy, když ho viděli zmláceného jako rajče v mixéru. Tvůj bratr nevypadal o nic lépe, abych byl spravedlivý, ale dobře mu tak. To víš, museli sebrat oba dva. Příště to nemusí být někdo, koho hledáme.“

„Mohu si ho odvézt?“

„Můžeš, ale rovnou s ním jeď do nemocnice. Nechápu, jak vy dva můžete být bráchové.“

„Geny se minuly povoláním,“ zažertuje, ale sám to nechápe. „Jsem nějaký unavený.“

„Máš si někoho najít a vykašlat se na rodinu!“ řekne trochu prudčeji.

Sergej se na něj upřeně zadívá. Proč to říká? Nikdy se do osobních záležitostí toho druhého nemíchali. Vždy dodržovali nepsané úmluvy a nevyptávali se, i když vědí toho o sobě dost. Zvlášť Bryan o něm.

„Promiň,“ zamumlá.

„Ne, máš pravdu.“

Bryan se zarazí. Nemůže uvěřit tomu, co slyšel. „Přestaneš chodit do klubu?“ neřekne naplno, zamiloval ses. Je zvědavý, kdo to je.  Musí to být někdo překrásný. Někdo, kdo je hoden Sergeje.

„Zřejmě ne.“

Bryan je stále zmatenější. Neví to, ale tuší, že pokud si Sergej někoho najde a zamiluje se, bude mu věrný, až za hrob. Zabubnuje na desku stolu. „Nerozumím,“ přizná tak nešťastně, že se Sergej rozesměje.

„Myslím, že to zůstane u platonické lásky.“

„Volovina. Toho nejsi schopen!“ vybuchne Bryan. „Mám to. On k nám nepatří.“

„Bohužel.“

„To je mi líto, ale nevzdávej se. Podívej se na mě.“

„Já vím. Nevzdám to. Rozhodně bude patřit mně.“

Bryan se pousměje. Už kvůli tomu se neshodli. Patřit. Mít. Můj, moje, mé … „Dávej pozor, abys ho kvůli tomu MÍT neztratil.“

Sergej se zarazí. Ne. Musí být s ním. Konec. Jestli ne, k čemu to je?

Bryan vidí na něm, že jeho rada, se od něj odrazila, jak střela od zdi. Zvedne sluchátko a vydá rozkazy k propuštění  Vladymyra.

„Běž za ním a uvidíme se v klubu?“

Sergej se zvedne s úsměvem. „Jako vždy.“ Vyjde ven, rozloučí se s Julii a jde za bratrem. Najde ho pod dohledem dvou policajtů. Je zřízený. Určitě to nebylo jen napadení.

„Konečně jsi tady. Jdeme.“ Zvedne se, když ho jeden z policajtů srazí do židle. Ignoruje ho a dívá se na Sergeje.

„Potřebujeme podepsat papíry.“

„Jak se to ke mně chováš?“ zařve Vlad a zrudne vzteky.

Policista ho ignoruje dál. „Pane.“

„Hned to bude. Doufám, že moc nevyváděl.“

„Jako vždy.“

„Děkuji.“ Podepíše papíry, druhý policista mu sundá želízka a Sergej ho popadne za ruku.

„Nedotýkej se mě, ty prase,“ zasyčí.

Sergej zapřemýšlí, kdy mu to přestalo vadit. Nadávky, buzerace a další věci. Pustí jeho ruku. Nesnášejí ani jeho dotek. Jako by se mohli tím nakazit. Ať si trhnou nohou, rozhodne se v okamžiku. Bryan měl pravdu. Někoho si najde a opustí firmu. Vlastně už si někoho našel.

„Co je ti?“

„Mně? Nic.“

Vlad se na něj obezřetně podívá. Touhle dobou už do něj hustil kecy o firmě o rodině a to, že nemá tolik vyvádět. Dnes nic. Žádná přednáška na toto téma. Mlčí a jen se usmívá. Něco se muselo stát.

„Chceš odvézt do nemocnice nebo k Emily?“

„Do nemocnice. Ti policisté mi museli zlomit pár žeber. Zažaluji je.“

„Klidně můžeš,“ přisvědčí, až se Vlad ještě víc zarazí. Proč ho nepřemlouvá, aby to nedělal? „Jeď k Anatoliy.“

„Říkal jsi, že máš zlomená žebra. Pojedeme do nemocnice. Já tě tam nechám, protože musím do firmy.“

„Pořád ta tvoje firma.“

„Živí nás,“ klidně řekne a jede směrem, kde stojí nemocnice.

„Buzerante špinavej.“

Oblíbená nadávka otce. Dříve by ho to bolelo. Mlčí. Je to stejně jedno. I kdyby udělal cokoliv, vždy pro ně zůstane špinavým teploušem. Je mi to jedno. Konečně je mi to jedno. Zaplaví ho šílená úleva. Odveze ho do nemocnice, zařídí prohlídku a zavolá otci i staršímu bratrovi. Odjede do firmy, jako by se nechumelilo.

„Dobrý den, Patricie, Zoe.“ Zvědavě se špetkou netajené nechutí si ji prohlédne. Zoe se pod jeho prohledem smrskne na trpaslíka s rozklepanýma rukama.

„Dobrý den, pane Ivanove,“ pozdraví ho Patricie. Ze stolu vezme objemný notes a podá mu ho. „Dnešní schůzky.“

„Děkuji. Prosím kávu, Patricie.“

„Jistě.“ Dál si ho nevšímá. Sergej zapadne do svého království.

„Nechápu.“

„Čemu?“

„Jak klidně s ním můžete jednat. Já…“

Patricie se usměje. Nebýt toho, že byli skoro zasnoubeni, i ona by se nejspíš před ním třásla. „Jenom občas křičí. Jinak je přítulný.“

Zoe vytřeští oči. Přítulný? Dělá si srandu nebo mluví vážně? Ale Patriciin obličej je klidný.

„Zoe, běž mu udělat kávu s kapkou smetany, bez cukru.“

„Bez cukru? Brr,“ otřese se, aniž si uvědomí, že to pronesla nahlas.

„Bez cukru.“ Patricie hledí za Zoe. Jak do dnešního dne mohla přežít, nechápe. Tady jí bude dobře. Zoe jde a dumá, kde sehnat šéfovi kávu. Bistro. To bude ono. V tom narazí do mohutného těla. Vzhlédne a zrudne.

„A… Ahoj?“ zakoktá se.

„Ahoj, Zoe,“ promluví Leonard. Nechápe, proč mu říká ahoj. Jako by byli přátelé a ne milenci. Noc se Zoe byla pro něj opravdovým zjevením. Musí se přiznat, že kdykoliv si na to vzpomene, tak má chuť pokračovat v tom, co začali. Když přijal její pozvání na večeři, netušil její konec. Večeře byla výborná, zákusek byl božský, ale vůbec nic se nevyrovnalo pozdějšímu tělocviku se Zoe. Myslel, že je dobrej, ale mýlil se. Měl co dělat, aby jí stačil. A prsa. Nádherné prsa s velkými dvorci a k tomu není vychrtlá. Má rád, když necítí pod rukama žebra.

Noc na jakou se nezapomíná. Ale je pravdou, že vůbec nechápe, že hned napoprvé… nemyslel, že je typem, který hned chlapovi vleze do postele. Okolo druhé odešel a ona ho klidně vyprovodila. Neví, co to má znamenat. Byla to jenom noc, protože chtěla sex, nebo chce něco víc?

Zoe na něj hledí a váhá. Co má dělat? Usměje. „Promiň.“

„Za co?“

„Za tu noc.“

Leonard už vůbec nechápe. Proč se omlouvá? „Nerozumím ti.“

Zoe sklopí oči k špičkám nohy. Stu by jí teď vynadal, ale… „Nechceš se mnou chodit?“ Zatají dech, zatímco Leonard, mít teď něco v puse, asi by poprskal stěny i Zoe.

„Rozmyslí si to ehm já no… Musím pro kávu,“ vyhrkne, prosmýkne se kolem něj a s hořícími tvářemi běží do bistra.

Leonard zavrtí hlavou, ale potom mu to dojde. Někdo ho loví. Rozesměje se nad tím. Ne, že by to nepoznal dříve, ale takhle přímo snad mu jenom řekla prostitutka. Ale ta si říkala o prachy. S širokým úsměvem a slzami se opře o stěnu.

„Zoe?“ ozve se hlas Patricie.

„Jak to víš?“ optá se se slzami v očích.

„Z mnoha důvodu. Jenom doufám, že se Sergej té kávy dočká. Musím jít.“

„Jasně.“ Zvážní a uvažuje co teď? Má přijmout její nabídku nebo nemá. Zavrtí hlavou. Je neskutečná, ale cítí, že řekne ano. Za přemýšlení o Zoe vstoupí do kanceláře Sergeje.

„Káva? To jsi ty, Leonarde?“

„Ne, medvěd v létě,“ zabručí a usedne. „Už vím, kde je ta cukrárna. Netušil jsem, že mi to tolik zabere času.“

„To už vím taky.“

Leonard přikývne. Tušil to.

„Víš něco víc?“

„Majitel se jmenuje Stuart Courttel. Je vyučený cukrář a jednu chvíli se o něj rval kde kdo. Otevřel si svou vlastní cukrárnu s partnerem, ale jeho jméno se mi nepovedlo zjistit. Krachl a zůstal na mizině. K tomu se špatnou pověstí. Proč, ještě stále nevím, ale jakmile to někdo z mých zdrojů zjistí, řeknu ti to. Otevřel si podruhé cukrárnu Nebeský mls. Podle mě divný název. Sám. Platí dluhy a má vysokou hypotéku. Dluhy kam se poděješ. Jeden zdroj řekl, že lepšího cukráře neviděl a prý svoji práci miluje.“

Sergej napjatě naslouchá a zaznamená dluhy. Spokojeně přivře oči. Každý má svou slabost. Nikdo není dokonalý, ale pro něj je perfektní. Bude jeho.

„Díky.“

„Káva?“ uvnitř se objeví hlava s podivným účesem.

„Ženská, tak ji sem dejte!“ vyjede, vzteklý, že je přerušila a tím, že jde pozdě. „Příště, co být trochu rychlejší?“

„Omlouvám se,“ šeptne a nese kávu na stolek. Dává pozor, aby nezakopla. Patricie nemá pravdu. Je nepříjemný a zlostný. Položí kávu na stůl a oddechne si. Vyčkává.

„Co tu ještě děláš?“

„Ano.“ Otočí se a všimne si Leonarda. Nechápe, proč si ho nevšimla dřív. Zrudlá vyběhne z místnosti.

„Co být vlídnější?“

„Vlídný? Leonarde, spadl jsi z višně? Aspoň na někoho mohu zařvat.“

„Bojí se tě.“

„Aspoň někdo,“ zabručí, spokojený, že má kávu takovou, jako má rád. Uvědomí si, že má chuť na sladké. Zašklebí se. „Zoe!“

„Ano?“ ve dveřích se opět objeví hlava bez krku. Leonard se mimoděk uchechtne. Nemůže dál.

„Dojdeš mi pro…,“ - je jeho milenka? Není? Kruci, chce omezit jejich styky na minimum a ne je dávat, co nejvíc dohromady. „Vypadni!“

Zoe stáhne hlavu a zavře dveře.

„Zjisti mi, jestli spolu něco mají.“

„Kdo?“ nechápe jeho žádost Leonard.

„Stuart a Zoe.“

Leonard chvilku přežvýkává žádost v hlavě. Stuart a Zoe? Proč to chce vědět? Rozchechtá se, když mu to celé dojde.

„Co je tu k smíchu?“ optá se vztekle. Dopije kávu a má chuť po něm mrsknout skleničku.

„Jen, že mi před deseti minutami navrhla, zda s ní nechci chodit.“

„Cože?“ Sergej se na něj zadívá, jako by viděl strašidlo. Mýlil se snad nad ranní scénou? Ale líbala ho, seděla mu na nohou, tiskla se k němu. Někdo se tu plete. On nebo Leonard? Promne si bradu.

Leonard na něj zvědavě hledí. O něčem přemýšlí. Tohle vždy dělá, když neví kudy kam.

Zoe!“

Zoe, která sedí opět s blogem v ruce, zvedne hlavu. Dokonce i Patricie se zahledí na interkom. Nechápe, co se Sergejem se děje. Zoe se strachem odloží blog. Snaží se polknut, protože v krku má chuchvalec slin a v břichu ledovou kouli strachu. S nejistým úsměvem vleze do lvova doupěte.

„Ano?“ Přešlápne.

„Kdo je Stuart?“

„Stuart?“ podiví se a zezelená. Jak se dozvěděl jeho jméno? Zatěká očima a zůstane viset na Leonardovi.

Leonard má pocit, že musí zachránit maličkou princeznu ze spáru draka.

„Kdo je?“ snaží se ovládnout, připomenuvší si slova, že ji děsí.

„On… on… no dělá zákusky?“ dostane ze sebe a Leonard sevře rty. Odvrátí hlavu k impresionistickému obrazu. Doufá, že ho to odvede od všech myšlenek na smích.

Sergej se usadí, když si všimne, že napůl sedí, napůl stojí. Musí získat klid. „To vím,“ snaží se ji uklidnit, ale má pocit, že Zoe ještě víc bledne. Nemá zavolat sanitku? Napadne ho z ničeho nic. „Znáte se dlouho?“

Zoe přikývne a vytočí nohu.

Znají se dlouho. „Jak dlouho?“

Sergej si uvědomí, že je to k ničemu.

Zoe na něj hledí jako hypnotizovaný pták, kterého chce sežrat had.

Sergej si povzdechne. Takhle se dozví houby a za chvilku má schůzku ve vývojařském oddělení. „Chodíte s ním?“

„Se Stuartem?“ podiví se Zoe, když ji to dojde, proč se ptá. „Ne! On je můj bratranec.“

Leonard si uvědomí, že i jemu se ulevilo.

„Bratranec.“

„Ano. Nejlepšího jakého mám,“ řekne pyšně a vrátí nohu, kterou otáčela, do normální pozice.

„Můžete jít.“

„To je vše?“ podiví se.

„Ne. Dojděte mi pro něco dobrého. Výběr nechám na vás.“

„Ano.“ Neuváženě poskočí a vyjde z místnosti. Leonard se Sergejem se za ní dívají.

„Je dospělá?“ prohodí Sergej.

Leonard si vzpomene na noc a na prsa, která se vznášel nad jeho obličejem, když na něj usedla. Bylo to jako zjevení je vzít do rukou, laskat je a držet. Nádherné a potom vyvrcholení. Poposedne si. „Určitě.“

„Tak už nic nezjišťuj a můžeš jít. Já musím do vývojového. Leonarde, je všechno v pořádku?“

„Je?“ přisvědčí. „Od té doby, co zmizel ten chlap, žádné další pokusy nebyly. Myslím, že už se nikdo víc neobjeví.“

„To jsem rád. Přece jen nechci, aby se mi tu proháněli špióni.“

„To já taky ne,“ rysy mu ztvrdnou a on odejde. Sergej otočí židli k oknu, kterým hledí ven na zelený park. Částečně ten park je tu kvůli němu, aby se nemusel dívat na blízkou pochmurnou šeď baráků. Zavře oči a v mysli si vyvolá rozplývající chuť zákusků z večírku. Ruku položí na kalhoty, když se ozve Patricie. Zakleje. Tohle asi nechá na doma.

„Pane Ivanove, pan Tracker je tu.“

„Pozvěte ho dál.“ Za chvilku dovnitř vstoupí starší robustní muž s malýma očima za velkými brýlemi. Usmívá se a mne si ruce. Plášť má rozepnutý a pod ním je vidět kalhoty a košile neurčité barvy.

Sergej se usměje. Pan Daniel Tracker zůstal viset někde ve dvaceti letech, ale snad proto dokáže vymýšlet hračky a hry. Je jeho hlavním vývojářem.

„Vítej.“

„Sergeji, mám pro tebe úžasnou novinu.“

„Ano?“

Muž se uculí jak nějaký sedmnáctiletý klučina. „Možná to bude slavnější než naší Dračí jezdci!“

Segej uzdvihne obočí. Dračí jezdci jsou jejich nejlepší hra, která byla jejich prvním projektem. Ostatní byly výborné, ale snad tahle, že byla první…

„To je skvělá zpráva. Ukážeš mi ji.“

„Proto tu jsem. Budeme si hrát, ano.“

„Ano.“ Zvedne se a zapomene na vše okolo. Na bratra, dokonce i na Stuarta. Miluje hry a možná proto tu vydržel tak dlouho. Cestou do laboratoří mu Tracker vypráví o hře. Zdá se, že je jiná, ale podle slov bude skvělá. Nijak náročná, ale hratelná. Hru nejčastěji umoří právě složitá pravidla. Proto má další lidi, kteří Trackera usměrňují a nedovolí mu ze hry udělat monstrum. Jednou to neudělali. I když dobrá hra, našla si pouze pár fanoušků.

Projdou ostrahou a zalezou do jedné z hracích místností. Na stole leží herní deska a panáčci.

„Římská doba?“ To už tady mají. Je trochu zklamán.

Smích a bouchnutí do zad. „Nevěříš mi po těch letech?“ zachechtá se Daniel, jen aby vzápětí smetl figurky. Vytáhne jinou a rozloží to. „Egypt.“ V modrobílém. Pokrčí rameny.

Daniel se ušklíbne a smete ji ze stolu. Vytáhne něco jiného a rozloží. „Starověké Řecko. Danieli, co tím chceš říct?“

Babylonská říše, Čína… Kolik jich ještě je? Pomyslí si s údivem, jak se to kupí na stole. Vypadá to divně. Co mu Daniel tají?

„Suzie!“

„Nepřibližuj se ke mně!“ ustoupí se zavrčením.

„Co je ti?“ nechápe Zoe a potlačí slzy. Proč se k ní tak chová?

„Vzala jsi – ne ukradla jsi moje náhradní punčochy!“

„Promiň.“ Popotáhne si sukni dolu, jako by chtěla zakrýt doličný předmět. „Já ti koupím nové.“

„To je samozřejmé, že koupíš a rovnou hned. Podívej se!“ nastaví lýtko v punčocháčích, kde má díru velkou jako okno.

Zoe se obrátí, vyběhne ven na ulici, kde se rozhlédne. Cestou sem viděla jeden obchod. Udýchaná zastaví před obchodem s oděvy. Zaraduje se, protože mají je. Za necelých pět minut už běží nazpátek. Podá Suzie dvě krabičky. Ta zapadne do převlékací místnosti.

Obejme ji. „Ani nevíš, jak mi bylo.“

„Promiň mi to. Jdu za Stu.“ Zapadne do kuchyně.

„Zoe, slyšel jsem tě už od vchodu. Kde jsi byla?“

„Pro punčochy. Stu, dej mi něco pro toho – šéfa.“

Stu se na ní pozorně zadívá. „Šéfa?“

„Jo.“ Usedne na židličku a přitáhne si přes kolena objemný kabát. Chce něco sladkého, zřejmě. Řve na mě, jako bych byla harant.“ Popotáhne. „Nevím, co špatně dělám. Jenom řve.“

„No tak. Možná je to povahou.“

„Houby. Je zlej. Nevydržím to tam.“

„Zoe, máš práci,“ jemně ji upozorní a vezme dvě tortilly. Zabalí do nich banány a hodí na plotnu. Pečlivě je dokola osmaží, když si v tom vzpomene.

„Zoe?!“ řekne výhružně.

Zoe, která se zájmem sledovala jeho činnost, zvedne hlavu. A jejej. Stu je nakrknutý. „Co je?“

„Kde je moje nádobí?“

„Nádobí?“ vzpomíná si, o které mu jde. „Aha. No…“

„Dnes ho chci tu mít! Je to jasné. Nebo je to naposled, co ti něco dělám!“ Do další nádoby dá hořkou čokoládu, kterou začne šlehat. Zafuní. Cítí, že dostává vztek. Jeho drahocenné nádobí je pryč. Copak je nějaká dobročinná společnost? „Bylo velmi drahé.“

„Já vím, Stu. Omlouvám se, ale zapomněla jsem.“ Ví, že má velké dluhy. „Přinesu ti je. Slibuji.“

„Tak dobře.“ Do porcelánové nádoby nalije čokoládovou pěnu a na ní položí banány zapečené v tortille, které nejdřív obalí ve vanilkovém cukru s oříšky. Na pánvičce udělá karamel a polije to. Z lednice vyndá šlehačku, udělá kopeček a na to dá dva mátové lístky. Přikryje to pokličkou a podá ji to.

Pusa a úsměv ho pobaví. „Dobré chutnání!“ řekne za zavřenými dveřmi.

Zoe šťastná jako blecha, že ji Stu nenechal ve štychu, spěchá do kanceláře. Tohle ještě nejedla a vypadá to zajímavě. Snaží se nádobou, co nejméně třást.

„Není tu,“ řekne Patricie. „Jdi za Trackerem.“

„To je kdo?“

„To je šéf vývojového oddělení. Tam, kam tě nepustili. Bude tě tam čekat Leonard.“ Zvedne sluchátko a vytočí číslo. Zoe na nic nečeká a spěchá k těm dvěma strážným. Byli hezcí, ale studení jako psí čumák.

„Leo!“

„Zoe. Půjdeme. Už zase jídlo?“

„Jojo a vypadá to náramně. Až příště ke mně… Já… rozmyslel sis to?“ Zastaví se. Cítí, že zatímco ji buší srdce, tělo je sevřeno strachy, že to přehnala. Bude stejný jako ostatní?

„Ano. Ale pozvu tě na večeři a zmírníme tempo, ano,“ navrhne. Zoe se rozzáří a všechno se v ní uklidní. Šťastně přikývne. Zamrká, jak jí zrádné slzy vklouznou pod víčka.

„Tady to je.“ Se zaklepáním čeká.

„Dále!“ Vejdou a Zoe udiveně se rozhlédne. Je tady snad pět hracích desek a ti dva přecházejí od jedné k druhé.

„Zoe, výborně, právě jsem dostal hlad.“ Sebere jí nádobu a usadí se s Trackerem v koutě. Zoe si dodá odvahy a přistoupí k nim. Nic. Podívá se po Leonardovi, který se zamračí. Naznačí ji, že by jí mohl pomoci. Nic. Zakašle. Nic.

„Pane Ivanove.“

Nic.

„Chci něco říct.“

Nic.

„Jestli nevrátím nádobí, nebudou zákusky.“

Sergej ihned zvedne hlavu. „Cože?“ To je vrchol. On bez sladkosti? Vidí i na Trackerovi, že ho přestaly zajímat hry a věnuje se tomu banánu. Kdyby to tušil, nenabízel by mu to. Měl vědět, že ta dokonalá symfonie barev, chutí je škoda pro toho mrzouta.

Zoe ustojí jeho hněv, ale vrazí do mohutného těla Leonarda. „Stu řekl, že když mu nedám nádobí, tak nebude jídlo. Víte, to co jsem přinesla poprvé,“ špitá stále tišeji.

„Tak mu ho doneste, ženská. Ne, počkej.“ Zarazí ji, protože se mu v hlavě rodí plán. Jedí rukama a on banán v tortille namáčí v čokoládě. Proč nikdy neviděl, že hořká čokoláda je výborná? Donese mu to sám. Aspoň bude mít důvod, ho navštívit.

„Leonarde, sežeň to nádobí.“

„Ale, pane Ivanove,“ namítne Zoe. „Stu, se bude zlobit. Moc, když nedonesu mu to nádobí.“

„Bude se zlobit? To snad ne?“ řekne s úsměvem a olízne si prsty.

„Hele, Sergeji, odkud tohle máš? Dělá se to u nás?“

„Ne, tak úplně.“ Bude se to dělat výhradně u mě doma, myslí si. Přesně tak. Zaměstná ho na plný úvazek jako kuchaře.

„Pane Ivanove, ale…“

„Běžte už. Nemám na vás náladu. Nebojte se, dostane to nádobí.“

Zoe se s mlčením odplíží z místnosti. Ucítí na rameni velkou ruku a vzhlédne k Leonardovi.

„Neboj se. To nádobí dostane. Dohlédnu na to.“

Zoe se uleví. Leonardovi věří. Vytáhne se na špičky a ústy se trefí někam na bradu. „Děkuji moc, a jdu, než Patricie po mě vyhlásí pátrání.“ Odběhne a Leonard si sáhne na bradu. Třeštidlo je to. Patricie, vždy přesně ví, kde kdo je, pomyslí si.

Nu což, on musí sehnat to nádobí. Nejdřív zajde za uklízečkami a potom do bistra a do kuchyně. Jde pátrat. Nakonec po dvouhodinovém pátrání, nádobí donese do kanceláře šéfa. Sedne do křesla, před sebe natáhne nohy. Vzpomíná na svou cestu za hledáním pokladu.

Uklízečka přiznala, že ho viděla. Chtěla ho vyhodit, ale nakonec ho donesla do bistra, kam ho jen tak položila. Dál se o něj nezajímala, i když přiznala, že něco takového v pracovně šéfa nečekala.

V bistru nádobí taky nebylo. Po vyslechnutí celého personálu došel k výsledku, že je ztraceno. Na poslední chvilku dorazila osoba, která se přiznala, že nádobí použila na servírování sušenek. Prý netušila, že to není erární a pak všechno nádobí a sklo vypadá stejně. Neví, kde vzala, protože i jeho laickému oku, je vidět, že je jiné. Drahé. Položila je na stůl a dál se o to nezajímala. Potom zjistil, že skončilo v kuchyni.

V kuchyni po vyslechnutí od šéfkuchaře až po pomocnici, došel k závěru, že nádobí se zřejmě buď rozbilo, nebo je unesli ufouni. Pomocnice to naštěstí nevzdala, a po desetiminutovém prohledávání je vytáhla.

„Je to ono?“ optala se značně váhavě.

Jak já to mám vědět? Kolem nádobí se shlukli všichni a přemýšleli, jestli v kuchyni podobnou věc měli, použili nebo ne. Výsledek nakonec byl, že ne. Vzal je a donesl do kanceláře. Zadívá se na obraz a myšlenky se mu přesunou z nádobí na Zoe.

Je velmi zvláštní, ale musí se přiznat, že se mu líbí a no částečně je to i kvůli prsům, ale pravdou je, že se vedle ní cítí živě. Někdy jí v očích prokmitne bolest. V ten moment má tendenci ji utěšovat. Je opravdu divná. Obléká se příšerně a ten zlakovaný účes by vystrašil každého kadeřníka. Dnešní oblečení je hezké, až na ty korále, ale včera byla oblečena, jako nějaká sedmnáctka. Podle karty je jí dvacet devět.

„Našel jsi?“

„Našel,“ přisvědčí a otočí se k Sergejovi. „Co chceš dělat?“ tady v soukromí si tykají. Jinde ho oslovuje korektně - pane Ivanove.

„Co chci dělat?“ Dojde k nádobí, které vezme do ruky. V hlavě se mu zachvěje vzpomínka na dobrotu, kterou jedl a tělo se napne pod hříšností vzpomínky. Cítit tu sladkost, opět ji držet v rukou, sát ji z rozkošného těla tvůrce. Zbláznil se, že chce kvůli tomu zahodit vše, na čem pracoval.

„Budu chytat Pamlsek,“ zasměje se, až se Leonard podiví.

Pamlsek?

Sergej se mnohoznačně usměje.

„Tak jsem tu.“ Stojí před obydlím, v kterém pracuje ten nejúžasnější muž jakého, kdy viděl. V klubu pracuje pár nádherných krasavců, ale žádný v něm nevyvolal tolik emocí, jako tento. Je zhasnuto a zrovna ze dveří vyšla nějaká žena. Určitě prodavačka. Ze sedadla vezme nádobí, které k sobě přitiskne.

„Jsi vstupenkou do ráje,“ řekne mu dětinsky, ale nevadí mu to. Nezamknuto. Zamračí se. Měl by být opatrnější.

„Suzie, jsi to ty?“ zaslechne a zůstane stát. Konečně ho slyší a hlas je jak cinkot nebeských zvonků. Líbí se mu.

„Suzie?“

„Dobrý večer,“ řekne, načež vstoupí do kuchyněí. Rozzářeně hledí do šokovaného obličeje. Ráj dostal konečnou podobu.

4_dil - Není jídlo jako jídlo